Klamm komentáře u knih

Knihy u kterých se čtenář přenáší z jedné hlavy do druhé a sleduje dva různé pohledy na jednu situaci mám rád. V tomto příběhu se jedná jen o pohled dcery a matky (která mě mimochodem hrozně iritovala). A jelikož jsem zmlsaný Petrou Soukupovou, která je v tomto směru mistr a zvládne všechny hlavy v rodině, cítil jsem se tady trochu ochuzen. Ale i tak to bylo dobrý.
70%

17 23.09.2022

Jeden z nejpodmanivějších románů, jaké jsem kdy četl. Už je mi jasné, čím si získal sympatie pana Eduarda Tomáše. Opravdu literárně hutný román, kde při čtení nemáte čas přemýšlet nad čímkoliv jiným než právě předkládaným textem. Žádné zdlouhavé popisky krajinek a scenérií, na které jsem alergický, ale pěkně k jádru věci. Pokud dovolíte, kniha vás pozve na exkurzy do lidského nitra, kdy můžete pocítit, že za těmi slovy opravdu něco je. Něco co na vás mimo řádky dýchne a obklopí vás nevyslovitelnou atmosférou.
Je obdivuhodné, jak Larsen dokázal na osudech několika rozličných postav dokonale popsat pohnutky lidské psychiky, extatické stavy ale i úskalí duchovní cesty.

Při dočtení románu jsem vzpomněl jednu z písní Karla Kryla, vyzdvihující pokoru a prostotu:
,,Orat a sít od rána do soumraku a nechat zapomenout srdce bolavý…“

A o tom to nakonec všechno je.

P.S. Na začátku se nenechte odradit množstvím postav. Časem se to vytříbí.
100%

17 25.03.2014

Při večerech s touto knihou, mi věci které jsem považoval za důležité, už tak prioritní nepřišly. Začal jsem považovat za důležitější uvědomovat si, jaký vliv má mé působení na druhé a důraz na urovnávání si co nejvíce věcí v mém životě. To ovšem neznamená, že jsem se jednoho krásného rána probudil jako jiný člověk a byl jako vyměněný. Všechny pocity časem vyprchají a vše bude z části jako dřív. Vím ale, že rozjímání nad smrtí může být pro člověka přínosem.
Už se neutěšuji tím, že na umírání mám ještě času dost. Naopak jsem si vědom nevyhnutelnosti a faktu vlastní pomíjivosti.

Smrt nebere ohledy na náš rodinný, společenský a majetkový vztah, a už vůbec nedbá jiných rozdílů.
100%

15 17.07.2013

Další příběh, ve kterém sledujete svět dětskýma očima s následným dopadem výchovy a okolností na dospívání a traumata. Jakoby se tento žánr stával současným fenoménem (Soukupová, Dvořáková, Hanišová...). Samozřejmě dětské vnímání mistrně popisoval už Ladislav Fuks (Mí černovlasí bratři, Oslovení z tmy, Variace pro temnou strunu). Tam ale viselo ve vzduchu ještě něco navíc. A proto si zaslouží být zařazen do vyšší literární úrovně.
Soběstačný, za mě dobrý. Pokud máte doma syna kterému je kolem dvanácti let, tím lépe.
Po celou dobu jsem Štěpánovi držel palce. A doufám, že se nikdy nebudu chovat neurvale k obsluze v supermarketu...
90%

12 04.03.2023

Opět smekám, před pozorovacím talentem autorky! Kolikrát jsem si říkal, jestli mi posledních 15 let nekoukala přes rameno. Z mého pohledu, trefně popsala model dnešní rodiny. Samozřejmě, že nic není černobílé a nemusí to pokaždé končit, tak jako v tomto příběhu. Vsadím se ale, že každej, kdo má ženu a minimálně dvě děti, se v knize najde a chytne se za rypák.
100%

12 25.10.2021

Už když jsem chodil na základní školu společně s dvojčaty Vávrů, šuškalo se, že jejich dědeček je Králem Šumavy. Ten pojem byl pro nás jako děti něčím mystickým, nadpřirozeným, legendou. Viděl jsem sice film, ale jako dítě jsem samozřejmě moc nechápal okolnosti a nikterak jsem to ani neřešil. Tato kniha mi konečně mnohé objasnila. Stejně jako předchozí autorovy knihy, tak i tato se odehrává v regionu ve kterém žiji a tím je umocněna moje představivost a prožitek. Kniha je psána výpravně a chvílemi jsem měl pocit, jako když sleduji hraný dokumentární film. I když charaktery postav nebyly náležitě vykresleny, tak mi to vůbec nevadilo. Děj byl protkaný akčními scénami, připomínající občas knihy Davida Morrella. Záviděl jsem Hasilovi jak jeho fyzičku a šestý smysl, tak jeho selský rozum, kdy se někdy až bez rozmyslu vrhal do akce a bral všechny situace tak, jak přicházely.
Pro jeho někdy až nadlidské výkony, mě pak při čtení napadala trochu úsměvná paralela:
Král Šumavy = Josef Hasil
Král džungle = John Rambo
Co mají společného? pomáhat lidem toužícím po svobodě a podávat někdy až neuvěřitelný výkon.
Co nemají společného? John Rambo je smyšlený. Josef Hasil je skutečný!
Otázkou je, nakolik pracovala při psaní autorova představivost. Věřím však v jeho upřímnost a v odhodlání přeložit čtenáři co nejstřízlivější pohled na život Josefa Hasila a tehdejší dobu, která se však propadá do čím dál větší mlhy.
90%

11 29.09.2014

Vůbec mi nevadilo, že už od první třetiny jsem věděl jak příběh skončí. Nebránilo mi to totiž knihu se zaujetím dokončit. Při četbě mi přišla důležitější cesta, než ten samotný cíl, ke kterému to směřovalo. Střídavě jsem na sebe přebíral pocity otce a syna a nechal se Gaarderem emočně pitvat.
90%

11 19.05.2014

Sakra, nějak moc jsem se do toho vžil...
100%

10 24.12.2022

Pro mě zatím nejlepší Lars. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem se u knihy tak bavil. Hlášky, jsou jako z Posledního skauta.
Akorát od chvíle, kdy jsem se dočetl, že je zeměkoule přetěžována betonovými stavbami a za chvíli se utrhne, začínám mít noční můry :)).
95%

10 02.12.2022

Chlapíci jak z jiného světa. I když dojde na ostrou výměnu názorů, zase se poplácají po zádech a drží pospolu. Podobně jako hrabalovské postavičky ze Slavností sněženek. Dokázalo mě to vnitřně pohladit a pobavit. Opravdu mile napsané. Byla by to výborná divadelní hra.
90%

10 01.02.2020

Vůbec mi nevadí, že postava Jana Cimbury je údajně lehce zidealizovaná. Jsem přesvědčen, že čistý charakter je základ, jehož prostřednictvím člověk může skutečně tohoto ideálu dosáhnout.

,,I modlit jinak v té své snivé náladě se naučil. Až dosud spokojeně vytahoval při mši svaté v neděli „malý nebeklíč“ a klidně z něho buď zpíval nebo modlitbu za modlitbou odříkával tak, jak mše postupovala. Ale teď, když přišla boží neděle a jak první slovo zašeptal, první věty přečetl, zdála se mu modlitba taková nějak prázdná, dutá, nic nepovídající a nevystihující, slova v ní jako by ohmataná, otřelá častým užíváním, jako obnošený, starý šat a pojednou pochopil v té náladě, že jest to přímo směšné, aby on měl mluvit se svým Bohem tak, jak mu někdo cizí, kterého nezná, napsal, jak mu velí, a ne tak jako on, Jan Cimbura cítí a právě potřebuje. Stál tu zadumán, všecek v sebe ponořen, nevěda, co kolem něho se děje, jazykem ani ústy nehýbal, ale přece se modlil... Pochopil náhle co je to, v duchu a pravdě se modlit.
Jeho duše se projasnila, vykvasila a vyspěl v povahu vyrovnanou, dokonalou – zkrátka v člověka spokojeného. Radoval se ze sluníčka, z obilí, koní, šťasten byl u ženy a dětí, netoužil po radostech a požitcích jiných, jež na vsi vrcholí v hospodě, soudech, svárech a karbanu. Stal se z něho klidný, přirozeně žijící sedlák – a ani necítil, že jsou kolem něho nastavěny ohrady, jako je náboženství a zákony, žil naprosto svobodně, podle své šlechetné vůle a nepřicházel s nikým do sporů, necítil tíže trestů, ani pouta zákonů.“

90%

P.S.: Také bych chtěl mít takovou sílu, že bych zvednul valacha ze země holýma rukama.

10 22.05.2019

Děj sledujete v podstatě tak, že jste nepřetržitě přesouváni do hlav jednotlivých postav. Vnímáte události očima dítěte, opilce, matky, sourozence, staré babky...
Jejich prožívání je bravurně popsáno, takže není potřeba text nafukovat vatovým popisem exteriérů. A tak to mám rád.
85%

10 03.05.2019

,,Chodíme do domova důchodců a vidíme jen spoustu sedících staříků. S prázdnýma očima, se smutným úsměvem. A nebereme je na vědomí, protože jsou zkrátka staří. Jsou opotřebovaní, a tak nám málem nestojí za to, abychom jim věnovali nějakou pozornost. A přitom se za každýma těma očima skrývá celý jeden život, příběh, který by ti každý z nich mohl vyprávět. Příběh o bolesti, lásce, naději, zoufalství. O věcech, které cítíme i my. A jednou na jejich místě budeme také. Budeme tam sedět a dívat se, jak nás mladí neberou na vědomí, protože budeme zkrátka staří. A jak nám pak bude?"

10 17.10.2018

I přes laciný, zavádějící obal a překlad názvu, jsem po knize sáhnul. Jak jsem přečetl jméno Christopher Knight, už jsem na nic nečekal, knihu koupil a přečetl jedním vrzem. Jeho příběh jsem v kostce znal už roky, ale chtěl jsem vědět víc.
Před časem ji četl známý v originále a ochotně mi jí tlumočil, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Chápu rozhořčení některých čtenářů, že se nejedná o poustevníka v pravém slova smyslu, rádio, vloupačky atd. Nicméně za mě klobouk dolů, za jeho preciznost, systematičnost, slušnost a výdrž. I když jsou lidé téměř za rohem, zkuste je nepotkat a nepromluvit s nimi, ale ani se sebou 27 let! Knight byl prostě sám se sebou, bez známek nudy, deprese a pocitu samoty. Všechny společenské masky z něho opadaly jako listy ze stromu. O to drsnější pro něho musel být ,,návrat" do společnosti.
Nejvíce si cením jeho nezištnosti v jeho úmyslu. Většina známých poustevníků, měla totiž jistou interakci s okolním světem a stavěla se tak na obdiv. Třeba tolik oslavovaný Thoreau, který však našemu hrdinovi nesahá ani po kotníky.
Takových opravdových, jako je Knight, na světě určitě ještě pár bude. Když budou mít štěstí, tak se o nich nikdy nedozvíme. Knight měl prostě smůlu.

100%

9 01.09.2020

Je ostuda, že jako prachatický rodák jsem objevil tuto knihu až ve svých 45 letech!
A je s podivem, že jí spousta lidí v Prachaticích (Záhoří) vůbec nezná.
Přitom právě pro místní, je určena. Příběh o přátelství dvou chlapců, kteří tráví letní prázdniny běháním po lese se nijak zvlášť neliší od ostatních klukovských knih. Širokou veřejnost asi moc neosloví. Co dělá ale v mých očích knihu výjimečnou, je právě místo, kde se děj odehrává. Génius loci! Reálně, až magicky, přede mnou ožilo mé rodné město v roce 1937. Přenesl jsem se v čase na místa, kudy běžně chodím a potkával postavičky a osudy, které dnes už pamatuje opravdu jen pár nejstarších. Lidi a jména odvál čas, většina míst ale dosud zůstává. Městečko si žilo svým životem, protkané maloobchody, živnostníky a lidmi, kteří se vzájemně znali. Žádný automobilový ruch, mrtvé náměstí a neosobní supermarkety.
Oproti tomu, ale tehdy začali do prosluněné a poklidné atmosféry prosakovat nastupující henleinovci. A do mého narození, zbývalo 38 let...

P.S.: Škoda, že už Jiřího Frieda v našich ulicích nepotkám. Vzdal bych mu díky za zakonzervování tehdejších časů.

9 15.12.2019

Hesse se v sobě pěkně pošťoural aby pak bravurně svou psychoanalýzu hodil na papír.
Přišlo mi to celé jako metafora na duchovní růst. Animus Herman a Anima Hermína, hledají k sobě cestu a učí se spolu protančit k celistvosti.
Poslední třetina, mi přišla jako bloudění v astrálním světě. Naznačení toho, že skutečný svět lze najít až za hranicí pěti smyslů. Že vše má hravou, snovou podstatu, ve které se neustále mění kulisy a kostými herců. Téma však zůstává ponecháno.
80%

9 22.07.2019

Očekával jsem, že půjde o příběh u kterého si odpočinu a který mě bude nenásilně, jen tak mezi řečí ovívat duchovnem jako lehký vánek. Ale bohužel. Celý děj se odehrává na prvních několika stránkách, zbytek je výklad Juliánovy filozofie. A to mě hrozně štvalo, ten ani ne tak dialog jako monolog. Ty nekonečné návody na život podávané s takovou jistotou a patentem na pravdu. Je to Sharmanův průjem jeho teorií, vyvolaný tak trochu účelově klystýrem jenž představuje v současnosti zájem o esoterní učení. To by dokázal napsat kdejakej jouda co má alespon trochu načteno v této oblasti. Knihu nezavrhuji, jsem si vědom že může mít velký přínos pro mnoho lidí. Zvláště pak pro lidi od 15 do 30 let. Od 30 let výše, pokud je to jejich první setkání s tímto tématem.
Mimochodem znáte knihu Pět Tibetanů? Kde vzal asi Sharman nápad na tu řídkou omáčku kolem jeho filozofie?
20%

9 03.06.2013

Jako melancholikovi, mi to věčné vrtání se v minulosti sedlo.
80%

8 03.11.2022

Paráda! Takové příběhy ze života
dokážou oslovit víc, než současné, nereálné, překombinované, bizarní a rádoby šokující nesmysly.
Jak se proti chlapovi spojí manželka s tchýní, tak to smrdí průserem. To platilo tehdá a platí to i dnes. Mé rodinné vztahy jsou naštěstí v pořádku, ale Vojtu Kalibu jsem chápal. Ten tlak na jeho hrudi a to dusno, které se v něm vzdouvalo...
Sakra, jak já ho chápal!

8 09.07.2022

Osobně jsem toho názoru, že jsme všichni duševně nemocní. Jsme uzavření ve svých myšlenkových labyrintech, plných fantazií a snů, ve vězení, ve kterém jsme si sami sobě bachařem. Pokud se u někoho jeho choroba liší od té, kterou trpí většinová společnost, pak je považován za podivína, blázna a šílence.
Jak už psal Fernando Pessoa: „Celý vesmír je vězeňská cela a býti vězněm nemá co dělat s velikostí kobky."
70%

8 10.06.2020