JP komentáře u knih

Kolumbie. Když mi řeknete tohle slovo, vybaví se mi... solidní káva (ačkoliv po přečtení tohohle dumám, jestli ji nemám začít prosívat, abych oddělil mikroskopický kousky rozstřílených lebek od zrn - protože už tady u té představy kávy, na pozadí plantáže vidím nějaký pofidérní existence se samopalem v ruce, jak k vám nenápadně a dravě vzhlížejí - hmm, zrovna tu mám neotevřenou Kolumbii, takže si u té chuti a čerstvě namleté (ručně!) vůně zapřemýšlím z trochu jiné perspektivy), dále se mi vybaví Edwin Valero (i když byl z Venezuely - ale mají stejnou vlajku a jsou to země hned vedle sebe... a mimo to, stejně nemám ponětí, která je která, vím jen, že v Brazílii se mluví portugalsky a jinak je to jedna velká kriminální líheň) A dál? Co dál? Kokain, pštrosa, kartely, násilí v ulicích, kriminalita vždy a všude, stejně jako v celé oblasti Jižní Ameriky, kde konstantně lidi umírají jen "proč?" "proto". Vallejo ten nihilismus ani nepopírá, jeho běžnost, generace a generace lidí vyrůstají v těchhle krvelačných podmínkách, ničeny mnohdy, jak bylo trefně řečeno, i jen pro pár tenisek. Černý humor se tomuhle dílu taky upřít nedá, stejně jako koule a spousta od podlahy a na rovinu řečených věcí. La virgen de los sicarios. Úderná věc. Úderné pocity. Dávám 7 z 10 rozstřílených taxikářů ("co srazí těhotnou matku s dvěma dětmi a ukonči rodovou linii v překrásných plamenech")

1 03.08.2022

Dlouholetý rest a už koukám, je to dvanáct let... nějak mě k tomu dokopalo, když jsem si opět připomenul a zjistil, jak moc mě baví Palahniuk, jako člověk, za jeho psaním, jak nad ním přemýšlí, jak ho komponuje, jak o něm mluví, co ho na tom baví - starší JRE podcast epizoda s Chuckem (#1158) je jediná, kterou jsem si pustil dvakrát, kompletně... ale především nedávné otevření jeho 'Consider This', knihy, kterou vřele doporučuju a užívám si každou její stránku, takové "o psaní... a sem tam anekdoty s lidma, co se se mnou okolo toho motají tři dekády... a většina z nich už zemřela"). Škoda, že totéž nadšení nesdílím u dalších jeho prací. Možná nebylo nejchytřejší, skočit po jeho "klubu rváčů, před klubem rváčů", ale chtěl jsem si něco dát a tohle bylo vždycky velikým restem. Nicméně začínám mít pocit, že je to podobně jako v případě "China Miéville", kdy máte určité mladické fantaskní okno, které se vám otevře proto, aby se tahle literatura stala něčím význačným, ale jakmile ten čas minete, už to nemůžete zpětně dohnat. 'Neviditelné nestvůry' sice mají typický rukopis a typické zaujetí palahniukovskými tématy a motivy, ale jako kdyby tomu ještě pořád dost chybělo a už to zkrátka nebylo ono, jako kdysi. Stárnu. Tisíciletá duše. Je to definitivně lepší, než řada pozdnějších experimentálních textů, které vidím jako hlavní důvod, že jsem se od Chucka i poté, co jsem si dva a půl krát přečetl jeho opus, nakonec odklonil (Klub rváčů 2.5x, Snuff, Prokletí a pak nedočtení Programu pro přeživší), ale celou dobu jsem se nebyl schopen úplně napojit na to, o čem příběh vlastně je... samozřejmě tomu nepomohlo i to nelineární myšmašování v ději a čase a ostatně i postavách. Definitivně o sobě nemůžu tvrdit, že pokud jde o Chucka, mám načteno. Ale co se mi od něj líbí, to se mi zase líbí opravdu hodně. A tohle byl spíš průměr.

6 02.08.2022

Možná, že za to může mé vlastní vypětí (spousta negativního všude okolo mě teď zachvacuje jako horečka). A tak, nedovolím si tvrdit, že vím, jaký je to pocit, který člověka dožene na tuhle mez, ale dovolím si tvrdit, že vím, odkud Artaud s těmihle texty přichází. To místo. Odloučení. Ta samota. Bolest. Žádná láska. Žádné nic. To prázdno, požírající jako propast. ____ Něco málo autorů, kteří byli vnímání jako „jiní“ a společností pranýřováni, nebo spíše, umlčení a skrytí, jsem se už načetl a když jsem srovnal jejich tvorbu, která měla spatřit světlo světa pro masy, s jejich dopisy, deníky, můžete snadno říct, kdo vytváří image a v dopisech pak působí jako někdo jiný, normální a kdo skutečně žije, skrz naskrz to, co píše. Artaud definitivně patřil k té druhé skupině. Neskutečně skližující čtení. Sledovat nadějného a krásného umělce, člověka, který se propadá všemi možnými branami pekla do absolutního šílenství, které může vyvstat z vícero míst. Je to zvláštní, protože znám člověka, který je mu podobný, znám ten způsob myšlení. Ať je to schizofrenie, poškození mozku, nebo trauma, v kombinaci s inteligencí to vždycky spustí tuhle baráž myšlenek a jedu. Ta jistota ve svých tvrzeních a jejich ospravedlňování, osvětlení, vysvětlení, jako kdyby ani nepocházelo z tohohle světa, které je následně další den v absolutní kontradikci - to ne vždy nutně znamená, že je to lež, nebo že je něco špatně (každý den je nový začátek), mnohdy to tak může být, ale když se to děje často, v tomhle pojetí agresivního protlačování kupředu, člověk může lehce sejít na scestí manipulace, nemožnosti rozpoznání, co je realita, co je představa, co sen, co vzpomínka a váš mozek začne pracovat jinak. Jelikož tohle znám, z hodin trvajících voicechatů, všiml jsem si, že Artaud dělal totéž, jenže Artaud si prošel roky elektrošoků, roky nucených medikamentů, snahou být umlčen, všeho, co na něj uhodili, aby jej "spravili" a v procesu jej dohnali tam, kam chtěli, do svěrací kazajky. V rámci tohohle aktu jsou Artaudovy texty zajímavé i jako kritika manipulace, dalekosáhlých účinků návykových látek, kontroly ducha - vlády, která se snaží vám zacpat hubu roubíkem. Zdiskreditovat vás. Ponížit. Zastrašit. Zesměšnit. I v silném stupni šílenství se najde spousta pravd, které se obyčejní lidé bojí vyřknout - nebo se i jen podívat oním směrem. Artaud tu zmiňoval některé věci, které se naplno rozjeli o desítky let později. Ale přese prosakuje jeho vše spalující energie... hněv. Hněv zmrzačené duše.

(str. 46 “I k dosažení...“)
(str. 131 “Elektrošok...“)
(str. 242 “příčku po příčce na schodech času,
zasažen snětí od té hubené děvky,
které se říká věčnost.")

2 30.07.2022

Opulentní je slovo, které se u Musilova monst-románu nabízí, nicméně jsem tu opulentnost v pravém slova smyslu nepociťoval, proplouval jsem událostmi, glosami, momenty, ale jakoby to ve mě i přes zjevné literární kvality příliš nezanechávalo - vím, že tohle je ale do značné míry moje vina, můj život, moje rozpoložení, můj stav. Autory tehdejší doby jsem si našel v jiných sférách, jako je třeba Kafka, jehož sám Musil obdivoval. Jednoduše, pokud jste z mého gangu, objeví se tam pasáž, která mě přinutí se zastavit a nadchnout a tohle se mi u Musila zkrátka neděje. 'Muž bez vlastností' je literatura pro specifickou sortu lidí, která se ráda ztrácí v tomhle popisném stylu, ironii a ne tak snadno čitelné kritice odcházející monarchie, která přeci jen byla Musilovi soudobějším tématem, nicméně všechno je o načasování a o tom, kdy si vás která kniha najde, v kterém rozpoložení, v kterém bodě života a přijde mi, že prokousávat se hutně potištěnými sedmi a půl sty stranami Musilova textu o něčem, co popisuje století zpět, k nim aktuálně nepatří. Nepopírám nezměrné literární a intelektuální kvality, záměr, ale jednoduše to není můj šálek kávy. Určitě ne teď. Ale třeba tomu někdy v budoucnu dám znovu šanci, ač o těchhle svých slibech, a s ohledem k časovým limitacím, začínám poslední dobou pochybovat. Ale pamatuju si, že když jsem rozečetl začátek, několik let zpátky, styl, pocit a samotné psaní, jako takové, mě tehdy nechalo ve velmi nadšeném rozpoložení... s budoucím příslibem a očekáváním podobného.

2 29.07.2022

Vojensko politické drama, psané přímým účastníkem, Rudolfem Medkem, kde se nejvíc ze všeho rozebírá národní hrdost, ve složité politicko-národnostní situaci, co je správné, co ne - každé rozhodnutí je volbou mezi tím, co je menším zlem. Pro mě, upřímně, je tohle období velmi letmo zmapované, dějepis mě vždy zajímal a bavil, bavilo mě nad tím přemýšlet, představovat si všechny ty konflikty, akty, volby, ale nehledě na to, jestli jsme tohle období rozebírali na ZŠ, nebo SŠ, mi přijde, že jak čas plyne, událostem se věnuje prostor jen z hlediska jejich soudobé význačnosti, což může snadno vrhnout hodně světla na jedno a stín polozapomenutí na další, takže Říjnová revoluce, Brestlitevský mír, co následovalo, v rámci řadového vzdělání, stejně jako historie československých legií v Rusku, je pro mladší generace více a více neznámou stránkou dějin. Možná dobré memento o tom, že jestliže vás něco z historie zaujme, nebojte se k tomu vrátit, a zamyslet se nad tím, nehledě na to, jak nepatrně se to může na první pohled jevit.

2 27.07.2022

Intimní portrét dvou dívek, který většinu času tak nějak mluví pod povrchem, mezi řádky. Z časů, kdy společenské postavení, konvence a archetypy byly trochu jinak - posunulo se to, samozřejmě. Na jednu stranu je zajímavé sledovat sbližování postav, to očividné napojení silně autobiografické zpovědi, reflektující vztah mezi autorkou Simone a Zazou... na druhou to zároveň vlastně příliš mimo to nenabízí, než právě a jen to. Osobní text, který na mě působil zvláštně povědomě. Ten povědomý pocit, být spoutaný konvencemi doby, společnosti, nebo tím, co za ně považujeme, jak je "správné" jednat, co je správné vůči ostatním lidem a v rámci doby. Pod povrchem bublá až to očividné milostné "víc, chci víc", zatímco na povrchu jde o skoro až mechanický, nezaujatý popis interakcí, co kdo dělal, co se dělo, jak se to dělo, sdílení ohledně vztahů vůči jiným lidem, jak se káže, že to má být, ale zároveň přirozené neoddání se konvencím... ale přesto, ke konci, jejich slepé následování, protože jako ovce, následuje stádo, je obtížné stát sám za sebe, za to, v co věříte, co cítíte, ale v osamění. To vše je vyvinuté tlakem, ne individuálního jedince, ale smečky, rodiny, společnosti, která je opět, metrem toho co ano, toho co ne, nikoliv toho, co jedinec cítí a chce, jako přirozené - ale tady se nabízí sledovat, číst a pokračovat, jak se společnost vyvíjí, co bylo před sto lety norma, co stále objevujeme i v oblasti vědy, pokračuje, pomalým, ale stálým, vývojem, a mnohdy co platilo dříve jako svaté, dnes končí na smetišti lží.

2 07.07.2022

"Alex, Alex, nejsi ty žena mého života?" (po scéně, kdy poprvé použila svůj nůž, respektive oba jeho konce, jsem se zamiloval) Haha. Ok, teď už vážně, druhá publikace Medusy a začínám sledovat jistou tématickou vystředěnost, která byla avizovaná (sexuální fetiše začínají být pestré). To, že je to v podobě krátkých novel, jelikož času mám málo, je něco pro mě a tak když se dostanu k textu tohohle ražení, mám to do pár dnů a čtu s upřímným zaujetím, nehledě na to, jak to se mnou souznělo, protože mám v šuplíku taky jeden, roky trvající koncept, který má stejný záměr a chce být realizován podobným způsobem, z podobného koutu (mé) duše. Livia mě překvapila touhle nekompromisní vizí, ač jsem si párkrát řekl, že ten svět, kde se na jednu stranu dodržuje administrativa, ale zároveň dochází k bezhlavému vražednému mučení, mi k sobě nějak nesedí, jako kdyby to bylo utkáno ze dvou nesourodých částí... ale tohle vše je pak v pár stranách objasněno v doslovu, který dost nechá zaklapnout některý dílky dohromady. I ten soundtrack sedl. Skvělá práce, Filtře! Publikovat podobný texty, mě po opětovném čtení některých mých výplodů přiměje si říct, hele, není to s tebou tak špatný, JP, je nás tu víc.

9 26.06.2022

Vzor dadaistů i surrealistů (Dalí, Artaud, dokonce i David Bowie), prakticky neznámý Comte de Lautréamont, zemřel ve čtyřiadvaceti letech, stejně jako Wolker, ale jakoby byl jeho protipólem. Absolutně rouhačské, strukturu postrádající dílo, kterému se jednoduše musíte podvolit. Rád bych si to někdy pořídil a řádně přečetl. Je to o takové té opuštěné mladické rebelii, osamocení, hněvu, co svádí k temné straně. S tím se dokážu snadno identifikovat, ten pocit, kdy je celý svět proti vám... na wiki se mi líbila tahle definice, která knihu sdostatek vystihuje: "Romantické zoufalství jedince dovádí do krajního pocitu absurdního a dekadentního nihilismu."

4 22.06.2022

Zjevný předchůdce tuláckých / beat generation knih (Kerouac). Zvláštní, že jsem čekal, že to bude víc o "zlodějině ve městě" v počátcích minulého století, ale ono to v podstatě jen sleduje kluka, který se postupně dostane k té nízké špíně a přijde mu to jako cool způsob, jak žít život... a ono paradoxně je. A tak, když je váš životní příběh sdostatek prodchnutý autenticitou, pořád je snadné se do toho ponořit, stejně jako se Black nejspíš sám, na konci, ponořil do řeky, mizejíc za neznámých okolností, poté, co se vypsal ze života, od kterého se snažil odpoutat.

1 16.06.2022

Na papíře ušlechtilé myšlenky, nicméně se nemůžu zbavit jisté pachuti. Jednak, někteří Indové sami Gándhího vnímají negativně - to co je o něm učí ve školách neodpovídá realitě. To, co ve skutečnosti dělal, všechny jeho pochybné praktiky a detaily, týkající se jeho života a osoby, pokud do toho poněkud lehce zabřednete, ten image se naruší a já nedokážu v podobné literatuře separovat obsah knihy od jejího autora. Šlo snad o snahu zdiskreditovat velkého svatého muže? Nebo jsou obvinění legitimní? Osobně se nemůžu zbavit pocitu, že tahle Gándhího cesta na papíře je "příliš čistá" a to ve mně, čistě instinktivně, probouzí pochyby.

2 09.06.2022

Stoická filozofie (škola) přetrvává do dnes a řada lidí se jí pořád řídí, vrací se k ní, jako k manuálu k životu (a zamyslete se, jak dlouhé je to období a proč tu stále přetrvává). Když se prokousáváte přes myšlenky většiny těchto mužů, někdy je trochu těžší pochytit jejich analogie, někdy je trochu těžší, přistoupit na tohle pole, protože to smazává spoustu z toho, co jste vnímali jako dobré, jako potěšení, nechat se strhávat emocemi, cítit se, že žijete, všechnu tu slast, kterou jste si třeba vybudovali, skrze umění, smyslové prožitky, lásku, vzpomínky, emoce, vše, k čemu jste se upnuli, jako by to bylo to nejlepší na životě a vlastně vypovídá jen o pokleslosti vašeho ducha, v jistém smyslu se to mnohdy blížilo pocitům, které ve mě vyvolávalo buddhistické učení. Tohle je v jádru moc sympatická publikace, jestliže vás kdy něco od stoiků zaujalo, vlastně je to jen fragmentální kompilace, nejdříve jakéhosi návodu/příručky, posléze útržků z Epiktétových Rozprav a v poslední části pak různých best off výroků a citací známých představitelů stoicismu (v kterémžto ohledu to není kniha, která se čistě zabývá zrovna a právě Epiktétem, jako spíš celkovým myšlením řady představitelů), je to něco, k čemu se je třeba spíše vracet, pročítat to v rámci jednotlivých témat a přemýšlet nad tím - v kontextu doby mě fascinuje i nadčasovost, když sleduju kudy se civilizace ubrala za dva tisíce let od dob, kdy lidé přemýšleli takhle, je to poněkud zklamání, stejně jako před půl stoletím lidé očekávali létající automobily a my zatím přijdeme jen s dildem, co má několistupňovou rychlost). Slast, útěk, v mnoha formách, přebraly větší kontrolu nad Světem. Je obtížné přistoupit na to jinak, než co nás jako jednotlivce život sám naučil, v naší vlastní zkušenosti. Jak mohu být lepší, ctnostnější, vyrovnanější a smířenější sám se sebou, jaké z pokleslostí ničí naše životy, jak přijmout a čelit věcem, jako je smrt, nebo třeba závist... stoikové působí jakože to mají vše v hlavě srovnáno, co můžeme ovlivnit, co ne, mnohdy si u čtení řeknete, no jo, kdybych takhle přemýšlel, spousta z téhle mizérie, kterou denně procházím, by tu nebyla, všechna ta frustrace, kterou sledujete třeba v umění, a jak se s ní skrze umění lidé vypořádávají, by nás minula. A přesto, tahle mučivá krása, je pořád mučivá a stoicismus vás tohohle nepotřebného mučení, jakoby "effortlessly" (beze snahy) zbavuje. Filozofie je o tom, že vlastně nevíme, ne že se snažíme implementovat svoje vidění na druhé, je to o dialogu a o tom, snažit se v něm někam dobrat. Žít skromně, snažit se neupínat na věci spojené s pokleslým egem. Z tohohle textu by se dala pořídit řada výpisků, ale ze mě jeden, který mnoho úrovní stoicismu vystihuje a moji, v rámci stoicismu, ne až tak vyrovnanou mysl, i rozesmál:

"Když jednou někdo z Athéňanů měl tu čest, že mohl přivést královské vyslance k filosofům na hostinu, takřka všichni filosofové s nimi vedli hovory a dávali jim rady, opodál však v poklidu seděl Zénón. Cizinci, toužíce po poučení, k němu přistoupili a pravili: "A co od tebe, Zénóne, máme vzkázat králi?" "Nic," odvětil Zénón, "pouze že v Athénách žije stařec, který umí při pití mlčet."

5 07.06.2022

Jestliže si starověké Řecko představíte jako Zábřeh na Moravě, Faidra je taková Sára Saudková, jenže na rozdíl od moderní verze a čtyř dětí, Hippolytos ji ve starověké tragédii poslal do háje i s celým jejím chtíčem, protože se "povznesl nad pokleslost veškeré svůdnosti a nízkosti ženství" (roztomilé) a řekl "Prostě ne, máti!" (dnes už archaismus: loajalita). Tahle část je o to silnější, že Hippolytos byl sexiest man of the year, ať je to kdokoliv tenhle rok, tak tehdy to byl on a tak pro něj nebyl fakt, že se zničehonic zjeví sexuchtivá žena, která se po něm sápe, ničím neznámým. Uvádím to jen proto, že spousta mužů dnes by ve skutečnosti mohla zůstat opaření a v šoku jako "Co se to děje? Jsem teď součástí #metoo?" a vyděsilo by je to dost samo o sobě... ale H. byl player, který se rozhodl nehrát jejich hru, ale svoji hru. Po vzoru Nancy Reagan (Artemis) totiž předtím řekl ne i té největší droze, Afroditě... ta se na něj nasrala a vše, co následuje, je sepsáno v tragédii Faidra, otázka, zda byla nadržená milfka, nebo nevinná oběť visí ve vzduchu. Fajn a krátké, nenáročné, taky i trochu úsměvné, skrze svoje ideály... kdo by čekal, že za dva tisíce let to poněkud nesejde časem, je naivní. Takže trochu obtížně hodnotitelné. V antice asi nečekali, že přijdeme s geniálním systémem pěti hvězd, které plně definují kvality jakéhokoliv díla. Chudák Hippolytos, ani tehdy se nevyplatilo být ctnostným. Být ctnostným z vás udělalo jen bránu, kterou se vysmýčilo pole - což je dost trefné.

1 02.06.2022

Zvláštní, do jakého hloubání mě zavedla tahle nepatrná kniha. Možná, že když je něco příliš snadné, je to vlastně lež. Není snad progress zaštítěn známkou konfliktů? Jestliže žijete v harmonii, která nikam plnohodnotně nesměřuje, něco je obvykle špatně. Deziluze. Neshoduje se to s životem, jaký je. Nebo možná je to tak jen pro mě. Zrovna pár dní zpátky jsem dostal něco, co jsem chtěl. Ne, že bych umíral touhou, to mít, nebo tak, ale říkal jsem si, bylo by fajn, kdybych mohl mít tuhle věc, kterou ale můžu dostat vlastně a jedině náhodou a kdoví kdy, kdoví jestli, a šance nebyly až tak veliké, mohl jsem tu věc dostat za řekněme dvacet let... a nebo ji nedostat vůbec. Ale náhodou ke mně došla, po možná pár letech... kdy jsem na ni vlastně už ani moc nemyslel. A i když byla moje okamžitá reakce nadšení, už to nebylo to, co jsem chtěl tehdy, bylo to něco, co jsem chtěl dřív. Takže radost nebyla tak silná, stejná. A tak to chodí. Nemyslím si, že existuje člověk, na téhle planetě, který by po něčem pořád toužil stejně silně, to se neshoduje s emocemi, s životem. Takový člověk nejspíš lže, maluje určitý mytologický obraz, manipuluje. Před rokem, nebo před dekádou není teď. A v obdobném pocitu se točí tahle kniha. Connell a Marianne, jakoby si byli souzeni, soulmates, co se doplňují, soužijí, vnímají, neschopní najít k sobě ale cestu, protože on je trochu tak (taková zvláštně stydlivá forma nadutosti, arogance, tolik přítomná u lidí, co jsou oblíbení, všemi vyzdvihovaní a to v nich bují rozporuplné emoce, mezi sebevědomím a zhnusením nad sebou) a ona trochu tak (potřeba definovat svoji osobnost skrze ostatní, na základě dojmu, že není nic). Vztahy, huh... proč se škrábat takhle, když se můžu škrábat takhle, že? Slepé uličky... nekonečné narážení, zoufalství nad nemožností se vyslovit, nebo vyslovit se ve správný čas, okolo toho, jak se s někým cítíme ("If you could see your whole life from start to finish, would you change things?" "Maybe I'd say what I feel more often." -Arrival) kvůli vlastním nejistotám, nebo ať je to cokoliv dalšího. Vlastně je to víceméně pořád stejná básnička, někdy najdete někoho, s kým si rozumíte a víte, že je to jako když zaklapnete dva dílky do sebe, co jsou unikátní a patří jen sem. Jenže to nestačí, možná je to jak říkal Vera v Mr. Robot "That bat may have been made to play ball, but that wasn't its purpose." A život kráčí, kam život kráčí. Ale pak jsou tu všichni ostatní... šťastní ve své nevědomosti, opiu naivity a falešnosti, nad tím, aby nemuseli sledovat to, jaké jsou věci ve skutečnosti... slaďoučcí jako med, ale v jádru bezohlední. 'Normální lidi' mapují příběh Marianne a Connella, kteří k sobě hledají cestu, která jakoby jasná od začátku, musí procházet trnitou stezkou. Tohle je tak trochu pro cílovou skupinu lidí, myslím si... kteří se potýkají s podobnými pocity, s podobným rozpětím věcí... neřekl bych, že drtivá většina čtenářů tohle tak úplně uchytí správně, než jen jako „nudný negativní dráma“ a nebo „citlivá studie of bla bla“. ___ Pocit toho, že jste k ničemu, protože je s vámi něco špatně, protože nezapadáte. ___ Sentimentální finále, jak psal Valéry... hra na city uráží. Ale Sally to nenapsala křečovitě. Je fajn občas narazit na spisovatelku, co umí i relativně mdlý základ zahustit do toho... ponoru pod povrch.

7 30.05.2022

Od druhé části, po návratu z Thajska začne H. rozvíjet snad svůj nejromantičtější příběh, ale jak se to stává všem, co se odmítají dostat do spárů falešných her a manipulace a žijí život pravdy, ne lží a politikaření vztahů... to končí, jak to končí, kosmicky (ale pořád je to jen románová fikce, nicméně si cením toho očekávaného gesta od Miche, dost možná mého nového nejoblíbenějšího). Není to tak bezbřeze depresivní a bezvýchodné. Je tu láska. A překvapuje mě, že když dělám mapu téhle knihy, sic, M.H. dělá mapu dalších témat ve své knize, že mi došlo, jak můžete ovlivnit něčí mysl, románem. Teď neříkám, že znám osobu, která smýšlí proti islámu, ale znám osobu, která jedná podle spousty myšlenek, obsažených v téhle knize a aplikuje ty myšlenky do své denní reality jako pravdu. Zvláštní, vidět slova na papíře a jak je něčí mysl ovlivněna, podle nich jednat, žít, určitým způsobem, z určitého přesvědčení. Pokud jde o lásku, je to jakýsi nádech, který dostanete, abyste byli zase hozeni pod vodu, na dlouhou dobu, protože ve skutečnosti, realitou věcí je, že ať je důvod jakýkoliv, není tu nikdo, kdo by o vás smýšlel a byl, tím způsobem, jakým potřebujete, kdo by vás vytáhl víc, než musí, než se mu hodí, nebo než je potřeba. Stejně jako hlavní hrdina, který se ztrácí ve své anonymitě, průměrnosti a najde osobu, která ho na pár měsíců vytrhne a přiměje přemýšlet v jiných sférách. Ale to vždycky nějak pomine, člověk k tomu není uzpůsoben, ostatně, jak řekl i Mich:

"Když jsem později myslel na toto šťastné období s Valerií, na které mi mělo paradoxně zůstat tak málo vzpomínek, říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí." (s.135)

10 24.05.2022

Během začátku jsem si říkal, že Šabach, kterého si občas dám, je vlastně takovým pokračovatelem hrabalovské poetiky, ač přeci, očividně, spadající do éry "za komančů", která se dost lišila, stylem, mentalitou, od jaksi prvorepublikového, nostalgičtějšího B.H.,.. ale přesto je to pořád zpětné ohlédnutí, mapující obyčejného českého člověka svojí doby, jaký byl. A o to víc mě potěšilo, že tahle myšlenka toho post-hrabalovství, byla zmíněna jak v samotné knize, tak později i Šabachem v rozhovoru okolo toho, jak 'Občanský průkaz' psal, co ho k tomu vedlo, jak to dal dohromady, že Hrabal byl jeho "guru" a "nikdy se ani nepřiblížil k jeho ponožkám". Trefně řečeno. Je to více méně to, co jsem si sliboval a nedostal u Placákova 'Fízla'. OP je pořád odpočinkovější četba. Neurazí, ale rovněž taky ani nějak zvlášť nenadchne.

3 20.05.2022

Jestliže je vašim jediným problémem, že jste single - nemilování, utápíte se v nekonečném moři zklamání nad sebou samým a vlastně hledáte smysl, v nekončící práci a tom, jak okolo nic smysl nedává (escapism na kvadrát) - Korea vám v téhle knize řekne jen "Hold my beer, JP (teda pokud jste zrovna v rodině, kde si to pivo můžete dovolit)... you are living a dream." Opět ale narážím na to, že každý si nese svoje démony a ničí nejsou větší, či menší. Jen "zlo", je v případě sevekorejského režimu jasněji definovatelné, je tu jasněji daný rámec (ale drogy se tam seženou snadněji jak káva; představte si zemi, kde se vám vyplatí si vzít gramy metamfetaminu místo gramů kávy, haha. "Sorry, dnes nemám na guatemalu... ale víš co? Dej mi alespoň 50g pingdu")... západní systém je přeci jen rafinovanější ve svých postupech manipulace a zneužívání, ať už jde o cokoliv... Severní Korea je tak nějak od podlahy, ale průhledná. Občas mě bavila i ta úsměvná naivita Špitálníkové, která možná ještě neslyšela a nezjistila, co vše se ve světě děje (spolu s většinou čtenářů téhle knihy) a tak jí Severní Korea magnetizuje a přijde jako něco z jiné planety, nebo galaxie. Ale opět a jak jinak, u tuzemských (rumů), vděčné téma, co se prodává samo a příběhy byly zajímavá koláž. Dávám 8 z 10 Kimů.

15 18.05.2022

Svého času jsme s mojí ex (112 567, zavolej mi do klubu!) na Derrenovi těžce ujížděli, sledovali jsme všechny jeho experimenty, shows, krátké série, mám takový dojem, že to souviselo i s tím, že byl Brit a tehdy jsme sledovali a měli určité zaujetí pro věci z UK (Skins, How Not To Live Your Life, Misfits, i moje nejdražší věci jako Black Books & Red Dwarf). Bylo to v době, kdy byl okolo Derrena celkově skutečný BANG a musím uznat, že jeho metody měli hodně do sebe, i k zamyšlení, nad tím, jak pracuje náš mozek, nad denní interakcí a vlivem, pod jakým operujeme. Náš společný fetiš vyústil až v dárek v podobě jeho knihy "Magie a manipulace mysli", který jsem jí dal, myslím že na vánoce (ajajaj, ano, ano). Nicméně, tím chci jen říct, že Derren pro mě není žádná neznámá, ale v určitém bodě, možná to bylo jen ze strany vyplítvání všeho, co vyprodukoval, v tom čase, ale, jakoby se po něm slehla zem, alespoň tak mi to připadalo. (...) A není to tak dlouho zpátky, co jsem na něj opět narazil... dělal rozhovor ohledně knihy. Vyšla i u nás, po jeho dekádu trvající absenci... a zdánlivě dost jiná cesta, na první pohled, motivační kniha, chtěl jsem si ji nejdřív koupit, ale pak jsem dal na dojem, jaký to ve mě vyvolávalo, i když jsem věřil, že to bude zajímavé čtení - teď už vím, že si ji stejně pořídím a jen jsem se bránil čemusi prvotnímu. Je to spíše takový přátelský rozhovor u kávy, co si někdy brzy musím dát znovu. Stoicismus. Pozitivní ve výsledku, ale ne v křečovitém stylu. Načteno autorem. Obdobně mě nadchl naposledy Seneca (ten to ale nenačetl), když jsem si během úklidu pouštěl jeho spis 'O krátkosti života'. Derren je sečtělý. A tohle nečekaný gem. Dokonce byl citován i Kafka "Smysl života spočívá v tom, že jednou končí."

Zápisky; volný a spontánní překlad, namíchaný s vlastními myšlenkami, takže všem, kdo budou mít připomínky a protesty dlužím čelo; ale to taky patří k procesu, udělat ze sebe veřejně idiota (a zase Kafka):

"Buďte skeptičtí vůči vlastním cílům. (...) Žijeme životy našich rodičů. S poškozeným pohledem.(...) Pocit zranění jako echo z dětství. (...) Uklouznutí není selhání.(...) "Nikdo není na této planetě, aby učinil náš život jednodušší." (...)

Vlastně jde o takový převrácený motivační pamflet, který tak nějak upřímně říká, jak se věci mají a jak k nim přistupovat na lidské úrovni. Je zvláštní, okolo kolika věcí vlastně lidi krouží, myslejíc si, že jsou v pořádku, správně, jen protože dávají smysl jejich poškozenému vnitřnímu narativu, kterým se v cyklech poškozují jen a oni sami. Nebo primální potřebě nevyčnívat z davu a napodobovat ostatní.

"Každý den nějakým způsobem zraňujeme ostatní." (...) Dnes potkám lidi, kteří mě zklamou. Ale já taky někoho zklamu. Ale když tohle přijmu, budu lepším pro Svět. (...) Jsme stvořeními ztráty. Traumata, víra, že je to vše naše vina, že jsme zatracení a osamělí, přichází snadno. To pak reflektujeme a přenášíme do vztahů. (...) Umíme milovat jen způsobem, který známe. (...) Žít plně a jít kupředu je důležitější, než být šťastný. (...) Zodpovědnost za pocity a za to, jak se rozhodnu, ne za věci okolo nás, které jsou mimo moji kontrolu."

Spousta malých dílků puzzle, co zapadají.

"I v nejlepším případě zraňujeme, nakládáme naše fantazie na ramena ostatních, bez vysvětlení toho, co skutečně chceme. Tohle nemá nic společného s tímhle člověkem, ale stejně to na něj reflektujeme. (...) Co jsou opakující se vzorce mých vztahů? (...) Musíme růst spolu. Pokud se oprostíme od svých požadavků, můžeme nabídnout mnohem více. (...) Málokdo najde správného partnera, bez toho, aby si prošel bolestí ztráty prvního. (...) Být šťastný by nás zastavilo v rozkvětu."

Hořkosladké, ale tak sebeidentifikující a dávající smysl.

Pokoj mysli.

"Nemusíme se bát Světa nebo z něj cítit nejistotu. Jediní démoni jsou uvnitř nás." (...) "Hledejte nepohodlí růstu před kalcinujícími efekty bezpečí."

(a nebo se přidejte k sektě Jareda Leta na ostrově v Chorvatsku, je to jen vaše volba)

4 09.05.2022

To, že se vám hlavou honí spousta myšlenek, ještě neznamená, že jste spisovatel. Je to jeden z grafomanských neduhů, který jsem částečně spatřil i u (přeci jen lyričtějšího) Kahudy a myslím si, že tohle jsem si uvědomil hned, jen co jsem z tohohle četl několik úryvků na voicechatu, což asi dost možná nikdo jiný na téhle planetě s touhle publikací neudělal, ale už v ten moment jsem si řekl "Ale ne, co jsem si to zase koupil?" (zajíce v pytli). Ale jak řekl Alan Moore, měli byste číst i špatné autory, ti vám dodají dostatečné "Jesus Christ, I could write this shit.", "což je "osvobozující. Analýza toho, proč je to tak špatné." Knížka vypadala zajímavě, na povrchu a normálně bych si něco takového jen tak nepořídil, ale byl jsem zvědavý (což je zase moje věčná chyba) a tak jsem si ji za benefity vzal, vedle Valéryho 'Sešitů' a je to jako noc a den... myšlenky, v obou těchhle meditativních publikacích. Jednoduše řečeno, Ctibor patří k té české elitě, která nemá moc co říct, i když zná spoustu povrchových informací, byl u spousty věcí, spousta věcí se mu asi i stala. Ale umí to napsat... umí být tak sexy? Ne. Je to prázdné. Naduté a prázdné, plné čecháčkovského zobecňování a "rádob". Bez duše. Je to trochu jako kdybyste nechali AI chvíli číst Bukowského a pak jí zadali, aby vyflusala něco podobného. January, February, Manuary. Neumět pracovat s náladou textu spustí iritaci, frustraci, ze strany čtenářů. Tím nechci říct, že mě až tolik frustroval obsah, jako spíš styl, přístup autora. Dybbuk má po streaku.

2 08.05.2022

Horečnatý sen, roztažený do knihy. Teatrální, víc než surrealistický. A poněkud i sešlý, zastaralý text, působící dnes humorněji (Jak umučit růži), spíše jako béčko svojí doby (1929), protože to doopravdy má blíž k dobrodružným románům pro náctileté a steampunku, pohádkám (Čaroděj ze země Oz) - nepopírám dávku nápaditosti a kreativity. Ale to musí každý prostě cítit. 'Dům o tisíci patrech' se tak trochu prezentuje jako něco, čeho se vlastně jen okrajově dotýká, ale v jádru je mnohem mělčí. Třikrát jsem to odložil, než jsem to dočetl.

5 08.05.2022

Obdobně jako v případě, kdy na internet pronikl Tarantinův scénář k 'The Hateful Eight' (Osm hrozných) [a ano, tehdy jsem to četl, protože jak často se objeví něco od Tarantina?], autor některé scény pozměnil, protáhl, nebo upravil, takže to, co by od knihy člověk čekal, což je doslovně, co viděl ve filmu, se tak úplně nekoná. Tarantino, mimo svého daru pro dialogy a encyklopedické znalosti filmů, z něhož srdce každého filmového geeka plesá (Pulp Fiction plakát nad mým stolem není jen póza, Tarantino je tak speciální, zvláštní, významný), se tak projevuje, klasicky, jako výtečný fabulátor, který si víceméně pohrává s mnohými scénami, rozvíjí je a naopak další části, jakoby zdánlivě vynechává (a některé opravdu vynechá). Dialogy a postavy hrají první housle... ale jak. Dlouho jsem se nedostal ke knize, co by mě tak zhypnotizovala, co by tak výtečně nahlížela do zákulisí, malých politik a víceméně velice specifické éry Hollywoodu. Od člověka to vyžaduje mít nějaké znalosti, spíše ale pro prohloubení vlastního zážitku, než z absolutní nutnosti, ať už jde o jména zmíněných filmařů, herců, nebo dalších malých detailů na pozadí, dobové souvislosti, mentality, znalostí, přístupů, á la rok 1969. Definitivně bych to neoznačil za náročný text, přesto, v mnoha svých malých kličkách, velmi sofistikovaný (a tady tohle, by vydalo na specifickou samostatnou studii samu o sobě, co v příběhu mnohdy Tarantino chytře komponuje) a v mnoha kličkách, samozřejmě, velmi zábavný (nekonečná narážka na to, jak Rick mohl být obsazen místo Stevea McQueena v "The Big Escape" (Velký útěk), mě rozesmívala tím více, čím víckrát se v příběhu postupně objevila). Cliffův rozhovor s francouzským pasákem mi zase připomněl, že bych se měl konečně pustit do knihy 'Pimp' (Iceberg Slim) a celkové prohloubení okolo některých postav, zejména právě hlavní dvojice. Líbil se mi popis Cliffa, že kaskadér by neměl být tak pohledný, jako herec, jehož zaskakuje, v kterémžto momentu jsem si řekl, že obsadit do těchto rolí DiCapria a Pitta byl mistrovský tah. Načteno Jennifer Jason Leigh, která hrála v Tarantinově výše zmíněném westernu. Definitivně mám chuť si po tomhle dát repete filmu, v jehož závěru se celý sál bouřil smíchy u té exploze násilí a černého humoru, nepamatuju si, že by se kdy v kině tolik lidí tolik smálo - bolelo mě z toho všechno, znáte to, když už řeknete "hej já už nemůžu"... byla to jedna z těch chvil.

5 08.05.2022