Madona zabijáků

No, oceňuji, jak oklikou a svým stylem popíše autor situaci v Kolumbii. Je to těžko čitelné podobné Karouacovi, ale až na výjimky bohužel málo záživné a navíc repetitivní. Takže originální styl ano, zbytek až na výjimky spíše ne.

Poslouchala jsem na ČRo, kde si ráda vyberu neznámé autory. Ale pro mě to byl tentokrát krok vedle. Chápu, že život v Kolumbii není lehký - drogy, smrt, násilí - úřady s tím vším asi mnoho nenadělají, je to realita. Přesto to na mě bylo moc, z více ohledů. Nemám nic proti homosexuálům, ale zde to zavánělo i něčím jiným, kolikpak let těm chlapcům bylo, to mi nějak uniklo. Jen, že byli velmi mladí a bohužel všeho tak znalí. A pak z pohledu víry mi připadá, že všechny své činy tito lidé ospravedlní tím, že budou vzývat Matku Boží či Boha samotného a všechno jim bude odpuštěno? Já to tak nemám. Vražda je v mých očích vraždou a nic ji ospravedlnit nemůže. Ale svět se mění a nejsme asi bohužel daleko od doby, kdy se na někoho škaredě podíváte a bude to váš pohled poslední. Toto vše jsou moje subjektivní názory a chápu, že jako svědectví o životě v jedné ze zemí Jižní Ameriky má kniha jistě svoji hodnotu. Jenom mě prostě neoslovila.

V té ubohé zemi to tak vypadalo a vypadá ne kvůli zločinné vládě nebo drogovým baronům, ale právě kvůli takovým lidem, jako je pan spisovatel. Z pohledu středoevropana je to k blití. Nechápu, komu něco takového může imponovat.

Román Madona zabijáků je syrovým, drsným a až šokujícím pohledem na život v Medellínu v Kolumbii. Autor nás vtahuje do prostředí, kde smrt neznamená téměř nic – je všudypřítomná, banální a stává se součástí každodennosti. Hlavní hrdina několikrát opakuje, že chodí po světě mrtvý, a stejně tak to platí i pro celé město. Všichni se tam pohybují mezi životem a smrtí, přičemž hranice je tenká, vrtkavá a mnohdy závislá jen na náhodě.

Příběh ukazuje, jak se prostřednictvím zabíjení vyřizují účty – někdo pomstí bratra, jiný syna, další jen následuje logiku nekonečného řetězce násilí. To vytváří dojem bezvýchodnosti, skoro jako by šlo o jakousi ruskou ruletu, ve které přežití není výsledkem úsilí nebo zásluh, ale pouhého štěstí.

Pro čtenáře ze střední Evropy může být taková realita těžko představitelná. Zatímco my smrt vnímáme jako zásadní a výjimečnou událost, v tomto příběhu se z ní stává cosi každodenního, nevyhnutelného a banálního. Právě v tom tkví síla knihy – je to syrové zrcadlo světa, který je nám cizí, ale přesto existuje.

Madona zabijáků není lehké čtení. Je smutná, tíživá a neuhlazuje realitu. Ale zároveň je v ní něco opravdového, neokrášleného a tím pádem i hluboce působivého. Pro mě to bylo první setkání s takto drsným typem literatury – a přestože jsem chvílemi nevěděla, co si o knize myslet, zanechala ve mně silný otisk.

Nepříjemné syrové, nihilistické, frenetické čtení bez jediné rozdělující kapitoly. Mrtvoly a hniloba Medellínu se na vás doslova hrnou od začátku do úplného konce. Drsný styl a nekompromisní kritika Kolumbie je důkazem že autor se nebojí bodat do vosího hnízda. Samotný děj tu zase není tak důležitý, to co autor dokonale zvládá je přenesení pocitu hnusu a všudypřítomné smrti, z jazykového hlediska je kniha také velmi zdařilá. Občas je třeba si něco podobného přečíst a uvědomit si, jak se v té naší malé republice máme ještě vlastně dobře.

"Chudáci plodí další chudáky a bída další bídu a čím víc je bídy, tím víc je vrahů, a čím víc je vrahů, tím víc je mrtvých. Takový je zákon Medellínu, který do budoucna zavládne na celé planetě zemi. To si pište."

Drsný a cynický román, u kterého rozhodně nečekáte, že jeho hlavní hrdina, stejně jako ti ostatní, je homosexuál. Smekám před překladatelem Petrem Zavadilem, který se musel vypořádat s vypravěčovým hraním si slovy a s přesně mířenými slovními údery jako z revolveru. Přímo doprostřed čela. Je tam dost mrtvol, vypravěč kope i do společnosti a prezidenta, nic mu není svaté. Až na tu madonu. Doporučuju.

Kolumbie. Když mi řeknete tohle slovo, vybaví se mi... solidní káva (ačkoliv po přečtení tohohle dumám, jestli ji nemám začít prosívat, abych oddělil mikroskopický kousky rozstřílených lebek od zrn - protože už tady u té představy kávy, na pozadí plantáže vidím nějaký pofidérní existence se samopalem v ruce, jak k vám nenápadně a dravě vzhlížejí - hmm, zrovna tu mám neotevřenou Kolumbii, takže si u té chuti a čerstvě namleté (ručně!) vůně zapřemýšlím z trochu jiné perspektivy), dále se mi vybaví Edwin Valero (i když byl z Venezuely - ale mají stejnou vlajku a jsou to země hned vedle sebe... a mimo to, stejně nemám ponětí, která je která, vím jen, že v Brazílii se mluví portugalsky a jinak je to jedna velká kriminální líheň) A dál? Co dál? Kokain, pštrosa, kartely, násilí v ulicích, kriminalita vždy a všude, stejně jako v celé oblasti Jižní Ameriky, kde konstantně lidi umírají jen "proč?" "proto". Vallejo ten nihilismus ani nepopírá, jeho běžnost, generace a generace lidí vyrůstají v těchhle krvelačných podmínkách, ničeny mnohdy, jak bylo trefně řečeno, i jen pro pár tenisek. Černý humor se tomuhle dílu taky upřít nedá, stejně jako koule a spousta od podlahy a na rovinu řečených věcí. La virgen de los sicarios. Úderná věc. Úderné pocity. Dávám 7 z 10 rozstřílených taxikářů ("co srazí těhotnou matku s dvěma dětmi a ukonči rodovou linii v překrásných plamenech")

Bum prásk, slušnej minimáč - lehká vazba, fotka na titulce, bio úvod, hutný text, závěr, poslední stránka, fotka autora, nazdar hodiny. U těch ostatně román začíná a po pár hodinách intenzivního čtení končí.
Slušná dávka temnoty, nihilismu, nezkreslené, politicky nekorektní reality, nic lepšího si člověk do této doby (3/2022) nemůže přát!
Člověk by neměl zavírat oči před světem, a rozhodně si nenechat šoupnout do výhledu, jen to, co je blízké. To je pak lepší si ukročit stranou a podívat se lépe za horizont.

Asi by mne to více šokovalo, kdybych už za sebou neměl pět sérií Narcos. U audioverze inzerují, že je to Narcos pro intelektuály, a já musím konstatovat, že teda asi zas tak velkej intoš nejsem. Není to špatná kniha, ale kolem mne spíš tak prošuměla. Kdo ví, kde je chyba.

Zajímavé čtení (vlastně poslech, narazil jsem na knihu na stránkách Českého rozhlasu), které mě neustále něčím přitahovalo a zároveň něčím odpuzovalo. Ocenil jsem asi nejvíc výbornou práci s textem, to chytře vystavěné povídání naplněné neotřelými obrazy a tou správnou kombinací svěžích myšlenek, zajímavých informací a dějových zvratů.
Moje ponoření do knihy by jistě bylo větší, pokud bych neměl pocit, že se mě autor snaží trochu násilně šokovat svým cynismem (přesněji: cynismem svého vypravěče) a záměrným překračováním psaných i nepsaných pravidel – na to, aby to na mě platilo, už jsem přece jen příliš starý, a také to jiní spisovatelé dělají jinde o kus lépe, porovnávat můžu třeba se souběžně rozposlouchanou Lolitou.
Ale hlavně: osudy prakticky všech postav mi byly dokonale lhostejné, což nejspíš souvisí s tím, že se panu Vallejovi nepovedlo mě přesvědčit, že jeho hrdinové nejsou jen literární konstrukce – a já tak nebyl schopen se přimět považovat tohle setkání s drsným světem za něco víc než zdařilé stylistické cvičení.

Bol som z čítania dosť unavený a znechutený, možno až deprimovaný z toľkého násilia, mizantropie, bezútešnosti a beznádeje. Pobavil ma autorov postoj k deťom - malé zrúdy, haha...je na tom niečo, hm....

Docela jízda, nepamatuju si dílo, kde by tak silně působil vypravěč, který promlouvá ke čtenáři a je vážně číslo po všech stránkách. A hlavně kritizuje fotbal a rádia, čímž si mě získal už od začátku.
Vypravěč se vrací do rodného Medellínu a už od výskytu děr na kolumbijských cest začíná s nekompromisní kritikou společenských poměrů. Jenže neočekávaně – jasně, taky lamentuje nad politickými představiteli, ale na mušce má hlavně chudší obyvatelstvo, které nemilosrdně odstřeluje jeho milenec Alexis. Smrt je značně nadlehčována, protože se děje všude a bere se jako samozřejmost. A nejen smrt, všechno je to takové cynické a chvílemi i groteskní – aby se vypravěč nemohl zabít, vystřílí mu Alexis všechny náboje do televize. Nebo nehoda taxíku: "Jak nádherná exploze!" "Hořel úplně luxusně". Jediná smrt, která našeho kverulanta mrzí, je ta tonoucího štěněte.
Hodně zvláštní vztah má vypravěč k církvi. Ta se přirozeně rovněž nevyhne jeho kritice, zároveň mezi jeho jednu z mála oblíbených činností (vedle vzpomínání) patří návštěvy kostelů, ve kterých si libuje ve vzácném klidu a chválí jejich architekturu.
Po jazykové stránce je to taky docela rachota. Divoký proud, v němž není jedno slovo navíc (přestože text chvílemi působí ukecaně, tak to nevadí, ukecanost je vypravěči intenzivně komunikujícímu se čtenářem typická), obsahuje krásné lyrické pasáže ("Zástupy reflektorů se pomalu sunuly po ucpaných silnicích jako světelní červi, pozemské světlušky, které se odevzdaně plazí močálem tohoto života."), ale i jadrné výrazy typu "zkurvysyn" či "syfl". Dochází i k tematizaci samotné mluvy, když Alexis vysvětluje vypravěčovi svůj zabijácký slang. Nutno podotknout, že překlad Petra Zavadila je skvělý a plynulý.

Jak mohlo lidstvo vůbec dýchat, než vynalezlo rádio? Netuším, ale tenhle zatracený papoušek udělal z pozemského ráje peklo: to jediné pravé peklo. Žádný rozpálený rožeň, žádný vroucí kotel: pravá pekelná muka představuje hluk. Hluk spaluje duše.
(s. 65)

Kniha je krátká, ale nečte se úplně snadno. Starší hlavní hrdina se vrací do rodného Medellínu v Kolumbii a cynicky komentuje či spíše nadává, jak se vše změnilo k horšímu. Najde si mladého milence a s ním chodí od kostela ke kostelu a cestou přibývají mrtvoly. Zajímavé je, že to dost vyčítá nevzdělaným chudákům, kteří se přistěhovali z vesnic do města a tam se množí a zabíjejí. Autor si nebere servítky.

BOM DIA

a nebo spíš Bum Bum Bum dia, protože tady se to stříli vo sto šest. Kolombie dala světu své dva největší vynálezy, Colomba na Primě a kolo, už před drahnou dobou a od tehdá to tam jde jenom z kopce, proto je taky v jižní Americe, duhh!

To se promítá i do této legendární kolumbijské literární paštiky, ve které se to střílí na počkání. Na počkání znamená, že kdo si počká, ten se dočká kulku do hlavy. Když jsem u těch kulek, hlavní hrdina je na kulky a proto si najde mladého samce, který má bouchačku a všechny pořád krágluje. Smrt je všude kam se člověk podívá a hlavní hrdina nemá chvilku klidu se pořádně nasrat, protože ho sere všechno, třeba rádio v taxíku, který pořád pouští taxikáři. Já jsem rád, že se tento problém konečně posouvá do veřejný debaty, protože já taky mám jen jeden život a nechci poslouchat Vladimíra 518 a Maduar když si to valím ve tři ráno v bezvědomí do Vršovic. Hlavně že si teď Janek Rubeš vaří ty vole trdelníky doma, ale aby pro nás něco udělal, to ne! Dnesku du ven a co nevidím - uprostřed ulice zase prázdný plechovky od piva. A Janek co? No má to ve važíně!

Beznaděj. 8/10

Romeo a Romeo z Medellínu. Temná, brutální lovestory v apokalyptickém městě v Kolumbii devadesátých let, z místa na konci světa. Ostré, kritické vyprávění ze společnosti, která požírá sama sebe.