milanříský komentáře u knih

Kateřina Surmanová na sebe upozornila už svou povedenou prvotinou Šepot z lesa, novinka Zvedá se vítr není klasickým pokračováním, byť k malému provázání, pomrknutí směrem k debutu, přeci jen dojde. Ale to, co je podstatné - autorka dvojkou nezklamala.

Příběh se tentokrát točí kolem vraždy mladé dívky a dětské bandy, která se po letech opět sejde, aby definitivně zametla se zlem obcházejícím jejich kraj. Řádění živlů Surmanová líčí skvěle, zápletka o dvou časových rovinách a mraky mikropříběhů připomínají slavná díla mistra hororu, v žádné případě však nejde o vykrádání. Tenhle koncept je, ať už díky TO nebo seriálovým Stranger Things, prostě oblíbený. Ostatně z lehce podobným motivem pracovala už minule.

Autorka má dar poutavě psát, do osudů mnoha místních postav zabíhá často, mozaiku Hodonína v době záplav a následného tornáda skládá pečlivě a už dlouho jsem nečetl tak příjemně mrazivé závěry kapitol. Už teď se začínám těšit na třetí knihu.

8 29.12.2023

Oprášit po dvaceti letech postavu komisaře Niémanse byl od Grangého výborný tah, už předchozí Poslední lov dokázal, že v záplavě sebezpytujících detektivů je tenhle osamělý, drsný, sebevědomý a neúprosný vlk vítanou změnou a v aktuální novince s ním autor opět pracuje skvěle.

Niémans se tady opět zakousne a nepustí, tentokrát do případu uvnitř uzavřené náboženské sekty. Nalezené tělo je podle všech následek nešťastné nehody, Niémansova parťačka se však do sekty infiltruje jako sezónní brigádnice při sběru vína a čtenář sleduje dvě vzájmeně se doplňující linie.

Grangé tady není rozmáchlý jako v Purpurových řekách, ostatně už Poslední lov byl knížkou na dva večery a tento text vychází ze scénáře pro stejnojmenný seriál. Což není na škodu, Den popela je totiž svižný a intenzívní thriller, výborně napsaný, chvílemi dostatečně drsný a zamotaný natolik, že vás rozplétání tajemství uzavřené komunity nebude iritovat. Prostě Grangé ve skvělé formě.

6 29.12.2023

Pokud doteď sledujete spíš zahraniční true crime, tahle knížka je ideální entry level do tuzemských případů, neboť představuje jedenáctku portrétů sériových a masových vrahů a vražedkyň naší historie. A tak je k ní třeba přistupovat, neboť je podstatně povrchnější než kultovní zahraniční kousek Černá kniha sériových vrahů (zasloužila by taky dotisk) a nepřináší nic zásadně nového.

Kritizovat ji za to, že nejde do hloubky vlastně ani nejde, protože to si za cíl neklade. Mrázek, Hepnarová, Roubal, Straka či Hojer a další jsou tady vyobrazeni v základních životních milnících, jejich zločiny jsou shrnuté primárně pro nenáročného čtenáře. A tady se ukazuje, jak moc u nás chybí podrobnější zpracování některých případů, které by v pohodě obsáhly celou knihu.

Každopádně pokud vás kniha zaujme, doporučuji expozici v Muzeu Policie ČR, k některým z popisovaných případů tam najdete exempláře - hlavu Huberta Pilčíka, posmrtnou masku Václava Mrázka, sud vytažený z Orlíku a další.

2 29.12.2023

Izolace, paranoia a podivní sousedé. Další folk horor Adama Nevilla opět skvěle pracuje s napětím, gradací a strachem z něčeho, co přesahuje lidské chápání a předává se z generace na generaci po dlouhá staletí. Oproti Rudé zemi ubylo násilností, teď rodině v novém domově znepříjemňuje život dvojice důchodců, kteří jsou čipernější, než se mohlo zdát. A zdánlivá idylka o životě na vesnici se novým majitelům domu, jehož předchozí vlastník se oběsil, začne rozpadat.

Autor si opět pohrává se starodávnými rituály a magií, chvílemi se budete ptát, zda to vše není jen výplod choré mysli hlavního hrdiny, neboť v druhé polovině knihy se mu začne hroutit vztah s rodinou úměrně počtu nevysvětlitelných jevů, kterých je však svědkem pouze on.

Nevill navíc skvěle využívá nedalekého lesa jako děsuplného místa obývaného prastarými silami, chvíle, kdy se příběh přesune „za plot“ patří k těm nejstrašidelnějším a nejzvrácenějším. A tahle knížka je jen dalším potvrzením faktu, že Nevill patří k nejzajímavějším autorům současného hororu.

4 29.12.2023

Ghúl je knížka co strašně mate tělem, vším na první dobrou připomíná béčkový horor s dětskými hrdiny, tuctovou variaci na To nebo Temné léto, jenže ve skutečnosti je to poklad a jeden z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky.

Upřímně, nic objevného v příběhu nečekejte, všechno to jsou typické žánrové kulisy - příšera, parta kámošů, dospělí hajzlové, léto, zdánlivě věčné přátelství, první holka atd. Brian Keene to ale všechno tak skvěle provázal a nacpal emocemi až máte při čtení pocit, že je vám zase dvanáct a se strachem čekáte, zda rodiče přijdou na váš nejnovější průser.

Uvnitř je Ghúl vlastně strašně melancholický, po prvních jatkách na hřbitově, kdy monstrum rozseká páreček teenagerů, co si to rozdává na místě jeho odpočinku, se na povrch začnou drát mnohem větší problémy v životech mladíků, než oživlá nemrtvá stvůra a oni si postupně uvědomují konec bezstarostných let. Ty největší zrůdy totiž mají v rodinách a jejich dva největší vzory zemřou hned zkraje knihy.

S tím, co se často děje za zavřenými dveřmi, s traumaty, zneužíváním a podobnými sračkami pracuje Keene s citem, moment, kdy se se svými trablemi jeden kámoš svěřuje druhému patří k nejsilnějším okamžikům, co kniha nabízí. Tyhle fakt mrazivé chvíle zvládá i odlehčit, sype odkazy na popkulturní fenomény osmdesátek, kluci jsou fandové komiksů a metalové hudby a Keene je správně sprostej, ostatně asi jako každej ve dvanácti. Ale nezapomeňte, že po těhle chvílích vždycky přijde nějaká rána, co vám zase usadí a vy budete trnout, co se stane dál. Protože se svými hrdiny se Keene opravdu nemazlí.

PS: Jestli vás nedojme epilog tak jste bezcitný zrůdy :)

11 29.12.2023

Hluboko v severních lesích, v malé chatě na jezerním ostrově, s pevninou sotva viditelnou v dálce, žije šestnáctiletá Juno celý život v takřka kompletní izolaci od okolního světa. Důvod? Na druhé straně jezera číhá nebezpečí – neznámí lidé, kteří se je snaží vypátrat a pomstít se celé rodině za to, co otec kdysi udělal.

Zápletka je tady poměrně jednoduchá, všem je samozřejmě jasné, že ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá a polovina knihy skvěle těží z neustálého pocitu paranoie a nebezpečí. Ve chvíli, kdy dojde k největšímu zvratu, tísnivá atmosféra vyprchá a z knihy se stává poměrně obyčejný thriller, navíc s občasným nelogickým chováním postav. Na druhou stranu, hlavní hrdinka je vychovávaná v izolaci od spousty moderních výdobytků civilizace, takže u některých situací se dá lehce přimhouřit oko.

Jako celek Když přišlo zlo celkem funguje, z neobvyklého námětu však autor nevytěžil úplné maximum. Ale thriller to je napínavý a rozhodně ne špatný.

29.12.2023

Neodolatelné kouzlo indiánské mytologie se v prvotině Owla Goingbacka mísí s přímočarým hororem a se vším co k tomu patří - osudovostí, zradou i střetem se zdánlivě nezničitelným zlem.

Crota je totiž monstrum z dávných věků, které se po zemětřesení dostane mezi lidi a začne vraždit. Nejdřív podezření, po nálezu dvou brutálně zavražděných, padá na medvěda, ale postupně všichni zúčastnění zjišťují, že mají co do činění s něčím mnohem nebezpečnějším. A zde autor skvěle zapojí indiánský svět a kulturu, šamany, proroctví a banální zápletka dostane příjemnou nadstavbu. Owl Goingback navíc rituály a zvyky původních amerických obyvatel, vzhledem ke svému původu a lektorské profesi, zná jako vlastní boty a do příběhu je implementuje naprosto nenuceně. Včetně jedné scény, která tak trochu připomíná Vinnetoua s Old Shatterhandem.

Oproti Běsnění kojota nepracuje Goingback vyloženě s indiánským panteonem, primární je zde linka věnující se pátrání po monstru a jeho původu, samozřejmě s mytologickým přesahem. Autor zmiňuje i klasické problémy sužující indiánské obyvatelstvo jako alkohol, hazard a jejich vytlačení na okraj společnosti, ale text se nepřeklápí do sociální kritiky. Pořád je to sakra dobrý horor.

5 29.12.2023

Na jedné straně zvrácený sériový vrah co si libuje v BDSM praktikách a unesené ženy trýzní, na druhé forenzní psycholog s naprosto otřesným jménem Tobiáš Říhal, kterého nechala holka, nemá práci a utápí se v sebelítosti. Hranice zvrhlosti, thriller Jana Urbana má několik opravdu mrazivých momentů, několik eklhaft chvilek (otevírání zakopaného sudu je fakt chuťovka) a taky hlavního hrdinu, jehož neustálé ironické komentování všeho kolem sebe mi začalo lézt velmi rychle krkem. Jo párkrát jsem ho taky chtěl nacpat do sudu, protože už prostě nebyl vtipný.

Urbanova největší síla je přitom tam, kde v thrilleru má být - skvěle buduje atmosféru, výborně pracuje s vyšetřováním, explicitní scény jsou hnusné a příběh je dobře vypointovaný. Ale dostávat se pravidelně do hlavy Tobiáše Říhala potácejícího se mezi sebelítostí a rádoby nadhledem kombinovaným s ironií a sarkasmem (občas pubertálního ražení) knize ubližuje. Získat si k němu jakékoliv sympatie bylo v mém případě naprosto nemožné.

Přesto je Hranice zvrhlosti dalším zajímavým kouskem na tuzemské scéně, boduje neobvyklým zasazením do komunity, brutálními scénami tady nastavuje laťku a trochu doufám, že thriller není v případe Urbana jen krátká žánrová odbočka - zvládá ho dobře. Ale v tuhle chvíli bych snad byl radši za detektiva utápějícího se v chlastu s vnitřními démony odněkud z fjordů, než za Tobiáše Říhala.

2 29.12.2023

Horor z Divokého západu je perfektní kombinace, Lucy Taylor přidává čarodějnictví a satanistické rituály a na 130 stranách tohle všechno výtečně propojuje.

Mix je to opravdu vyvážený, staví proti sobě lidský fanatismus a nadpřirozeno, nechybí řádně krvavá scénka a monstrum, vše v kulisách konvoje uprostřed prérie, kde zdaleka největším nebezpečím nejsou Apači.

Ve chvíli, kdy se ztratí dvě děti, si Lucy Taylor pohrává s tajemnem, postupně přitvrzuje a novela příjemně graduje a splňuje vše, co si edice Zrnka temnoty vytyčila - představit zajímavé autory prostřednictvím krátkých uzavřených příběhů.

Koncept monstra a výpravy, kterou začne něco ohrožovat tady funguje, pokud se vám zalíbí, sáhněte třeba po rozmáchlejším Terroru Dana Simmonse. A trochu doufám, že někdy vyjde v českém překladu The Hunger (Alma Katsu).

5 29.12.2023

Krátká přímočará žánrovka o dvojici v autě, kterou na několikadenní cestě k novému domovu v San Fransciscu pronásleduje magor v dodávce rozhodnutý je zabít. Koontz příběh napsal v sedmadvaceti, v době kterou popisuje jako paranoidní a vydal jej pod pseudonymem. Víc vědět nemusíte.

Zkraje si autor s paranoiou hezky hraje, pak rozjede klasický béčkový scénář, kde nechybí sekera, honička v autě a nějaká ta lehká akce. Stačí to? Na dva oddechové večery optimální, ekvivalent osmdesátkového oddychového hororu. Nic hlubšího v tom nehledejte, všechno je jasně nalajnované a pokud s tím do knihy půjdete, nebudete litovat. Jen pak budete častěji koukat do zpětného zrcátka v autě.

5 29.12.2023

Thrillery z jižanského buranova Jason Aaron umí perfektně, odvrácená strana Ameriky je v jeho podání vždy antihrdinskou, krvavou a násilnou jízdou a Muži hněvu jsou toho vzorovým příkladem. Přímočará story netáhnoucí se přes x svazků proti sobě staví otce a syna, oba si vzájemně vyřizují účty nejen se světem, ale i mezi sebou.

Aaron tady, vzhledem k délce příběhu, úplně nevypiplal charaktery jako třeba ve Skalpech, Muži hněvu jsou špinavá jednorázovka plná svištících kulek, blbých rozhodnutí a nevlídných parchantů. Funguje to, vše navíc umocněno skvělou kresbou Rona Garneyho. Pokud si chcete užít akční gangsterku z amerického jihu, tady rozhodně nesáhnete vedle. A opět přidám už klasické přání, aby někdo někdy Aaronovy komiksy vzal a natočil. Nejlépe Taylor Sheridan.

1 29.12.2023

Týrání žen v pankrácké věznici v 50. letech, zmařené dětské životy i krvavá odplata. Novinka Petry Klabouchové možná prověří, nakolik jste otrlí.

Ne nemusíte se bát, autorka často násilné pasáže utne, nechá je doznít je ve čtenářově hlavě a rozhodně nejde přes pomyslnou čáru. Pravda, tu lajnu máme každý úplně jinde, ale rozhodně si dokážu představit, že text byl původně ještě naturalističtější a drsnější. Ostatně spisovatelka vycházela z reálných případů a většinou, co se týče historie, prostě popisuje skutečné dění za zdmi věznice. Je to chvílemi drsnější čtení, pár z vás bude knihu možná rozdýchávat, ale bestialita režimu a jeho pohůnků se zkrátka jinak vykreslit nedá. Klabouchová tady navíc oživuje zapomenuté osudy, čerpala z historických pramenů a ačkoliv se nejedná o literaturu faktu, jako obraz zvěrstev páchaných za komunismu kniha funguje. Stejně jako osvěta ohledně zapomenutého Ďáblického hřbitova.

Linie ze současnosti pak sleduje dvě postavy - Ošetřovatelku umírajících a Muže s dírou v srdci, jejichž příběhy v závěru skvěle spojí. Fakt, že za popisované zločiny nebyli často viníci potrestáni, tady Klabouchová řeší po svém. Bývalé trýznitele nechává tajemným mužem postupně odpravovat, často dost kreativně. Tady se bohužel už jedná o fikci

16 29.12.2023

„Potřetí jsem se na tomhle pitomém případu totálně seknul. Patřím do starého železa,“ prohlašuje detektiv Harry Hole v nejnovější knize Zatmění. Třináctý případ mu dává víceméně za pravdu. Opět je to klasický násoska Harry upíjející se k smrti a ignorující pravidla a klasický Nesbø, který neví kdy skončit a finální rozuzlení protahuje víc než je zdrávo.

První půlka, často odlehčená a tak nějak jiná, než bývalo zvykem, dávala naději v refreshnutí série, která to už potřebuje jako sůl. Zápletka s kanibalem však v druhé půlce roste do stále víc a víc absurdnějších rozměrů a Nesbø ji naprosto nesmyslně překombinuje, až se dostane do klasické pasti - aby zamotal hlavu čtenáři, předhazuje mu falešná vodítka a zároveň vyšetřovatele honí za dalšími a dalšími podezřelými. Což je chvílemi fakt už úmorné. Navíc stačí pozorně číst a tyhle slepé uličky odhalíte poměrně rychle, proto vás následně začnou otravovat.

Nesbø je v sérii s Harrym Holem rutinér a v podstatě ji několik posledních dílů nikam zásadně neposouvá. Naopak, svoje nejlepší nápady realizuje mimo ní a možná by bylo nejlepší otevřít konečně ten bájný trezor a finále Holeovské ságy hodit na papír. Dřív, než bude pozdě.

6 29.12.2023

Miluju horor The Witch, proto byl Ďáblův hřbet jasná volba, oproti němu je však film jen taková lehká pohádka - dvojice autorů se tady se skupinou dřevorubců a vojáků, dobývajících panenskou divočinu ve 13. století, vůbec nepářou.

V knize je asi všechno co od ní, vzhledem k žánru a zasazení očekáváte. Nedotčený kraj má skvělou atmosféru, nechybí místní pověry, kouzlo dobového zasazení, zkraje vás možná odradí incestní znásilnění, připravte se na fanatiky, obcování s rohatými kreaturami, několik vyvražďovaček, kde lítají ruce a nohy, dostanete i souboj s medvědem, hořící čarodějnici a šablonovité postavy. Poslední jmenované je asi největší zápor knihy, byť spousta postav stejně slouží jen jako maso na porážku.

Racionální uvažování se navíc uprostřed lesů střetává s náboženstvím, rohatá monstra tady postupně vystrkují růžky a ve chvíli, kdy se spustí masakr, je Ďáblův hřbet poměrně brutální, byť to největší zlo stejně nakonec páchají lidé. Naprostá spokojenost, pro milovníky folk hororu povinnost splňující do puntíku vše, co slibuje.

6 29.12.2023

Čtvrtstoletí starý detektivní román má vždycky svoje kouzlo, neboť v něm zcela chybí výdobytky moderních thrillerů a vyšetřovatelé tady z rozpixelované fotky netahají křišťálově čisté snímky, nemají DNA testy a všemožné posudky na počkání a podobné kraviny. Železné jezero, první díl série čítající momentálně v originále devatenáct svazků (kromě prvního mají všechny průměr hodnocení nad 4 hvězdy n GR) představuje Corka OConnora, chlapa s irskou a indiánskou krví, brodícího se ve vlastních problémech - přišel o šerifskou hvězdu poté, co do vraha vyprázdnil celý zásobník a manželka mu zdrhla.

Zapadlé městečko v Minnesotě poblíž indiánské rezervace, kde se příběh odehrává, sice na první pohled působí klidně, pod povrchem je však plné vydírání, zastrašování a kolotoč událostí odstartuj vražda místního soudce. Zápletka není bůhvíjak originální, Krueger tady spíš rozjíždí sérii, seznamuje s postavami a celkem slušně kombinuje detektivní story, osobní linku a indiánskou kulturu. Podobně jako Dana Stabenow, která své příběhy zasadila na Aljašku a těží z místní komunity, jejího soužití a drsného prostředí.

Železné jezero je dobrý start, druhý díl podle anotace eliminuje politikaření z jedničky, což ocením asi nejvíc, neboť momenty, kdy OConnor nahání podezřelého na sněžném skútru, nebo zápolí s nehostinnými podmínkami uprostřed noci, byly fakt dobré, stejně jako krátký exkurz do indiánské mytologie. Na čtyři hvězdy to není, ale rozhodně hodně slušná trojka a jsem rád, že u nás začala tahle série letos vycházet.

1 29.12.2023

Kolonizace divokého Západu je často až romanticky idealizovaná, pokud si tyhle představy chcete nechat vyvrátit, sáhněte po Krvavém poledníku Cormaca McCarthyho. Kromě toho, že píše naprosto fantasticky, vám westernovou idylku solidně rozmetá nekončícím násilím páchaným prakticky na všem co se hýbe. Ne, dobro tady fakt nečekejte, nejsou tu hodní kovbojové a zlí indiáni, zmrdi jsou tu všichni. A ještě ke všemu má kniha víc vrstev jak cibule, pokud prahnete po přímočarém příběhu, rovnou ruce pryč a zůstaňte u Vinnetoua.

McCarthy vytáhl z amerických dějin dost krvavou část o řádění Glantonova gangu (čerpal např. ze vzpomínek jednoho z členů), nechvalně proslulých lovců skalpů, kteří masakrovali Apače a jejich skalpy prodávali. Jejich byznys model se později rozrostl na všechny, kdo měli tmavší vlasy a pleť - nikdo nepoznal, že nejsou apačské a tak masakrovali na mexické hranici sedláky a další civilní obyvatelstvo. Neustálý koloběh vraždění, ožírání a násilností už je ke konci lehce úmornější, ale McCarthy zvládá mezi 100+1 způsoby smrti ještě filozofovat, hrát si se symboly a motat vám hlavu mnoha nejednoznačnostmi.

Krvavý poledník není úplně snadné čtení na cestu tramvají do práce, pokud s McCarthym chcete začít, volte spíš Cestu nebo Tahle země není pro starý, tady si fakt doporučuju vyhradit si čas a pořádně se začíst. Bude vás to bavit, ale bude to občas trochu bolet. Ale to tak u těch nejlepších věcí občas je.

Jo a soudce Holden je jedna z nejodpornějších postav, na kterou jsem kdy narazil. Howgh!

11 29.12.2023

Obžaloba společnosti, masakr nákladním autem a trest smrti. Detailní pohled do života masové vražedkyně Olgy Hepnarové je v audioknize Oprátka za osm mrtvých plný očitých svědectví a hlavně obrovského množství autentického materiálu, z něhož často mrazí.

Hepnarová totiž byla, co se týče výpovědí o svém životě a motivace k hrůznému činu, nesmírně otevřená a Roman Cílek pečlivě rozkrývá zásadní okamžiky Olžina života a její osobnosti. Osobnosti nesmírně komplikované, chladnokrevné a chvílemi i vzbuzující lítost. Tady Cílek vše pečlivě vybalancoval - drží se faktů, nehodnotí a nechává promlouvat nejen vražedkyni, ale také lidi z jejího okolí - od lékařů, kolegů, policistů, svědků události až po její nejbližší. A podává tak komplexní obraz poslední popravené ženy v Československu.

Z popisů systematických příprav na úterý 10. července 1973, kdy po půl druhé najela vypůjčeným nákladním autem na předem vybranou tramvajovou zastávku, je naplno cítit touha se pomstít společnosti která Olze, dle vlastních slov, systematicky ubližovala. Nedostalo se jí pomoci, o kterou usilovala, ovšem ve chvílích přemítání, zda lidí neměla přejet mnohem víc, veškerá lítost mizí. A momenty, kdy vypráví jak zvažovala i střelbu do kolemjdoucích na Václavském náměstí, pak potvrzují, jak moc byla Hepnarová pro společnost nebezpečná.

5 29.12.2023

„Tenhle muž nebyl šílenec. Někdy jako by to ani nebyl člověk, ale přízrak vystupující za noci z ruské, krví zborcené země, sovětský Drákula,“ charakterizuje autor Richard Lourie nejznámějšího sovětského sériového vraha a kanibala Andreje Čikatila. A stejně bravurně píše celou dobu.

Zátah na ďábla je rekonstrukcí případu táhnoucího se roky, líčí urputnost a častou beznaděj v týmu vyšetřovatelů pátrajících po „rostovském rozparovači“ a cíleně pracuje s obrazem dvou stěžejních osobností - vrahem Čikatilem a vyšetřovatelem Issou Kostojevem. Staví je do kontrastu, ačkoliv oba měli komplikované dětství, jeden se vydal na dráhu bestiálního vraha, druhý se stal machrem v kriminalistickém odvětví. Závěr, výslech táhnoucí se napříč několika dny, je jako napínavá šachová partie, kdy oba zkouší lsti a manévry - jeden aby nedostal kulku do hlavy, druhý aby získal přiznání monstra.

Lourie neshrnuje jen postupný vývoj případu, vše zasazuje do kontextu doby, bouřlivých dějin Sovětského svazu, odhaluje všudypřítomnou korupci, bídu a zločinnost. Ostatně během pátrání po Čikatilovi, který byl odsouzen za 52 vražd, Kostojev postupně pochytá několik dalších zabijáků. Fascinující se i vhled do fungování tehdejšího policejního aparátu, který na sebe vršil chyby, autor popisuje například vykonstruované obvinění, kdy za Čikatilovu první vraždu popravili nevinného.

Forma, kdy Lourie používá beletristické prvky v podobě dialogů a zároveň čerpá z ohromného množství materiálu, je optimální. Faktograficky vše sedí, ostatně měl k dispozici zápisy z výpovědí, video a audio záznamy výslechů a mraky dalších oficiálních dokumentů a kniha vznikala ve spolupráci s Kostojevem. Díky tomu je Zátah na ďábla vynikající true crime knihou, která sice není vyčerpávající studnicí všech podrobností, ale rozhodně patří do kategorie must read.

2 29.12.2023

Jérôme Loubry, Jean-Christophe Grangé a Maxime Chattam, moje oblíbená trojice francouzského thrilleru. Spolčení ničemů považuji za jeden z nejzajímavějších kusů, co tady za poslední roky vyšel, především kvůli tomu, jak Chattam bravurně píše. Připomíná Grangého, sází za sebou bravurně vystavěné věty a skvěle formulované myšlenky, jeho texty je prostě radost číst. Vybroušený styl (a tady i pochvala za překlad) by mu leckdo ze současných autorů thrillerů mohl závidět - ve srovnání s ním působí, jako by psali po lobotomii. O to smutnější, že jim čtenáři hromadně tleskají.

Příběh plný explicitních momentů, prokládaný úvahami o přirozenosti násilí a jelikož mě kniha fakt bavila, sáhl jsem po audioverzi a dal si ji znovu. Libor Hruška z ní udělal zážitek, podobně jako Jakub Saic s Purpurovými řekami. Fantastická práce, mrazení v zádech zaručeno.

Hon na několik sériových vrahů zároveň je tady intenzívní, cítíte marnost četnického oddělení, kterým se vše rozpadá pod rukama a koordinovaná exploze násilí je zaskočí nepřipravené. Chattam pracuje skvěle s jejich vztahy, emocemi a z žánrových klišé dokáže udělat přednosti - třeba angažováním vysloužilého policisty Mikelise, u kterého čekáte, zda mu nepřeskočí a nezačne také vraždit. A jako správný žabožrout do toho všeho zamíchá nácky.

Spolčení ničemů není pro slabé povahy, popisů násilností je tady požehnaně, stejně jako zvrácených myšlenek, ale je tak ďábelsky dobře napsaná / namluvená, že je hřích ji minout. Minimálně na sériového vraha přezdívaného Zvíře dlouho nezapomenete a na filozofické úvahy o společnosti, v níž jsou majoritou devianti, také ne.

4 29.12.2023

Přirovnávat autorku k Jozefu Karikovi, jak na zadní straně knihy činí jistá influencerka, je sice nadsazené, přesto se Kateřině Karolové povedlo napsat čtivou a napínavou knihu, která rozhodně překonává ne zrovna dvakrát povedenou Odbočku v lesích. Přitom stačilo málo - ubrat na postavách a pohrát si s atmosférou.

Ústřední dvojice, snažící se uniknout ruchu velkoměsta, zamíří na cyklo výlet do okolí Luhačovic. V lesích je však překvapí hustá mlha a začnou problémy. Co se děje dál je již klasickou zápletkou, Karolová si však se čtenářem zkušeně hraje a nechává ho tápat. Což udělá i v nejednoznačném závěru vybízejícím k vlastní interpretaci.

Krátké a svižné kapitoly budují napětí solidně a ačkoliv se nejedná bravurní o literární zážitek, nudit se rozhodně nebudete. Pasáže, kdy hlavní hrdinka tápe ztracená v lese, či utíká před nebezpečím a odhaluje místní tajemství, jsou mrazivé a vtahující. Bohužel jich je poskrovnu, což je škoda - tady autorka opravdu exceluje a právě tyhle momenty jsem si fakt užíval. Narozdíl od vnitřních monologů hlavní hrdinky.

PS: Nápad na absolvování trasy spojené s knihou prostřednictvím GPS hry je fakt super!

9 29.12.2023