Myslící srdce

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Výběr dopisů Etty Hillesum, které psala svým přátelům a rodině v letech 1941-1943 střídavě z Amsterdamu a z tábora ve Westerborku, dokládá, že její korespondence je mimořádná a liší se od dopisů lidí postižených stejným osudem. Odlišnost je ve stylu dopisů, jasné linii myšlenek i v neobvyklém vyjadřování. Etty psala část dopisů ze svého bytu v Amsterdamu do koncentračního tábora ve Westerborku. Měla tam přítele, kterému ve svých dopisech vyprávěla o životě v Amsterdamu. Druhá část jejích dopisů vznikala v táboře Westerborku a Etty je posílala přátelům do Amsterdamu a Deventeru. Tyto dopisy obsahují popisy hrůz a teroru, ale i všedního života a vnitřní statečnosti, kterou nacházela u svých spoluvězňů. Dopisy a deníky, které tato židovská dívka psala v době druhé světové války, byly přeloženy do mnoha jazyků. Od prvního vydání deníků v roce 1981 patří Etty Hillesum k nejznámějším nizozemským spisovatelům. Čtenáři jejích dopisů a deníků nejsou jen židé, ale i křesťané a lidé hledající nábožensko-etické principy, které jsou platné i v současné době....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/40_/40608/myslici-srdce-40608.jpg 4.912
Žánr:
Literatura světová, Biografie a memoáry
Vydáno:, Karmelitánské nakladatelství
Orig. název:

Het denkende hart van de barak

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Myslící srdce

Přidat komentář
SugarDolly
17. ledna

je určitě dobře připomínat si absurdní zvrácenost války a všeho zlého co s ní souvisí ...

mirektrubak
22.10.2018

„Chtěla jsem jen říct: Ta mizérie je opravdu velká, a přesto často chodím, pozdě večer, když už se den za mnou propadl do velké hloubky, jemně našlapuju kolem ostnatého drátu, a pak vždycky z mého srdce stoupá - nemůžu s tím nic dělat, prostě to tak je, je to jakási elementární síla -: tento život je něco nádherného a velkolepého, musíme později vybudovat úplně nový svět - a proti každému zločinu navíc a hrůze navíc musíme postavit kousek lásky a dobroty navíc, kterou jsme schopni v sobě vytvořit. Můžeme trpět, ale nesmíme tomu podlehnout.“

Přečteno za jeden večer a noc.
V dopisech, které Etty píše, se dozvíme mnoho o fungování sběrného tábora. Zejména v dopisu č.23 sestrám do Haagu a dopisu 64 Hanovi. Ale informační hodnota, byť je velká, není to nejdůležitější. Nejedná se o literaturu faktu, jedná se literaturu srdce. Svědectví o tom, jak silný člověk – posílen vědomím Boží přítomnosti ve svém životě – může být, i když je to slabá, nemocemi sužovaná žena. A taky o tom, že nenávist a touha po pomstě není jedinou možnou reakcí na útlak a křivdu.
„Absence nenávisti ještě neznamená absenci elementárního mravního rozhořčení.
Vím, že ti, kdo nenávidí, pro to mají své opodstatněné důvody. Ale proč bychom museli stále volit tu nejsnadnější a nejlevnější cestu? Zažila jsem tam velmi silně, že každý atom nenávisti přidaný k tomuto světu ho dělá ještě neobyvatelnějším, než už je.“

Hned na začátku přijde Etty o svého osudového muže. Fascinující na tom je, že kdybych dříve nečetl její deníky, tak bych to téměř nezaregistroval. Protože Etty nezaměřuje svoji pozornost na sebe a svůj zármutek, ale věnuje ji svému okolí (O smrti svého milého píše nádherně: „Ta vděčnost, že existoval v mém životě, bude vždy větší než smutek nad skutečností, že už není, tělesně není.“). I v tom je úžasná a inspirující. A nejen v tom. Zdá se mi, že nejsem schopen se o tom šířeji rozepisovat – je prostě úžasná, inspirující a já nemohl než si ji zamilovat.

Poslední dopis v knize píše přítel Jopie, je smutný a taky nebývale dojemný, ale je v něm cítit i odhodlání nenechat se zlomit. Líbí se mi představa, že vnitřní síla v Jopiem je odkazem Etty, že je to jejím vlivem, že tohle je dědictví, které ve svém okolí zanechala, že takhle vlastně žije dál v myšlenkách a skutcích jiných lidí. Chci věřit, že svými dopisy a deníky žije dál i v nás, jejich okouzlených čtenářích.
A ta poslední Jopieho věta dokonale vystihuje moje pocity po dočtení Myslícího srdce.
„Šla a přátelsky se bavila, smála, měla dobré slovo pro každého, s kým se potkala, plná jiskřivého, možná trošičku melancholického humoru, ale byla to naše Etty, jak ji všichni známe.
(...)
A tak tady teď sedím, smutný, ale ne kvůli něčemu, co je ztracené, protože přátelství jako její se prostě neztrácí, to je a zůstane.“

jockjock
14.03.2017

Dráha Etty,myslím na to jak jsou naše životy křehké,jak marníme svůj čas nesmyslnými věcmi,jak se bojíme říct co si opravdu myslíme.Tys mi vyrazila dech,jak si krásná,moje přítelkyně,jak si krásná.

Chemiczka
15.05.2013

Tento soubor dopisů podává svědectví o významných událostech, které Etty prožila v průběhu okupace Holandska a později v internačním táboře Westerbork nedaleko Amsterdamu. Stejně jako Ettiny deníky jsou plné filosofických úvah o poslání člověka a jeho postavení k Bohu, nadpřirozenu.
Později je už jasně patrný vliv otřesných zážitků, které jako židovka prožívala v internaci. Poslední dopisy jsou datovány poslední den před dobrovolným nástupem Etty do transportu směrem na Osvětim. I když si většina lidí nejspíše řekne, že kdyby opustila svou rodinu tak by se zachránila, jako prominentní členka Židovské rady tábora Westerbork, ale čekalo by jí nejspíše něco mnohem horšího než smrt a to samota - bez rodičů, sourozenců a také všech židovských přátel (nikdo z tehdejšího transportu nepřežil).
Každým dnem děkuji právě Etty za to, že mne naučila milovat svou rodinu ještě víc než předtím a hlavně se nebát konce života zde na Zemi.