LaDouceBrise komentáře u knih

Knížku jsem si vybrala, protože jsem si chtěla odpočinout u nenáročného příběhu plného lásky, a těšila jsem se, že z ní načerpám trochu té vánoční atmosféry klidu a pohody. Kouzlo Vánoc se autorům opravdu povedlo zachytit, i když trochu v americkém stylu - vše bylo dle mého názoru přitažené za vlasy a v tomto duchu se nesla i dějová linka příběhu. Dlouho mi trvalo se do knížky začíst a po celou dobu četby jsem příběh jen sledovala, nedokázala jsem se do Dashe a Lily vžít a prožívat s nimi osudové okamžiky jejich lásky.

Originální nápad s červeným zápisníkem mi nejprve připadal skvělý, ale poté už trochu prvoplánový. Měla jsem pocit, jako by cílem knížky bylo dát hlavní postavy dohromady, a to za každou cenu. V tomto ohledu byl příběh velice plytký a konec předvídatelný. Jednotlivé situace, s nimiž se hlavní hrdinové potýkali, byly častokrát až přehnaně bizarní a nereálné, ale to by se dalo prominout vzhledem k tomu, že se jedná o romantický vánoční příběh a člověk to tak trochu musí očekávat.

Celkově mi knížka nic zvláštního nepřinesla, až na tu vánoční náladu, kterou díky ní musí oplývat snad každý... :)

4 27.12.2018

Kniha v sobě skrývá neskutečně poutavý příběh, tedy vlastně hned několik příběhů, jež se později všechny spojí v jeden neskutečný konec. Autorčino barvité vyprávění je náramně čtivé, už dlouho mě žádná kniha tak nepohltila jako tato. Děj sám o sobě není ničím světoborným, ale věřte mi, že vás při čtení pohladí po duši, kolik emocí a pocitů autorka do svého díla vložila. Konec nebyl nijak zvlášť překvapivý, ale myslím si, že se k příběhu perfektně hodil, tudíž jsem za něj osobně moc ráda. Líbilo se mi také, že kniha tak úplně nezapadá mezi všechny ty romány pro ženy, které se točí převážně kolem lásky, jež nemůže prohrát. Naproti tomu hlavní hrdinka Všeho, co jsme milovali váhá, její láska k Jackovi zde není tak silná, aby kvůli němu musela hned všeho nechat, nesnaží se měnit minulost, přestože vidí své chyby, a to pro mne bylo opravdu příjemnou změnou.

Knihu hodnotím jako INTELIGENTNÍ ODPOČINEK PRO TY, KTEŘÍ SI CHTĚJÍ DÁT PAUZU OD NÁROČNĚJŠÍ ČETBY, ALE NESPOKOJÍ SE JEN S PLYTKÝM PŘÍBĚHEM SE ŠŤASTNÝM KONCEM.

5 14.11.2018

Teď už tě vidím je velmi silným příběhem ženy, která se musela smířit se závažnou nemocí, jež jí nedovolí žít svůj život tak, jak by chtěla.
Obdivuji Nicole, že se ze své diagnózy nezhroutila hned na začátku, nevzdala se a přes všechny nástrahy, které jí život přichystal, se odvážila vzdorovat, poznávat, zkrátka dělat věci tak, jako by nebylo zítřku, jako by žádná oční choroba neexistovala, přestože věděla, že ji tím nijak nepřemůže. Nakonec se i ona musela vzdát, ačkoli se tomu dlouho bránila a popírala své stále znatelnější problémy se zrakem. Nelze však říct, že by její příběh byl smutný či dokonce poznamenán špatným koncem. Nicole našla svou cestu, i když už nebylo kam jít. Smířila se se svou nemocí a objevila smysl života v rodině, v jejích třech dětech, které nadevše milovala.
Její cesta je obdivuhodná, trnitá, ale vede k cíli, jenž představuje vysvobození v podobě přiznání dlouho skrývaného tajemství.

Nicole jsem ve všem chápala, její pocity byly v knize skvěle popsány. Humor opravdu nechyběl, líbily se mi především rady pro slepce na začátku kapitol.
Hodnotím pouze čtyřmi hvězdičkami, protože se mi děj občas zdál moc zdlouhavý a nezáživný.

DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ TRPÍ NEVYLÉČITELNÝM ONEMOCNĚNÍM, ALE I LIDEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ DODAT ODVAHU A ZAJÍMÁ JE ŽIVOT S OČNÍ VADOU.

6 29.10.2018

Opravdu velmi citlivý příběh psaný originální formou dopisů adresovaných neznámému klukovi, jenž umí naslouchat, mi dovolil okusit jeho kouzlo až někde v polovině knihy. Předtím jsem hlavního hrdinu zrovna dvakrát nechápala, stejně tak mi nebylo jasné, proč je tolik chvály a rozruchu kolem této knihy. Ale pak jsem si pustila Asleep a přečetla si tu báseň, kterou dal Michael Charliemu, a nemohla jsem přestat číst. A když jsem došla na konec, který mě mimo jiné dost překvapil, konečně jsem pochopila všechny Charlieho nálady a cítila se... nekonečně. A byl to nádherný pocit. Díky za to, Charlie. Jsi opravdu výjimečný. A jsem ráda, že máš kolem sebe lidi, kteří to chápou.

DOPORUČUJI VŠEM, CO SE CHTĚJÍ CÍTIT NEKONEČNĚ.

7 30.08.2018

Kniha ve mně vzbudila značně rozporuplné pocity. První polovina mě zrovna dvakrát nechytla, děj se posouval dopředu velmi pomalu a hlavní hrdinka jen neustále řešila svoje problémy s kluky, především s Holderem. Knihu jsem neodložila jen proto, že jsem chtěla vědět, proč se Holder chová tak podivně.

Od druhé poloviny se autorka nejspíš rozhodla, že by to chtělo trochu urychlit, a odkrývala nám jedno tajemství za druhým, přestože některá (například to, co dělal malé Sky její otec) jsem prohlédla už na samém začátku. Ale hlavní zápletka mě překvapila, hlavně se mi líbilo, jak autorka zvládla spojit jednotlivé střípky Skyiny minulosti a poskládat je tak, že na konci vše dávalo naprostý smysl.

Celý příběh propojovala pohádková láska Sky a Holdera, která byla tak příšerně nereálná a přehnaná... Holder byl od začátku do konce prostě dokonalost sama, i když to zpočátku vypadalo jinak. Ale jeho vztahu se Sky se autorka věnovala podle mě až moc. Romantických scén tam bylo vážně hrozně hodně, a to si na ně většinou potrpím, ale tady už mi to i vadilo.

Knížku vám asi zrovna dvakrát vřele nedoporučím, přece jen jsem četla spoustu lepších a nedá se říct, že by mě Bez naděje nějak zvlášť obohatila. Přesto její četby nelituji, i když se nemám chuť pouštět do pokračování.

3 13.08.2018

Přenádherná kniha. Zpočátku jsem pochybovala a hrozilo, že ji odložím, protože mi všechny postavy byly nesympatické a Tessin seznam se mi zrovna dvakrát nezamlouval, ale pak...
Pak jsem pochopila.
Tessu, její pocity i její statečnost a odhodlání, které ji pohánělo vpřed.
Obrovské poslání této výjimečné knihy mi však došlo až mnohem později.
A nakonec jsem se do ní zamilovala.


a cítila jsem lásku a toužila po tom abych si díky ní mohla připadat taky tak krásná jako Tessa a chápala jsem ji a obdivovala ji a její myšlenky a padala s ní a hromadila okamžiky až po tenhle


To, co viděla Tessa... přeju si, aby se i ti, co neumírají, těšili z maličkostí a okamžiků tolik jako ona...
Byla jen o rok starší než já a zažila toho mnohem víc než většina lidí v důchodovém věku...
Její příběh mi otevřel oči...

Na chvíli jsem společně s Tessou hleděla smrti do tváře.
Už vím, jaké to je. Pro mě to bylo dojemné, nesmírně dojemné a drásající.
Ale já tu pořád jsem.
A najednou vidím... KRÁSU SVĚTA


DOPORUČUJU VŠEM, KTEŘÍ CHTĚJÍ PROZŘÍT A MILOVAT SVĚT


PS: Film se od knížky kromě zápletky úplně liší. Počínaje názvem a konče vzhledem všech postav (Zoey měla přece dlouhé blonďaté vlasy, ne?) a naprosto zpřeházenými, pozměněnými i přidanými scénami. Film z knihy udělal jen laciný doják pro dospívající. Raději se pusťte do čtení.

6 06.08.2018

Velmi přínosná kniha. Nedávno jsem bohužel viděla film, takže pro mě měly všechny postavy už předem jasné tvary a podoby. Ale přesto mě kniha nezklamala. Autorka se pustila do těžkého tématu, které není zas tolik diskutované, jak by mělo být. Líbilo se mi, že neměla tendence do příběhu vplétat milostnou linku jako je tomu například u knihy Byla jsem tu. Melindino vyprávění bylo uvěřitelné a jeho styl čtivý, nenáročný, srozumitelný, připomínající opravdu spíše deníkové zápisky, čímž mě osobně více oslovil.
Konec byl možná trochu moc otevřený, kdybych neviděla film, kde je přece jen trochu jiný závěr, byla bych asi malinko naštvaná. (Třeba fakt, že rodiče Melindy na posledních stránkách knihy nehráli skoro žádnou roli, mě vážně zklamal.)
Takže pro takové hezké doplnění a srovnání doporučuji po dočtení knihy zhlédnout i stejnojmenný film. :)

MLUV ROZHODNĚ STOJÍ ZA PŘEČTENÍ, ať už z důvodu skvělého zachycení pocitů hlavní hrdinky po tak otřesném zážitku nebo kvůli samotnému tématu sexuálního násilí.

6 06.07.2018

Právě jsem knihu dočetla, a jelikož ve mně víří milion dojmů, bude tento komentář možná trochu zmatený.

Sůl moře je výjimečným zážitkem, který by si měl každý prožít po svém. Neskutečně obdivuji Rutu Sepetysovou za to, kolik úsilí, času a odhodlání vynaložila na to, aby tato kniha mohla vzniknout. Poznámka autorky na konci mě přesvědčila o tom, že si její dílo skutečně zaslouží plný počet hvězdiček.

Kniha není žádným oddechovým čtením. Téma zkázy Wilhelma Gustloffa je opravdu velmi těžké a bolestné a příběh čtyř obyčejných lidí, kteří se na jeho palubě usilovně snaží najít bezpečí, dojemný a srdcervoucí. Konec jejich příběhu vám nepochybně zlomí srdce a donutí vás ochutnat sůl moře pramenící z vaší vlastní duše.

Kniha má i své nedostatky. Nenechte se odradit poněkud zdlouhavým začátkem a zmatkem, který ve vás vzbudí množství postav a rychlé střídání kapitol. Vydržte a sledujte boj Emilie, Joany, Floriana i nemožného Alfreda, jehož jsem nemohla k smrti vystát, s nepřízní osudu. Dokážou se vzepřít tomuto nevyzpytatelnému lovci?

O operaci Hannibal jsem před četbou této knihy neměla nejmenší ponětí. O to víc se mě dotklo, co všechno si během ní lidé museli zažít a kolik jich svou bitvu s osudem prohrálo.
Netušila jsem.
A teď mám pocit, jako by mi za nehty zůstala všechna sůl Baltského moře.
Rutě Sepetysové patří můj neskonalý obdiv.

,,Je nekonečně pošetilé se domnívat, že jsme mocnější než moře nebo nebe."

,,Jak se má člověk bránit proti zdlouhavému a nesnesitelnému utrpení způsobenému vědomím, že vás dřív či později přemůže moře?"

10 27.06.2018

Moc milá knížka, která mě příjemně překvapila tím, jak lehce a rychle se četla.

Prvních pár stránek jsem si myslela, že ji snad odložím, pokládala jsem Autumn za protivnou rozmazlenou holku, ale jakmile se do děje připletl Dax, svým kouzlem, které na mě ze stránek dýchalo, očaroval nejen hlavní hrdinku, ale i mě samotnou. Není možné si ho nezamilovat, i když i on má stejně jako každý z nás své mouchy.

Rozhovory mezi Daxem a Autumn v knihovně mi vždycky vykouzlily úsměv na tváři, obdivuji autorku za to, jak byly vtipné a přirozené. A přestože jsem čekala, že oba hlavní hrdinové zůstanou v knihovně zamčení až do poslední stránky, musím uznat, že takhle to možná bylo ještě lepší. I když mi trochu chybělo to jejich popichování... :D

Po tvém boku je rozhodně čtení oddechového charakteru, nicméně pokud do knihy nevložíte přílišná očekávání, vrátí vám to originálním příběhem dvou mladých lidí, kteří postupně podléhají kouzlu lásky...

TO PRAVÉ PRO TY, CO SI CHTĚJÍ U ČTENÍ ODPOČINOUT A NALADIT SE NA TU SPRÁVNOU VLNU, A SAMOZŘEJMĚ TAKÉ PRO NEVYLÉČITELNÉ ROMANTIKY!

7 10.06.2018

Milá knížka plná romantiky a lásky, jež nikdy neumírá.

Příběh Stelly mě okouzlil a neskutečně mě oslovilo vše, čím si musela projít. Její láska k Danovi byla nádherně vykreslená v té nejkrásnější podobě, jakou láska může mít - hluboká, opětovaná, nezlomná a nezkrotná. Stellino nešťastné manželství se autorce povedlo ztvárnit dost věrohodně, především pak utlačování ženského pohlaví a závislost na rozhodnutí manžela. Tato skutečnost nepochybně přidává knížce na kvalitě.
Konec mě zasáhl, takové uzavření Stellina příběhu jsem vážně nečekala. Takže jedno velké plus je, že se nemusíte obávat přílišné předvídatelnosti...

Myslím, že by knížce neuškodilo, kdyby byla o pár stránek kratší. Mnohdy se děj moc táhl a čtení mě přestávalo bavit, hlavně od poloviny knihy dál. Taky mi vadilo, že otázka Jessina osudu byla vyřešena až ke konci, přišlo mi to zbytečně oddalované, nehledě na to, že na posledních pár stránkách se toho stalo hrozně moc.

Dopisy DOPORUČUJI všem milovníkům zamilovaných příběhů o bezmezné lásce, které vždy nekončí tak, jak by si hlavní hrdinové představovali...

,,Není to nakonec ta nejdůležitější věc? Vědět, že tě někdo miluje?"

10 31.05.2018

Kniha mě okouzlila... Ptáte se proč?

Děj se neodehrává v nacisty okupovaném území nebo přímo v Německu, nýbrž ve fašistické Itálii, a hlavní hrdinkou není nikdo, kdo skončí v koncentračním táboře, což jsem brala jako velké pozitivum a působilo to na mě dojmem originality.
(Tím nijak neodsuzuji jiné knihy s tematikou války, jen to pro mě představovalo příjemné překvapení v podobě něčeho nového, dosud nepoznaného.)

S hlavním hrdinkou mám kromě jiného společnou její bezmeznou lásku k hudbě, a proto jsem si pasáže věnované koncertům a chvílím stráveným s jejím milovaným violoncellem nesmírně užívala a Elodii ve všem chápala. Už jen kvůli tomuto mi nezbývá než hodnotit knihu kladně.

Líbila se mi jistá poetičnost, v jejímž duchu se nese celé toto dílo. Z každé stránky na mě dýchalo jakési podivné kouzlo, díky němuž jsem si četbu velmi užila.

Trochu mě zklamalo, že v druhé polovině knihy se Elodie věnovala více práci v odboji a Lukovi než svému violoncellu. Ale i v tomto ohledu pro mě bylo kniha přínosná, protože jsem se dozvěděla mnohem více o fungování válečných odbojů, a také se mě zaujal nápad šifrovaných vzkazů, které Elodie předávala prostřednictvím své hudby.

Hvězdičku ubírám za tu romantiku na konci. Je pro mě docela záhadou, že se Elodie tak rychle vzpamatovala ze své ztráty a znovu se zamilovala.

Nicméně DOPORUČUJI K PŘEČTENÍ, pokud milujete hudbu stejně jako já a hlavní hrdinka románu, budete knihou nadšeni!

8 11.05.2018

Ohodnotila bych to jedním slovem – zvláštní. Stále se ale nemůžu rozhodnout, zda má toto slovo vzhledem ke knize pozitivní, či negativní význam.

Námět byl velmi dobrý. Ale zpracování pokulhává. A to hodně.
Styl psaní mi nesedl. Ze začátku jsem byla naprosto zmatená a vůbec jsem si nebyla jistá tím, jestli chci ve čtení pokračovat. Ale díky malému rozsahu jsem si řekla, že tomu dám šanci.
Vadilo mi, že text není členěný na kapitoly. Vadilo mi časté střídání pohledů. Vadilo mi to, že jsem se v knížce zorientovala asi až po sto stránkách. To je špatně.

Myslím, že téma knihy by se dalo uchopit mnohem lépe. Spád kniha nabrala až ke konci, autor promarnil její potenciál a já jsem zklamaná. Mrzí mě to, protože ačkoli knížky s touto tematikou zásadně nečtu, tohle mi pomohlo se trochu více ztotožnit s homosexuály a pochopit je.

PS: A taky by neuškodilo, kdyby se v knize tak často nevyskytovalo slovo "šoustat"... Dá se to přece nějak nahradit, nemůžu si pomoct, ale jsem proti němu až vysazená. A mnohdy mi použití tohoto slova přišlo i naprosto zbytečné. Jako by ho tam autor za každou cenu chtěl natlačit.

Nevím, co si o tom myslet. Uvažte sami. Ale za pokus to stojí.

4 29.04.2018

(UPOZORNĚNÍ: MOŽNÉ SPOILERY)

Dlouho jsem váhala, jakým počtem hvězdiček knihu ohodnotit. Děj sám o sobě neskrýval nic, co by mě přinutilo zařadit Byla jsem tu mezi mé nejoblíbenější knihy. Jedná se v podstatě o příjemnou young adult literaturu, i když se slovo "příjemný" může zdát vzhledem k tématu trochu nepatřičné.
A právě to téma mě přinutilo zařadit knihu do doporučených, protože v sobě nese obrovské poslání, které nespočívá jen v tom, že sebevraždy jsou špatné a postihují celé okolí člověka, který dospěje k takovémuto rozhodnutí. Tohle ví skoro každý z nás, pokud se teda zrovna nechystá nějakou spáchat.
Gayle Formanová však poukazuje na něco jiného a nejlépe to asi vystihují její slova z poznámky autorky na konci knihy, která mě naprosto dostala (v tom dobrém slova smyslu):
,,Ne každý, kdo trpí depresí, bude mít sklony k sebevraždě. A ne každý, kdo přemýšlí o tom, jaké by to bylo, kdyby umřel, je budoucí sebevrah. Jsem přesvědčená, že všichni máme někdy dny a týdny bídné tak, že si jednoduše představujeme, jaké by to bylo prostě neexistovat. Takové situace jsou ale něco jiného než nosit stále v hlavě myšlenky na sebevraždu a z nich pak spřádat plány, po nichž následují pokusy."

PS: Nemůžu si to odpustit, ale ta milostná zápletka mi přišla naprosto nevhodná, ještě za daných okolností... Nebýt jí, dávám knize bez rozmýšlení pět hvězdiček.

1 23.04.2018

Hana je knihou, která v poslední době slaví jeden úspěch za druhým, a dle mého názoru je to s přihlédnutím k těmto okolnostem (viz níže) naprosto oprávněné.

1) Kniha se zabývá těžkými tématy a také tím, jaké jsou jejich dopady na civilní obyvatelstvo, což už je samo o sobě důvodem k vyššímu hodnocení (v případě, že to bude dobře zpracováno, čehož se u Hany nemusíte bát).

První část pojednává o tyfové epidemii, která v Meziříčí propukla ve druhé polovině minulého století. Pro devítiletou Miru to všechno znamená jedno - zůstane na dlouhá léta připoutána k podivínské tetě Haně.

Příběh Miry mě neskutečně bavil, čtivé vyprávění paní Mornštajnové mě doslova pohltilo a já byla nedočkavá další kapitoly. Bohužel jsem po sto stránkách narazila na konec první části a objevila se přede mnou část druhá, která byla zbytečně zdlouhavá a způsobila, že mé nadšení z knihy částečně opadlo. Objevování historie Miřiny rodiny nebylo zrovna mým šálkem kávy, a tak se mi četba této části knihy trochu protáhla.

Třetí část pojednávající o Hanině osudu během války mě velmi překvapila. Autorka sama říká, že kniha není o holocaustu, ale paradoxně to byla právě tato část knihy, co mě nejvíce zaujala a přesvědčila o tom, že čtení Hany nebylo jen pouhou ztrátou času.

2) Hana je dílem české autorky, a přestože já osobně současnou českou literaturu vůbec nečtu, kniha sklízí ohlas i u mé osoby.

Jak už jsem zmiňovala, styl psaní je skvělý a čtivý, charaktery postav propracované a jednotlivé části knihy se v nenucené návaznosti propojují.
Ještě bych chtěla vyzvednout jméno hlavní hrdinky, po níž je kniha pojmenována. Hana neboli vina, když jsem se tohle dozvěděla, pomyslela jsem si, že je to přímo geniální. Vina Hanu pronásleduje celý život a s příběhem tak úzce souvisí, že lepší jméno si autorka opravdu vybrat nemohla.

,,Přežila jsem peklo jen proto, abych dál roznášela smrt."

23 15.04.2018

Na začátek bych chtěla zmínit, že jsem od knihy neměla vůbec žádná očekávání, obálka mě nezaujala a vlastně jsem se do čtení pustila jen proto, že mi knížka podezřele dlouho ležela na polici v knihovně. A asi už tušíte, že toho ani v nejmenším nelituji.

Jak popsat tuto výjimečnou knihu pomocí několika málo vět? Říct, že je to skvělý, čtivě napsaný psychologický román o etnicky smíšené rodině rozhodně nestačí. Je to ohromující sonda do jejího života, autorka se pokouší rozmotat spletitou pavučinu složitých vztahů mezi jednotlivými členy, čtenář se spolu s ní noří hluboko do minulosti, aby našel odpovědi na všechna proč a odhalil důvody, které zapříčinily chování každého hrdiny, které ač se zdá sebevíc sobecké a nelogické, nakonec má vždy nějaké opodstatnění, jak už to ostatně v životě bývá.

Pomocí Všeho, co jsme si nikdy neřekli nám autorka říká, že nic není tak prosté a jednoduché, jak se zprvu jeví, každý z nás má svá tajemství, která ovlivňují jeho život, své cíle a touhy, záleží akorát na tom, jak s nimi naloží.

Lydiin příběh poukazuje na chyby každého z nás, odráží v sobě krutou realitu, autorka nás ušetřila zbytečného přikrášlování a naservírovala nám všechny vady lidské společnosti jako na stříbrném podnose, až jsem měla pocit, že popisovala svůj vlastní život. A možná právě to zapříčinilo, že ve mně čtení vzbudilo tolik emocí, že jsem byla naštvaná a neustále nadávala hrdinům za vše, co si nikdy neřekli a co si nechali pro sebe.

Po dočtení si už jen říkám, jak si vůbec ještě můžu stěžovat na svůj život, na svou rodinu, když lidé umírají kvůli nevyřčeným touhám, když se trápí pro to, co nikdy nikomu neřekli a o čem jsou přesvědčeni, že je pravdou, i když to nikdy skutečně nezjistí, dokud se doopravdy nezeptají?

10 02.04.2018

Příjemné čtení spíše oddechového charakteru.

První část knihy vyprávěnou z pohledu Sophie, která byla takovou zpestřující sondou do její minulosti, jsem si naprosto vychutnávala. Čtení mě bavilo, styl psaní byl lehký a děj pěkně plynul.
Druhá část knihy mě trochu zaskočila, autorka najednou přešla na vyprávění z pohledu třetí osoby, což mě mírně vyvedlo z míry. Z toho důvodu mi také nějakou dobu trvalo se opět ponořit do děje, ale naštěstí jsem si rychle zvykla.
Mé nadšení z knihy však asi v půlce trochu pominulo, zdlouhavé popisy mě začínaly nudit a k mému zklamání události nabraly spád až cca sto stránek před koncem. Z toho důvodu také podotýkám, že by vůbec neuškodilo, kdyby Jojo svůj román o nějakých sto stránek ochudila.

*** MENŠÍ SPOILER ***
Mám jednu osobní výhradu k závěru. Možná, že je chyba ve mně, ale ten přehnaně šťastný happy end mi byl až protivný. Dle mého názoru by bohatě stačilo všechno ukončit na stránce 386, kde se Liv dozví, že Sophie zemřela na španělskou chřipku v táboře a obraz jí byl Her Kommandantem ukraden. Myslím, že té Paulovy záchranné akce nás mohla autorka klidně ušetřit a pro Liv a Paula by to na straně 386 skončilo realistickým, uvěřitelným otevřeným koncem.
*** KONEC SPOILERU ***

Celkově knížku DOPORUČUJI, je vhodná hlavně pro líná letní odpoledne, kdy dokáže příjemně zpestřit den a posloužit jako účinná obrana proti nudě.

9 14.03.2018

Dlouho jsem s komentářem k této výjimečné knize otálela. Po dočtení jsem byla nabitá tolika emocemi, že jsem musela počkat, až se to časem všechno uleží. Ale přiznám se, že ani teď stále nevím, co si mám o závěrečném rozuzlení myslet.

Nejdřív bych chtěla upozornit na skvělý styl psaní, vyprávění mě bavilo od začátku do konce a i když byly některé pasáže lepší a záživnější než jiné, přívlastek "nudná" bych knize v žádném případě nedala.

Všimla jsem si, že spousta z vás tady tvrdí, že linka z přítomnosti nebyla ani zdaleka tak dobrá jako ta z minulosti, s čímž sice souhlasím, ale rozhodně bych neřekla, že příběh Sage a Lea byl jako vystřižený z amerického filmu nebo že bylo chování všech trochu přehnané a jejich reakce vystupňované. Vyprávění Minky mě jednoduše více zaujalo, protože to pro mě bylo něco úplně nového a neznámého, stejně tak otázka života a smrti či hranice mezi dobrem a zlem, která skutečně není tak pevně daná, jak nám mohla ze začátku připadat.

Téma knihy je opravdu zapeklité a nejen výborně zpracované, ale také důmyslně promyšlené do úplných detailů, což mě při čtení příjemně překvapilo. Psychologie postav je, jak už to u románů Jodi Picoultové bývá, vynikající, především pak u hlavních hrdinů. Postavy chováním odpovídají skutečnosti, po povahové stránce autorka nic nezastírá, každý má v sobě kousek již zmiňovaného dobra i zla, nic není jen černobílé, i když nám na začátku podsouvá události tak, že si o každém ihned uděláme mylný obrázek. Tak to bohužel většina z nás dělá i v reálném životě.

Tak. Co jsem ještě opomněla zmínit? Ah ano, konec. Nebudu prozrazovat, jak to se to celé vyvrbí, jen dodám, že vás to rozhodně překvapí. Přestože jsem asi padesát stránek před koncem věděla to, na co Sage přišla až v poslední kapitole, její rozhodnutí pro mě bylo hodně nečekané a stále jsem z toho značně rozpačitá.
Nevím, zda se to dá považovat za mistrné zakončení, ale přikláním se spíše ke kladnému hodnocení.
Možná byl konec trochu moc unáhlený oproti pomalému rozjezdu, ale to už je jen můj osobní postřeh. :)


,,Slova občas nejsou dost velká, aby dokázala obsáhnout všechny pocity, které se do nich člověk snaží vložit."

,,Historie nejsou jen data, místa a války. Jsou to především lidé, kteří zaplňují volný prostor mezi nimi."

21 17.02.2018

Vzhledem k tomu, že jsem od Jennifer četla už Všechny malé zázraky, jsem po Tíze vesmíru sáhla už téměř automaticky. A musím říct, že opět nezklamala, i když autorčina předchozí kniha byla přece jen o něco lepší.

Zpočátku mě zarazily velmi krátké kapitoly a asi padesát stránek mi trvalo, než jsem si na to zvykla a pořádně se ponořila do děje. Co mě však neskutečně iritovalo, bylo opravdu značné množství chyb, jak pravopisných, tak interpunkčních, které přímo bily do očí a mně osobně kazily prožitek ze čtení, a to ne málo.

Na druhou stranu, abych tady jen nekritizovala, musím uznat, že kniha má rozhodně co nabídnout, ať už po dějové stránce nebo po té emoční. Šikana, prosopagnosie, obezita, přetvářka, snaha co nejvíce se zavděčit ostatním a být oblíbeným a populárním - všechny tyto problémy aplikovatelné na dnešní mládež po celém světě byly skvěle popsané, propracované a SKUTEČNÉ.

Láska, největší zápletka snad všech knížek young adult literatury. Zde krásně ztvárněná, ale jedna výtka by se přece jen našla. Ten konec. Ano, naděje, chápu to. Ale není to už trochu moc? Nic ve zlém (a teď mě prosím neukamenujte), ale takhle to v životě prostě nechodí. Vím, že se autorka snaží dát naději a víru teenagerům s podobnými problémy, je mi jasné, že cílem knihy bylo nejspíš namotivovat je a dodat jim potřebnou odvahu a odhodlání konat činy, ne jen přihlížet, jenže já prostě nejsem schopná tolerovat takové množství naivity a náhod, protože ano, celý vztah Libby a Jacka byl vlastně jedna velká náhoda. Možná si teď říkáte, že to někdy právě takto v životě chodí, že si skutečně i ti z nás, kdož jsou odmítáni, jednou každý do jednoho najdou svou spřízněnou duši, ale můj názor je jasný - NE. Tak to zkrátka není.

Celá tahle knížka je tak hrozně nereálná a vlastně jeden velký sen, ale nutno dodat, že opravdu nádherný a velkolepý sen.
Ale povězte, kdo z nás by nechtěl snít, když je život skutečně takový, jaký je, a všichni víme, že to lepší nebude, no tak kdo?

3 17.01.2018

Milá knížka s pořádnou dávkou humoru, protkaná existenciálně závažnými myšlenkami a úvahami jako noční obloha hvězdami.

Přestože čtenář už od začátku ví, že tyto hvězdy hlavním hrdinům prostě nepřejí, prožije spolu s nimi jejich malou věčnost a naprosto, bezhlavě a z celého svého srdce si je zamiluje.

Ačkoli se mi to podle popisu zprvu jevilo jako taková klasická červená knihovna okořeněná smutným koncem, už teď vím, že si tuhle výjimečnou knížku prostě musím zase někdy přečíst. Mám nutkavou potřebu ji znova otevřít na první stránce a číst a číst...

Přiznávám, četla jsem lepší.
Četla jsem mnohem více knih zabývajících se smrtelnými nemocemi.
Ano.
Ale tahle neodmyslitelně patří k těm nejlepším.
Nečekejte žádné hluboké myšlenky. Jenže to ani není třeba, protože vám to všechno vynahradí Greenův skvělý styl psaní, vtipný a pravdivý a okouzlí vás uvažování Hazel a Augusta, kteří sice nejsou žádní velcí inteligenti, ale berou život takový, jaký opravdu je, a nebojí se to říct nahlas.

,,Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní."
Jsem se svou volbou spokojená jako ty, Auguste. Váš příběh mě zranil, ale je to pro mě čest. A taky zodpovědnost.

10 29.12.2017

Remarque. To jedno jediné slovo, příjmení autora románů, na něž se nedá jen tak zapomenout. Co k tomu víc dodat? Na pouhých sto šedesáti sedmi stránkách, což se sice může některým zdatným čtenářům zdát jako směšné číslo, ale věřte, že budete nesčetněkrát nuceni knihu odložit, protože její poselství je tak silné, tak reálné, skutečné a pravdivé, že jednoduše nezvládnete číst dál s vědomím, že tohle se opravdu dělo, tímhle si lidé vážně museli projít, neboť neměli možnost vzdorovat, se skví svědectví o té ztracené generaci, jež byla dle spisovatelových slov zničena válečnými granáty, ačkoliv jim zdánlivě unikla.
Netřeba zdlouhavých komentářů. V té knize se skrývá pravda o lidstvu samém, není člověka, který by ji mohl popřít. Doba se mění, ale lidé zůstávají. Stejně jako tahle kniha, která alespoň pro mě zůstane navždy nesmrtelná.

25 26.11.2017