Metla komentáře u knih

Máte-li doma či v příbuzenstvu kočkomilné dítě, tato knížka pohádek by neměla urazit, pochybuji však, že bude potěr skákat nadšením a skandovat: „Ještě! Přečteme si to znovu!“
Jak naznačuje anotace i styl ilustrátora, jedná se o pohádky moderní, propojené s všedními reáliemi současnosti. Příběhy nevalné délky jsou bohužel pouhé rychlokvašky bez atmosféry, z nichž většina vyfičí z hlavy dřív, než vyslovíte „felis catus“. Některé obsahují trochu vtipu, případně poučení, leč žádná výrazněji nevystrčila fousky z průměru. Nezachraňují to ani ilustrace - osobně nemám v oblibě použitý hurá styl vhodný pro kreslené vtipy, cácorka je na tom stejně.
V hodnocení bych zamňoukala třikrát, skřítě se přimluvilo za „něco mezi“. 70%

38 14.02.2022

„Nespravedlnost je na světě mnohem přirozenější stav než spravedlnost.“

Máte pocit, že „Medvědín“ zanechal mnoho neuzavřených linií a rádi byste se do tohoto svérázného, drsného severského města vrátili? Naštěstí můžete. Životy všech pokračují, některé už tedy mimo záběr, jiní se (ne)vyrovnávají s traumaty, případně tutlají svá tajemství, další svými způsoby bojují o zachování HC Medvědín, někdo se rve, někdo intrikuje, emoce lítají od lásky k nenávisti a zpět. Sledujeme nevšední tréninkové metody i relativně všední rodinné problémy, většinu starých známých poznáme lépe a objeví se pár nových charakterů, ještě uhozenějších (třeba Zacki je dokonalost sama).
Proti prvnímu dílu bych „My proti vám“ hodnotila jako svižnější, reálie známe, nebylo nutné se dlouze seznamovat, jen naskočit do rozjetého vlaku a hltat jízdu. Bavila jsem se, leckdy dokonce zasmála. Na slzy navzdory smutným událostem nedošlo, protože pan Backman vůbec nešetřil patosem. Na můj vkus tenhle román přesladil, přeplácal, tlačil na pilu tolik, až ve mně potlačil špatně maskovanou citlivku a vytlačil na povrch ušklíbající se cyničku. Každý grázl skrývá zlaté srdce, sebetupější puberťák vždy ví, jak správně zareagovat, utěšit, pozvednout ducha. Tak určitě… Ale nevyrostla jsem z pohádek docela, tudíž odpouštím.
Dle mého názoru by pomohlo zredukovat věty typu:
„Kolik je toho potřeba, abychom byli dobří rodiče? Nijak zvlášť moc. Jenom všechno. Jenom úplně všechno.“
Nadhodit emotivní otázku, bagatelizovat ji a následně popřít opačným tvrzením. Narážela jsem na tuto Backmanovu techniku tak často, až se mi začala zajídat. Také citoslovců nemuselo být tolik.
Prásk! Hvězda dolů za ten všudypřítomný patos, ovšem jinak všechny palce nahoru. 80-85%

58 10.02.2022

- “O válce dokážou vzletně básnit a psát hlavně ti, kdo ji nikdy nezažili na vlastní kůži. Takže to nechám na vás; ostatně, často vyhrožujete, že se vrátíte k psaní poezie.“
„Možná to udělám. Napíšu o vás heroickou poému, co říkáte?“
„Včetně krve, střev a sraček? Nebo se soustředíte na modlitby před bojem a pak přeskočíte rovnou k mávání vlajkou na dobytých hradbách a všechno mezi tím zahalíte do metafor?“
„No tedy, vy znáte slovo metafora?“
„Serete mě.“
„To nebyla metafora.“ -

Další případ osvědčeného vyšetřovacího tria kapitán Stein – notář Barbarič – kaprál Jaroš: je třeba zjistit, kdo ohrožuje vrchnost, vyhrožuje, páchá atentáty. „Ďábel v zrcadle“ je názornou ukázkou, kolik zla může napáchat náboženský fanatismus. Ať nad příčinami křesťanského schizmatu, rozdílů mezi katolíky a protestanty, bádám sebevíc, pořád tu vzájemnou nenávist nechápu. Lidstvo se mění a s ním jeho potřeby, přizpůsobení by mělo být normální. Lpět na starých tradicích s argumentem „tak se to vždycky dělalo“, vynucovat si „jedinou správnou cestu a pravdu“ násilím, to smrdí spíše Peklem než Bohem. Leč fanatici neznají toleranci, dodnes rozsévají smrt ve jménu dávno mrtvých osobností, smyšlených bytostí... či z pouhé tupé poslušnosti vůči vládcům, jenž si osobují božský status. V jistých ohledech se lidstvo asi nemění, rozhodně ne dost rychle a důkladně.
Abych se vrátila zpět k ději, je to jako obvykle poctivá historická detektivka v akčně-dobrodružném hávu. Poněkud krvavá relaxace v přesvědčivých kulisách počátku 17. století, srážím čtyři hlavy z pěti. 80%

66 06.02.2022

Spánková deprivace, únava, zlé sny - souvisí to s podkrovím a jeho tajemným obsahem? Trojice kamarádek se společně s kouzelnou kočkou Fabiolou vydává pátrat do Říše snů, kde je všechno jiné, podivné a často znepokojivé. Z mého pohledu byl děj tentokrát jaksi kostrbatý a nedotažený, ovšem podstatné jsou dojmy skřítěte a ty nevyzněly nijak kriticky. Surreálno je cácorce zatím bližší než historie, nejspíš jsou pro ni sny srozumitelnější oproti vzpomínkám z dávných časů, kdy její prarodiče byli ještě na houbách. Dnes si svou "oblíbenou knížku" (včera večer dočtenou) chtěla vzít k babičce... jak tak koukám, nevzala - a mně říká "ty jsi hlava děravá"!
Já jsem z druhého dílu série vážně rozpačitá. Mnoho zbytečného přešlapování na místě, rušivá návštěva z USA - tyhle nešvary eliminovat, příběh by získal silnější tah a ještě by zůstalo místo na více ilustrací. Čtyřhvězdičkový kompromis.

41 03.02.2022

- „Tohle bude tvůj pokoj. Jestli chceš, můžeš si přišroubovat žárovku,“ nabídl mi velkoryse, když mě zavedl do místnosti zavalené harampádím. Pokud bych plíseň na stěnách považoval za květinovou výzdobu a vojenské lůžko za postel, pak by snad komoru šlo z legrace označit za pokoj. „Děkuji, je to tu moc hezké,“ prohlásil jsem omylem. -

Z cest, na které mě zatím Ladislav vzal, mi tato byla nejbližší – ve smyslu, že bych se do těchto krajin ráda podívala a nejspíš i místní obyvatelé by mi byli kulturně blízcí, jakkoliv vůbec nesdílím jejich vášeň pro konzumaci alkoholu. Což je také hlavní důvod, proč strhávám hvězdu: stovky repetitivních vět na téma „šel jsem tudy, pozvali mě chlastat, ožral jsem se jako mužik a jsem na to v podstatě hrdý“. Až na tenhle detail, pro leckoho jistě sympatický, jsem se ovšem v Gruzii a Arménii skvěle bavila. Snad napomohla rozmanitost dopravních prostředků (jak je patrné už z obálky, tentokrát Ladislav nespoléhal pouze na vlastní nohy), snad svéráz charakterů, snad převážně horská krajina, jakou jsem si dokázala představit. Příjemný humor je autorovým standardem, stejně jako fakt, že se soustředí na lidi a popis prostředí poněkud zaostává. Stejně je lepší vidět to na své oči, získat vlastní vzpomínky… kdo ví, třeba na stará koulena opustím pec a vyrazím zkoumat terén za hranicemi rodné hroudy. Pokud Ladislav nekecá a coby mrzká žena bych nemusela čelit neustálým nabídkám k devastaci jater, možná Gruzii a Arménii opravdu navštívím. Nalákal mě, kluk jeden blonďatá, fanaticky pozitivní. 80%

54 02.02.2022

„… lidstvo se prostě nedokáže změnit. Evoluce nás naprogramovala jenom konzumovat. Dokud nezbude vůbec nic.“

Tenhle rozsáhlý román obsahuje vše, proč mám ráda postapo tématiku – literární, herní a filmovou, rozhodně netoužím po vlastní zkušenosti. Svět po katastrofě, zbytky lidstva vrženy celé desítky i stovky let zpátky, boj o přežití, přizpůsobení se novým, drsným podmínkám, dynamika vztahů ve společnosti, rozvoj… nebo zánik. Při četbě „Horečky“ jsem si zavzpomínala na kultovní předchůdce: „Cesta“, „Malevil“, „Svědectví“, „Mad Max“ a další, originalitu v díle Deona Meyera nehledejte. Vzal osvědčené ingredience a zpracoval je skvěle v jihoafrických reáliích. Tíživá atmosféra, kořeněná štědrou porcí naděje, různorodé charaktery a jejich problémy, napětí, akční scény, čtenář však narazí i na závažné, byť nijak převratné myšlenky. Nemohu si stěžovat na nedostatek emocí - dokonce na slzy došlo, ačkoliv jsem na danou situaci byla od začátku připravována.
Autorova detektivní série je skvělá, poněkud mě na ní štve akorát rozkouskovanost, linie se střídají příliš rychle. Tady je vypravěč jediný a jeho verzi doplňují záznamy (vzpomínky) ostatních, roztříštěnost jsem tolik nevnímala. Závěr byl ovšem jako šestý prst na lidské ruce, vůbec mi k příběhu nepasoval. Bohužel nemůžu podobný scénář odmávnout jako přemrštěnou fantasmagorii, ale román by bez tohoto obratu a souvisejících vsuvek dle mého názoru fungoval lépe. A poslední stránky s young adult příchutí, vážně to nešlo napsat méně kýčovitě? Za finále strhávám 10%, jinak doporučuji všem fandům katastrofického subžánru, kteří nejsou hákliví na zelenou agitku a kritiku náboženského fanatismu.
90%

45 31.01.2022

Coby náctileté košťátko jsem "Les mytág" odložila krátce po rozečtení. Nebavilo, což mělo za následek dlouhé roky vyhýbání se Holdstockově tvorbě. Až teď se mi znovu nabídl, dala jsem knížce druhou šanci - s kapkou zvědavosti, zda mě tentokrát osloví.
Zpočátku jsem své mladší já nazývala natvrdlou blbkou bez špetky vkusu - úvodní objevování tajemství Ryhopského lesa mě pohltilo. Potom nastalo milostné tokání a modří určitě vědí, ochladla jsem. Ani pronikání do útrob podivného kraje mě z vlažného rozpoložení úplně nevytrhlo; na vině je nejspíš hlavní hrdina, který mi byl buřt, pro jeho parťáka na cestách platí totéž v bledě modrém. Když člověk nedrží palce, nemůže příběh patřičně procítit.
Výživné téma paralelní reality, časoprostorové odchylky, hutná atmosféra, okouzlující mýty, poměrně zajímavé vedlejší postavy i jednotlivé epizodky... potenciál však byl dle mého názoru vyšší. K opravdové spokojenosti mi chybí sympatičtěji zpracovaný charakter vypravěče a méně tradiční zápletka po té nadějné, neotřelé první třetině (doufala jsem holt v něco originálnějšího než love story + popisné putování z bodu A přes B a C do D, s přehlídkou iracionálního chování navrch). A bez častých ukázek cizích řečí bych se taky obešla, zbytečně zdržovaly tempo.
Pokračování se nejspíš bránit nebudu. 70%

46 26.01.2022

„...ne každý, kdo koná dobro, také dobře skončí. Ne každého, kdo páchá zlo, stihne trest. Přistupte blíže, přátelé, a vězte, že v našem příběhu, jakož i ve světě samotném, se může stát cokoliv.“

S Danielem Abrahamem mám zatím jen málo zkušeností – několik povídek a jedna kniha, na které se podílel s dvojicí dalších (slavnějších) autorů. Ve všech případech jsem byla spokojená, byť ne úplně na větvi. Dělala jsem si zálusk na sérii „Kvartet vysoké ceny“, ta však bohužel zůstala v češtině nekompletní, čímž pro mě notně ztratila přitažlivost. Sice nechápu strategii Laser-books vyprdnout se na dva již vydané díly a místo toho začít vydávat sérii jinou, ale přinejmenším nepostihl „Minci a dýku“ stejný osud, můžeme si ji přečíst celou. A já si tak potvrdila kompatibilitu s tímto panem spisovatelem.
Svět s postupně se odhalující historií, lidé různých mutací a schopností, rozplétající se dějové linie, minimum soubojů, maximum intrik, sympatičtí hrdinové i ne až tolik sympatičtí padouši, kterým vidíme do hlav a můžeme proto do jisté míry chápat, proč dělají, co dělají, znepokojivý kult na vzestupu... Před dvaceti lety bych se u „Dračí cesty“ dost možná nudila, v současné době pro mě byla po většinu stránek zábavná a zatraceně chytlavá. Jsem zvědavá, co přinesou příští díly. 80%

48 24.01.2022

Afghánistán. Drsná země zmítaná válkami, sešněrovaná leckdy nepochopitelnými až krutými pravidly, které mohly působit normálně v temnotě středověku, nikoliv dnes. Nejpalčivěji se tato skutečnost promítá do životů žen, zredukovaných na vybavení domácnosti; řekněme na nepříliš ceněné, pohyblivé stoly, pečlivě skryté pod ubrusem. Spíše hůř, nábytku si pánové nevšímají, netlučou do něj z malicherných příčin. Práva místních obyvatelek se rovnají nule. Nechala ses znásilnit, děvko, ukamenujeme tě! Utekla jsi od manžela – tyrana, zneuctila jsi rodinu, chrstneme ti do tváře kyselinu! Naděje na zlepšení jsou s ohledem na aktuální vývoj v nedohlednu, import západní demokracie se opět nepovedl a operace Trvalá svoboda po dvaceti letech skončila staženými ocasy USA a spojeneckých armád. Talibán má volné pole působnosti, islámský fanatismus se rozjíždí na plné zásobníky.
To však autorka při psaní své kavárenské selanky, občas narušené teroristickým útokem, nemohla tušit. Snažila se svým románem upozornit na zoufalé postavení žen v afghánské společnosti, sílu sdělení bohužel hodně zředila přeslazenou růžovou knihovnou. V jedné věci má každopádně absolutní pravdu: změna v této zemi musí přijít zevnitř. Vnucování hodnot a pořádků zvenčí narazí do odmítavé zdi místní mentality. Dokud převažuje podpora primitivů se samopaly, nemají rozumní lidé šanci žít pokojně a svobodně.
Mých 60% berte s rezervou, nejsem romanticky založená.

V zaměstnání se s muslimy, včetně Afghánců, setkávám často. Vousatí pánové bývají hluční, ženy tiché. Některé jsou zahalené v pestřejších barvách a snaží se přátelsky pozdravit v češtině, jiné ze škvírky střílejí nepřátelskými pohledy a ve svých černých hábitech vyvolávají znepokojení – nepouštěla bych tento typ "Polednice" na dohled dětského oddělení. Zvláště v létě přemítám, co se jim asi honí pod nikáby a burkami, když nás vidí prostovlasé, v kraťasech, bez zábran hovořící s muži… Odsuzují evropskou nestydatost, nebo by si přály mít stejnou volnost?

P.S.: Kdo si knihu vybral do Čtenářské výzvy 2022 v očekávání, že postavy budou pít kafe, pak jsem na celou jednu zmínku skutečně narazila. Jinak se v kábulské kavárně imrvére srká čaj, víno a cola (holt americká majitelka).

43 23.01.2022

Tentokrát (k mé lítosti) tak trochu zklamání. Výtvarná stránka je stále skvělá, ilustrace jsou příjemně barevné a plné vtipných detailů, dá se na ně s úsměvem i smíchem koukat celé minuty. Příběh je ovšem slabší, navzdory slibnému tématu stanování. Proti předchozím knížkám neměl děj šťávu, cácorka většinu času naslouchala vlažně a za 20 minut bylo po všem. Nepostřehla jsem ani výraznější poučení do života nebo nějakou výchovnou pointu. Za hodně peněz málo muziky, před nižším hodnocením zachránily kocourka Fiškuse a dědu Pettsona akorát ty báječné obrázky. 70-75%

36 22.01.2022

Předchozí dvě knihy u nás doma slavily značný úspěch, takže se Ježíšek nemusel vůbec rozmýšlet, jestli pod stromeček servírovat také "Příběh Molly". Tentokrát mi děj i problémy, kterých se dotýká, přišel pro menší čtenáře nejstravitelnější. Ellie se pohybovala v dospělém světě (výcvik policejních psů), Bailey se svým páníčkem mířili spíše na teenagery (první láska), ovšem Molly na všech stránkách zůstává roztomilým štěnětem a její dívka CJ utrápenou školačkou, řešící především trable s matkou. Opravdu nelze napsat "s maminkou", Gloria je prototyp zlé macechy: citově chladná mrcha, dceru zanedbává a psy nesnáší. Doprovodným tématem jsou psi cvičení k rozpoznání rakoviny. Všechno bylo srozumitelně podáno, navzdory odlehčenému tónu štěněte, co nic příliš nechápe, chce si prostě hrát, chce žrát a hlavně být se svou dívkou.
Četlo se mi jako vždy příjemně (byť to chtělo o něco pečlivější korektury), cácorka poslouchala se zájmem a úsměvem, chvílemi se smála, často rozrušeně poskakovala, v napínavém okamžiku mi dokonce utekla z pokojíčku, jak se strašně bála o pudlíka kříženého s čertví čím. Netrpělivě vyhlížíme další knihu z této série a shodně Molly posíláme pět hvězdičkových pamlsků.

41 20.01.2022

Tohle nebyl úplně můj džbánek zeleného čaje s medem a citrónem, ale když už se ke mně kniha dostala, proč s Bearem Gryllsem nevykročit na cestu plnou objevování, zdolávání vrcholů, především však nešťastných okolností a fyzického i psychického utrpení na nejhorší (ne)myslitelné způsoby? Tak třeba proto, že do detailu popisovaných zranění, jakými by žádná živá bytost neměla strádat, je tady příšerně moc, skutečná extra nálož fujtajblů. Sado-masochisti si přijdou na své, my útlocitní jsme odsouzeni k obracení žaludku a konstantní husí kůži. Musela jsem četbu prokládat méně trýznivými romány.
Trochu oddechu člověk získá snad jedině při plavbě Kon-Tiki a také Roald Amundsen měl oproti jiným ze zadnice kliku (+ důkladnou přípravu), stejně tak špionka Nancy Wake. Ztroskotání letadel, lodí, válečné hrůzy (kdy jsem nepřestávala žasnout, jak se v rádoby lidech může zrodit tolik zášti a bestiální surovosti), hledání nových tras, touha vyšplhat zdánlivě nepřekonatelné stěny či celé hory, být první tam, kde ještě lidská noha nevkročila (míněna je civilizovaná lidská noha, eskymáci a další domorodci se nepočítají), to jsou nejčastější témata. Gryllsova slova plná obdivu patří odvaze vzepřít se extrémní nepřízni osudu, vůli přežít, sebeobětování, ambicím směřovat výš a dál, ať to stojí, co to stojí.
Obdiv ke všem zmíněným hrdinům sdílím, přidávám zhruba stejnou porci účasti zvláště pro ty, co neměli v nejmenším na vybranou (asi jen oběti pádů letadel), nešli svému zoufalství ničím naproti.
Každý z příběhů by si zasloužil rozebrat podrobněji, přidat informace, proniknout více do hloubky - tedy do hloubky duší, nikoliv tkání. Dalšími důvody pro „pouhé“ čtyři hvězdy je přemíra patosu, občasné opakování nebo zdůrazňování jako pro blbé (např. U Franklinovy expedice Grylls nabádá čtenáře, ať si dobře zapamatují nekvalitní konzervy, aby prakticky v další větě začal popisovat, jaký byl s konzervami vlastně problém) a uvítala bych větší národní rozmanitost, občané Velké Británie dominovali, jedině sever Evropy jim v osobnostech trochu konkuroval.
Prostě a jednoduše: 5* (i 10*) pro chrabré účastníky, 3,5* za autorův styl.

39 19.01.2022

Vyloženě komorní příběh, ve kterém hrají nejdůležitější roli hory, především oblast Grana v italské části Alp, následuje síla přátelství a rodinné vztahy. Děj plyne zvolna, od dětství až do středního věku hlavních postav, drží se mírně melancholické nálady, nepřináší dramatičtější výkyvy. První polovina románu se nesla ve znamení prázdnin mimo město, poznávání drsného kraje a jeho obyvatel (i sezónních náplav). Zrodí se nejen pevné pouto mezi dvojicí povahově odlišných kluků z rozdílných poměrů, ale také láska k horám.
S dospíváním vypravěče Pietra přišel útlum, celou dobu se jako by hledal a nenacházel, nebo možná ani nehledal, nedokázala jsem v sobě zkrátka probudit sympatie k tomuto citově uzavřenému, neukotvenému charakteru. Horal tělem i duší Bruno v tomto ohledu převzal otěže; ač na stejném místě, posouval se... a zároveň neměnil. Snad mu autor mohl dopřát o něco více prostoru.
Příliš mi nevyhovovalo tempo knihy, přeskakující celé roky - leccos by zasloužilo rozvést podrobněji, místo pouhých náznaků a stručných epizodek jít do hloubky (Brunova rodina, Pietrovy pobyty v Tibetu atd.).
Jedna věc je jistá: od prvních stránek až do (předvídatelného) finále rozdmýchávalo „Osm hor“ mou touhu obout trekové boty a vyrazit kamsi vzhůru, k mrakům, do vůně borovic, rozvážně stoupat do ticha, rušeného jen přírodními zvuky - šuměním stromů, bubláním potoků, cvrlikáním ptactva… ach ano, a mým sípavým dechem. Žádná auta ani jiná technika, žádné davy, žádný stres. Tahle potřeba chůze přírodou, kdy cesta je cíl, zemřela nedávno s mým psem, věřím však, že na jaře znovu vykvete. 75%

50 17.01.2022

První věta anotace je naprosto výstižná: pokud by vám cikánská věštkyně sdělila přesné datum vaší smrti, jak by to ovlivnilo váš život? Jeli byste naplno bez ohledu na vše ostatní, ať nepromarníte ani minutu? Bádali byste nad silou osudu, předurčení, zkrátka nad kouzelnou mocí, co vede naše kroky? Odmítali byste uvěřit, ačkoliv někde hluboko ve vašem podvědomí by hlodaly pochybnosti? Trpěli byste výčitkami a trestali se za to, že jste si vytáhli delší slámku, než ostatní?
Dětská zvědavost poznamená čtveřici sourozenců a čtenář sleduje nejdůležitější části jejich životů, naprosto odlišných – společné mají pouze geny a tu jedinou jistotu, která čeká na každého z nás.
S výjimkou Simonových divokých eskapád plyne román spíše poklidně, hloubavě, nechybí ani dramatické chvíle, chování hlavních postav je leckdy světelné roky vzdáleno racionalitě, ovšem k zamyšlení přispěje spolehlivě.
Hodnocení se mi zase potácí mezi třemi a čtyřmi hvězdami na pomezí 70%. Osud ukáže, hodím si flashdiskem (no jo, jsem líná jít pro minci): Verbatim za 4*, 32Gb za 3*. Já se picnu, ono se to vážně postavilo na hranu! Tak ještě jednou...

47 10.01.2022

„Téma je každopádně velmi silné a zasloužilo by rozvést více do hloubky, zahustit, rozkošatět.“
Když jsem tuhle větu psala v komentáři u povídky „Hlasování nohama“, netušila jsem, že ta tlustá Hamiltonova kniha čekající v mé poličce přesně splňuje požadavky. Až příliš přesně. Mnohonásobně přesně.
„Pandořina hvězda: Bariéra“ je nesmírně důkladným seznámením se světy budoucnosti, kde se cestuje pomocí červích děr, pravidelné omlazování je běžnou součástí životů (které neukončí ani smrt), ve vesmíru nejsme sami a spousta tajemství zůstává pro lidstvo zahalena tajemstvím, technologickému pokroku navzdory.
Hamilton popisuje téměř každý detail existence v jeho universu, jak co vypadá i funguje - planety, stroje, různé procesy, všecičko vyobrazeno a vysvětleno do posledního atomu. Musela jsem vstřebat kvanta informací, akorát zápletka zůstává jaksi v pozadí, jednotlivé linie zatím nejsou kdovíjak provázané a většina charakterů je taková nijaká, zaměnitelná, málokdo má výraznější osobnost, vzbuzující sympatie. Palce jsem občas držela, ovšem vlažně.
Mám smeknout laponku před monumentálními vizemi a umístit na oběžnou dráhu čtyři stálice, nebo přiznat, že jsem se četbou prokousávala dost ztěžka, hard sci-fi složka pro mě nebyla vyloženě fascinující a zřejmě nastane problém dokopat se k pokračování (které jsem si v rámci podpory vydavatelství Planeta 9 vyžádala pod stromeček už loni)? Nechám to pár dní/týdnů odležet, případně ohodnotím až v kontextu „Invaze“. Momentálně je to spíše pod 70%.

Úvodní australský díl série mě na zadek neposadil, nebyl špatný, nebyl vynikající, ušel, zkrátka nevzbudil akutní potřebu znovu vyhledat norského detektiva-notorika. Až teď se mi dostali pod ruku „Švábi“ a přece jen už se cosi jako závislost zřejmě rýsuje. Možná proto, že Harry po většinu knihy nechával játra regenerovat, čímž se pro mě stal rázem sympatičtějším hrdinou (nebo antihrdinou, do svatouška má daleko). Rušné ulice Bangkoku pro mě jsou čtenářsky atraktivnější než Sydney (ovšem nejela bych tam ani za zlatý prasečák), případ byl patřičně zašmodrchaný, pachatele jsem trefila prvním tipem, přesto mě pan spisovatel přiměl mocně pochybovat, zda nejsem vedle jak sommelier u McDonalda. Pátrání v součinnosti s thajskou policií i na vlastní pěst (často doslova), napínavé akční scény střídané s chvílemi k zamyšlení, trochu rozdmýchané emoce… ano, tentokrát Harry H. mou zvýšenou pozornost rozhodně získal, ačkoliv zatím není tak silným tahačem jako jeho americký kolega Harry B. Dát Nesbø s Connellym hlavy dohromady, mohli by vytvořit zajímavé vyšetřovací duo (jeden takový díl bych si s chutí přečetla – charakterově podobná dvojice policistů by poskytla skvělý prostor pro vzájemnou nenávist:-)). 80%

A zase holky, kočka a nějaká ta kouzla, přesně dle preferencí mojí cácorky. Příběh byl tentokrát přece jen spíše pro starší děti, odhadem tak 9-12 let; poznávání nedávné historie (válka, Židé, koncentrační tábory, totalita), obtíže stáří, k tomu vztahy muž x žena, cestování časem a vysvětlování příčin a následků, to šestiletá mysl zatím úplně nepobere. Trojice kamarádek a kouzelná kočka ovšem stačily mé ratolesti ke spokojenosti (chce další díly), byť ne k nadšení. Věřím, že si "Sesterstvo" přečte sama za pár let znovu a objeví roviny, které ji při současném předčítání minuly.
Vytkla bych občasnou slohovou neohrabanost a taky ten pražskej žargon, co jsem v zájmu spisovné mluvy zredukovala téměř k nule, přestože k výrazivu současných teenagerů patří. Na Severní Moravu a do slovníku čerstvých školáků však raději ne. Pokračování čekají, až si je dcerka vyslouží úklidem svého čurbesu... nejspíš je tedy ze skrýše nikdy nevytáhnu.
80%

41 03.01.2022

Chápu. Některé naprosto dokonale, třeba paní Martinu, s jejímž střízlivým, přirozeným, klidným přístupem k přírodě, zvířatům a samotě v lůně přírody jsem souzněla. S touto paní bych si ráda sedla, popila čaj, mluvit by nebylo nutné. Jiní se ovšem hledali tak vehementně, až byli ochotní chytit se kdejaké číčoviny (nutit psa pít vlastní moč, dělat z něj vegana, fakt?!), případně se úplně ztratili, zvláště při desítkách let užívání drog. Chlap pobíhající po republice s mečem, s jehož pomocí byl odhodlán vymýtit zlo, negativní energii, čarodějnice (např. bývalku či matku), měl být izolován mezi polstrovanými stěnami a ne: "Aha, vy chcete držet hladovku, tak to pardon, jste duševně zdravý, tady máte meč, na shledanou." Klika, že ten meč uletěl :-). Transfigurativní konfigurace, vtělování se do Hitlera, jasně... co takhle toxická psychóza?
Asi nejzajímavější pro mě byl příběh bratrů Klišíkových, obsahoval nostalgii dětství, dramatické chvíle, nezbytnou hloubku i kousek historie, o němž jsem neměla tušení. Překvapila mě různorodost osudů, zrovna jako kultivované projevy - občas v rozporu se vzhledem vyprávějících. Na první pohled bych někdy řekla: "Jejda, neandrtálec...", přitom hloubavý knihomol. Nepotřebovala bych takovou nálož náboženského charakteru, jiné čtenáře však mohla právě ta duchovní stránka výrazně oslovit. Já holt v tomto směru nejsem vychovaná, zatím mi v životě nechyběl a nikdo/nic mě neosvítilo. Každopádně jsem ráda za zpomalení, zamyšlení, rozšíření obzorů. No jo, Gabko, je to tvoje zásluha, děkuji za postrčení (také za dar - teď už vím, v jakém rozpoložení se do něj pustit).

Současná civilizace plná omezení a moderních výdobytků není pro každého, plně rozumím touze žít si po svém mimo majoritní společnost s její uspěchaností, pohodlností, pravidly, povinnostmi, úřady, byrokracií: sociální pojištění, zdravotní pojištění, daně, auta, televize, mobily, všude lidí jak sraček, kravál, smrad, špína, stres... Snad každý si od toho potřebuje někdy odpočinout, zvolnit, zklidnit se. Ale asi málokdo to doopravdy chce a zvládne dlouhodobě, navíc prakticky bez elektřiny, teplé vody a dalších samozřejmostí naší doby a země. Mohu jen doufat, že šumavským poustevníkům byl dopřán klid také po vydání knihy, ač mám silné pochybnosti. Já byla několik dní v jejich společnosti očima i ušima, hlavou i srdcem, více bych si posvátnost jejich soukromí narušit nedovolila.

64 02.01.2022

Další z vánočních příběhů, kde jsou v hlavních rolích děvčata a kočky. Nechybí ani magie, přestože zápletka zůstává v rovině všedních událostí a starostí: bude tentokrát sněžit? Kam s koťátkem, které má nevrlého majitele? K tomu hodně mazlení, dívčího štěbetání, rodinných svátečních zvyklostí, špetka napětí + nezbytné ponaučení o zodpovědnosti a předčasných soudech.
Celkem příjemné čtení, leč na cácorku i na mě v tom bylo příliš běžné (nudné) reality a málo kouzelné atmosféry - spíše sychravá novelka z anglického pobřeží, duch Vánoc z toho na nás úplně nedýchal. Černobílé ilustrace jsou ucházející, ovšem stylem poněkud nevýrazné, tedy nic, z čeho by uchváceně padala čelist. Opět jsme se s mladou shodly: 75%.

39 30.12.2021

Hodně milý vánoční příběh pro ctitelky koček a zázraků zhruba ve věku 6-9 let, ovšem i coby dospělá jsem se při večerním předčítání příjemně svátečně naladila. Malí čtenáři očima děvčátka Bel poznají, jak se žije seniorům, čeká je cesta časem do viktoriánské doby, budou překonávat strach a statečně pomáhat bližním v nouzi, dokonce zachraňovat život s nasazením vlastního. Hezké zimní dobrodružství ve společnosti hebkého kožíšku, nic víc, nic míň. Cácorka na otázku: "Tak kolik?" nadšeně zvedla palce a zakřičela: "No přece pěěěěět!" Ráda a bez výhrad vyhovím. 90%

46 29.12.2021