Matematicka Matematicka komentáře u knih

☰ menu

Kacířské eseje o filosofii dějin Kacířské eseje o filosofii dějin Jan Patočka

Patočka uvažuje filosoficky o smyslu dějin, nelze tedy jeho práci srovnávat s pracemi historiků. Odvážně na dobu vzniku textu odmítá marxistický výklad smyslu dějin a nabízí svůj pohled - dějiny, filosofie i politika vznikají až tehdy, když si člověk uvědomí vlastní problematičnost, hledá smysl a "pečuje o duši".
Dost jsem váhala, než jsem se pustila do tak náročného textu, ale poměrně příjemně mě to překvapilo. Stihla jsem si text přečíst před zhlédnutím představení Kacířské eseje ve Studiu Hrdinů - představení taky můžu doporučit.

"Ve skutečnosti běží teprve o odkrytí smyslu, který nemůže být nikdy vyložen jako věc, který nemůže být ovládnut, ohraničen, pozitivně zachycen a zvládnut, nýbrž který je přítomen pouze v hledání bytí. Proto též nemůže tak jako relativní a pozitivní smysl potkávat nás přímo ve věcech, bezprostředně s nimi. Základem tohoto smyslu je, mluveno spolu s Weischedelem, problematičnost, mluveno s Heideggerem, skrytost jsoucna vcelku jako základ vší otevřenosti a každého otevírání. Toto tajemné to tedy je, co se vyjadřuje v otřesení naivně přijímaného smyslu (ať běží o relativní smysl bezprostředního lidského chování a počínání, nebo o absolutní smysl mytického smyslu). Tak vzniká otřesením excentrický smysl za předpokladu, že je člověk hotov rezignovat na bezprostřední danost smyslu a osvojovat si smysl jako cestu.
Problematika zde načrtnutá je – to je pro naši otázku po smyslu historie důležité – platná nejen pro individuální život, nýbrž pro samotné dějiny. Dějiny vznikají otřesem naivního a absolutního smyslu v téměř současném a vzájemně se podmiňujícím vzniku politiky a filosofie. V podstatě jsou rozvinutím možností zárodečně založených v tomto otřesu. Z tohoto důvodu a pro ty, kdo jsou zaměřeni na životní bezprostřednost, dějiny zdánlivě vyúsťují v nihilismu smyslu zbaveného jsoucna. V porozumění jsoucnu v jeho bytí, které je charakteristické pro moderní objektivistickou, tj. ideální asymptoty každého vztahu ke smyslu se vzdávající vědu, se tento rys zdánlivě velmi energicky uplatňuje. Tento objektivismus je však vnitřně rozporný a věda sama ukazuje příznaky toho, že jej překonává. Diskuse této otázky náleží však do jiného pojednání."

29.03.2024


Osvětimská ukolébavka Osvětimská ukolébavka Mario Escobar

O té, která se odvážila smlouvat s doktorem Mengelem
Helena byla Němka, zdravotní sestra, ale za manžela měla Roma. Jednoho dne si gestapo přišlo pro jejího manžela a pět dětí, aby je odvezli do Osvětimi. Helena odešla dobrovolně s nimi. Pro mě příběh o manželské i mateřské lásce a hodně, hodně velké odvaze, která s nimi byla spojena. Příběh hodný následování. Děkuji těm, kdo na její příběh upozornili a zpracovali ho knižně, protože sama už ho bohužel vyprávět nemohla. Výborná oddechovější kniha o utrpení Romů v koncentračních táborech. Žádnou přímo o nich jsem zatím nečetla, a tak jsem si ráda a příjemně tuto mezeru zaplnila.

"Přitiskli jsme se k sobě a snažili se udržet na nepohodlném loži a nespadnout do bláta. Blaz téměř okamžitě usnul. Poslouchala jsem jeho pomalý, pravidelný dech a pak jsem začala vnímat i tiché sténání a reptání ostatních vězeňkyň a jejich dětí. Byli jsme v páchnoucím chlévě mezi cizími lidmi. Manžel Johann zmizel a budoucnost byla tak nejistá, že jediné, na co jsem se zmohla, byla chabá modlitba za rodinu. V kostele jsem nebyla téměř sedm let, ale v té chvíli, když jsem mluvila do nelítostné prázdnoty toho hangáru, se zdálo, že to je jediný způsob, jak si uchovat nějakou naději. V hlavě jsem měla nepřehledný zmatek. Zaplavily mě hlad, strach a sklíčenost, měla jsem pocit, že žít v táboře bude jako snažit se dýchat pod vodou. A pak jsem si znovu vzpomněla na krásnou tvář svého muže. Jeho oči říkaly vše. Zase ho uvidím. Neopustí mě ani v pekle. Johann, tak jako Orfeus, jenž prošel podsvětím, aby zachránil svou ženu, mi přijde na pomoc a vyrve mě ze spárů smrti. Té noci jsem myslela na to, že by mě mohl čekat stejný osud jako Eurydiku a můj milovaný muž zůstane na opačném břehu řeky Styx. Noc byla nekonečná. Skoro jsem neusnula, zlomená obavami a nejistotou, avšak odhodlaná nevzdat se. Než pro nás přijde Johann, sílu mi budou dávat děti."

09.03.2024 5 z 5


Rabínka v zácviku Rabínka v zácviku Kamila Kopřivová

Skvělá kniha. O židovství jsem ledacos tušila, ale česká rabínka v Londýně Kamila Kopřivová má vzácný dar přiblížit ho jednoduše, ale nezjednodušeně běžnému člověku. Mnoho jsem se dozvěděla a mnohé pro mě bylo inspirativní. Je to úžasná žena a jsem ráda, že jsem se s ní mohla prostřednictvím této knihy setkat. Výborné jsou medailonky různých významných židovských žen, z nichž některé mají přímo vazby na naše české prostředí. Příjemně mě potěšilo, jak autorka "stojí ve stínu" - nepoutá pozornost ani na sebe, ani na své znalosti, které - jak je z textu patrné - jsou dost rozsáhlé. Všem zájemcům o současné židovství knihu vřele doporučuji.

07.03.2024 5 z 5


Modrá a zlatá Modrá a zlatá Jan Čep

Ani nevím proč, ale ke knize jsem se musela několikrát vracet. Je to zvláštní, protože při zpětném pohledu se mi všechny tři povídky velice líbily. Takže nevím, čím to vlastně bylo, ale jsem ráda, že jsem nakonec vytrvala a knihu si přečetla. Nabízí jiný pohled na svět a na život a jinou perspektivu, než na jakou jsme dnes zvyklí, ale právě v tom je podle mě hodně dobrá.

"Řeč a přítomnost toho človíčka mě uklidňovala. Dýchal z něho pokoj, pokoj srdce rozštípeného a pokorného, které poznalo, že má-li co samo ze sebe, je to marnost a trápení, a všecko ostatní – ten modrý prostor nad zemí, plný volnosti a světla, ta zeleň a vůně polí, ten vánek na hladině obilí a ve vrcholcích stromů – ta sladká vůně země a života, to že je nám dáno darem.
Pokoj, o kterém jsem si nedávno myslil, že jej mám já."

25.02.2024 4 z 5


On a já - duchovní deník On a já - duchovní deník Gabrielle Bossis

Myslím si, že deníček Gabriely Bossisové může být inspirativní pro všechny křesťany, kteří chtějí prohloubit svůj vztah s Ježíšem. Pro muže i ženy, především pro ty, kdo své životy prožívají v běžných zaměstnáních s běžnými starostmi. Může ale oslovit i lidi hledající – Gabrielin vztah s Ježíšem a její láska k němu je zcela autentická a zve k následování.

„Uvědom si, že pro tebe budu tím, čím mě chceš mít. Budeš-li se ke mně chovat jen jako k cizinci, budu pouze Soudcem. Budeš-li ke mně cítit důvěru, budu tvým Spasitelem. Budeš-li žít v mé lásce, budu tvým milujícím Ženichem, Bytím tvého bytí.“

25.02.2024 4 z 5


Kmotra na e-mailu Kmotra na e-mailu Marie Svatošová

"Mezi nebem a zemí je toho, milá Janičko, mnoho, co nevidíme a nechápeme, ale jednou to všechno uvidíme a pochopíme."
Emaily, které si psala Marie Svatošová se svojí kmotřenkou Janičkou, jsou krátkým a prostým svědectvím o jedné cestě, jak někoho uvádět do tajemství žité víry. Cest je mnoho a tohle je jen jedna z nich, ale je velice pěkná a upřímná. Malá Janička, ač teprve 11-12letá holčička, nad vírou zajímavě přemýšlí a promýšlí ji. Se svojí kmotrou probírají modlitbu Otče náš a různá Ježíšova podobenství.
Je to taková "jednohubka", ale stojí za přečtení i promyšlení i pro ty, kdo už jsou ve víře "pokročilejší", případně také stojí před úkolem někoho doprovázet jako kmotři.

14.02.2024 5 z 5


Sestry Sestry Kamila Hladká

Skvělý nápad udělat knihu o řeholních sestrách. Takových knih je skutečně jako "šafránu". Bohužel mě to úplně "nechytlo". Hodně se mi líbily fotografie. Všechny sestry, oslovené v knize, mi přišly zajímavé a inspirativní, ale ty texty o nich mě nějak hlouběji nezasáhly. Nevím přesně, čím to je. Možná by byly živější rozhovory, možná se jim nedokázala autorka dost přiblížit a mluvit s nimi o těch věcech nejniternějších. I tak ale stálo za to tuto knihu si přečíst - a řeholních sester si vážím zase o něco víc než před jejím přečtením. Za to patří dík autorce i všem "zpovídaným" sestrám, které šly s kůží na trh.

05.02.2024 4 z 5


Rudý Zeman Rudý Zeman Jaroslav Kmenta

Četla jsem v rámci ČV 2023 "Kniha, jejíž hlavní hrdina je alkoholik" ještě v době, kdy byl Zeman prezidentem. Bylo to čtení neradostné až truchlivé, ale myslím si, že velice potřebné. To, co člověk (byť v mém případě spíš okrajově) registruje v denních zprávách, působí vskutku děsivě, když se to koncentruje na jedno místo a do jedné knihy.
Ještě že pan Kmenta nabízel pohled "i z druhé strany" a knihu zakončil tímto výstižným citátem TGM: „Demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“
Za tu naději, že nás snad čeká "nějaké světlo na konci tunelu" jsem panu Kmentovi vděčná.

24.01.2024 5 z 5


Ada Ada Veronika Jonášová

Příběh z minulosti velice pěkně a citlivě zpracovaný a zbeletrizovaný. Žiju blízko Olomouce a o "hodolanském pekle" jsem dosud neslyšela vůbec nic. V tomto ohledu kniha skvělá. Příběh ze současnosti mě nejdřív bavil, pak mi nevadil a pak už mě začal dost štvát. Ve srovnání s tím, co prožívali hrdinové v minulosti, smutně vynikla jeho banalita. Co bych ale naopak chtěla pochválit, jsou citace z dobových dokumentů, které jsou podle mého názoru vybrané dobře a citlivě - jsou krátké a dobře doplňují hlavní příběh. Celkově autorce děkuji za zpopularizování tohoto tématu.

"Nelitujte Němců

Dochází nám celá řada stížností na chování Němců a hlavně žen, které jsou posílány na různé práce. Nejen že jsou vzpurné a drzé, ale odvažují se dokonce ještě dnes hovořiti mezi sebou německy. Netýrejte je, ale ani nelitujte! Neulehčujte jim jejich práci, nechť na svém těle pocítí aspoň tisícinu toho, co naše mámy.
Nevěřte jim a neexponujte se za ně! Prokazování osobních úsluh jednotlivců nemůže být důvodem k tomu, aby těmto osobám bylo vráceno československé státní občanství a všechna práva s tím spojená. Jen ať pracují! Byli za Hitlerova režimu šťastní, okupovali nás a žili z našeho utrpení!
(novinový článek, Stráž lidu, 19. května 1945)"

16.01.2024 4 z 5


Svědectví o zármutku Svědectví o zármutku C. S. Lewis (p)

Pro mě byla tato kniha doslova jako "zjevení". Knihy C. S. Lewise jsem četla téměř všechny v době svých středo- a vysoko- školských studií. Teď jsem se po zhlédnutí filmu "Krajina stínů" opět vrátila k této knize, kterou už jsem asi kdysi četla.
S filmem knihu nelze srovnávat, svým způsobem se mi líbilo obojí.
Kniha je niternou výpovědí C. S. Lewise o tom, co prožíval po ztrátě milované ženy. Jak sám píše, vzal si nějaké "čtyři sešity" a nepopsal ani o řádek víc. O to je text sevřenější a stručnější. O svém zármutku a vyrovnávání se s ním, o "boji s Bohem" ale píše tak otevřeně, až to často bolí. Kniha, která mě zasáhla hodně do hloubky a ráda se k ní budu zase vracet. Je mi ctí mít ji ve své knihovně.

"Často si myslíme, že nás zemřelí vidí. A ať už je to rozumné, nebo ne, předpokládáme, že pokud nás vůbec vidí, tedy jasněji než dřív. Zdalipak teď H. přesně vidí, kolik bylo v tom, co jsme oba nazývali láskou, pouhých mýdlových bublin a lesklých cetek? Nuže, má milá, buď co nejkritičtější! Nebudu se před tvým pohledem ukrývat, ani kdybych mohl. Nikdy jsme si přece jeden druhého neidealizovali; snažili jsme se nemít před sebou žádná tajemství. Má hluchá místa už stejně většinou znáš – a i kdybys teď objevila ještě něco horšího, přijmu to a ty také. Klidně mi ty věci vytýkej, vysvětluj, posmívej se mi, odpouštěj. Vždyť je to jeden ze zázraků lásky, že dává – oběma, ale snad především ženě – moc prohlédnout skrze své okouzlení z ní, a přitom si je nenechat vzít.
Takový pohled se do jisté míry podobá Božímu. To, že nás miluje a že nás dobře zná, není mezi sebou navzájem v rozporu – a s Bohem také ne. Skoro se dá říci: Vidí, protože miluje, a proto miluje, nikoli vidí."

13.01.2024 5 z 5


Zanechané listy Zanechané listy Jan Hanč

Pro mě byla tato kniha bez nadsázky "objevem roku". Na začátku byl úryvek z jednoho z Hančových dopisů, na který jsem náhodou narazila na internetu, i s citací. Následovalo vypůjčení této knihy z knihovny, pak pořízení kompletního Hančova díla domů. Asi rok jsem četla tuto knihu Hančových dopisů. Dopisů, které psal v mnoha obměnách, ve kterých vážil každé slovo. V knize nejsou dopisy, které odeslal, ale právě ty, které neodeslal a zůstaly v jeho pozůstalosti. Jak v jednom dopise píše sám Hanč: „Takové mrhání slovy, myšlénkami, city i časem může si dovolit jedině praštěný literát, u normálního člověka bylo by to úplně nepochopitelné.“
Jan Hanč byl nejen výborný literát (básník a autor deníku) a člen Skupiny 42, ale také výborný sportovec - sprinter - a trenér. To vše se do dopisů promítá, včetně opravdu bravurně popsaného hledání víry v jeho 25 letech.
Jeho neodeslané dopisy se mi líbily opravdu snad ve všem.
"Víra učí také jedné překrásné věci: Není v moci nebo zásluze lidské, narodí-li se silný nebo slabý, bystrého rozumu nebo mdlého, kypící zdravím nebo hrbatý, krásný nebo ošklivý, a není proto možné, aby se člověk cítil hrdým na to, že mu to dobře myslí. Byl by proto stejně směšný, jako žena, pyšná na to, že je krásná. Z toho důvodu stojí v Bibli psáno: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské! Kde jinde se setkáš s podobným lidstvím? Já vím, nazveš to slabostí, ale co kdyby ses byl náhodou narodil hrbáčem nebo kdyby Ti to tolik nemyslelo nebo kdybys bez své vlastní viny trpěl něčím, zač nemůžeš, a druzí lidé za to Tebou opovrhovali? A lidská společnost není schopna takové lásky k bližnímu, aby si to dost uvědomila. Všechno druhé vládne mezi lidem víc než opravdové milosrdenství. Každý se slepě žene za svým a na tohle zapomíná. Víra káže opak: Zavrhnout svoje a všechno dát milosrdenství. To není jediný důkaz pravosti víry, těch důkazů jsou tisíce a jsou v ní body, o kterých kdyby jedinci uvažovali, byl by svět lepší. Tady je ale jeden důležitý bod. Člověk musí přitom věřit, a zase ne proto věřit, aby za to získal odplaty, nýbrž proto, aby v Bohu získal mír srdce, po kterém prahne jako pes po kusu masa a který nikde jinde nenalézá. Zákony evangelia nelze ničím jiným nahradit, žádnými zákony lidskými, protože i když Tě třeba světské zákony civilizovaných národů vybízejí k útrpnosti s tělesně postiženými, o čemž jsem mluvil, ženou Tě k nenávisti k lidem, a to partaj proti partaji, národ proti národu etc. Kdybys o tom, Oldro, uvažoval, jistě bys uznal strašně moc z toho, nač jsem přišel sám."

06.01.2024 5 z 5


Poslední aristokratka Poslední aristokratka Evžen Boček

Ano, je to pouze oddechovka. Ano, humor je tu pouze situační. Schází tu zápletka a směřování odněkud někam. Ale autor nesklouzává k žádnému prvoplánovému humoru a i jazykově mě to někdy bavilo. Občas jsem se smála nahlas a odpočinula si od starostí všedního dne. Pokud neočekáváte víc, můžu doporučit. Výborné postavičky "hraběcí" rodinky i jejich personálu, povedená zabijačka, ale i třeba "rýpnutí" si do moderních písní zpívaných v kostele.

"Josef pak ještě dodal, že Deniska jako učitelka dějepisu přesně zapadá do projektu Totálního zámku a návštěvníkům se její neotřelý výklad historie bude určitě líbit, jelikož jsou na stejné vědomostní úrovni. Doložil to několika otázkami, které návštěvníci pokládají: Kdo byl baroko? Odkdy je letopočet náš? Kvůli čemu ukřižovali jezuité Ježíše Krista? Co je Rembrandt? Kde ležel středověk? Proč byl Zeus? Za co se zavíralo do zpovědnice? K čemu sloužila hoboj? Na kterém zámku je Zeď nářků? Čím se poháněl šerosvit?"

17.11.2023 4 z 5


Něžný barbar Něžný barbar Bohumil Hrabal

Ač mám Hrabalovu poetiku ráda, Něžný barbar ve mně hlubší stopu nezanechal. Neříkám, že je to špatné, ale prostě asi žiju jiný život než Bohumil Hrabal a jeho přátelé Vladimír Boudník a Egon Bondy.
I přesto se ale našlo několik pasáží, které mě zaujaly, např. tato:
"Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět snažících se občanů, toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován až k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu a poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do Planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, ale oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím alizumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprušel do bouřlivých krásných mračen."

16.11.2023 3 z 5


Prázdniny v Evropě Prázdniny v Evropě Ladislav Zibura

Mám Ladislava Ziburu a jeho knihy i besedy ráda. U této knihy mi ale přišlo, jestli už by se neměl posunout do další životní fáze. Ta osamělost z toho "čouhala" na mnoha místech. A přitom stačilo sednout do jakéhokoliv dopravního prostředku a dojet za svou přítelkyní...
Asi nelze být celý život "mladým vtipným cestovatelem"...
V této knize se mi nejvíc líbily "faktografické stránky", kde stručně a jasně shrnuje vědomosti související s jednotlivými zeměmi nebo s cestováním obecně. Takhle se v jedné z nich dívá na naši republiku:
"Tak často mluvíme o malé české zemičce a malém českém národě, až by si jeden mohl myslet, že to je pravda. Ale není. Na evropské poměry totiž počtem obyvatel naopak patříme mezi velké země. Z padesátky evropských národů jsme zhruba třináctým nejlidnatějším. Méně lidí než v Česku žije například v Portugalsku, Švédsku, Rakousku, Maďarsku, Bělorusku, Bulharsku, Finsku, Norsku nebo Irsku. Nadprůměrné je Česko i celosvětově. Ze zhruba 230 zemí světa asi 87. nejlidnatější. Aby toho nebylo málo, „naše malá zemička“ není ani malá. Co se týká rozlohy, je Česko v rámci Evropy dvacáté – tedy lehce nadprůměrné. Malí nejsme dokonce ani vzrůstem: Češi patří mezi deset nejvyšších národů světa."

13.11.2023 4 z 5


Rozpůlená srdce, aneb, Život mezi Československem a Izraelem Rozpůlená srdce, aneb, Život mezi Československem a Izraelem Radek Gális

Na knížku jsem narazila zcela náhodou v jednom internetovém antikvariátu a protože se teď učím hebrejsky, šlo o jasnou volbu. V knize jsou informace o sedmi osobnostech, jejichž život je spojen jak s Izraelem, tak s Českou republikou. U některých jsou uvedeny i různě dlouhé rozhovory. Nejde o žádné profesionálněji vedené rozhovory. Autor sesbíral, co se o různých osobnostech dalo, a spojil to do jedné knihy. Určitě by tématu prospěla lepší systematizace. Ale pro "naťuknutí" tématu doprovozené zajímavými fotkami je to dobré. A kdo chce, může si o osobnostech v knize zachycených dohledat více.
Kromě velice známých osobností Viktora Fischla a Arnošta Lustiga tu najdeme i novinářku Ruth Bondyovou, letce Hugo Maroma, fotografa Jindřicha Marco, letce Milana Malého a fotografa Dobrina Stojčeva.

11.11.2023 3 z 5


Po proudu plavou jenom chcíplé ryby Po proudu plavou jenom chcíplé ryby Robert Dojčár

Celkově mě nějak neopouštěl dojem, že z rozhovoru s panem Robertem Dojčárem, který je celkově inspirativní osobností, se dalo získat víc. I tak to ale zůstává zajímavým rozhovorem s normálním křesťanem, který se nebojí o své víře mluvit srozumitelně. Takže za mě dobré, i když to mohlo být lepší.

"Co pozitivního tě na zpovědi překvapilo?
Hodně lidí, kteří se na katolickou církev dívají zvenku, mívá pocit, že zpověď je taková naše berlička. Věřící jednoduše vysype knězi své hříchy, pomodlí se pár zdrávasů a opět může začít vesele hřešit. Přiznám se, že by mě nikdy nenapadlo, že se pro mě zpověď může stát setkáním, na které se svým způsobem těším. Je to i tím, že mám výborného zpovědníka. Zažívám ujištění, že Bůh dělá tlustou čáru za vším, co se mi nepodařilo, a nikdy už mi mé poklesky nepřipomene. Nemusím na noze vláčet železnou kouli svých pádů a frustrací. Je to nová motivace k životu, důvod znovu se narovnat. Prožívám radost a vděčnost za novou šanci. Je to divné, ale kdybych měl říct jediný důvod, proč zůstat katolíkem, řeknu: zpověď."

06.11.2023 4 z 5


Svatá hlava Svatá hlava Hana Lehečková

Nevím, čím to bylo, ale tato kniha mě oslovovala spíš epizodně, v některých pasážích, ale nezafungovala u mě jako celek. Na styl autorky jsem si rychle zvykla, nápad mi přišel taky dobrý, ale celé to u mě nezafungovalo. Ale některé pasáže ve mně rezonovaly.

"a najednou byli všichni pryč běželi do tmy sledoval sem je jak po parkovišti běží směrem k bytovkám co se jim papouškárna přezdívá protože sou barevné jak hrst lentilek a najednou sem byl úplně sám sandra ta sandra z moře mořská víla co mě svými řasami po obličeji hladila utekla s nimi stál sem tam sám před vietnamskou večerkou lahev sem hodil na zem rozbila se o zem už dočista celá jako ta má hlava svatá v noci na chodníku před večerkou kousky střepů které se brzy deštěm zalijí

a tak jsem utíkal
utíkal jsem pryč
do noci
běžel jsem a ani nevěděl kam běžel jsem do lesa schoval se do křoví a tam seděl na bobku koukal mezi stromy mezi větve a poslouchal do noci hluboké jestli někde něco nebo nic seděl jsem tam na bobku hodiny a když jsem viděl že už slunce vychází ráno je tady zvedl jsem se a pomalu pomalu šel domů šel jsem po kraji cesty okolo rybníků slyšel jsem žáby kachny a ryby jak se v rybníce melou až jsem si říkal že ta voda je snad živá voda za chvíli povstane sežere mě šel jsem ráno do té naší vesnice došel jsem k baráku rychle si branku otevřel do baráku po schodech vyběhnul do postele zapadl do té svojí postele jsem ještě v oblečení lehnul a přemýšlel jsem přemýšlel

proč je život takový
a ne jiný
proč já vidím svět
a ne někdo jiný
proč moje hlava bolí
myšlenkami
přemýšlel jsem proč vidím před očima
věci takové
a ne jiné"

14.10.2023 3 z 5


Růže ve sněhu Růže ve sněhu Ursula Koch

Za mě skvělý nápad napsat životopis Kateřiny Lutherové, manželky Martina Luthera. On opustil katolické kněžství, ona katolický klášter. Ocitají se ve "zcela novém" světě a dívat se na tyto události skrze jejich soukromí je velice zajímavé. Bohužel kniha není literárně příliš dobře napsaná (ale ještě se to dá) a bohužel je autorka na můj vkus až příliš zaujatá proti katolíkům. Neboli před tím, než Luther přibil své teze na dveře kostela ve Wittenbergu, bylo vše "černé", potom naopak vše "bílé". To v mých očích knihu opět trochu srazilo. Shodou okolností jsem knihu četla ve stejném roce jako Zweigovo Svědomí proti násilí o Kalvínovi. Literárně a požitkem z četby nelze tyto dvě knihy srovnávat, ale je zajímavé srovnat si soukromý život Kalvína a Luthera.

„Milost a pokoj od Boha, Otce našeho milého Pána Ježíše Krista!
Milá sestro, věřím s potěšením, že spolu se mnou i s mými dětmi nesete upřímnou účast. Neboť kdo by nehodlal ve vší poctivosti litovat odchodu toho drahého muže, jímž můj milý pán bez pochyb byl? A posloužil nejen svému městu či jedné zemi, nýbrž celému světu! A právě proto jsem tolik smutná, že žal svého srdce nedokážu žádnému člověku vypovědět, a ani nevím, jak mi vlastně je. Nemohu ani jíst ani pít, a navíc ani spát. I kdybych vlastnila knížectví či císařství a o to vše přišla, netrápilo by mě to tak, jako nyní to, kdy náš Pán Bůh mně, a nejen mně, nýbrž celému světu odňal tohoto milého a vzácného muže. Když na to pomyslím, pro žal a pláč Bůh to ví! - nemohu ani mluvit ani psát, jak Vy, milá sestro, sama můžete usoudit.

Wittenberg, pátek po třetí neděli postní 1546
Kateřina, vdova po panu doktorovi Martinu Lutherovi“

12.10.2023 3 z 5


Hostující profesoři Hostující profesoři David Lodge

Dlouho už jsem se při četbě knihy tak nenasmála a nepobavila, jako při čtení "Hostujících profesorů" Davida Lodge. A to přesto, že jde o román, který v anglickém originálu vyšel v roce 1975. David Lodge vychází ze svých osobních zkušeností s akademickým prostředím britských i amerických univerzit a vytvořil příběh, který má úžasnou strukturu, ale v jednotlivých pasážích se prosazuje i vybroušená situační komika. V příběhu se dostává ke kritice akademického prostředí, typických anglických i amerických vlastností, generačních rozdílů i různých osobnostních nastavení a předsudků všeho druhu. Při čtení jsem si vzpomněla na Svěrákův komentář k jeho prvnímu filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje". Říkal, že kdyby tehdy se Smoljakem věděli to, co ví dnes, tak že by z těch nápadů, které dali do jednoho filmu, dnes mohli udělat filmů několik. Jako podobný „gejzír nápadů“ mi přišla i kniha "Hostující profesoři". Nikdy mě ale ten gejzír nezahltil a vždy mi přišel zase znovu vtipný.

U knihy "Hostující profesoři" jsem se bavila tak, že bych si ji s chutí přečetla ještě jednou. A podobně se těším i na další knihy Davida Lodge. Jeho knihy pro mě splňují všechna kritéria dobré komediální tvorby: díky nadsázce, která je v takových dílech dovedena až ad absurdum, se můžeme zamyslet nad problémy, které jako zveličené vystoupí do popředí a vidíme je zřetelněji. Jsou to ale skutečné problémy, které se týkají našich životů.

"Philip Swallow zatím při čtvrtém džinu s tonikem a po dvouhodinovém studiu anatomie tří dívek účinkujících v baru ČI-ČA dospěl k závěru, že odhalil nejhlubší a pravou příčinu generačního rozporu: je to věkový rozdíl. Mladí jsou mladší. Tudíž krásnější. Jejich pleť je svěží, mají dosud zadní zuby, břicho ploché, ňadra (ach!) pevná, stehna (ach! ach!) ještě nemramorovaná žilkami jako rokfór. A jak tento rozpor překlenout? Láskou přece. Tím, že dívky jako Melanie štědře poskytnou svá pevná mladá těla povadlým starým paprikům, jako je on, a obnoví v nich koloběh mízy. Melanie! Jak prosté a dobré bylo její gesto ve světle tohoto poznání! Jak zbytečně je komplikoval emocemi a etikou!"

01.10.2023 5 z 5


Král David Král David Louis de Wohl

Příběh krále Davida znám z Bible. Tato kniha Luise de Wohla mě tedy nepřekvapila tolik jako jeho "Longinovo kopí", kde toho, co si v příběhu vymyslel, bylo více. Možná je to ale dobře, že jen rozvinul to, co tak dobře známe z biblického vyprávění.
Co mě na příběhu Davida od pana Wohla zaujalo:
- že jeho vztah s Míkal, kterou si sám vybral a hodně po ní toužil, ztroskotal na různém systému hodnot a různém vztahu k Hospodinu,
- jak moc byl jeho život propojený s písněmi, které celý život skládal Hospodinu,
- jeho osamělost na sklonku života,
- jeho poslední slova na smrtelné posteli - ta tady samozřejmě neprozradím,
Knihu můžu doporučit jak těm, kdo se chtějí s příběhem biblického Davida teprve seznámit, tak i těm, kteří už ho dobře znají. Všichni v ní mohou najít něco zajímavého, nějaký nový pohled na jeho příběh.

"Já jako otec rodiny!" Rúben zakroutil hlavou. "Ale to s tím respektem před námi, to souhlasí. Všichni mluví o Davidovi, jako kdyby byl králem on, a ne Saul."
Tufiah přikývl. "Myslím, že jím brzy bude. Je pod zvláštní ochranou. Prostě se mu nemůže nic stát. Tehdy, na úpatí hor, to byl zázrak."
"Nesmysl," smál se Rúben, "dávno už přece vím, proč Saul tak náhle odtáhl, místo aby sklapl past! Protože musel! Blížili se Pelištejci. To pro něj bylo důležitější, než nás zničit. Zázrak! Pche!"
Tufiah se na něj soucitně podíval. "Myšlení nikdy nebylo tvojí silnou stránkou," konstatoval. "Proč by zázrak neměl mít rozumnou příčinu? A proč přicházeli Pelištejci právě v tom okamžiku? Proč Saul nedostal zprávu o dvě hodiny později, kdy už bychom měli všichni podřezané krky?"
"Skutečný zázrak je, že nás Saul nechal už tak dlouho na pokoji," odpověděl Rúben. "A jestli umí David dělat zázraky, měl by se laskavě postarat o to, abychom dostali víc jídla. S trochou žita a několika fíkovými koláči daleko nedojdeme."
"David nedělá zázraky, ty hlupáku. Zázraky dělá Pán a nenechá nás na holičkách."

14.09.2023 5 z 5