kamibe komentáře u knih

Přečetla jsem si ji v nejnovějším vydání - Petrkov 2016. A bylo to pro mne příjemné čtení právě v této vánoční době. Dickensův styl je květnatý a nemusí každému sednout. Mně trvalo několik stránek, než jsem přestala mít potřebu číst některá rozvláčná souvětí několikrát, abych je správně pochopila.
Připadá mi, že ilustrace jdou s autorovým stylem ruku v ruce - měla jsem chuť se do obrázků úplně vnořit a prostudovat každičký detail. A to s patřičným oceňujícím údivem, když jsem se ze záložky dozvěděla, že Roberto Innocenti je ilustrátor - samouk.
A dostala jsem chuť znovu shlédnout film.

5 28.12.2016

Po mnoha letech jsem se k této knize s velkou chutí vrátila. Četla jsem ji pomalu, opravdu jsem si ji vychutnávala. Úžasné popisy lidí i činností - detailní, a přitom ne nudné. Zase si opět o něco více považuji všeho, co ve svém životě mohu.

5 22.05.2016

Pro mne to bylo čtení skoro úmorné, nikoli však pro Havlíčkův styl - právě kvůli němu jsem u knihy setrvávala. Úmorné bylo pro mne to důkladné líčení hloubkových sond do podivného nitra hlavní postavy, která sama sebe tak bezostyšně vykreslila tou krásnou postarší češtinou. Četla jsem vydání z roku 1979, kde se vydavatel rozhodl zachovat infinitivy zakončené -ti, které ještě umocnily důkladnost vystavěných vět, v nichž jsem s potěšením sledovala správně užité přechodníky.
Vystavěná konstrukce celého příběhu je pro Havlíčka podle mne typická stejně jako celkové pochmurno. Jistě by bylo zajímavé přečíst si něco o samotném Havlíčkovi.

Pan Tolle nás učí být tady a teď! Což je často hodně těžké, protože jsme smutní, že se stalo něco nemilého, nebo napjatí, aby se něco v budoucnu stalo tak, jak bychom rádi. Takže buď jsme v minulosti nebo v budoucnosti. A nežijeme přítomnost. Kdysi jsem kdesi četla název zvláštní meditace: Teď! A zkoušela jsem to při všem, co jsem dělala, když jsem si teda na to vzpomněla. Vedlo to k mírnému zpomalení pohybů a jakémusi zradostnění toho, co právě dělám. Příjemné!
Vůbec jsem ale nečekala, že sepíše příběh, kde něčemu takovému bude učit děti.
Na 36 stránkách s bohatými velkoplošnými ilustracemi dovede vtáhnout čtenáře dovnitř sebe samého - a to je to, oč jde
v životě nejvíc. Nejsme-li sami se sebou v dobré pohodě - tam uvnitř, nemůžeme být v pohodě ani navenek, i kdybychom se usmívali sebevíc.
Když Milton najde světlo uvnitř svého těla, přestane mít strach. A pak mu náhoda přihraje ještě jednu skvělou zkušenost: pozná, že jeho trapič je vlastně nešťastný.

Bylo to pro mne na jedné straně zajímavé čtení, na druhé však také zdlouhavé. Několikrát jsem musela knihu odložit, neuměla jsem ji přečíst na jeden zátah. Trochu mi to připomíná novinové rozhovory se známými lidmi - taky stačí jeden za týden. Přirovnala bych to i k večeru s přáteli - ráda se setkám a popovídám s jedním člověkem, ale pak potřebuji čas na strávení. Nemůžu si hned dát schůzku s někým jiným a plně být přítomna docela jinému vyprávění.

Zajímavé jsou už i názvy jednotlivých kapitol:
Byl jsem oslněn ženami
Dobývání světa je náhražkou za vztahy
Muž si chce urvat kus věčnosti
Žena nad mužem ční
Láska není slovo z mužského slovníku
Muž své problémy maskuje kariérou
Lásku vyznávám činem
Děti jsou moje stopa do věčnosti
Patriarchát je pravěk
Láska je lež
Dávám se lásce celý
Vedle sebe chci mít sebevědomou ženu
Ženám se čím dál víc klaním

Je vskutku zajímavé číst, jak o nás ženách smýšlejí muži různého věku (od dvacetiletých po sedmdesátileté) a různých profesí (filozof, dirigent, duchovní, malíř, publicista, psychoterapeut...). Autorka pokládá otázky někdy hodně na tělo, ale muži jsou přímí.

Zde několik citací z úst zpovídaných mužů (jen v jednom případě musela být citována i otázka):
* Vím, že generalizuju, ale u ženské jsou vztahy v práci možná důležitější než konečné dílo. Zatímco u nás mužů je na prvním místě dílo, a jak se k němu dojde, je vedlejší.
* ...dávám ženě číst řadu věcí, a kdybych jí dával číst všechno, tak bych se vyvaroval spousty úletů, protože ženský rozum je kritický rozum. To je důvod, proč Václav Havel dával Olze, která neměla školy, číst svoje věci.
* … muž ženu přesahuje pouze fyzicky a to vede zákonitě k nenávisti. Skutečná ženská chlapa vždycky přečíslí. Ve všem ostatním. Ať je to diplomacie, intuice, schopnost hovořit, ženy mají od přirozenosti nadání ke komunikaci, to muži neumějí. Oni se to naopak musí velice tvrdě učit. Ženy prostě muže kromě té fyzické silové převahy ve všem ostatním předčí, takže muži zcela logicky z těchto důvodů ženy nenávidí.
* Kvalitní manželství je tvrdá práce. To je řehole.
* Řekl jsi, že se tady muži chovají hůř k ženám. V čem konkrétně sis toho všiml?
Nejlepší příklad, který ti můžu říct, je věrnost. Zdá se mi, že pro české muže nemá věrnost zásadní význam, zvlášť ve vztahu k rodině. Všiml jsem si mnoha mužů, kteří se mnohem více zajímali o hospodu než o povinnosti k rodině. Všiml jsem si, že při konverzaci, když žena něco nevěděla, tak ji okamžitě muž odsoudil, místo aby jí řekl, jak to je.
* Lidi se rozcházejí ani ne proto, že trpí, ale protože přestanou věřit v cokoliv lepšího. Jestliže už necítíme nic hezkýho, máme důvod se rozejít.
* Myslím si, že to, co je u duševně zdravých mužských jedinců hodné fascinace, je ženská část mužské duše, ne mužství samotné…

5 08.04.2012

Je pravda, že kniha patří do rodu dobrodružných, nicméně má tak silný filosofický a duchovní potenciál, že rozhodně patří nejen do dobrodružných. Pro mne to byla kniha krásná a zásadní.
Přemýšlím, proč mé kolegyni připadala tak moc křesťanská.
A vidím, že možná z několika důvodů: Vydalo to katolické nakladatelství. Hned v první větě je řeč o svatodušní neděli. Jedna z hlavních postav – Alžbětka – dostala nové jméno Zdislava a tak ji oslovuje Ladislav, jejich rodinný přítel. Podobně jejím bratům – Tomášovi a Michalovi – říká Jiří a František. (Pro mne je to zjištění, že se patrně dětem dávají ještě další jména, ale po kom, kdy a proč, to jsem se tu nedopátrala. Podle jmen to vypadá, že dostávají jména některých vážených předků, kteří byli svatí nebo se svatými stali.) Pak je tu ten Pastýř, který jí může evokovat Boha vůbec, neb se mu takto velmi často říká. A podobně – kdo jiný může být Stín, než pokušitel Ďábel, že?
Tohle všechno je škoda, protože příběh sám je velmi imaginativní a dají se na něm s dětmi prodiskutovat ledasjaké životně důležité věci.

Chocholouš není žádný opeřenec ani čtyřnohé zvíře, je to Otík, bratranec sourozenců Michala, Tomáše a Alžbětky a na Šumavu jedou všichni s jejich rodiči a nejmladší sestřičkou.
Teprve časem se ukáže, jak klíčová je třetí kapitola, která nese název Pravidla hry. Nacházím tam paralelu se životem – zpočátku nám pravidla dávají rodiče, pak učitelé a přátelé, které si vybíráme, pak naši zaměstnavatelé, ale i lidé, s kterými se setkáme jen krátce a „náhodně“. Ne všechna ta pravidla jsou pro nás prospěšná, ale to nahlédneme až časem. Zrovna tak se to ukáže v téhle hře. A v průběhu hry se pravidla nemění! To jedině až před novou hrou! Ach, jak je pak těžké dohrát, když v plném proudu hry přijdeme na to, že pravidla nejsou nastavena zrovna příznivě! Jak těžké je neutéct ze hry života, když jeho žití je hotovým utrpením!
Když čtenář příběh už zná, možná se rád vrátí právě k této kapitole.
Děti si pravidla tvořily samy. Myslím si, že i my si vlastně ta svá životní pravidla tvoříme docela sami. Takže pak nemáme vlastně důvod naříkat si.
A vůbec celé je to o tom, jak si jenom myslíme, že si hrajeme, ale přitom je to život sám. Ne nadarmo se říká, že ve hře se nejvíce učíme.
Je zajímavé, jak se do nesnází dostane první ten, kdo má nejvíce negativní postoje skoro ke všemu. A nebývá to tak i v našem životě? Vůbec v tomto příběhu nacházím tolik paralel se životem samotným, že by si z tohoto hlediska zasloužila podrobnějšího prozkoumání celá kniha.
Hezké je místo, kde se Tomáš diví: „Nevěděl jsem, že je voda tak dobrá. Taková obyčejná věc.“ A pomocník, kterému pak sám pro sebe říká Bratr píseň, mu na to řekl: „Poděkuj poušti. Otevřela ti oči.“
Dovedl je do hor, na palouk s rybníčkem, a do příjemně zásobené jeskyně.
Děti se divily: „Tohle údolí není v naší mapě. Není podle pravidel.“
A muž na to: „Jsou i jiná pravidla než ta vaše.“
A to považuji za jeden z klíčových bodů. Ano, my lidé si tvoříme všelijaká pravidla, ale zapomínáme, že už tady nějaká pravidla odjakživa jsou a my je velmi často nectíme!
Našla jsem tam spoustu dalších krásných míst, ale to by to tu bylo až příliš dlouhé. A mám tam i místa, o kterých bych ráda vedla diskusi.

Tato kniha je opět dalším důkazem, že knížky pro děti vůbec nejsou jen pro děti. My dospělí tam můžeme vidět tolik krásných paralel, které jsme už ve svém životě prožili, a můžeme se radovat, že jsme to absolvovali. A teď je naším úkolem, abychom takovéhle knížky četli společně s našimi dětmi a debatovali nad nimi. Tento příběh k tomu poskytuje krásnou příležitost.

5 07.04.2012

Vážení,
tahle kniha je opravdu náročné čtení. Prokousávala jsem se jí fakt hodně dlouho. Musím však uznat, že i když autorův způsob psaní vyžaduje od čtenáře maximální pozornost, je všechno, co píše, velmi zajímavé a opravdu máte o čem přemýšlet!

Měli by to číst rodiče i učitelé, ale především budoucí maminky a tatínkové, protože se všechny kapitoly úplně nejvíc týkají toho, čím vším - a to mnohdy velmi závažně - ovllivňujeme své děti.

Přestože jde o knihu s mnohdy složitými větnými konstrukcemi a se spoustou vědeckých termínů (které jsou docela pěkně a názorně vysvětleny), nemůžete si při čtení nevšimnout,
s jakou láskou v srdci to všechno autor píše. Z jeho psaní je znát, že má všechny ty jevy, které popisuje, věci i zvířata a pokusné osoby, ale hlavně maminky zkrátka rád.

Nevím, jestli sem autor někdy zavítá, ale moc by se mi to líbilo.
Hledala jsem způsob, jak bych mu položila jednu otázku, a byla jsem ráda, že jsem našla tyhle webovky. Tak to tady prostě zkusím:

Pane Koukolíku, na straně 35 (a dále) v kapitole MAMINKY SE DÍVAJÍ NA FOTOGRAFIE DĚTÍ popisujete jeden výzkum. Existuje stejný výzkum s maminkami, které své děti adoptovaly? A pokud ne, napadá vás, že by to možná mohl být dosti zajímavý výzkum? Možná by však otevíral ještě další oblast, o níž by mohla být napsána také hodně zajímavá kniha, že?

KamiBe

5 12.02.2011

(SPOILER) Máme tu několik momentů, kterým možná nechceme věnovat tolik pozornosti, protože mlynář je přeci jasná záporná postava. No jo, ale nemá zbytí - chce-li se zachovat při životě, musí obětovat jednoho z chlapců. Je to hnus, můžeme přemýšlet, proč se do takové situace dostal. Kdovíjaký příběh by nám o tom vyprávěl on sám?! Dokonce i na to, že v nečekané situaci zabil svého přítele, se taky dá nahlížet jinak. Pak se mi docela zamlouval jeho postoj při výuce - co se kdo naučí, je jedině žákova věc. Možná by někdy mohl vyprávět i o tom, jak přišel o jedno oko. A jak se vůbec stal mlynářem. Určitě to není jeho původní práce.
Dnešní děti by bylo nutno vzít někam do mlýna a všechno, o čem se tu píše, jim ukázat, aby měly alespoň nějakou představu, co ta práce obnášela. Je tu spousta nových slov, s kterými nepřicházejí do styku, slovo mlýn znají jen z vyjmenovaných slov po L.
Také jsem pozorovala vztahy mezi chlapci, jak opatrně a postupně se objevuje, jak je to vlastně s Jurovou hloupostí. A jak nám i v našem životě může někdo připadat tak trochu přihlouple, ale kdybychom si dali práci a poznali ho blíž, mohlo by nás ledacos překvapit.
Osobně přiznávám, že na mě působil velmi tísnivě a hrůzyplně jak Zemanův film, který jsem viděla před mnoha lety, tak i samotné čtení. Zažívala jsem to, jako bych byla malá holka. Četla jsem před spaním, vždy jen dvě kapitoly a někdy jsem pak měla potíž s usnutím. Při čtení jsem však neustále obdivovala autorův způsob, kterým příběh pro nás sestavil, líbilo se mi, jak docela podrobně popisuje práci, která se ve mlýně musela zastat, a že Pumphuta zmínil podruhé ve chvíli, kdy jsem si na něj už nevzpomněla. Také dávná velikonoční tradice půlnočního znění zvonů a dívčího zpěvu na mne příjemně působila. Našla bych tam ještě mnohé další věci, které mě nějak poutaly. Přečetla jsem si ten příběh až teď, i když knihu mám koupenou už dávno! Takže se mi hodí i do letošní čtenářské výzvy, kterou jsem ještě ani nezačala. Děkuji za cenný čtenářský zážitek.

4 20.03.2024

S chutí jsme si s přáteli četli nahlas další knihu tohoto mimořádného autora. Rádi jsme se opět setkali s Bábi Zlopočasnou, stařenkou Oggovou a Magrátou Česnekovou, kterou jsme opustili v předchozím čtení ve chvíli, kdy vlastně ona sama přitáhla šaška na pódium, aby se ukázalo, kdo vlastně doopravdy má být dalším králem v Lancre. Elfové byla zvláštní sorta, to teda jo. Jsme rádi, že jsme se seznámili s dalším dílem, i když nám v některých místech připadal někdy až příliš zamotaný. A u mnohých výroků některých postav jsme se dobře pobavili. Děkujeme.

4 05.04.2023

Další skvělá knížka od výborné autorky. Pohádkové seznámení s říší hmyzu zahrnuje tucet zástupců, které autorka zakomponovala do vyprávění, jež nám může připomenout jak slepička chtěla zachránit svého kohoutka. Musí to tak proběhnout právě kvůli postupnému seznamování s dalším a dalším živočichem. Nechybí celostránkové vyobrazení každého z nich a malý testík několika otázek je dalším příjemným obohacením, u něhož si malí čtenáři vyzkouší svoji pozornost. Je to další velice zdařilý počin v oblasti naučných knížek pro malé i větší děti. Učitelé vzdělaní v kurzech KM určitě vymyslí literární lekci, kde z knihy i z dětí vytěží maximum.

4 05.12.2022

Čteno dlouho, po kouskách. S radostí, zájmem a velkým potěšením.
Knihu jsem si opravdu koupila a mám v ní mnoho glos a určitě se k ní ještě několikrát budu vracet a rozkrývat jednotlivé otazníky. Některá místa prokonzultuji se svým německým kamarádem, abych ověřila, jak to cítí po sedmdesáti letech od vydání současný Němec.
Jen je škoda, že toto vydání (Leda 2013) postrádá velmi pěkný doslov, který měla kniha půjčená z knihovny.
Je to svým osobitým způsobem velmi krásný, velmi osobně pojatý slovník vždy pro něco zajímavých slov, některých z nich nyní však přeci jen už zastaralých. Současný čtenář, který má češtinu rád, se ovšem nemusí obávat, že by se u čtení nudil. Já se tedy rozhodně nenudila, naopak, u mnohých slov jsem se výborně bavila.
Zajímalo by mě, jak dlouho autor tuto knihu-slovník sepisoval. Vzhledem k rozsáhlosti jeho tvorby o češtině (mám již několik let také rozečtenou jeho asi nejtlustší knihu Chrám i tvrz) soudím, že si po léta psal jednotlivé poznámky a pak to sesumíroval. A provedl to skvěle.
Trochu mi při čtení překážela autorova záliba občas vyšperkovat svoje dumání o slovech výrazy či úslovími cizojazyčnými, povětšinou latinskými, v naprosté většině však francouzskými (zdá se, že francouzštinu měl hodně rád). Objevuje se i španělština, italština, švédština, u hesla vlna zmiňuje dokonce i polštinu a srbochorvatštinu. Cizím jazykům jde až pod kůži; jak dobře jim rozumí, je patrné u hesla svíce.
Často srovnává české výrazy s vyjádřením v cizích jazycích, v němčině, francouzštině, angličtině, a v naprosté většině příkladů vychází čeština jako jazyk bohatší (nedovzdělanec). Někde češtinu přímo opěvuje nebo oceňuje krásu slov, kdy jejich zvuk vystihuje i jejich význam (něha). A velmi často ji vyzdvihuje v porovnání s němčinou, např. u slova dovečeřeti jistě můžeme být s češtinou spokojeni. Na druhou stranu však němčině může čeština děkovat za mnohá její slova, z nichž si dokázala utvořit ryze české varianty, často nečekaně odlišné.
Co mě zaujalo:
- Slovo meta mohl autor popsat tak, jak učinil, jen proto, že patrně neměl zájem o softball.
- Hezky vysvětluje rozdíl mezi slovy prostor a prostora.
- Velmi nabádavé je autorovo povídání u slova přepych.
- Zajímavé pro mne bylo i dlouhé pojednání u slova zajímavý (délkou ho předčí pouze hochštapler a kuchyňka). Zdá se však, že má na ně pifku. Slovenština je tu nesporně jasnější.
- Že je to psáno dávno, je znát u hesla gynekolog a také u tchyně (možná tenkrát o tchyních opravdu žádné vtipy nekolovaly).
Co mě překvapilo:
- vyhynulé slovo polosvět
- těch několik slov s předponou ne-, která bez ní vypadají jako nedochůdčata
- slovo škvrně
- poněkud posmutnělé heslo spravedlivá
- jak barvitě popisuje slova – např. slovo trýzeň
- jak někdy hezky vysvětluje význam slova – např. tupit
- jak je to čtení kolikrát zajímavé – tykati
Co se mi líbilo:
- jak upozorňuje na souvislosti se starou češtinou
- jak láskyplně o slovech pojednává
- jak něžně slova rozebírá a upozorňuje na jevy, kterých si obvykle nepovšimneme
- jak si češtinu u velké většiny slov pochvaluje (fabrikant)
- jak se nerozpakuje být k některým slovům i značně kritický (znělka)
Co mě pobavilo:
- u mnohých slov jsem se hodně bavila, zmíním alespoň heslo naobědvaný
- obzvláště mě rozveselilo pět posledních slov u písmene P
- zvláštní pobavení mě čekalo u slova nechce se mi, které autor rád nemá
- ovšem nejlépe jsem se pobavila u hesla slepec; po celou dobu čtení vnímám jeho zkoumání slov jako seriózní, a teď tohle!
A jak velmi nelogickou máme tu svou milou češtinu, nám nechává poznávat opakovaně na reakcích cizinců. Krásně se to jeví u hesla zasnoubit se.
Uchvátila mě bohatost a barvitost přívlastků, jimiž charakterizuje mnohá slova. Pěkně to vidím např. u slova zášť nebo zavilý.
Mnohokrát jsem se musela usmívat Eisnerovu rozjímání nad českými slovy. Mnohokrát mě upozornil na něco jemného, čeho jsem si dříve nevšimla.
Když jsem začínala na ZŠ učit češtinu, mívala jsem spor s kolegou matematikem, který češtinu zavrhoval, neboť není logická. Tehdy jsem ještě Eisnera neznala. Mohla bych mu odpovědět jeho slovy: „Jazyk totiž neráčí být logický.“ Může však být „důmyslným psychologem“, jak ji nazval u hesla bez sebe.
Jedině to mám tomuto vydání trochu za zlé, že zde nenacházím „arcipotvoru pobírati“, ke které odkazuje u slova částka (leda že by spolu s doslovem byla v tom, které jsem půjčila ze skladu v knihovně?).
Zato tiskařskou chybu jsem tu našla pouze jednu jedinou.

4 24.08.2022

Vybrala jsem si ji do ČV a nelituji. Zvolila jsem poslech - je velmi vydařený. Kromě jímavého příběhu, který se týká především vztahů v rodině, lpění na tradicích a klopotné komunikace, se dozvím také něco málo o samotné nigerijské republice. V příběhu se střídají výpovědi jednotlivých postav, takže se ledacos o někom dozvíme dřív, než se to donese postavě další. Nejvíce mne upoutal fakt, že když v takové rodině nedá nevěsta do dvou let manželovi dítě, je v podstatě zavržena a muž si přivede další manželku. Tomu se však hlavní hrdinka příběhu radikálně postaví, a i když si protrpí své, je fajn, že konec je příznivý pro ni a patrně i pro celou její rodinu, i když tomu dlouho čtenář spíš nevěří. Líbilo se mi to.

4 08.04.2022

Velmi, opravdu velmi dlouho jsem měla tuto knihu v knihovně (kdovíodkud zděděnou, je v ní přání k Vánocům 1944!) a jen jsem věděla, že si ji musím, protože chci, někdy přečíst. Podle obrázku jsem tenkrát čekala také nějaké příběhy dětsky zamilované, to mě tenkrát velmi lákalo. Nu, přenášena z jednoho bytu do dalšího vyčkala až do letošní čtenářské výzvy. Je to takové velmi vlastenecké a mile mravokárné čtení, včetně tatínkových a matčiných promluv a místy obzvláště jímavých měsíčních povídek, které hoši před čtením museli pěkně opsat. Opravdu hezky jsem si to užila, včetně staršího pravopisného stylu s infinitivními koncovkami na ti. Asi bych si to jako dítě užila ještě jinak, ještě více a intenzivněji, ale i tak jsem ráda, že tuhle pověstnou klasiku konečně znám.

Jaké poklady ještě ve své knihovně najdu? Neodolala jsem a nejspíš opakovaně přečetla tuhle mistrně sepsanou detektivku také s nostalgickou vzpomínkou na popisovaní místa, kudy jsem kdysi také chodívala. Je k nevíře, kolik toho lidé jako Velinský dokázali obsáhnout, kde všude jsme je mohli najít, čeho všeho se dotkli nebo co všechno "způsobili".

Nejprve jsem poslouchala výborné namluvení Janem Vondráčkem. Při poslechu jsem zjistila, že u některých míst skoro nedýchám. Příběh mě velmi oslovil, ale v druhé části se mi špatně poslouchalo (pokažené cd), tak jsem si ještě přečetla knihu.
Je to jímavý příběh o vyrovnávání se se smrtí nejbližšího člověka, a také o šikaně v nezvyklých podmínkách, která může být kupodivu i prospěšná, ale hlavně je to příběh o tom, že věci nejsou takové, jak se zdají, a že nejdůležitější je zaměření na pravdu.
Jediné, co příběhu vytýkám, je dokonce trojí zmínka o jedovatosti bobulí tisu (str. 14, 47 a 108), které naopak jediné na tisu jedovaté nejsou.

4 05.12.2021

S velkou chutí jsem si poslechla tuto detektivku v podání Otakara Brouska mladšího (obdivovala jsem jeho změny hlasu pro různé muže i ženy) a Růženy Merunkové jakožto slečny Marplové. Byl to pro mne opravdový poslechový zákusek. A obdivuji také samotnou autorku pro její schopnost vystavět tak propletený příběh. A kolik jich napsala! To mi rozum skoro nebere!

4 18.10.2021

Jsem ráda, že jsem se díky ČV dostala i k této knize, i když to patří do loňska, kdy jsem nedokázala najít knihu, která by byla o mém vysněném povolání (těch se ukazovalo několik a nemohla jsem si vybrat). Ne, že bych chtěla být v podobném prostředí, ale pečlivost, s jakou Brasse pracoval, mi z duše mluvila nejvíc.
U příběhu s Baškou jsem znovu prohlížela přílohu fotek a divila se, proč tam není. Nu, v epilogu jsem se to dozvěděla.
I když to bylo pro mne otřesné čtení a nemohu říci, že je to krásná kniha, musím uznat, že byla pro mne velmi působivá především tím, jak Brasse uvažuje sám o sobě, o svých niterných pohnutkách, jak rozkrývá své povahové rysy a některé jemu samotnému nejsou příjemné.
Spisovatelé sestavili příběh polského fotografa tak dobře, že jsem mnohokrát po dočtení kapitolky (kdy už jsem si říkala, že to pro teď stačilo, že si musím od toho odpočinout) musela hned číst další, tak skoro detektivně to bylo napsáno! Navíc je to krásně přeloženo.

4 21.09.2021

I když mohu mít vůči knize jakékoli výhrady a připomínky (chyby, které korektura přehlédla, nebo nepřesnost při srovnání textu a opravdu krásných obrázků), jsou v podstatě mizivým procentem proti samotnému faktu, že taková kniha je na světě. Považuji ji za skvělý počin a moc fandím, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí. Je docela jedno, jak daleko čtenář došel v poznání sebe sama, protože jednotlivá zastavení mohou být vnímána (a opakovaně absolvována) různě v různém věku. Takže je to vskutku kniha, kterou můžete číst, ať je vám osm nebo sto, přesně jak je psáno na obálce.

4 18.07.2021

Vybráno do ČV. Uměla jsem si při čtení představovat jednotlivé scény, přesto myslím, že bych si spíš užila divadelní představení. Párkrát jsem se zasmála, ale pořád jsem byla při čtení příliš kritická, říkala jsem si třeba, jak mohl vzít talíř s dalším jídlem, když měl náruč plnou nádobí a nebyla o tom zmínka ve "scénáři". Ovšem vymyšlené je to pěkně, a i když jsem si to čtení nevychutnala tak úplně, uznávám, že to na divadle musí vypadat výborně.

4 01.05.2021

Tak jsem ji přečetla. Spíš proto, že je to tak známý autor. A taky tak známý titul. Dokonce je to i film. Na ten jsem se po přečtení podívala a sama pro sebe jsem se zaradovala, že spisovatele nahradili zpěvákem a vynechali mnohá místa, která mi v knize připadala skoro zbytečná. Takže film to tentokrát u mne vyhrál. Na další Wiewegovy knížky snad ani chuť nemám.

4 12.02.2021