Luccinda komentáře u knih

Čteno v angličtině.

Nikdy jsem se nepovažovala za velkého fanouška moderní poezie, ale tahle sbírka mě naprosto dostala! Jak už název napovídá, sbírka je rozdělená do tří částí - Love, Her a Wild. Přestože byly všechny tři opravdu skvělé, nejvíce se mi líbila část Wild, která pojednává o životě, o lásce a štěstí, o snech a životních cílech.

Atticus do této knihy vložil část svého srdce a to je právě to, co všechny básně činí tak nádhernými. Sbírka je navíc doplněná o překrásné černobílé fotografie, které básním dodávají přímo kouzelnou atmosféru.

3 24.08.2020

První díl trilogie Ohnivák byl pro mě obrovským překvapením, a to především kvůli tomu, že mezi čtenáří nemá takové ohlasy jako jiné YA série. Pokračování sice nedosáhlo takových kvalit jako předchozí díl, nicméně i tak jsem byla s knížkou nadmíru spokojená.

Jednu z největších změn prodělala samotná hlavní hrdinka. Marguerite jsem si v prvním díle oblíbila hlavně pro její rozhodnost a sebevědomí, tyto vlastnosti se ale v této knížce jaksi vytratily. Najednou tu máme nejistou Marguerite, která pořád dokola přemýšlí jen nad jejím "osudovém" vztahu s Paulem, což po pár stranách začne lézt pěkně na nervy. Bohužel ani nové dimenze už nejsou, co bývaly, připadají mi takové nemastné neslané. Na druhou stranu autorka opravdu umí psát, knížka je od začátku až do konce neuvěřitelně napínavá, na čtivosti jí přidávají i krátké kapitoly. Příběh plyne velmi rychle a provází ho jedna akční pasáž za druhou, takže se při čtení rozhodně nenudíte.

Poslední věcí, kterou bych chtěla zmínit, je milostný trojúhelník, který já bytostně nenávidím a tady ve druhém díle je snad ještě markantnější než v tom prvním. Navíc si prostě nedokážu vybrat, s kým by měla Marguerite nakonec skončit. V předchozím díle jsem byla jednoznačně tým Paul, ale teď u mě převládá spíš Theo.

1 24.08.2020

Co vás na knížce upoutá jako první je bezpochyby anotace, která je tak mrazivá, jak jen u thrilleru může být. Ve stejném duchu se nese i začátek knihy, takže se do příběhu začtete opravdu rychle. Toto kouzlo ale postupem knihy nějak vyprchalo. Co mi v knížce nejvíce chybělo bylo pátrání po pachateli, detektivové se totiž celou dobu zaměřovali víceméně jen na seznam budoucích obětí a na to, kdo je vrah, přišli na konci knihy jen tak mimochodem. Knížce ale naštěstí nechyběl velký zvrat spojený s hlavní postavou, který jsem opravdu nečekala a po dočtení příslušné kapitoly jsem jen seděla s otevřenou pusou a myslí se mi honily věty jako "To přece nemůže být pravda."

Hlavnímu hrdinovi samozřejmě nechyběly typické povahové rysy téměř všech současných knižních detektivů. Workoholik se sklony k násilí, s tajemnou minulostí a odporem k autoritám. Už by si ti autoři měli vymyslet něco originálnějšího. Celkově mi charaktery postav přišly hodně ploché, občas jsem se ztrácela ve jménech a nebyl tam nikdo, koho bych si vyloženě oblíbila.

2 24.08.2020

Nemůžu uvěřit, že už je to osm let, co u nás vyšel první díl Měsíčních kronik. Abych pravdu řekla, tahle série mě nikdy moc nelákala a původně jsem ani neměla v plánu jí někdy číst. Pak ale vyšli Renegáti a já jsem se tak zamilovala do stylu psaní Marissy Meyer, že mě to donutilo můj dosavadní postoj k Měsíčním kronikám trošku přehodnotit.

Cinder je už druhým retellingem pohádky Popelka, který jsem přečetla, a i když byla Nevlastní sestra vážně skvělá, Cinder jí hravě strčila do kapsy. Přestože byla základní kostra příběhu už předem daná a spousta událostí v knize se tak dala předvídat, autorka zasadila příběh do fantastického a nesmírně originálního světa, který je promyšlený do nejmenšího detailu. Postavy byly skvěle vykreslené, zamilovala jsem si jak Cinder a prince Kaie, tak i spoustu vedlejších postav, třeba Cindeřinu nevlastní sestru Pivoňku nebo androidku Iko (která byla fakt boží a doufám, že dostane v dalších dílech mnohem více prostoru).

Zápletka s epidemií letumózy, smrtelné nemoci, na kterou dosud neexistuje žádný lék, mě opravdu bavila! Určitě by bylo fajn, kdyby autorka v dalších dílech více vysvětlila, jak přesně nákaza vznikla a jakým způsobem napadá lidský organismus. Nějaké náznaky sice padly už v tom prvním díle, nicméně doufám, že to má Marissa Meyer trošku víc propracované…

Na začátku jsem zmiňovala, že jsem si v Renegátech zamilovala autorčin styl psaní. Ten byl sice v Cinder o něco prostší, než jak jsem si ho pamatovala z Renegátů, ale čtivost se mu rozhodně nedá upřít. Knížkou jsem prolítla během dvou dnů a jsem z ní naprosto nadšená! Doufám, že i další díly Měsíčních kronik budou tak skvělé jako Cinder a jsem zvědavá, která série Marissy Meyer se mi nakonec bude líbit víc.

3 24.08.2020

Knížky s tematikou druhé světové války miluju a stále je vyhledávám, i když je pro mě už dost těžké najít něco originálního, co jsem v žádné podobě ještě nečetla. A konečně se mi to podařilo! Osvobození je určitě jedna z nejlepších knížek o druhé světové válce, které v poslední době vyšly.

Hlavní hrdinka Nancy je to, co celý příběh posouvá na vyšší úroveň. Nancy navenek působí jako rozmazlená panička, která dokáže maximálně sladit rtěnku s oblečením a utrácet peníze svého bohatého manžela. Což ona skutečně je, až na dobu, kdy bojuje po boku mužů a zabíjí nacistické vojáky. A ano, je to fakt tak hustý, jak to zní. Knížka popisuje, jak si Nancy postupně získávala svou pozici v tom mužském světě. Vojáci jí zpočátku nepřijímali, protože nechtěli, aby jim velela žena. Až díky Nancyině chytrosti, odvaze a drzosti jí začali uznávat. Musím říct, že jestli skutečná Nancy Wakeová byla tak drsná jako v knížce, nedivím se, že z ní měli Němci nahnáno…

Příběh sice nelíčí všechny historické události úplně přesně tak, jak se skutečně staly, nicméně jak se dočteme v poznámce na konci knihy, většina změn spočívala pouze v úpravě dat a časové posloupnosti nebo ve vypuštění některých postav z příběhu. Co mě ale trošku zamrzelo byl způsob, jakým byly v knize jednotlivé události podány. Styl psaní byl spíše věcný a takový „necitlivý“, příběh ve mně za celou dobu nevyvolal prakticky žádné emoce.

Jinak jsem ale z Osvobození nadšená! Příběh samotný mě opravdu bavil, kapitoly byly krátké a úderné, takže jsem měla potřebu ve čtení pokračovat pořád dál a dál. No a jak už jsem psala na začátku, líbilo se mi hlavně osvěžení tématu druhé světové války, nic podobného jsem dosud nečetla.

1 24.08.2020

Na LGBT románech mi většinou vadí, že jsou takové roztomilé a přeslazené, protože ten vztah potom působí strašně nereálně. A to je právě ten hlavní důvod, proč se mi ČBaKM tolik líbila. Oproti ostatním LGBT románům působí dospěle a autorka se nezalekla ani sexuálních scén, kterých je v knížce požehnaně. Díky nim je ale vztah Alexe a Henryho ještě o něco uvěřitelnější, navíc jsou skvěle napsané a Alex s Henrym mají mezi sebou tak úžasnou chemii, že mě to prostě bavilo.

Za úspěchem knížky nepochybně stojí i prostředí, ve kterém se děj odehrává. Alex je synem americké prezidentky a sám se snaží prosadit v politice, pomáhá při přípravách prezidentské kampaně pro nadcházející volby a pravidelně se objevuje na titulních stranách časopisů. Princ Henry zas potěší každého fanouška britské královské rodiny. Příběh se hodně točí kolem politiky a mezinárodních vztahů, což dělá ze vztahu Alexe a Henryho něco jako zakázanou lásku, oba totiž mají spoustu důvodů, proč se musí před veřejností skrývat.

ČBaKM je také jedna z nejhumornějších knížek, jaké jsem kdy četla! Myslím, že je to částečně zásluha i dobrého českého překladu, protože všechny ty komické situace vyzněly fakt dobře a kolikrát jsem se neudržela a musela se smát nahlas, což se mi při čtení stává málokdy.

Tohle je asi ten nejlepší LGBT román, jaký jsem kdy četla. I tak vás ale musím trošku varovat, nemějte příliš velká očekávání, než se do knížky pustíte. Sice je totálně boží, ale pořád je to hlavně oddechovka a s tím byste do té knížky měli jít, abyste pak nebyli zbytečně zklamaní.

5 24.08.2020

Závěrečný díl Renegátů přinesl naprosto epické zakončení celého příběhu, ovšem kdybych ho měla srovnat s předchozími dvěma díly, byla by Supernova určitě nejslabší. Navzdory tomu, že Marissa Meyer umí čtenáře velmi dobře vtáhnout do děje, pět set stran už mi na tuhle knížku přišlo celkem dost. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, ale byly tu pasáže, kdy jsem si přála trochu to vyprávění urychlit. Naštěstí byl v knížce dostatek šokujících momentů a dějových zvratů, čímž autorka to pomalé tempo vyprávění trošku vykompenzovala.

Dějově je Supernova hodně obsáhlá a nechybí ani akční a bojové scény, které autorka píše skvěle! Co se mi ale na příběhu fakt nelíbilo bylo to [MINI SPOILER] postupné odhalování Noviny identity. Myslím, že nám bylo všem od začátku jasné, že Renegáti Novu jednoho dne odhalí, ale to, jak to autorka nakonec udělala, mi přišlo zbytečně zdlouhavé. [KONEC SPOILERU] Zato závěrečný souboj Renegátů a Anarchistů byl naprosto fantastický! Tu obrovskou proměnu Ace Anarchisty jsem vůbec nečekala a strašně mě pak bavilo sledovat Novu a to, na kterou stranu se nakonec přikloní. Přišlo mi, že to na konci do sebe všechno krásně zapadlo, a i když to zakončení nebylo úplně překvapivé, myslím, že to byl přesně takový konec, jaký si tahle trilogie zasloužila.

A nakonec epilog. Já vám pořád nějak nevím, co si o něm mám myslet. Pochopila jsem naprosto přesně, co tím autorka chtěla říct, a svým způsobem bylo fakt mega hustý, jakou informaci nám takhle na závěr naservírovala, ale zatraceně, já bych teď potřebovala vědět, jestli se tahle věc nějak vyřeší. Takže pokračování? Prosííím.

2 20.08.2020

Musím přiznat, že jsem se trošku obávala, jestli nepůjde kvalita po fantastickém prvním dílu strmě dolů, ovšem Marissa Meyer opět nezklamala. Protivníci byli hned v několika ohledech dokonce ještě lepší než Renegáti! Autorka tu bravurně rozvíjí svět superhrdinů, dozvídáme se spoustu nových informací z historie Výjimečných a vyvíjí se také charaktery hlavních hrdinů, především postava Adriana mě v Protivnících hodně bavila.

Knížka se opět zaměřuje na stále probíhající souboj Renegátů a Anarchistů a stejně jako v předchozím díle ani tady není nic černobílé. Obě strany mají svá pro a proti a ani jedna se nedá označit za čistě dobrou nebo čistě zlou. Přiznám se, že i když jsem se původně přikláněla spíše na stranu Renegátů, v tomto díle mi byli o něco sympatičtější Anarchisté.

Protivníci mě také utvrdili v tom, že Marissa Meyer píše opravdu úžasně. Knížka byla od začátku až do konce neskutečně čtivá, a přestože nebyla tolik akční jako první díl, nedokázala jsem se od ní odtrhnout.

1 20.08.2020

Přestože má tahle cihlička přes 500 stran, užila jsem si každou z nich. Styl psaní Marissy Meyer je totiž tak krásný a poutavý, že jsem knížkou doslova prolítla. Někomu by nemusel sedět trošku rozvleklejší začátek, ale za mě to byl perfektní úvod do celého příběhu a skvělé seznámení se s novým světem a s nemalým množstvím postav.

Kapitoly jsou vyprávěné na střídačku z pohledu dvou hlavních hrdinů: Nova patří k Anarchistům a Adrian k Renegátům, přičemž obě skupiny se ze srdce nenávidí. A teď přichází to, co je na celé sérii úplně nejlepší, a to je naprosto skvělé vykreslení obou frakcí. Anarchisté jsou sice zpočátku představeni jako padouši, ale v průběhu čtení postupně zjišťujeme, že jejich cíle nejsou zas tak špatné, jak se na první pohled zdá. Renegáti zase sami sebe prezentují jako superhrdiny, kteří zachránili svět, nicméně ani oni nejsou stoprocentní klaďasové. Autorka mi tak v hlavě vytvořila naprostý chaos a já jsem většinu času nevěděla, komu bych měla vlastně fandit.

4 20.08.2020

(SPOILER) Bohužel, u téhle klasiky nemůžu být úplně pozitivní. Můj hlavní problém spočíval v tom, že jsem do knížky šla s tím, že je to knížka o holokaustu. Profesorka literatury nám na gymplu o Sophiině volbě mluvila velmi poutavě, ale jaksi se zapomněla zmínit, že téma druhé světové války se v knížce vyskytuje pouze okrajově, dohromady to dávalo asi tak 250 stran z těch 720. Kromě toho nám při výuce prozradila prakticky celou zápletku, takže mě při čtení vlastně ani nemělo co překvapit nebo šokovat.

Co je ale nejdůležitější, byla to hrozná nuda. Chápu, proč je označována za klasiku, i proč jí ostatní čtenáři tak milují. Z hlediska americké historie nebo tématu rasismu má Sophiina volba hodně co předat, na své si přijdou také milovníci filosofie či sáhodlouhých popisů, ale já jsem zkrátka čekala příběh o holokaustu a ten jsem sice dostala, ale v mnohem menší míře, než bych si přála.

Jediné, co mě opravdu bavilo, bylo sledovat vztah Sophie a Nathana. Už od začátku bylo jasné, že to ten kluk nemá v hlavě v pořádku, takže odhalení jeho psychické nemoci nebylo žádným překvapením. Zároveň to byl také jediný důvod, proč jsem knížku vůbec dočítala, prostě jsem chtěla vědět, jak to mezi Sophie a Nathanem nakonec dopadne.

Za sebe Sophiinu volbu bohužel doporučit nemůžu, v seznamu maturitní četby určitě najdete spoustu jednodušších a podle mého názoru mnohem hodnotnějších děl. Nebyl to až takový propadák, chvílemi mě čtení dokonce i bavilo, ale kdyby byla knížka o 300 stran kratší, užila bych si jí více.

11 31.07.2020

Muži v mé situaci jsem si chtěla přečíst hlavně z toho důvodu, že Per Petterson je velmi oceňovaný autor a jeho knížky jsou dobře hodnocené i u nás. Kromě toho mě na knížku neskutečně nalákala anotace, těšila jsem se na prostředí Norska, kde se příběh odehrává, a na takovou tu chladnou, skoro až mrazivou atmosféru, která je pro severské autory tak typická. Měla bych tedy být spokojená, protože všechno tohle jsem v knížce opravdu našla.

Jako celek na mě ale knížka působí trošku rozpačitým dojmem. Nenabídne vám totiž nic víc než to, co už je popsáno v anotaci. Doufala jsem, že autor půjde při popisu myšlenek a pocitů více do hloubky, ale to se bohužel nestalo. Hlavní hrdina byl stejně chladný jako ta atmosféra, o které jsem mluvila na začátku. Rodinné vztahy, kolem kterých se vlastně celá knížka točí, byly vykresleny dost povrchně a spoustu věcí jsem si při čtení musela domýšlet, což mi popravdě příliš nesedlo.

Na druhou stranu nemůžu říct, že bych se při čtení nudila. Styl psaní autora se mi zalíbil, knížka se četla dobře. I z toho důvodu si jsem poměrně jistá, že si své čtenáře určitě najde. Já už po své předchozí zkušenostmi s Odeonkami očekávám, že mě aspoň trochu emočně zasáhnou, ale to se o knížce Muži v mé situaci říct nedá. Za mě tedy lepší průměr, i když v tomhle ohledu jsem asi dost velká výjimka.

1 31.07.2020

Příběhy vyprávěné dětskýma očima ve mně většinou dokážou vyvolat obrovskou škálu emocí a ani Vlak pro děti v tomhle ohledu nebyl výjimkou. Malý Amerigo sice vyrůstá v chudobě, ale přijde mu to naprosto normální. Přesto však nic nenamítá, když ho jeho maminka jednoho dne posadí do vlaku, který ho odveze do úplně jiného světa. Bylo úžasné sledovat, jak se takové dítě vypořádává se strachem a nejistotou, ale také s nalezenou rodičovskou láskou, která mu byla v jeho vlastním domově cizí. Z knížky je cítit taková ta dětská naivita, která se ale vytratí v okamžiku, kdy se Amerigo vrací zpět do svého rodného města.

Vlak pro děti je krásná, dojemná a citlivě napsaná knížka, která mě velmi mile překvapila především svou hloubkou. Autorka dokázala na pouhých 192 stranách obsáhnout velké časové období, a přesto jsem neměla pocit, že by mi v knížce něco chybělo, nebo že by jednotlivé události byly popisovány příliš povrchně. Snad jen jednu věc bych autorce vytkla, a to skok o spoustu let dopředu, který se odehrál ke konci knihy. Osobně by mi vůbec nevadilo dozvědět se trošku podrobněji o událostech, které tomuto skoku předcházely.

Jinak jsem s knížkou maximálně spokojená! O událostech, které se v Itálii po skončení války skutečně děly, jsem dosud vůbec nic nevěděla, takže bylo skvělé objevit další kus historie. Pokud rádi čtete historické romány, je pro vás Vlak pro děti absolutní nutnost!

2 31.07.2020

Colleen Hoover tak, jak ji neznáme! A přesto pořád stejně úžasná. Ačkoliv Pravda, nebo lež spadá do úplně jiného žánru než ostatní autorčiny knížky, vlastně se od nich zas tolik neliší. Máme tu romantickou linku, podrobně popsané milostné scény, a přestože se knížka na první pohled tváří jako oddechovka, i tady si pro nás autorka připravila pár silných a důležitých témat. A jak jsme u Colleen zvyklí, i Pravda, nebo lež je až nebezpečně čtivá. Když říkám nebezpečně, tak to myslím doslova, protože jakmile se do knížky jednou začtete, už jí prostě nedáte z ruky, i kdyby na tom závisel váš život. Já jsem knížku přečetla za dva večery a můžu s klidným srdcem prohlásit, že to byl nejlepší psychothriller, jaký jsem kdy četla.

Teď by měli zbystřit hlavně citlivější jedinci. Pravda, nebo lež opravdu není nic pro slabé povahy. Dokonce i na mě (a to mám na podobné scény fakt silný žaludek) byla knížka někdy až moc drsná. Ti, co už mají dočteno, určitě ví, o kterých scénách mluvím… Hlavně pro maminky bude čtení téhle knížky asi hodně psychicky náročné.

A připravte se i na sex. Autorka se toho opravdu nebála a nějakou milostnou scénu vložila téměř do každé kapitoly. O sexu se v knížce mluví prakticky neustále. A když už nikdo neprovozuje sex, tak o něm aspoň přemýšlí. Svým způsobem to ale byla jedna z věcí, které mě na knížce bavily nejvíc, protože krásně dokreslovala charaktery postav.

Příběhově je Pravda, nebo lež velmi zajímavá. Líbilo se mi prolínání hlavní dějové linky z pohledu Lowen s kapitolami z Veritiny autobiografie, bylo úžasné takhle postupně odhalovat, co je Verity vlastně zač. Příběh tak byl čím dál temnější a děsivější, ke konci nabral neuvěřitelný spád a rozuzlení bylo mega šokující! Kvůli němu jsem byla na Colleen trošku naštvaná, protože si opravdu neodvažuju hádat, která verze byla pravdivá.

10 31.07.2020

S hlavní hrdinkou toho moc společného nemáme, i tak jsem se do ní ale dokázala naplno vcítit. Rozuměla jsem jejím myšlenkám a pocitům a často jsem měla pocit, jako by to byla reálná osoba, kterou doopravdy znám. A úplně stejně sympatická mi byla i její nejlepší kamarádka Johana. Někdy jsem měla dokonce pocit, že bych takovouhle Johanu ve svém životě sama potřebovala.

Když pominu vztah Liv a Tamary, mezi hlavní témata v knížce patří především přechod do dospělosti, osamostatnění se, hledání a přijetí sebe sama nebo přemýšlení nad svou vlastní budoucností. A to všechno jsou témata, která jsou pro mě v současnosti velmi aktuální. Knížka mi pomohla si uvědomit, že nejsem jediná, kdo se v tomhle věku cítí takhle zmateně a nejistě, ať už se to týká studia na vysoké škole nebo života obecně. Liv mě svým způsobem hodně inspirovala a dodala mi odvahu k tomu, abych přestala žít tak, abych náhodou nezklamala něčí očekávání, a více se soustředit na to, co doopravdy chci. Myslím, že v tomhle ohledu má knížka hodně co předat a už z toho důvodu by měla být čtená.

V neposlední řadě bych se ráda zmínila o druhé dějové lince, která se odehrává ve Skotsku. Protože Skotsko miluju a je mým velkým snem se do této země jednou podívat, tahle dějová linka mě bavila snad ještě víc než ta z Prahy. Takže moc děkuju autorce, že se rozhodla zasadit příběh Tamařina souhvězdí alespoň částečně právě do Skotska.

5 31.07.2020

Múza nočních můr byla stejně kouzelná a nádherná jako předchozí díl, přesto ale byla v něčem jiná. Ne horší, prostě jiná. Myslím si, že pokud vám Snílek nesednul z důvodu poetičtějšího stylu psaní a pomalejšího tempa vyprávění, měli byste dát Múze určitě šanci, protože zrovna v tomhle ohledu se Múza od Snílka liší nejvíce.

Na začátku se v knížce objevuje úplně nová dějová linka, která se ale s původním příběhem začne postupně prolínat a vysvětluje různé historické souvislosti a původ některých postav. Právě díky této nové dějové lince se příběh rozjíždí o trochu rychleji než ve Snílkovi, knížka je o dost akčnější, ale přesto si zachovává tu tajemnou pohádkovou atmosféru, díky které jsem si tuhle sérii tak zamilovala.

Vývoj postav tu byl úplně neuvěřitelný! Hrozně se mi líbilo, že tentokrát dostaly v knížce kromě Lazla a Sarai hodně prostoru i vedlejší postavy a mohla jsem se tak dozvědět více o jejich minulosti a sledovat vývoj jejich charakterů. S novou dějovou linkou samozřejmě přišly také nové postavy, které jsem si oblíbila úplně stejně, jako všechny ostatní! A když se pak osudy všech hrdinů propojily, všechno do sebe krásně zapadlo.

S blížícím se koncem přišla spousta akce a napětí, což bylo něco, na co jsem po zkušenostech se Snílkem rozhodně nebyla připravená. V jednom bodě jsem měla takový strach o životy postav, až se mi nechtělo věřit, že vážně ještě čtu tu pomalou pohádkovou fantasy. Závěr příběhu byl naprosto skvělý a dokonce mi přišlo, jakoby si autorka nechala pootevřená vrátka pro případné pokračování. Já jsem rozhodně pro!!!

1 31.07.2020

Podruhé jsem naprosto okouzlena knížkou Snílek neznámý a podruhé se mi nějak nechce věřit, že se tahle knížka mohla někomu nelíbit. Ano, příběh plyne trošku pomaleji, než jsme u young adult zvyklí, a chápu, že ne každému může vyhovovat popisnější styl psaní autorky, ale já všechny tyhle věci osobně vnímám jako ta největší pozitiva, která Snílka tolik odlišují od ostatních knížek stejného žánru.

Hned od první stránky jsem z knížky cítila nádhernou pohádkovou atmosféru a nechala se příběhem úplně pohltit. Každá věta, každé slovo bylo pohlazením po duši a já mám pocit, že i kdyby příběh stál za starou belu, stejně bych si čtení užila. Naštěstí byl ale příběh stejně dokonalý jako všechno ostatní.

Už dlouho jsem se při čtení necítila být součástí příběhu natolik jako právě u Snílka neznámého. Žila jsem s postavami, oplakávala je a smála se s nimi. A do toho jsem si připadala, jako bych se ocitla v pohádce...

31.07.2020

Modlitba za Černobyl představuje osudy „černobylců“, lidí, které přímo zasáhla katastrofa v Černobylu. Autorka jejich výpovědi nijak neupravovala, takže knížka působí velmi syrově a autenticky. A musím se přiznat, že ani po zhlédnutí seriálu a spousty dokumentů jsem si nedokázala představit, co všechno si lidé kvůli Černobylu museli vytrpět. Ať už to byli obyčejní lidé, vojáci, likvidátoři, vědci, vystěhovalci ze zamořených oblastí nebo děti, nebylo vůbec lehké číst o jejich životech po Černobylu. Nejhorší ovšem bylo, jaká bezmoc ze všech těch výpovědí čišela. Lidé často neměli nejmenší ponětí, co je to radiace a jak působí na všechno živé i neživé. Nechápali, proč musí najednou opouštět své domovy, proč nesmí konzumovat zeleninu, kterou vypěstovali, proč si od nich jejich příbuzní či známí udržují odstup a nechtějí je pustit do svých domovů a ke svým dětem. Spousta lidí zemřela na nemoc z ozáření. Spousta jiných lidí onemocněla rakovinou. Narodily se postižené děti, děti bez ručiček a nožiček, děti, co zemřeli pár hodin po porodu...

Knížka mě velmi zasáhla, musela jsem si jí hodně dávkovat a někdy mi z toho všeho bylo fyzicky špatně, a to mám na tyhle věci docela silný žaludek. Jedna věc mi ale při čtení hodně vadila. Jak jsem psala na začátku, autorka ponechala výpovědi lidí bez jakýchkoli úprav, takže byly občas velmi chaotické. Je to škoda, protože kdyby se příběhy, byť jen malinko upravily do nějaké čitelnější podoby, bylo by to takřka dokonalé.

4 31.07.2020

Od knížky jsem příliš velká očekávání neměla, vlastně jsem jí nejdříve vůbec neplánovala číst. Jenže pak jsem si poslechla 35 minutovou ukázku z audioknihy a bylo rozhodnuto. Tereza si mě svým hlasem zkrátka získala a díky němu jsem si hrozně moc užila i poslech audioknihy, která by mě v klasické papírové verzi stoprocentně tolik nezaujala.

Některé události popisované v knížce jsem zčásti znala už z podcastu V oblacích, i tak pro mě ale byl Terezy příběh natolik inspirativní, že jsem si je ráda poslechla znovu a v rozšířené verzi. Co mě ale překvapilo úplně nejvíc bylo to, kolik emocí ve mně audiokniha dokázala vyvolat. Několikrát jsem při poslechu brečela, a to tak, že hodně. Kapitoly, ve kterých Terez vyprávěla o mámě, pro mě byly hodně bolestivé. Někdy jsem se s Terezy příběhem dokázala až děsivě moc ztotožnit, ve většině případů jsem jí ale neskutečně obdivovala za to, co všechno dokázala. Zároveň mě knížka dokázala skvěle namotivovat a přesvědčit, že když chci, dokážu všechno na světě.

Pár výhrad ale přece jen mám. Na začátku pro mě bylo hodně těžké se v příběhu zorientovat, protože není vyprávěný chronologicky. A jak název napovídá, knížka byla opravdu hodně přeslazená. Těch přirovnání tam bylo na můj vkus trošku moc a některá se i dost opakovala. I tak jsem ale z knížky prostě nadšená, protože mám pocit, že jsem si z ní opravdu něco odnesla.

2 31.07.2020

Když jsem si přečetla anotaci ke knížce, první, co mi prolétlo hlavou, bylo: „Tak to je hustý, tohle si rozhodně musím přečíst!“. Já tyhle kruté a drastické příběhy totiž fakt zbožňuju a jsem ráda, že mě knížka v tomhle ohledu ani trochu nezklamala.

Příběh je neskutečně zamotaný, ale naprosto geniální! Kapitoly jsou vyprávěné střídavě z pohledu všech hlavních postav a vy si tak postupně skládáte střípky informací do jednoho celku, který se vám odhalí až úplně na konci. A identita únosce? Tu jsem absolutně neodhadla!

Co mi trošku kazilo dojem ze čtení bylo to, že autorka každou kapitolu ukončila nějakým velkým odhalením nebo zvratem. Jenže další kapitola na to vůbec nenavazovala, protože byla vyprávěná z pohledu jiné postavy. A než jsem se těmito kapitolami prokousala, úplně jsem zapomněla, že se tam předtím odehrál nějaký šokující moment. A takhle pořád dokola. Je to hrozná škoda, protože ten pocit z odhalení něčeho velkého se tak u mě vůbec nedostavil a vlastně jsem pak ani neměla nutkání číst dál a dál.

Naopak musím vyzdvihnout tíživou atmosféru, která byla v knížce přítomná od první do poslední strany. Nebylo to vyloženě děsivé nebo příliš drsné, ale ani tak mi ze čtení nebylo zrovna nejlíp. Hlavně při čtení kapitol z pohledu malé Hanny mi běhal mráz po zádech, protože ta holka byla fakt mega divná, až mi to nahánělo hrůzu. A to jsou přesně pocity, které byste u správného thrilleru měli mít.

2 31.07.2020

I když by se zpočátku mohlo zdát, že se jedná o sci-fi, není tomu tak. Praskliny jsou velmi aktuální společenský román zasazený do mystického prostředí, díky kterému knížka působí velice zvláštním dojmem. Proto musím souhlasit s tím, že Praskliny určitě nesednou každému. Příběh je podivně roztříštěný do jednotlivých kapitol, ve kterých se různě prolínají osudy jednotlivých postav. Do jejich životů pronikají aktuální společenské problémy, ať už je to nemoc v rodině, ztráta zaměstnání, stereotyp, deprese a vyčerpání či klimatická změna. Knížka tak i navzdory levitující kouli působila neskutečně reálně a chvílemi mi při čtení běhal mráz po zádech.

Nicméně i když se mi knížka líbila, mám k ní několik „ale“. První polovina je naprosto fantastická, ale ta druhá brzy spadla do jakéhosi stereotypu, kde už mě nemělo co překvapit. Některá témata mě nezasáhla natolik, jak bych si představovala, možná za to mohl styl vyprávění, který byl místy příliš stručný. Chvílemi jsem absolutně netušila, co si mám o událostech v knize myslet, řekla bych, že někdy to na mě bylo mystické až příliš. I tak ale hodnotím Praskliny velmi kladně, a to především za aktuálnost témat, kterým se autorka věnuje.

3 31.07.2020