Matematicka komentáře u knih

Vážím si Marka Ebena jako moderátora i jako člověka. Jedna z jeho nejdůležitějších předností se projevuje i v této knize: dokáže si udělat legraci i sám ze sebe. A to mi přijde v dnešní době víc než potřeba. Fejetony jsou krátké, týkají se běžných příhod ze života, ale Marek Eben se i na ně umí podívat s pochopením a humorem. Opravdový "balzám na duši", který doporučuji užívat po kapkách!

"Ale jsem optimista. Ve světě to vypadá, že se málem blíží apokalypsa, že všichni zemřeme, a já bych čekal, že Češi v takové chvíli vykoupí bible. Nikoli. Češi vykoupili droždí. To je nadějné."

33 28.02.2021

Vážím si paní Karin Lednické, že kromě psaní bestsellerů věnovala svůj čas i této knize, u které je předem jasné, že takovým "trhákem" nebude. Těší mě, že byť ji psaní v posledních letech živí, "nestouplo jí do hlavy" a přemýšlí i nad společenským dopadem své činnosti. Svým jménem tak má možnost zpropagovat tragédii, která je téměř zapomenuta určitě neprávem.
Střídání jasně oddělených beletristických a faktografických částí a obrazové přílohy mi vyhovovalo. Kniha je čtivá a přehledná, navíc je i velice kvalitně zpracovaná. Nápadité obálce vévodí 36 perforovaných děr – tedy určitých „bílých míst“, která zůstala po každé oběti životické tragédie. Červená barva na ořízce stránek má také jasnou symboliku.
Myslím si, že vydáním této knihy Karin Lednická udělala hodně pro naši historickou paměť a jsem jí za to vděčná. Podařilo se jí zachytit svědectví pamětníků často opravdu „za pět minut dvanáct“. Pamětníci pomalu odcházejí a o to důležitější bude na tuto tragédii nezapomínat. Její tragické následky jsou součástí historie mnohých rodin, obce Životice, tamějšího kraje, ale i celé naší republiky.
A nezbývá než se připojit k přání Karin Lednické, které uvádí v samotném závěru svého doslovu ke knize:
"Na závěr si dovolím vyslovit přáni. Chtěla bych, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách, aby muzeum bylo otevřeno více než jeden pracovní den v týdnu, aby pomníčky zavražděných nebyly skryty mezi náletovými dřevinami nebo ohrožovány plánovanou výstavbou. Stručně řečeno, aby se vzpomínka na tuto tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si nepochybně zaslouží."

Mnohé už tady bylo řečeno velice výstižně přede mnou - obzvlášť se mi líbil komentář mého oblíbeného uživatele mirektrubak - takže jen pár drobných postřehů a jedna citace z knihy pro ty, kdo zatím ještě váhají, jestli si ji přečíst:
V tomto díle už hodně ustupuje do pozadí kostel, který dal trilogii jméno (přestože v prvním díle se čas od času přímo tento kostel objevoval jako místo děje). Samozřejmě to nevadí, autorka se o to víc zaměřuje na vybrané postavy - i v případech, kdy z tohoto kraje odešly - dobrovolně, či nedobrovolně, na dlouhou či krátkou dobu. I to je zajímavé sledovat.
Tento díl je asi o mnoho tragičtější než první a zdá se, že tu toho na jednu rodinu dopadá místy už příliš - i ve všeobecně těžkých časech a při všech osobních starostech prožívají ale postavy Karin Lednické okamžiky prosté radosti.
Ocenila jsem zejména to, že autorka dokáže velice čtivou formou dostat ke čtenářům mnohé historické události už téměř zapomenuté - jako např. životickou tragédii, o které napsala kromě beletrie i odbornou knihu, která má vyjít tento rok. Kromě toho, že je tato její série hodně komerčně úspěšná, věnuje se Karin Lednická problematice tohoto regionu i dál - i tam, kde už jí to žádný "zisk" nepřináší. Autorka se snaží vycházet ze svědectví pamětníků a žádné ze stran různých sporů (především nárostnostních) nestranit – vždy hledá lidi i s jejich slabostmi i silnými stránkami a jejich příběhy.
A na závěr - to, co mě v tomto díle oslovilo asi nejvíc: Ve svých těžkých životních okolnostech nezbývá postavám Šikmého kostela než hledat naději – často tápavě, ale přece jen hledat:
"Čím jsme se všichni tolik provinili, že v tomhle musíme žít a umírat?
Pane, zastav to už, prosí každý večer při modlitbě. Snažně tě prosím, vrať nám, co jsme měli, a my ti za to budeme vděční, vděčnější než kdy dřív. Dopřej nám návrat těch, které odvlekli. A dej lehkého spočinutí těm, které sis povolal k sobě. Jen už nevolej další, snažně tě prosím, nepovolávej už k sobě další.
Vstane od stolu a jde k zásuvce, kde si schovává fotografie. Nemusí se jimi prohrabávat; ta, kterou hledá, je hned nahoře. Často se teď na ni dívá. „Podívejte,“ podá fotografii Emilii Zaleské. „Tady jsem s Fankou těsně před začátkem války. Musely jsme se tenkrát tajně scházet na tržišti, protože Tomek by jí to nedovolil. A možná teď za to pykáme. Že jsme se ani my sami neuměli domluvit. Že jsme si neuměli navzájem odpustit.“
Emilie si fotografii vezme a pozorně si ji prohlíží. Pak ji beze slova vrátí Barce.
„Budu se za duši vašeho muže modlit,“ řekne Barka. Pak zvedne ruku s fotografií: „Za jejich návrat se modlím každý den.“
„To já taky,“ vydechne Emilie. „Jen jsem chtěla… Modlete se i za Wojtka. Myslím, že se připletl k partyzánům.“

28 13.02.2022

Krásná farářka s rudou rtěnkou, v mnohém nekonvenční. Jako žena z katolické církve se tak mohu zasnít nad tím, co by bylo kdyby... Ani tak ne, co by bylo, kdybych byla farářkou já, o tom jsem nikdy neuvažovala, ale spíš, kdyby nám v kněžství nechyběl tento ženský prvek. Nevadí mi ani, že je mladá a nerozvážná, to k sobě přece patří, ne? Jistě, má svoji omezenou perspektivu a méně životních zkušeností, ale i tak stojí za to na chvíli zkusit vstoupit do jejího světa. Už jen proto, že o svém křesťanství dokáže bez problémů svědčit širšímu okruhu lidí a takových lidí dnes moc není...

23 21.05.2022

Ano, je to pouze oddechovka. Ano, humor je tu pouze situační. Schází tu zápletka a směřování odněkud někam. Ale autor nesklouzává k žádnému prvoplánovému humoru a i jazykově mě to někdy bavilo. Občas jsem se smála nahlas a odpočinula si od starostí všedního dne. Pokud neočekáváte víc, můžu doporučit. Výborné postavičky "hraběcí" rodinky i jejich personálu, povedená zabijačka, ale i třeba "rýpnutí" si do moderních písní zpívaných v kostele.

"Josef pak ještě dodal, že Deniska jako učitelka dějepisu přesně zapadá do projektu Totálního zámku a návštěvníkům se její neotřelý výklad historie bude určitě líbit, jelikož jsou na stejné vědomostní úrovni. Doložil to několika otázkami, které návštěvníci pokládají: Kdo byl baroko? Odkdy je letopočet náš? Kvůli čemu ukřižovali jezuité Ježíše Krista? Co je Rembrandt? Kde ležel středověk? Proč byl Zeus? Za co se zavíralo do zpovědnice? K čemu sloužila hoboj? Na kterém zámku je Zeď nářků? Čím se poháněl šerosvit?"

20 17.11.2023

Výborně zpracováno. Vzhledem k věku autorky až neuvěřitelně. Autorka sama přiznává (buď v knize nebo i v souvisejících rozhovorech), že to bylo díky odbornému vedení jejích učitelů a že díky těmto rozhovorům i sama lidsky dozrála. Rozhovory jsou výborně vybrané (z podstatně většího množství uskutečněných), a tak si můžeme udělat skutečně plastickou představu o životě v KLDR. Dobře zpracované mi přišly i poznámky pod čarou - autorka nevysvětluje nic předem, ale když začne někdo z dotazovaných mluvit o něčem, co by pro nás nemuselo být srozumitelné, vysvětlí, o co jde. Tak si tedy z rozhovorů s uprchlíky můžeme udělat dost plastickou představu o režimu v KLDR a jeho historickém vývoji, který jejich životy samozřejmě ovlivňoval.
Když se do rozhovorů začnete, asi budete podobně jako já žasnout nad tím, jak mohou lidé takto někde žít? Jak mohou umírat hlady, dokonce obětovat jedno jídlo pro lepší zdar komunismu, muži i ženy trávit dlouhé roky v armádě, nemít základní lékařskou péči, běžné léky nebo základní hygienické potřeby, posuzovat se navzájem podle společenského postavení (nazývaného songbun), nemít žádné přátele a nedůvěřovat dokonce ani členům vlastní rodiny? To asi nemůžeme zvenku ani pochopit, ani soudit. Podle mě je důležité si uvědomit, k čemu může vést lidi diktatura, co vše jim může ukrást z jejich důstojnosti a lidskosti a vyvarovat se těchto projevů – byť v mnohem menší míře – ve svém vlastním životě. Nahlédnout do toho, jak žijí lidé v KLDR, nám může také pomoci, abychom si uvědomili, jak se vlastně máme tady a teď dobře, i když si tak často na mnohé věci stěžujeme. Jsou skutečně ještě mnohem větší problémy než ty naše...
"Práce řidiče mě naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus."

20 28.07.2021

Jistě už tu bylo hodně napsáno, tak zkusím jen přispět svou malou troškou do mlýna.
Četla jsem diskusi Pavla Janouška s Mojmírem Trávníčkem v časopise Host, kde mj. tuto knihu dost kritizoval, že je povrchní a nezahrnuje všechny pohledy na danou realitu.
Může to být pravda, já jsem taky dějiny Karwiné příliš neznala, ale to podle mě není účelem beletrie. Budete-li se chtít dozvědět, co všechno hrálo svou roli na Karvinsku v nějakém období, sáhnete po odborné literatuře. V beletrii může a má jít o příběhy.
A co se týče příběhů, tak ty mě tady vtáhly od první chvíle a nepustily mě až do posledních stránek knihy. Prožívala jsem všechny osudy hrdinů a o mnohém přemýšlela. A od dočtení jsem se těšila na druhý díl. Trochu nevýhodou je, že tím, že jde o románovou kroniku, tu chybí ten dějový oblouk odněkud někam, ale i s tím si autorka poradila velice dobře - držela mě v napětí po celou četbu. Nechtělo se mi ani věřit, že jde o její debut.
Co je dalším velkým pozitivem knihy, je fakt, že se mnoho lidí dozvědělo o existenci tohoto "zapomenutého koutu" naší vlasti a životě lidí v něm a začali se o něj upřímně zajímat. Krajině i lidem to může určitě pomoct.
Pro mě bylo velice překvapující, že v „různých pohledech na svět kolem sebe“ svých hrdinů dává autorka zaznít i otázkám náboženským, které určitě ve společnosti koncem 19. a počátkem 20. století mocně rezonovaly. Kromě tradičního, místy až zvykového katolictví, se tu už objevují i postavy, které se proti tomuto pohledu na svět bouří. Může nám být líto, že autorka nenabízí žádnou další alternativu, a tak tento spor vypadá (až uměle) černo-bíle, ale i tak stojí za to se nad postoji jednotlivých postav zamyslet:
„Vyčítáš? Co ty si můžeš proboha vyčítat?“
„Že se v duchu zlobím na maminku za to, že je v hospodě. Někdy se dokonce trochu zlobím i na tatínka, že už s námi není. A pak si právě vyčítám, že takové myšlenky jsou hřích. Je to přece hřích, myslet špatně o rodičích, že?“
„Fanynko, těmhle věcem já nerozumím. Zato ale vím, že máš třináct roků a vedeš celou domácnost. Staráš se o dvě malé sestry. Není divu, že to na tebe občas dolehne. Jak by to mohl být hřích?“
„Pan farář o tom mluvil při kázání.“
„Pan farář,“ zopakuje Julka mdlým hlasem a má co dělat, aby vztek, který s ní v té chvíli lomcuje, neproměnila na slova a nevypustila ho ven. Srdce jí usedá nad tou hromádkou neštěstí, která sedí schouleně na posteli a oči se jí lesknou slzami. V paměti jí vyvstane obrázek dívky, která během loňské cesty do Wieliczky běhala s ostatními dětmi po louce. Dře jako kůň, a ještě se trápí výčitkami? Co je to za spravedlnost? Kdyby byl ten jejich bůh spravedlivý, jak by mohl tohle dopustit? Jak by mohl všechny ty hrůzy dopustit?
„Žádný hřích to není. Trápíš se zbytečně,“ vysouká ze sebe po chvíli co možná nejvlídněji, ale sama cítí, že do její promluvy prosakuje zlost, která s ní stále cloumá. Raději tedy slova umocní gestem a něžně pohladí Františku po vlasech.
A pak už obě mlčí, dokud seshora Barbora s Barkou nepřinesou čtyři talíře se svátečním obědem.

Právě v tom, že tematizuje i otázky náboženské, které byly v době, o které pojednává, určitě na pořadu dne, mi přijde autorka mezi současnými českými autorkami a autory dost výjimečná (pominu-li autory, kteří se přímo hlásí ke křesťanství). V současné zahraniční literatuře jsem se s podobnými motivy setkala v knize německé autorky Dörte Hansenové.
Už teď se těším na další dva díly!

20 26.02.2021

Kniha, na jejíž přečtení jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila.
Kniha má velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích, které už je samo o sobě velice silné.
K tomu ale navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji čtrnáctiletou pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná.
Zaujalo mě, jak si tato mladá žena (uvězněna byla v třiadvaceti letech) dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ (jak doslova říká v knize) i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení.
Dalším velice cenným postřehem bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení.
A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál.
Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí zcela chápu). V ní jsme mnoho ztratili.
A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte a tady komentuje. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili.

"Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát:
„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic."

20 07.05.2020

Kniha mého srdce, kterou nikdy nechci odložit, ale číst ji stále a stále, znovu a znovu... V ní ke mně promlouvá Ten, kterého miluji, víc asi nepotřebuju řešit.
„Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“
Ž 119,105
„Potřebujeme hodiny, během nichž mlčky nasloucháme a necháme v sobě působit Boží slovo.“
Edith Steinová
„Kdo chce znát Bibli, musí ji číst stále znovu.“
Jacob Kremer
„Je jeden Bůh, milovaní, a toho nepoznáme odjinud, než ze svatých písem. Snažme se proto zvědět všechno, co svatá Písma oznamují a poznat všechno, čemu učí.“
Sv. Hyppolyt

20 24.11.2012

Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem.
Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat. Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá.

"Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic. Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka."

19 01.05.2021

Mnoho už tu bylo napsáno, takže za mě tentokrát jen několik postřehů bez nároku na ucelenost.
Od Aleny Mornštajnové jsem četla ještě Hanu. Opět opravdu čtivá kniha, člověk se těší, jak bude příběh pokračovat. Stejně jako v Haně mi tu těch "náhod a náhodiček", které se umně splétají do sevřeného příběhu, přijde až dost, ale románu to snad lze odpustit. Tady se mi líbila povahová a názorová pestrost tří generací žen a asi i větší role mužů než v Haně. A skutečně hodně se mi líbil závěr příběhu.
"Udělali pro mě, co mohli. Dál už je to jenom na mně."

19 02.05.2019

Moje první kniha Ladislava Fukse - a musím říct, že jsem ráda, že jsem se k ní sérií náhod dostala. Vzhledem k tomu, že jsem od něj zatím nic nečetla, tak to byl pro mě docela "náraz", ale jednak jsem si ho čtenářsky užila, jednak mě vedl v mnoha směrech i k zamyšlení - a tak by to u dobrých beletristických knih mělo být.
Příběh odehrávající se ve zvláštním čase (některé reálie odpovídají cca první republice, ale na druhou stranu lidé běžně létají na dlouhé pobyty na Měsíc) na zvláštním místě (ve velkém městě mezi nejchudším a nejotlučenějším činžákem, velkými náměstími se sochami předsedy a královskými paláci) se spoustou detailů, které se opakují v různých obměnách (paní Mooshabrová třese svojí černou taškou, paní Mooshabrové se chvěje pápěří na klobouku,…), se spoustou slovních hříček (např. rozinky – hrozniky) a velkou dávkou tajemna.
Kniha mi mnohými svými rysy připomínala Orwellovo 1984, které však v 70. letech, kdy tato kniha u nás vyšla, u nás bylo zakázané. Jak mohla tato kniha vyjít v 70. letech? Snad jen díky zasazení „mimo prostor a čas“. Ve srovnání s Orwellovou knihou je ale v Myších Natálie Mooshabrové podstatně více úvah o víře postav – a to nejen o víře samotné Natálie, ale i dalších postav. Takto například uvažuje paní Mooshabrová při úpravě „svých“ hrobů:
"Otřela lucernu na světlo věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si s pohledem na peruť, „musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla hlavou a vzdychla… „ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží, do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce. I ony byly zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové. Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin, Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada, kdyby ještě žil. Asi by se zhrozil jako jeho otec velkokupec, možná že ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové."

18 01.04.2021

Byla to asi první kniha žánru young adult, kterou jsem přečetla. Moc jsem od toho neočekávala – nějaká nezávazná zábava pro mládež, myslela jsem si. Věděla jsem, že kniha získala ocenění Magnesia litera a to k ní přitáhlo moji pozornost. Při čtení mě tato kniha příjemně překvapila úplně ve všem. Jednak jsem se velice ráda vrátila do dob svých vysokoškolských studií. Kromě nezávazného povídání s kamarádkami, setkávání se spolužáky a pozorného sledování života kolem sebe tady ale nechybí skutečné zaujetí pro obor studia a pořádná porce intelektuálního dobrodružství – to vše ve spolupráci s o trochu starším doktorandem. Takže kromě toho, že si uděláte představu o tom, jaké to asi je studovat japanologii na Karlově univerzitě, se tu opravdu dost dozvíte o japonské kultuře a literatuře obzvlášť.

17 23.12.2022

Hluboké životní prožitky autora po smrti milované ženy. Ve svém smutku zcela autenticky "bojuje s Bohem" podobně jako starozákonní Job a v duchu žalmů. Kulisy a osoby jsou však současné. Vážím si toho, že nám Miloš Doležal dal nahlédnout tak hluboko do svého soukromí. Pro mě jednoznačně nejlepší básnická sbírka roku 2022. A je velká škoda, že je tak těžké si ji koupit! Ale podařilo se a ráda ji mám ve své knihovně.

"Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
skoro všechno už mi vzal,
servaná pastvina
čeho bych se bál.
Je blíž, než se zdá,
až do rána
přebývat smím v Jeho domě,
kde mlčí po dlouhé, předlouhé časy."

16 31.01.2023

Doporučuji nenechat se odradit tím, že se kniha objevuje v různých přehledech "doporučené četby". Je tam právem - je neuvěřitelně čtivá a napínavá, přitom se ale beletristicky drží skutečných historických událostí, které jsou pro nás významné a kterých už jsme - jako její současní čtenáři většinou nemohli být svědky. Vyplatí se na tyto události podívat očima různých postav knihy a spolu s autorem se zamyslet nad tím, jak k nám tyto události promlouvají dnes.
Doporučuju číst české vydání z roku 2020, které obsahuje (kromě zcela nového překladu do češtiny) i autorovu předmluvu z roku 1990, ve které upozorňuje i na některé další souvislosti. Sice mě poněkud překvapily některé autorovy názory - třeba na odsun Němců, ale neodvažuju se ho soudit právě proto, že já "jsem na Ploštině nebyla".
"Přemýšlel jsem o smyslu našeho nerovného boje. Jaký vlastně význam má to, co děláme? Je nás hrstka, třicet nezkušených mladých mužů. Zmůžeme něco proti dokonale organizované německé mašinérii? Pár tisíc ozbrojenců v této zemi přece nemůže ovlivnit výsledek války, neurychlí její konec ani o jediný den. Nikolaj nám říkával, že partyzán se oddílu vyplatí až po třetím mrtvém Němci. Partyzán, který nemá na pušce aspoň tři čárky, je pro hnutí pasivní silou. Nikolaj měl podobná hesla v oblibě, vyjadřoval svoje myšlenky v krystalických tvarech, v holých pravdách. Nedohodli jsme se spolu ani v otázce, co je vůči Němcům dovoleno z morálního hlediska. Copak oni nemají rodiny, ženy, děti? Je přece jen strašné je zabíjet.
„Mrtvý Němec už nezabije žádného Čecha…,“ rozsoudil náš spor Nikolaj.
Ovšemže naše činnost měla svoji váhu. Znervózňovala Němce, na cestách horami a průsmyky nebylo už jistoty. Dost Němců už padlo našimi zbraněmi, ukořistili jsme tisíce zbraní a vagóny munice, získali jsme důležité dokumenty, rozbili jsme nenahraditelné navigační a telekomunikační zařízení. Elektrické vedení jsme nadlouho vyřadili z provozu, poškodili jsme několik mostů a lokomotiv, u Strelenky leží na železničním náspu převrácený muniční vlak, u Lidečka druhý, desítky spálených motorových vozidel lemují okraje „našich“ cest. A naše ztráty jsou zatím minimální. Pět chlapců v Lipíně, čtyři padli za přestřelek. A ovšem mrtvý Nikolaj… A chlapec, který odešel ze stráže."

16 28.07.2021

Výborná kniha o evropských a asijských dějinách první poloviny dvacátého století očima postupně dospívajícího chlapce. Já jsem si ji přečetla v rámci Čtenářské výzvy 2019 "Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě". To, že v rámci svého evropsko-asijského putování Slávek zavítá i do Ostravy sice není tak podstatné, ale vůbec nelituji, že jsem si tuto knihu přečetla.
Tato kniha je pro mě unikátní v jednom: půjčila jsem ji už více než dvaceti dalším lidem - svým přátelům, dokonce i některým žákům na 2. stupni základky, kteří rádi čtou - a všem se líbila. Nedokážu si představit jinou takovou knihu. Většinou musím pečlivě vybírat, co se bude komu líbit, ale tahle kniha má potenciál oslovit opravdu široký okruh čtenářů. Mimo jiné jsme ji přečetli i s našimi dětmi, které měly 9 a 11 a opět to byl dobrý odrazový můstek, jak s nimi mluvit o historii 20. století.
Za sebe mohu jen doporučit a děkuji autorce, že vzpomínky svého otce sepsala.

16 09.05.2021

"Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tak bylo…"
"Nedonutili mě nenávidět."
Napětí mezi těmito dvěma větami pro mě bylo v knize zásadní. Mně sedla úplně - a to jako příběh z nedávné minulosti (kdy vlastnictví notebooku bylo bráno jako přepych - kdepak jsou ty časy?) i jako příběhy z té minulosti dřívější, komunistické, které genealog Pavel odkrývá tak, že trpělivě naslouchá těm, kteří tu dobu žili. I s tím, že k ní mají různé postoje. Nic mi v knize nepřebývalo, ani nepřečuhovalo - možná někdy v průběhu čtení, než se ukázalo, jaký má událost další význam. Pak vše do sebe zapadlo. Za mě výborná beletrie - jako by byla psána přímo pro mě. A těším se na další knihy Jiřího Hájíčka, tohle byla má první.

"Ale od mrtvejch vedou nitky k živejm…"

„Není to krásný?“ nedal jsem se. „Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“
„A to je taky krásný?“
„To mi na tom všem připadá nejkrásnější, že některý věci už se nikdy nedohledají.“
Už nic nenamítala.

„To už je ale jiná farnost. Lidi támhle z tý vsi jsou pochovaný na hřbitově přes vodu.“
„To je zvláštní…“ Dívala se do kalného širokého proudu Vltavy.
„Kdysi, než byla přehrada a voda se zvedla, tam byl přívoz. Převozník se jmenoval Křínek. Ale říkali mu Poříčnej. Takovej vltavskej Cháron…“
„Převážel ty rakve…?“ zeptala se tiše.
„Jo. O pohřbu vždycky přišel průvod k řece, převozník naložil rakev a dva nosiče. Pak se postupně vracel pro zbytek lidí, dokud nebyli všichni na druhý straně. Celej pohřební průvod vyšplhal za rakví po pěšině do toho kopce, hřbitov odsud není vidět, je ukrytej v lese. Křínků měli dlouhý léta u přívozu chalupu. Teď je všechno dávno zaplavený…“
„Jak to všechno víte?“

16 05.04.2021

Kniha mě spíš příjemně překvapila vzhledem k tomu, že mi ji doporučili deváťáci. Je psaná dost čtivě a trochu povrchně, ale obojí jsem čekala. A jestli se někdo může zamilovat v koncentračním táboře? Dokud člověk žije, může milovat, a to mu může dodat naději - v takových situacích, jako byli Lale a Gita o to víc potřebnou. To, jak byl Lale pozorný k ženám a jak si je předcházel, mi na něm bylo velice sympatické.
Jistě, příběh je vyprávěn zprostředkovaně. To, že je podle skutečné události, taky vede k tomu, že zápletka není tak dobře dramaticky vystavěna, jak by v románu mohla být. Ale byla jsem ráda, že autorka dovyprávěla příběhy postav i po opuštění koncentračního tábora.
Jistě lze knihu doporučit jako "lehčí" četbu o období holocaustu. Výhodou může být i to, že je čtenářsky přístupnější. Náročnějších knih, které jdou v tomto tématu více do hloubky, je taky dost, takže si každý může vybrat, čemu dá přednost.

16 13.04.2019

"Sebrali nám minulost a těm, které v Bílé Vodě zůstaly, budoucnost."

Bylo tu už mnohé řečeno, tak jen stručně z bezprostředních zážitků po dočtení:
Stejně jak píše tonysojka, taky ve mně zanechala nepoměrně větší dojem kniha Byly jsme tam taky: https://www.databazeknih.cz/knihy/byly-jsme-tam-taky-45978
Dagmar Šimková ale procházela "běžnými komunistickými ženskými věznicemi", takže jde o trochu jiné téma.
Pokud vím, tak utrpení řeholnic za komunismu je zdokumentované žalostně málo. (Pravděpodobně je to dáno i jejich přístupem, kdy to přijaly jako oběť, kterou nemají potřebu někde "vytrubovat".) Je dobře, že jim Kateřina Tučková dala svůj hlas, ať už se jí to povedlo méně či více.
Stejně tak o roli žen v katolické církvi se mluví podle mého názoru taky málo. Jistě je mnoho žen, které jsou se svou úlohou v katolické církvi spokojené, ale obávám se, že těch nespokojených bude v mladších generacích přibývat. Ač jsem nikdy netoužila po "kněžské roli", přijde mi vyloučení žen z ní v dnešní době už neobhajitelné. Na druhou stranu jsem schopná pochopit, že pro to možná ještě "neuzrál čas". Ale málokterá žena toužící po kněžství se asi vydává cestou "vyvzdorovat si to, i když je to zatím zakázané" a pak se snažit jako kněz aktivně sloužit. Těžko se divit tomu, že se takový přístup setkává s odporem. Ale opět - je dobře, že Kateřina Tučková tuto otázku "otevřela", i když se to asi dalo udělat i jinak.
Celkově na mě kniha byla asi už dost dlouhá, už jsem se v některých pasážích dost nudila a děj se dal předvídat. Taky si myslím, že občas už Tučková až dost "přepalovala" a do jedné postavy soustřeďovala až příliš různých charakteristik - odděleně by asi fungovaly, ale takhle toho bylo někdy až příliš. Vzhledem k tomu, že jsem v popisované době nežila, bylo pro mě taky dost obtížné odlišit fikci a její reálný základ. Je to pro mě výzva si v tomto směru doplnit vědomosti z odborných historických prací.
Přes veškerou kritiku - často oprávněnou - patří Kateřině Tučkové dík za to, jaká témata knihou otevírá. A možná právě tam, kde s jejím románem v něčem nesouhlasíte, vám kniha může dát nejvíc...

Bohužel v některých věcech se církev příliš nezměnila a pak je kritika paní Tučkové (při veškeré nadsázce) zcela oprávněná. Takhle popisuje jedna z řeholnic dojmy z návštěvy biskupství:
"A pak přijímací sál. Prostorná, vzácným dřevem obložená místnost s křišťálovými lustry, s okny zpola zakrytými bohatě řasenými závěsy a s portrétní galerií biskupových předchůdců, před nimiž jsem se cítila tak nicotná a které vskutku překvapivě korunovala široká sbírka nejrůznějšího paroží. Na sloupcích mezi okny pod sebou visely růžky mladých srnců, na boční zdi mufloní rohy silné jako paže spolu s rozložitými lopatami daňků a v čele sálu úctyhodné trofeje jelení, mezi nimiž se obzvlášť vyjímal oboustranně korunovaný dvanácterák, bezpochyby medailový kus. Mému nebožtíku otci by z toho šla jistě hlava kolem. Ovšem mezi tím vším se nacházelo to nejdůležitější velký leštěný stůl, za nímž sedělo několik mužů..."

15 20.07.2022

Mám Ladislava Ziburu a jeho knihy i besedy ráda. U této knihy mi ale přišlo, jestli už by se neměl posunout do další životní fáze. Ta osamělost z toho "čouhala" na mnoha místech. A přitom stačilo sednout do jakéhokoliv dopravního prostředku a dojet za svou přítelkyní...
Asi nelze být celý život "mladým vtipným cestovatelem"...
V této knize se mi nejvíc líbily "faktografické stránky", kde stručně a jasně shrnuje vědomosti související s jednotlivými zeměmi nebo s cestováním obecně. Takhle se v jedné z nich dívá na naši republiku:
"Tak často mluvíme o malé české zemičce a malém českém národě, až by si jeden mohl myslet, že to je pravda. Ale není. Na evropské poměry totiž počtem obyvatel naopak patříme mezi velké země. Z padesátky evropských národů jsme zhruba třináctým nejlidnatějším. Méně lidí než v Česku žije například v Portugalsku, Švédsku, Rakousku, Maďarsku, Bělorusku, Bulharsku, Finsku, Norsku nebo Irsku. Nadprůměrné je Česko i celosvětově. Ze zhruba 230 zemí světa asi 87. nejlidnatější. Aby toho nebylo málo, „naše malá zemička“ není ani malá. Co se týká rozlohy, je Česko v rámci Evropy dvacáté – tedy lehce nadprůměrné. Malí nejsme dokonce ani vzrůstem: Češi patří mezi deset nejvyšších národů světa."

14 13.11.2023