Kačkaknihomol komentáře u knih

Nejspíš mi definitivně jebe, jelikož jsem se rozhodla přečíst todleto dobrovolně. Naštěstí jsem nebyla takový idiot, a todleto si půjčila v knihovně. Neumíte si představit, jak blbě na mě ta knihovnice čuměla. No, tak když jsem si protrpěla ponížení, směle jsem se dala do toho. Když budu potřebovat hodně vytrvalosti, mi došlo po dvou stránkách jakéhosi "deníku" hlavního hrdiny. A teda fuj. V tom "deníku" se tvrdí, že tomu klukovi čtrnáct. Já bych mu tipla tak jedenáct. To, co autoři v tomdlectom "deníku" předvedli, je hodné fakanům na prvním stupni. Tak neuvěřitelně stupidní a jednoduchý styl psaní jsem ještě dlouho neviděla. K tomu všemu jsou tam narvány vysvětlivky youtube pojmů, což bylo naprosto zbytečné a štvalo mě to, protože každé dvanáctileté dítě ví, co znamená pojem "odběratel". Takže že by to možná bylo pro rodiče? To zůstává záhadou. Každopádně vím, že by si to v životě žádný dospělý nekoupil. Pak nastává část se samotnými FUJtubery. A co se o životě FUJtůberů dozvíme? Absolutní hovno. Odpovídají kecama jako vystřiženýma ze slovníku a samozřejmě říkají "já to nedělám pro prachy, baví mě to". Ale čte se rychle. Což je celkem pochopitelný, když na každou stránku nasrali obrázek

Jakožto "první nejlépe hodnocená kniha na DK", připadám si jako knižní barbar, vzhledem k tomu, jaké je moje hodnocení. Ale tak, alespoň nejsem ovce ve stádu, berme to pozitivně.

Na začátek bych chtěla říct, že téma holocaust nevyhledávám a nemám ho ráda. V beletrii většinou chybí nějaké historické informace, a je to nekonečné plácání v pocitech bezmoci a lidském utrpení. Samozřejmě je důležité vědět, co se v historii stalo, ale v této poněkud "emotivní" podobě mě to nikdy nelákalo. Důvodem dva je mnou nepochopené hodnocení lidí, kteří tomu bez přemýšlení prdnou těch pět hvězd, aniž by záleželo na zpracování.

Kniha "Hana" se ale touhle tématikou moc nezabírá. Autorka má mnohem radši popisování lidských osudů, které bohužel taky nejsou zrovna moje parketa. Sama má obstojný styl psaní, čemuž poslouží i to, že je Alena Mornštajnová Češka, proto se kniha obešla bez překladu. Nepřeložený text ale nezabránil v tom, že mě kniha nedokázala správně upoutat, a do jejího čtení jsem se spíš nutila, než těšila.

Řeknu vám, přestože jsem z recenzí pochopila jak o "silnou, krásnou a emotivní knihu" jde, nedovedla ze mě vymačkat žádný, sebemenší pocit. Nad někdy drastickými osudy jsem jen pokrčila rameny. Místo, abych na knihu ještě minimálně dva dny myslela, jsem se po jejím dočtení pustila do dalších. Strůjci tohohle nešvaru jsou i postavy, které se mi zdály jen jako kulisy, sloužící k vypravování. O jejich pocity, myšlenky se tvůrkyně moc nezajímala.

Teď už ale k obsahu. Nejprve tedy část Miry. Mira se po otrávení celé rodiny tyfusem stěhuje k divné tetě Haně, která byla překvapivě v koncentráku, což holce fáákt nedošlo. Vážně těsně po válce, Hana je vyhublá, jí jen chleba a chodí v černých hadrech- to té holce fakt nedošlo, ještě vzhledem k tomu, že byla poválečná doba a její mamka byla Židovka? Ani potom, co jí Hana ukázala vytetované číslo? Každopádně, část Miry je nadbytečná. Opravdu hodně nadbytečná. Ženy, které milují rodinné osudy, asi tuhle knihu budou hltat plnými doušky, za mě prostě nuda. Upřímně, myslela jsem si, že kniha bude probíhat tak, že Hana bude postupně vyprávět Miře svůj životní příběh. Zdálo by se mi to mnohem zajímavější, tato forma mi nesedla.

Další část mapuje dění před válkou a během ní. Asi zajímavější, no stejně s dávkou vykecávání. Spousta věcí člověk vlastně ani nepotřebuje vědět, proto jsem občas i nějakou tu řádku přeskočila. Jediné, u čeho jsem dávala trochu pozor, je věc se schováním Rosy, která byla nějakým způsobem důležitá pro dějiště.

Nakonec, sentimentální Hana a její pocity. Jako, pokud jsem čekala nějaké vzrušující odhalení, prostě něco, díky čemuž by se můj zájem o tuhle knihu nějak vyšvihl, byla jsem hořce zklamána. Příběh zmíněné podivínky v Terezíně, následně v koncentračním táboře, byl nezajímavý a odfláknutý. Na závěr asi nějaký "happyend", Hana v křesle plete ponožky a já už můžu jen tuhle knihu zavřít, nevěřícně zakroutit hlavou, a šoupnout jí zpátky do knihovničky.

15 17.07.2018

Achjo. Zase budu černá ovce a pěkně tohle zkritizuju. A hned od začátku si říkám: "Jak tohle může být takový fenomén?" Mně osobně to přišlo takový roztomilý, nějaká myšlenka tam asi byla, i když mi to občas přišlo jaksi bezduchý. Ale točit podle toho film a dělat milion vydání, mi připadá zbytečné a tetovat si věty z tohohle díla na tělo mi připadá ještě zbytečnější. Ale samozřejmě, můj názor je neskutečně subjektivní a kdoví, třeba si Malýho prince jednou z nudy znovu přečtu, připojím se k tomuhle šílenství a na mé zadnici bude pyšně vytetovaný beránek.

14 26.12.2017

(obsahuje SPOILERY)
Hrůza, hrůza, hrůza. Jestli tohle má něco společného s Rowlingovou, tak teda velký autorský kvalitativní sešup. Když jsem se ale v tom začala šťourat, zjistila jsem, že v podstatě knihu sepsali Tiffany a Thorne a Rowlingová to jen odsouhlasila a podepsala. Je vidět, jak moc jí záleží na čtenářích jedné úspěšné a fenomenální fantasy série- vůbec. Tvrdit o téhle knize, že je to legitimní pokračování Harryho Pottera je prostě žert

Všechno to začíná tím, že se Harryho synek dostane do Zmijozelu. Což mi nějak zvlášť nevadí, jen to děcko samo o sobě je až moc protivné a ukňourané. A Harry pracující na Ministerstvu je prostě výsměch. Celkově jsou postavy plytké, jen stínem sebe sama z dílů minulých. Například Snape je úplně na zabití a postava Delphini je asi životní chyba lorda Voldemorta. Nedává mi ani tak smysl, že by se Voldy zajímal o něco jiného než o Harryho Pottera, natož o plození dětí.

Děj není o moc lepší. Vždycky jsem brala cestování časem v Harrym Potterovi jako takovou hezkou vsuvku, ale postavit na tom celou knihu... No, dopadlo to tak, jak jsem si myslela. Přeskakování mezi časem je prostě na houby a určitě není nijak propracovaný. Všechno to vede k jednomu bodu, velkému finále, které je stejně groteskní a bizarní jako celá kniha. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát. Prostě jedna velká špatná fanfikce, která nemá s kvalitou původní série nic společného.

S každou další myšlenkou a větou napsanou v knize, nabývám přesvědčení, že je prostě a jednoduše Orwell génius. Velmi poutavě a lidsky napsáno, tahle kniha patří k těm, které ve vás něco zanechají. Jen mám malou výtku, tou jsou zbytečně dlouhé pasáže při akčních scénách, které už potom nebyly tak napínavé. Nedoporučuji paranoidním osobám, po přečtení mohou mít nutkání kontrolovat každou stěnu za obrazem, jestli tam náhodou nejsou odposlouchávací zařízení...

12 03.11.2017

(Varování: komentář nedoporučuji milovníkům Sarah J. Maasové. Taky by se této minirecenzi měli vyvarovat ti, kteří knihu nečetli, páč budu spoilerovat. A hodně. Anebo si to spíš přečtěte, abyste věděli do čeho sakra jdete.)

Tak fajn. Víte co je ironie osudu? Prvnímu dílu Skleněného trůnu jsem dala plný počet, tady jsem váhala, jestli mám dát hodnocení "odpad". Přiznám se, z poloviny za to můžu já, protože teď by dostal první díl Trůnu tak tři hvězdy s odřenýma ušima. Každopádně, Dvůr je pořád stonásobně horší než Trůn (ha, celkem se to rýmuje). Důvodů je hned několik.

Abych ale ukojila fanynky Maasové, na knize přeci jen bylo něco kladného. Obálka, protože ty cooboo prostě umí, a skvělý styl psaní. Ať si říká kdo chce, co chce, styl Sarah je výjimečně kvalitní. Řadí se mezi favority, kteří mají psaní v krvi a prostě jim to jde.

(Tak děcka, teď to bude fakt depresivní. Doporučuji pustit smutnou muziku, zabalit se do deky, a trpělivě vyčkávat můj zdrcující ortel.)

Postavy. Plytké a ty hodné samozřejmě krásné a mladé. Málem bych zapomněla, že těm opravdu nejvíc cool jsou přiděleny super-schopnosti. Tak si to projedeme. Feyre- nudná a absolutně nezajímavá holka, která najednou dostane pozvánku do říše víl a má všechno, na co si vzpomene. Nejenže je nudná, je ke všemu tomu pernamentně nadržená. Chápete, a jelikož je to krásná a emancipovaná žena, spasí celej svět, aby se neřeklo. Tamlin- taky sexy, krásnej, s vypracovanýma svalama jakbysmet. Sic je tvrdý jak mouka, stejně má slabost pro naši hlavní hrdinku. Oběť milostného trojúhelníku, slyšela jsem, že v dalších dílech má být odkopnut naší milou nánou Feyre. Chudáček. Lucian- vcelku zbytečná, jako všichni plochá postava. Vsadím se, že v dalších dílech to dá s někým dohromady. Vypadá také na toho beránka, který v dílech následujících zemře opravdu tragickou smrtí. Nesta, Elain, Feyřin tatík jen vystihují to, jak hrozně úžasná Feyre je. Taky plytké a k ničemu. Potom tu jsou samozřejmě nějací ti záporáci. Amarantha- taková trapná a vůbec ne- temná sněhová královna. Jasně, zotročí všechny Dvory, ale jakmile si tam nakráčí Feyre, všechno je nakonec spravený a zlá pizda poražena. Hurá! Dále Rhysand, postava, která ve mně dokázala vyždímat nějakou tu emoci. Ta emoce rozhodně není láska, naopak vztek. Protože takhle odpornýho a namyšlenýho blbce jsem v knize dlouho neviděla. Avšak, aby se fanynkovský srdce uklidnila, "von je vlastně hodnej". A taky se vsadím, že s ním ta naše kravka i skončí, nejspíš je víc žhavej a temnej než Tamlin. Proto jsem tým "Netvor", ne "Okřídlenec". I když mě Tamlin vzrušuje leda tak svou předvídatelností.

Láska. Respektive ta mezi Kráskou a Zvířetem. A budu stručná (doufám). Když se to vezme kolem a kolem, jejich vztah bych jako lásku zrovna nepojala. Více specifické je slovo chtíč. Mezi nimi je tolik psychického pouta, že i s mojí flaškou si líp rozumím. Tady si někdo spletl lásku a zamilovanost. A sakra, vsadím se, že právě ten někdo jejich vztah ukončí. Že to nějak zmanipuluje, aby to vypadalo, že "my nic, my chceme jen šuk...". Navíc tu smrdí nějakej ten milostnej trojúhelník, Feyre-Tamlin-Rhysand. Celkem trapný, když autorka popisuje pouto Tamlina a Feyre jako nehynoucí lásku až za hrob.

Už se ale přestávám věnovat těmto směšným panákům, a přešla bych ke kostře celého příběhu, k ději. Ten mě snad štval nejvíc. Ze dvou prostých důvodů. Zaprvé, nudou jsem si neukousala nehty, nýbrž prsty. Zadruhé, mělo to čtyři sta třicet stránek. Z nichž asi třicet je vzrušujících. A těch posvátných třicet stránek, je vlastně originální jak vepřová šunka. Já vím, Sarah prostě na konci musela asi napsat něco akci podobné. Proč proboha, proč si ale zvolila to nejjednodušší a nejodfláknutější řešení. Ano, úkoly, mise, říkejte si tomu jak chcete. K tomu, aby opravdu nasadila pomyslnou korunku čtenářovy nasranosti, to Feyre mohla vyřešit rozlousknutím hádanky, kterou by i opice dala za pět minut. Opravdu trapné a nelogické natahování děje.

Verdikt? Nechci knihu zbytečně zatracovat, a hnát ji do nejbližších pekel. Takových blbin je aspoň tucet. Právě proto mě udivuje, kolik lidí ji čte a kolika lidem se to fakt líbí. Harlekýnky zabalené do fantasy světa, (se sexy vílami, samozřejmě!) opepřené nějakou tou slovní zásobou asi fakt žerou peníze. Ale víte co se říká. Proti gustu...

11 26.05.2018

Tahle kniha vznikla smícháním všech možných i nemožných klišé. Chtěla jsem tenhle komentář pojmout nějak děsně kreativně, tak jsem udělala takový menší seznam:
5 Klišé v Rudé královně:
1. Svět je nějakým způsobem rozdělený
V tomhle případě na Rudé a Stříbrné. Jako nápad je to celkem fajn, avšak autorka se tomu rozdělení vůbec nevěnuje, takže to zůstává ošemetné. A ty schopnosti u Stříbrných... Kolik jich vlastně je? Připadalo mi, že si je autorka vymýšlí za pochodu.
2. Přítel z domova
V Selekci Aspen, v Hunger games Hurikán a v Rudé královně Killiorn. Takoví ti týpci, který nemaj rádi systém, hlavní hrdinka má děsnou touhu je chránit a taky se stávaj obětmi milostného trojúhelníku. Prostě děsná hovadina.
3. Výjimečná hlavní hrdinka
Jste nebojácná, máte chudou rodinu, ostrý jazyk a nedoceněnou krásu? Pravděpodobně se z vás stane hlavní hrdinka, která je jiná než ostatní a pokud jste v nějakým hustým fantasy světě, většinou budete mít nějaký kulervoucí schopnosti. V dalších dílech se nejspíš stanete tváří revoluce a přestože budete z těch vražd vydeptaná, čeká vás šťastný konec s nějakým nabušeným týpkem.
4. Milostný trojúhelník
Dva sexy chlapci, jeden z domova, druhej z nového prostředí? Tady to smrdí milostným trojúhelníkem! Z obou chlapcům se hlavní hrdince zpotí dlaně a rozbuší srdce, ale pokud ji jeden z nich nasere, běží za tím druhým. A ne, není lehká děva.
5. Povstalci
Většinou podřadnější rasa, která má základnou v nějakým vidlákově. Na konci třetíhu dílu je obvykle vzpoura, která skončí happyendem. Hlavní hrdinka svými úžasnými kecy podnítí jiskru.
Samozřejmě nechci říct, že by kniha byla jen a jen špatná a jen a jen klišé. Například konec je víceméně originální (ale děsně bizární a nepřesvědčivý) a i styl je slušný. Do dalších dílů se ale pouštět nebudu, četla jsem pár negativních recenzí a jsem přesvědčena, že když mě nebavilo tohle, nebude mě bavit ani druhý díl, který má být jen a jen o útěku.

11 27.02.2018

Město z kostí. Nebo spíše z hloupostí?
Není žádným tajemstvím, že se Cassandra Clare řadí k populárním autorům. Proto jsem se pustila do její nejpopulárnější knihy s myšlenkou "vždyť říkali, že má dobrej styl". Ach, to jsem zas narazila. Styl téhle paní je neobyčejný asi jako prodavačka v Kauflandu. Průměrný, jako ostatní autoři z young adult žánru.
I děj posunuje dost pitomě. Jako fakt, pomocí křečka se dostat k upírům? Nebo takovýto, když šli Clary a Jace k mlčenlivým bratrům, ti je poslali k tomu čarodějovi atd. Neinspirovala se náhodou autorka pohádkou, kdy kohoutkovi zaskočí malina, slepice běží za jedním, ten ji pošle za druhým, protože zcela alibisticky něco potřebuje. Co je na tom pravdy, paní autorko? :D
Clary. Krásná, milá, vtipná, jiná, vyvolená Clary. Přesně ten syndrom hlavní hrdinky, kdy se z myšky stane hvězda. Popeluša hadr. Co mi tak nějak nehrálo, bylo, že se ani jednou nezamyslela nad tím, jak je sakra její matce. Nemám ráda fňukalky, ale vážně mě iritovalo, že víc se zabývá kluky, než vlastní matkou.
Což mě přivádí k další myšlence, a to milostné pletky. Nejenže je věta "Jsi krásná, ale nevíš o tom" hrozně patetická a hloupá, dlouhodobě zamilovaný kamarád je jakýsi vrchol romantické stupidity.
Lovci stínů. Zní to dobře, jenže realita je taková, že všichni byli tak nějak neschopní. Kromě úhlavní dvojky, Jace a Clary, ale koho to už vzrušuje. Celý ten svět a různé příšerky, jsou bez jakéhokoli smyslu, prostě jen aby tam byly, a aby byl ten svět víc cool. Pokud už je tu o nich nějaká zmínka, slouží jen k posouvání děje. Nedozvíme se o nich téměř nic.
Jop, autorka přeci jen něčím překvapila, a hned nato zklamala.
Tak Cassandra Clare to u mě zrovna nevyhrála. Doma mám ale ještě Paní půlnoci, tak doufám, že tady autorka podá svůj um líp, než v téhle slátanině.

9 02.05.2018

Mnohem, mnohem pomalejší a popisnější než seriálové zpracování. Jakou spousta lidí, i já jsem si přečetla knihu kvůli seriálu, jenž se podle mě velmi vydařil a který v první sérii poměrně věrně kopíruje původní příběh. I když v mnohém se seriál od knižní předlohy liší, protože v knize jde spíš o popisy než o děj.

Připadá mi, že je kniha depresivnější než seriál. Dostáváme se totiž do myšlenek a vzpomínek hlavní vyprávěčky Offred, popisující věci a vůně kolem sebe, aby si zachovala zdravý rozum. Proto rozumím, co ostatním na této knize nejvíce vadí- příběh se moc nestaví na nějaké velké akční scény, oproti takovému seriálu. A přiznám se, že mně tam ty popisy toho nového, dost šíleného světa taky chyběly.

Velmi mě ale zaujal styl autorky, která dokáže podle mě velmi barvitě popisovat a přestože nevypráví o ničem až tak zajímavém, dokáže stejně zaujmout a čtenáře tak povzbudit k tomu, aby četl dál. I když ne vše bylo skvělé, dovedu si představit sama sebe, jak čtu Příběh služebnice ještě jednou.

8 02.01.2020

Ať už jsem četla cokoliv, nikdy jsem neměla tak děsivý pocit. Něco tak hrozného, že se to nedá vystihnout ani tím nejvýstižnějším jazykem.

Nejsem zrovna rychločtenář, ale knihu většinou přečtu za dva, tři dny. S touhle věcí jsem strávila debilní týden, kdy jsem se nořila čím dál víc a víc... A přestože mi nějaké to bláto ještě zůstalo, přesto vyjmenuji těch "pár" bodů, díky kterým jsem si do očí chtěla vylít bělidlo:

Důvodem číslo jedna, jsou postavy. Ty se v knize střídají, bez nějaké chronologie. Což samozřejmě vůbec nevadí, problémem ovšem je, že se střídají jen jména. Jsou to jen panáci, bez nějaké sondy do jejich charakterů. Upřímně, jejich osudy mi byly absolutně jedno, i kdyby je tam ti zombíci do jednoho pozabili, jen bych pokrčila rameny. Navíc, Miranda se na Červeném vrchu začala chovat jako totální sobecká kráva, a to měla být, prosím pěkně, "kladná" postava.

K čemuž se dostávám k důvodu číslo dva, prapodivným milostným vztahům. Když bych se vrátila k Mirandě, měla partnera s kterým si rozuměla a byl jí vždy oporou, a co ona udělá? Začne bez sebemenších výčitek flirtovat s prvním sexy vojáčkem, který se zrodí na obzoru. Autorce asi došlo, že to je sakra problém, proto udělala co? Myslíte, že to nějak racionálně vysvětlila a vyřešila? Ale proč ta snaha, jsou tady přeci zombíci, tak proč všechny z toho trojúhelníku nepozabít, co? Zbylé postavy na to reagují samozřejmě velmi emocionálně (chovali se, kuva, jak roboti bez emocí). Teď, když už jsem se dostatečně vyjádřila k "páru" no.1, bych přešla k páru číslo dva. Což jsou Nathan a Scarlet. Ano, protože když někoho uvidíte, samozřejmě si hned řeknete "Miluju ho/ji". A samozřejmě se pak začnete chovat jako puberťáci. Eh, to snad ani už nebudu komentovat. Číslo tři, je Mirandina neurotická sestra, jejíž jméno si zaboha nepamatuju a Scott. Paní autorka si může podat ruku se S.J.M., obě totiž trpí chorobnou spisovatelskou nemocí, "párováním kohokoliv s kýmkoliv". Jejich vztah je nejenže vypocený, navíc i s velkým věkovým rozdílem. Scott byl přece v Nathanově věku (něco okolo čtyřicítky) a Mirandina sestra byla v podobném věku jako její sourozenec (tím pádem něco okolo dvacítky). Vážně, jak moc je takový vztah za takových podmínek reálný?

Pokud se mi ale z něčeho opravdu obracel žaludek, byl to děj. Nejenže nejsou zombíci v knize nijak vysvětleni, celý příběh je jak z opravdu špatného amerického béčkového filmu, autorka nebyla schopná vymyslet žádnou zápletku, prostě se jen jelo na ranč, to bylo tak všecko. Pokud byla první polovina táhlá, druhá byla ještě horší, nazvala bych to "poflakování před koncem knihy", kdy si autorka zabila pár postav, dcery konečně přišly a zazvonil zvonec, pohádky konec. K tomu, navrch, ještě šílený happend, který se ke knize vůbec nehodí. Fakt hrůza, chudáci stromy.

Nechci být patetická, ale s klidným srdcem můžu Naslouchače prohlásit za (doposud) nejlepší fantasy knihu za tento rok. A proč tomu tak je?
Už od začátku jsem měla ten známý čtenářský pocit, že jo, tohle bude pecka. Naštěstí mě při čtení takové pocity neopustily. Je vidět, že si Stehlíková dává se vším tak trochu načas, ale vůbec mi to nevadilo, ba naopak. Všechny informace na nás vychrlí hned na začátku, ne v průběhu děje. A s těmi, o kterých Ilan nevěděla, se stejně jako ona seznamujeme za pochodu.
Když už je tedy Ilan vybrána od pětadvacítky, začne pravá akce. Není to ale ta akce, při které hlavní hrdinka bojuje, spíš se seznamuje s dalšími věcmi. Spisovatelka nám tedy zase zabíhá do detailů o obraze jejího světa. Takový známý rybníček, do kterého autorka chodila častěji, než do rybníčku akce.
Kniha by se docela hezky dala rozdělit na dvě části. Na část "Rodinné gheto" a na druhý kousek, "Road-trip s pětadvacítkou". Obě toho mají hodně společného.
Celá kniha je viděna očima dítěte, Ilan. Tohle bylo opravdu chytré, nejsou tu žádné otravné milostné pletky. Na druhou stranu, Ilan je tak trochu plytký vypravěč. Svými dotazy taky slouží jako lávka k dalším odpovědím, co se světa týče.
Opravdu dobrá, ryzí fantasy, s dobrými popisy. Plus je taky, že je tahle kniha česká, tím pádem se mi trochu rozšířily vlastenecké obzory, co se psaní týče. Doufám, že se Stehlíková trochu odprostí od popisů, a více se začne věnovat postavám a příběhu. Na další díl jsem rozhodně zvědavá, myslím, že nám toho autorka ještě hodně ukáže.

8 29.04.2018

Knížka, která je pro každé malé dítko samozřejmostí. Já osobně jsem vyrůstala na televizní verzi, hlas pána, který tuhle klasiku daboval je nezapomenutelný, a i teďka o nějakých deset let později mám nějaké dialogy živě v paměti. Napsáno podobně jako Devatero pohádek, já teda styl Čapků úplně zbožňuju ale chápu, každému úplně nesedne přeci jen, je trochu zastaralý. Co se týče děje, je to taková klasická pohádka, sice bez loupežníků, království a já nevím čeho všeho, ale přesto to pohádka pořád je, takže se nedá moc objektivně hodnotit, jelikož je to napsané pro šestileté děti. Ale přesto prostě mi to nedá a těch pět hvězd dát prostě musím, protože by mi to moje šestileté já nikdy neodpustilo.

8 12.01.2018

Zakončení Snové trilogie jsem si představovala mnohem grandioznější. Na začátku mě přivítal autorčin humor, ale pak se už téměř nic nedělo. Jasně, uprostřed knihy se stalo pár incidentů s Arthurem, ale pak se to pořád opakovalo. Problém Rasmus, Liv a její husí kůže, návštěvy ve snech paní Honeycuttové, Anabel a peří... Konec mi připadal urychlený, jakoby autorce došlo, že už by to dál neměla protahovat. Jenom odhalení toho, kdo je Secrey mě vážně učarovalo. Nejspíš si dám někdy re-reading téhle knihy, možná změním názor.

8 23.05.2017

Snad jedna z nejpovinnějších českých knih k přečtení, prostě klasika. Otázka však je, jestli tahle knížka stojí za přečtení? No, jak se to vezme...

Ono je to spíš taková pohádka. Pokud se řekne slovo "romantismus", hned se mi vybaví tato kniha. Dalo by se říci, že většina postav je tu morálně dobrá nebo špatná. Nereálné i třeba je, když se vznešená Kněžna baví s prostou Babičkou jako se sobě rovnou. Samotná Babička je tu takovým ekvivalentem všeho dobrého, ráda všem poradí, vystačí si s málem a je poměrně dost zbožná.

I když z té knihy srší pozitivita a naděje, Němcová ji psala, když na tom nebyla psychicky nejlíp a z každodenních starostí pro ni bylo nejjednodušší utéct do světa Babičky. Protože i když se tu pár much najde, svět v tomto knize je popsán velmi barevně a jako krásné místo. Babička je dobrá taky k tomu, abychom si připomněli tradice, které se vždy vázaly k určitému období a kterých bylo požehnaně. Očekávala jsem od knihy, že se s tou staročeštinou nebude dát číst, ale aleluja, přečetla jsem ji a zas tak hrozná nebyla.

7 07.09.2019

Film mám ráda, ale všeobecně nechápu ten obrovský humbuk. Tom Hanks je sice geniální, pro mě film není...řekněme to sentimentálně, "srdeční záležitost". Po přečtení, se tahle kniha tou záležitostí jednoho poměrně důležitého orgánu stala.

Prvních, dejme tomu, sto stránek jsem na knihu hleděla s nedůvěrou, říkajíc si, "že to asi zapíchnu". Pak, jsem ale kouzlu Forresta Gumpa propadla. Je to takový moudrý idijot, jež se dostane do šílených situací, ze kterých podobně šíleně i vybruslí. Navíc, kniha je neskutečně humorná. Upřímně, u beletrie se mi vážně často nestává, že bych se nad stránkami usmála, ba dokonce zasmála. Forrest Gump je toho opakem. Tam jsem se smála, nebo alespoň ušklíbala nad každou stranou. Forrest je člověk neskutečně naivní, zato i ironický.

Přestože to není patrné, kniha je určitě i literaturou motivační. Dokazuje to i doslov známého idijota- přeci jen je trochu lepší lítat s vopicí ve vesmíru, než tvrdnout celý život na kancelářské židli a dělat práci, která nikoho nebaví. Román má v sobě skrytou i laskavou satiru, třeba taková kapitola s prezidentem, je satira přímo vyšitá. Forrest Gump má více vrstev cibule, než všichni zlobři dohromady.

Za mě celkem nepochopitelně film předčil knihu. Pro fanoušky filmu, věřte mi, i původní zpracování stojí za to!

7 13.08.2018

Tohle bylo zatraceně zajímavý! Do knihy jsem se nejdřív pouštěla s velikou nechutí, hlavně kvůli tomu, že na sobě má nálepku "Povinná četba". Musím říct, že i přestože jsou Erbenovy básně poněkud sentimentální, neudělal z nich pouze sentimentální povídačky, ale přimíchal do nich značnou dávku hororového prvku, který z básní přímo dýchá. Přesto se musím přiznat, že se mi nějaké texty četly špatně, takže mi kolikrát zabraly mnoho času, jelikož jsem si je někdy četla vícekrát, abych je lépe pochopila. Přesto je tohle dílo kvalitní a milovníci poezie si přijdou na své.
Mimochodem, jelikož jsou básně napsané staročeštinou, při čtení jsem si vzpomněla na "newspeak" a "oldspeak" z Orwellova 1984. Hlavou mi při nějakém starém slově, které se už nepoužívá, vždycky problesklo "...ani nevíš jaká je to krása, ničit slova".

7 17.11.2017

"Víte co je Van Eckův problém?"
"Že nemá žádnou čest?"
"Že je mizerný otec?"
"Že začíná plešatět?"

Se stoprocentní jistotu nemůžu říct, jaký je Van Eckův problém, ale můj je rozhodně tahle kniha. Myslím to v tom nejlepším mínění, v jakém to můžu myslet. Protože tahle kniha má prostě všechno: lásku, akci, napětí, skvělé hlášky a propracované postavy! Jakkoli dokázal předešlý díl nastavit vysokou příčku, Prohnilé město s ním hrdě konkuruje- a dokonce i vyhrává.

Partička šesti parchantů (plus se synem geniálního vědce zdarma) opět boduje. V první polovině nám hrdinové spíše plánují, v té druhé je čas na intriky. Kazovy myšlenkové pochody by s klidem vystačily na jednu knihu, všechna čest. Ač už se zdá situace beznadějná, tenhle chlapeček ještě pořádně dokáže zamíchat kartami. Dále Inej, jejíž sny o ztracené rodině jsem četla stejně dychtivě, jako ona po nich toužila. Její vztah s Kazem naštěstí není nějaká přeslazená limonáda, nedá se to ovšem říct o mých pocitech při čtení (jsou něco jako moje jurda parem). Kupčík a pistolník. Ti byli taky zajímaví. Wylan se stává mnohem temperamentnější postavou, dozvídáme se i o jeho minulosti. To stejné by se prakticky dalo říct i o Jesperovi. Už prostě nejsou jen tak "do počtu". Naopak Nina a Matthias ustupují o pár centimetrů do pozadí. Jejich osudy už byly vyřčeny v díle minulém. Neznamená to však, že bych i u sebemenšího náznaku romantiky s nimi neskákala do vzduchu.

Za mě je tahle dvoudílná série prostě a jednoduše PECKA! Vůbec bych se nezlobila, kdyby se autorka rozhodla napsat díl další.

6 18.11.2018

Grišu jsem nečetla a ani číst nebudu, vzhledem k ohlasům. Pokud jste ale popřípadě Grišu četli a nelíbila se vám, tohle je trefa do černého. Opravdu hltala jsem každičkou stránku, a po přečtení jsem měla čtecí kocovinu, jelikož jsem se nedokázala začíst do ničeho dalšího.

Tentokrát budu stručná. Nebo taky ne. Každopádně, už od začátku to mělo jiskru a nutkání otáčet stránky tady platilo dvojnásobně. Nevím, jestli je to překladem, či autorko, ale nad každičkou stránkou jsem se rozplývala a bože... to celé stylistické provedení je skvost! Ta obálka, černé stránky, nebo přechody oznamující další část. Jsem šíleně ráda, že nechali původní obálku, je prostě nádherná!

Abych se ale jen nerozplývala nad obálkou, i děj a postavy jsou pro mě absolutní skvost. Všechno je hezky vyvážené, romantika, akce, napětí, sondy do minulosti. Děj hezky šlape a nezadrhává se. A ty postavy! Celkem mě mrzí, že třeba Wylan nedostal víc prostoru. Ano, v knize se střídají pohledy pěti lidí, což by mohlo být matoucí, ale není, sakra, vůbec není. Charaktery nejsou ploché ani černobílé, každý z nich přistupuje k různým situacím trochu odlišně. Děsně zbožňuji ty páry! Třeba Ninu s Matthiasem, kteří trochu připomínají Romea s Julií, ty jsem úplně žrala (ostatně jako celou knihu)! I Inej z Kazem nejsou špatní, ale na grišu s vojákem prostě nemají. Jesper a Wylan... u nich to vypadá, že se taky tak trochu k něčemu schyluje, ale upřímně, trochu zbytečně. U romantiky v YA fantasy si většinou říkám "to by snad stačilo", za to u Šesti vran jsem žebronila o další střípek.

Spousta lidí se ptá: Můžu číst Šest vran, i když jsem nečetla Grišu?. Má odpověď je ano, zatraceně ano! Mluvím z vlastní zkušenosti, z Grišy jsem nepřečetla ani slovo, ale světu rozumím, protože tady nejde zas až tolik o ten svět, jako spíš o postavy a nesplnitelný úkol, který musí splnit. Upřímně, poměrně lituji lidi v mém okolí, jelikož teď o téhle knize opravdu hodně uslyší, protože je zatraceně skvělá!

P.S. V mém šílenství jsem prohledávala i YouTube a našla jsem tam na ni skvělý booktrailer a dokonce i píseň, která je tímto dílkem inspirovaná!
Odkaz na booktrailer: https://www.youtube.com/watch?v=Ab4FS_6pZLk
Odkaz na píseň: https://www.youtube.com/watch?v=2e7q2icoU_E

6 30.08.2018

Snad můj druhý nejoblíbenější díl v kouzelnické sérii (i když uvidíme, ještě nemám přečtenou Relikvii smrti). V téhle knize se stalo tolik věcí, zažehlo ve mně tolik emocí... Vážně, po přečtení jsem byla jako nekonečný lidský kohoutek.

Jako vždy, autorka i v téhle bichličce poodhaluje další a další věci o kouzelnickém světě. Vzpomínky o Voldemortovi, myslánka, nový učitel lektvarů, viteály... Je opravdu nutné to všechno vyjmenovávat? Jako v minulém díle, i zde se objevují klasické pubertální problémy, které jsou takové hezké a úsměvné. I když teda Ron s Hermionou byli fakt už na palici. Zároveň se tu skvěle pracuje s charaktery. Třeba takový Snape, autorka o něm pozměnila všechno, co jsme si o něm mysleli v předchozích pěti knihách, a v knize následující to ještě trochu obrátí (bohužel to mám vyspoilerované, strašně mě to štve :() Stejně tak postava Malfoye a jeho dilema, i když si myslím, že by mu mohlo být dáno o mnoho víc prostoru! A pak ten incident na konci, já jsem se z toho doteď psychicky nezotavila a snad ani nikdy nezotavím. I přesto, že jsem to měla opět vyspoilerované, fakt mě to zasáhlo.

Je to prostě pecka, stejně ale tu sérii nechci nikdy dočíst, tak moc geniální je.

6 29.08.2018

Knihu jsem samozřejmě nechtěla číst kvůli sexy učitelce, která bez milosti loví své žáčky, které bezkonkurenčně svede a pak se s nimi vyspí. Tohle téma samozřejmě není kontroverzní, chtěla jsem si to přečíst kvůli...kvůli.... Ale vážně lidi, nebuďte tak alibističtí, nikdo vám to nežere. :/

Jak jsem se svěřila, román je o Celeste, krásné, blonďaté sociopatce, jež pohrdá kýmkoliv. Mezi ně patří i její manžel Ford, takový trochu netušící buran, kterého si Celeste vzala jen pro peníze a jakési zázemí. Aby jí ale přitahoval, na to má jeho věk moc vysoké číslo, milá paní učitelka je totiž ulítlá na čtrnáctileté samečky. A tak, kvůli utišení svého libida, se stane kantorkou. Celý příběh sledujeme dění jejíma očima. A vážně, to monstrum už po přečtení první kapitoly, máte chuť rituálně zavraždit. Což je podle mě zásadní rozdíl, čímž se liší Tampa a Lolita: obě dvě hlavní postavy jsou sice pedofilové jako vyšití, u Humberta Humberta člověk dokáže cítit trochu toho soucitu, zatímco u Celeste cítí jen a jen odpor. Druhým faktorem je určitě to, že Humbert se do Lolity horoucně zamiloval, Celeste čtrnáctileté chlapce považuje jen za ukojení svých sexuálních tužeb. To by asi tak bylo o hlavní hrdince.

Myslím, že Alisse Nutting se chtě nechtě poměrně podařeně dokázalo napodobit stylizaci Nabokova. Občas dlouhé zamotané věty a trochu složitější jazyk Nabokova vystihují celkem přesně. Přesto mi to u něho připadalo o hodně markantnější, Nutting se čte bez větších zádrhelů.

Jak už řekl jeden pán v doslovu, kniha vyvolává samozřejmě vzhledem k tématu i morální otázky. Tak například, není náhodou přijatelné, že Celeste prznila bez ostychu své žáčky, když s tím souhlasili a i se jim to líbilo? Ne, není. Tady se člověk dostává i k problémům genderu, kdyby učitel prznil žačku, bylo by to něco nepřijatelného, když se ale role obracejí, hned je to pro lidi kapánek snesitelnější. Což je podle mě blbost, protože i chlapci mají duši, někdy dokonce i citlivější než dívky, a navíc se jim tahle zkušenost může promítnout i do jejich psychiky, popřípadě do dalších vztahů se stejně starými partnerkami. Takže ano, prznění učitelem je (podle mě) na stejné (ne)morální úrovni jako prznění učitelkou.

Teď už ale zpátky k příběhu. Musím se přiznat, že pro mě postupně začal ztrácet příběh takovou tu jiskru, už to nebylo tak atraktivní. Na druhou stranu, ztracená atraktivita byla zase nalezena, když se schylovalo ke konci knihy. Závěrečné vyvrcholení (neobejde se to bez dvojsmyslů) bylo prostě úchvatné. I konec a proces u soudu má určitou smutnou autentičnost - přestože učitelčiny hříchy vypluly na povrch, stále si tak nějak vydobyla svoje - už přesně nevím, kolik dostala, každopádně na konci říká něco ve smyslu, že už je zase na svobodě a přestože už pro mladíky není vzhledem k věku tak atraktivní, stále je nabaluje. Je to smutné a kruté, ale pravděpodobně by se to tak v reálném životě stalo. Lstiví lidé zkrátka a dobře vládnou světu.

Pedofilie bylo téma, které je natolik kontroverzní, že jsem si o něm přečetla dokonce knihu. Plánuji číst i další. Tohle je pro mě dobře napsaná kniha, která nesedne každému a ne každému se bude líbit. Mně se líbila, a možná si ji jednou přečtu znova.

6 04.08.2018