A znovu láska

Vánoce dospělých

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak
dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobaveni sami sebou
a ticho roztáhne svých deset
prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou si po večeři na
procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř jsou Vánoce.

......
Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na ní drnkal, ale aby ta harfa spinkala. Místo harfy dostal jsem boty. Potom mně bylo jednou také šest let, padal sníh, a já jsem toužil po zlaté hasičské přilbě. Dostal jsem rukávník......
...Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělil mně pruhované pyžamo.

Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka i kosi. Zmoudřel jsem, nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem jsem nebýval zklamán...........
Avšak od osudným Vánoc , kdy moje sny začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne Vánoce kouzlo.
Proto, když jsem nedávno skládal chlapečkovi vánoční dopis, vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš.
Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala.

PS: přála jsem si k Vánocům harfu v deseti letech, být harfistkou ve zlatých šatech a nemuset hrát na klavír. Také jsem byla moc zklamaná a dnes lituji rodiče, trucovala jsem dost dlouho....

Tak jsem se vrátila z Jupiteru na planetu Zemi, abych se setkala se svým oblíbeným básníkem .....

A znovu láska
znovu odedávna
z povzdálí překáží smrti .....

Jeho poslední sbírka je zakončena Modlitbou v jeho osobním podání :

A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil

Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil

A také moudrost, abych znal
a od sebe to rozeznal .....

To je povzbuzení pro dnešní nelehkou dobu ....
Samozřejmě doporučím.

Pro mne i tato sbírka je důležitá. Nezabývám se tím, jestli je učesaná. Čtu.
Takové verše! Kdo to dokáže?

"Ty o tom víš a s tebou čmeláček"
Nebo:
"A ty jsi čekala jak ptáci na dešti"

Asi je to poezie spíš pro ženské oko a srdce, ale žen je na světě také dost na to, aby byla napsaná...

To je tak, když se vaši milí příbuzní dozví, že čtete poezii. Nafasujete Skácela. A koneckonců - proč ne, bylo to dobré.
Jde vidět, že je to trochu neučesaný výbor, na začátku jsem při pohledu na další výplňkové "bože" chtěl říci "Skácele" a knihu zaklapnout, nicméně jsem vytrval a to se vyplatilo. Skácel umí skvěle zobrazit pomíjivost času, spojitost přítomnost s minulostí (třeba báseň Bez konce a názvu), vše v plášti vzpomínek, přírody a ticha.
Nicméně i tak pro mě většina básní byla těmi, které se spíše líbí, než aby rezonovaly. To je však mírou osobního vkusu.

Předčasné jaro

Jak ti mám vylíčit to jaro
s kterým jsem osaměl jak zabloudilá včela
obavu stromů v květu
že v noci přijde mráz

Havrani se už přichystali k odletu
a přece váhají
Ta časná jedovatost dnů
(chutnám ji na jazyku jako olovo)
nabádá k tichu bez konce

Není to opatrnost je to prastaré a z hlubin
je to pilná úzkost včel
vylétly předčasně
a nemají kam uložiti snůšku

Včelíny vyhořely dávno
(s. 31)

Konečně jsem našla sbírku Skácelových básní, která mě vzala za srdce. A nakonec jsem zjistila, že tomu zase vůbec nerozumím. V doslovu jsem se dočetla: (tento soubor básní) „Vyšel z jeho rukou a pod jeho titulem, ale nedá se říci, že mu autor už ve všem všudy stačil vtisknout nezvratnou podobu. Musíme se smířit s tím, že jednou provždy zůstane při podobě přibližné.“ Já jsem ráda, že tomu tak je.

První setkání se Skácelem. Je pro mě obdivuhodné, jak je každé slovo plné významu, až přetéká. Proto báseň může být kratíčká, a přesto řekne tak moc...

A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet

Nenaladil jsem se tentokrát na Skácelovy verše.
V doslovu jsem se dočetl, že jsou tyto básně jeho posledními. Snad ještě neučesané, přesto vydané.
Sbírka má lákavý titul, přesto jsem nebyl s to proniknout do líbivosti a dychtivosti slok. Závěrečné básně byly bohatší a pro mne melodičtější, nenašel jsem nicméně klenot, který by zazářil vášní a touhou. Poselství mají básně bezpočet. Přesto se přikloním k nižšímu ohodnocení, protože dřívější Skácelova tvorba mě vzala za srdce mnohem přímočařeji.
Přesto ho považuji za velkého básníka.

Osobité, přiléhavé, s dávkou nostalgické vzletnosti, prostě hezké čtení pro duše s poetickým DNA. :-D

Mistr píše mistrovské básně. Nečeká potlesk, obdiv, slávu. Snad jen trochu soucítění a zamyšlení.

Bravo!

Jan Skácel ve své nejryzejší podobě. Takový, jaký si ho pamatuju ještě z dob studií :) Uplývající nemilosrdný čas, pokora autora nad osudem, nadlidský smutek. A teď rychle pryč k něčemu veselejšímu.

Krása, u které se bojím, že ji zaplaším neobratnými slovy. Melancholie, smrákání, vzpomínky, smutek, láska, smíření. Odhodlání jít až na dřeň, okamžiky zamrzlé v čase a prozkoumané všemi smysly. Básně, které při každém čtení poodhalí něco jiného, a proto stojí za to se k nim znovu a znovu vracet.

*
A je to těžké
najít pro útěchu
penízek slova
nezlehčené měny

Odešel tiše
za ticho se schovat
hlomozným světem
na smrt unavený

Celkem často míjím kašnu na náměstí Svobody se Skácelovými verši.Čtenářská výzva mě postrčila si aspoň jednu sbírku od autora přečíst. Už jen pro tyto dvě básně nelituji.

Krajina s černým koněm a řekou zapomnění

I voda v řece Léthé zamrzne
kdo dvakrát zemře věčně bude živý
až vydají se pěšky přes zálivy
básníci zakázaní za živa.
Nad hlavou poletí jim labutě
na břehu kůň jak černý vítr rzá
a těžká voda v řece zapomnění
ta voda bez dna na dno zamrzá.

Slova

A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet.

Je krásné propracovávat se k této sbírce těmi předchozími - protože jakkoli byl člověk dosud okouzlen sbíráním okamžiků, tady jsou ty okamžiky řazeny do příběhů, tu dopovězených, tu naznačených. Formálně vytříbená sbírka, plná smutku, samoty a pokory. Děkuji, pane Skácele.

Ze všeho, co jsem kdy od Skácela četla, šlo tohle nejvíce mimo mě. Ve sbírkách básní hledám poezii... útulno, krásu, adrenalin, porozumění. A také rytmus, rýmy a metafory, které berou dech. Zde jsem nenašla nic z toho, i když pár úryvků mě přece jen letmo oslovilo.

Nezůstalo u Smuténky a sáhla jsem i po další Skácelově sbírce. Opět se při čtení dostavil pocit jakéhosi smíření a pokoje, stejně tak jako jsem byla nucena hluboce se zamýšlet, byť nad banálními věcmi. Příjemné počtení.

Milostná

Na hřbetě ruky hnědé znamení
já ale dobře vím
(kolikrát přeli jsme se o růži)
že je to podzim náš a javorový list
který ti vítr zavál
tak nečekaně tiše pod kůži