Matematicka komentáře u knih

Tento kratičký román nemá příliš souvislý děj. To bylo možná důvodem, proč jsem ho četla tak dlouho, po kouskách a vracela jsem se k němu přerývaně při četbě jiných knih. I přesto mám ráda poetiku Jana Čepa, jeho popisné a úvahové pasáže. Zde tedy především úvahy o životě a smrti. Jsem ráda, že jsem vytrvala a román dočetla. I když poetika dnešní literatury je už jiná a tady se tedy i jazykově i stylistikou i kulisami vracíme dost do minulosti.

„Jenomže vy ze sebe děláte filozofa, pane doktore, a já nejsem filozof… Víte, co jste nám onehdy vypravoval v Stráních… ono se to hezky poslouchá, kdo se dá nachytat na písničku. Já se nedám nachytat, já dám jenom na to, co je skutečné… víte, re-a-li-ta. To je to, co mohu nahmatat (jeho silná chlupatá pět udělala několikrát na stole pohyb, jako když něco objímá a svírá – jak žravě!), co si mohu vzít.“
Pokrčil jsem rameny. „Jsou také ještě jiné reality,“ řekl jsem, „ty, které nás rozdrtí.“
Litoval jsem toho, sotva jsem to vyřkl. Můj společník jako by se byl trochu zakymácel a o poznání ještě zrudl, ale pak si pošoupl klobouk do týla a promluvil hlasem ještě nosovějším: „Když rozdrtí, tak rozdrtí – to já zas ani muk. Já nefňukám a nenamlouvám si, že smrt není smrt, a kdesi cosi.“
Najednou se toho slova lekl, zůstal sedět s otevřenými ústy, ale vzápětí se dal do hlučného smíchu.
Nehnul jsem brvou a hleděl jsem umouněným oknem do ospalého náměstí. Z roury v zabedněné kašně vytékalo pomalu trochu vody, kostelní věž čněla nehybně do modrého vzduchu a v průrvě ulice, na druhé straně za příkrým svahem říčky, vlnilo se žitné pole. Před lékárnou seděl mužský s brejlemi a v laboratorním plášti a zíval.

Dílo Viktora Fischla miluju a už jsem se smířila s tím, že děj v něm většinou nemívá hlavní roli, důležitější bývají pasáže popisné a především úvahové o životě. Dvorní šašci jsou pro mě výjimkou, protože tvoří ucelený příběh s výbornou pointou. Na malém rozsahu dokázal Viktor Fischl říci o problematice šoa hodně a ponechat zároveň čtenáři dostatek prostoru k přemýšlení. Navíc - také jako obvykle jsou tu krásně vykresleny vztahy mezi mužem a ženou, mezi přáteli, mezi otcem a synem a podobně. Pro mě klenot, který má čestné místo v mojí knihovně.

„To máte tak,“ řekl. „Ono se většinou najde něco jiného, než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je, nikdy nepřestat hledat. I když nenajdeš zrovna to, cos hledal, ten, kdo hledá, opravdu hledá, najde vždycky něco dobrého, něco, co se mu hodí.“
„Wahn hledal pomstu, a našel Pánaboha,“ chytil jsem se Menachemova vlákna, ale Max mi je hned potrhal dalšími otázkami:
„Našel, říkáš? Našel, ale rozuměl mu? Představ si, že bloudíš, a když už klesáš vysílením, potkáš konečně někoho, koho se můžeš přeptat na cestu. Totiž mohl by ses zeptat, kdybyste se dorozuměli. Ale protože nemáte společnou řeč, nedoptáš se. Co ti tedy bylo to setkání platné?“
„Tož tak to zase taky není,“ namítal pohotově rozšafný Menachem. „Ten, koho potkáš, ti může pomoci, i když se nedomluvíte. Možná že se na tebe usměje, možná že ti podá ruku, možná že ti poplácá na záda. Ono i tohle všechno může člověka povzbudit a jde se mu zas lehčeji dál. Ale je ještě jedna možnost. Ten, koho jsi potkal, sám jistě taky někam jde. Když se nemůžeš dopídit vlastní cesty, proč nejít s ním? Kamkoli s ním dojdeš, budeš na tom asi líp, než kdybys bloudil sám dál.“
„To je asi taky, co Wahn udělal,“ snažil jsem se vyzískat z Menachemovy moudrosti, co se jen dalo. „Tak jsem mu aspoň rozuměl. Jeho hledání bylo beznadějné, dokud nepoznal, že rozhodnutí bylo třeba ponechat boží vůli, a pak prostě šel, kamkoli věřil, že ho Bůh vede. A došel k cíli a nakonec byl rád, když viděl, že Bůh dokončil všechno po svém.“

Severní Makedonii jsem navštívila a moc se mi tam líbilo. Díky překladateli Ivanu Dorovskému se k nám dostal výbor z celoživotní tvorby makedonského básníka Gane Todorovskiho. Zaujala mě jeho osobnost - vysokoškolský pedagog, celý život se věnující literatuře, činný v literárních časopisech, překladatel a vlastenec. Jeho poezie mě úplně "nechytla", ale moc se mi líbily básně o krásných místech Severní Makedonie, Ochridu a Skopji, a zaujaly mě i některé další. Děkuji za překlad a zpřístupnění této poezie.

"Vzkaz

Sestup k břízám,
pociť svět
mládí.

Přítelkyně chvějivá,
přejícná a žíznivá,
svádíš.

Touho stolistá,
čas denně
ztrácíme,

očima naznač,
vezmi mě do náručí
a miluj mě."

Vůbec jsem nevěděla, že k nám v roce 1948 bylo evakuováno tolik makedonských dětí. Ráda jsem se o tom dozvěděla více. Kniha je ale psaná nezáživným, spíše informativním stylem. Chybí jí spád a vtažení do děje. Překladatel vybral jen úryvky z rozsáhlejšího díla. Zkrácení myslím velice prospělo. Škoda chybějící redakční úpravy, kdy v knize zůstalo mnoho zbytečných chyb, o stylistice už vůbec nemluvě. Shrnutí: Kniha je vhodná pro ty, kdo se více zajímají o Severní Makedonii, Makedonce u nás, makedonskou kulturu nebo historii. Ostatní asi nepřekonají překážky, které kniha klade.

Krásný výbor duchovní poezie psané v angličtině v překladu Josefa Hrdličky. Básně mě provázely téměř rok, mnohé z nich mě hodně oslovily. A tato kniha zůstane pevnou součástí mé knihovny, ke které se budu ráda vracet. Děkuji za vydání takové knihy.

Kniha mě prostě nadchla! Je to moje třetí kniha od Rohra. Líbily se mi zatím všechny. Tahle mě ale bavila od začátku do konce, přinesla mi spoustu nových myšlenek a impulsů k zamyšlení. Je vidět, že Rohr starozákonní prorocké knihy poctivě studoval celý život a ve stáří byl schopen - s pomocí širokého týmu z nakladatelství, jak na začátku knihy zdůrazňuje - skvělou popularizační knihu o nich, kterou mohou bez problému číst lidé jakéhokoliv vyznání. Rohr nepředpokládá žádné znalosti, vše důležité v knize uvádí včetně časové chronologie. Poselství proroků výborně aktualizuje do dnešní doby, takže se můžeme zamyslet nejen nad světem, ve kterém žijeme, ale také - a to je asi nejdůležitější - sami nad sebou. Díky R. Rohrovi za doprovod na této cestě:
"Vzpomínám si také na dva masajské bojovníky, s nimiž jsem se před lety setkal v Keni. Od svých starších dostali svolení ukázat mi jejich „jeskyně smutku“, ve kterých se v rámci své iniciační cesty nejdříve museli naučit plakat doslova pro celý svět – pro rostliny, pro zvířata, pro své bližní, pro zemi samu – a teprve potom mohli pokračovat dál ke zralé mužnosti. Jen si to představte! Kéž by takovou rituální cestu museli absolvovat američtí politici, byznysmeni, vězni, vojáci a duchovní.
Ze zkušenosti jsem poznal, že mi slzy pomáhají nahlédnout do velkého tajemství, které stále znám jen napůl – že lidé jsou ve skutečnosti stvořeni z lásky a pro lásku. A nám to stále nedochází! Neumíme to vyjádřit – jedině pláčem. Dokud na scénu nevstoupí božská forma soucitu (a to by mohl být holý příběh v základu celé Bible), nemůžeme se těšit z hluboké alchymie, která proměňuje lidský hněv a odsudek v posvátný smutek."

Jednoduchá brožurka, která popisuje život P. Karla Schrammela, německého kněze, který působil v Arcibuskpském chlapeckém semináři v Bruntále a odtud byl deportován do KT Dachau. Tam zemřel jako mučedník.
Doplněno fotografiemi a odkazy na literaturu.

Důvod a záměr tohoto bezprávního aktu popsal duchovní správce farnosti Zátor (cca 12 km severovýchodně od Bruntálu) farář Mons. Johann Reimer, když do pamětní knihy své farnosti poznamenal: „Nestrpěl [Adolf Hitler] žádný odpor a pronásledoval všechny, kteří měli vlastní názor. Bezpráví a násilí ovládly Německou říši. Koncentrační tábory, vybudované v řadě míst (Dachau, Osvětim atd.), byly důkazem, jak právě ti nejlepší lidé, mezi nimi kněží, byli tam posíláni gestapem, aby tu nalezli nemoc a smrt. Např. Pisatelovi přátelé, prof. P. Heribert Kluger a ředitel semináře Schrammel, oba z Bruntálu.“

"Tady rozhodně nezbohatnete!“ zvolá [německy mluvící pán, když Christiane s manželem vystupují na Špicberkách z lodi] nakonec v hlubokém zoufalství.
„Ne tady rozhodně nezbohatneme,“ přitakám.
„Ale přitom přece zbohatnete,“ promluví mladý Nor, v jeho jemném úsměvu se však neskrývá pomyšlení na pozemské statky.
Tato drobná příhoda hned na začátku knihy předznamenává celou knihu. Dobře zajištěná německá žena, dobrá hospodyňka, se vydá za svým manželem na Špicberky, aniž by si s sebou něco vzala. Je to zvláštní cesta, která jí výrazně rozšíří obzory a přinese hodně poznání především o ní samé.
Knihu jsem konečně přečetla v rámci tématu ČV "Kniha, ve které hraje důležitou roli počasí". Když jste v zimě na Špicberkách, počasí určuje v podstatě vše. Christiane Ritter se na Špicberky za manželem vypravila v roce 1923. Přezimovala tu jako první Evropanka - žena. A co víc, o svých zážitcích vydala čtivé svědectví. To však kupodivu zůstalo bez povšimnutí až do 70. let. Až pak se stalo hitem v německy mluvících zemích a bylo přeloženo do dalších jazyků. K českým čtenářům se dostalo až v roce 2020 díky nakladatelství Portál.
Kromě líčení krás panenské přírody na Špicberkách i poctivou výpověď, jak setkání s takovou krásou a pobývání v ní změní člověku perspektivu v pohledu na život, má kniha další přesah. Tím je krátká zpráva o dalších osudech pana Rittera, který na Špicberkách zůstal a v době 2. světové války se musel rozhodnout, na čí stranu se postaví - na stranu své vlasti, nebo na stranu svých přátel, lovců ze Špicberků? Dramatická změna života, kterou prožila Christiane Ritter při pobytu na Špicberkách, tak zřejmě nebyla poslední. Ty další už si ale můžeme jen představovat...

Nemám takovou dětsky naivní víru v Boha jako Carolyn Rosová a nejsem si jistá, jestli bych unesla třeba jen desetinu z toho, co bylo naloženo jí. Ráda jsem si ale její knihu přečetla. Člověk si při čtení takové knihy uvědomí, kolik darů vlastně má, aniž by si to uvědomoval - především v oblasti zdraví. Obdivuju ji, jak dokázala svému manželovi stát po boku v tak těžké chorobě, stěhovat se se svou velkou rodinou po světě a ještě se snažila sloužit církvi.

"Opět nás navštívil zármutek.
Může mít mnoho tváří: zármutek z nenaplněných snů, z nesplněných slibů nebo ze samotné smrti. Nenapadlo mě, že by mohl existovat i zármutek ze života.
Život postrádající mezníky, které mu dodávají na jedinečnosti a zvláštnosti, je srdcervoucí. Je to život, kterému je cizí vzájemný šepot něžnůstek do ucha a který nezná drobné žertíky, jež druhého dohánějí k smíchu, až se za břicho popadá. Život postrádající klábosení a žertování, které je součástí celkového životního obrazu.
Slova nejen definují ticho, ale jsou také prostředkem komunikaci, při které chce řečník něco sdělit. Posluchač se pak rozhoduje reagovat v souladu s hranicemi, které mluvené slovo obsahuje, a na základě toho, jak řečníka zná. I když si jen zřídka, pokud vůbec, tyto skutečnosti během mluvy uvědomujeme, jestliže se vytratí, komunikace začne připomínat pádlování na voru uprostřed oceánu. Ztratíme směr a posun vpřed je zanedbatelný.
Musela jsem Johanovi opakovaně vysvětlovat ta nejjednodušší slova a pojmy, které jsem používala. Opakování bylo v tomto ohledu klíčem ke změně, přestože jsem se často po několika pokusech, obvykle se slzami v očích, vzdala.
Cítila jsem se provinile, když jsem nedokázala ocenit každodenní drobné úspěchy. Šlo mi však o víc než jen o základní slova jako „Chci šálek kávy“. Nevěděla jsem, jak proniknout temnotou Johanovy mysli, aby „se probudil“."

Autentické zážitky (pravděpodobně začínající) učitelky češtiny na jedné ostravské základní škole. Zážitky paní Vignerové jsou mi jako (nedávno ještě začínající) učitelce na ZŠ blízké. Knize ale zoufale chybí práce redaktora - na stylistice by se dalo ještě výrazně zapracovat. Další nevýhodou je i to, že se paní Vignerová neumí sama na sebe podívat s odstupem a humorem a popsat i své vlastní chyby. Díky tomu kniha působí nevyrovnaně - jako kdyby ona byla ta "skvělá učitelka", se "skvělým vedením školy" a nástrahy číhaly jen všude jinde. Skutečnost bývá o něco složitější. I tak jsem si ale knihu ráda přečetla, zasmála jsem se u ní a odreagovala. Mnohé problémy mám podobné a je fajn se ujistit, že v tom "nejsem sama".

"Vánoce jsou pro žáky a zejména pro učitele časem odpočinku a relaxace. Pohodové svátky však každoročně vystřídá novoroční shon spojený s pololetními prověrkami, diktáty a všelijakými závěrečnými testy. Alarmující datum uzavření známek v polovině ledna slouží jako strašák každému žáku, kterému záleží na pěkném vysvědčení.
S prvním zvoněním se 4. ledna nahrnula do školy tlupa odpočinutých děcek s překypující energií a nevybouřeným elánem. Období klidu vystřídal boj s učitelovými nervy a trpělivostí. Dojmy a zážitky z uplynulých dní začaly naplňovat třídy, chodby, šatny, zkrátka všechna místa dostupná pro žáky. Patetická gesta symbolizující obrovská dobrodružství zažitá v průběhu dvoutýdenních prázdnin doprovázel křik a hysterický smích.
Chaos ve vyučování dovršilo spojení dvou sedmých tříd. Žáci, jimž rodiče zaplatili týdenní lyžařský kurs, odjeli do hor. Těm, kterým rodiče peníze nedali, nezbylo nic jiného, než se nudit ve škole. Nezájem dávali ostře najevo.
Už pohled do pléna vzbudil vlnu nevole. Ve spojených třídách zůstala samozřejmě místní elita. Lakatoš, Bandy, Kanaloš, Gaži tvořili kvalitní zadní galerku bez učebnic, sešitů, znalostí a dobrého vychování, obdarováni ovšem sršícím vtipem a nemístnými poznámkami. Včera zdemolovali lavici, nástěnku a dovršili trpělivost Ivany Habrové, když si z hodiny výtvarné výchovy udělali vybíjenou se sněhovými koulemi. Sportovní utkání skončilo poznámkami udělenými ředitelkou školy, pro kterou Ivana musela v průběhu hodiny poslat, a zlomenou rukou Nováka, jemuž ujela na rozbředlém sněhu noha."

Rozhovor, který mě prostě nadchl, pohltil a předčil má očekávání. Zuzana Čaputová je v rozhovoru velice otevřená a odvážná a za to jí patří dík. Erik Tabery se ptá výborně a citlivě. Díky tomu stojí za to si rozhovor přečíst a zamyslet se nad její cestou prezidentky, ženy, ale i obecně osobnosti a člověka, který v průběhu prezidentského mandátu prožíval různé osobní peripetie. Opravdu krása! Poslouchala jsem jako audioknihu a pak i četla a několikrát vychutnávala. Doporučuji všem, které zajímá Zuzana Čaputová nebo politika.

"Rychlost jeho [Pellegriniho] proměny je pozoruhodná. Nastoupil do špatného vlaku a ten ho veze někam, kde by člověk tipoval, že nechce být ani on sám. Aspoň tak působil.
Ano, působil, tak jsem ho znala já. V tomto kontextu mě napadá a jdu už dále od prezidentské kampaně, že celkově je v politice čím dál viditelnější, že když se jednou člověk rozhodne využít téměř jakýkoli argument k dosažení cíle, tak už se potom nezadržitelně veze. Novinář a teolog Michal Havran měl k aktuálním krokům některých politiků jedno zajímavé přirovnání v deníku SME: „Je to jako práce v chemické továrně. Nejdřív lží jen manipulujete, potom ji vdechujete, pak vám rozleptá smysl pro realitu, až vám zůstanou jen evoluční orgány strachu a pomsty.“ To je plíživý a nenápadný proces, kdy člověk popře své hodnoty, je schopný vše relativizovat, až si nevšimne proměny sebe samého. To se může stát nám všem. Nejhorší na tom je, že člověk, jemuž se to stane, si toho není vědom."

Knihu jsem bohužel neohodnotila hned po přečtení, četla jsem ji asi před 3 lety. Hodně mě zaujalo téma - tedy křesťanští učitelé v sekulárních školách. To je téma podle mého názoru hodně opomíjené. Kniha mě ale spíš zklamala - autor se zaměřil téměř výhradně na vztah křesťanských učitelů k církevním dogmatům. To vedlo k tomu, že kniha je hodně filosoficky zaměřená - vyjasňují se pojmy a východiska apod. Nejzajímavější pro mě nakonec asi byly konkrétní komentáře učitelů k předloženým dogmatům a rozsáhlejší rozhovor s jedním z učitelů. Rozpor mezi předloženými dogmaty a "dospělou křesťanskou spiritualitou" mi přijde do značné míry umělý a nejsem si jistá, jestli tohle ještě někdo opravdu řeší. Obávám se, že křesťanští učitelé v sekulárních školách se potýkají s úplně jinými problémy...

Komentář jednoho z učitelů:
"Dnes se vážně ptám, co je v učení církve zcela lidským vkladem interpretace Boha a které skutečnosti jsou inspirované. Navíc se ptám, jak i tato inspirovaná část je přeložena do lidské mluvy a chápání. Tajemný a skrytý Bůh musí komunikovat s námi tak, abychom ho mohli pochopit. A dogmata jsou lidská slova. Je to filosoficko-teologický problém. A dále se ptám. Jsou všechna dogmata skutečným, pokorným hledáním Boha? Je církev natolik otevřená, aby byla ochotná hovořit o takových otázkách, které nechtějí napadat církevní učení, ale které hledají Boha?"

Velice poctivá odborná studie s uvedením všech zdrojů. Obdivuji autorčinu odvahu pustit se do poctivého studia tohoto tématu - tedy jak to bylo s platností kněžských svěcení udělovaných v době komunismu v Československu tajně - i přes odpor církevních struktur.
Jak se příznačně vyjádřil Mons. Zlatňanský v telefonickém hovoru s autorkou: "je lépe o tomto tématu mlčet, je vázán služebním tajemstvím, autorka by si měla najít jiné téma ke studiu a téma tajných svěcení vyřeší jen smrt."
Je chvályhodné, že autorka se tématu dlouhodobě věnovala a shromáždila k tématu vše, co bylo ještě možné. I já jsem se dozvěděla mnoho nových věcí a trochu jsem si propojila znalosti o různých osobnostech skryté církve, které jsem měla dosud izolované. Díky za to!

Pro mě jednoznačně objev roku 2026, protože až v tomto roce jsem objevila básně Davida Stypky. Ve stejném roce jsem pak viděla dokumentární film o něm Neboj, dýchej, čaruj, který mi víc ozřejmil, jaký byl David Stypka člověk. Jeho poezie patří k tomu vzácnému typu, který mi "sedl" hned na první dobrou, v mnohém mě oslovil a inspiroval. Není jednoduché říct, čím to je, ale je pro mě vždy svátek, když objevím dalšího takového autora. A David Stypka jím pro mě je, jeho poezie mi mluví přímo ze srdce.

Splátkový kalendář

Přišel mi účet. Dlužím prý Bohu –
za nádech, za lásku, za báseň
Prý že mi počká, když dostojím slovu,
když budu splácet úsměvem

Hned zrána přišpendlím na oblohu
obrovskou plachtu s nápisem:
DĚKUJI TI, ŽE JEŠTĚ MOHU
DĚKUJI TI, ŽE JEŠTĚ JSEM

Stručné, zajímavé a stále aktuální mariánské úvahy Tomáše Špidlíka. Na půdorysu úvah o třech základních modlitbách k Panně Marii čerpá především z učení východních otců a z východní ikonografie. Jde o krátké úvahy, které mohou inspirovat každého. Pro katolíky doporučuju jako četbu na měsíc květen.

I když se mi kniha v mnoha ohledech líbila a inspirovala mě, nezbývá než začít kritikou.
Knize citelně chybí zásah redaktora - velice by pomohlo zkrátit rozsah na třetinu až čtvrtinu (případně vydat několik dílů) a ještě důležitější by bylo v textech odlišit výroky osobností od úvah autorky. Často se mi to nedařilo při čtení odlišit, a to mě dost rušilo.
Jinak jsou to zajímavé rozhovory s velice inspirativními Izraelci, které asi nikde tak uceleně nenajdete - v tomto směru kniha určitě stojí za pozornost. Mnoho inspirativních osobností, mnoho zajímavých myšlenek. Jen je potřeba si je z textu jaksi "vydestilovat", proto dávám nižší hodnocení a knihu si nenechávám ve své knihovně.

"Mně osobně se k vytvoření důvěry nejvíce osvědčila společně sdílená činnost: vaření, zpívání, bubnování, tancování, modlitba. Také je dobré se povznést nad konflikt do oblasti, kde může důvěra vzniknout. Získat nad konfliktem nadhled a z této pozice si všímat toho, co nás spojuje, nikoli, co nás rozděluje. Když sedíme přes noc společně u rituálního ohně a je nám zima, není to ‚arabská‘ zima nebo ‚židovská‘ zima, je to prostě zima. A všem přineseme deky, bez ohledu na to, kdo je kdo. Hledáme zkrátka místo, které překročí naše traumata. Je také dobré nedržet se minulosti. Když stále dokola mluvíme o své bolesti, ničemu to nepomůže a nikam se neposuneme. K překročení překážek, o kterých jste mluvila, se nám také osvědčilo hluboké naslouchání – bez posuzování a hodnocení, s plným soucítěním a pozorností. Vyhneme se tak oblíbené návykové blízkovýchodní soutěži ‚kdo víc trpí‘ a ‚kdo má monopol na utrpení‘.“ (z rozhovoru s Gabrielem Meyerem Halevym)

Knihu jsem si vzala v knihobudce na dovolené a přečetla si ji až po letech. Děj knihy mě vůbec nezaujal - hlavní hrdina Hans se zaobírá hlavně sám sebou. Ale to, co dalo, knize název - jeho názory - je sepsáno opravdu mistrně a i po tolika letech (cca 60) stojí za přečtení a zamyšlení. "Strefuje" se do katolické církve, vyrovnávání s nacismem v Německu i do dalších témat společenských i obecně lidských.

"Mariin otec mi vždycky říkal: „Jaká strašná věc byl nacismus, můžeš změřit, jen když si představíš, že já doopravdy vděčím za svůj život takové svini, jako je gauleiter, a že musím ještě písemně potvrdit, že mu za něj vděčím.“

Za mě výborné vyvrcholení celé trilogie. Dobře se uzavírají osudy hlavních postav, dobře vylíčený nástup komunismu z perspektivy různých postav a jeho ničivé následky. Příjemným bonusem pro mě byla postava Ludvíka Sobka a velice citlivé popsání zpovědi v knize. S tím jsem se ještě nesetkala. Naše příbuzná z Těšínska sice nemůže paní Lednickou vystát, ale konkrétní výhrady nám nesdělila. Já se na děje na Karvinsku "dívám odjinud" a bylo to pro mě velice příjemné poznání. Navštívili jsme s rodinou kostel sv. Petra z Alkantary i protilehlý hřbitov a vzpomněli na oběti důlních neštěstí. Myslím si, že pro propagaci historických křivd Karvinska a povědomí o nich udělala paní Lednická hrozně moc. A to i svou, víc odborně zaměřenou knihou Životice i třeba medailonky historických osobností umístěných ve 3. díle své trilogie. Za mě DÍKY.

„Kdybyste byla já, vy byste teda Kazikovi nic neřekla?“ krčí Halka čelo.
„Ne. K čemu by to bylo?“
„Ale… já si to hrozně vyčítám. Není přece správné žít v takové lži.“
„Válka člověka donutí dělat věci, které se příčí rozumu, Bohu a správnému uspořádání světa. My jsme se s Barkou mohly před válkou scházet taky jenom díky lži,“ cvrnkne prstem do omšelé fotografie. „Halko. To, co se ti stalo, není tvoje vina.“
Halka na Fanku hledí široce otevřenýma očima, ze kterých se vylije první tichá slza. „Není?“
„Ne,“ zakroutí Fanka rázně hlavou a její hlas nepřipouští žádné pochyby. „Ty se snažíš vypořádat s věcí, kterou zavinil někdo úplně jiný. Nevedeš si zle. Tak si to teď nepokaz.“
Halka přikývne.
Bouřka za oknem pozvolna odeznívá. Vzduch se pročistil, ptáci začnou znovu zpívat.

Knihu jsem si ke čtení nevybrala, půjčil mi ji kamarád. A hodně příjemně mě překvapila. Oblast Zlatých Hor znám, ale pořádně jsem tam ještě nebyla. Ivan Fíla se setkal s opravdu zajímavými lidmi na polské i české straně, dokázal o nich čtivě napsat a nafotit krásné fotografie. Dohromady kniha tvoří moc zajímavý celek, jakousi mozaiku. Nalákala mě mj. i k tomu se do této oblasti aspoň na několik dní podívat - a také si přečíst beletristickou knihu Tisíc očí Ivana Fíly, která je také z tohoto kraje. Děkuji.

Četla jsem v rámci ČV 2026 "Kniha, ve které je hlavní postavou zvíře". Mám už dost těch knih o pejscích a kočičkách (v zásadě nic proti nim), ale chtěla jsem se na svět podívat i očima jiného zvířete. Tady máme jednu rodinu ledňáčků v průběhu jednoho roku. V tom je kniha stále originální a zajímavá. Stylisticky i propracováním osudů ptáků ale i líčením krajiny apod. mi přišla kniha mírně neohrabaná. Když jsem ale zjistila, jak je stará, může to být i starším jazykem. Každopádně stále má kniha co dát a je to takové milé zastavení a podívání se na svět zase z jiné perspektivy - a to jsem od ní čekala.

"A pamatujte si, že život je krásný jedině ve svobodě,“ hovořil otec. „Kdyby ta svoboda byla ohrožena i sebevětším a silnějším nepřítelem, musíte ji hájit. Nesmíte být zbabělí, nesmíte mít strach. Zbabělost a strach jsou pomocníkem nepřítele. Musíte být stateční, statečným a odvážným štěstí přeje. Stateční a odvážní si vždycky svobodu proti každému hájí, i kdyby nepřítel byl sebesilnější.“
„Pamatujte si to, drahé děti,“ pravila matka a chvěl se jí hlas. „Otec má pravdu. Bez svobody a bez rodiny není ani žádný domov, ani žádný život.“