milanříský
komentáře u knih
Požírači duchů
Clay McLeod Chapman
Máte chuť na duchařský Trainspotting? Jasně, tohle přirovnání je trochu nadnesený, ale abyste viděli duchy, musíte si v tomhle příběhu vzít speciální drogu. Což se taky může zvrtnout - hlavní hrdinka Erin je pak vidí všude a do závislosti spadne po hlavě.
Tahle knížka není jen originálním hororem, ale pracuje s tématem závislosti na všech možných frontách - ostatně závislost na bývalém manipulativním milenci je jedním ze silných ústředních motivů. Erin se od něj nezvládá odstřihnout a ačkoliv ji stahuje stále víc na dno, tajemnou drogu začne brát právě proto, aby se jí zjevil.
Setkání s duchy bloumajícími Richmondem jsou mrazivá - ať už jsou to ohořelí dělníci, děti nebo původní indiánští obyvatelé - autor tady v pozadí poodkrývá jižanskou historii prostřednictvím nejen relativně aktuálních kauz o likvidování soch tehdejších slavných generálů, ale i pomocí různých mrtvých lidí. Město Richmond a jeho historie je totiž silně nasáklé krví, takže si asi dokážete vydedukovat, co hlavní hrdinka kolem sebe za hrůzy vidí. A právě s tím Clay McLeod Chapman pracuje bravurně. Budete závislí!
Hon na Bubáka
Richard T. Chizmar
Nálezy zohavených dívčích těl s odříznutým levým uchem, číslice na místě činu i pověry o tajuplném strašákovi. Richard Chizmar, chlap co spolupracoval se Stephenem Kingem, napsal pozoruhodnou knihu na pomezí hororu a thrilleru. Příběh navíc podává stylem typickým pro true crime a do fiktivní zápletky se sériovým vrahem přimíchává momenty z vlastního života.
Na papíře možná zní kombinace šíleně, ale v praxi funguje skvěle. Chizmar výborně vystihuje éru roku 1988, dobu kterou sám prožil jako chlap čerstvě po škole hledající sám sebe a snažící se prorazit na literárním poli. Pocity strachu a paranoidní nálady prorůstající městečkem čerpá také z vlastního života. V Edgewoodu sice nikdy neřádil sériový vrah, ale Phantom Fondler, chlap co se vkrádal do ložnic a osahával ve spánku ženy. A právě tahle reálná vzpomínka stále na počátku. Chizmar se však rozhodl, že jeho fiktivní fantom bude vraždit.
V duchu true crime knih (zde mi naskakovala podobnost primárně s Zmizím ve tmě), popisuje vlastní pátraní po vrahovi, rekonstruuje časové posloupnosti, výslechy lidí a události otřásající městečkem a nebýt doslovu a obecného povědomí toho, že se jedná o fikci, vše bych mu sežral i s navijákem.
Číslo 20
Sam Holland
Jedna z nejočekávanějších knih roku? A to se, prosím, měří jak? Tři lidi z pěti na poradě hlasují pro? Ale nechme stranou tyhle nadutý prohlášení, byznys je byznys a marketing prostě občas musí udělat z h*vna kaviár, což se ukázalo už u Kopíráka. A teď tomu není jinak.
Minule vlastní „invence“ spočívala ve využití praktik slavných zabijáků, teď autorka bere kde se dá - hlavní padouch je lékař, co si odpykává doživotí a jakmile za ním detektiv přijde, jako by autorka přepsala scénu ze setkání Hannibala Lectera a Clarice Starlingové. Jen místo nevinné mladé agentky, kterou budí ze spaní naříkání jehňátek a jejich interakce s Lecterem je nádherně mrazivá na místě stojí detektiv, co ojíždí vše co má nohy a ruce a má životní trauma z rozvodu a neustále je nám zdůrazňováno, jak je chudák v hajzlu.
Pak tady máme linii otec sériový vrah - dcera nesoucí si břímě jeho činů. Dva roky před Číslem 20 vyšla kniha Freidy McFaddenové Za zamčenými dveřmi (u nás letos), vyústění tohohle rodinného dramatu je tady totožné, včetně jednoho zásadního detailu. WTF? A to kvůli spoilerům nerozeberu jinou scénu, tak trochu připomíná pointou závěr kultovního filmu Sedm, jen je tady naprosto tupě podaná.
V Čísle 20 není prakticky nic, co jste nečetli jinde - že vrah sedí v base a všichni začnou řešit, kdo je jeho následovník, což je jedno z největších klišé, stejně jako neschopnost policie, která je tady totálně mimo a zatímco co někdo kosí lidi ve velkém v rozmezí několika málo dní, oni běhají z místa na místo a řeší si rodinná dramata. Momentů, kdy si klepete na čelo, nebo kroutíte hlavou nad dialogy jak ze slohovky ze základy je tady víc než těch, co alespoň za něco stojí. Škoda papíru, ale hlavně že je ořízka.
Sirotčinec v údolí
Philip Fracassi
Zapadlý křesťanský sirotčinec v Pensylvánii začátkem dvacátého století je dějištěm mistrovského hororového příběhu Philipa Fracassiho, jenž v něm naplno uplatňuje nejen své spisovatelské, ale i scenáristické schopnosti. Ještě zkraje jsou tu největší hrůzou v očích mladých chlapů tristní příděly jídla a tresty jejich vychovatelů, kněžích bez kapky soucitu. Což se velmi rychle změní - místní šerif přiveze v noci zraněného muže, člena jakéhosi kultu, který nedaleko v lesích obětoval mladou holku. A spolu s ním dorazí do sirotčince zlo.
Fracassiho největším darem je budování atmosféry, temnota se pomalu plíží chodbami, chlapci se začínají chovat podivně a nedůvěra roste. První půlka pracuje především se strachem z neznámého, s prvky gotického hororu - popisy jsou plné zchátralých zákoutí sirotčince, chlapci jsou trestání za jakýkoliv projev rebelie nebo jen za špinavé ruce a pečlivě budovanou tísnivou náladu protne zásadní zvrat, po němž se kniha stane akčnější, intenzívnější a krvavější. Ostatně zahraniční titulka v tomhle ohledu napovídá více než dost.
Děj sledujeme prostřednictvím čtyř postav, z nichž ne všechny jsou kladné, byť se o to v určitou fázi alespoň trochu snaží - určitě se v některých momentech budete sami sebe ptát, komu vlastně fandíte. Despotickým křesťanským autoritám nebo zlu, co si s nimi vyřizuje účty? Ať se přikloníte na jakoukoliv stranu, Sirotčinec v údolí bude rozhodně jedním z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky. Amen.
Láska, smrt a všechno zlý
Martin Paytok
Deset malých černoušků optikou Guillerma del Tora. Tohle přirovnání z anotace vlastně dost sedí - Láska, smrt a všechno zlý začínám sjezdem rodiny Havranových, lačných po kousku dědictví po zesnulé hlavě rodiny a promění se v boj s nadpřirozeným zlem uvnitř zámku. Asi jako když jste se v Resident Evil ukrývali před Lady Dimitrescu a jejími následovníky.
Postav je zkraje poměrně dost, pro lidi jako já, co si nezvládají pamatovat jména, trochu oříšek. Na druhou stranu přiložený rodokmen ulehčuje orientaci - budete mít oblíbence, někteří vám budou pít krev - taková klasika, když se sjede rodina na jedno místo. Znáte z vlastní zkušenosti, že?
Po seznamovací fázi však Martin Paytok přehodí výhybku a neservíruje příjemný horor s akčními momenty, krvavá vybíjená se střídá s mrazivými chvilkami a lehkou detektivní linkou. Vše tohle zvládá autor v závěru ukočírovat s přehledem a zásadní otázky zodpoví. Cestou k rozuzlení vás čeká dobře napsaný žánrový mix, včetně několika vtipných momentů - třeba úsměvných narážek na jednu z hrdinek - jeptišku, co si to rozdávala s knězem na oltáři.
A abych nezapomněl - pochvalu si zaslouží i výborné ilustrace
Hlad
Alma Katsu
Viděli jste Bone Tomahawk a četli Simmonsův Terror? Pak je Hlad přesně pro vás. Alma Katsu se tady odráží od skutečné historické události a přimíchává indiánské mýty a to se nechte překvapit.
Fakta jsou jasná - Donnerova výprava na své cestě do Kalifornie v roce 1846 udělala několik fatálních chyb. Zvrhla se v boj o život, konflikty, vraždy a kanibalismus. Katsu, stejně jako zmiňovaný Simmons, přidává hororovou (ok, ty skutečné události jsou taky dost hororové) zápletku, díky níž tragický příběh z dob osidlování Ameriky dostává úplně jiný rozměr.
Není to kopírka Terroru, ten je sám o sobě nepřekonatelný, Katsu prostě stejně skvěle těží z historické události - tady občas možná až moc popisuje. Minimálně do chvíle, než výprava zjistí, že její šance na přežití, primárně kvůli nehostinné krajině, klesají k nule - stejně jako okolní teplota. Zatímco první mrtvoly připisují smečce hladových vlků, brzy jim začne docházet, že v okolí řádí něco úplně jiného. A s ubývajícími zásobami bují neshody uvnitř téměř stočlenné výpravy. Smrtelná kombinace.
Katsu si v Hladu napětí šetří, aby v závěru rozjela smršť. Paranoia v táboře, beznaděj, podivné noční útoky - osadníci dostávají naloženo ze všech směrů a k tomu poodhaluje temnou minulost několika postav. A vše to zvládá spojit v jeden chutný a šťavnatý celek.
Hlubina
Jozef Karika
Ružomberok a jeho okolí není v podání Jozefa Kariky místem, kam byste si chtěli vyrazit na dovolenou, události spojené s městem a přilehlým okolím se proplétají napříč jeho knihami, tentokrát vás autor zavede do 60. let minulého století.
Řekněme si na rovinu, že hlavní hrdina, důstojník StB Gavenda, je zmrd. Totální. Karikovi se povedlo vytvořit chlapa, v jehož hlavě strávíte většinu času a přitom byste ho nejradši nakopali do koulí. Opakovaně. K tomu si přidejte tísňovou atmosféru, z níž beznaděj a krutost čpí z každé strany, vraždy, mučení a téměř všudypřítomné zlo. Nikdo tu navíc není v bezpečí, skoro každej je hajzl nebo psychopat (klidně oboje naráz) a totalita dusí těch pár čestných obyvatel, co se nezapletli s režimem.
Případ ztracených dětí, se nejdřív Gavenda snaží vyřešit, ututlat a zachránit si vlastní zadek. Thrillerový děj postupně přiživuje paranoia a také silná mysteriózní linka - vše tentokrát o kus akčnější, než je u Kariky zvykem, s přesahem do kosmického hororu. Vynikající žánrový mix.
Všichni dobří lidé
Ashley Flowers
Tahle knížka se úplně sekla datem vydání, Kalibr jí měl dropnout spíš v létě, v období, kdy během válení u vody a po desátém vychlazeném drinku / lahváči máte trochu otupělé vnímání a tím pádem lehkovážně nad kdejakou nelogičností mávnete rukou. On se asi blíží nový fenomém, kdy autorky true crime podcastů začnou psát vlastní krimi story - u naší Bechynkové víme jak to dopadlo, tady Ashley ze svých znalostí teda taky moc nevytěžila. Těch nelogičností a děr je tam celkem dost a hlavně do příběhu nasázela co jí přišlo pod ruku.
Až vám zase nějaký instagramový Horst Fuchs bude tvrdit, že je to nejlepší thriller letošního roku, tak nad tím jen mávněte rukou - příběh novinářky, v jejímž rodném městě někdo vraždí děti už sepsala líp Gillian Flynnová (Ostré předměty), rochnit se v tom, že vaše dítě je možná vrah zase zvládá líp William Landay (Jacobova obhajoba) a s otevíráním starých ran v malém městečku teď skvěle pracovala Tara White (Pod ďáblovým mostem). Ashley Flowers tady prostě poskládala různé motivy a ačkoliv zkraje vše vypadá nesmírně nadějně a kniha vás chytne, postupně se začne nořit víc a víc do všemožných klišé a logických lapsů. Jo, tak v poslední čtvrtině jsem si několikrát položil poměrně zásadní otázku - WTF?
Ďáblův potok
Todd Keisling
Temný kult, tuna červů, hektolitry černého slizu, chapadla, trocha kosmického hororu a explicitní sexuální scény odehrávající se klidně mezi sourozenci. Ďáblův potok Todda Keislinga si nebere servítky a nic mu není svaté. Samozřejmě včetně církve.
Malé městečko Stauford v Kentucky tady má krvavou historii, kdy se v kostele u Ďáblova potoka odehrála zvěrstva - od znásilňování dětí až po masovou sebevraždu. Vše mělo společného jmenovatele, šíleného kazatele Jacoba Masterse. Což je slizkej záporák se vším všudy. Jeho řádění přežily jeho vlastní děti - každé měl s jinou ženskou a společnost na ně koukala přes prsty. K tomu si přidejte babičku co zatočila s KKK a místní ji považují za čarodějnici a máte skvělý rodokmen.
Temný stín za zády provází šestku dlouhé roky - někdo se stane umělcem pracující s temnými vizemi, další profesionálně smaží, třetí se obrátí na víru a další vlastní rozhlasovou stanici co místní konzervativní věřící důchodkyně dráždí rockovou muzikou. Keisling tu vykresluje bigotní maloměsto plné prapodivných figurek a vše směruje k návratu padlého kultu.
Keislingův román nemá zkraje úplně strhující tempo, autor zkraje vykresluje ústřední charaktery a hraje si s odkazem tragických událostí, aby záhy přepnul a rozjel slušnou apokalypsu. A ta vás bude bavit.
Černá tma zapomnění
Laird Barron
Trocha Lovecrafta, trocha konspirací a tu a tam pomrknutí na předchozí tvorbu. Barronův hororový debutový román je prostě svůj a v tom je jeho největší kouzlo.
Paradoxně mě tu nejvíc bavily pasáže, kde se na strunu napětí jen trochu brnká a hraje si s agenty a zapadlými mexickými uličkami - ono se tu skvěle ukazuje, jak je autor protřelý v povídkách a i jednotlivé části knihy jsou podobného rázu - představí kupu různých příběhů rámovaných osudy paranoidního stárnoucího a zapomínajícího Dona, takže chvílemi netušíte, zda si vůbec události vybavuje správně.
Atmosféra je na stránkách parádní, Barron si umí vyhrát s prostředím a do temnoty vás mile rád zavede na exkurzi, byť kniha obsahuje i rozvláčnější chvilky a komplexní zápletka ustupuje občas do pozadí. Což se autorovi daří relativně vyvažovat právě skličující atmosférou.
Jo a cením provázání s vynikající povídkou Muži z Porlocku.
Temné stránky
Petr Boček
Tajemná šumavská usedlost Pohádka, spjatá se sériovým vrahem Ivanem Roubalem, dlouhé roky láká návštěvníky zajímající se o tajemno a paranormální jevy, byť stále víc a víc chátrá. Právě na toto místo situují autoři příběh jejich nejnovější knihy, která se od reality lehce odráží.
Roubal na Pohádce údajně házel těla svým prasatům a trojice ústředních postav chce na místě natočit reportáž pro svůj internetový pořad Temné stránky. Jen má každý úplně jinou motivaci a Roman Bílek s Petrem Bočkem postupně zabrousí i do historie ruiny, kde opět pracují s reálným základem - především s pověstí o údajné čarodějnici, kterou v 19. století na místě ukamenovali.
Prolínání známých faktů a fikce tady funguje výborně, Roubal zde nehraje primární roli, vše se točí kolem tajemných démonických sil a pár okamžiků vám určitě nažene husí kůži. Atmosféra, zvlášť v první polovině knihy, postupně houstne, autoři odhalují charaktery jednotlivých postav a ačkoliv později vyprávění změní směr a už to není „šumavské Blair Witch“, stále má co nabídnout.
Cyklus vlkodlaka
Stephen King
Úderná jednohubka, vymazlená žánrovka i oku lahodící kabát. Čtyřicet let od publikování originálu jsme se dočkali českého vydání Cyklu vlkodlaka, útlé knížečky z dílny mistra hororu a King tady dokazuje, že i na malém prostoru se dokáže slušně vyblbnout. Krátké kapitoly doplňují výborné ilustrace Bernieho Wrightsona a vše k sobě skvěle pasuje.
Nechybí dětský hrdina, malé městečko a rozličné figurky, byť samozřejmě nemají tak bohatý background, jako v jiných autorových špalcích. Řádění vlkodlaka sledujeme v období jednoho roku, kdy vždy při úplňku rozdrásá někoho z místních. Tedy většinou.
Jelikož jsem zaregistroval, jak se několik lidí (zřejmě kvůli délce) do Cyklu vlkodlaka pustilo, aby záhy prohlašovali, že teda vůbec nechápou, co na tom Kingovi všichni vidí - tímhle jako fakt nezačínejte. To je jako pustit si z celého díla Quentina Tarantina jeden díl Pohotovosti, který kdysi režíroval. Úplně mimo, co?
Polibek Choroby
Tom Gottwald
Četli jste Rituál Adama Nevilla a užili jste si naprosto božskou první část knihy a pak s lehkým zklamáním po twistu dočítali tu druhou? Tak takhle nějak se možná budete cítit u Polibku Choroby. A nebo taky ne, pokud vám zásadní zvrat sedne.
Výprava doktora Gerasimova na Sibiř kvůli hledání léku na smrtící nemoc knížku jednoznačně táhne. Střídání deníkových zápisků, výslechů po návratu a skvěle popsané atmosféry v carském Rusku je dobrodružně - hororovou laskominou, ke které nemám nejmenší výtku a užil jsem si jí takřka na jeden zátah. Tady Tom Gottwald exceluje.
Problém mám s druhou částí, která nahodí sci-fi prvky, nikoliv ve stylu Ledového pekla (v což jsem doufal), ale v mnohem technologičtější a komplikovanější podobě. V tu chvíli pro mě začal příběh, a jeho možná až zbytečná překombinovanost, postupně ztrácet kouzlo. Autor píše fakt dobře, takže jsem knihu neodložil, ale nadšení tady uvadalo. Na druhou stranu, respekt za to, že má koule obrátit to pečlivě předtím budované naruby. Bejt hardcore sci-fi fanda, rozhodně si to užiju víc.
Závěj
C. J. Tudor
(SPOILER) Temný katastrofický thriller, navíc s lehkým nádechem hororu, zní jako solidní lákadlo, ale výsledek v podání C. J. Tudor je bohužel slaboučký. Tři dějové linky tady jsou primárně proto, aby je mohla autorka v závěru za „velkého“ WOW propojit, z čehož si samozřejmě mraky čtenářů cvrnkne do spodního prádla, jak to je celé geniálně vymyšlené. No, lehce bych možná taky zatleskal, kdybych se k tomu nejlepšímu momentu knihy nemusel prodírat zástupem pitomých plochých postav a dvěma dějovými linkami (ta s Hannah byla jediná fajn), co by si zasloužily brutálně seškrtat. Body count je tu sice slušnej, ale spíš na efekt - postavy vám jsou celkem u zadku, takže je vám ve výsledku šumák, jak neoriginálně zemřou. Stejně nudné jsou i dialogy, hlavně ve chvílích, kdy si postavy odhalují své osobní motivace nebo plány. A když se jim začne autorka vrtat v hlavě, to se vám teprve začne chtít brečet. Pokud si od C. J. Tudor chcete něco přečíst, sáhněte po sbírce Škvíra nebo po povedené knize Ti druzí. Tuhle nechte u ledu.
Dívky ve sněhu
Stacy Green
V odlehlých polích nedaleko minnesotského městečka Stillwater jsou ve sněhu nalezena těla dvou patnáctiletých dívek a místní šerif je přesvědčen, že jde o dílo sériového vraha přezdívaného Mráz. Proto na místo dorazí agentka FBI, která zde, jaká to náhoda, vyrůstala a dokonce pomohla usvědčit vraha svých rodičů. A ten sedí v base a tvrdí, že je nezabil a shodou okolností se zrovna najdou nové důkazy podporující jeho verzi.
Největším problémem Dívek ve sněhu je právě předvídatelnost ze zápletky přímo čišící a také otravná romantická linka. Jako by snad nebylo ani možné ji v thrillerech od ženských autorek napsat tak, aby u ní chlapům necukaly koutky. Na druhou stranu, není tak ultra stupidní jako v podobném thrilleru Uteč, dokud můžeš. Právě v tomto srovnání, neboť se jedná o podobný styl, Dívky ve sněhu jednoznačně vítězí. Jestli si na ně vzpomenete za rok, je otázka. Dva, tři mrazivé večery s nimi však zabijete celkem dobře.
Severoamerické jezerní příšery
Nathan Ballingrud
Sbírka hororových povídek Nathana Ballingruda, co na první dobrou evokuje spíš průvodce mytologií, je označována za skrytý poklad amerického hororu. Tohle označení je poměrně diskutabilní, byť právě z figurek amerických zapadákovů těží autor nejvíc.
Nečekejte jezerní monstra (je tam jen jedno a je mrtvé), ale všemožné formy děsu - od profláknutých vlkodlaků a upírů až po úplně jiná, často i s lidskou tváří. Ballingrud tady několikrát zavítá do white thrash spodiny a obecně na okraj společnosti a pokud zbožňujete konfrontace se zlem tváří v tvář, mockrát se jich nedočkáte.
Právě proto tahle sbírka nesedne každému, těch nevyřčených věcí je tam často více než vyřčených a pokud potřebujete mít všechno do puntíku vysvětlené a uzavřené, tady dost narazíte. Ballingrud vás totiž několikrát beze slova opustí a buď mu ukážete prostředníček, nebo uznáte, že i tak to za to stálo.
Město v mlze
Jaroslav Konáš
Mlha obklopující město, lidé obětováni tajemnému kultu a tísnivá atmosféra. Folk horor Jaroslava Konáše má všechny správně ingredience k tomu vás chytnout a nepustit až do mrazivého finále.
Atmosféru autor dávkuje postupně, hlavní hrdina Robin přijíždí do zapadlého městečka učit kurzy tvůrčího psaní a srovnat si život. Postupně začne zjišťovat, že v místě není signál a moderních výdobytků je tam poskrovnu. Stále víc a víc se noří do místních pověstí o tajemném Pánovi lesa a seznamuje se se svéráznými místními.
Práce s kultem, který je rozlezlý napříč společností, je výborná, navození skličující paranoie funguje také skvěle, snad jen začátek, kdy se Robin seznamuje s městečkem nemá takový drive jako zbytek textu. Což na druhou stranu, vzhledem k délce knihy, není zásadní výtka. Věci se dají do pohybu celkem rychle, pak Město v mlze neodložíte. Fakt doporučuji.
Zvedá se vítr
Kateřina Surmanová
Kateřina Surmanová na sebe upozornila už svou povedenou prvotinou Šepot z lesa, novinka Zvedá se vítr není klasickým pokračováním, byť k malému provázání, pomrknutí směrem k debutu, přeci jen dojde. Ale to, co je podstatné - autorka dvojkou nezklamala.
Příběh se tentokrát točí kolem vraždy mladé dívky a dětské bandy, která se po letech opět sejde, aby definitivně zametla se zlem obcházejícím jejich kraj. Řádění živlů Surmanová líčí skvěle, zápletka o dvou časových rovinách a mraky mikropříběhů připomínají slavná díla mistra hororu, v žádné případě však nejde o vykrádání. Tenhle koncept je, ať už díky TO nebo seriálovým Stranger Things, prostě oblíbený. Ostatně z lehce podobným motivem pracovala už minule.
Autorka má dar poutavě psát, do osudů mnoha místních postav zabíhá často, mozaiku Hodonína v době záplav a následného tornáda skládá pečlivě a už dlouho jsem nečetl tak příjemně mrazivé závěry kapitol. Už teď se začínám těšit na třetí knihu.
Den popela
Jean Christophe Grangé
Oprášit po dvaceti letech postavu komisaře Niémanse byl od Grangého výborný tah, už předchozí Poslední lov dokázal, že v záplavě sebezpytujících detektivů je tenhle osamělý, drsný, sebevědomý a neúprosný vlk vítanou změnou a v aktuální novince s ním autor opět pracuje skvěle.
Niémans se tady opět zakousne a nepustí, tentokrát do případu uvnitř uzavřené náboženské sekty. Nalezené tělo je podle všech následek nešťastné nehody, Niémansova parťačka se však do sekty infiltruje jako sezónní brigádnice při sběru vína a čtenář sleduje dvě vzájmeně se doplňující linie.
Grangé tady není rozmáchlý jako v Purpurových řekách, ostatně už Poslední lov byl knížkou na dva večery a tento text vychází ze scénáře pro stejnojmenný seriál. Což není na škodu, Den popela je totiž svižný a intenzívní thriller, výborně napsaný, chvílemi dostatečně drsný a zamotaný natolik, že vás rozplétání tajemství uzavřené komunity nebude iritovat. Prostě Grangé ve skvělé formě.