Souostroví Gulag - 1. díl

4 12.09.2023

No věru to není žadná odpočinková literatura.
Některé pasáže se četli pěkně ale něco jsem, přiznám se i přeskakovala.Jsem ráda že jsem se do ní pustila.

4 05.08.2023

Není to lehká kniha na čtení, ale rozhodně stojí za přečtení. Je vidět, že Německo se opravdu inspirovalo Ruskem v otázce vězeňských táborů, ale jejich výše nikdy nedosáhlo. Je hrozné sledovat, že se novodobé Rusko pomalu zase vrací k totalitnímu režimu, ze kterého před cca 100 lety vzešlo.

4 22.07.2023

zisťujem, že prečítanie celého arčipielágu by si tiež zaslúžilo nejakú maličkú nobelovku ... ale dúfam, že nejaké to percento novodobej mládeže si k tomuto dielu cestu nájde... autor sa snaží vtesnať spomienky svoje i cudzie do ucelenej formy, ale nie vždy sa mu to darí ... na druhej strane hodnota tohto diela spočíva v tom, že to všetko vyniesol na svetlo sveta ...
smutné je, že základného princípu sovietského súdnictva: "netrestáme zločin, ale úmysel" sa Rusi nevedia zbaviť ani po toľkých rokoch... a že stále mrazí z Krylenkovho výroku: "neprišli sme žartovať..."

První díl, autor Solženicyn popisuje zatčení, vyšetřování, mučení, transporty po souši v autech, vlacích, transporty po moři, tranzitní věznice. Čtenář se seznámí s nechvalně proslulým paragrafem 58, pozná počátky gulagu, tresty, popisuje systém rozbíjení lidskosti a samotného člověka, důstojnosti a vůle se bránit.

Vyjadřovat se nějak k tomuto dílu je náročné, to si asi člověk musí přečíst.

Pro představu však přidávám pár úryvků:

Jak tomu má člověk rozumět: Zlosyn? Co to vlastně je? Existuje něco takového na světě?
Rádi bychom řekli, že nemohou být, že neexistují. V pohádkách je dovoleno zobrazovat zlosyny pro děti, kvůli jednoduchosti obrazu. Když však velká světová literatura minulých věků nám neustále líčí postavy černočerných zlosynů jak Shakespeare, tak i Schiller a Dickens připadá nám to už téměř jarmareční a pro současné chápání trapné. A hlavně: jak jsou tito zlosynové vylíčeni? Jejich zlosynové jsou si dobře vědomi toho, že jsou zlosynové a že jejich duše je černá.
Tak také uvažují: Nemohu žít, jestliže nepáchám zlo. Co kdybych poštval otce na bratra! Co kdybych se opájel utrpením oběti! Jago otevřeně nazývá své cíle a pohnutky jako černé, zrozené z nenávisti.
Ne, tak to ale nebývá! Aby člověk páchal zlo, musí ho napřed chápat jako dobro nebo jako uvědomělé zákonné jednání. Povaha člověka je naštěstí taková, že musí pro své činy hledat ospravedlnění.
Macbethovo ospravedlnění bylo chabé a proto mu svědomí nedalo pokoj. Ale i Jago je břídil. Fantazie a duševní síly Shakespearových zlosynů neunesly víc než desítky mrtvol. A to proto, že neměli ideologii.
Ideologie! Ta dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni (časní i pozdní) v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení.
Díky ideologii se dvacátému století dostalo příležitosti zakusit zločinnost v miliónovém měřítku. Tu zločinnost nelze popřít, obejít, zamlčet jak se tedy opovažujeme tvrdit, že zlosynové neexistují? A kdo tedy ty milióny zahubil? Bez zlosynů by žádný Gulag neexistoval. (161)

V mém nitru se však začal vzmáhat pocit: je-li třeba nežít proto, aby člověk žil pak proč tedy vůbec...? (261)

Pohroužíš se do viru svobody a prodíráš se nádražní čekárnou. Roztržitě si prohlížíš vyhlášky, které se tě určitě nijak nemohou týkat. Sedíš na starodávném čekárenském kanapi a posloucháš podivné a nicotné rozhovory: že nějaký muž bije svou ženu nebo že ji opustil, že se tchyně bůhvíproč neshodne se snachou, že sousedé ve společném bytě plýtvají elektřinou na chodbě a neotírají si boty, že někdo někomu dělá v zaměstnání samé potíže, že někomu nabízejí lepší místo, ale že se nemůže rozhodnout, má-li se přestěhovat copak je to tak lehké odejít jinam? Všechno to slyšíš a najednou ti přebíhají po zádech a po hlavě mravenci odmítání: tak zřetelně dovedeš nyní rozeznat skutečnou míru věcí ve vesmíru, míru všech slabostí a vášní ale těmto hříšníkům není dáno, aby ji poznali! Skutečně a opravdu živý jsi jen ty, jenž jsi vlastně bez těla, zatímco tito všichni ostatní se jen omylem považují za živé.
Mezi vámi je nepřeklenutelná propast. Nemůžeš na ně zavolat, ani nad nimi zaplakat, ani jim zatřást za rameno: vždyť jsi duch přízrak, zatímco oni hmotná těla.
Jak jim však tuto pravdu vnuknut? Zjevením? Viděním? Ve snu? Bratři, lidé, proč vám byl dán život? Za tiché půlnoci se otevírají dveře cel odsouzenců k smrti a lidé s velkou duší jsou vlečeni na popravu. Na všech železničních tratích v naší zemi si lidé každou minutu i právě teď olizují po slanečku vyprahlými jazyky suché rty, sní o štěstí moci si natáhnout nohy a o uspokojení po použití záchodu. V Orotukanu jen v létě rozmrzá země do hloubky jednoho metru a jedině tehdy mohou do ní zakopat kosti těch, kteří pomřeli během zimy. Ale vy, pod modrým nebem a hřejícím sluncem, máte právo rozhodovat o svém osudu, máte právo se jít napít vody, natáhnout si nohy, jet kamkoliv bez doprovodu strážných co jsou proti tomu neotřené boty? Co s tím má co dělat tchyně? Chcete, abych vám teď vyklopil, co je v životě nejdůležitější, v čem spočívá veškerá jeho záhada? Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou nad životem nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím, vždyť je to všechno jedno: ani hořké netrvá věčně a sladkého není nikdy vrchovatě. (535)

Silné čtení. Člověk se zdráhá uvěřit tomu, jaká středověká zvěrstva se děla v dvacátém století. Zdrcující kritika ruského totalitního režimu v jeho nejkrutější podobě a souvisejícího Stalinova kultu osobnosti. Před přečtením jsem věděl, že to byla hodně zlá doba, ale až po přečtení jsem alespoň částečně pochopil, jak strašně zlá ve skutečnosti byla! Těžko se mi knihou prokousávalo, ale každý přečtený řádek stál za to. Autor střídá vyprávění z nezůčastněného nadhledu s angažovanějšími pasážemi, ironii s přímým odsuzováním. Na velké spoustě jednotlivých, většinou tragických lidských osudů ilustruje smrtící mašinérii tajné policie a spřátelených soudů, vězení a pracovních táborů.

14 09.01.2023

„V novosibirské tranzitní věznici přejímá v roce 1945 ozbrojený doprovod vězně a provádí prověrku podle případů. „Odsouzený tenaten!“ „58/1a, dvacet pět let.“ To vzbudilo zájem velitele doprovodu“ „Za cos to dostal?“ – „Ale za nic.“ – „Lžeš. Za nic se dává deset!“

První díl monumentálního kompletního vydání Souostroví Gulag. Autor nás zavádí na samotný začátek. První kniha popisuje zatčení, vyšetřování, mučení, transporty po souši – v autech, vlacích, transporty po moři, tranzitní věznice. Čtenář se seznámí s nechvalně proslulým paragrafem 58, pozná počátky gulagu, tresty. Text je velmi hluboký a psychologický, autor detailně popisuje systém rozbíjení lidskosti a samotného člověka, důstojnosti a vůle se bránit, vše s cílem zničit, rozbít, zastrašit, znemožnit jakoukoliv obranu, jakýkoliv odpor, do nejmenších podrobností promyšlený teror s cílem zlomit duši i mysl člověka, dokonalý systém destrukce mentální obrany jedince. Psychologicky porovnává vězně a věznitele a hledá dobro a zlo. Ukazuje zločinnost celého sovětského systému a zrůdnost jeho zakladatelů a čelních představitelů, což je téma, které se samozřejmě jako příslovečná rudá nit vine všemi třemi částmi. Ukazuje bolševické kreatury dychtící po krvi a majetku, neváhající obětovat miliony a miliony duší na oltář zločinné pokrytecké ideologie.

„Tribunál hněvivě pohrozil hlavnímu obhájci Bobriščevovi-Puškinovi, že ho zavře – už tehdy to odpovídalo mravům doby a bylo to tak reálné, že Boriščev-Puškin honem předal svému kolegovi Gurovičovi zlaté hodinky a náprsní tašku … A svědka profesora Jegorova dal tribunál na místě zatknout, protože vypovídal v metropolitův prospěch. Ukázalo se však, že Jegorov byl na všechno připraven: měl s sebou tlustou aktovku, a v ní – jídlo, prádlo a dokonce tenkou přikrývku!“

„Teror – to je přesvědčovací metoda.“ – Lenin

9 17.11.2022

Souostroví Gulag je pro mě jedna z nejucelenějších obžalob leninsko-stalinského sovětského Ruska. Taková koncentrace hnusu a bezpráví se v civilizovaném? státě nevidí. Povinně by si to měli přečíst všichni nekritičtí obdivovatelé současného proputinovského Ruska (zdravice Aeronetu a dalším), aby jim bylo jasno, z jakých kořenů roste, na jakých základech stojí. I když se obávám, že by pravděpodobně Solženicyna označili za západního agenta a Souostroví Gulag za imperialistickou provokaci. Takové už pak touto tlustou knihou vzít jenom po hlavě a dále ignorovat.

Já jsem po přečtení nechápal, jak je možné, že v tom Rusku vůbec někdo ještě žije, tyto čistky a cílená likvidace opozice si pravděpodobně nezavdají s ničím v historii moderních dějin. Střelba do vlastních řad je pro mě nepochopitelná a Stalda je prostě jednou pro vždy světový grázl numero uno. Pochybuju, že ho někdo ještě můžeme překonat ;) Co se vytýká Hitlerovi, tento pán překonal několikanásobně.
Nemá smysl, cokoliv tu citovat, je to zkrátka to nejnejnejhorší, co si jen umíte představit a dost možná, že spíš neumíte. Nepřekonatelné. To se prostě musí přečíst. Dřív než bude Souostroví Gulag znovu na indexu :)

29.10.2022

Velmi silné, těžké a absurdní čtení. Těžko uvěřit, že se něco takového dělo.

4 08.07.2022

První díl popisuje historii gulagů na příběhu autorova zatčení, věznění, soudu a cesty do pracovního tábora. Fakta, odkazy, dokumenty a také náhled do myšlení ruských marxistů a komunistů. Paměť je jediné, co vězňům zbývá, ale paměť též klame, milosrdně klame. Příšerné moskevské vězení Butyrka se po dvou letech v lágru zdá autorovi jako přijatelné místo, kde mu neomrzají nohy, dostane pravidelně najíst a může si dle libosti povídat se spoluvězni.
Počet obyvatel Sovětského svazu před a po 2. světové válce byl zhruba 100 milionů, gulagy prošlo dle odhadů 15 - 18 milionů, z nich asi 1,5 milionu tam zemřelo. Tolik statistika. Co taková decimace bez následné hluboké sebereflexe udělá s duší národa, vidíme dnes v plné nahotě.
Bohužel mám pocit, že ani autor do konce svého života nepochopil, že nedílnou součástí "západního vulgárního kapitalismu" je humanismus, a co to pro západní civilizaci znamená. Viz citace Solženicynova slavného projevu při přebírání čestného doktorátu na Harvardově univerzitě v roce 1978: "Jakákoliv starodávná a hluboce zakořeněná autonomní kultura, zvláště pokud se šíří na rozlehlé části zemského povrchu, představuje samostatný svět plný záhad a překvapení pro západní myšlení. Rusko do této kategorie náleží už 1 000 let."

12 28.11.2021

Kdyby to byla fikce, odložila bych po první stovce stran s tím, že tolik absurdity najednou opravdu nemusím - a i když toto měřítko obvykle nepoužívám, že je to všechno tak nahuštěné, až to působí nepravděpodobně... Tento dokumentární román se ale podobným měřítkům vzpírá. Autor popisuje svůj příběh - a vzal si ho jako záminku ke shromáždění množství faktů, jež jeho příběh rámují a dodávají mu kontext. Výsledkem je mozaika historických, sociologických, právních, kriminalistických a individuálních střepů, z níž vyplývá, že člověk v komunistickém Rusku je míň než nic, že je zcela závislý na nepochopitelných a neustále se měnících "zákonitostech" veřejného života, že ruští vůdcové ve 20. a 21. století byli a jsou ve své svrchovanosti ještě šílenější, než si čtenář myslel, a představa o světě jako o místu, v němž lze mít vlastní život alespoň trochu pod kontrolou, zavání totální naivitou - a většinu Rusů nenapadne ani ve snu... Jistěže některé věci nutno brát s rezervou (Solženicynovy informační zdroje byly nepochybně omezené), ale je to psáno velmi naléhavým stylem; žongluje se fatálními pojmy typu "tajná policie", "okamžitý soud", "trest smrti"; všechno to zavání totální odevzdaností a nemožností prostě existovat... Pokračování si minimálně pár měsíců odpustím...

5 26.05.2021

Pro mě naprostý unikát.

7 12.04.2021

Co k tomu říct?Co říct, když se nedostává slov.Nelze mít na to názor jako na beletrii,ale je to kus historie a tomu se nedá vyhnout.Pamatuji se jak se na Letné v Praze vypínalo k nebi sousoší Stalina a jen pohled na něj vzbuzoval vztek a pocit ponížení.Zajímalo by mně jestli se ruská vláda omluvila svým občanům,těm milionům rodin a pozůstalých.Člověka jímá hrůza když si uvědomí že nebyla možnost se nějak bránit.A nakonec si kladu otázku-je tomu všemu opravdu konec?

6 20.03.2021

Solženicyn píše o "zatýkacej pandémii", z ktorej sa naozaj zatočí hlava čitateľovi. Je to kniha, ktorú je zbytočne radiť medzi hodnotiace knihy aj napriek tomu, že pravdepodobne si čo-to autor "vyfantazíroval". Fantázia z ničoho nevzniká, z niečoho sa vybudovať musí ("kto nebol tam, ešte tam bude, kto bol, ten nezabudne") a kniha je dostatočne autentická na to, aby sme nespochybňovali základnú podstatu gulagov, ktorú tvorí číre ľudské zlo. Solženicynova nezvyčajná ostrosť, irónia, až naliehavosť dramatizovať, sa dá bez osobnej ujmy prejsť bez povšimnutia. Pri čítaní "nie je čas" na autorove citové vibrácie. Druhá kapitola o dôvodoch zatýkania bola celkom silným kafé, priebežne tak ale pôsobí celá kniha a dávam tak 15 % fantázie, zvyšok som presvedčená o tom, že sa veci udiali tak, ako to napísal... ako napísali mnohí autori zo skorších dejín. Výrok "Beda porazeným!" od Brennusa je tiež spotrebným materiálom na výstavbu gulág. Kto si ešte otvorí hubu po vydaní trestu? Tak mu bude pridané... Hladomor? Beda porazeným! "... no genialita politika spočíva v tom, že by aj z nešťastia, čo postihlo ľud, vytĺkol úspech." Aj to sa Otcovi podarilo na výbornú. Na jazyk si bolo treba dávať pozor do takej mieri, že som si pri čítaní neraz pomyslela, smrť je vykúpením. (A to mám za sebou zápisky seržanta Bourgogneho! Kde zlo páchali ľudia, ale bol tu ešte väčší nepriateľ a to príroda! Príroda a jej zlo stále ponúka nádej, ale ľudia a ich zlo presvedčí človeka, aby chcel zomrieť, a skutočné zlo spočíva aj v tom, zabrániť človeku túžiacemu po smrti, aby sa zabil... aj o tom sú Gulagy).

"Iný bol osud roľníka so šiestimi deťmi. Pre týchto šesť krkov sa nešetril pri kolchoznej práci, jednostaj sa usiloval niečo nadobudnúť. A naozaj, dostal – rad. Odovzdávali mu ho na schôdzi, zneli prejavy. Pri odpovedi sa roľník rozcítil a povedal: „Ach, keby mi tak namiesto tohto radu dali pud múky! Nešlo by to?“ Schôdza sa rozrehotala vlčím smiechom a roľník aj so svojimi šiestimi hladnými krkmi sa pobral do vyhnanstva."

Solženicyn nemoralizuje, v závere iba v skratke pripomína priamočiaro, za čo by sme mali byť vďační a čoho/koho si všímať. Tituly, uniformy, či v modernej dobe ajpedy, autá, domy neznamenajú nič, cestou na Gulagy nič z toho si neodnesiete a budete len nešťastní, že vás postupne okradli a pri prvej sťažnosti... Beda porazeným aj dnes! Poráža nás nielen vírus, zatiahli sa do tejto porážky aj politici, aby nás viacnásobne porážali.

Dôležitá je len pamäť. V kontexte nešťastných ľudí, ktorí cestou na súostrovie prichádzali o svoje kufre, jedlo, oblečenie... autor píše:

"Človek by mal mať len to, čo si vždy môže ponechať: mal by poznať jazyky, krajiny, ľudí. Nech vrecom, čo si človek berie na cestu, je pamäť. Vštepuj si do pamäti, človeče! Vštepuj si všetko do pamäti!"

3 05.03.2021

Rozhodně obsáhlá publikace o všemožných bolševických zvěrstvech.Nedůvodném zatýkání, mučení, týrání, posílání do vyhnanství, vraždách, hladovkách a spoustě dalším.Je až absurdní, co vše bylo v tehdejším SSSR možné a jakých svinstev se režim dopouštěl na vlastních lidech.Stejně jako pak v 50.letech u nás.Aneb, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.Kniha se nečte zrovna jednoduše a prokousat se nakonec je celkem výkon.Chápu autora, že se toho snažil vylíčit co nejvíc a i to bylo málo, ale čtenáře tento kolotoč celkem vyčerpá.

"Kolik jsi dostal?"
"25 let."
"Za co, prosím tě?"
"Za nic."
"Hloupost, za nic se dává 10 let."

36 26.09.2020

V době, kdy u nás kniha poprvé vyšla mi to přišlo neskutečné, hrozné, neuvěřitelné. Teď už bych určitě překvapená nebyla.
Výborné jsou všechny tři díly.

1 24.08.2020

Poučné, i další dva díly stojí za to.

Samotný autor hned na začátku velice přesně uvádí, co ta kniha je a co není - je to umělecká a nikoliv dějepisná literatura. Jsou to sebraná a nepochybně mnohokrát přibarvená vyprávění samotných vězňů, přičemž není jasné, co je kým vymyšlené a co je skutečnost. V knize nejsou v tomto směru žádné věrohodné odkazy. Prostě kriminálnická latina, kterou "sovětologové" v rámci ideologické války vydávají za historický dokument.
Že je to jen hromada výmyslů poskládaných do čtivého hávu dokazuje třeba i to, jak autor popisuje, že v trestních táborech nechávali vězně ve velkém chcípat. Problém je v tom, že tehdejší trestní tábory byly hospodářskými zařízeními a jako takové měly předepsané hospodářské výkony, které musely splnit. A mrtvý vězeň žádné výkony mít nemohl... Kromě toho, pokud by tam bylo tolik mrtvých, jak píše Solženicyn, nebylo by možné vysvětlit přírůstek obyvatelstva SSSR.

5 10.04.2019

Knihu jsem četla opravdu velice dlouho. Ačkoliv je jeden díl jen úzká brožurka, nečte se úplně snadno, protože téma není zrovna příjemné. Je v ní hodně informací, příběhů, úvah... Přesto je to fantasticky zpracovaná kniha, kterou by si měl přečíst snad každý. Autor kromě valstních zážitků posbíral nespočet zpráv, dokumentů, článků a především osobních svědectví svých spoluvězňů i dalších lidí, které stalinovské čistky jakkoliv postihly. Během vyprávění překvapivě používá i (poněkud černý) humor, kniha tedy není nudnou faktografií.

6 18.03.2019

Skutečný unikát. Složité a zároveň čtivé pojednání o dění v průběhu několika prvních desetiletí Sovětského svazu. V knize se střídá několik literárních žánrů, faktická literatura, příběh, filozofické pojednání...
Samotný obsah knihy je k neuvěření. Tolik zmařených lidských životů, tolik hrůz, tolik zlomených duší... tolik bezmoci. Nechtělo se mi věřit popisům o nelidském zacházení s "vězni", absurdním důvodům obvinění, neúměrným trestům, vězeňským podmínkám...
Kniha obsahuje nepřeberné množství jmen, lokací, příběhů jednotlivců, které autor posléze opouští nebo se k nim opět vrací. Nejvíce mi v paměti utkvěl proces s Průmyslovou stranou ("Přesvědčil jsem továrníky, aby snížili devítimetrový strop na šestimetrový! "Šestimetrový? A proč ne pětimetrový? Sabotáž! Plýtvání prostředky! Smrt zastřelením!) a závěr knihy, ve kterém autor detailněji popisuje vězení a přepravu do lágrů (36 lidí v samotce a 323 lidí v cele). Naprostá šílenost. Před dalším dílem si budu muset udělat delší pauzu a připravit se na příběhu z průběhu lágrů, u kterých se bojím, že budou ještě drsnější než první díl...

6 11.01.2019

Přemýšlel jsem, že nebudu ani hodnotit, jelikož tato klasika svým obřím významem přesahuje jakékoli hvězdičky. Solženicynův sarkastický styl mi vyhovuje, přesto jsem občas měl problém se začíst. Jednu hvězdu ale ubírám spíš za toto konkrétní vydání ze začátku 90. let, které trpí určitým amatérismem v sazbě. Nesmírně cenné dílo dokumentující neslýchaný teror na vlastním obyvatelstvu, zvláště ve světle toho, jak dnešní vládnoucí elita opět zamlžuje a cenzuruje tento úsek dějin.

3 31.12.2018

Tohle je skutečně povinná literatura. Tím spíš pro ty, kteří se ještě i dnes hlásí ke komunismu. Poměrně náročný a dlouhý čtení, ale stojí za to.

Zkusila jsem, ale po 45ti stránkách odkládám, je na mě moc náročná. Nehodnotím, protože mám pocit, že se k ní ještě někdy vrátím a bude to lepší..

5 23.03.2018

Tvrdá obžaloba komunismu plná smrtící ironie, šokujících detailů a hlubokého vhledu do problematiky, kterou si může dovolit jenom ten, kdo to skutečně zažil. I přes svou délku by to měla být povinná četba. Minimálně pro ty, co hrůzy Sovětského svazu v 1. polovině 20 století bagatelizují a podceňují. Solženicyn svým jednoduchým jazykem sděluje tak závažné věci, až z toho mrazí. Přitom zůstává lidským a nad věcí a občas pustí ke slovu i humor. Samozřejmě černý. A pár citátů:

Srdce obrůstá pýchou jako prase žrádlem.

Kdyby to bylo tak jednoduché! - že kdesi jsou lidé, kteří ve zlém úmyslu páchají černé skutky, a že je třeba je jen rozeznat od ostatních a zničit. Avšak čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce?

Požehnaná nejsou vítězství ve válkách, nýbrž porážky. Vítězství jsou zapotřebí vládám, porážky - lidu. Po vítězstvích se touží po dalších vítězstvích, po porážce se touží po svobodě.

My jsme si totiž zvykli rozumět statečnosti jen vojenskou statečnost, jen tu, jež zvoní řády. Zapomněli jsme na jinou statečnost - na občanskou - a jen té, jen té je zapotřebí naší společnosti.

Chcete abych vám teď vyklopil, co je v životě nejdůležitější, v čem spočívá veškerá jeho záhada? Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou na životem - nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím.

9 05.02.2018

Kniha je dost drsná,popisuje život vězňů za Stalinovy vlády v SSSR.Čte se dost těžko,hlavně jsem měl zmatky ve jménech.Fakt je ten,že lidé mizeli v těchto táborech,i když většinou nic neudělali.Pouze se znelíbili tzv.gubernátorům Stalinem počínaje a těmi nejnižšími konče,protože do těchto táborů neposílal lidi jenom Stalin,ale i třeba okresní náčelníci (nebo jak se to jmenovalo v SSSR).U nás jsme to poznali v padesátých létech,kdy se u nás dělo něco podobného i když v mnohem menším rozsahu.

8 28.01.2018

První díl Souostroví mě šokoval hned na začátku tím, že sovětský režim si plánoval počty vězňů na nucené práce a velmi obtížně jsem se prokousávala celou peripetií osudů od zatýkání, přes nelidské mučení při vyšetřování, bezpráví při stanovení rozsudku, transporty, věznice... Při čtení mě definitivně docvaklo, odkud pocházely ty inscenované procesy v 50. letech u nás, kdy se obvinění veřejně přiznávali, kdo vymyslel škůdce a že bez všeobecného strachu a udavačství komunistický režim nemůže existovat. První část trilogie mi připadá nejdrsnější.

5 31.10.2017

Musím uznat že po přečtení této knihy děkuji za Česko jaké nyní máme i se všemi korupčníma kauzami.. Ty věci co se tam objevují jsou pro běžného středoevropana naprosto ale naprosto nepochopitelné a pro mě jako humanisty je obtížné tuto knihu číst. Na druhou stranu je (i přes podmínky v jakých vznikala bravůrně napsaná.
Doporučuji všem pravověrným voličům KSČM ( I když si sem jist že žádný z nich moje doporučení na potaz nevezme)

30.09.2017

Surové a plné trpkej irónie. Budem potrebovať niečo ľahšie než sa pustím do 2. dielu.

8 02.08.2017

Asi každý musel už někdy slyšet o německých koncentračních táborech. Po tom, co je spojenci osvobodili, tak byly dost podrobně zdokumentovány. Sovětský svaz ale nikdo neosvobodil, takže se dlouho nevědělo, že Rusko s vyhlazovacími tábory začalo mnohem dříve. A navíc v mnohonásobně větším měřítku, s pořádnou dávkou chaosu. Na rozdíl od pořádkumilovných Němců, kteří každého zplynovaného Žida pečlivě zdokumentovali, v Rusku zmizely statisíce lidí a jediné, co po nich zbylo je pár shnilých dřevěných prken uprostřed sibiřské tajgy. Žádné dokumenty, žádné fotografie. Desítky let žili lidé v Sovětském svazu v nejistotě, jestli si pro ně nepřijde tajná policie NKVD a odveze je někam, kde nejspíš zemřou hlady, a nebo podlehnou zraněním z výslechu, zmrznou, nebo se upracují. Důvod uvěznění nikoho nezajímá, je potřeba splnit normu počtu zatčených.
A. Solženicyn si prožil gulagovské peklo, a byl jeden z prvních, co se rozhodli, dát vědět zbytku světa o tom, co za šílenství se v Sovětském svazu děje.
Je potřeba vzít v potaz, že tohle je odborná literatura. Předtím napsal Solženicyn Jeden den Ivana Děnisoviče, aby se zpráva o gulazích dostala mezi co nejvíce lidí. Tohle je ale první díl trilogie, kde se Solženicyn snaží, co nejpodrobněji zmapovat celý obrovský systém zatýkání a gulagů, který v Sovětském svazu fungoval. Z textu je hodně patrné to, že Solženicyn se snaží být co nejdůkladnější a nezapomenout na žádný příběh, který mu někdo ve vězení vyprávěl. Snaží se popsat všechny cely, které navštívil, nebo o kterých se vyprávělo. Detailně popisuje nesmyslné procesy, které se vedly proti nevinným lidem, apod. Tohle je samozřejmě velice důležité pro historii, aby se na tuto zrůdnost a na lidi, kteří se na ni podíleli nezapomnělo (Solženicyn se nebojí psát konkrétní jména). Ale samozřejmě to hodně natahuje celý text, a tak bych knihu doporučil spíš historikům, než jako populárně naučnou.

Těžké čtení. Ne ani tak pro tok slov ale pro jejich význam a vykreslené skutečnosti a stavy. Zachovat si lidství bylo - je velmi těžké.

23 17.03.2017

Encyklopedie hrůz Ruského národa potažmo lidstva. Toto dílo je obsáhlou výpovědí o utrpení a hrůzách lidí žijících v Ruském a Sovětském systému. Je to až neuvěřitelné, co dokáže člověk udělat člověku, co dokáže chorý mozek udělat s milióny lidí, s národy. Lenin, Stalin, Chruščov jsou stejní ne-li horší než Hitler, ale nějak se na to pomalu zapomíná. Dokumentů o Druhé světové je přehršel, ale kde jsou dokumenty o těchto utýraných, zmrzačených a zbídačených lidech? Kde jsou dokumenty o přesídlených národech a jejich vyhnanství, zbavení základních lidských práv? Kdo se jim kdy omluvil? Ač jsem si nechal na toto hodnocení časový odstup, pořád to ve mně vře.
My politické nemáme, zvláštní věta a když jsem jí četl v knize nějak mi vytanulo na mysl, že jsem tuto větu slyšel z Ruska v nedávné době opět a znovu.
Nechci napsat litanii rozměru díla pana Solženicyna, tak jen na závěr:
Lidstvo je nepoučitelné...

1 16.08.2016

Neskutečně silná a těžká kniha. Tušila jsem, že ruské klasiky nebudou na čtení nejsnazší, zde je to ale o to vážnější, vzhledem k tématu ruských pracovních táborů. V první části Solženicyn velmi podrobně, obsáhle, empaticky i fakticky popisuje mašinerii zatčení, vyšetřování, věznění a transportů do gulagů. Zrůdné a rafinované způsoby mučení fyzického, rodinného i psychického druhu (prováděné tak, aby nebyly prokazatelné) si normální člověk vůbec nedovede představit. Vše je líčeno na pozadí kulturně-historických faktorů, je zde popsán nástup komunismu a samozřejmě zejména absence spravedlivého práva (kapitoly o soudních monstrprocesech mě unavovaly, ale chápu, že jsou pro dokreslení potřeba). Solženicyn napsal mistrovské dílo, které, byť mi způsobovalo deziluzi a reálné fyzické problémy, musím číst dál. Souostroví Gulag psal deset let, takže to napovídá, čím vším je třeba se prokousat.
V tomto díle se mě nejvíce dotkly právě děsivě pravdivé střípky ze života vězněných a odsouzených. Ty příběhy jsou tak absurdní, že by mohly být brány jako vtip. Jenže žel vtip to není, jsou to příběhy k pláči. Mluvím o tom divadýlku pro západní novináře nebo o záměně vězňů v transportní věznici. Nikdy také nezapomenu na zmínku o básních jednoho vězně, které napsal pro svou útěchu jako vzpomínku na rodinu - "Balíček z domova", "Ženě" a "Synovi".

3 16.08.2015

Dal jsem teda jen první díl a je to svinstvo, o tom asi nemá smysl se tu, kór, když už to tak masivně udělal Solženicyn, rozepisovat. Proto bych zde zejména vyzdvihl faktografickou podloženost (jména, data, místa, paragrafy..) díla a zevrubnost s jakou celý proces (od zatýkání, po internaci) Gulažské mašiny podchycuje. Téhle, až chorobné dokumentárnosti knihy, však rozhodně nechybí lidský rozměr a četla se „dobře“. Povinná četba pro všechny US hatery. 5 ostnatých*****
PS: V rámci zachování rovnováhy ale také musím doporučit tv sérii Untold history of USA od Olivera Stonea (alespoň 4 poslední díly).

20.07.2015

Těžké čtení, ale velmi poučné. V knize jsou čtivé pasáže prostřídány s částmi, kde autor filozofuje a je potřeba zapojit více mozkových buněk. Trošku mi vadilo malé písmo, ale to je asi jen můj problém. Obsahově se knížce nedá nic vytknout - a tak si jen přejme, aby se tato doba hrůz již nevrátila.

6 20.05.2015

A pokud by se někdo během čtení divil jako já, proč se o tomto ví tak málo, když o hrůzách nacismu víme tolik a zpracoval ho nespočet spisovatelů i scénáristů, a Německu je opakovaně předhazována vina atd. atd., odpověď najde na konci třetího dílu (str.314-315). (Kousek cituji: "... Tak takhle to zůstalo. Zůstalo to jako za Stalina, jak to bylo po celá ta léta, o nichž se píše v této knize....Je tu zeď. A její cihly jsou stmeleny maltou lži... Zákon není"). Knihu pan Solženicyn dokončil v r. 1968. Je rok 2015 ..čím to bude, že toto téma pořád není široké veřejnosti obecně známé? Že by odpověď byla taky na str. 314-315?

10 17.03.2015

Přečetla jsem zatím I.díl a můžu jen říct: MĚ že něco trápí? Spím sama na své posteli, jím kdy chci a co chci, pitné vody mám kolik chci - dokonce se v ní umývám (!), na záchod jdu vždy, když potřebuji, není mi zima ani horko, nikdo mě nebije, kdykoliv chci, tak si natáhnu nohy.. Dokonce i mí rodiče, děti, ostatní příbuzní a známí si užívají těchto a dalších podobných luxusů..

12 27.01.2015

Po přečtení tohoto díla jednoho zamrazí. Tolik utrpení, lidské zrůdnosti a zloby, na druhé straně naděje lidí, kteří se nevzdávají své touhy po svobodě a lidskosti . Tohle dílo by si měl přečíst každý aby si začal vážit osobní svobody. V současné době kdy svět stojí před dalším konfliktem blíž než kdy jindy je o to více aktuální.

15.10.2014

Encyklopedie GULAGu, naprostý základ pokud se o podobné téma zajímáte. Skvěla napsané, absurdní, dojemné čtivé.

5 07.09.2014

Nemám na to, jakkoliv komentovat. Vše už bylo řečeno. Každý by si měl s touto knihou přečíst i jeho Jeden den Ivana Děnisoviče a Rakovinu.