Kotrlat komentáře u knih

Po ruské invazi bylo pro mě přečtení této knihy naprostou povinností, přestože jsem si dával na čas, což byla chyba. Skvělé, skvělé a zase skvělé. Tomáš Forró přináší reportáž o radostech, ale hlavně strastech lidí, kteří se nám ve zpravodajství vinou osudu před očima mění v pouhá čísla zabitých a zraněných, protože se narodili v regionu bez viditelné naděje na lepší budoucnost - na Donbase.
Kniha popisuje řadu tragických až tragikomických lidských příběhů, událostí a každodenností typu absurdního fungování mobilní sítě Fénix, ale jako mrazivý vrchol knihy vidím kapitoly "Evropští stoupenci ruského světa", která pojednává mimo jiné o pochybných proruských figurkách z ČR typu Nely Liskové nebo o těžko uvěřitelném setkání s tehdy ještě komunistickým poslancem Ondráčkem v Doněcku, a "Ženský stát, ve kterém žijí chlapečtí muži".
Zatímco Forró končil svou knihu v roce 2019, tedy v době dlouhodobě zamrzlého konfliktu bez větších obětí, veskrze pozitivně, její vyznění je v kontextu pozdějšího vývoje mnohem depresivnější.

11 11.02.2023

Je fascinující, jak komplexně a s jakým nadhledem dokázal Tolstoj stvořit tuto epopej. Přestože Rusové nakonec dosáhli velkého vítězství, postavy jednají jako skuteční lidé - místo falešného hrdinství vojáci v první linii místy po kontaktu s nepřítelem bezhlavě utíkají, pobočníci ze strachu nedoručují rozkazy, jednotky se nacházejí jinde, než je chtějí mít velitelé, ti zase intrikují ve snaze zajistit slávu pro sebe...
Jak ale naznačuje název, není to jen kniha o válce - stejná pozornost je věnována i zázemí, kde se atmosféra ze strojené touhy elit co nejvíce se podobat Francouzům po ústupu k Moskvě pomalu mění v hledání špionů a viníků ve vlastních řadách a vyřizování účtů. Na pozadí toho se odehrává řada osobních příběhů, z nichž nejzajímavější pro mě byly ty Pierra Bezuchova a Nataši Rostovové.

6 07.11.2023

Skvělý námět (a je smutné, jak moc se mu přiblížila ruská realita), ale bohužel na můj vkus docela slabé zpracování. Sorokin se zřejmě inspiroval Solženicinovým Ivanem Děnisovičem, ale popis jednoho dne hlavního hrdiny je zde příliš svazující a nepříliš zajímavý. Okolnosti vzniku tohoto obludného režimu jsou jen letmo naznačeny a pozornost není příliš věnována ani dalším zajímavým rysům jako třeba čínské populační expanzi na Sibiři. Bohužel opričníci v Sorokinově podání jsou poměrně jednotvárnou skupinou bez viditelných konfliktů, extremistů, osobních ambicí apod, což jim ubírá na autentičnosti.

6 17.06.2023

Solženicyn sepsal patrně nejpodrobnější kroniku sovětských pracovních táborů. Právě komplexnost knihy, v tomto vydání čítající přes 1 600 stran, je největší předností i slabinou zároveň - místy se jedná o velmi složité čtení, kdy je třeba se prokousat zdlouhavým popisem procesů a v mnohém opakujcících se příběhů jednotlivých vězňů či skupin. Člověk při pročítání cítí beznaděj, ale vzhledem ke koncentraci teroru postupně otupuje. Přesto je význam knihy nedocenitelný a v mnohém stále aktuální.
Je nepochopitelné, že někdo může obhajovat režim, který ve společnosti vypěstoval v lepším případě naprostou lhostejnost k osudu druhých, v tom horším udavačství a touhu parazitovat na jejich utrpení s mottem: "Dnes zemři ty a já až zítra."
Autor se přitom neutápí v sebelítosti z prožitých příkoří (občas dokonce přiznává, že jiní na tom byli hůř), ale s bolestivou ironií poukazuje na obludnou absurdnost sovětského "práva". Protože i když se člověk dostal do spárů ministerstva vnitra náhodou, kvůli pomstě nebo třeba proto, že úřady zrovna potřebovaly naplnit kvóty zadržených, byl ztracen: "Přijmeme-li za své stanovisko pracovníků justice, musíme se zeptat: proč má mít vlastně soud dvě možnosti, když při všeobecných volbách je také možnost volit jen jednoho kandidáta? Vždyť osvobozující rozsudek je i ekonomický nesmysl! To totiž znamená, že informátoři, výkonné orgány, vyšetřovatelé, prokuratura, vězeňská stráž i ozbrojený doprovod ti všichni pracovali nadarmo!"
Snad se dočkáme dne, kdy i Rusové projdou očistným procesem a většinově si uvědomí, že Stalin byl podobným, ne-li větším zločincem než Hitler, jehož porážku každoročně tak velkolepě oslavují...

6 09.05.2023

Neřekl bych, že Návod k použití železnice byl pro mě zklamáním, ale měl jsem pocit, že většinu toho, zejména v úvodu, jsem už od Rudiše někdy předtím četl nebo slyšel, nápady jako železniční maraton mi zase přišly nedotažené. Jako větší lákadlo k cestování mi už tedy přišla Winterbergova cesta a skoro to vypadalo, jako by Návod vznikl jen jako jeho vedlejší produkt.
Asi by to narušilo poetiku, ale vadilo mi, že sice existuje mnoho způsobů, jak vám železnice může cestování znechutit, ovšem Rudiš je obvykle taktně zamlčuje, což je vůči méně zkušeným železničním cestovatelům nefér. Stačí například porucha topení a bude vám upřímně jedno, co se děje za okny...

5 09.03.2024

Trochu na mě při čtení dýchala nostalgie, protože řadu dialogů si ještě živě vybavuji z činoherního zpracování, jehož jsem byl před mnoha lety na střední škole součástí. Nicméně i přes řadu vtipných momentů a sžíravou demýtizaci hrdinství se brzy příběh až příliš opakuje a ztrácí dech (na rozdíl třeba od filmové Sedmé roty, která je podle mě mnohem uvěřitelnější). Věděl jsem, do čeho jdu, ale přesto jsem čekal víc.

5 18.05.2023

Ve spojení s recitací pana Kováříka a hudebním podkresem naprosto nezapomenutelná sbírka.

5 27.10.2013

Jak zmiňuje v komentáři Rilian, měl jsem pocit, jako by dobrodružné romány z našeho dětství získaly české kulisy, a to byl ten hlavní tahák (ne že bych tedy spoustu času netrávil u historických strategií typu EU4 nebo HOI4 s cílem z Čechů udělat velmoc, proto jsem si také knihu půjčil). Samotný děj odsýpá a snadno se čte, dokonce mě bavil. Ale... Postav je jak z Vojny a míru od Tolstého, ovšem tady jsou zároveň neuvěřitelně ploché a nesympatické, děj bez větších zvratů neúprosně spěje k předvídatelnému konci. Největší problém je ale za vlasy přitažená sci-fi zápletka (Velká bouře) k této "alternativní historii", která s historií nemá moc společného, kdy zmizí kusy pevniny ještě hloupěji než v programu Malování. Ani v Evropě 19. století si nedovedu představit, že by najednou z ničeho vznikla tak dominantní síla a ostatní na to nebudou adekvátně reagovat. Navíc když ta země by mohla počítat s pár miliony obyvateli. Mimo jiné ve druhé světové válce jen minimum (navíc mnohonásobně větších) zemí disponovalo letadlovými loděmi, ale i tak rozsáhlou flotilou hlavně bitevních lodí.

4 03.12.2023

V úvodu mi příběh připadal až příliš roztahaný a nepřinášel proti jiným knihám o lágrech nic moc nového, ale od chvíle, kdy se Svoboda dostává do jáchymovských dolů, jako by nejen on, ale i celá kniha dospěla a nesla se v intimnějším duchu, kde se neřeší, jak byly lágry špatné a podstatná část věznitelů byla zavrženíhodná, protože to vůbec nebylo potřeba. Naopak, navzdory hladu nebo nenaplněné lásce Svoboda postupně vzdává materiálních výhod, neusiluje o zkrácení trestu, ale pochybuje zvlášť sám o sobě a nějak přirozeně navzdory okolnostem usiluje být dobrým člověkem. "Motáky nezvěstnému" tak podle mě mají blíže spíše třeba k "Vykoupení z věznice Shawshank" než k Solženicynovi.

4 03.12.2023

Jak zmiňují i ostatní, jedná se o základní přehled k tématu, často povrchní či zjednodušující. V první polovině mě občas vyloženě iritovalo popularizační hodnocení autora, což je nejvíc znát v kapitole o Evropě, o které má většina českých čtenářů logicky největší přehled. Bohužel navzdory názvu se autor geografií zabývá poměrně nahodile - co například oceánské proudy? Golfský proud sice zmíní, ale jeho naprosto zásadní význam pro evropské podnebí se ztrácí mezi řádky, význam pro objevitelské cesty v novověku (a zejména pro Portugalce a Španěly) je pak zamlčen úplně. Co třeba zásoby uhlí a železné rudy, které byly zásadní pro průmyslovou revoluci?
Na druhou stranu, cením kapitoly o celé Africe, Latinské Americe nebo třeba Arktidě, těm se ostatní geopolitické knihy mají tendenci spíše vyhýbat a vnímat jako je jako nepříliš důležité.

4 17.11.2023

Kniha poněkud zastaralá, předvídatelná, emociálně dryáčnická, a přitom tak nadčasově platná, že se mi svým způsobem navzdory všem neduhům líbila. Werther není zrovna příkladem obdivuhodného hrdiny, ale minimálně mnohým z nás bude bližší, než možná budeme chtít vůbec přiznat.

4 07.11.2023

Jaroslav Kmenta, jak ho známe - specifický styl, společensky závažné a znepokojivé téma, spousta kvalitní investigativní práce, ale tentokrát mi k úplné spokojenosti něco (snad silnější závěr) scházelo...

4 23.04.2023

Všechna čest autorce, co musela na vlastní kůži podstoupit, aby mnohým otevřela oči, co se týče ruské hybridní války. Zpočátku mi vyhovovala i netradiční forma, kdy se střídají kapitoly týkající se investigativní práce samotné autorky s příběhy jiných světových osobností upozorňujících na ruské informační operace.
Bohužel, podle mého názoru se kniha až příliš málo věnuje samotnému fungování trollí farmy, na což jsem se speciálně těšil, ale naopak se ke konci nadměrně zaměřuje na vyjmenování počtu dehonestujících článků, které o autorce vyšly, a co bylo jejich součástí. Závěr tak působí trochu rozvlekle a oslabuje celkový dojem.

4 11.02.2023

Přiznám se, že jsem si ji schovával pouze na speciální příležitosti, takže se četba protáhla téměř na čtyři měsíce. To ale nic nemění na tom, že je tato kniha naprosto úžasná...

4 14.04.2014

Příběh nudný, a přitom tak opravdový. Natolik opravdový, že se tato knížka stala jednou z mých nejoblíbenějších. Co k tomu říci víc?

4 26.10.2013

Ač to není vina Tolstého, neustále se mi vybavoval Solženicyn, který v Souostroví Gulag opakovaně zmiňuje, jak navzdory všem špatnostem bylo carské vězení a vyhnanství mírné oproti sovětskému. A snad proto mi s postupujícími kapitolami bylo líčení všech nespravedlností světa, nasáklé průhlednou didaktikou, čím dál protivnější.
Přitom úvodní část slibovala napínavý příběh a s očekáváním bouřlivých proměn jsem ocenil i hlavní postavy. Bohužel příběh i postavy se nakonec staly na můj vkus až příliš ploché a závěr mě vyloženě zklamal.

3 18.11.2023

Vzhledem k faktu, že se jedná o rozhovor dvou profesionálních a vlivných historiků, není to úplně popularizační kniha přístupná každému. Čím více si chce čtenář odnést, tím rozsáhlejší musí mít vstupní znalosti, což ne vždy je úplně reálné, zvlášť když se oba orientují v dění nejen v USA, ale i západní, střední a východní Evropě, mluví zasvěceně o francouzských komunistech nebo rumunských fašistech, četli československé či polské disidenty...
Na druhou stranu, i když se nejedná o jednoduché čtení, oba v podstatě souzní s představou, že historik a intelektuál obecně se nemá uzavírat do své úzké bubliny a psát pro pár známých, takže se nepředhání v samolibém předvádění svých znalostí, ale naopak čtenáře povzbuzují k hlubšímu přemýšlení o nedávné minulosti / současnosti a mít z toho intelektuální požitek.

3 13.11.2023

Zatímco první kapitoly navozují zdání strhujícího příběhu, je to zdání mylné, protože dějová linie brzy zpomaluje a vyžaduje trpělivého a ideálně zkušeného čtenáře. Vzhledem k tomu, že sám nejsem zběhlý v teologii, okultismu apod., mohu prohlásit, že se dá kniha užít i bez těchto znalostí, na druhou stranu bez nějakého základního povědomí o Evropě ve středověku a novověku a zájmu o historii, případně mystiku, bych doporučil ohlédnout se jinde. Nebo alespoň začít trochu schůdnějším Jménem růže.

3 07.11.2023

Trochu nenápadná kniha, i podle statistik zde na Databázi ve stínu Solženicyna, ale navzdory postupující otupělosti vůči gulagovského utrpění, které jsem získal během čtení monumentálního Souostroví Gulag, musím říct, že už dlouho na mě žádná kniha tak nezapůsobila jako Kolymské povídky.
I když ke konci už jsem měl přece jen pocit, že se místy motivy opakují, krutá a strhující autentičnost, navozující atmosféru nehostinné Kolymy a povídku za povídkou testující, co ještě čtenář dokáže unést, se zarývá skutečně hluboko pod kůži...

3 06.11.2023

Eliot Higgins napsal knihu připomínající detektivní román, ovšem bez tisíckrát ohraných klišé a sociopatických vyšetřovatelů, protože jeho cílem nebylo stvořit bestsellerový kult, nýbrž popsat příběh Bellingcatu, investigativního projektu založeném na otevřených zdrojích, od skromných začátků až po současnost. Nejsou to obvykle mediálně atraktivní kriminální případy, ale neskutečná špína - útoky chemickými zbraněmi, popravy nepřátel, rasisticky motivované násilí...
Knize by možná prospěl nestrannější pohled zvenku, ale možná by tím naopak ztratila své kouzlo. Ať už to bude sám Higgins nebo kdokoli jiný, věřím, že brzy bude moci Bellingcat nabídnout v této koncentrované podobě pozadí řady dalších svých úspěšných pátrání.

3 17.02.2023