matej.kulistak komentáře u knih

(SPOILER) Styl Mornštajnové je velice příjemný na čtení. Byť vypravěči jsou dva, a to zásadně rozdílní, styl je jediný, jen s rozdílnými nádechy (vyprávění dítěte zahrnuje víc fantazie, obraznosti, dětských slov, vyprávění Hany je popisnější). Překvapivě mi to naprosto vyhovuje, věty, odstavce a kapitoly plynou v jemném ale dobře ubíhajícím tempu.
Každá část knihy má své specifické téma, z nichž něco mě bavilo a něco mě bavilo prostě o něco víc, kvalita zůstává stejná.
Co se týče popisu toho, co následuje po transportu, autorka velice šťastně nezabředává do podrobností, ale například samotné Osvětimi věnuje jedinou kapitolu. To kvituji, neboť, jak řekl kdosi: "Román o Osvětimi buďto není román, anebo není o Osvětimi." A navíc tak daleko názorněji vynikne to, co je na knize důležité: jak se sbíhají mraky nad českými Židy (skvěle napsané) a jak se různé postavy staví k těžkostem života různě.

27 23.09.2020

Ne náhodou je jedna z prvních scén knihy panoptikum. Kopfrkingl je bizarní postava, která do něj patří. Román na mě nejprve působil strašně šroubovaně, strojeně a nepřirozeně. Ale ve scéně, kdy je pan Kopfrkingl na návštěvě u srdečného doktora Bettelheima, mi došlo, že Fuks nevytváří uměle pokroucený svět, ale pouze optiku vyšinutého člověka. S tímto vědomím jsem musel uznat, že je kniha opravdu mistrovsky napsaná. Zvlášť psychická proměna duševně nemocného člověka, tak jak je zpracovaná v závěru knihy, to je opravdu kumšt.
Poklona autorovi.

21 23.04.2020

Při čtení jsem měl podobné pocity, jako u "Zrozeni k běhu". Autor vysvětluje složité věci jednoduchým způsobem, a to tak, že každá nová vědomost působí až intuitivně (a říkám si: "no jasně, to přece dává smysl!"). Zároveň si ale nic necucá z prstu a (téměř) vše opírá o odbornou literaturu a desetiletí vlastních pozorování.

Rozhodně budu mít nadále daleko větší respekt ke všemu stvořenému, nejen tomu, co se hýbe. Po přečtení této knihy beru poučení pro děti "nedělej, ten strom to taky bolí" vážněji, než v době, kdy mi byla adresována. Ta kniha je skvělá, kéž by byla povinou četbou alespoň na zemědělkách.

20 17.07.2019

Když jsem chtěl kdysi zkusit číst básně a hledal, čím začít, dostal jsem doporučenou Maminku. A ta mě zasvětila. Jako člověk, který do té doby znal maximálně dětské básničky a možná první 4 verše Máje, jsem byl u vytržení, když jsem našel v rýmované básni verš, který jsem sám znal od své maminky "a nešlapej mi do mokrého".
Páni, ona může být v básni tak banální věta? Ale tady zní úplně jinak, sama o sobě krásně.

Vedle sbírek Chlapec a hvězdy a Šel malíř chudě do světa, které poprávu do historie nevstoupily, působí Maminka trochu jako zjevení. Protože nejde o nekonformní veršíčky k obrázkům selské idyly, ale o osobní výpověď, která jde hloub. Lyrický sobjekt je zde opravdu dítětem, nebo se na své dětství rozpomíná (i s jistou trpkostí, vědomím ztráty). Proto jsou zde intenzivní barvy, vůně, city. A působí to autenticky. Zároveň se do dětství vlamují iniciační zážitky, setkání s erotikou, se smrtí, s nepochopenou bolestí dospělých. Seifert si uprostřed témat, která by mu v padesátých letech nemohl nikdo vytýkat (život proletářské rodiny, dětství a mládí, která byla tehdy součástí kultu), našel dost prostoru pro otevřenou zpověď, problematizaci, lidskost, intimnost (název je vlastně dost odvážný, uvážíme-li, že nejde o knihu pro děti).
Seifert jako génius verše najednou mluví přirozeně, jak se mluvilo doma, rýmy a rytmus jakoby se do řeči připletly mimochodem. A tak se mu povedlo (poprvé a naposled) napsat opravdu knihu, která mohla mít úspěch u proletariátu, jak si to kdysi vysnil.
A já díky němu miluju poezii. Takže díky.

18 18.08.2023

Asi je třeba zmínit, že knihu jsem „přečetl“ v audioverzi ČRo, která je značně zkrácená (např. v ní zcela chybí postava Janigeny), proto je možné, že kniha vyznívá v tomto podání plošeji, než jaká ve skutečnosti je.
A plochost je podle mě největší slabinou knihy. Měl jsem pocit, že čtu to, co Čapek v Marsyovi nazývá „román pro služky“. Naprosto černobílý zápas andělských postav s prohnanými padouchy, barvotiskově vykreslenou horskou selanku, narušenou lidskými démony, v nichž dobrého není zhola nic. Hlavní záporák (jak ke konci zjistíme) nemůže být jen hlupák nebo prospěchář – to by bylo málo. Musí to být zloděj, vrah, sadista, nácek i estébák. A kdyby nám stále nebylo jasné, komu fandit, neváhá autorka sáhnout po barvitém popisu postav jako např. „lidé zaujatí, zákeřní“. A když už jsme u toho, uši trhající frazeologická klišé se v knize mačkají jedno na druhé, namátkou: „ten den roku 1974, kdy se to všechno stalo, si Dora dokáže vybavit do nejmenšího detailu; vypadala jako smrtka; se Surmenou je konec; nikdo si neumí představit ten pocit bezmoci, když ; odešla a už se nikdy nevrátila; bylo to mnohem horší, než si vůbec dokázala představit“ atd. apod. až do úmoru. Jako by to byla kniha pro děti.
Tučkové se musí nechat, že si vybírá důležitá témata a dokáže je zpopularizovat široké veřejnosti. V průběhu knihy jsem měl ovšem často pocit, že to zajímavé v ní vlastně chybí. Autorka se soustředí na vykreslení zvěrstev, která byla popsána už mnohokrát a lépe jinde. A vlastní téma bohyň zůstává z větší části založené v Dořině odborné práci, nazvané výmluvně „Žítkovské bohyně“, kterou bych četl daleko radši. A zde přichází smutný paradox: ona ta práce existuje! Jmenuje se úplně stejně a napsal ji Jiří Jilík – dokonce má i totožný název! (V přepracované verzi „Žítkovské čarování“.) Smutné je na tom to, že tato kniha, až vyšla o 7 let dřív, dané téma nezpopularizovala zdaleka tak, jako Tučkové román.
Možná jsem na knihu příliš příkrý, protože pro nenáročného čtenáře to může být odpočinková četba na zajímavé téma a skvělý zážitek. Osobně mě asi při čtení až příliš šokovalo, jak je kniha formálně neinvenční a jak je zoufale přeceňovaná. Vždyť je dnes běžně součástí maturitních kánonů! Což samozřejmě není vina autorky, ani knihy.
Česká porevoluční próza má ale rozhodně víc co nabídnout, včetně autorů, jejichž jména na SŠ mnohdy sotva zazní, namátkou: Ajvaz, Balabán, Dutka, Hodrová, Kahuda, Körner, Kratochvil, Macura, Ouředník, Topol aj. Na podobné téma jako v bohyních např. Legátová.

17 10.02.2024

Během četby jsem ji několikrát musel odložit a s hrůzou přemýšlet, jakým způsobem bych se zabil, kdybych se dozvěděl, že mám nastoupit do transportu. A pak mě vždycky udeřil do očí název té knížky, když jsem ji bral znovu do rukou.
Ta kniha není jen o životě v koncentráku, je o životě každého, kdo ji čte. Každý v něčem zkouší. Někdo má problémy v práci, někomu někdo umřel, jiný trpí depresemi. A Frankl otevírá cestu tam, kde život začne postrádat smysl. Podobně jako u Malého prince je tato teňounká kniha na jedno odpoledne tak hluboká, že je třeba nad ní meditovat nepoměrně déle, než kolik času zabere její čtení.

17 25.07.2019

Nikdy mi nedošlo, že všechna ta zářná jména české literatury od Seiferta přes Nezvala, Biebla, Holana, Olbrachta po Wolkera nebo z těch starších Neumanna, Tomana, Sovu, patří lidem, kteří se navzájem znali a mnohdy byli dobrými přáteli. Kniha odhaluje mnohé z jejich osobností, vykresluje momenty ze života (už od dětství za Rakouska-Uherska, nikdy mi nedošlo, že ho Seifert zažil). Věřím, že si básník nic nevymyslel, ale opravdu to vše takto zažil. Působí to možná nepravděpodobně, někdy až nemožně. Vždyť ty příběhy jsou do posledního jak z pohádky, nemožné a snivé jako báseň. Ale věřím, že se staly. Protože se dějí podobné i mně (a asi každému člověku). Od přečtení této knihy si toho všímám víc. Seifert neprožil neobyčejný život, jen měl neobyčejný smysl pro jeho neuvěřitelnou krásu, která se skrývá v maličkostech. O těch maličkostech je tato kniha. Skoro si myslím, že podobný příběh, jaké jsou v této knize, je za každou Seifertovou básní.

16 01.06.2019

Jelikož mě tato kniha zasvětila do tajů filozofie už ve 12 letech, velmi oceňuji její vstříctnost. Není náhoda, že hlavní postava je prepubertální dívka. Lekce filozofie jsou podávány věrně, odpovídají jednotlivým autorům, ale jsou zároveň tak polopatistické, že nedělají problém i dítěti nebo zkrátka laikovi. Myslím, že odrostlé děti nejsou zdaleka jediná cílovka a dospělým ta kniha sedne stejně, protože zkrátka mluví jednoduše o složitých věcech. Činí nárok na přemýšlení, nikoli chápání. Největší přínos knihy jsem tehdy viděl v tom, že jen neteoretizuje o filozofii, ale v závěru knihy přejde do praxe, aby ukázala, jaká je její skutečná síla. Dočítal jsem s otevřenou pusou.

16 31.05.2019

Snad už na první stránce jsem zůstal skoprněle civět na autorův styl. Napsat souvětí přes půl strany, aby dávalo stále smysl a přitom si ze své vlastní obsažnosti skrytě utahovalo, to umí kdekdo. Napsat z takových souvětí knihu, to umí jenom Selinger. Knihu jsem první četl, protože mě fascinoval styl, poté částečně proto, že mě fascinovala faktografičnost (tolik reálií v rychlé smršti za sebou - od značek rádia, auta, cigaret po převážně neznámé osobnosti, městské části, druhy knoflíků nebo poezie - jsem nezažil nikdy přetím ani potom), potom trochu ze zvědavosti, o čem ta kniha vlastně je, a nakonec ze zarputilosti. Když se vám autor v půlce knihy začne vysmívat, že to stejně nedočtete, hne vám to žlučí. Selinger si mě naprosto zpracoval, vsadil bych se, že přesně tohle byl jeho záměr. Jednou, až se po letech vzpomatuju, si to dám rád znovu!

15 30.05.2019

Je v tom balada - mnohé příběhy jsou melancholické a tragické. Ale tak je to i v životě.
Je v tom pohádka - mnohá příkoří jsou překlenuta silnou vůle nebo charakteru a příběh končí šťastně. I takový je život.
Želary visí v bezčasí, kdy se příběhy prolínají časem dopředu a dozadu ob jednu generaci, aniž by se prostředí jakkoli změnilo. Často se čtenáři pletou jména, nerozumí detailům, něco se vysvětlí později, něco už si do souvislostí jen stěží zařadíte, něco prostě vysvětlení nemá. A i takový je život.
Je v tom tvrdost i něha, vhled i nadhled, humor i smutek, étos i éros, příroda i člověk - jen věcí je tam málo, a to je dobře.

14 03.01.2021

Možná je to jakýmsi zpřízněním horalské krve, možná je to tím, že jsem v devíti letech v Koločavě byl, a viděl tam možná stejné dřevěnky jako kdysi Olbracht, a potomky krav, které viděl on, dodnes volně se procházející po ulici. Ta kniha naprosto dokonale vystihuje horalskou náturu, vystihuje divočinu, kde mýtus a pravda splývají, vystihuje podkarpatskou rus, kde dodnes jsou "kopce na kopcích a údolí v údolích a strže, kam ještě nezabloudil ani člověk, ani medvěd, ani jelen". Kdesi hluboko ve mně se rozezněly alikvótní fujarové tóny, na které je tato kniha naladěná s velikým citem a porozuměním. Kdo ví, toho kniha musí dostat do kolen, ostatní budou mít nejspíš cestu podstatně těžší...

14 31.05.2019

Cosi tklivého a čistého je v té knize. Setkáváme se s lidmi, kteří své problémy mají, často velké, ale také je řeší. A řešením je samota, oproštění se od civilizace, chudoba.
Často cítím, že s naší civilizací je mnoho věcí špatně, ale pro komplexnost věci je téměř nemožné takový názor vtělit do slov. Tato kniha o těchto problémech mluví tou nejkrásnější formou. Nabízí alternativní pohled. Mnohdy jsem se přistihl, že s tím a tím názorem souhlasím, a uvědomil jsem si, že v naší společnosti by to nebyl názor populární. Po přečtení mě přepadla touha ne-li se odstěhovat do lesa, pak alespoň žít skromněji.

13 07.02.2020

Při čtení, jako by mi někdo položil ruku na hruď a celou dobu ji tam držel.
Forma básně je tak úchvatná, že působí téměř organicky, jako by takto jazyk sám zatuhl po nějaké strašné erupci. Jako by takto měl prapůvodně vypadat.
A právě taková forma v sobě nese sdělení, jež jiným jazykem nelze uchopit. Vystihnout takový archetyp jako je vztah muže a ženy, to je výzva výzev. A tady to je! Zastřené a nahé. Po dočtení každého dalšího dne jsem se bál, aby další báseň nebyla slabší, a nepohřbila tak vše, co předcházelo. A pokaždé znovu jsem byl zasažen novostí a stejností toho, co čtu.
Básní se odvíjí příběh - jaksi nelineární, téměř bych byl v pokušení říct, že by bylo možné básně přeházet, protože se vše jakoby odehrává zaráz. A možná ne. A už se v tom zamotávám. Pokud Vás tento komentář provokuje (mě ano), snad Vás vyprovokuje alespoň k přečtení Adama a Evy.

12 15.03.2021

Nechci moc srovnávat s pozdějšími knihami. Líbí se mi zde, že autor, jako by si nelámal hlavu se čtenářem, ať si to přebere jak chce.
Je to příjemně napínavý příběh, který se přečte na jeden zátah, ale občas probleskne autorova potřeba po něčem hlubším (rozhovory s knězem, přemýšlení nad zázrakem apod.)
Že kniha nedopovídá je podle mě správné, copak je to v životě jinak?
Líbí se mi vývoj hlavní postavy, je nenásilný, spíš podprahový (např. to jde vidět na práci se sprostými slovy a odbornými termíny). Jako by to autor psal převážně pro sebe a tudíž tak trochu i o sobě. Tahle poloha je z jeho díla, podle mě, nejupřímnější a funguje.

12 19.08.2020

Humor je vlastně věc, která je tak absurdní, až je vtipná (ponechme stranou dvojsmysly). Hellerův humor je jakoby humor na druhou. Nekončí to u něj jednoduchou pointou, ani vlastně nejde o vtipně rozehrané situace (klasický humor často staví třeba na omylu). Hellerův humor jde do hloubky jazyka, prolíná jak vyprávění, tak promluvy postav, teče knihou, často přes několik stránek v jediném motivu, jako bláznova samomluva. Slova která používá jako by pozbyla smyslu. Výsledek je udivující, úžasný a naprosto jedinečný. Ten humor je smutný. Možná spíš melancholický. Říká se, že to první kniha, která si po válce dovolila "dělat si z toho srandu". Hlava XXII má ale svou hodnotu v tom, že humor není cíl (jako třeba v karikaturistické "Jak jsem vyhrál válku"), ale prostředek. Válka je hrozné absurdní šílenství, kde se může stát cokoli, protože si nikdy nemůžete být jistí, jestli se to náhodou neděje ve vaší pomatené hlavě.

12 02.07.2019

První setkání se Skácelem. Je pro mě obdivuhodné, jak je každé slovo plné významu, až přetéká. Proto báseň může být kratíčká, a přesto řekne tak moc...

A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet

12 30.05.2019

(SPOILER) Kvalitní řemeslo, vizuální hororové scény (jako by běžely před čtenářem na plátně), dobře vybudované prostředí, dobře zvládnutná kvazifilozofická omáčka (takové ty kecy co si musejí postavy myslet, aby měly hloubku), sympatcké charaktery.
Jen je to všecno jak podle šablonky. Postavy charakterizovatelné jedním slovem, hororové scény, které jsme všichni tak nějak už známe (a to jsem dosud de facto neviděl/nečetl žádný horor). Nejvíc mě bavily scény, u nichž jsem měl pocit, že jsou pro mě nové nebo že působí realisticky (útok ptáka v troskách železáren, historický exkurz v "mezihrách" apod.). Nejlepší záporáci nakonec byli ti lidští, škoda, že ti zajímavější zůstali nevyužiti.
Samotné To bylo zajímavé, dokud nebylo personalizované. Čím víc o Tom máme informací, tím míň mě baví a celkově působí nezvládnutě. Za snad největší chybu považuju, že se autor pustil do jakési pofiderní kosmologie (světlíky? želva? mimozemšťan? vejce? bez všeho toho balastu, kdyby se kniha snažila o větší uvěřitelnost, řekněme pravdě-podobnost, by to vyznělo líp).
A ještě jedna výtka: u scén s Tím (meh, skloňování...) King přehání efektnost na úkor konzistence (jaká v tomto světě platí logická pravidla?) a paradoxně i strachu o postavy (u některých scén je jasné, že jsou vypočítány jen na efekt).
K negativitě samozřejmě svádí přehnaná očekávání, když jeden čte první knížku tak známého autora. Jako žánrovka to funguje skvěle, párkrát to šokuje, párkrát opravdu stáhne žaludek, po zbytek času dobře baví (což je při té délce výkon).

11 12.01.2022

Pro téma, o němž pojednává, volí autor snad nejlepší možnou metodu psaní. Mluví o politickém kontextu do podrobností, nevynechává, uvádí všechna čísla, líčí vraždící mašinérii v celé hrůze. Ano, v celé. Jde o obraz tak ucelený, že se pod člověkem podlamují kolena.
Autor si ale poně uvědomuje nebezpečí, že čtenář přestane vnímat utrpení a zvykne si jen nasloupce strašlivých čísel. U mnohých knich s podobnou tématikou se tak děje. Proto prokládá vše konkrétními příběhy konkrétních lidí s jejich jmény a životy. Čtenáří není dovoleno usnout nad čísly, velmi dobře si neustále uvědomuje, že to je ten "zločin proti lidskosti", který k nám z oněch seznamů promlouvá: přetvořit člověka na číslo, protože s číslem se dá dělat cokoli...
Obdivuji autora, takové dílo muselo stát nejen stovky hodin výzkumné práce, ale především osobních sil. Výsledek stojí za to.

11 21.09.2020

Krásná a úchvatná. Je to na jedné straně klasická romance, s jednoduchým příběhem, starobylými motivy a romantizujícím vyzněním, ALE.
Starou křídlovku nedrží ale vesnický pamětník, ale cirkusák Viktor, takže dávné motivy ožívají v moderní (a stále naprosto svěží) formě.
Jakou důležitost mají vsuvky, místa, kde se objeví rým, opakující se motivy! Především se zde ale krásně hraje s časem. Současnost sedí v okně a předčasnost, co je to? Přání a obava nebo jen stylizace toho, co se opravdu stane? Nevím, ale pramení z toho spousta nádherných detailů (např. Terino vykání a tykání, motiv opadajícího popela...).
Neodvažuju se pokračovat, hledejte sami. Budu si to muset jít přečíst ještě jednou.

11 14.05.2020

Žádný velký umělecký zážitek, ale kniha si nehraje na to, že by nějaký měa zprostředkovat. Chce jen bavit, a to se jí daří. Zvláště ze začátku je velice svěží a nejednou Vás donutí smát se nahlas. Jak se ale autor snaží udržet frekvenci humoru (alespoň 2x na stránku), sklouzává postupně k šablonovitosti a ke konci knížky už ztrácí dech. Když je přečtete naráz, nebude Vám to vadit.

11 09.05.2020