Matematicka komentáře u knih

Za mě krátká, skladná a inspirativní kniha „do kabelky“. Můžete v ní čerpat inspiraci po malých dávkách, ať už jste kdekoliv a děláte cokoliv.

"Zázraky existují! Je však potřebná modlitba! Modlitba odvážná, modlitba, která vytrvale zápasí, nikoli modlitba ze slušnosti."

2 21.05.2025

Lewisova kniha určitě není nejlepší v žánru sci-fi, ani nejlepší beletrie, přesto mě její čtení bavilo. Především jeho úvahové pasáže o tom, jak jako lidstvo žijeme – a podívání se na naše životy z různých perspektiv jiných inteligentních bytostí – mi přišlo zajímavé. Zajímavý byl na druhou stranu i jejich způsob života a jejich jazyky, které si Lewis mistrně vymyslel. Jeho kniha nezastarala ani po téměř sto letech a já se těším, že si přečtu ještě dva další díly z jeho "Vesmírné trilogie".

„Ta nejlepší poezie se tu tedy vyjadřuje nejhrubším jazykem?“
„Možná,“ souhlasil pfifltrigg. „Právě tak jako nejlepší zobrazení vysekáváme z nejtvrdšího kamene. Moji druhové mají jména jako Kalakaperi a Parakataru a Tafalakeruf. Já se jmenuji Kanakaberaka.“
Ransom se představil.
„V našem kraji,“ začal znovu vysvětlovat Kanakaberaka, „to nevypadá jako tady. U nás se nemusíme tísnit v úzké handramitě. Jsou tam ty pravé lesy, zelené stíny a hluboké doly. A je tam teplo. Světlo neoslňuje jako tady a není tam takové ticho. Mohl bych tě dovést na jedno místo k nám do lesů, kde bys viděl hořet sto ohňů najednou a slyšel bys současně bušit sto kladiv. Škoda, že jsi nepřišel k nám. My nebydlíme v děrách jako sornové, ani v chatrčích z rostlin jako hrossové. Mohl bych ti ukázat domy, které mají sto sloupů, jeden ze sluneční krve a jiný z hvězdového mléka a tak to jde stále dál… a na stěnách máme namalovaný celý svět.
„Jak si u vás vládnete?“ vyzvídal Ransom. „Mají ti, co kopají v dolech, svou práci stejně rádi jako ti, kteří malují obrazy na stěny?“
„Všichni se starají o to, aby se v dolech pracovalo. Je to práce, na níž se podílejí všichni. Každý si vydoluje pro sebe to, co potřebuje ke své práci. Co jiného by měl dělat?“
„U nás to tak není.“
„Pak vaše práce musí být velmi pokřivená. Jak může tvůrce umět pracovat se sluneční krví, když nejde tam, kde je sluneční krev doma, aby se tam naučil rozeznávat její různé druhy, a když s ní nežije tam hluboko dole, kam se nedostane světlo z oblohy? Musí tam pobývat tak dlouho, až je sluneční zlato součástí jeho krve a jeho srdce, jako kdyby jím myslel a jedl je a vydechoval je.“
„U nás leží velmi hluboko. Je velmi obtížné ho získat a ti, kteří ho dobývají, se to musí učit celý život.“
„A dělají to rádi?“
„Myslím, že ne… já nevím. Musí to dělat, protože by neměli dostatek potravy, kdyby přestali.“
Kanakaberaka pokrčil nosem. „Takže ve tvém světě není dostatek potravy pro všechny?“
„Já nevím,“ přiznal se Ransom. „Často jsem si přál slyšet odpověď na tuto otázku, ale nikdo mi ji neuměl dát. Copak vás nikdo nenutí do práce, Kanakaberako?“
„Naše manželky nás do ní nutí,“ vysvětlil pfifltrigg s pisklavým zvukem, který byl zřejmě obdobou smíchu.

3 21.05.2025

Kamila Bendová je chytrá a inspirativní žena, která stála po boku svého podstatně výraznějšího a známějšího muže, Václava Bendy. Rozhovor s ní je svědectvím o společenství kolem Charty 77, o životě v pravdě a poctivosti, pro nějž bylo někdy potřeba přinášet i hodně velké oběti. Přečíst si knihu rozhovorů, které s ní vedl historik Michal Stehlík, určitě stojí za to.

"Společenství disentu představovalo naprosto jedinečnou plejádu osobností, které by se za normální situace nikdy nesetkaly: různého vzdělání, minulosti, vyznání, politických názorů, zkušeností, zázemí či společenského postavení, které vlastně spojovalo jediné, totiž touha nějak se postavit normalizačnímu marasmu a nezbytná dávka odvahy daný krok učinit. Zmíněný názorový rozptyl, který překonávala společná snaha o uvolnění poměrů, myslím dobře ilustruje úzká spolupráce Vaška s Petrem Uhlem, konzervativního katolíka s trockistou… Pořádám už asi dvacet let několikrát do roka tzv. salón, kdy do „křesla pro hosta“ zvu konkrétního signatáře, aby nám vyprávěl o svém životě. Někdo je větší rétor a šoumen, někdo menší, ale vždycky je jejich povídání zajímavé, dobrodružné a poutavé, ti lidé prožili neuvěřitelné příběhy a jsou svým způsobem krásní, jak se vymkli banalitě a uniformitě, do které nás režim chtěl všechny vetknout."

2 10.05.2025

Knihu jsem přečetla celou v rámci ČV 2025, ale musím říct, že mě nijak "nechytla". Nemám celkově moc ráda povídky, ale s tímto legendárním izraelským spisovatelem jsem jim chtěla dát šanci. A bohužel to nějak nezafungovalo. Řemeslně mi povídky přišly dobré, s dobrými pointami, ale nebylo v tom pro mě nic víc...

1 04.05.2025

Rozhovory nejsou vedené nijak profesionálně, ale přinášejí důležité svědectví o jedné důležité epoše působení salesiánů v českých zemích. O svou životní zkušenost se v ní podělí mnoho inspirativních mužů, kteří se (oproti předchozím dílům) nebojí mluvit ani o problémech – jak vlastních, tak o problémech církve, s kterými se ve svém životě setkali. Knihu můžu doporučit všem, kdo se chtějí více dozvědět o českých salesiánech, nebo se zamyslet nad historií, současností i budoucností katolické církve u nás.

"Při ohromném nedostatku kněží (tehdy v Evropě připadalo na jednoho kněze v průměru 1600 katolíků oproti 8400 katolíkům v Latinské Americe) vyrostly „základní křesťanské komunity“, stejně jako roste aktivní role laiků ve všech možných směrech a rolích. Neindividualistické, komunitní prožívání víry je pro tento kontinent typické. Pastorační Bible – biblický text s bohatými poznámkami – slouží k dennímu styku s Božím slovem, lidová zbožnost je velmi živá. Ale největším přínosem je zřejmě „preferenční volba pro chudé“ jako základní filosofie a směr pastorace církve. Přináší ji právě ta konference CELAM (2007), jejíž závěrečný dokument byl redigován současným papežem Františkem, když byl kardinálem v Buenos Aires. V jeho první apoštolské exhortaci nazvané Evangelii gaudium čteme právě zkušenosti latinskoamerické církve." (z rozhovoru s P. Václavem Klementem)

1 03.05.2025

Kniha pro mě byla velice příjemným překvapením. Nemám ráda knihy o vaření (vaření docela ano), takže jsem od ní nic moc nečekala. Anya von Bremzen mě však dokázala přesvědčit, že podívat se na historii Ruska v posledních 130 letech může být zajímavé, čtivé a můžete se při tom přístupnou formou dozvědět dost zajímavého. Za tohle putování ruskou historií, na které mě pozvala, jí tedy děkuji. Kniha zprostředkovává historii Ruska velice originálním způsobem a lze ji doporučit všem, kdo se chtějí o Rusku dozvědět něco nového, nebo se na něj podívat z úplně nového pohledu. A samozřejmě taky všem, kdo milují jídlo nebo vaření.

"Tohle jsou mé vzpomínky na „otrávené madlenky“. Byla to právě máma, můj častý spiklenec v kuchyni a mé spojení s naší minulostí, kdo navrhl, jak vyjádřit tu velkolepou rozluku, tenhle prudký střet kolektivistických mýtů a osobních antimýtů. Rekonstruujeme každé desetiletí sovětské historie – od desítkových let dvacátého století až po současnost – z pohledu jídla. Společně se vydáváme na dlouhé putování, nepodobné žádnému jinému: budeme se projídat a provařovat desetiletími sovětského života, máminu kuchyni a jídelnu použijeme jako stroj času a inkubátor vzpomínek. Vzpomínek na válečné potravinové lístky a bizarní sdílené kuchyně ve společných bytech. Na Leninovy krvavé rekvizice zrna a Stalinovy stolovací manýry. Na Chruščovovy kuchyňské debaty a Gorbačovovu nešťastnou protialkoholní politiku. Na jídlo jako ohnisko našeho každodenního života a – navzdory vší nouzi a nedostatku – na neodolatelnou pohostinnost a na dojemné, neuvěřitelné hodování."

2 26.04.2025

(SPOILER) Kniha Pan Theodor Mundstock je výborně napsaná. Zrůdnost nacistické mašinérie tu je vykreslena nepřímo na malém obyčejném člověku, který stále čeká na předvolání k transportu a pečlivě se připravuje na pobyt v koncentračním táboře. Spává na pryčně, trénuje přehazování kufru z ruky do ruky i vypadávání zubní protézy. Právě tato podrobná příprava, která je mu téměř nade vše, ho ale nakonec zradí...

"Prastará židovská radnice má cosi společného s anděly, protože však má průčelí na západní stranu, je teď po ránu poněkud temná, stejně jako synagoga vedle ní, temná stínem i svým středověkým stářím, ale vzadu za ní vychází slunce…
Středem červenožluté sluneční koruny ční barokní věžička s prastarými hebrejskými hodinami. Připadá to, jako by ty hebrejské hodiny na věžičce byly na slunci.
Jeho pohled se přenese na schůdky u synagogy, které se šplhají na velkou rušnou třídu.
Tudy vede cesta do Havelské.
Dnes se tam už nepodívá, kdepak dnes, příliš by se zdržel. Ale až se vrátí… Stoupne si před dům, vyjde i po dřevěných schodech do patra… Jako by zaslechl duté údery kroků, údery do bubnů… Jeho usměvavé oči, v nichž se obrážejí schůdky a dlažba třídy v pozadí, maličko zvážní, zachvějí se… Slunce za synagogou a radnicí se vyhoupne o kousek výš, jako by ho chtělo spatřit. Ale pohne jen ručičkou na železných hebrejských hodinách. Rychle odchází za roh…
A počítaje, přehazuje a třepaje, třepaje, přehazuje, počítaje, v kabátě tmavomodré barvy, na jehož prsou září sytá žluť šesticípé hvězdy jako světlem přetékající nebeská mocnost v temných hlubinách vesmíru, vznáší se kolem jakéhosi staroměstského domu se štíhlými okny, lomenými oblouky, s vikýřky a věžičkami, s pitvornými hlavami na dlouhých krcích, na tváři se mu mihne smutný úsměv.
Úsměv jeho vlastním starým iluzím, dávno překonaným pošetilostem."

Na jednu stranu je to pořád ta stejná básnířka, kterou už znám, na druhou stranu v této sbírce zaznívají i nové tóny jednak zralejší životní fáze, jednak doprovázení umírající maminky. Vyrovnávání se se smrtí i péče o umírající maminku se ve sbírce objevují cyklicky a zcela neokázale, jako součást běžného dne. A jak je u Marty Jirousové obvyklé: stručně, a přesto objevně a často velice hluboce. Děkuji za další upřímnou výpověď o životě, který stojí za to žít, o kterém stojí za to přemýšlet a mluvit o něm s druhými – blízkými, i těmi vzdálenými – třeba čtenáři její poezie.

Rozmachuju se sekerou
a štípám napadrť
hořkost a vztek
na to že seš a nejseš

Třísky a polena
lítají nad hlavou
sviští mi kolem uší
práskají mě do kolen

A ty jen sedíš
v oblaku kouře
a seš a nejseš
máma

6 08.03.2025

Fejetony Jana Rybáře jsem sledovala pravidelně na internetu, ale ráda jsem se k nim vrátila i v jedné knize. Jsou rozsahem krátké, ale stojí za promýšlení a lze v nich najít mnoho inspirace pro život víry, naděje a lásky. Děkuji nakladatelství Grantis za vydání této knihy.

"Takže si raději otevřete Nový Zákon a milost posvěcující se ukáže jako blahodárná Kristova blízkost. To je ta nejlepší definice tzv. milosti posvěcující: KRISTOVA BLÍZKOST. Ježíš má lidské srdce s božskou intenzitou touhy po nás, která nás těší a hladí, dává radost a tím nás proměňuje, povyšuje, zbožšťuje."

4 19.02.2025

Miluju poezii Marty Veselé Jirousové, ale tahle její sbírka mě oslovila asi nejméně. Přestože je krásné, že jsou básně věnovány konkrétním lidem, jejím blízkým, i to, že jsou uvozeny krásnými citáty. Prostě sama nemám ráda zahradničení, takže ke mně ani básně nepromlouvají tak intenzivně. Ale pro ty, kdo mají zahrady, květiny a péči o zahradu, rádi, to asi bude jiné.
I přesto se tam našlo několik krásných básní:

"Dáváš mi slyšet zvuky
uvnitř mé duše
A vidět věci
které jsou skryté
Dáváš mým nohám rychlost
mým rukám vytrvalost
Dáváš mlčení význam

Pozorovat východ slunce na molu
v pět hodin ráno
Jen tak si povídat o ničem
a blbě se smát

Vstala bych i ve čtyři
kvůli Tobě"

Ocenila jsem, že si v tomto žánru Zdeněk Jančařík našel vlastní cestu. Vychází ze svých zážitků, často i z četby, a příběhy doplňuje krátkou modlitbou, která mě často taky velice oslovila. Krátké příběhy Zdeňka Jančaříka mohou být krátkou příležitostí k zastavení a zamyšlení ve shonu všedního dne. Jako takové je můžu všem doporučit.

"Pane, proč tě nejsem ochoten vidět jako Vzkříšeného, proč zůstávám u Ježíše-dítěte? Proč je moje víra dětinská a lpí na zázracích a vnějších znameních? Proč mám být odkázán na to, co je vytištěné a vyslovené, na učitele a kazatele? Proč se, Pane, neprojevuješ víc mezi námi? Proč mi sám nesdělíš svou pravdu přímo do ucha? A proč ti jsou někteří lidé blíž než druzí? Dej mi sebe, Pane! Neskrývej se mi za nevinným děťátkem v plenkách, za cukrovou vatou vánočních kázání."

2 09.02.2025

Měla jsem tu čest poznat se s Jaroslavem Švorcem osobně na besedě, takže na jeho knihu jsem se těšila jako na svědectví konkrétního člověka, který mě osobně oslovil. Jaroslav Švorc toho prožil mnoho pod Tatrami i v Tatrách. Působil jako učitel i ředitel základní školy a cca od svých 18 let jako horský nosič. Horská služba byla nejprve jeho koníčkem a později se mu stala profesí, několik let také vedl vysokohorskou chatu Pod Rysy. Zážitků má požehnaně. Nelíčí je nějak zvlášť barvitě, ale lepší současný popis z pohledu člena horské služby zatím asi nemáme. Jak je uvedeno na tatranském cintoríně: Tyto příběhy by měly sloužit „Mrtvým na památku, živým na výstrahu!“ (V souvislosti s touto zásadou chápu i zveřejnění fotek ze zásahů horské služby.)

"Lidé odedávna toužili poznávat hory. Od samého počátku chtěli proniknout do jejich království a poodhalit závoj jejich nedotknutelnosti. Nejdříve z existenčních důvodů, kdy hledali poklady nebo zázračné byliny, později pro jejich krásu a snahu změřit si s nimi síly v namáhavých výstupech, kráčeli horskými dolinami a stoupali k vrcholům nebetyčných štítů. Ani Vysoké Tatry před nimi nezůstaly utajeny. Přibývalo těch, kteří je toužili poznat – projít dolinami, pokochat se pohledem z majestátných štítů nebo, ve snaze zapomenout na každodenní starosti, v nich najít spolehlivé útočiště a pookřát.
Přibývali i ti, kteří si v nich chtěli ověřit své sportovní mistrovství, odvahu a sílu. Stále více tak bylo i těch, kteří za splnění svých tužeb tvrdě pykali, ba dokonce platili hodnotou nejcennější – svým zdravím či životem. Tyto krásné hory svým návštěvníkům připravily množství nezapomenutelných zážitků, ale odehrálo se zde i mnoho neštěstí, horských dramat a tragédií. V každé z nich hráli jednu z hlavních úloh lidé: ti, kteří se stali obětí, ale i ti, kteří se všemožně snažili zmírnit utrpení postižených a dělali všechno pro to, aby se horská dramata nedohrála do tragického konce...
Prožil jsem v těchto horách množství krásných chvil. Měl jsem to štěstí prožít okamžiky, které jediné dokázaly vyléčit unavené tělo nebo duši. Poznal jsem jejich krásu, vlídnost a mnohokrát jsem pocítil na vlastní kůži jejich blahodárné účinky. Viděl jsem však i jejich odvrácenou tvář, když přísně a tvrdě trestaly nezodpovědnost, nerozvážnost nebo přecenění sil a když důrazně připomněly, že mají i druhou stranu své mince.
„Mrtvým na památku, živým na výstrahu!“
Tak zní motto v kapličce symbolického cintorína v limbovém háji pod Ostrvou. Právě to mě vedlo k myšlence přiblížit některá z dramat, která se v horách odehrála a poukázat tak na mnohdy tragické osudy jejich hlavních protagonistů. Ne s cílem zastrašit, ale upozornit. Upozornit živé, varovat je a vyzvat zároveň. Vyzvat k opatrnosti a odvaze. Protože, i když se nebezpečí v horách úplně vyloučit nedá, přece jen ho lze snížit na minimum. Snížit do takové míry, aby pobyt v horách přinášel jen radost. Stovky obětí a tisíce zraněných totiž neustále připomínají i druhou stranu mince. Nepodceňujme ji – existuje!"

1 06.02.2025

Jan Hábl je sečtělým a poučeným znalcem Komenského a dokáže pro nás z jeho díla vybrat to, co je aktuální pro naši situaci a pro naši dobu. Proto se vyplatí mu naslouchat – ať už osobně, nebo alespoň zprostředkovaně v jeho knihách – a především, nechat se inspirovat samotným Komenským, ke kterému pokorně odkazuje. Knihu doporučuji všem, kterým záleží na charakteru – v prvním řadě vlastním a zprostředkovaně i těch, kteří jsou nám jakkoliv svěřeni: dětí, studentů, přátel a dalších lidí, s kterými se setkáváme a na které svým životem působíme.

"Pokání. Pojem poněkud archaický. V současných slovnících pedagogických pojmů se nevyskytuje. Nicméně Komenského systém s ním počítá. Má to přímou souvislost s jeho realistickou antropologií. Komenský tímto přístupem vlastně říká, že i kdyby se někdy nějakému vychovateli podařilo naplnit edukační ideál a perfektně vyladit všechny výše zmíněné zásady morálního vychovatelství, tj. dokonale zharmonizovat užití autority, svobody, informovanosti, návyků i hravosti ve správný vývojový okamžik, na správném místě a za správných okolností – dítě přesto zhřeší. Nikdo není dokonalý a bez viny. Není tu řeč o jednání neúmyslném, nechtěném – i to může vážně ublížit, a je třeba se s tím vypořádat. Jde o provinění skutečné, objektivní, vědomé, záměrné. Co s tím výchovně? Jedinou adekvátní odpovědí je dle Komenského právě pokání. Tedy žádné vyviňování, svádění na jiného, ale nahlédnutí viny, přiznání a prosba za odpuštění a smíření, tedy to, co Komenský vyjadřuje pojmem „milost“ či „milosrdenství“. Bylo by morálně naprosto devastující, kdyby dítě dalo najevo upřímnou lítost, ale vychovatel by ji nepřijal a vinu by mu dále přičítal, případně vyčítal a připomínal. Je-li „hřích“ upřímně přiznán, musí být upřímně odpuštěn a zapomenut. Jsem přesvědčen, že zde Komenský pojmenoval vůbec nejdůležitější princip morální výchovy. A také možná nejobtížnější. Jakýkoli morální progres, vývoj, pokrok nebo růst charakteru jedince není myslitelný, pokud nebude veden, aby se vlastním vinám, přečinům či prohřešením postavil zpříma a statečně – uznal je, připustil si je a vypořádal pokáním. Vina, která je nepřiznána, nemůže být odpuštěna. Člověk nekající se není člověk nevinný, ale člověk, který nezná odpuštění. A proto jen stěží bude schopen odpouštět druhým."

2 05.02.2025

Knihu jsem si přečetla v rámci tématu ČV 2025 "Kniha ze seznamu Dnes přidané knihy".
Sbírka písňových textů regionálního náchodského autora. Jde už o třetí jeho sbírku a vždy ke sbírce napíše nějaký text jeho přítel Miloň Čepelka. Tentokrát napsal úvod ke "vložce" 14 básní o Ester / pro Ester, které už jsou skutečnou poezií. Tyto básně výrazně převyšují úroveň ostatních textů a opravdu mě zaujaly.

"Ester XIII

Čtu ve tvých očích
otázku,
čtu ve tvých očích
bolest,
čtu ve tvých očích
naději,
čtu ve tvých očích
jako v Knize Knih.
Čtu kapitoly o lásce,
čtu kapitoly o nenávisti,
čtu o krvi a slzách.
Kolika stránek se ještě
dotkne má ruka,
Ester?"

1 04.02.2025

Josef Kordík se narodil v Podkrkonoší a dnes tam působí jako kněz. Roku 1975 byl vysvěcen na kněze a roku 1978 podepsal Chartu 1977. Po odebrání státního souhlasu pracoval jako truhlář a zámečník. Od roku 1989 je farářem v Železnici u Jičína. V letech 1990–2013 působil také jako kaplan ve Věznici Valdice.

Rozhovor s Josefem Kordíkem vedla paní Terezie Dubinová, která na FF UK vystudovala obory kulturologie a hebraistika. Napsala několik knih, je zakládající členkou o.p.s. Baševi a pečuje o židovské památky v Jičíně.

Pan Kordík je mužem velice inspirativním, ale málomluvným, tichým a skromným. Na otázky často odpovídá stručně a nic „neokecává“. Přesto se paní Dubinové, s kterou ho pojí dlouholeté přátelství, podařilo s ním udělat velice zajímavý rozhovor, který jde do hloubky jeho životních zkušeností i jeho povolání kněze. Vycházejí přitom i z biblických textů a kázání pana Kordíka, obojí velice pěkně doplňuje jeho osobní vzpomínky.
Pan Kordík je pro mě velice inspirativní muž, který se nikam „nehrne“ a žije tichým životem na okraji církve. O to víc jsem vděčná paní Dubinové, že s ním udělala krásný rozhovor, který jde do hloubky, a stane se důležitou součástí mé knihovny. Přijde mi škoda, že kniha vyšla pouze v lokálním nakladatelství Grantis v maličkém nákladu 777 kusů s poněkud zanedbanou redakční přípravou, z mého pohledu by si zasloužila více.

"Málokdo měl odvahu mě zaměstnat. Přijal mne průmyslový výtvarník Ladislav Jiránek do zámečnické dílny. Musel si sehnat třináct razítek, aby mne mohl přijmout! Po roce jsme se v dobrém rozešli. Už to bylo neúnosné, jak po něm jeli. Ubližovalo by mu to. No a opět hledání práce. Až nakonec dcera kostelnice v Libčevsi nařídila předsedovi výrobního družstva Bytová tvorba v Praze v továrně na nábytek, že mne musí vzít. A tak jsem díky protekci na sedm let nastoupil k truhlářům.
Po večerech jsem chodil do školy. Ve čtyřiceti letech jsem se vyučil uměleckým truhlářem. Tou dobou jsem byl pořád v podmínce, kterou jsem dostal za maření dozoru nad církvemi. Stále jsem byl sledován a na pracovišti jsem měl dokonce osobního agenta. Potřebovali zjistit, jaké mám kontakty, co dělám, jestli bych se na něco nenechal zmáčknout… V té době jsem udržoval kontakty také s mimopražskými chartisty – Wonkovými a Hanou Jüptnerovou ve Vrchlabí, Hromádkovými v Kunčicích, Obručovými v Turnově, Rybovými na Pecce. Jejich osudy byly těžké, perzekuce na ně dopadla se vším všudy.
Až do konce totality jsem byl truhlářem – a dokonce poslední měsíc na povolení národního výboru i soukromým truhlářem! Takhle těsně před koncem totality. A pak přišel převrat. Po něm jsem nastoupil na faru v Železnici na Jičínsku. Státní souhlas už nebyl potřeba. Začala nová kapitola."

2 03.02.2025

Po delší době kniha, která mě celkově nějak nechytla. Mladému českobudějovickému autorovi fandím, děj byl napínavý a udržel mě u čtení, ale v závěru jsem měla pocit, že si z toho moc neodnáším. Nevím, možná jsem se nedokázala vžít do postav, nebo mi tak vadily drobné nelogičnosti v ději. Rozhodně to nemohu srovnat např. s podobnou knihou Aleny Mornšajnové Tiché roky, ta mě zaujala násobně víc.

"Jako třeba na pohřbu. Tam se taky všechno děje s děsivou škrobeností, až to celé připomíná spíš návštěvu domu hrůzy. Všichni Tví kostlivci se v jeden čas ocitnou na jednom místě, aby Tě mučili přesně tak, jak to kdosi dopředu naplánoval, a Ty jen myslíš na to, kam se vytratila spontánnost... Stejně jako mému pozdravu chybí autenticita. Tak mi to promiň, opravdu, protože věz, že píšu kvůli Tobě."

2 31.01.2025

I když se později jejich cesty dramaticky rozešly, nic to nemění na tom, že Mileva stála Albertu Einsteinovi po boku v době, kdy učinil své zásadní objevy a zveřejnil své zásadní články. Osud Milevina bratra Miloše i její sestry Zorky byl také velice zajímavý a někdy si až člověk říká, jestli je vůbec možné, aby se v jedné rodině koncentrovalo tolik bolesti.

Paní Trhovicová-Gjuricová jako srbská matematička a fyzička neskrývá své sympatie s Milevou a na všechny události a okolnosti v jejím životě se snaží dívat z její perspektivy a maximálně se snaží dokládat její přínos pro její spoluúčast na práci Alberta Einsteina. Sama Mileva jí to ale příliš nezjednodušuje: o sobě mluvila jen málo a i z její korespondence se zachovalo minimum dopisů, které psala ona. I přesto se ale paní Trhovicové-Gjuricové podařilo podat poměrně plastický a čtivý obraz jedné srbské ženy, velice nadané matematičky a fyzičky, která prožila krásný, ale velice těžký život. Ráda jsem se dozvěděla o jejím životě i o životě lidí v jejím okolí a v mnohém mě jejich životy inspirovaly. To přeju i dalším čtenářům této knihy, která si pozornost určitě zaslouží.

"Pozoruhodné je také to, co vyprávěl Milevin otec svému synovi a jeho přátelům. Když poprvé navštívil dceru a zetě ve Švýcarsku, přivezl s sebou vkladní knížku se 100 000 korunami (což je víc než sto tisíc švýcarských franků), kterou jim chtěl darovat, protože věděl, že jejich materiální situace není skvělá a že Mileva Alberta podporovala. Ale Albert dar odmítl podle vyprávění Sretenovice těmito slovy:
„Nevzal jsem si vaši dceru kvůli penězům, ale protože ji miluju, protože ji potřebuju, protože tvoříme jednu bytost. Za všechno, co jsem dokázal a čeho jsem dosáhl, vděčím Milevě. Je mou generální múzou, mým andělem strážným, který mě chrání před hříchy v životě a ještě víc před hříchy ve vědě. Bez ní bych výzkumy ani nezačal, ani nedokončil.“

4 19.01.2025

Líbila se mi výprava na americké ranče s Johnem Steinbeckem i s filmem, který vznikl podle jeho knihy. Jde o poměrně jednoduchý příběh, který ale nabízí mnoho otázek a podnětů k zamyšlení. John Steinbeck je výborný vypravěč, který i na krátkém jednoduchém příběhu dokáže postavy krásně charakterizovat a popsat prostředí tak, že máte pocit, jako byste se ocitli uprostřed dění. Moc se mi to líbilo a těším se, že si od Johna Steinbecka přečtu další knihy.

"Ve dveřích stál jakýsi habán. V podpaží držel zmačkaný širák a sčesával si dozadu dlouhé černé vlhké vlasy. Na sobě měl, podobně jako ostatní, modré cvilinkové kalhoty a krátkou cajkovou kazajku. Když se dočesal, vykročil do světnice a kráčel tak majestátně, jak to dovede jen člověk královské krve nebo mistr svého řemesla. Byl to kočí od velkých spřežení, kníže ranče, který dovedl řídit spřežení deseti, šestnácti, ba i dvaceti mul jednou jedinou opratí vedoucí až k čelné řadě spřežení. Švihnutím biče zabil mouchu na zadku muly v poslední řadě spřežení, a muly se přitom ani nedotkl. V jeho vystupování byla taková vážnost a takový klid, že když promluvil, všichni vždycky umlkli. Jeho autorita byla tak veliká, že jeho slovo platilo, ať šlo o cokoli, o politiku, stejně jako o lásku. Takový byl Slim, kočí pro velká spřežení. Jeho ostře řezaný obličej neříkal o jeho stáří nic. Mohlo mu být stejně pětatřicet jako padesát. Jeho ucho slyšelo víc, než co mu kdo říkal, a v jeho pomalé řeči zněly svrchní tóny nikoli přemýšlivosti, nýbrž chápavosti jdoucí nad to, co se dá přemýšlet. Jeho ruce, velké a hubené, byly, když něco dělaly, citlivé jako ruce chrámové tanečnice."

21 11.01.2025

Šlo o první knihu z edice Patristika nakladatelství Krystal OP, kterou jsem četla. Ráda bych věřila, že nebyla poslední. I když jde o četbu náročnější, čas, který jí věnujeme, stojí za to. Ráda jsem strávila čas s postními promluvami svatého Augustina. V mnoha ohledech totiž promlouvaly i do mého současného života. Děkuji nakladatelství Krystal OP za odvahu tyto texty překládat a vydávat, i když v dnešní době asi nenajdou příliš mnoho čtenářů.

"Hle, nebeské království se vám na tržnici víry nabízí na prodej. Prohlédněte si je a sneste na jednu hromadu majetek svého svědomí, navršte na jedno místo poklady svého srdce. Poznáváte-li milou milost, která se vám nabízí, přece nakupujete zdarma. Nic neutrácíte, a přeci je to, čeho se vám dostává, velmi hodnotné. Nepovažujte sami sebe za bezcenné, vždyť Stvořitel všech i vás samých si vás cení natolik, že za vás den co den prolévá drahocennou krev svého Jednorozeného.
Budete-li rozlišovat cenné od bezcenného, nebudete-li sloužit stvoření, nýbrž Stvořiteli, nenecháte-li se ovládat tím, co je nízké, nebudete bezcenní a budete zbaveni vší poskvrny a očištěni od smrtelného a těžkého hříchu. To se podaří, pokud vaše semínko Božího slova, které také nyní božský rozsévač na poli vašeho srdce rozsévá, nebude na cestě jakoby zašlapáno kroky nepravosti, jeho rašící výhonky nezadusí tupost vašeho zatvrzelého svědomí a nezalkne se uprostřed zhoubných trnů vašich žádostivostí.
Vzdálíte-li se s odporem od tak zatracené a zatraceníhodné neúrodné země, hned vás přijme půda úrodná a plodná, a vy s velkou radostí přinesete tomu, kdo vás zasel a zaléval, stonásobný zisk. A nebudete-li snad na to stačit, přinesete zisk šedesátinásobný. A nedosáhnete-li ani toho, i třicetinásobný zisk bude přijat s radostí. Všichni totiž budete přijati do nebeských sýpek, všichni budete uloženi k věčnému odpočinku. Ze všech těchto výnosů bude uhněten nebeský chléb a každý, kdo bezelstně pracoval na Boží vinici, bude tímto chlebem hojně a spásně nasycen, zatímco se hlásáním evangelia šíří sláva onoho velkého rozsévače, který dává déšť a vláhu a celý onen výnos."

3 05.01.2025

Sbírka "Ve znamení duhy" vyšla v roce 2013 a předmluvu k ní napsal autorův přítel, Marek Orko Vácha. Básně v ní jsou rozdělené do pěti oddílů: básně o slově a slovesném umění, milostné, duchovní, o krajině a o tom, s kým a s čím se autor setkává ve své práci. Oddíl milostné poezie nazvaný "Transsrdeční magistrála" se pak stal základem či podnětem další – a zatím bohužel poslední – autorovy sbírky se stejným názvem, která vyšla v roce 2017.
Poezie Radovana Voříška má s básněmi mých dalších oblíbených básníků, Vladimíra Holana a Ivana Martina Jirouse, mnoho společného – je stručná, „neukecaná“ a má výrazný přesah hledání smyslu ve všedních věcech, událostech a setkáních, nebo až někde „za nimi“.

"Míjení

Jestlipak ruce pukají
žízní po doteku
jako rty
touhou po prameni

Dám se ti
a ty
před vyprahlou smrtí
odkloň řeku
míjení"

3 28.12.2024