Metcheque komentáře u knih

Multiperspektivní příběh vyprávěný převážně ženskými hrdinkami nás přivádí do Valašského Meziříčí čtyřicátých a padesátých let a rafinovanou kompozicí postupně odkrývá spletité osudy jejích rodinných příslušníků. Jako slupky cibule jsou jedna po druhé odkrývány jednotlivá desetiletí rodinných osudů, až se čtenář dostane k traumatickému jádru poznamenanému válečnými útrapami.

Jedna z nejlepších knih poslední doby. Více v recenzích na La Cultura.

25 26.03.2018

Budu hrubě neobjektivní, ale já i Stephen King jsme velkými fanoušky kapely Ramones a Řbitov zviřátek je prostě s touto punkovou grupou neodmyslitelně spjat. Zatímco knižní podoba je prošpikována částmi jejich písní, ta filmová (zprzněná, samozřejmě) se může pochlubit songem Pet Sematary při závěrečných titulcích, kterou Ramones napsali přímo v souvislosti s knihou. Kombinoval jsem tedy četbu a poslech a dojem je tím jednoznačně umocněn.

Odmyslíme-li však tento fetiš, Řbitov zviřátek je parádní i kompozičně. Děs a hrůza přichází po malých krůčcích, ale později se začíná stupňovat, až dospěje do velkého finále. Úžasné jsou také dialogy. Ty dlouhé rozpravy mezi Creedem a jeho postarším sousedem u plechovkového piva na verandě mě budou pronásledovat ještě hodně dlouho!

23 23.12.2015

Vzhledem k tomu, že jsem besedu autora této podivuhodné kuchařky moderoval, vyzkoušel jsem něco z jeho receptů. Dlouho jsem zvažoval, co by mi nejméně zničilo zdraví a nakonec volba padla na banánové palačinky. I tak jsem se ale trápil s dvoudenním průjmem.

Podrobnější úvahu nad touto knihou jsem publikoval v únorovém čísle časopisu Regenerace.

19 11.02.2016

Šlapat na paty Haně se zdálo po raketovém vzestupu autorky doslova nemožné. Ale vězte, že to jde, Tiché roky jsou toho důkazem. Konvergentně se sbíhající dějové linie, to už snad není ani žádná z forem spisovatelského řemesla - to je experimentální literární symfonie. Co do formy nesrovnatelné s čímkoli jiným, co kdy vyšlo.

18 15.02.2020

Knihu jsem použil již před dvěma lety v hodině dějepisu, abych dětem ukázal, jak v dobách nacistického Německa vypadala školní výuka (ke stažení v materiálech Moderních dějin). O to překvapující byl ten šrumec ohledně vydavatelství Guidemedia. Takže i když by byla kniha v budoucnu zakázána, potenciální čtenář si ji může kdykoli stáhnout z internetu, a to v českém překladu.

17 19.03.2020

Příběh, který by se úplně v pohodě mohl odehrát v Ostravě-Porubě, v rodinách z Výměny manželek či v prostředí kamarádů Daliborka z dokumentu o neonacismu. Maloměšťácká buranská natvrdlost vedoucí ke zničeným životům potomků, kteří nesdílejí ambice svých rodičů stát se vychlastanými lopatami.

16 24.11.2020

Zdrhnout íránskému manželovi, a ještě k tomu s dcerou, to je samozřejmě na fatwu a následné spravedlivé znásilnění ze strany bratranců a prastrýců, jak se na slušnou a konzervativní šíitskou rodinu sluší a patří!

Betty to prostě nevychytala. Odjet z USA do Íránu, kde se právě rodí teokratická diktatura, to už od začátku nemohlo dopadnout dobře. Úprk přes hory do Turecka byl proto takřka zázračnou událostí. Značka bestseller je zcela zasloužená.

15 20.07.2018

Povinné seznamy literatury už se na základkách a gymplech nenosí, přesto zrovna Romeo, Julie a tma činí výjimku potvrzující pravidlo. Výjimečné dílo spojující odvěký literární archetyp s moderními dějinami.

14 09.07.2020

Každé dítě mělo pod postelí nějakého bubáka inspirovaného reálnou předlohou. V mém případě šlo právě o smrt s královskou korunou na hlavě z Andersenovy pohádky o slavíkovi. Jiří Trnka zkrátka dokázal být jako kreslíř dokonalý.

14 29.02.2016

Velmi ojedinělé dílo českého symbolismu. Pardon, tedy proletářské literatury. Anebo ne? Nebyl Bezruč vlastně anarchistický buřič? Nebo šlo o sbírku lidové slovesnosti?

Právě tato ideová i žánrová nejednoznačnost je tím, co dělá Slezské písně Slezskými písněmi. Pomineme-li formální stránku díla (tedy brilantní využití básnických prostředků), Bezruč nám zanechává jedinečné dobové svědectví o životě severomoravské chudiny počátku 20. století.

Tedy... pokud verše neobšlehl od Járy Cimrmana, že.

14 11.02.2016

Druhé nebo třetí největší psycho, které jsem kdy četl. Tohle musíte zapíjet absinthem, nebo si ke čtení koupit alespoň basu piv.

Proč druhé nebo třetí? Holt, doba jde kupředu a soulož s mrtvolou, o jejíž trčící žebro si rozříznete břicho, je ve srovnání se současnou knižní produkcí už jen slabý odvar vyvanutého maté.

13 01.03.2016

Dokonale propracovaná psychologie strůjců holocaustu a jejich obětí. Autorka má skvělou schopnost budovat napětí postupně a měnit vypravěčské perspektivy. Hvězda dolů za úryvky z Minčina deníku. Bylo to tam rušivé, čtenáře to vytrhávalo z příběhu, místo toho bych osobně třeba připojil pohled další z postav, třeba majitelky pekařství či Sageiny sestry. Konec je všeobecně považován za překvapivý, ale pozorný čtenář si oné nesrovnalosti, která pak způsobí zvrat, jistě všimne už dříve. Každopádně se tam trochu ztrácí motivace té hlavní záporné postavy.

12 12.08.2022

Krásný příklad pseudovědeckého neumětelství. Kdyby toto předložil Klaus k obhajobě jako bakalářku, neuznali by mu to ani v Plzni. Je to argumentačně nepodložené, plytký cynismus člověka, který zcela postrádá zodpovědnost za životní prostředí, ve kterém žije. Dal bych dvě hvězdy, ale musím jen jednu, protože se tomu nedá ani smát.

12 23.09.2019

Psát další recenzi na nejnovějšího Glukhovského by bylo opakováním již řečeného. Zkusím tedy postihnout ty nejdůležitější poznámky, které dle mého Metro 2035 charakterizují a zároveň odlišují od předchozích dvou dílů.

V Metru 2033 se Glukhovsky ještě autorsky hledal, byť atmosféra příběhu byla dokonalá a většině čtenářů při vzpomínce na neznámou temnotu dýchající z tunelů ještě nyní běhá mráz po zádech. Metro 2034 byl absolutní krok vedle. Glukhovsky, opit slávou, začal rozvíjet dvě nekompatibilní dějové linie a absencí Arťoma přibil poslední hřebíček do rakve čtenářského odmítnutí.

Metro 2035 ale ukazuje, že autor je již Spisovatel s velkým S. Glukhovsky si v románu již jakoby osahal spisovatelské řemeslo a s hravostí se pouští do nejrůznějších kudrlinek v podobě metafor, metonymií a synestezií. Z knihy oproti předchozím dílům vymizela stylisticky slabší místa a vše se čte jedním dechem. Dialogy jsou autentické, často se vyskytuje nedokončená výpověď. Mizí stylistická strojenost.

Změna se však nevyhnula ani Arťomovi, kterého na stránkách Metra opět můžeme vidět. Už to není nezkušený mladíček, který haluzácky uniká smrti a s úžasem si ujíždí na mnohdy protikladných ideologiích. Arťom je již vnímán coby stalkerský veterán, protřelý drsňák a VIP borec, který už má ve svých šestadvaceti odpracováno. Revoluční touha změnit svět však zůstává. Není to však utopické snění - právě naopak - utopická představa života na povrchu je tou jedinou alternativou k postupné degeneraci lidstva, kdy se zbytky populace požerou navzájem. Tajemno je pryč. Už nejsou žádní démoni, duchové ani mutanti - jen lidé, obracející pušky proti sobě.

Očekávaný happyend se však nekoná a autor odhaluje zrůdný fakt: Zmanipulované masy budou s úsměvem proudit na porážku, pokud jim řeknete, že je to pro ně dobré. Jak již na začátku století řekl anarchistický myslitel Errico Malatesta: "Představte si, že lékař vyložil člověku se spoutanýma nohama teorii, chytře ilustrovanou tisícem vymyšlených případů, dokazující, že kdyby jeho nohy byly uvolněny, nebyl by již schopen chodit vůbec. Potom by tento člověk své okovy zuřivě bránil a považoval by za nepřítele kohokoliv, kdo by ho chtěl uvolnit."

Metro 2036 už číst nechci:(

12 22.07.2016

... aneb co se stane, když naserete občana romské národnosti:) Ostatně, hlavnímu zápornému hrdinovi se ani nedivím. Pokud vám někdo při přecházení silnice srazí a zabije rodinného příslušníka a vy zjistíte, že příčinou byl orální sex během řízení auta, i flegmošovi by ujely nervy.

Zhubni se drží klasického kingovského schématu. Postupná gradace, zvyšování napětí, rostoucí zoufalost. Nadpřirozených prvků je méně, to ale vůbec není na škodu, originální nápad je zpracován s genialitou Kingovi vlastní.

Lehčí zklamání přichází ke konci, kde je napětí koncentrované natolik, že pozornost čtenáře ztrácí svou vybičovanost a objevuje se tendence listovat dopředu.

12 18.03.2016

Autorka se - jak sama přiznává - poučila a při rozhovorech hned z voleje netahá z uprchlíků souřadnice koncentračních táborů ani počty jaderných hlavic a rozhovory jsou vedeny opravdu profesionálně. Máte-li pocit, že jste o KLDR přečetli již dost, kniha Niny Špitálníkové vás přesvědčí, že tomu tak není. Kvóta na použití WC či razítko pro cestování meziměstským vlakem patří mezi ještě ty méně šokující WTF momenty.

11 15.02.2021

Velmi, velmi složité dílo, které mnou zůstalo ještě v prvním ročníku VŠ nepochopeno, protože jsem jej prostě nečetl jako lyriku, nýbrž jako román a marně jsem hledal klasické epické atributy. S odstupem času ale vidím výjimečnost tohoto klenotu naší literatury.

A stříbrný vítr? Jeho vanutí slyším stále slaběji a slaběji. Chce to nějaké vytržení ze stávajícího neonormalizačního řádu. Snad nějaké kulturní obrození? Nový osmašedesátý? Další pražskou defenestraci? Nevím. Ale vím, že jestli společnost půjde stále stejným směrem, mezi knihou (třeba tou Šrámkovou) a houskou na krámě již nebude rozdílu. Literatura se stane tržím artiklem jako cokoli jiného.

11 13.04.2016

Kdo si chce přečíst něco o životě Jaroslava Haška, nechť přejde do oddělení historie. Medvědí tanec si s tématem pohrává lehce fabulačně. Haškův osud mohl být přesně takový, jak píše Irena Dousková. Anebo taky nemusel.

Precizní psychologie hlavní postavy nám ukazuje genialitu, s níž Dousková ovládá spisovatelské řemeslo a postupné chřadnutí zdánlivě nesmrtelného humoristy, bohéma a rebela Haška dojímá čtenáře až k slzám.

I s přihlédnutím k faktu, že jsem od Douskové nic jiného nečetl, považuji Medvědí tanec za jednu z nejlepších současných próz.

11 01.03.2016

Ačkoli patřím do generace, která ve škole ještě jela dle normalizačních čítanek (a Němcovou do nás samozřejmě cpali), již tehdy mě dílo docela bavilo a i s odstupem času můžu říct, že jde o prózu, za níž se nemusíme v kontextu evropské literatury stydět.

Ano, je to kýč. Hodná kněžna, chudá babička, ofrklý úředník. Životní moudrost versus dětská bezstarostnost. Ale tento kýč se postupem času stal určitým literárním archetypem, který zase inspiroval desítky dalších autorů. Kdo z tvůrců venkovské či ruralistické prózy nepomyslel při psaní na Babičku?

Pominout nelze ani ducha doby, který autorku ovlivnil. Němcové její příběh můžeme věřit. Při psaní vycházela ze skutečných dobových poměrů a určitá sociální otázka byla prostě přirozeným rysem tehdejší literatury.

11 01.03.2016

Ano, jak píší kolegové, už to není takový sci-fi klenot jako wyndhamovská klasika (podobně nemůžeme vyčítat Lagercrantzovi rezervy ve srovnání s Larssonem), nicméně Noc trifidů můžeme označit důstojným pokračováním. Přestože se občas při čtení vkrádá do mysli pocit, jak by asi kniha fungovala na filmovém plátně v čele s Brucem Willisem či Arnoldem Schwarzeneggerem (akční scény plné přestřelek a výbuchů nechybí), kniha má spád a o zvraty není nouze.

11 22.12.2015