Matematicka komentáře u knih

Krása od první do poslední stránky! Po delší době opět beletrie, která mi úplně "sedla". Možná i proto, že když jsem začínala knihu číst, taky jsem zrovna hodně silně krvácela jako hlavní hrdinka. Ale tam už veškerá podobnost končí... Maran na úpatí hory Maniš-kar si mě získal a času stráveného v této vesničce, kde se zastavil čas, s jejími stárnoucími obyvateli vůbec nelituju. Je tu samozřejmě spousta bolesti a trápení, ale všem čtenářům doporučuju vytrvat až do konce a až pak knihu hodnotit. Víc by se nehodilo prozrazovat.
Autorka taky velice úspěšně balancuje mezi čtivým "příběhem ze života" a symbolickou rovinou celého příběhu. Skvělé čtení nejen na léto - a nebo pokud chcete jako já splnit téma ČV "Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně". Mimochodem, tato knihovna je taky hodně specifická :-)

"Valinka pozorovala snachu a její dcerku s úsměvem. Byly si hodně podobné – pružné, půvabné, dlouhonohé.
„To naši lidi vypadají jinak,“ protáhla zamyšleně. „My jsme takoví silní, podsadití, s orlími nosy, nemotorní. Zato vy poletujete jako motýlci.“
„Jste krásní,“ ozvala se Nastasja. „A… jako z kamene. V Maranu je podle mě všechno kamenné. Domy. Stromy. Lidi. Jako…“ Luskla prsty, aby si vzpomněla na to správné slovo. „Vytesané. Ano, jako vytesané z kamene.“

8 12.07.2024

Daniel a Jiří Reynkovi jsou oba zajímavé osobnosti a velice zajímavě v rozhovoru vzpomínají na oba své rodiče, Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud.
Rozhovor s bratry Reynkovými je rozsáhlou, dobře zpracovanou knihou s bohatou obrazovou přílohou. Je jedním ze způsobů, jak se přiblížit osobnosti Bohuslava Reynka: grafika, básníka, ale také člověka, manžela, otce a přítele. Ráda jsem se na tuto cestu v rozhovoru vydala a mohu ji doporučit všem, koho nějak zajímají členové rodiny Reynkových.

6 11.07.2024

Alžběta II. a její vánoční poselství pro mě byly opravdovým objevem! Její pokora, víra a odhodlanost ke službě celému Commonwealthu je opravdu velice inspirativní.
Nevyhovovalo mi ale uspořádání knihy, která sdružuje jednotlivé vytrhané pasáže z projevů Alžběty II. podle témat a autor je navíc doplňuje svými ne vždy zajímavými komentáři. Jsem přesvědčená, že kompletní vydání vánočních poselství Alžběty II. by mně osobně dalo víc.

1 11.07.2024

Poezii Marty Veselé Jirousové mám ráda. Je jakousi ozvěnou poezie jejího otce, ale je víc ženská, což mě oslovuje. V této sbírce se mi nejvíc líbily básně ze VII. oddílu Ptám se Tě Pane:

"Ptám se Tě Pane poprvé
proč nataženou dlaň
mi probodají hřeby

Ptám se Tě Pane podruhé
proč mám tak hříchu zapotřebí

Ptám se Tě Pane potřetí
proč do očí mi sypeš sůl
proč nemám Tvůj kyj ani hůl"

1 09.07.2024

Tato kniha mě osobně zklamala. Od Jana Twardowského už jsem četla jednu sbírku básní a jiných textů a knihu příběhů k prvnímu svatému přijímání s názvem "Poklad". Oboje se mi líbilo, tak jsem se těšila i na jeho "vánoční" texty. Bohužel jde jen o něco jako "záznam povídání s dětmi v náboženství". Určitě to není špatné a byla bych ráda, kdyby si takhle někdo s dětmi v náboženství povídal, ale po celou dobu jsem se nemohla ubránit dojmu, že bylo zbytečné to tisknout... Za mě to nemá žádnou trvalejší hodnotu. Ale nevím, jestli to není výběrem textů nebo jejich překladem.

1 03.07.2024

Některé verše teoložky Dorothe Sölle mě hodně oslovily. Někde je na můj vkus až příliš "feministická" nebo "společensky angažovaná", ale nikdy ne až tolik, aby pro mě nestálo za to se nad jejím názorem zamyslet. Děkuji nakladatelství Biblion, že u nás vydalo výbor z jejích básní - bylo to velice příjemné setkání.

"jak se potom ale stát
dopisem kristovým"

1 30.06.2024

Za mě zatím nejlepší z prvních tří knížek edice Dennodenně nakladatelství Biblion.
Pavel Hošek se nad krátkou biblickou knihou Jonáš zamýšlí čtivě a velice aktuálně. Dotýká se mnoha témat, která jsou důležitá tady a teď v našich životech a dává nám příklady, jak v podobných situacích jednaly biblické postavy. Pavel Hošek je pro Jonášův příběh opravdu zapálený a dokáže "zapalovat" další. Ke knize se určitě ráda i vrátím.
Jediné, co se mi v této edici už tradičně nelíbilo, byly ilustrace. Výtvarně mě tato edice zatím míjí, ale je to samozřejmě subjektivní pocit.

"Od chvíle, kdy jsem poprvé četl Jonášův příběh, nepřestává mě jeho tajemný hrdina znepokojovat. Děsí mě. Dráždí mě. Nedokážu na něj přestat myslet. Zamiloval jsem si ho. Vedu s ním vnitřní rozhovor. Hádám se s ním. Snažím se zachytit jeho pohled, ale on se vždycky dívá někam jinam. Jindy zas mívám pocit, že jsem to já, koho zpovzdálí pozoruje on. Mám dojem, že se známe odjakživa. Občas se mi o něm zdá. Někdy mívám dokonce pocit, že … jsem to já.
Když jsem poprvé četl vyprávění o jeho vnitřním zápase a jeho dobrodružství na cestě do Ninive, měl jsem dojem, že jsem byl přistižen. Že vypravěč toho příběhu mě musí osobně znát. Jako by se pod průhledným kostýmem hebrejského proroka celou dobu mluvilo o mně. O mojí sveřeposti, o mojí samospravedlnosti, o mém strachu a mé zuřivosti. Jak důvěrně znám Jonášovy pocity. Ano, Jonáš je mi tak blízký i proto, že je ustaraný, úzkostný, nervózní, neklidný… jako já.
Mám ho rád, je mi ho líto. Fandím mu. Vsázím na jeho záchranu, věřím, že nakonec pochopil. Věřím, že nezůstal zakletý do falešné představy o Bohu, která byla zřejmě příčinou jeho žalu. Musím věřit v jeho proměnu. Jen pokud bylo jeho srdce nakonec uzdraveno, může být uzdraveno i to moje. Tak strašně dobře znám jeho špatné vlastnosti. Protože je mám taky. Všechny."

8 01.06.2024

Lev Golinkin vzpomíná na emigraci své rodiny ze SSSR do USA na přelomu let 1989/1990. Jemu tehdy bylo deset let. Jedna z mnoha vzpomínkových knih. Mě v ní zaujalo několik věcí:
- Lev Golinkin krásně vypravuje. Nejen chronologicky, ale umí vždy vybrat a "nasvítit" něco zajímavého,
- velice zajímavě taky uvažuje o tom, co se dělo jemu, jeho rodině i lidem kolem,
- jeho vděčnost všem, kdo jim na jejich dobrodružné cestě pomohli.

"Štěstí mi přálo natolik, že ve mně nový kus oblečení už nevyvolává tak prudkou odezvu, ale kdykoli pomyslím na bundu od Evy, vzedme se ve mně odlišný druh radosti. Ohlédnu se a vidím své dětství, které neutvářely pouze charkovské uličky, ale také společné úsilí tisíců protestujících, tuctů pracovníků organizací pro lidská práva, politiků, dobrodinců, aktivistů a běžných lidí. Jsem rád, že jsem se s částí z nich setkal; většinu nikdy nepoznám. Někteří zápasu věnovali své životy; jiní třeba jen podepsali petici, zaslali šek, ověřili dokumenty či odevzdali bundu. Drobné počiny si prorazily cestu světem, staly se mou součástí a ovlivnily mě neočekávanými a neznámými způsoby. A když teď stojím na druhé straně, ohlížím se a jásá nad příležitostí proměnit plechovku polévky ve večeři nebo desetidolarovou bankovku v naději. Vnímám, že kolem mě šustí neviditelná vlákna, která mě spojují s lidmi, které vůbec nepotkám, a vím, že mohu pomoct jiné lidské bytosti, aby se cítila cenně, důležitě, hodnotně. Přestože sám pořád představuji neukončené dílo, nezpochybňuji moc zrn, jež mohu zasadit.
Modlím se, ať svou práci zastanu dobře."

5 26.05.2024

Nepamatuju si, že bych kdy něco přečetla ze současné italské beletrie. Tohle bylo první setkání - na doporučení. Krátké, vtipné, ironické, ze života... Příjemná záležitost na jeden večer, která vás může přivést k zamyšlení. Já jsem se i poučila, ale "do smíchu" mi moc nebylo...
¨
"První, co ji napadlo, bylo, že si hned usmaží volské oko."

4 19.05.2024

Kniha je označena jako "dějepisný román pro mládež", česky vyšla v roce 1939. Dnešní mládež by ji už asi nečetla. Skoro polovinu knihy trvá, než se děj "rozjede", zorientujete se v postavách a začne to být zajímavé a napínavé. Pak už je to docela čtivě napsaný příběh o dobytí Cařihradu osmanskými vojsky v 15. století. Příběh o pýše, zradě, odvaze, loajalitě s rodinou a dalších důležitých otázkách, které se vždy v době historických milníků vynoří.

Co mě tedy na knize opravdu oslovilo, byly popisy města Konstantinopole, kam bych se ráda jednou podívala...

"Mario vyběhl ze stanu plný zoufalství. Usedl do trávy, objímaje rukama unavené nohy. Jako všechny ostatní baterie, tak i tato byla na návrší a bylo odtud vidět obléhané město jako na dlani. Hradby, které je donedávna obepínaly hrdým, hladkým prstenem, dnes zkrušené, proděravělé – jaký to obraz bídy! Byl příliš mladý a příliš prostý, aby pochopil, co představovala Byzanc, město tisícileté kultury, sídlo vědy i pokladů umění, město, které nemělo na celém světě sobě rovného – a přece cítil žal přesahující jeho útlé síly. Cítil nejasně, že se před jeho očima nenávratně končí a rozpadá cosi, co dosud určovalo krásu i hodnotu života. Ještě dva, tři dni – a Konstantinopol přestane žít. Bude tureckým, podmaněným a zničeným městem, které si nebude moci vydechnout, jako Nicea, jako Adrianopol! Táž Byzanc, na niž patřil, týž Konstantinopol, město Střežené Bohem, vzbuzující podiv i hrdost lidí! Byl příliš mladý, aby chápal a porozuměl, že vinu na tom pádu měli především a výlučně obyvatelé města, kteří v staletém nadbytku a bohatství utratili pocit tvrdé povinnosti – on celou příčinu připisoval otci. Ten byl vinen! On si vymyslil děla, která rozvalila hradby! Kdyby nebylo otce, sultán by město nedobyl. Otcovo jméno je vyryto na bronzu děl, otcova památku bude po věky věkův spojena s pádem Konstantinopole. I jméno otcovo a jeho, Mariovo! Zachvátila ho nepřemožitelná vzpoura, hněv i žal. Pocítil, jak je malý, bezradný a dětsky zatoužil po matce. Schoulit se do její náruče a vyplakat tam břímě slzí nahromaděných v srdci. Ale matka zde není. Neviděl ji již několik týdnů."

3 18.05.2024

Psychologickou literaturu moc nečtu, ale tuhle výjimku jsem udělala ráda. Příjemně krátké zamyšlení o tom, co se v člověku děje, když je zamilovaný. Doporučuji všem, kdo jsou zamilovaní, byli zamilovaní, chtějí být zamilovaní nebo mají ve svém okolí někoho zamilovaného. Pomůže vám lépe porozumět tomu, co se v člověku v období zamilovanosti odehrává. Navíc obsahuje pěkné ukázky jak z krásné, tak z odborné literatury. Pěkná oddechová záležitost.

"Tím jsem vám chtěl říct: Poddejte se zamilovanosti. Všem těm krásným, podivuhodným zážitkům, které s ní přicházejí. Zároveň se však nedejte zaslepit plamenem vášně a dejte se na cestu, na jejímž konci stojí skutečný člověk – takový, jaký je. To se vám podaří, když to mimořádné, co vás na něm uchvacuje, najdete sami v sobě. Když zdoláním temné noci v sobě odhalíte boží plamen, smíte zakusit duchovní sílu jako nejpodstatnější část, jako rozhodující díl vlastního života."

3 15.05.2024

Jednou jsem někde na internetu náhodou narazila na větší rozhovor s Věrou Novákovou a od té doby ji považuju za velice inspirativní osobnost. Na knihu jejích vzpomínek jsem se tedy dost těšila. Kniha ještě předčila má očekávání. Nejen obrazy paní Novákové, které jsem taky všechny neznala, ale i její osobní život a vzpomínky, na mě silně zapůsobily. Kniha je i citlivě uspořádaná jako jeden chronologický text z různých rozhovorů s Věrou Novákovou, citací jejích deníků apod. Díky za tuto citlivou práci patří paní editorce i nakladatelství Torst. V průběhu toho, co jsem knihu četla, paní Nováková bohužel zemřela. Asi jsem se s ní nemohla lépe rozloučit - a její odkaz žije dál v jejích výtvarných dílech i v těch, kdo chtějí naslouchat jejím vzpomínkám a osobní moudrosti.
A takto sama stručně shrnula svůj život:
"Svůj život v tomhle drsném 20. století - ale možná, že všechna století byla drsná - můžu rozfázovat po desetiletích končících na osmičku:
Narodila jsem se 17. ledna 1928. Na podzim roku 1938 nás v Mnichově odepsali a za pár měsíců k nám napochodovalo německé vojsko. Do sedmnácti let jsem žila v protektorátu. Po válce nastaly dva roky velkých nadějí, jenže v roce 1948 přišel komunistický puč. Vyhodili mě ze školy a nastala čtyřicetiletá komunistická poušť. Byla jsem zcela vyloučená z veřejného života. V roce 1958 mě zaregistrovali do Svazu československých výtvarných umělců jako výtvarníka z povolání. O Velikonocích roku 1958 jsem byla pokřtěná v Týnském chrámu, za kmotru mi šla moje sestra-dvojče Hanka. Roku 1968 sem vtrhla vojska, která nás přišla "osvobodit od západní propagandy". S Pavlem, mým mužem, jsme uvažovali o emigraci. V roce 1978, po Chartě 77, se začala nějakým způsobem formovat opozice. 1988 se připravovala výstava Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici, vernisáž byla v březnu 1989 a my jsme tušili, že se nám otevírají nějaké perspektivy budoucnosti. To mě pomohlo dostat se z izolace. V roce 2008 jsem se zúčastnila poutní cesty do Izraele. Na konci roku 2017, tedy těsně před začátkem roku 2018 jsem ovdověla. 2028 ještě není. To mě ještě čeká, nejspíš mimo čas a prostor - to by mi bylo 100 let."

4 02.05.2024

Kniha předčila má očekávání. Petr Glogar je inspirativní člověk, který dokáže o svém životě i víře mluvit prostě a neokázale, bez frází. Na mnohé otázky má velice zajímavé názory, které mě zvaly k dalšímu přemýšlení o těchto tématech. Na tuto dobrodružnou cestu se s ním mohou vydat jak lidé, kteří jsou v církvi a ve víře „doma“, tak i lidé hledající to, co nás přesahuje.

"Kdybych se spoléhal na to, že Bůh bude přítomen v neděli v kostele, a míjel se s ním teď, pročpak bych se s ním měl setkat v neděli? Věřím v Boha, který je přítomnost. V neděli při liturgii a stejně tak, když vařím kafe, studuji, když s někým hovořím nebo když manuálně pracuji. To neznamená, že na něj pořád myslím, musím se soustředit na to, co dělám. Nemohu se soustředit na práci s motorovou pilou nebo být přítomen v bolavé situaci klientů a přitom se modlit. Podobně jako se rodiče v danou chvíli soustředí na svou práci, a přece myslí na rodinu, a ta dává jejich práci širší smysl.
V té soustředěnosti se přítomnost stává Přítomností."

8 13.04.2024

Patočka uvažuje filosoficky o smyslu dějin, nelze tedy jeho práci srovnávat s pracemi historiků. Odvážně na dobu vzniku textu odmítá marxistický výklad smyslu dějin a nabízí svůj pohled - dějiny, filosofie i politika vznikají až tehdy, když si člověk uvědomí vlastní problematičnost, hledá smysl a "pečuje o duši".
Dost jsem váhala, než jsem se pustila do tak náročného textu, ale poměrně příjemně mě to překvapilo. Stihla jsem si text přečíst před zhlédnutím představení Kacířské eseje ve Studiu Hrdinů - představení taky můžu doporučit.

"Ve skutečnosti běží teprve o odkrytí smyslu, který nemůže být nikdy vyložen jako věc, který nemůže být ovládnut, ohraničen, pozitivně zachycen a zvládnut, nýbrž který je přítomen pouze v hledání bytí. Proto též nemůže tak jako relativní a pozitivní smysl potkávat nás přímo ve věcech, bezprostředně s nimi. Základem tohoto smyslu je, mluveno spolu s Weischedelem, problematičnost, mluveno s Heideggerem, skrytost jsoucna vcelku jako základ vší otevřenosti a každého otevírání. Toto tajemné to tedy je, co se vyjadřuje v otřesení naivně přijímaného smyslu (ať běží o relativní smysl bezprostředního lidského chování a počínání, nebo o absolutní smysl mytického smyslu). Tak vzniká otřesením excentrický smysl za předpokladu, že je člověk hotov rezignovat na bezprostřední danost smyslu a osvojovat si smysl jako cestu.
Problematika zde načrtnutá je – to je pro naši otázku po smyslu historie důležité – platná nejen pro individuální život, nýbrž pro samotné dějiny. Dějiny vznikají otřesem naivního a absolutního smyslu v téměř současném a vzájemně se podmiňujícím vzniku politiky a filosofie. V podstatě jsou rozvinutím možností zárodečně založených v tomto otřesu. Z tohoto důvodu a pro ty, kdo jsou zaměřeni na životní bezprostřednost, dějiny zdánlivě vyúsťují v nihilismu smyslu zbaveného jsoucna. V porozumění jsoucnu v jeho bytí, které je charakteristické pro moderní objektivistickou, tj. ideální asymptoty každého vztahu ke smyslu se vzdávající vědu, se tento rys zdánlivě velmi energicky uplatňuje. Tento objektivismus je však vnitřně rozporný a věda sama ukazuje příznaky toho, že jej překonává. Diskuse této otázky náleží však do jiného pojednání."

3 29.03.2024

O té, která se odvážila smlouvat s doktorem Mengelem
Helena byla Němka, zdravotní sestra, ale za manžela měla Roma. Jednoho dne si gestapo přišlo pro jejího manžela a pět dětí, aby je odvezli do Osvětimi. Helena odešla dobrovolně s nimi. Pro mě příběh o manželské i mateřské lásce a hodně, hodně velké odvaze, která s nimi byla spojena. Příběh hodný následování. Děkuji těm, kdo na její příběh upozornili a zpracovali ho knižně, protože sama už ho bohužel vyprávět nemohla. Výborná oddechovější kniha o utrpení Romů v koncentračních táborech. Žádnou přímo o nich jsem zatím nečetla, a tak jsem si ráda a příjemně tuto mezeru zaplnila.

"Přitiskli jsme se k sobě a snažili se udržet na nepohodlném loži a nespadnout do bláta. Blaz téměř okamžitě usnul. Poslouchala jsem jeho pomalý, pravidelný dech a pak jsem začala vnímat i tiché sténání a reptání ostatních vězeňkyň a jejich dětí. Byli jsme v páchnoucím chlévě mezi cizími lidmi. Manžel Johann zmizel a budoucnost byla tak nejistá, že jediné, na co jsem se zmohla, byla chabá modlitba za rodinu. V kostele jsem nebyla téměř sedm let, ale v té chvíli, když jsem mluvila do nelítostné prázdnoty toho hangáru, se zdálo, že to je jediný způsob, jak si uchovat nějakou naději. V hlavě jsem měla nepřehledný zmatek. Zaplavily mě hlad, strach a sklíčenost, měla jsem pocit, že žít v táboře bude jako snažit se dýchat pod vodou. A pak jsem si znovu vzpomněla na krásnou tvář svého muže. Jeho oči říkaly vše. Zase ho uvidím. Neopustí mě ani v pekle. Johann, tak jako Orfeus, jenž prošel podsvětím, aby zachránil svou ženu, mi přijde na pomoc a vyrve mě ze spárů smrti. Té noci jsem myslela na to, že by mě mohl čekat stejný osud jako Eurydiku a můj milovaný muž zůstane na opačném břehu řeky Styx. Noc byla nekonečná. Skoro jsem neusnula, zlomená obavami a nejistotou, avšak odhodlaná nevzdat se. Než pro nás přijde Johann, sílu mi budou dávat děti."

9 09.03.2024

Skvělá kniha. O židovství jsem ledacos tušila, ale česká rabínka v Londýně Kamila Kopřivová má vzácný dar přiblížit ho jednoduše, ale nezjednodušeně běžnému člověku. Mnoho jsem se dozvěděla a mnohé pro mě bylo inspirativní. Je to úžasná žena a jsem ráda, že jsem se s ní mohla prostřednictvím této knihy setkat. Výborné jsou medailonky různých významných židovských žen, z nichž některé mají přímo vazby na naše české prostředí. Příjemně mě potěšilo, jak autorka "stojí ve stínu" - nepoutá pozornost ani na sebe, ani na své znalosti, které - jak je z textu patrné - jsou dost rozsáhlé. Všem zájemcům o současné židovství knihu vřele doporučuji.

2 07.03.2024

Ani nevím proč, ale ke knize jsem se musela několikrát vracet. Je to zvláštní, protože při zpětném pohledu se mi všechny tři povídky velice líbily. Takže nevím, čím to vlastně bylo, ale jsem ráda, že jsem nakonec vytrvala a knihu si přečetla. Nabízí jiný pohled na svět a na život a jinou perspektivu, než na jakou jsme dnes zvyklí, ale právě v tom je podle mě hodně dobrá.

"Řeč a přítomnost toho človíčka mě uklidňovala. Dýchal z něho pokoj, pokoj srdce rozštípeného a pokorného, které poznalo, že má-li co samo ze sebe, je to marnost a trápení, a všecko ostatní – ten modrý prostor nad zemí, plný volnosti a světla, ta zeleň a vůně polí, ten vánek na hladině obilí a ve vrcholcích stromů – ta sladká vůně země a života, to že je nám dáno darem.
Pokoj, o kterém jsem si nedávno myslil, že jej mám já."

2 25.02.2024

Myslím si, že deníček Gabriely Bossisové může být inspirativní pro všechny křesťany, kteří chtějí prohloubit svůj vztah s Ježíšem. Pro muže i ženy, především pro ty, kdo své životy prožívají v běžných zaměstnáních s běžnými starostmi. Může ale oslovit i lidi hledající – Gabrielin vztah s Ježíšem a její láska k němu je zcela autentická a zve k následování.

„Uvědom si, že pro tebe budu tím, čím mě chceš mít. Budeš-li se ke mně chovat jen jako k cizinci, budu pouze Soudcem. Budeš-li ke mně cítit důvěru, budu tvým Spasitelem. Budeš-li žít v mé lásce, budu tvým milujícím Ženichem, Bytím tvého bytí.“

4 25.02.2024

"Mezi nebem a zemí je toho, milá Janičko, mnoho, co nevidíme a nechápeme, ale jednou to všechno uvidíme a pochopíme."
Emaily, které si psala Marie Svatošová se svojí kmotřenkou Janičkou, jsou krátkým a prostým svědectvím o jedné cestě, jak někoho uvádět do tajemství žité víry. Cest je mnoho a tohle je jen jedna z nich, ale je velice pěkná a upřímná. Malá Janička, ač teprve 11-12letá holčička, nad vírou zajímavě přemýšlí a promýšlí ji. Se svojí kmotrou probírají modlitbu Otče náš a různá Ježíšova podobenství.
Je to taková "jednohubka", ale stojí za přečtení i promyšlení i pro ty, kdo už jsou ve víře "pokročilejší", případně také stojí před úkolem někoho doprovázet jako kmotři.

2 14.02.2024

Skvělý nápad udělat knihu o řeholních sestrách. Takových knih je skutečně jako "šafránu". Bohužel mě to úplně "nechytlo". Hodně se mi líbily fotografie. Všechny sestry, oslovené v knize, mi přišly zajímavé a inspirativní, ale ty texty o nich mě nějak hlouběji nezasáhly. Nevím přesně, čím to je. Možná by byly živější rozhovory, možná se jim nedokázala autorka dost přiblížit a mluvit s nimi o těch věcech nejniternějších. I tak ale stálo za to tuto knihu si přečíst - a řeholních sester si vážím zase o něco víc než před jejím přečtením. Za to patří dík autorce i všem "zpovídaným" sestrám, které šly s kůží na trh.

5 05.02.2024