Souostroví Gulag: 1918–1956

V době Solženicyna nebylo nic jako internet, Wikipedie, blogy, vlogy, YouTube nebo TikTok. A tak to influencer Saša zastal všechno sám. I proto je jeho kniha tak neuvěřitelné rozsáhlá. Sype na jednu hromadu všechno možné, osobní zážitky, pohledy, různé historky, množství encyklopedických informací i s různými poznámkami pod čarou, prostě všechno to, co byste k tématu našli dneska na internetu ("More Than You Wanted to Know About..."). Ač je popisované téma extrémně depresivní, kniha ve skutečnosti tak šíleně nevyznívá. Autor totiž text špikuje velkým množstvím černého humoru, divadelních výkřiků, spoustou ironie a nadhledu. Tím se mu podařilo vyvážit téma takřka nečitelné (a nežitelné). Ostatně i oni nějak museli přežít a z formy textu se vlastně mezi řádky dozvídáme, jak se jim to podařilo. Solženicyn je taky neuvěřitelný machr na nejrůznější typy metafor, které se někdy prolínají i delší dobu textem. Jeho vyprávění je jako vlny na rozbouřeném moři, každou chvíli mění téma, perspektivu, každou chvíli přijde nějaký nápad. Člověk by autorovi mohl vytknout příliš dlouhé encyklopedické pasáže, ale tehdy byl vážně problém, aby to vůbec někdo zapsal a aby se tyto "wikipedistické" informace dostaly jakýmkoliv způsobem k lidem. Obrovskou ranou pro čtenáře tehdy bylo, že Lenin nebyl hodný strejda od ponku, ale že i on měl problematické nápady, které vedly ke smrti mnoha lidí (do té doby si všichni mysleli, že za všechno může Stalinův příliš velký knírek). Mezi českými čtenáři je rozšířený názor mající zřejmě původ v Ruské propagandě, že "si to všechno vymyslel". Pravda je ovšem taková, že Solženicyn neměl šanci si tehdy mnoho údajů a historek vězňů uvěřit a sám na to mnohokrát v knize upozorňuje a píše, že doufá, že jednou všechny ty věci bude někdo schopen lépe ověřit a zjistit pravdu.

Bylo to, pro mě, těžké čtení a musel jsem číst po částech. Míchá se literatura faktu, citace paragrafů a zákonů i beletrie. Nejčtivější jsou příběhy uprchlíků i když víte (tím, že je vyprávěli Solženicynovi), že je nakonec chytí. Přesto by si tohle dílo měl člověk přečíst. Hodně do hloubky popisuje ruskou mentalitu a tragičnost tohoto národa.
“Oni lžou, my víme, že lžou, oni ví, že my víme, že lžou, my víme, že oni ví, že my víme, že lžou, ale stejně lžou.” A. I. Solženicyn

Souostroví je monumentální dílo, jeden z nejdůležitějších spisů 20. století. Kniha se svým charakterem vymyká jakékoli kategorizaci. Je to zčásti dokument, studie, snažící se co nejpřesněji a objektivně zdokumentovat události, v době, kdy bylo k dispozici dokumentů velmi málo. Zakládá se na svědectvích a vzpomínkách uvězněných, dopisech a přístupných archivních materiálech. Tedy snaha o emocionálně oproštěný pohled zvenčí. Pochopitelně nechybí autobiografické pasáže, tedy pohled zevnitř. Není to ale jen souhrn vzpomínek, ať už vlastních či zprostředkovaných. Není to výsek jednotlivostí, tak jak je člověk zažíval na vlastní kůži v táboře, ale snaha o uchopení celé obludné skutečnosti ve svém celku a ukotvení Gulagu v pavučině celého systému tak jak procházel napříč celou ruskou společností a svými chapadly dosahoval na každého a vše ovlivňoval. Chce postihnout proces a příčiny jeho vzniku, jeho vývoj, rozkvět a pád a jak se to propsalo do životů a vědomí jednotlivců, rodin i celé společnosti.
Střídají se pasáže vyloženě románové, autobiografická líčení s kapitolami filosoficko-úvahovými a dokumentaristicky precizním výčtem faktických skutečností. Je to pohled zevnitř, zkušenost člověka, který vším prošel a který zároveň dává hlas mnoha jiným i pohled jakoby nezaujatého pozorovatele zvnějšku, který sterilně vypočítává veškeré hrůzy, které člověk zažívá od okamžiku, kdy spadl do krutého soukolí, všechny vnitřní mechanismy, jejich historii a průběh, které ale ve svém od emocí oproštěném, vojenské hlášení připomínajícím výčtu budí hrůzu snad ještě větší. Není to román, ani paměti či vzpomínky, autobiografie, ani odborná studie nebo filosofický spis. Přesto je v něm od každého něco. Autor sám se označoval za kronikáře Gulagu a tak nejlepším termínem by asi bylo svědectví. Autor je svědkem. Svědkem sám za sebe i pro ty, kteří byli zavražděni, pro ty, jimž život nestačil, aby o tom vyprávěli. Tato neuchopitelnost, fragmentárnost a určitá nedokončenost jsou pro toto dílo příznačné. Bylo psáno tajně, v temnotě totalitního režimu a je pevně zakořeněno v okolnostech a podmínkách svého vzniku.
Podtitulem je potom „pokus o umělecké pojednání“. Je to tedy pokus o vylíčení skutečných hrůz perem spisovatele, nikoliv vědce. Neklade si za primární cíl exaktně přesné vyčíslení všech obětí, vylíčení všech událostí dokumentárně přesně, poskytnout naprosto přesnou dataci událostí či postihnout všechna jména. To by ani nebylo v silách jednoho člověka. To by byl úkol přímo titánský. Autor sám přiznává, že v době kdy toto píše, nemá k dispozici všechny dokumenty (máme je všechny i dnes?), jména některých svědků musela být zamlčena. Z podstaty věci tedy toto dílo nemůže být vědeckou publikací s encyklopedicky uspořádanými údaji, která má ambici být jednou z mnoha knih neosobně vypočítávajících hrůzy sovětského totalitního režimu. Je to svědectví člověka, který těmito hrůzami sám prošel. A to ne člověka ledajakého, ale spisovatele. Jedině umělec, spisovatel, může dát těmto děsům hlubší význam a proměnit suchou statistiku v něco, co může zobecnit v základních kategoriích naší existence.

Není to vůbec jednoduché čtení, musela jsem si to dávkovat. Toto veledílo jsem měla na seznamu dlouho, jelikož si myslím, že až teď jsem byla připravená si ho vlastně přečíst. Občas se mi u knihy dělalo špatně a proto jsem vždy četla jen chvíli. Bohužel mám pocit, že se v Rusku vlastně nic nezměnilo. Lidé se neponaučili a řada věcí se bude zřejmě odehrávat znovu. Není to kniha pro každého, ale kvůli současné situaci si myslím, že mi to trochu pomohlo vysvětlit nějaké věci.

Toto veledílo je něco opravdu neuvěřitelného, psáno z vlastní zkušenosti a udává spoustu příkladů dalších vězňů. Musel jsem si čtení dávkovat postupně, protože při delším setrvání u knihy mi bylo fyzicky špatně ze všech těch zbytečně zničených lidských životů. Bohužel mi přijde, že se v Rusku nic nezměnilo. Lidé se neponaučili a řada věcí se zřejmě bude odehrávat znovu. Nedokonalost díla (opakování, filozofování atd.), mi vůbec nevadí a obdivuji autora, že vše dokázal duševně zvládnout a dílo dokončit.

Není to vůbec jednoduché čtení. "I já sám jsem s tím měl problém" - alespoň tak nějak ohodnotil slavný Hujer nějakou tu písemku.
Když mi tu knihu prvně přinesl kolega z práce, nebyl jsem schopen ji přečíst. Asi po padesáti stránkách jsem to vzdal.
Jenže to se psal nějaký ten rok 1991, nebo 2, kdy jsem moc podrobností o stalinském režimu neznal. Následně jsem ale přečetl několik stravitelnějších, přesto však velmi poučných knih o tomto příšerném období a byl tak mentálně připraven Souostroví gulag přečíst. Už jsem všemu mnohem víc rozuměl a nebyl tak problém všechna ta fakta a čísla vstřebat.
Je to náročné čtení ale kdo si na něj troufne, dozví se o historii SSSR velmi mnoho.

„Veľká vec – postaviť sa za pravdu! No skús si za ňu posedieť!“

Trochu je mi vtipne, trochu smutne z čitateľov, ktorí očakávajú, že ich kniha bude baviť a potom pobúrene konštatujú, aké to bolo dlhatánske, nudné, archivárske. No áno… Niekto píše emocionálne dojáky o holokauste, kde z čitateľa vyžmýka ešte aj tie slzy, ktoré ani nemá a niekto zasa suchý popis neľudských zverstiev, ktoré sa tiahli niekoľko desaťročí. Nad tým sa ani veľmi nedá adekvátne rozhorčiť.

„Do akej miery zvrátené podmienky na život bolo treba vybudovať, aby sa tisíce tisícov v celách, vo väzenských autách a vo vagónoch upínali na ničivú atómovú bombu ako na jediné východisko…?!“

Ak Solženicyn nechcel skončiť na psychiatrii, nezostávalo mu nič iné, ako vecne popísať čo najobjektívnejšie realitu, sem-tam si pomôcť a rany liečiť sarkazmom a čiernym humorom. Rozhorčenie nechal na čitateľov. A tak som sa teda rozhorčovala, smútila, nechápavo krútila hlavou. Bezmála osem rokov, lebo tak dlho som sa tým lúskala. Inak sa nedalo, inak by som z popisovaného otupela.

„Odvtedy chápem lož všetkých revolúcií v dejinách: ničia len súčasných nositeľov zla (a v náhlivosti si nevyberajú, hubia aj nositeľov dobra), kým samo zlo, ešte znásobené, si nesú so sebou ako dedičstvo.“

V doslove sa spomína Vinogradovovo tvrdenie, že ak si niekto prečíta Sústrovie GULAG, bude z hľadiska duchovného rozmeru podstatne iný ako predtým. Je to pravda. Ale odchádzam aj mierne zhrozená, koľko z popisovaného má znovu čoraz väčšiu paralelu v súčasnosti.
­
„Akú čiaru ťažšie nakreslíš, priamku alebo krivku? Na priamku potrebuješ pomôcky, no krivku nakreslí nohou aj opilec. Tak je to aj s čiarou života.“

Četl jsem to skoro půl roku po troškách, protože to fakt nešlo. Spousta informací, asi hlavně pro historiky, je to všechno strašné, co se v SSSR dělo, ale tahle knížka je pro čtenáře peklíčko. Jsou tam pasáže (popisování úspěšných/neúspěšných útěků), kdy to má drajv a dokáže to zaujmout, ale jinak je to napsané dost kostrbatě a jsem rád, že to mám za sebou. To ale asi není nejlepší vizitka pro knížku.

Vše podstatné už asi okomentovali uživatelé pode mnou. Souostroví Gulag je komplexní a pro čtenáře velmi poučné dílo o hrůzném režimu Sovětského svazu. Nezapomínejme na zločiny komunistických vlád!

Každý organ bez cviku odumiera.
Modliť môžeš sa slobodne, ale nech ťa počuje iba boh.

Úpící pomník nebývalého rozsahu a hloubky sovětských represí a vězeňského života.
Solženicyn sepisoval dílo deset let a komplexně v něm vylíčil cestu od zatčení přes vyšetřování, vazbu, transport, tábor a vyhnanství. Pozastavuje se nad množstvím jevů s těmito obdobími a situacemi spjatými:
- Zatčení, moment odvedení
- Zákonodárství s jeho absurditou a pokrytectvím
- Udavačství
- Rozjímá nad vězeňským životem, bídou, útlakem i snášením onoho útlaku
- Mučení
- Přežívání a morálka v daných podmínkách
- Pravověrní (uvěznění zapřísáhlí komunisté)
- Etnografie muklů
- Mezipohlavní vztahy v táborech, sex a těhotenství
- Hladovky, útěky a vzpoury
- Propouštění, proces osvobození

Solža samozřejmě nepojednává jen o své zkušenosti, nýbrž všechny tyto části doplňuje popisem osudů a zkušeností dalších vězňů/muklů, které během dekád vyslechnul či vypátral v archivech.

Souostroví Gulag je zkrátka dílo, které by měl každý přelouskat, aby si věci náležitě zarámoval.
Osobně se mi protiví takové ty zhýčkané zápaďačky, které se brání všemu negativnímu, protože je to nepříjemné a věnují přehnanou pozornost různým zkrášlovacím a kosmetickým prostředkům. Aby si ale přečetli Souostroví Gulag, to ne... Sic mě otravuje jejich naivita, tak je nepovažuji za toliko problematické jako ty hysterické omezence, kteří ve své zpovykanosti nazývají režimy západních zemí "novou totalitou" (Babiš) nebo "demokratickým fašismem" (dezolát v komentech na FB), protože nemůžou zcela beztrestně projevovat svou zhovadilost. Taková individua poznamenávají, že "Orwell se v hrobě obrací", když zjistí, že nemohou beztrestně podporovat třeba Wágnerovce během současné války na Ukrajině (k Ukrajině se autor taky vyjádří).
Tohle nesoudné rámování a zcestné užívání pojmů považuji za nechutné a opovrženíhodné, protože to znehodnocuje vážnost toho, co se dělo ve 20. století (nejen) v SSSR.
Ovšem žě i demokratický režim v sobě nese jistou míru autoritářství, protože každý režim má nějaké vynucovací prostředky k tomu, aby udržel svůj řád. Ta svoboda se relativně bezpečně realizovat v demokratických společenstvích není zadarmo - žádá si nějakou míru zodpovědnosti. Zpovykané lůze by každopádně prospělo, kdyby nazřeli, jak ta skutečná totalita vypadá.

Už jenom ten začátek množstvím výpovědí vpravdě ukazuje, co to ty velké čistky let 30. vlastně byly. Přijde mi, že v sovětském vyvraždování se hodně projevoval onen ruský cynismus a neúcta k lidskému životu. Nejen, že museli být popravování ti, kteří se režimu nehodili, nýbrž byli popravováni i mnozí ti, pro něž ani sama Čeka nenacházela hned dobrého důvodu (nechala je ale napsat nějakou stať na nějaké téma s tím, že ono už se tam něco najde). Šlo o to, vykázat činnost. Paranoidní Stalin by asi neuvěřil, že se někde nedějí spiknutí, takže byli odsuzováni lidi třeba jen pro to, aby se naplnily tabulky, aby tajní prokázali svou oddanost a píli... Šlo o vykonstruované monstrprocesy, při nichž byla přiznání vynucena nejrůznějším mučením.
Celé je to tak absurdní, ale Solženicyn to sepsal s takovou smířlivou tíží a fundovaností, že na čtenáře dýchá spíše tragika z toho, kolik dobrých lidí ten cynický ruský totalitní režim pozřel. Kolik potenciálu byla zardoušeno.

Napadalo mě také, že v těch Gulazích musela být docela zajímavá skladba lidí. Kriminálníci a političtí. Zločinci a inteligence.
Autor četněkrát sděluje, že bažil po tom se každého na vše vyptat. I proto je jeho dílo tak jímavé.

Přesto jsem byl ale i několikrát pobaven, protože Solženicyn píše, jakoby se s tím životem mukla zcela sžil a dokonce si ho i oblíbil. V jeden moment se Solža třeba rozplývá nad oslovem "ostrok".
Dokáže však vystihnout absurditu, která má i humorný rozměr.
Jindy mě pobaví, jak autor vyjádřil myšlenku nebo jakými slovy vylíčil situaci.

Myslím, že my tady v Evropě máme tu představu, že zlo je symbolizováno německým nacismem a ztělesňováno Hitlerem, ale nyní se mi potvrzuje, že bolševický socialismus je ještě zhoubnější. Ponechme teď stranou, že zlo a dobro jsou do značné míry konstrukty, které používáme dost relativně - ovšem pokud za zlé lze něco označit, tak zhoubné režimy, které favorizují zabedněné omezence, demagogy a šíří nespravedlnost, lži i neštěstí kamkoliv jim je dovoleno vkročit.
Otázka, který z těchto dvou režimů byl horší, je lehce pofidérní. Můžeme říci, že oba režimy byly stejně zlé, protože byly utvářeny stejnými znaky zpátečnictví a útlaku... Jen tyto parametry byly trochu jinak zacílené a měly trochu jinou výkonnost. Němci jsou pracovití, takže když se pustili do vyvražďování, tak byli dost efektivní, ale tisíciletá Třetí říše trvala jen 12 let, tak v celkových počtech zůstává pozadu. Sovětský socialismus/komunismus trval skoro 70 let, než se vyčerpal a zhroutil.
Ovšem zdá se mi, že nacistické Německo mělo aspoň nějaký "pozitivní" program (jakkoliv byl zcestný); čistota rasy, jistá podoba Evropy... Sovětský socialismus (symbolizovaný hlavně Stalinem, ve funkci 1922-1952) se sice zaštiťoval komunistickou utopií, ale reálně šlo jen o to, aby se Bolševici dostali se k moci, okradli ostatní a sloužili jen vlastním mrzkým zájmům. V praxi byl nově nastolený režim protkán oním slavným ruským cynismem a nihilismem.
- Ten můžeme pozorovat i dnes, když jsou Rusáci vtaženi do agresivní války na Ukrajině, do Putinových imperiálních choutek a namísto toho, aby vzdorovali, tak se podřídí, ochotně umíraj a tvrdí, že nakonec vyhrajou, protože "nás je mnoho". Vzhledem k tomu, že Rusku se furt sere do díry v zemi, nic moc dobrého je tam nečeká a Západu jsou pro smích, tak jisté potěšení lze alespoň načerpat ze škodolibé činnosti. Spokojenost je relativní. Je to otázka zarámování; Než aby Rus bojoval za ušlechtilejší podobu vlastní země, tak bude radši škodit ostatním. Pokud se budou mít všichni na hovno jako on, tak on se bude mít lépe, ačkoliv si sám nijak nepolepší.

Ta kniha je fakt nekonečná.

V říjnu 1987 přijel na návštěvu strýc Kotik z Ukrajiny.
Jako malé dítě přežil holodomor a přežil i Gulag ve kterém pobýval milosrdně krátce. Optal jsem se, co byste si strýčku chtěl přečíst? Soustroví Gulag, odpověděl mi, po mnoha letech zjistil, že pobýval v jednom lágru s Alexandrem Solženicynem. Soustroví Gulag měl v samizdatovém vydání kamarád v Žíželicích. Usedl jsem na vlak a jel do Severních Čech, vypůjčil si strýcem žádané, s přítelem a jeho ženou jsme prokecali noc a prvním ranním vlakem jsem se vracel zpět. Dorazil jsem asi v osm ráno. Strýc právě vstával, položil jsem před něj dva vázané strojopisné špalky a .... strýc se posadil ještě v pyžamu na okraj postele vzal první knihu a začal pomalinku převracet stránku za stránkou. Pak vzal druhou a pokračoval opět list za listem. Když obrátil poslední, zavřel knihu a pravil: to nemusím číst, to jsem všechno zažil.

Unikátne dielo, slovami neoceniteľné, písané štýlom akým dnes už málokto publikuje... bez ohľadu na tieto superlatívy však musím priznať že z môjho pohľadu trochu nevyvážené z jedného osobného dôvodu - niektoré pasáže som doslova zhltol, niektoré ma doslova uspávali. Aj napriek tomu sú Solženicinove knihy nabité nielen faktami, informáciami a dejom, no rešpekt si zasluhuje postoj, odvaha, vynaliezavosť a úsilie autora pri ich písaní v dobe a podmienkach v ktorých vznikali. Pokus o umeleckú štúdiu, ktorý podľa mňa predčil pôvodný zámer autora.

Jako vše, co jsem od Solženicyna četl, opět se jedná o unikátní dílo, a v tomto případě i značně objemné. Není snadné se jím prokousat od začátku do konce. Nejedná se o poutavý napínavý román, ale o obsáhlé a otřesné svědectví o tom, co zažívali političtí vězni v první půlce trvání Sovětského svazu. Politickým vězněm se v té době mohl stát prakticky kdokoliv, kdo se nějak znelíbil anebo jen čirou náhodou. Takových nešťastníků bylo obrovské množství a jejich osudů je kniha plná od začátku do konce. Tím se Souostroví Gulag zároveň stává jakousi velice poučnou kronikou toho, jak se v Sovětském svazu zabydlelo zlo. Kdyby nám tak tato knížka pomohla ono zlo rozeznávat! Na to ale není jednoduchý recept. Tohle zlo totiž přichází k lidem pokaždé s jinou maskou a podává nám ruku navlečenou v jiných rukavicích. Proto je nesnadné jej rozpoznat a nezadat si s ním.

V Souostroví Gulag najde čtenář i řadu historických údajů a souvislostí, hlavně z období 2. světové války, které nejsou běžně známé. Jsou tu i cenná moudra takřka filosofické povahy. Několik z nich jsem si během čtení knihy vypsal a chtěl je dát do svého hodnocení. Když jsem ale četl předchozí komentáře, zjistil jsem, že čtenáře Thorira zaujaly téměř ty samé pasáže jako mě. Proto doplním pouze jeden citát:

"Moc je jed, to je známo po tisíciletí. Kéž by nikdy nikdo nezískal materální moc nad jinými! Ale pro člověka, jenž věří, že nad námi všemi je něco vyššího, a jenž proto zná své meze, není moc ještě zdaleka zhoubná. Pro lidi bez této víry je však moc něco jako smrtelný jed. Pro ně není před touto nákazou záchrany."

Solženicyn sepsal patrně nejpodrobnější kroniku sovětských pracovních táborů. Právě komplexnost knihy, v tomto vydání čítající přes 1 600 stran, je největší předností i slabinou zároveň - místy se jedná o velmi složité čtení, kdy je třeba se prokousat zdlouhavým popisem procesů a v mnohém opakujcících se příběhů jednotlivých vězňů či skupin. Člověk při pročítání cítí beznaděj, ale vzhledem ke koncentraci teroru postupně otupuje. Přesto je význam knihy nedocenitelný a v mnohém stále aktuální.
Je nepochopitelné, že někdo může obhajovat režim, který ve společnosti vypěstoval v lepším případě naprostou lhostejnost k osudu druhých, v tom horším udavačství a touhu parazitovat na jejich utrpení s mottem: "Dnes zemři ty a já až zítra."
Autor se přitom neutápí v sebelítosti z prožitých příkoří (občas dokonce přiznává, že jiní na tom byli hůř), ale s bolestivou ironií poukazuje na obludnou absurdnost sovětského "práva". Protože i když se člověk dostal do spárů ministerstva vnitra náhodou, kvůli pomstě nebo třeba proto, že úřady zrovna potřebovaly naplnit kvóty zadržených, byl ztracen: "Přijmeme-li za své stanovisko pracovníků justice, musíme se zeptat: proč má mít vlastně soud dvě možnosti, když při všeobecných volbách je také možnost volit jen jednoho kandidáta? Vždyť osvobozující rozsudek je i ekonomický nesmysl! To totiž znamená, že informátoři, výkonné orgány, vyšetřovatelé, prokuratura, vězeňská stráž i ozbrojený doprovod ti všichni pracovali nadarmo!"
Snad se dočkáme dne, kdy i Rusové projdou očistným procesem a většinově si uvědomí, že Stalin byl podobným, ne-li větším zločincem než Hitler, jehož porážku každoročně tak velkolepě oslavují...

Jak hodnotit tak významné a komplexní dílo jako je Souostroví Gulag? To není obyčejná kniha, to je kronika politiky státního násilí uplatňované na celých národech. Tisíce událostí, svědectví, jmen, po kterých by neštěkl pes, nebýt autora. Těžké čtení!

Zkusím příměr k Pánovi prstenu. Josif Visarionovič Sauron, nekromant, černokněžník, temný pán Sovětského Mordoru. Devět prstenů pro nazgúly si rozdělí třeba Ježov, Jagoda, Berija, Molotov, Kirov, Kaganovič, Vorošilov, Jurovskij, Blochin.
K tomu tisíce skřetů v uniformách NKVD. A ukrajinský hladomor, solověcké schodiště, bělomořsko-baltský kanál, práce v lese při 50 pod nulou, miliony obětí. A jediný Pytlík Solženicyn, který nic nenese, nenapravuje, jen poslouchá a zapisuje.
Člověk by řekl, že se národ poučí, ale v současném novém Mordoru vzpomínají na ten starý s láskou a sentimentem jako na dobu slávy a prosperity! Vězte, že ten režim byl a je zlý, nevěřme mu ani slovo, braňme se mu zuby, nehty!

„Kdyby to bylo tak jednoduché! – že kdesi jsou lidé s černou duší, kteří ve zlém úmyslu páchají černé skutky, a že je třeba je jen rozeznat od ostatních a zničit. Avšak čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce …?“

Je to dva roky, co jsem tento monumentální a legendární epos přečetl a dodnes mnou rezonuje jako málo co. A počítám, že rezonovat bude silně i nadále. Je to drsné svědectví hrůzného režimu, kdy lidskost a lidství bylo zničeno a zašlapáno do bláta a krve a humanismus spláchnut do kanálu, do žumpy spolu se svobodou a pravdou. Je to hluboká a rozsáhlá sonda do duší a myslí lidí žijících v nevyzpytatelné tyranii a v absolutním teroru a ukazuje zrůdnost komunismu a kolektivismu v plné nahotě.

Autor postupně ve třech knihách ukazuje absurdní nelidskost sovětského systému, dokazuje, že tento plesnivý a hnijící stát od začátku potřeboval miliony a miliony otroků, aby mohl, ve své izolované zaslepenosti, „dohnat a předehnat“ kapitalistický svět. Z této potřeby se zrodil strašlivý systém feudálních pracovních táborů – GULAG – a tento pomocí masového teroru mučivým způsobem zničil a zahubil nepřeberné množství lidí. Systém, který obětoval a zabil tím nejkrutějším způsobem miliony a miliony na oltáři nesmyslné ideologie.

Text je nesmírně působivý a rozebírá sovětský komunistický systém do posledního detailu, do poslední částečky. Popisuje systém absurdního trestního práva, zatčení, vyšetřování, obvinění, transporty, pobyty v táboře, úmornou, vysilující a zničující práci, udávání, monstrprocesy, komunismus – rakovinu společnosti, rozpad vazeb a atomizaci ruského obyvatelstva, ideologický jazyk, postupnou metaforickou hnilobu lidí, jejich myslí a duší - nelze se divit, že Rusko je dnes tam, kde je, po desítkách a desítkách let téhle hrůzy.

Často jsem četl bez dechu, ruce sevřené v pěst nad absolutní nespravedlností. A často jsem se ptal sám sebe, zda bych to utrpení vydržel? Nevím a jsem rád, že si na to nemusím odpovídat. Ne, nečte se to snadno, text je obtížný, někdy sarkastický, často smutný a absurdní. Čtenář žasne a autor stále a znovu a znovu ukazuje nové a hlubší lidské dno. Přesto, nebo právě proto, doporučuji každému. Jako varování před podobnými excesy a tendencemi do budoucna – neboť mladí svazáci, v různých podobách, opět vystrkují růžky, jako memento lidského selhání, memento nesmírné zloby, krutosti, nenávisti a dogmatismu, a jako vzpomínku na ty miliony obětí. Važme si možnosti žít ve společnosti, kde svoboda a pravda jsou stále ještě považovány za jedny z těch nejvyšších ctností. Epos je jasnou obranou proti tyranii. Proti tyranii, která nikdy nespí.

„Ideologie! To dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni a bolševici v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení.“

Drsné, ale velmi poučné dílo.