Matematicka

Příspěvky

Ty jsi kněz navěkyTy jsi kněz navěkyZdeněk Jančařík

Ludmila Javorová žije své povolání ke kněžství skrytě, ale vytrvale a autenticky. Rozhovor s ní je cenné svědectví a i vyhlídka toho, jaké by to asi mohlo být, kdyby v katolické církvi mohly být svěceny na kněze i ženy. Díky nakladatelství Portál a Zdeňku Jančaříkovi za odvahu vydat tuto knihu, která se jistě v katolické církvi nedočká jen pozitivního přijetí.

"Zastávám teorii, že člověk svým utrpením hýbe světem. Utrpení je hodnota a nemůže se ztratit. Láska je největší hodnota. Jako člověk nemohu mít lásku tak dokonalou, jako ji měl Kristus, takže všechny hodnoty světa vkládám na paténu lásky k proměnění – protože to může jenom Bůh. V tom je možné setkání člověka a Boha. Až do druhého příchodu. Druhý příchod bude totální proměna a na té by nám mělo záležet. Mnohokrát jsem se pokoušela tlumočit tento pohled na Krista mezi dospělými, ale marně. Když jsem kdysi učila, modlívali jsme se s dětmi o druhý příchod, zvláště před Vánocemi. Říkala jsem dětem, že všechno bude proměněno v krásu, kterou si zatím neumíme představit, protože v Písmu je psáno, že bude nová země a nové nebe. A když Kristus mluví o něčem novém, to znamená, že to tady ještě nikdy nebylo."

20. ledna


Boží Syn z Nazareta - Ježíš v novozákonních spisechBoží Syn z Nazareta - Ježíš v novozákonních spisechThomas Söding

Nakladatelství Vyšehrad jistě patří velký dík za odvahu přiblížit dílo výborného německého teologa Thomase Södinga českým čtenářům.
Překlad takového díla je vždy velice náročný. Helena Medková se ho zhostila poměrně dobře. Cca v první třetině knihy mě rušilo, že překládá biblické texty, aniž by uváděla, o jaký jde překlad a ve vysvětlivkách vysvětluje i to, co je čtenářům teologické literatury obecně známé. Dále v textu už tyto "vysvětlivky" naopak zcela mizí a cituje už výhradně z ČEP, příp. z Bible kralické. Tam, kde jde o výrazný rozdíl, překládá některý z německých překladů. Takhle to mohlo být od začátku knihy. Taky mě překvapilo používání pojmů typu "hebrejská Bible" místo u nás obvyklého "Starý zákon", kde jsem musela vždy chvíli přemýšlet, co je tím myšleno. Ale je možné, že to jsou spíš moje neznalosti.
Kniha vůbec není "nudnou teologií", která by se života netýkala - spíše naopak - jak pěkně dokládá např. tento úryvek:

"Oním vyvýšeným je a zůstává Ježíš. Jeho velikonočnímu prohlášení před učedníky předchází malé gesto, z něhož je zřejmá identita zmrtvýchvstalého s tím Ježíšem, o jehož životě a smrti vyprávěl Matouš. Učedníci, kteří ho na hoře v Galileji vidí, pochybují. Ale Ježíš se od nich neodvrací, přistupuje k nim a oslovuje je. Veškerá jeho „plná moc“ je čistá láska. A jeho láska je plná síly. Kdo toto pozná, má účast na velikonočním tajemství; kdo v to uvěří, je Ježíši tak blízko jako jeho učedníci a cítí svoje vlastní poslání."

19. ledna


Sedlák proti HitleroviSedlák proti HitleroviErna Putz

Příběh Franze je velice inspirativní. Kniha je zpracovaná nebeletristicky, útržkovitě, založená především na citacích Franzových zápisků a dopisů. Je to pravděpodobně jen nějaký "výtah", protože rakouská autorka se osobě Franze Jägerstättera věnuje celý život. Pro pochopení příběhu je určitě lepší vidět i zmíněný film.

31.12.2020


Vánoční zázrakVánoční zázrakStormie Omartian

Jde o převyprávění příběhu narození Ježíše Krista. Od proroků, přes Jana Křtitele, početí Marie, cestu z Nazareta do Betléma až po narození, klanění pastýřů a tří králů a útěk do Egypta. Příběhy jsou vyprávěné živě, jsou do nich nenásilně zakomponované reálie tehdejší doby i úvahy a emoce různých postav. Knihu lze určitě doporučit všem, kterým přijdou samotné biblické příběhy „příliš náročné“ – tedy lidem, kteří se s křesťanstvím teprve seznamují, nebo dětem. I pro lidi, kteří Bibli čtou, může být ale tato kniha příjemným zpestřením. Představovali jste si to při čtení příběhů takto, nebo jinak? Napadlo vás přemýšlet nad tím, jak se asi cítili pastýři před tím, než se jim zjevil anděl? V neposlední řadě pak autorka zve ke konkrétní modlitbě vycházející z biblických příběhů a týkající se našeho běžného života, která je také velice cenná…
V naší rodině se tato kniha stane pevnou součástí času adventního i vánočního.

31.12.2020


Příběhy vánoční nociPříběhy vánoční nociPiero Gribaudi

Krátké vánoční příběhy, ve kterých ožívají zvířátka, rostliny... Některé z příběhů mi "nesedly", ať už proto, že byly dost polopaticky podané, příliš kosmické nebo až příliš korektní (poslední příběh Byl Ježíš černý, nebo bílý?). Přesto nelituju, že jsme si knihu v adventní době s celou rodinou přečetli, ale víckrát už bych to nepotřebovala opakovat. Není to kniha, ke které bych se ráda vracela...

25.12.2020


Nežít jen pro sebeNežít jen pro sebeTaťana Fischerová

S Táňou Fischerovou jsem se prostřednictvím tohoto rozhovoru více seznámila. V mnoha věcech s ní nesouhlasím, ale její poctivost ve slovech a činech a angažovanost pro občanskou společnost je obdivuhodná. Bylo zajímavé podívat se např. na fungování parlamentu pohledem "obyčejného", poctivého člověka, který do něj vstoupí.
Co se týče vedení rozhovoru, v úvodu Daniela Brůhová píše, že Táňa rozhovor "značně proškrtala". To je dobře, to mu velice prospělo, delší už si ho moc představit nedokážu. Působil na mě občas jakýmsi neuspořádaným dojmem. Z rozhovoru s Táňou Fischerovou se asi dalo získat i více...

25.12.2020


Veteráni v bitvách o duše : rozhovory s duchovními syny Dona Boska o jejich životních cestách v minulosti pro naši přítomnostVeteráni v bitvách o duše : rozhovory s duchovními syny Dona Boska o jejich životních cestách v minulosti pro naši přítomnostkolektiv autorů

Obsahově - neboli svědectví života zpovídaných mužů na 100 %. Formální stránka - tedy vedení rozhovorů + jazyková úprava bohužel slabší. Knihu udělali nadšenci-neprofesionálové a tomu odpovídá výsledek. Ale je dobře, že vzpomínky těchto mužů zaznamenali a my se k nim díky tomu můžeme vracet.

05.12.2020


Případ ztracené závěti / The Case of the Missing WillPřípad ztracené závěti / The Case of the Missing WillAgatha Christie

Povídky mi přišly na Agathu Christie až dost jednoduché. Je možné, že byly výrazně zjednodušeny pro účely česko-anglického vydání. V knize to bohužel nikde není uvedeno. Pro čtení v angličtině je to pro mě výhoda (nejsem na tom s angličtinou nejlépe), ale "odhalení vraha" v průběhu povídek s Herculem Poirotem mi přišlo nemožné. U "lehčích" povídek A. Christie s jiným tématem mi to tolik nevadilo. Překlad do češtiny mi nepřišel nijak zvlášť kvalitní, ale nejsem odborník, abych to posoudila. Pro základní orientaci v anglickém textu byl dobrý. Nejvíc se mi líbila povídka "The Manhood of Edward Robinson".

07.11.2020


Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofuHermann Diamanski: Jak přežít katastrofuHeiko Haumann

Příběh jednoho "obyčejného" Němce, který žil ve 20. století, pečlivě zrekonstruovaný pouze na základě dostupných historických pramenů, bez beletristického domýšlení.

"U Hermanna Diamanského lze jednoznačně zjistit symptomy, které jsou dnes spojovány s posttraumatickými stresovými poruchami. Mohla by na to poukazovat mezerovitost v jeho vzpomínkách a často podivuhodně protikladné výroky. Určitě je třeba konstatovat trvalé narušení. Můžeme předpokládat, že se tu silně projevilo zacházení ze strany gestapa v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti – až po předstírané zastřelení –, stejně jako strašlivé zážitky v koncentračních táborech. Zvláště důležitá musela být zkušenost s „likvidací“ „cikánského tábora“, které musel bezmocně přihlížet. Právě on, který mohl mnoho věcí zařídit a leckomu zachránit život, nebyl tehdy s to nějak pomoci, ztratil kontrolu nad děním a musel bezradně strpět, že bylo zavražděno i dítě jeho milenky. Vývoj po roce 1945 se postaral o to, že trauma přetrvalo: naděje na lepší společnost v NDR byly ostudně zničeny. V intrikách a bojích o moc znamenala někdejší účast ve španělské občanské válce nebo v akcích hnutí odporu v koncentračních táborech stále méně, ba vzbuzovala dokonce nedůvěru. Zbytek završilo nedostatečné zpracování historie nacismu, účast na osvětimském procesu či unavující boje o společenské uznání a „nápravu“ na východě i západě Německa."

24.10.2020


Boží mukaBoží mukaKarel Čapek

„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“
„Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“
„Jak tedy?“
„Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“
„Vám už přesekla?“
„Ne.“

03.10.2020


Rozhovory přes rozbouřené dobyRozhovory přes rozbouřené dobyPetr Placák

Ke knize nakladatelství PROSTOR mě přivedl rozhovor s Lubošem Dobrovským, který nedávno zemřel. Až u příležitosti jeho smrti jsem zjistila, o jak zajímavého a inspirativního člověka se jednalo – a také, že v knize Rozhovory přes rozbouřené vody s ním vyšel obsáhlejší rozhovor.
Z osobností, které jsem před přečtením knihy vůbec neznala, mě velice zaujal Mark Slouka, který se po šedesáti letech života v Americe vrátil do své rodné vlasti. Na naši českou realitu se tedy dívá zvenku a navíc dokáže velice plasticky „zevnitř“ popsat realitu života v současné Americe. Rozhovor s ním má příznačný název „Pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty“.
Když knihu srovnám s dalšími knihami rozhovorů, které vyšly v roce 2019, zaujaly mě kvalitní černobílé fotografie všech osobností, které knihu zajímavě graficky doplňují, aniž by vyžadovaly tisk na křídovém papíře. Dále jsou velice kvalitně napsané úvodní medailonky k jednotlivým osobnostem. Zajímavý byl v knize i ženský podíl: Olga Sommerová jako jedna z osobností, autorka rozhovorů Eva Bobůrková a editorka knihy Denisa Novotná.

A teď už nezbývá než dát slovo Luboši Dobrovskému:
V poslední době zejména někteří mladší historici razí tezi, že dobu normalizace už nelze chápat jako totalitu, protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí ani k desetiletým a delším trestům. Co na to říkáte?
Dost mě to rozčiluje. Co znamená totalita? Že všichni děláme to, co si přejí držitelé moci, zejména ti, s nimiž mravně vlastně nesouhlasíme. Když takového stavu společnosti dosáhneme bez toho, že někoho popravíme, zastřelíme, dáme do koncentráku, tak jsme dosáhli daleko vyššího stupně totality než v době, kdy jsme například popravovali doktorku Horákovou. V době, kdy stačí mít pocit, že když nebudu aspoň navenek dávat najevo soulad s držiteli moci, nedostanu výjezdní doložku, tak jsme dosáhli totality, jakou si ti, kteří totalitu zaváděli v počátku padesátých let, neuměli ani představit. Husákovská normalizace byla naprosto vrcholnou totalitou. Něco podobného se začíná projevovat za vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše. Takový stav znemravňuje společnost.

08.09.2020


Jan Opletal. Známý či neznámý hrdinaJan Opletal. Známý či neznámý hrdinaMarie Turková

Známe dostatečně národního hrdinu Jana Opletala? Tuto otázku položila ve své práci sedmnáctiletá studentka Gymnázia Jana Opletala v Litovli svým spolužákům ve věku 9. ročníku ZŠ a 2. a 3. ročníku střední školy. Správně na všechny otázky o Janu Opletalovi (otázky byly otevřené, to znamená, že tázaní museli odpověď sami formulovat) odpověděli pouze 3 studenti ze 41 dotázaných.
To může být i odpovědí na otázku, jestli máme číst knihy o Janu Opletalovi. I když studentka Marie Turková připravila o Janu Opletalovi publikaci nevelkou rozsahem, která měla ambice spíše na lokální dosah (vyšla v Olomouci), stojí za to si ji přečíst. Marie Turková v ní shromáždila výpovědi pamětníků z rodiště Jana Opletala Lhoty nad Moravou a jejího okolí (Náklo, Litovel). Dále připojila také obrazovou přílohu, která shromažďuje fotografie a dokumenty, které lze dohledat v místech, kde Jan Opletal žil.
Svědectví pamětníků jsou často velice zajímavá a pomohou nám vytvořit si plastičtější obraz Jana Opletala jako člověka:


Augustin Pajkr, spolužák na gymnáziu uvádí: „Jakpak bych se na Jana Opletala nepamatoval, vždyť jsme mnohokrát seděli v jedné lavici. Jenda byl uzavřenější povahy, málomluvnější, stále nad něčím přemýšlel, ale jinak nezkazil žádnou čertovinu. A co víc – nikdy nemyslel jen na sebe. Když k němu přišel některý spolužák s nevyřešenou úlohou, prostě s nějakým „oříškem“, Jan zapomněl na všechno kolem sebe a nalejval, jak se říká, do kamaráda, co se dalo. Někdy byl až příliš tvrdohlavý v prosazování svých názorů. Mnohdy se dokázal postavit i proti rozhodnutí profesora. To když měl pocit, že kantor jedná vůči některému žáku příliš tvrdě nebo nespravedlivě. „Dneska spichám, mosim pomuct tatovi v lese,“ říkával Jenda. Tohle jsme od něj slyšeli několikrát do týdne. Pak sedl na rozvrzané kolo, nebo se vydal pěšky domů do Lhoty, sedm až osm kilometrů podél řeky – v létě, v zimě. Opletalův domov, to byla došková chalupa, hliněná zem, jedna kravka a sotva dvacet arů pole.“

20.07.2020


Deník anděla strážnéhoDeník anděla strážnéhoE. Martin (pseudonym)

Martin Petiška vydal už mnoho knih příběhů. Příběhy sbírá od lidí známých i méně známých a v mnoha z nich se zaměřuje na anděly.
Kniha Deník anděla strážného je zaměřena především na anděly strážné: Jak si je představujeme? Jak asi zasahují do našeho života? Nemohli bychom se na svůj život podívat také jinak, kdybychom se na něj podívali z pohledu anděla strážného?
Najdeme tu příběhy obrovských životních náhod spojených s anděly – věděli jste například, že při hledání sošky anděla zapadlého do závěje či při pomoci andělovi jedoucímu z besídky na nádraží můžete poznat svého životního partnera? Mnohé příběhy nám také přibližují bezprostřední pohled na svět, který mají děti – a dospělí se mohou jejich pohledem v mnohém inspirovat, případně se tu dozvíme zajímavé „rodinné zvyky“, které se v některých rodinách předávají z generace na generaci a pomáhají jejich členům přenášet se přes životní těžkosti a problémy ve vztazích.
Obzvlášť se mi líbil příběh o vytrvalosti lásky, kdy se člověku v těžké životní situaci stane „andělem“ někdo z jeho nejbližších s názvem Sport a láska.
Všechny příběhy jsou krátké a velice poetické – někdy na můj vkus až příliš „polopatické“ a „sladké“. Pokud ale máte tu správnou náladu ke čtení této knihy a dávkujete si příběhy po troškách, určitě se vyplatí nad podobnými příběhy zastavit a popřemýšlet. Třeba tu najdete i inspiraci, jak se stát „andělem“ pro druhé.

"Uděláme si vejlet do ráje."
"Do ráje?"
Žasnu.
"Hmmm."
"DO RÁJE?"
Ještě nějakou dobu bych chtěla být tady na zemi, která má do ráje daleko, ale stejně... Kéž by se dalo do ráje jezdit snadno, samozřejmě, jak si to náš chlapeček zřejmě představuje.
"Vždyť víš, že to nejde. Jak bys tam chtěl jet?"
"Budeme dělat, jako že jsme v ráji."
"Jak?"
"Budeme si říkat samé hezké věci. Budeme na sebe... jako v ráji. Usmívat se... a jíst dobroty..."

15.07.2020


Říkali mu Pistolník - Bohuslav Burian (1919-1960), vězeň, kněz a převaděčŘíkali mu Pistolník - Bohuslav Burian (1919-1960), vězeň, kněz a převaděčFrantišek Kolouch

Životopis kněze, vězněného nacisty i komunisty, asi úplně nenaplnil očekávání, která jsem od něj měla po přečtení podtitulu „vězeň, kněz a převaděč“. Bohuslav Burian totiž od totalitních režimů nacismu a komunismu netrpěl bez svého vlastního přičinění a zcela nezaslouženě (jak to bylo například u faráře Josefa Toufara, který aktivně proti komunismu nic velkého nepodnikl), ale tyto režimy ho trestaly za jeho vlastní aktivitu – vždy velice odvážnou, někdy až zbrklou – a trest pak také dopadl na další lidi, kteří mu v jeho činnosti pomáhali. V tomto pohledu umožňuje osud kněze Bohuslava Buriana různé interpretace a myslím si, že to bude i důvodem, proč asi nikdy nebude oficiálně svatořečen, přestože zemřel v komunistickém vězení.
Kniha Františka Koloucha nejednoznačnosti v životních osudech Bohuslava Buriana nezastírá a snaží se nám představit jeho životní příběh co možná nejpravdivěji.
Jako mladý kněz – kaplan ve Slavonicích zorganizoval eucharistickou pouť k poutnímu místu za městem – ke kostelu Božího Těla, při které mimo jiné řekl:

„Potom si dobře zapamatuj, milý křesťane, že jsi tím pravým vyznavačem, když dovedeš Boha vyznat a k němu se neochvějně hlásit, i když ti to přinese příkoří a posměch. „Jako mne pronásledovali, tak budou pronásledovat i vás. Po tom pozná svět, že jste moji učedníci.“ A to je tvé největší vyznamenání.“

Životopis kněze, který ve svém životě mnoho vytrpěl a mnoho lidí muselo také trpět kvůli němu a jeho činnosti, stojí podle mého názoru za přečtení a promýšlení – právě že nejde o žádný učebnicový příklad „hrdiny bez bázně a hany“.

14.07.2020


Ptám se, tedy jsemPtám se, tedy jsemPetr Pithart

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:

"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."

Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:

"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."

Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.

01.07.2020


Ester - Skrytý Bůh a statečná židovská dívkaEster - Skrytý Bůh a statečná židovská dívkaPetr Chalupa

V úvodní kapitole knihy se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
V knize Ester se Mordochaj jako věrný žid dostává do konfliktu s totalitním státem. Statečné vystoupení proti člověku, který zneužívá svěřenou moc, je pro něj i celou jeho rodinu riskantní. V textu této knihy není nikde zmíněn Bůh, a to ani vlastním jménem, ani obecným označením „bůh“.
Podrobný komentář knihy Ester vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad závěrečnou desátou kapitolou knihy Ester:

"Krátká desátá kapitola potvrzuje hlavní charakteristiku celé knihy, a sice těsné propojení Mordechaje se svým národem. Zdá se, jako by se Ester pouze podílela na jeho odpovědnosti za Židy. Jeho mimořádné kvality mu umožnily působit na dvoře perského krále. Hlavní postava se vyznačuje obětavou službou národu, cítí se jeho odpovědným členem.
Mordechajova židovská identita nevylučuje souběžnou identitu perskou. Žid Mordechaj je v postavení perského premiéra symbolem různých napětí, která vyplývala ze dvojí loajality. Je však také symbolem zdařilého udržení rovnováhy. Je živou ilustrací toho, že Židé v diaspoře mohou sloužit Bohu i králi."

07.06.2020


Druhá SamuelovaDruhá SamuelovaPetr Chalupa

Kniha navazuje na autorův komentář k První knize Samuelově a má i stejné uspořádání: V úvodní kapitole se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
V Druhé knize Samuelově je hlavní postavou král David, který si zřídil rezidenci v Jeruzalémě a sjednotil všech dvanáct izraelských kmenů do jednoho státu. Bůh je s Davidem, a David je díky tomu úspěšným králem. Ale jeho působení má i odvrácenou stranu – někdy používá prostředky, které mu nejsou ke cti – např. násilí v různé podobě i míře. Přesto se David stává modelovou mesiášskou postavou.
Podrobný komentář Druhé knihy Samuelovy vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad významem textu o Davidově zločinu s Batšebou v 2Sam 11,1–27:

"Epizoda vzbuzovala vždy na jedné straně rozpaky nad tím, že by se zbožný král David mohl dopustit takových zločinů, na druhé straně také údiv nad otevřeností, s níž tento text nešetří slavného krále, který byl prototypem Mesiáše (je pochopitelné, že v knihách Paralipomenon není po tomto příběhu ani stopy). V této podivuhodné dvojznačnosti se dostala Batšeba i do Matoušova rodokmenu Ježíše Krista jako „žena Uriášova“ (Mt 1,6).
Je výborné, když jsou významné historické osobnosti vzorem, který je možné následovat. Jen proto, aby byli ještě lepším příkladem pro ostatní, však není přípustné zamlčovat jejich prohřešky. Tento text mluví o prohřešcích krále Davida otevřeně a zdůrazňuje, že v Izraeli platí pro krále stejná etická omezení jako pro každého jiného člověka, nemá více práv než ostatní lidé, ani není nad zákonem či mimo zákon. U mnoha mocných lidí v minulosti i v současnosti se můžeme setkat se zcela jiným pojetím moci."

07.06.2020


Velká dětská BibleVelká dětská BibleLene Mayer-Skumanz

Převyprávění biblických příběhů nemám moc ráda, ale tohle si mě nakonec získalo. Proč?
Jednak je zajímavý už výběr převyprávěných textů. Kniha obsahuje dva zhruba stejně obsáhlé oddíly, Starý zákon a Nový zákon. Ve starozákonní části vedle známých biblických příběhů o stvoření, o potopě, o Abrahámovi, Mojžíšovi, Davidovi a podobně najdete i příběh o Balaamově oslici, texty o prorocích Amosovi a Jeremiášovi, nebo příběh Tobita a Tobiáše. Podobně i novozákonní část obsahuje některé texty, které byste ve většině „Biblí pro děti“ hledali marně.
Další výhodou knihy je, že u většiny textů předchází převyprávění krátký úvod, který vysvětluje souvislosti a dobový kontext. Nebývá dlouhý a je dostatečně graficky oddělený, takže se můžete rozhodnout, jestli a jak ho při četbě využijete. Na závěr je u každého textu odkaz na původní biblický text, takže si lze vyhledat i původní text a případně srovnávat. Kromě toho na konci knihy najdeme rejstřík podle biblických citací (podle něj lze třeba snadno vyhledat v knize všechna vyprávění podle Markova evangelia), stručný přehled biblických dějin, doporučenou literaturu o Bibli a informace o autorkách. Na deskách knihy jsou pak vyobrazené jednoduché barevné mapy míst, na kterých se biblické příběhy většinou odehrávají.
Knihu velice dobře doplňují poetické ilustrace Martiny Špinkové, které kromě dokreslení textu mohou inspirovat k zamyšlení děti i dospělé. Kniha tvoří krásný celek, který méně zkušeným čtenářům Bible (malým i velkým) může pootevřít dveře do tohoto bohatého světa.

22.05.2020


Pomazáni olejem radostiPomazáni olejem radostiJorge Mario Bergoglio

Kniha shrnuje všech dosavadních sedm promluv papeže Františka při mších se svěcením olejů (z let 2013–2019).
Předmluvu a krátké komentáře k promluvám doplnil Charles Daniel Balvo, apoštolský nuncius v České republice.
Papež František se ve svých promluvách přirozeně obrací především ke kněžím. Při čtení těchto promluv máme tak mnoho příležitostí zamýšlet se nad „krásou kněžského poslání“. Zároveň také ale jako pokřtění máme účast na všeobecném kněžství, a tak i v těchto slovech můžeme hledat inspiraci pro službu bližním. Mnohé starosti a radosti jsou však všeobecně lidské, a tak mohou oslovit všechny bez rozdílu.
Vybírám úryvek z promluvy papeže Františka na Misse chrismatis v jubilejním Roce milosrdenství (24. března 2016):

"V podobenství o milosrdném otci (marnotratném synu) jsme zaskočeni mužem, který dojat běží vstříc svému synu, aby jej objal. Vidíme, jak jej obejme, políbí, dbá, aby mu navlékli prsten, který mu dodá pocit rovnosti, a obuli sandály, jaké nosí syn, nikoli nádeník. Potom otec všechny vybídne, aby se dali do práce, a přikazuje připravit hostinu. Když rozjímáme, udiveni touto překypující radostí otce, kterému návrat syna umožnil svobodně, bez zdráhání a odtažitosti projevit lásku, nemusíme se obávat, že to při svém děkování přeženeme. Správnému postoji se můžeme naučit od onoho malomocného ubožáka, který když spatřil, že je uzdraven, zanechal svých devět druhů, kteří šli vykonat, co jim Ježíš poručil, a vrátil se, aby poklekl u Pánových nohou, velebil Boha a mocným hlasem Bohu děkoval.
Milosrdenství všechno obnovuje a navrací lidem jejich původní důstojnost."

17.05.2020


V první linii: Armádní generál Petr PavelV první linii: Armádní generál Petr PavelVladimír Mertlík

Generál Petr Pavel je pro mě inspirativní českou osobností a chtěla jsem se o něm dozvědět víc.
Kniha je ale dost nešťastně zpracovaná. Počáteční pasáže nejsou moc kvalitní a hlavně působí dojmem, že autor "jen tak halabala naházel na hromadu vše, co se mu podařilo nashromáždit o Petru Pavlovi". Tohoto dojmu jsem se zbavila až v druhé části knihy, kde už jsou podstatně zajímavější rozhovory přímo s Petrem Pavlem o jeho zkušenostech a jeho pohledu na svět. Ne každý ale asi bude mít tu trpělivost se k nim "prokousat" nesmírně nudnou první částí.
Fotek by mi stačila maximálně čtvrtina a rozhodně by takováto kniha nemusela být kompletně na křídovém papíře, což ji neskutečně prodražuje. Díky tomu jsem ji četla až poté, co se uvolnila v knihovně.
Takže na závěr doporučení: Kniha je vhodná pro ty, kterým přijde osobnost generála Petra Pavla zajímavá a kteří si v ní dokážou to zajímavé sami vybrat.
A na závěr samotný Petr Pavel:
"Na druhou stranu platí pravidlo: Mluv, když máš co říct! Vyjadřovat se za každou cenu, jen proto, aby člověk byl slyšen, je kontraproduktivní. Doba je naštěstí natolik dynamická a přináší denně tolik podnětů, že je neustále co říct."

16.05.2020


První SamuelovaPrvní SamuelovaPetr Chalupa

Podle autorových slov „zabývat se nejen současnou podobou propracovaného literárního díla, ale také stopami, které v něm zanechalo postupné vznikání, znamená věnovat této práci nemálo času a energie, zároveň však prožívat radost z objevování nových poznatků ve starých textech“.
První kniha Samuelova vypráví o těžkostech vzniku království v Izraeli. Hlavními postavami První knihy Samuelovy jsou králové Saul a David, další důležitou postavou je soudce, prorok a kněz Samuel.
V komentáři najdeme jednak úvodní kapitolu, kde se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu.
Takto podrobný komentář vybízí k důkladné četbě textu První Samuelovy, která rozhodně není časově nenáročná. Na druhou stranu se díky takové knize můžete seznámit s nejnovějšími poznatky světové exegeze a mnohé texty tak objevit v souvislostech, které vás dosud nenapadly. Poctivé objevování biblických textů je vždy náročné, ale jsem přesvědčená, že vždy za to stojí.

Vybírám úryvek ze zamyšlení nad významem textu Chanina chvalozpěvu na narození Samuela v 1Sam 2,1–10:
"Chana zobecňuje svou osobní zkušenost: Peniny provokace a Chanina neplodnost slouží k modelovému znázornění událostí, které přesahují příběhy, jež se odehrály v Šílo nebo v Rámě. Ukazuje se, že Bůh je připraven pomoci poníženým a ponížit zpupné. Chanina modlitba se už předem vyjadřuje ke zvratům v osudech Samuelových, Saulových a Davidových, o nichž se bude vyprávět v následujícím textu. V odvážných slovech Chaniny písně se koncentruje mnoho zkušeností, které prožil Izrael a které spojoval se svým Bohem. Tento Bůh byl známý tím, že se zvláště zajímal o znevýhodněné a nepatrným zjednával právo navzdory mocným. Tradice vyrůstající z Bible, a to ani židovská, ani křesťanská, se nikdy nespokojila s běžným tříděním lidí na ty „nahoře“ a ty „dole“, na „plodné“ a „neplodné“, na „bohaté“ a „chudé“, na „syté“ a „hladové“, na „silné“ a „slabé“, dokonce na „mrtvé“ a „živé“. Mocným může tedy Chanina píseň připomenout, že je zde někdo ještě mocnější. Ponížení z ní mohou čerpat naději – nebudou se nacházet stále jen na nejnižším stupni společnosti. Zvrat v poměrech není dílem náhody či osudu. Do lidského života zasahuje Bůh."

15.05.2020


Byly jsme tam takyByly jsme tam takyDagmar Šimková

Kniha, na jejíž přečtení jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila.
Kniha má velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích, které už je samo o sobě velice silné.
K tomu ale navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji čtrnáctiletou pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná.
Zaujalo mě, jak si tato mladá žena (uvězněna byla v třiadvaceti letech) dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ (jak doslova říká v knize) i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení.
Dalším velice cenným postřehem bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení.
A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál.
Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí zcela chápu). V ní jsme mnoho ztratili.
A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte a tady komentuje. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili.

"Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát:
„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic."

07.05.2020


Šest kamenných džbánůŠest kamenných džbánůIvan Renč

Víte, jak se jmenovali ženich a nevěsta z biblické svatby v Káně Galilejské? Pokud ne, tak v této knize se to dozvíte. A co se stalo s trochou toho nejlepšího vína, která zbyla v každém z šesti kamenných džbánů? O tom vám bude vyprávět šest příběhů, v každém se dozvíte o osudu zbylé trošky vína z jednoho džbánu.
Příběhy zcela vymyšlené, ve kterých autor volně popustil uzdu fantazii. Přestože nás všechny zavádějí do starého Izraele, nechybí v nich napětí, různé lidské charaktery, humor a samozřejmě taky poučení, nejčastěji o tom, jak důležité je smíření mezi manželi.
Malé i větší děti mohou prostřednictvím těchto příběhů nenásilně poznávat svět dospělých a jejich problémy, i když samozřejmě neschází i dětské postavy.
Knihu pěknými a výstižnými barevnými ilustracemi doprovodila malířka Zdeňka Krejčová.
Příběhy jsou svým způsobem dětsky naivní a laskavé, ale to k příběhům pro děti prostě patří. Poučení z nich plynoucí z nich nijak "nečouhá", jsou vyprávěny zajímavě a poutavě. V rámci žánru jde podle mého názoru o kvaltiní knihu a doporučuji k přečtení všem, kdo se nenechají odradit starobylým tématem. A pokud neznáte biblický příběh proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské, i ten je tu převyprávěn.

05.05.2020


Boss BabišBoss BabišJaroslav Kmenta

Nikdy jsem nebyla okouzlena Andrejem Babišem, nikdy jsem ho nevolila a nikdy jsem se s ním nesetkala. Ale to, že má jako představitel státu velký vliv na můj život, je fakt, a proto je dobré něco o něm vědět.
Velice se mi líbilo už motto knihy.

„Je možné klamat některé,
nebo občas klamat všechny,
ne však stále klamat všechny.“
Abraham Lincoln

Mám ráda jednání na rovinu a to, že Andrej Babiš klame, jsem věděla i z těch drobných zpráv z médií, která sleduju. Takže pro mě důvěryhodný nikdy nebyl. Ale na to, abych podrobně zjišťovala, kdy, jak a proč klame, nemám čas ani možnosti. Ještě že na to máme novináře, kteří tuhle práci udělají za nás a nás seznámí s jejími výsledky. Jaroslav Kmenta vychází především ze svých zjištění, ale zmiňuje i výsledky práce různých jiných novinářů.
Nabízí se nám tak poměrně komplexní pohled na osobnost Andreje Babiše a za ten jsem mu vděčná. Ano, nečte se to snadno. Jednak to není beletrie, takže to „neodsýpá“ s napětím, jednak se z četby slušnému člověku čas od času udělá nevolno – a v takových chvílích mi nezbývalo, než knihu na čas odložit. I přesto jsem se k ní vždy zase vrátila a dočetla ji a nelituju toho.
Polemizovala bych s větou, kterou v stručném obsahu knihy uvádí její nakladatel: „Shrnuje, v čem je oligarcha Babiš nebezpečný, jak zbohatl, s kým se zapletl a co všechno ještě tají.“ Myslím si, že „co všechno Andrej Babiš tají“, nevíme, nevím to ani já, ani Jaroslav Kmenta. Naštěstí. Pokud jde o mě, tak to ani nechci vědět. Ale jsem vděčná Jaroslavu Kmentovi, že pro mě odhalil aspoň podstatnou část z toho. Měli bychom vědět, kdo nám vládne (příp. budu-li optimista, kdo se uchází o naši přízeň ve volbách), a podle toho se chovat.
A na závěr krátká citace z knihy:

"K Babišovi přišla starší žena, něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Podala mu ruku, začala si s ním vřele povídat. Zjevně mu vyjádřila podporu. Ale nakonec k němu přistoupila a pohladila ho po rameni a pak i po hlavě.
V té chvíli mě zamrazilo."

25.04.2020


Malé dobré zprávyMalé dobré zprávyMartina Špinková

Několik příběhů o odcházení z tohoto života, které sesbírali pracovníci domácího hospice. I když to jsou příběhy o smutných událostech, přece jen v nich často prosvítá naděje, radost i humor. Mohou samozřejmě vést i k zamyšlení - nad druhými, nad společností, nad našimi hodnotami, nad sebou samými. Příběhy malé rozsahem i počtem, ale velice doporučuji.

Za všechny jeden příběh:
Napiš si recept
Měli bychom se včas rozloučit, říci si věci, které si chceme říci, odpustit si, vyřešit nedořešené. To všechno Jitka věděla, neuměla to u své maminky uskutečnit. Věděla, že tu maminka už dlouho nebude. Věděla, že maminka ví, že umírá. Věděla, že maminka ví, že ona to ví. Obě ale byly mlčenlivé a ostýchavé a neuměly si to říci, žádná neuměla začít. Viselo to tam nad nimi, byt toho byl plný, ale nešlo s tím nic udělat.
Jitka si jednou ráno náhodou vzpomněla, že maminka peče o Vánocích jedno moc dobré cukroví, které ale ona neumí a neví, kde na něj najde recept. "Mami, prosím tě, jak děláš ty dvojbarevné preclíčky tety Máni? Máš je někde napsané?" zeptala se dcera matky v květnu. Jiný by se asi podivil, co to má za nápady před létem, ale maminka hned pochopila. "Nemám to napsané, ale umím to, napiš si recept." Jitka si vzala tužku a v kuchyni zalité odpoledním sluncem psala podle maminčina detailního diktátu recept na tajuplné vánoční cukroví. Neřekly si nic víc, ale obě věděly, proč si recept píší, věděly, že cukroví tu zůstane i tehdy, když maminka péct už nebude.
Víc se nestalo, ale stalo se vlastně hodně. Jitka zavřela svůj sešit s receptem a obě se usmály: obě si totiž s velkou úlevou všimly, že si tím receptem řekly právě to, co potřebovaly.

19.04.2020


Rozhovory na hraně zítřkaRozhovory na hraně zítřkaAdam Folta

Inspirativní rozhovory s 20 inspirativními českými muži. Velice zajímavý výběr osobností. Adam Folta klade otázky z pozice nezkušeného mladíka, ale vede rozhovory velice zajímavě, někdy i konfrontuje jednu osobnost s názory některé z ostatních. Jeden z dobrých počinů k výročí 30 let svobody - stojí za to podívat se na svět kolem nás i z jiných úhlů pohledu a nechat se inspirovat. Těšila jsem se na osobnosti, které sleduju dlouhodobě (Marek Orko Vácha, Tomáš Sedláček), ale příjemně mě překvapili i někteří, s kterými jsem dosud moc neměla tu čest (Václav Marek, Michael Žantovský, Urza).

Za všechny ukázka z rozhovoru s Michaelem Žantovským:
Jakou má podle vás Česká republika v současném světě prestiž?
Upřímně, pověst současné České republiky se zdaleka neblíží zvuku, jaký měla v devadesátých letech. Není to z důvodu, že by nám chtěl někdo škodit, ale spíš naší vlastní vinou. Nepůsobíme totiž jako země, která by se výrazným způsobem podílela na utváření mezinárodního prostředí, která by vlastním přínosem významně přispívala k sociální harmonii, kulturnímu obohacení, myšlenkovým inovacím a spoustě dalších věcí. Podle mého názoru lze náš vývoj nejlépe poznat, podíváme-li se, jaká hysterie nastane, když – a já jí to strašně přeju – dvaadvacetiletá lyžařka jednou vyhraje na olympijských hrách v obřím slalomu a podruhé v paralelním slalomu na snowboardu. Najednou má celý národ pocit, že jsme jako kolektiv něco dokázali. V první řadě to dokázala ona jako jednotlivec, a dokonce v daném případě bez velké pomoci sportovních orgánů. Zadruhé jde o hezký sportovní úspěch a zaslouží si kytku a blahopřání a všechno, ale není to – při vší úctě – věc, kterou se Česká republika trvale zapíše do dějin.
Důležitost, kterou podobným záležitostem přikládáme, je v nepřímé úměře k tomu, jak jsme poztráceli schopnost tahu na branku v jiných oblastech. Kdy jsme ji, částečně díky Havlovi, ale nejen díky němu, skutečně měli, a proto se o nás psalo a mluvilo s respektem. Ale když nic nevymyslíte, nic neuděláte, nic do mezinárodního prostoru nepřidáte, tak jste jen jedna ze sto třiadevadesáti členských zemí Organizace spojených národů. Proč by nás měli brát nějak zvlášť v úvahu?

18.04.2020


Metro 2033Metro 2033Dmitry Glukhovsky

Žánr sci-fi celkově moc nečtu, takže moje hodnocení není příliš fundované.
Líbila se mi hlavní myšlenka, že se lidé po celosvětové katastrofě zachrání v tunelech moskevského metra. Prostředí knihy je velice lákavé. V tomto ohledu je zajímavé knihu číst a představovat si moskevské metro, kde jsem nikdy nebyla...
Hodně zajímavá je taky skutečnost, že autor zveřejnil text na internetu a s pomocí veřejnosti dolaďoval reálie, kterým sám dostatečně nerozuměl (typy zbraní, vojenské zvyklosti,...).
Co mi ale dost vadilo - a nevím, jestli je to chyba původního textu, nebo spíš překladu - tak, že je v knize spousta drobných překlepů a chyb (chybějící uvozovky tam, kde mají být, čárky ve větách, často interpunkce ve slovech) a drobných nelogičností v textu. To mi dost stěžovalo soustředění na děj a dalo by se to snadno odstranit.
Líbily se mi některé spíše filosofické pasáže, ale přišly mi místy dost odtržené od děje.
Za mě dobrý nápad, ale nepříliš dobře literárně zpracovaný. Kdyby mi knihu nepůjčil můj žák, nejsem si jistá, jestli bych ji dočetla.

24.03.2020


Kdo chytá v sítiKdo chytá v sítiMarika Pecháčková

Nejdřív jsem viděla film "V síti". Byla jsem tohoto tématu tak plná, že jsem sebrala odvahu a přečetla si i knihu. Nelituju, ale je to pro silné nátury. Síla knihy je v tom, že otevřeně z pohledu různých lidí mluví o tématu, které je dost drsné, ale důležité. Zneužívání dětí na internetu se děje a měli bychom to reflektovat, udělat si na to názor. Rozhovory s různými lidmi na "různých stranách barikády" jsou dobrým vykopnutím k přemýšlení i k diskusi. A snad i k činu, můžeme-li někomu včas podat pomocnou ruku. I k tomu, abychom si uvědomili, že hranice mezi dobrem a zlem je dost tenká a - i když je to dost odvážná představa -, každý z nás by se mohl ocitnout jak v roli oběti, tak i predátora - za určitých podmínek a životních okolností.

20.03.2020


O tajemstvíO tajemstvíMartina Špinková

Kniha, ve které převažují ilustrace a... otázky. Vše další už je na vás. Takže, jestli máte chuť být při prohlížení a čtení knihy aktivní, přemýšlet a promýšlet, pak je tato kniha určena právě pro vás.
"Tajemství je opravdu tajemství. Je tu s námi. Vidíme tmu i světlo zároveň. Slyšíme ticho. Svět je barvenější. Často si ale nevšimneme, že u nás tajemství bydlí. Až když uletí, pak teprve poznáme, že tu bylo."

15.03.2020


PsancemPsancemHeřman Josef Tyl

Zajímavé životní osudy kněze a opata tepelského kláštera, který prošel nacistickým koncentrákem i komunistickými věznicemi (přičemž ty druhé vnímal jako horší). Jeho styl víry i jazyka odpovídá době, ale jeho životní myšlenky i postoje jsou inspirativní i dnes.
Spíše zbytečná mi přišla poznámka zřejmě jeho spolubratří, kteří knihu připravovali k vydání:
"Vyprávění je zcela pravdivé, ovšm je třeba říci, že autor je psla v sedmdesátých letech a později svou práci neopravoval. Psal tedy na základě poznání, které tehdy měl. Někdy zaráží jeho pozitivní přístup ke spoluvězňům, kteří se později stali komunistickými prominenty."
Právě v tom, že kniha není nijak jednoznačně černo-bílá, mi přišla zajímavá.

04.03.2020


1