Kavárnička v Kábulu
Deborah Rodriguez
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247542/bmid_kavarnicka-v-kabulu-IG7-247542.jpg
4
457
457
Malá kavárnička v Kábulu série
1. díl >
Pět žen, pět různých příběhů – a středobodem jejich osudů je malá kavárna v centru Kábulu. Provozuje ji přátelská a veselá Američanka Sunny, která v Afghánistánu nalezne nový domov. Navazuje nová přátelství a snaží se porozumět lidem, jejichž jazyk, prostředí i zvyky jsou většině Zápaďanů neznámé. Postupně si díky svému laskavému srdci a své pohostinnosti získává respekt také u místních obyvatel. Stále si však není ochotna připustit, že země, která je její duši tak blízká, se dokáže tak nevybíravým způsobem chovat k ženám. Snad i proto pomáhá mladé afghánské dívce, kterou tíží tajemství, jež by mohlo obrátit životy všech vzhůru nohama. Deborah Rodriguezová přináší ve svém debutu jiný obraz Kábulu a jeho obyvatel, než jaký známe z televizních zpráv. Je to příběh o běžném životě běžných lidí, o nezištném přátelství a velké lásce, kterou máme často přímo pod nosem, aniž bychom si to uvědomovali.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , ArgoOriginální název:
The Little Coffee Shop of Kabul, 2011
více info...
Přidat komentář
Pět žen, které zdánlivě nespojuje vůbec nic, ale zároveň všechno. Jejich pojítkem se stává malá kavárna v centru Kábulu.....
Sunny, Yasmina, Isabel, Candace a Halajan. Dvě Afghanky, dvě Američanky, jedna Britka. Co je přivedlo do centra tak komplikované země? Utíkají před něčím? Nebo snad hledají odpověď na nevyslovenou otázku?
Čtivě napsaný příběh z exotického prostředí, ve kterém nechybí přátelství, láska, ani napětí. Popis afghánských reálií, zejména neskutečně těžkého života žen, je opravdu působivý. Znovu jsem si uvědomila, jaké štěstí máme, hlavně my ženy, že žijeme v této části světa.
Pěkná knížka, jako bonus poslechnuta v moc povedené audioverzi. Těším se, až si přečtu pokračování.
"Ženy jsou jako čajové šálky; nikdy nevíte, jak jsou silné, dokud je neponoříte do vařící vody."
Příběh nebyl nijak zvláště vymyšlený, naopak se mi více líbil styl jeho převyprávění a příležitost oprášit si to, s čímž jsem již dříve byla v souvislosti s Blízkým východem srozuměna. Nejvíce mi však v knize nesedl závěr, který byl dle mého uvážení moc pohádkový a celkově nepřiměřený tamějším poměrům.
(Audiokniha) Zajímavé nahlédnutí do nám nepříliš známé kultury, které si ráda zopakuji. Navíc v podobě audioknihy naprosto perfektně namluveno. Doporučuji.
Knížka je velmi čtivá a autorce se dobře daří vykreslit těžký život afgánských žen a pokřivené islámské právo smíšené s místními kmenovými zvyky. Člověk se při čtení neubrání ateistickým myšlenkám: "Kdyby Bůh existoval, tolik zla a utrpení by přece nemohl nikdy dopustit." Poselství knihy bohužel autorka naprosto zabila tím sladkobolným těžko uvěřitelným happyendem.
[audiokniha]
Bolavé, kruté a mnohovrstevnaté téma zpracované odlehčenou formou třeba pro starší děcka...
Taky nejsem romanticky založená a úplně nezbožňuju rozvláčné příběhy, ale toto mi nezvykle sedlo.
Nechtěla bych o životě s Tálibánem, o Afgháncích natož o odvrácených stranách islámu číst jakoukoli literaturu faktu. Je to všechno z našeho pohledu drsné, necivilizované a nepochopitelné.
Islám je obrovský náboženský průšvih, jehož základem je rozdělenost sama v sobě (logicky), radikalita a provázanost s politikou.
Smekám před každým jedním Evropanem natož ženou, kteří se snaží pomáhat.
Tohle se autorce povedlo do příběhu dostat hlavně kvůli její zkušenosti prožité na vlastní kůži.
Růžový závěr je pro mě projev její americké touhy po lepších zítřcích.
Taky vlastně jakási zkratka křesťanské víry v zázraky - to jsem si uvědomila až s odstupem . . .
Proto ho ráda odpouštím!
5/4
Autorka zabalila, vkusně, krutou pro nás nepochopitelnou kulturu, do lehkého příběhu života...
Asi jsem bohužel měla větší očekávání. Za mě celkem vážné téma bráno hodně po povrchu. Děj je v celku pomalý a vlastně se v něm nic moc neděje. Trocha romantiky dala ději alespoň něco, ale měla jsem co dělat, abych dočetla. A vlastně jsem knihu četla strašně dlouho, protože se mi do ní tolik nechtělo.
Škoda že autorka nezůstala jen u jednoho příběhu, který by byl důkladněji popsán. Takhle to byla smršť prolínajících se situací a občas už jsem ani nevěděla kdo je kdo.
Přiznám se, že mi u této knížky pěkně lítala tepovka podle toho, jak moc jsem byla rozčilená z nespravedlnosti a krutosti tradic.
Příběh je to pomalý a zase tolik se tu neděje. Spíše je tu ukázán život žen v Afghánistánu jako takový.
Nicméně si myslím, že i přesto, že je tu ukázáno spoustu, tak to autorka pořád dost idealizovala a navíc naředila červenou knihovnou, což mi popravdě spíš překáželo.
Nakonec tedy z knihy moc nadšená nejsem a do volného pokračování, Návrat do Kavárničky v Kábulu, se určitě pouštět nebudu.
Pokud vám ale nevadí když autor klouže po povrchu palčivých témat a spíše vám předloží romantickou linku, tak je to kniha pro vás.
Poslouchala jsem jako audioknihu. Fiktivní příběh, který s realitou tehdejších všedních dní asi moc společného neměl. Ale napsané je to hezky, stále se něco děje, v knížce je vývoj, jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi hezky vylíčené. No když to člověk srovná s jinými, více dokumentárními knížkami, je to spíš taková červená knihovna...
Za mě byla kniha velmi uspokojující. Ukazuje Kábul a Afghánistán z pohledu každodenního žití a přitom zohledňuje to, že ho už netvoří jen Afghánistané. Velmi dobře a komplexně zobrazuje tuto oblast a všechny (skoro) její problematické oblasti. Ženy, ženy s dětmi bez muže, muži a zbraně, muži a náboženství, organizace, vzdělání, prodej lidí, sexuální otroctví, terorismus... Zajímavé čtení, které je fakt dobře napsané a dost poučné. Doporučuji.
Knížku jsem začala číst kvůli čtenářské výzvě, kde údajně postava z knihy pije kávu. Nevím, jestli někdo, kdo tu knihu doporučuje jí vůbec četl nebo usoudil podle názvu. O pití kávy tam nic není. Je to o smutném životě v Afghánistánu. Sunny by ráda zachránila celý Afgánistán, ale toto fiktivní vyprávění příběhů mi přijde ještě až moc optimistické, je fakt, že od té doby, co byla knížka napsaná se toho moc změnilo k ještě horšímu. Čtení mě moc nebavilo.
Afghánistán. Drsná země zmítaná válkami, sešněrovaná leckdy nepochopitelnými až krutými pravidly, které mohly působit normálně v temnotě středověku, nikoliv dnes. Nejpalčivěji se tato skutečnost promítá do životů žen, zredukovaných na vybavení domácnosti; řekněme na nepříliš ceněné, pohyblivé stoly, pečlivě skryté pod ubrusem. Spíše hůř, nábytku si pánové nevšímají, netlučou do něj z malicherných příčin. Práva místních obyvatelek se rovnají nule. Nechala ses znásilnit, děvko, ukamenujeme tě! Utekla jsi od manžela – tyrana, zneuctila jsi rodinu, chrstneme ti do tváře kyselinu! Naděje na zlepšení jsou s ohledem na aktuální vývoj v nedohlednu, import západní demokracie se opět nepovedl a operace Trvalá svoboda po dvaceti letech skončila staženými ocasy USA a spojeneckých armád. Talibán má volné pole působnosti, islámský fanatismus se rozjíždí na plné zásobníky.
To však autorka při psaní své kavárenské selanky, občas narušené teroristickým útokem, nemohla tušit. Snažila se svým románem upozornit na zoufalé postavení žen v afghánské společnosti, sílu sdělení bohužel hodně zředila přeslazenou růžovou knihovnou. V jedné věci má každopádně absolutní pravdu: změna v této zemi musí přijít zevnitř. Vnucování hodnot a pořádků zvenčí narazí do odmítavé zdi místní mentality. Dokud převažuje podpora primitivů se samopaly, nemají rozumní lidé šanci žít pokojně a svobodně.
Mých 60% berte s rezervou, nejsem romanticky založená.
V zaměstnání se s muslimy, včetně Afghánců, setkávám často. Vousatí pánové bývají hluční, ženy tiché. Některé jsou zahalené v pestřejších barvách a snaží se přátelsky pozdravit v češtině, jiné ze škvírky střílejí nepřátelskými pohledy a ve svých černých hábitech vyvolávají znepokojení – nepouštěla bych tento typ "Polednice" na dohled dětského oddělení. Zvláště v létě přemítám, co se jim asi honí pod nikáby a burkami, když nás vidí prostovlasé, v kraťasech, bez zábran hovořící s muži… Odsuzují evropskou nestydatost, nebo by si přály mít stejnou volnost?
P.S.: Kdo si knihu vybral do Čtenářské výzvy 2022 v očekávání, že postavy budou pít kafe, pak jsem na celou jednu zmínku skutečně narazila. Jinak se v kábulské kavárně imrvére srká čaj, víno a cola (holt americká majitelka).
Krásně čtivá a zajímavá kniha, ale jak hodně čtenářů přede mnou píše, taky trochu červená knihovna. Celou dobu jsem se chystala dát čtyři hvězdičky, ale za ten přeslazený konec jsem jednu ubrala, to už jsem dost trpěla. I když musím přiznat, že díky komentářům jsem o něm věděla a trochu mě to uklidňovalo.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Kavárnička v Kábulu |
| 2008 | Kábulská škola krásy - život pod závojem |
| 2016 | Návrat do kavárničky v Kábulu |
Představte si malou kavárnu, uprostřed jednoho z nejnebezpečnějších měst na Zemi. Uprostřed afgánského Kábulu. Uprostřed země, kde jsou výbuchy a zabíjení na každodenním pořádku, kde neúprosná psaná i nepsaná pravidla islámu, kde život ženy, navíc bez muže, a třeba i s dítětem nemá žádnou cenu. A právě tady provozuje Američanka Sunny svoji kavárnu, která by mohla být paprskem světla v této nebezpečné zemi..
U této knihy jsem se nechal od své ženy trochu nachytat. Nedávno jsem četl "Hotýlek na Islandu", a vím, že jeho autorka, Julie Caplin, má všechny knihy nazvány podobným stylem "Něco Někde". A protože Hotýlek na Islandu se mi líbil, byla to fajn odpočinková kniha, tak jsem nic netuše sáhl i po Kavárničce v Kábulu. Ajajaj, tyto knihy nemohly být odlišnější. Ano, jistá love story (a ne jedna!) se odehrává i pod bystrým okem Alláha, ale nádech očekávaného průšvihu prýští z každé stránky této knihy. Navíc pohled do afgánské mentality, kdy se většina, i hodně nepříjemných, záležitostí bere, že je to prostě standard, mi způsobovala dost velké mrazení. A opět se přesvědčuji o tom, že naše (evropsko-americká) mentalita je z tou blízkovýchodní dost neslučitelná...