Matematicka komentáře u knih

Témata bezpečnosti na internetu zpracovaná pro děti ve věku MŠ a 1. stupně ZŠ formou pohádek. Pohádky bavily ještě desetileté děti a děti na nich dobře pochopí, jaká rizika jim mohou na internetu hrozit.

4 11.02.2023

Za sebe můžu říct, že mě oslovila tak jedna báseň z deseti, ale beru to jako zcela subjektivní pohled.

"Kdybych dokázala vidět tvou tvář
v těch, co potkávám na ulici, v tramvaji

Ne jen občas, náhodou, ve svátek ducha
Snad bych se přestala bát tvého kříže

Uchopit
poponést
přijmout
vrátit se"

4 02.02.2023

Hluboké životní prožitky autora po smrti milované ženy. Ve svém smutku zcela autenticky "bojuje s Bohem" podobně jako starozákonní Job a v duchu žalmů. Kulisy a osoby jsou však současné. Vážím si toho, že nám Miloš Doležal dal nahlédnout tak hluboko do svého soukromí. Pro mě jednoznačně nejlepší básnická sbírka roku 2022. A je velká škoda, že je tak těžké si ji koupit! Ale podařilo se a ráda ji mám ve své knihovně.

"Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
skoro všechno už mi vzal,
servaná pastvina
čeho bych se bál.
Je blíž, než se zdá,
až do rána
přebývat smím v Jeho domě,
kde mlčí po dlouhé, předlouhé časy."

16 31.01.2023

Krátké postřehy Maxe Kašparů, které mám velice ráda. Jeden trefný příklad za všechny:
"Vyjadřoval se k problémům školství i medicíny, protože měl zkušenosti. Chodil totiž do první třídy a v nemocnici mu umřela babička.
Z jeho názorů bylo ovšem patrné, že spíše záškolačil a pletl si zdravotnický transport s pohřební službou.
Eventuálně své nové vědomosti čerpal z denního tisku. On totiž moudrý muž nahlíží věci ze všech stran, pitomcovi stačí novinová verze."

Kniha mi hodně připomínala jeho starší knihu Šum z pěn, kterou jsem shodou okolností četla minulý rok, a některé postřehy byly stejné. Ale jak víme, opakování je matka moudrosti a toto vydání má trochu modernější "kabát", takže proč ne. Tohle se pro mě "neočte". Skvělá kniha "do kabelky"...

6 29.01.2023

Pěkná a laskavá kniha pro mladší děti a jejich rodiče a prarodiče o zázracích, které se mohou dít o Vánocích a o tom, co jsou vlastně ty nejdůležitější dárky. Určitá zjednodušení lze i vzhledem k cílové věkové kategorii odpustit. Velice pěkné ilustrace a velká písmenka pro malé čtenáře.

5 08.01.2023

Kniha je dobrá v tom, že obsahuje všechna liturgická čtení adventní doby podle katolického lekcionáře. A to všech svátků, všech adventních nedělí i všedních dnů. Doprovodný komentář autorky mě ale nezaujal a působil na mě spíš rušivě.

1 07.01.2023

Bylo už tady řečeno dost, tak přidám jen citát z knihy - jeden z těch, co se mi líbily nejvíce:

"Vnitřek dlaně si přiblížila k ústům. Vteřinu hledala špičku jazyka. Jed? Podávala Vili Feldovi diamant, který pronesla ze střižny pod jazykem.
Díval se na démant, který světélkoval.
„Proč?“
„Nechci, aby sis myslel, že nic nemám.“
„Zbytečně riskuješ.“
„Ne tolik, abych sem už nemohla.“
„Nepotřebuji démanty.“
„Škoda, že si to nemyslí Němci.“
„Nejsem Němec.“
„Každý je potřebuje.“
„Dostávám od tebe něco jiného.“
Byla ráda, že to řekl. Nepochybovala, že si démant vezme.
„Mám pod jazykem ještě jeden pro sebe.“
Usmál se. „Jak je to – podle Madame Weber – s poděkováním?“
„Dívka musí poděkovat písemně. Ne později než za den. Jinak ti už nikdo nic nedá ani tě nepozve.“
Prsty se dotkl jejích víček. Na oplátku se dotkla jeho."

Už jen pro tento úryvek by mi stálo za to knihu číst. Ano, kniha je náročnější (literárně kvalitní), ale stojí za to si dát tu námahu a přečíst si ji. Bohatě se vám odmění (ale něčím jiným než démanty...)!

V letech 1975–1985 si Marie Rút Křížková psala poznámky, z kterých připravila tuto knihu.

Jaké protistátní činnosti se Marie Rút Křížková v době komunistické totality dopustila? Především uschovala a nevydala rukopis knihy Jiřího Lederera "České rozhovory", který si u ní uschoval Ota Ornest. Dále podepsala Chartu 77 a psala dopisy na různá místa, ve kterých upozorňovala na útlak a nesvobodu v Československu v době totality.

Při čtení "Svědectví" Marie Rút Křížkové mě provázela otázka: Bylo to všechno nutné? Ano, podepsat Chartu 77 bylo určitě hrdinství a svědectví pravdě, ale bylo nutné rozesílat ještě dopisy na všechny strany, aby na svůj podpis upozornila? Navíc, když v té době její starší dcery už dospívaly, ale mladší Ester na ní byla ještě plně závislá? Bylo nutné, aby zadržovala rukopis knihy Jiřího Lederera, i když ji Ota Ornest prosil, aby ho StB vydala?
I tyto otázky jsou podle mě důležité a k svědectví pamětníků, kteří strádali komunistickou svévolí, bychom se určitě měli vracet.

4 31.12.2022

Byla to asi první kniha žánru young adult, kterou jsem přečetla. Moc jsem od toho neočekávala – nějaká nezávazná zábava pro mládež, myslela jsem si. Věděla jsem, že kniha získala ocenění Magnesia litera a to k ní přitáhlo moji pozornost. Při čtení mě tato kniha příjemně překvapila úplně ve všem. Jednak jsem se velice ráda vrátila do dob svých vysokoškolských studií. Kromě nezávazného povídání s kamarádkami, setkávání se spolužáky a pozorného sledování života kolem sebe tady ale nechybí skutečné zaujetí pro obor studia a pořádná porce intelektuálního dobrodružství – to vše ve spolupráci s o trochu starším doktorandem. Takže kromě toho, že si uděláte představu o tom, jaké to asi je studovat japanologii na Karlově univerzitě, se tu opravdu dost dozvíte o japonské kultuře a literatuře obzvlášť.

17 23.12.2022

Pohádky jsou variacemi na známé motivy, s důrazem na poučení. Absence vánočních motivů mi nevadila. Spíš mi mírně vadil styl - pohádky jsou vyprávěny velice stručně a myslím, že děti zbytečně podceňují. Určitě se dá najít dost zajímavějších pohádkových knížek. Tahle ale neurazí a pohádky jsou příjemně krátké.

6 29.11.2022

Na mě to působilo takovým značně "patchworkovým dojmem". Aneb "co mě napadá k tématu žen v církvi" shnrnuto na jednu neorganizovanou hromadu. I tak jsem Zdeňkovi Jančaříkovi vděčná, že k tomuto tématu něco napsal. Co se mu myslím povedlo dobře vybalancovat, je to, že upozornil na problémy, aniž by příliš "naštval" lidi tradičního smýšlení. O to cennější možná kniha je... Navíc se v ní objeví pár zajímavých postřehů a myšlenek. Pro mě pěkně strávený čas, ale nic, co bych musela číst podruhé.

5 22.11.2022

Plně souhlasím s uživatelem petrarka72.
Byla to moje první kniha od Louise de Wohla a určitě ne poslední. Velice čtivé, občas i mírně provokativní "domyšlení" a "dovyprávění" čtyř evangelijních příběhů spojených do jednoho velkého Příběhu.
Postava setníka Longina velice dobře propracovaná. Až po přečtení jsem se dozvěděla, že katolická tradice skutečně setníkovi, který kopím probodl Ježíšovi bok, přisoudila jméno Longinus a svatořečila ho. Má svoji sochu v nadživotní velikosti v chrámu sv. Petra v Římě i svou rotundu v Praze.
Kniha z roku 1955, která ani v roce 2022 neztratila prakticky nic na své čtivosti.
A ještě jedna perlička: Byl tu zatím nejkrásnější popis znásilnění, který jsem zatím v beletrii četla.

„Pořád ještě nechápu, proč ti připadá tak nebezpečný.“
„Ty totiž nerozumíš politice, můj milý Bozi. Ten muž je přesně to, co ještě chybělo. Člověk, kterého provází pověst něčeho mimořádného, zázračného. Dostávám o něm zprávy už víc než dva roky. Jeho záznam se rozrůstá. Na začátku to bylo nevinné: přátelská slova pro chudé, útěšná slova pro nemocné. Ale brzy začal mluvit velice odlišným jazykem, zvlášť proti našim přátelům farizeům.“
„Proč by ti to mělo vadit? Jestli je někdo trochu setře…“
„Kdybys jen nebyl tak krátkozraký, Bozi. Tohle byl první pokus zaútočit na autoritu; copak to nechápeš? První pokus o to, aby lidé pojali nedůvěru k těm, kteří údajně vědí všechno lépe, k učeným mužům, k mužům s třásněmi na rouchách, k mužům, kteří dříve vyžadovali úctu a poslušnost… Nezačal tím, že by útočil na nás. Od svých agentů jsem neslyšel ani slovo o tom, že by někdy zmínil moje jméno. Je mazaný, Bozi, velice mazaný. A zná Zákon. Před nějakou dobou údajně uzdravil několik malomocných. Naprosto správně je poslal, aby šli a ukázali se kněžím.“
„Uzdravil malomocné?“ zeptal se Boz nedůvěřivě. „Tomu přece nevěříš, nebo ano?“
Kaifáš si povzdechl. „Nejsem lékař, Bozi. A ty lidi jsem neviděl předtím, než je – uzdravil. Vím, že nevědomý kněz může prohlásit člověka za nečistého, i když má třeba jen nějakou ošklivou vyrážku. Ale jestli opravdu vyléčil malomocného, nebo deset malomocných, nebo sto? Prosím, ať klidně vyléčí všechny malomocné v téhle zemi, pokud se nebude dostávat do střetu s vládou.“
„A dělá to?“
„Nejen že chodí a uzdravuje. Učí. Uzdravování není vůbec jeho hlavní cíl, jen pokus dokázat pravost jeho učení. Jestliže dokážu uzdravit malomocného, vrátit zrak slepému – není to důkaz, že to, co vám říkám, je pravda? Nejspíš jsou tací, kteří ho považují jen za jakéhosi léčitele. Ale velká většina jich naslouchá jeho učení a přijímá uzdravování jako důkaz, že je tím, za koho se pokládá.“

10 11.11.2022

Tomáš Novotný sesbíral téměř dvě stě přísloví v jidiš, která se týkají vztahů mezi mužem a ženou. Jsou vtipná, hutná, nápaditá, někdy i dost ostrá. Přísloví doplnil i svými zasvěcenými komentáři, které vůbec neruší, ale naopak – můžeme se z nich hodně dozvědět o životě a uvažování Židů, kteří mluvili jidiš.

A co přesně tedy můžete načerpat z židovské moudrosti? Například:
„Když chce Bůh potrestat bezbožníka,
dá mu zbožnou manželku.“

„Rabín bez rebecin je jen půl příběhu.“
Židovské pohádky pro děti totiž často začínají: Žili kdysi rabín a rebecin… (rebecin je manželka rabína).

„Bláznovství bez lásky může být,
ale láska bez bláznění možná není.“

Kniha může dobře posloužit k lepšímu proniknutí do kultury Židů, kteří mluvili jidiš. Také se můžeme díky uvedeným příslovím hlouběji zamyslet nad vztahy mezi muži a ženami. A v neposlední řadě může posloužit i jako vhodný dárek pro každého, koho vztahy muže a ženy aktuálně zajímají.

8 29.10.2022

Já jsem od Jana Němce zatím nic nečetla, toto bylo moje první setkání. Navíc taky moc nečtu povídky. Ale tady mi to sedlo. Nevím, jestli kniha bude aktuální i za pár let, ale teď se mi líbila. Všechny povídky měly "šmrnc", ale nejvíc se mi líbila Zoe. Ta nastavuje zrcadlo západní společnosti - hlavní hrdinové jsou naštěstí Němci, takže si možná můžeme myslet, že nás se to zatím tolik netýká. A luxusní bylo propojení povídek motivem auta - přičemž auto dobře charakterizuje i hlavní hrdiny povídek: je tu super luxusní auto s koženými sedačkami, stará kradená dodávka, bílé audi, starý pick-up i nová tesla.

10 27.10.2022

Knihu jsme četli s dětmi a výborně jsme se u ní bavili. Užívali jsme si její britský humor, místy sice trochu drsnější, ale nikdy ne za hranicí vkusu. A celým příběhem se prolíná poselství o tom, jak jsou babičky důležité pro vnoučata – a naopak vnoučata důležitá pro babičky. A to je něco, co bude platit vždy a stojí za to si to stále připomínat.

Aktuálně je určitě zajímavé, že v knížce vystupuje i samotná britská královna Alžběta II., takže s touto knihou na ni můžete vy nebo vaše děti zavzpomínat.

David Walliams touto knihou skutečně navazuje na tvorbu svého již zemřelého krajana Roalda Dahla, který také psal krátké, ale napínavé, vtipné a promyšlené knihy pro děti. Jejich knihy vycházejí také s podobnými ilustracemi. Knihu můžu doporučit pro samostatné čtení dětem tak od osmi let, mladší mohou číst s rodiči.

Ve srovnání s dalšími knihami Davida Walliamse mi přijde, že tady je ještě dost originální a vyvážený, takže i to neustálé "prdění" se dá snést. Ale třeba "Nejhorší děti na světě" a "Ďábelská zubařka" už byly za hranicí našeho vkusu... Samozřejmě každý může posoudit sám.

12 24.10.2022

Krásné spojení fotografií a poezie. I když surrealistická poezie není zrovna "můj šálek kávy", tohle se mi opravdu líbilo.
Poema, která v roce 1984 nemohla být vydána, protože "není optimistická", vyšla až v roce 2020. A myslím, že je dobře, že ještě mohla vyjít. Skutečně nám z té Prahy stále něco mizí před očima...
A líbí se mi, jak v poémě Pavel stále oslovuje "svou milou", když o tom mluví.

"Velikost snu
se totiž
milá
neměří pravdou
ale zase jenom snem"

10 24.10.2022

Komentářů jsem tu napsala už hodně, ale tentokrát je to poprvé, kdy tu píšu první komentář ke knize české beletrie, tak mám skutečně trochu trému.
Zaujala mě hodně obálka knihy, takže jsem ji předobjednala a těšila se.
Kniha mě moc bavila, hlavní téma i vedlejší motivy mi hodně sedly. Autorka mě držela v napětí a knihu jsem přečetla v průběhu dvou dnů, což u mě vzhledem k mým časovým možnostem není úplně obvyklé. Občas mi přišlo, jako kdyby se děj mírně "zadrhával", když na sebe jednotlivé scény úplně nenavazují, nebo je tam nějaký umělý předěl. Od Petry Dvořákové jsem kdysi dávno četla "Proměněné sny" a tato kniha mi přijde o dost vyzrálejší, i když témata jsou trochu podobná.
Děkuji autorce za "naťuknutí" některých témat, která - pokud vím - nejsou v české beletrii úplně obvyklá. Nechci prozrazovat nic z děje, tak zmíním jen jedno z nich - tendence k určité povrchnosti, která souvisí s tím, že se utvrzujeme v tom, jak "my jsme ti dobří, kteří některé problémy prostě nemají a nikdy mít nebudou". Nesuďme druhé příliš rychle, nikdy je pořádně neznáme. Pokud chceme někoho soudit, začněme raději sami u sebe, sebe aspoň známe v rámci možností nejlépe. A právě toto poznání občas i bolí.
Po přečtení mi přijde ještě provokativnější otázka na obálce: "Jak žít, když člověk dostane do vínku dar, o který nestojí?" Některé dary působí na první (i druhý) pohled spíš jako prokletí...
Prolínání osudů hlavního hrdiny, jeho domu i zahrady mi připomínalo knihu Starý kraj Dörte Hansenové.
Zpracování knihy v nakladatelství Host je luxusní. Na s. 177 jsem se i já jazykově poučila - je možné psát "čúrek" i "čůrek".

14 08.10.2022

Uživatel "Litocha" už napsal téměř vše za mě.
Dodám jen osobní postřeh: Tahle kniha ve mně posílila hrdost na to, že jsem skautka. A citace z rozhovoru s Helenou Illnerovou:
"Tento cyklus se jmenuje Skautská vize a my našim hostům na závěr pokládáme otázku, jaký by podle vás měl být skauting za 10 let a co byste skautingu do příštího desetiletí popřála?
Skauting by měl dávat základy, ne návod, ale základy pro to, aby si člověk vybudoval přátelství na celý život, naučil se být zodpovědný i za tu malou skupinu, kterou vede nebo ve které vyrůstal, nesl svůj díl odpovědnosti a nebál se nést tuto zodpovědnost i dál do života. Spíš než skautingu bych popřála rodičům, kteří mají děti ve vhodném věku, aby pochopili, že dítě nezíská víc, když bude umět dva jazyky navíc nebo když bude umět jezdit na koni a hrát golf. Dítě nejvíc získá, když kromě vědomostí bude mít hlavně i sociální dovednosti. A ty nejlépe získá v dobře vedeném skautském oddílu. Umět se dohodnout, poslechnout druhého, vydržet často i těžší podmínky, být tolerantní a přátelský. Ve skautu člověk se skupinou vyrůstá od dětství a postupně přebírá odpovědné role. Nikdy to nemůže nahradit, když dítě pojede jednou na tábor nějaké organizace, kde se bude učit třeba anglicky, a příští rok pojede s jinou organizací, kde se bude učit třeba jezdit na koni."

6 29.09.2022

„Tady je všechno nepopsatelné, klaunsky šílené a smutné.“ Tak popisuje v jednom ze svých posledních dopisů Etty Hillesum, ani ne třicetiletá žena, atmosféru v holandském koncentračním táboře Westerbrok.
Tváří v tvář válečnému běsnění se Etty čím dál tím více solidarizuje se svým národem a v utrpení svém i svých bližních, které také velice intenzivně vnímá, hledá útěchu v živém vztahu s křesťanským Bohem, v kterého nedávno uvěřila. Její nadšení konvertitky je až nakažlivé, na druhou stranu nenabízí nějaké snadné instantní návody a nezastírá, že život s Bohem je v mnohém i náročný.
Poté, co jsem přečetla Ettyiny deníky a jednu knihu o ní, dostala jsem se konečně i k výboru z jejích dopisů. Začala jsem ho číst - příznačně - cestou do Osvětimi. Je věčná škoda, že v 2. světové válce zemřeli takoví lidé, jako byla Etty, ale možná k nám díky tomu její svědectví naléhavěji doléhá - kéž by!

"Po této noci jsem v jednom okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsem si uvědomila, že lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo i zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím.
Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno.
Že slova a představy nejsou dostačující pro noci jako tahle, jsem vám už mnohokrát psala. Přesto se musím pokusit něco vám napsat, člověk se stále cítí být od hlavy až k patě součástí židovské historie, a také má někdy potřebu být malým hlasem. Musíme se přece vzájemně informovat o tom, co se v různých koutech tohoto světa děje, každý musí přispět jedním kamínkem, aby po válce byla mozaika celého světa doplněná."

8 24.09.2022

Krátký a přehledný rozhovor, ve kterém Franz Kett vzpomíná na svůj život osobní i profesní. Vzpomíná na radosti a bolesti, nevyhýbá se ani vlastním selháním. Míra jeho sebereflexe je opravdu obdivuhodná, ale zachovává si soukromí a o některých věcech či problémech taktně pomlčí. Pro mě velice příjemné překvapení a rozhovor pro mě byl v mnohém inspirativní.

5 18.09.2022