milanříský komentáře u knih

Zčásti fikce, zčásti popis reálných událostí. Norská autorka Camilla Bruce si do svého románu V zahradě zášti vypůjčila jednu z neznámějších vražedkyň historie, původem krajanku Belle Gunnessovou. V době, kdy neexistoval Tinder, lákala Gunnessová muže na svou farmu v La Porte v Indianě prostřednictvím inzerátů v novinách, následně si s nimi psala dopisy a instruovala je, aby se zbavili majetku a přivezli s sebou peníze. Jeden ze vzkazů dokonce končil větou: „Přijeď připraven na to, že zůstaneš už navždy.“ Černá vdova milující životní pojistky důvěřivé a lásku hledající muže roky systematicky likvidovala, rozsekala je na kusy a těla zakopala na zahradě.

Strhující text střídá primárně dva úhly pohledu - vražedkyni a její sestru. Zatímco Belle rozsévá smrt, Nellie je empatickou a vzornou manželkou a jejich vztah se napříč lety komplikuje. Primárně proto, že kolem Belle se množí podivná úmrtí partnerů a její sestra začíná tušit, že se nejedná o náhodu. Právě sourozenecký konflikt je jednou ze zcela vymyšlených dějových linek, což autorka v doslovu přiznává a zároveň v něm shrnuje, co vše si pro potřeby oživení příběhu vybájila.

Román o Belle Gunnessové tedy nelze brát jako true crime, pokud ale přistoupíte na fakt, že se jedná o mix smyšlenek a skutečnosti, chytne vás a nepustí. Camilla Bruce je totiž vynikající vypravěčka, a proto nepřekvapí, že další knihou, kterou chystá vydat v zahraničí, je beletristické zpracování zločinů rodiny sériových vrahů Benderových, kteří v éře Divokého západu zabíjeli pocestné a nikdy nebyli dopadeni. Taky dost krvavý příběh.

4 18.04.2022

Od východních alfa samců v pruhovaných teplákovkách, přes ozbrojenou eskortu s kalachy až k automatům na (údajně) použité dámské kalhotky v Japonsku. Sbírku bizarností, vtipných historek i pár mrazivých momentů představuje formou cestovního deníku cestovatel Tony Danilov. A předem říkám, že pokud vám sedne jeho humor, budete se královsky bavit. Tony převážně stopuje, což je samo o sobě nevyčerpatelným zdrojem sbírky výstředních charakterů i protřelých životních rádců a tím vlastně velmi nenásilně poodhaluje mentalitu jednotlivých národů.

Zaručeně vám zatrne vám při přechodu hranic do Pákistánu, budete se bavit u pochvalných komentářů na vzhled od íránských mužů a nad některými situacemi budete opakovaně nevěřícně kroutit hlavou. Danilov navíc vše kolem sebe perfektně glosuje, ať už s nadhledem nebo sarkastickými poznámkami a díky tomu je text neuvěřitelně zábavný a čtivý. Země poměrně rychle prosviští, takže ke knize rozhodně nepřistupujte jako ke studnici informací o navštívených lokalitách a mě osobně zamrzela absence ještě většího množství fotek, protože Tony, kromě toho že umí psát, zvládá i skvěle fotit. Pokud však hledáte cestopis, u kterého vám budou téměř permanentně cukat koutky, za mě velké doporučení.

2 18.04.2022

Kriminální zápletka, kdy je uprostřed nehostinné australské pustiny u osamoceného náhrobku nalezeno tělo jednoho ze tří rančerských bratrů, je tady ve skutečnosti jen startovním bodem intenzivního rodinného dramatu. Zda spáchal v očích veřejnosti vzorný Cameron sebevraždu nebo se jednalo o náhodu či pečlivě promyšlený čin, tady totiž zkoumá spíš jeden ze sourozenců, než nějaký úporný detektiv. A tak prostřednictvím Nathana, vyhnance s postupně odhalovaným škraloupem u místní komunity, čtenář nahlíží do všemožných temných zákoutí farmářské rodiny. Asi jako v seriálu Yellowstone, byť u Harperové nejsou kostlivci ve skříni tak krvaví.

Izolovaná část Austrálie je v knize místem, kde číhá smrt téměř všude - když vás uštkne had, nestihnete se dostat do nemocnice, když vám selže auto uprostřed země nikoho, můžete se rovnou začít modlit. A stejně tak izolovaní jsou zde lidé, řešící si většinou problémy sami stylem „co se stane doma, zůstane doma“. Proto je vrtání se v rodinné historii pro všechny bolestné a nepřekvapí, že ne všichni jsou tak kladní, jak se na první pohled zdá.

Harperová skvěle pracuje s tenzí mezi příbuznými, z průšviháře Nathana udělá jednoznačně nejsympatičtější postavu knihy a mezi těmi všemi hádkami o budoucnost farmy, rozmíškami na pohřbu či zatajovanými krizemi řeší dopady dávných rozhodnutí i dlouholetých soužití a finální pointa je jejich logickým vyústěním. Ačkoliv ji nejspíš dopředu neodhalíte.

6 18.04.2022

„Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“

Jeden z nejznámějších citátů naší historie, odpověď parašutistů na výzvy ke složení zbraní během bitvy s nacisty v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Odpor skončil hrdinnou smrtí všech sedmi výsadkářů a Dalibor Vácha je nechává na stránkách novinky Smrt na kůru ožít velmi věrohodně.

Sleduje primárně osudy Adolfa Opálky, velitele výsadku Out Distance, prostor dostávají samozřejmě i další parašutisté, ať už dvojice Josef Gabčík a Jan Kubiš, či zrádce Karel Čurda, který do protektorátu seskočil právě s Adolfem. Vácha vykresluje dobovou yatmosféru neuvěřitelně detailně, z návštěvy hospody a objednání guláše dokáže udělat nervy šponující scénu, stejně jako z tajných setkání v konspiračních bytech či z namátkové kontroly falešných dokladů četníky. Samozřejmý je i důraz na historickou věrnost, všechny zásadní události zde popisované, ať už komplikace po seskoku u Ořechova, kontakt s odbojem, operace Canonbury či atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, následné represe a závěrečná přestřelka, neuhýbají reáliím ani o krok.

Vzhledem k tomu, že letos v květnu uplyne osmdesát let od jednoho z nejvýznamnějších činů protifašistického odboje, je Váchova kniha ideálním prostředkem, jak si osudy padlých československých hrdinů čtivou a faktograficky přesnou formou připomenout.

4 03.04.2022

Mix hororu a společenské satiry. Američan Bentley Little ve svém Společenství abnormálně zveličil své vlastní zkušenosti s otravným sdružením vlastníků nemovitosti a ústřední dvojici, účetní a autora hororů, pošle do uzavřené komunity řídící se absurdními pravidly.

Počáteční nadšení z nádherného domku a překrásných výhledů do krajiny po chvílí střídá paranoia. Sousedé se často bojí otevřeně mluvit, spisovatel Barry nalezne ve schránce mrtvou kočku a po pár podivných setkáních, třeba s plazícím se lidským torzem Pahýlem, začnou události v komplexu gradovat. Rasismus, přetvářka i cílené zabíjení domácích mazlíčků je zde na denním pořádku a Barry s Maureen zjistí, že zmizet z komunity a prodat dům zase tak snadné nebude. Nepřečetli si totiž pořádně pravidla a když se jim začnou hromadit přemrštěné pokuty za nedodržování banalit jako vysázení vlastních kytek, hlasitosti hudby a podobně, rozhodnou se společenství vlastníků postavit. Idylka je záhy v tahu.

Little vše žene do absurdna, odhaluje prohnilé charaktery a stále drzejší jednání místních „vládců“, pracuje s motivem permanentního dohledu a ačkoliv vyloženě čtenáře nestraší, tísnivou atmosféru a beznaděj vykresluje bravurně. A samozřejmě od prvotních drobných slovních konfliktů děj graduje až k podstatně násilnějším momentům, kdy už špatná barva nátěru porušující pravidla je ten nejmenší problém.

4 01.04.2022

První thriller, který se mi dostal do ruky a do jehož děje se promítá pandemie koronaviru a policisté řeší, co dělá člověk v noci venku ve chvíli, kdy platí zákaz vycházení. K popisu postav se navíc velmi často a otravně připojuje, zda má onen výtečník nasazenou roušku.

Ze série s Martinem Servazem jsem přečetl jen pár knih a v Lovu mě nepříjemně překvapilo, jaký se z něj stal rutinér sypající z rukávu sice čtivý, ale poměrně jednoduchý text plný žánrových klišé. Nalákala mě anotace o složitých otázkách úpadku společnosti a dotýkající se morální, sociální a politické krize, ve finále jsem však dostal thriller o témata se jen velmi lehce otírající. Výrazná linka se naopak dotýká letitého problému Francie s muslimskou menšinou a otázkou nepokojů symbolizovanou hořícími auty v okrajových no-go zónách. A samozřejmě obecného vnímání policistů jako absolutních rasistů, což se Minier snaží rozbít, byť jimi nechá podusit i místního starostlivého prodavače kebabu.

Lov je ve výsledku čtivou knihou, byť postrádající jakoukoliv hloubku a po naznačených tématech spíš jen okrajově klouže. V jádru se stále jedná o hon na zločince, jejichž lídr je pouze nudnou skládačkou stokrát omletých zločineckých archetypů, samozřejmě doplněnou flashbacky do dálné minulosti, nutných k pochopení onoho vražedného citu pro spravedlnost. Ale skupinka lidí beroucí spravedlnost do vlastních rukou už tady byla mnohokrát, Minier ani tuto občanskou bojůvku, rekrutovanou z určité vrstvy společnosti, nevyužil ani jako hrůzný nástroj pomsty děsící soudem osvobozené zločince v kraji.

6 11.03.2022

Zesnulý vedoucí dětského domova nalezený na pláži, chladná vyšetřovatelka Lena Lorenzenová a prostředí zapadlého městečka na ostrově Amrum. Mrtvý na pláži Anny Johannsen nabízí kvalitní úvod do německé detektivní série, nastiňuje osobní linky a především, v duchu ryzí kriminálky, žene ústřední dvojici od výslechu k výslechu.

Soustředění se na pečlivé vyšetřování smrti, kterou místní složky nejdříve lajdácky uzavřou jako přirozenou, táhne celou knihu. Komisařka Lena se sice vrací na ostrov odkud před čtrnácti lety utekla, její osobní život však líčí autorka spíš ve střípcích a náznacích a dá se předpokládat, že je bude po částečkách rozvíjet v dalších dílech. Tenhle způsob dávkování osobní roviny je optimální, detektivů a detektivek dachmaných životem, podivných existencí potácejících se za hranou zákona, který mají sami hájit, bylo dost. Místo toho nechává Johannsen čtenáře prakticky nonstop nahlížet pod ruce vyšetřovatelů, kteří začnou rozplétat zdánlivě banální případ.

Lena, která se moc nepáře s pravidly, začne postupně odhalovat síť podivných machinací a ještě podezřelejších kontaktů a ačkoliv se jedná o začátek série, nemusíte mít obavy, že by příběh Johannsen uťala v dramatickém okamžiku. Díky tomu Mrtvý na pláži funguje samostatně a skládaní mozaiky, kousek po kousku až k finálnímu rozuzlení, je hlavně o poctivé policejní práci.

3 23.02.2022

Poslední žijící drak miluje vodku, kouří cigára, kouká na Netflix a staletí se ukrývá uprostřed močálů v Louisiany? V moderní fantasy naředěné jižanskými reáliemi, lokálními podivnými figurkami a tarantinovsky vtipným násilím ano! A zcela upřímně, Arcizář je neuvěřitelně zábavný, asi jako když si to rozdá Temný případ s Bažináčem a vezmou do trojky Bena Aaronovitche.

Eoin Colfer totiž všemožné fantasy klišé rozbíjí s humorem, utahuje si ze všeho a ze všech, včetně spisovatelských kolegů a mraky dalších popkulturních fenoménů. Jednoduchou zápletku, čítající minimum postav, kde hlavním záporákem je zkorumpovaný konstábl Regence Hooke, staví primárně na vztahu místního kluka Petardy, který se náhodou přichomítne k vraždě, a draka Verna.

Snad jen z úplného začátku, z prvních pár kapitol, kniha působí, vzhledem k autorovým předchozím textům, jako cílená pro mladší čtenáře. Jakmile se začne zběsile nadávat na všechny strany, řešit otázky potencionálního souložení draka s aligátory a tu a tam dojde na krvavou scénu, pochopíte, že v ruce držíte fakt originální mix, který zní sice šíleně, ale funguje. Kdyby byl Colfer ve vtipech ještě o kus kousavější a nekorektnější, v akčních scénách násilnější a celkově trochu temnější, sáhl bych okamžitě po pěti hvězdách. Ale věřím, že v dalším díle to klapne a Colfer už bude mít vyjasněné, pro jakou skupinu čtenářů Arcižára vlastně píše.

2 22.02.2022

Inspirace pro stejnojmenný film Ridleyho Scotta, strhující popis souboje na život a na smrt i vhled do francouzské společnosti 14. století. Výsledek desetileté práce, procházení právních záznamů, kronik a nepřeberného množství historických dokumentů vyústil v neuvěřitelně čtivou rekonstrukci sporu dvou bývalých přátel. A především osudného 29. prosince 1386, kdy proti sobě stanuli Jean de Carrouges a Jacques Le Gris. Druhý jmenovaný byl obviněn z údajného znásilnění Carrougesovy manželky Marguerite, která následně otěhotněla.

Eric Jager v Posledním souboji představuje společnost, ve které se nevěřilo, že může být ze znásilnění počato dítě a k samotnému aktu se stavěla různými způsoby - od hrozby trestem smrti až po momenty, kdy násilník musel zaplatit určitý obnos manželovi či otci postižené. Ostatně prokázat, čí dítě ve skutečnosti bylo (manžel byl v tu dobu na válečné výpravě) a zda se LeGris nestal jen obětí promyšlené lži, se nepodařilo. A tak se předpokládalo, že Bůh v souboji nenechá prohrát bojovníka, na jehož straně je pravda. Navíc, pokud by zemřel Jean de Carrouges, jeho manželka by byla následně upálena.

Rekonstrukci duelu, který byl oficiálně posledním ve Francii a o jehož vítězi Jager mlčí až do samotného finále, předchází takřka soudní drama. Výzva na souboj totiž byla justičním procesem a mohlo k němu dojít až ve chvíli, kdy jej schválil parlament a král. Právě ponoření se do problému, precizní vytěžení dobových pramenů v kombinaci s poutavým stylem vyprávění ukazuje, že i literatura faktu dokáže pracovat s napětím a nechat vás otáčet stránky se zatajeným dechem. A chvílemi je to vskutku nervydrásající drama.

5 09.02.2022

Silnice táhnoucí se napříč nedotčenou přírodou, v jejímž okolí však řádí roky sériový vrah útočící na ženy, často z řad původních obyvatel Ameriky. K tomu malé městečko s laskavým majitelem jídelny a spousta tajemství, které místní střeží. Ne, není to Dexter: New Blood, ale novinka Chevy Stevens, která se inspirovala nechvalně proslulou Highway of Tears. Za posledního půlstoletí bylo v blízkosti kanadské cesty zavražděno nejméně 18 dívek, jejich počet se dle odhadů může blížit k padesátce. Spousta pohřešovaných se totiž nikdy nenašla.

Temné cesty však nejsou jen thrillerem o mizejících dívkách, ale i o vztazích mezi teenagery a jejich rodiči a opatrovníky, což knihu znatelně posouvá blíž mladšímu publiku. Za mě největší minus, protože autorka vyměnila pár pokoutných letních muchlovaček u jezera za temnou a tíživou atmosféru, laskavá objetí za méně obětí a dilemata dospívajících za intenzivní hon na zabijáka. A škoda je to i proto, že Stevens thrillerové momenty umí skvěle, z policisty Vaughna udělala odpudivou figuru, která ve výsledku děsí místní víc, než téměř mýtický zabiják. Tedy do chvíle, kdy zmizí servírka Amber a najdou ji zmasakrovanou u silnice. Momenty následující po nalezení těla, ruch ve městě způsobený brutálním činem i Vaughnovy nesmlouvavé metody na hraně zákona patří k nejčtivějším chvilkám knihy, která je jich jinak bohužel skoupá. Doporučení hlavně pro čtenáře, kterým tyhle osobní teenagerská témata zásadně nevadí, pak si přidejte k hodnocení určitě hvězdičku.

1 26.01.2022

Svižný a útlý horor z východního Slovenska s lehce detektivní linkou a zápletkou, která z maličké obce Kriaky udělá místo plné krvežíznivých monster. Knižní debut Lukáše Poláka slovenské hororové scéně rozhodně ostudu nedělá.

Polák prostřednictvím tří postav postupně poodhaluje historii obce, točící se kolem tajemného rozpínajícího se jezera, místa, kde pár lidí zmizelo a lokální zkazky zmiňují přítomnost vodníka a sirény. Realita, jak čtenář záhy zjistí, není tak pohádkově romantická a do víru událostí formující budoucí osud obce se zapojí i lidé z venku - Ester, kterou na místo, kde strávila malou část života, přitáhnou vize a bývalý agresivní policista Rúfus, najatý na pátraní po ztraceném těle. Trojici ústředních postav pak doplňuje Sedloš Gusto, místní obyvatel, jemuž začne jezero ukrajovat pozemek.

Kriaky čerpají primárně z odkazu dvou hororových mistrů - Stephena Kinga a H. P. Lovecrafta, ke slovu se kromě pátrání po ztracených lidech dostanou i chapadlovité bytosti z jiných sfér. I když se v závěru začne příběh a celá místní mytologie rozbíhat možná až zbytečně do více směrů a té osudovosti je tam až až, jsou Kriaky příjemnou knihou na dva večery, která kromě tajuplných momentů nabízí i akční chvilky a k tomu několik skvělých Rúfusových jadrných hlášek. Rozhodně povedený debut.

23.01.2022

Chlapec s nadpřirozenou schopností vidět mrtvé, terorista děsící obyvatelstvo, ne zrovna dvakrát čestná policistka, svobodná matka a literární agentka v jedné osobě a stárnoucí profesor. A duchové. Stephen King ve své novince na relativně malém prostoru a s pár postavami rozjíždí příběh někde na pomezí thrilleru a hororu a jak jinak, než plný podivných nebezpečí.

O Jamieho daru mluvit s mrtvými (nebo prokletí, jak chcete) sice tuší jen jeho nejbližší - matka jeho prostřednictvím dopíše knihu zesnulého autora, aby je vytáhla z finanční krize, Liz, policistka a bývalá přítelkyně Jamieho matky, se jej rozhodne využít pro záchranu své kariéry. A mladík se tak setkává s hrůzami, které mu nevratně zasáhnou do života.

Přechod mezi dětstvím a dospíváním tak lemují morbidní výjevy prostřelených obličejů, tajemné síly a také nástrahy běžného života - finanční krize, ztráta blízkých a Alzheimerova choroba. Právě v těchto chvílích, kdy se dětská naivita setkává se smrtí a jejími důsledky, je Později nejsilnější. Tentokrát totiž u Kinga nejsou tím největším běsem duchové, ale situace, které jsou pro mnoho lidí nevyhnutelné. Protože mohou být i tak dost hororové.

8 12.12.2021

Jedno z nejikoničtějších hororových monster, jehož podobu máme vypálenou v hlavě díky filmu Věc Johna Carpentera, se vrací. Nevrací se ovšem v prequelu (o to se pokusil film Věc: Počátek), ale v rozšířené podobě povídky Kdo je tam?.

Předmluva a úvod dostatečně podrobně vysvětlují, jak na původní a nezkrácený text padal prach a v podstatě byl náhodně objeven a teď vyšel přesně tak, jak jej John W. Campbell původně zamýšlel. Sice se na povídce maličko podepsal zub času, lehce archaický jazyk a strohost však nejsou na škodu, berme v potaz, že Ledové peklo bylo napsáno ještě před vypuknutím druhé světové války.

Kniha je někde na rozmezí dobrodružného vyprávění a hororu, představuje vědce z antarktické výzkumné stanice, kteří objeví pod nedotčeným ledovým příkrovem obludnou mimozemskou bytost. Mimozemšťan se však probere k životu, dokáže se transformovat nejen do podoby zvířat, ale i do lidí a začíná boj, během kterého nikdo nemůže věřit nikomu. Paranoidní atmosféru a pocity nedůvěry vystihuje Campbell bravurně a navíc rozvíjí počáteční objevení kosmické lodě a několik dalších momentů.

Právě proto je Ledové peklo pro čtenáře sci-fi hororů artefaktem, objeveným pokladem, který ocení primárně fandové žánru, doporučit jej jako mainstreamový horor asi ani nejde. Své mrazivé kouzlo ale i po více než osmdesáti letech pořád má. Kdo četl původní povídku, pro něj je nová verze samozřejmě povinností. A pro ostatní - vzhledem ke své délce vás určitě nudit nebude, a pokud jste o Věci a Campbellovi nikdy neslyšeli, napravte to. Je to znovuoprášená klasika.

10 09.12.2021

Jeden z nejlepších hororů, co letos u nás vyšel. Temný rudý kult, prastaré rituály, podzemní jeskyně a kanibalové. Adam Nevill po nadprůměrném Rituálu ukazuje, že fakt psát umí a těch cca 400 stran je jízda. Spojení pravěkých tradic se současnou společností na pobřeží Anglie, kde tu a tam někdo zmizí, funguje skvěle a chvílemi až thrillerové tempo nenechá čtenáře vydechnout.

8 17.11.2021

Téma strašidelných domů je nesmírně oblíbené desítky let, Darcy Coates se nejen u nás těší díky své sérii věnující se všemožným prokletým barabiznám neuvěřitelné pozornosti. Paradoxně fokus na sérii strašidelných domů trochu zastiňuje její zajímavější odbočky, česky vyšla skvělá Kořist, v budoucnu doufám ve vydání scifi hororu Parasite a tajemného Dead Lake, které ji ukazují jako mnohem zručnější autorku.

Fantom z Blackwoodu totiž nijak nepřekvapí. Hlavní hrdinové, Mara a Neil jsou černobílé figurky - on bázlivý, ona neohrožená a jediný jejich vývoj přichází ve chvíli, kdy Mara uvěří, že v domě za pár dolarů opravdu straší. Tohle prozření trvá dlouho, je lemované otravnými řečmi a neustálými pokusy o racionální výklad, protože její rodiče byli něco jako manželé Warrenovi a ona z principu jakékoliv bubáky zavrhuje. A tak čtenář čeká a čeká, kdy konečně racionální vysvětlování hodí za hlavu a nastane očekávaný souboj se zlem.

Bohužel oba hlavní protagonisté jsou z otravné kategorie „nechte je umřít co nejdřív“ a jejich dialogy jsou útrpné. Coates je psát neumí a tak moment, kdy jejich trylkování přeruší poněkolikáté dupání na půdě, je spásný. Bohužel, ani finální zúčtování není uspokojivé a ukazuje, že Fantom z Blackwoodu je primárně pro nenáročné čtenáře, kteří občas o horor lehce zavadí. Ostatní tohle večerníčkové strašení spíš pobaví.

2 14.11.2021

Nebýt toho, že Kaštánka převedl na obrazovky Netflix, možná bych jej ani neotevřel, neboť schématičnost severských krimi už mi poslední roky lezla krkem. Každopádně spojení hrůzostrašné figurky a naivní dětské říkanky se jménem scénáristy parádního Zločinu Sørena Sveistrupa byla nakonec dostatečně lákavou kombinací.

Nenechte se plést, těch klišé je tam dost. Od úvodu, který se klasicky odehrává roky před hlavní zápletkou, přes nesourodou dvojici, z nichž jeden zažívá spíš kariérní sestup než vzestup a má za sebou rodinnou tragédii a druhý rodinné trable až ke zločinu, jehož naplánování hraničí s genialitou. Bohužel, ani tady není padouch neomylný, což tradičně dokazuje plejáda naprosto nelogických kroků v závěru a fakt, že už od začátku tušíme, kdo zabíjí. Jen trvá, než jeho identita vypluje na povrch.

Pokud se oprostíte od očekávaného, Kaštánek je v jádru slušný thriller, na kterém je znát autorova scenáristická praxe. Strohé dialogy, promyšlené popisy i pečlivě dávkování napětí, to vše funguje jako klasický page-turner, navíc s upozorněním na problematiku zneužívání dětí. Sociální přesah zde symbolizuje především ministryně Rosa Hartungová, které rok před první „kaštánkovo“ vraždou zmizí dcera. Dějové linie se samozřejmě protnou v moment, kdy figurka zanechaná na místě činu na sobě nese otisk prstu údajně zavražděné dcery. Schéma různých podezřelých, poodhalování minulosti i tenze mezi vyšetřovateli je sice severskou klasikou, byť jednou za čas příjemnou.

7 24.10.2021

Posedlost kinematografickým průmyslem šedesátých let, éra Charlese Mansona a jeho fanatických následovníků i letmá vzpomínka na dětství v baru, kde Tarantinův nevlastní otec Curtis Zastoupil hrával na klavír. Románová verze zatím posledního Quentinova snímku Tenkrát v Hollywoodu je především oslavou bezstarostné éry, kterou ve skutečnosti uťalo řádění Mansonovy bandy.

Svět vypočítavých producentů a soupeřících herců pozvolna padajících na dno Tarantino vykresluje až s encyklopedickými znalostmi, někdy jsou desítky názvů filmů a aktérů ubíjející, jindy zase Tarantino sype z rukávu úsměvné zákulisní historky a svět svého snímku, napůl fiktivního a napůl reálného vkusně rozšiřuje. Nejedná se o dříve populární novelizaci, tolik typickou formu, kdy podle filmu vznikla doslovná kniha, Tarantino některé scény vynechává, jiné rozšiřuje a přidává i zcela nové momenty. Narozdíl od snímku ale nesměřuje k masakru, o kterém všichni ví, že přijde, jen se čeká kdy.

Větší prostor dostává dublér Cliff Booth, čtenář se konečně dozví, zda svou manželku zabil úmyslně, stejně jako úplně jiný nádech dostává stopařská, v tomto případě explicitní scéna s jednou z Mansonových následovnic. Zdlouhavější jsou naopak dějové rekonstrukce snímků, primárně toho, jehož natáčením druhá zásadní postava Rick Dalton tráví část románu. Avšak epizodické a občas roztříštěné vyprávění je Tarantinův filmový rukopis a proto není divu, že v podobném duchu představil i Hollywood roku 1969. Kouzlo má i na papíře.

3 22.10.2021

Na první pohled se může novinka Stuarta Turtona jevit jako další variace na Sherlocka Holmese s klasickou „záhadou zamčeného pokoje“, ostatně s mnohými z klasických postupů typických pro detektivky autor opakovaně pracuje. Ale Turton vše navíc zabalil do přitažlivého námořnického hávu 17. století a stvořil temný historický thriller s hororovými momenty. Nečekejte Terror, na to je Ďábel a temné vody až moc komplikovanou detektivní hříčkou, ani Severní vody, takovou koncentraci špíny, zkaženosti, hnusu a zvrhlosti nenabízí ani náhodou. Výsledek je však někde mezi zmíněnými, navíc se silným doylovským nádechem.

Ono to pomrkávání po Sherlockovi má své kouzlo, slavný detektiv Pipps stráví větší část knihy v řetězech, vyšetřuje primárně jeho asistent a bývalý voják Arent, odlišný od Watsona snad jen tělesnou stavbou. Stejně jako v příběhu o Psu baskervilském se i zde hledá objasnění nevysvětlitelných jevů hraničících s nadpřirozenem. Tajemný kult, lovci čarodějnic, prokleté symboly a zjevující se malomocný jsou v kontrastu s opravdovým lidským zlem v podobě krvežíznivých námořníků, chásky která je schopná zamordovat bezbranné cestující, když náhodou zbloudí na jejich území.

S přibývajícími stránkami se kupí záhady i mrtvoly, Turton po většinu knihy nedává šanci čtenáři tajemství rozluštit, jen jej provází napříč brilantně vykreslenými kajutami, skladišti a všemožnými zákoutími a lidskými charaktery. Možná i proto je konec nejslabším momentem, protože v duchu poirotovských detektivek všichni společně vyloží karty na stůl a jednotlivé díly skládačky do sebe zapadnou. V tomhle případě ale trochu kostrbatě.

3 17.10.2021

„Pol Pot nebyl vrah. Pol Pot byl snílek,“ říká Yong Moeun, bývalá osobní kuchařka strůjce kambodžské genocidy Pol Pota, která dodnes nevěří, že by její milovaný vůdce byl strůjcem masakru vlastního národa. A dodává, že když se teď dívá na fotbal, úsměv Lionela Messiho jí připomíná ten Pol Potův.

Vzpomínky kuchařů na dobu, kdy vařili těm, kteří mezitím vraždili, jsou v podání Witolda Szablowského někdy paradoxně úsměvné, ale především mrazivé. Pohled na pětici diktátorů, kteří se nesmazatelně zapsali do moderních dějin, je v knize Witolda Szablowského unikátní, protože do jejich života čtenář nahlédne přes kuchyň. Autor jednotlivé postavy staví do historického kontextu, vysvětluje události na pozadí a dramatické palácové převraty či invazi Američanů střídají odlehčené chvíle. Jako třeba ta na lodi, kdy Saddám Husajn pro všechny zúčastněné uvaří a potutelně se usmívá, když všichni začnou rudnout po obří dávce tabaska přimíchané do jídla. Právě tahle historka ukazuje, jak všichni balancovali na hraně, protože první, co prolétne hlavou jeho kuchaři je, zda je všechny Husajn na výletní lodi neotrávil. Nebo když Castrův číšník připomíná moment, kdy se Fidelovi zasekla kuřecí kost v krku a on jej zachránil před udušením. „Dá se říct, že jsem mu zachránil život. Mnoho lidí na Kubě by mě za to s chutí pověsilo,“ uvědomuje si.

Právě všudypřítomná blízkost smrti, práce se svědomím i vědomím toho, že kuchaři plní žaludky lidským zrůdám a vše se může rychle zvrtnout, je na knize nejpřitažlivější. Nakouknutí klíčovou dírkou do pozadí diktátorského režimu je zde vyvážené, když někdo svého chlebodárce moc polidšťuje, autor promptně připomene hrůzy, které se za jeho vlády páchaly a nechá promlouvat i další lidi, většinou dachmané režimem. Nebo klidně i ty, kteří tvrdí, že za Husajna bylo v Iráku nejlíp.

4 17.10.2021

Špionážním thrillerům nesahá ani po kotníky, noblesu a vražednou eleganci Jamese Bonda zcela postrádá a jeho protivníci jsou totální neschopní bezmozci. Přesto je dvanáct let stará kniha Marka Greaneyho, vycházející poprvé česky, hitem. A má devět dalších pokračování.

Pravda, našinec bude mít patrně pro cokoliv spojeného s Šedým mužem slabost, vždyť natáčení stejnojmenného filmu v produkci Netflixu přitáhlo do Prahy hvězdy Ryana Goslinga a Chrise Evanse a naše hlavní město bude mít ve snímku svou nezastupitelnou roli. V knize se sice Praha mihne opravdu jen na minimu stranách, scény, které zde filmaři točili, autor původně zasadil úplně jinam, ale pokud je kniha v něčem dobrá, pak právě jako scénář k frenetickému bezmyšlenkovitému akčnímu spektáklu.

Přestřelka totiž střídá přestřelku, absolutně plochý hlavní hrdina kosí jedno vražedné komando za druhým, jeho útěky jsou skoro jak kouzelnické triky a přežil by snad i výbuch atomové bomby. Paradoxně nejvíc funguje zákulisní tahání za nitky, přemítání nad cenou jednoho lidského života a síť intrik, která se splétá v pozadí. Autor vedle toho kupí jednu akční scénu za druhou, v závěru už úmorně, a velkolepé finále skončí skoro dříve, než začne. Číst Šedého muže sice trochu zábava je, ale látka je spíš vhodná na filmová plátna nebo do počítačových her. Protože chvílemi jsem měl pocit, jako by někdo přepsal na papír několik misí z Call Of Duty.

5 17.10.2021