JP komentáře u knih

Krátké úvahy (s nadsázkou) nad možnostmi toho, co nastane po smrti, ale láká to na něco trochu lepšího, než co v závěru naservíruje. Některé části mají něco do sebe, ale většinu času mi kniha jen proplouvala tou mou už tak dost zaměstnanou hlavou. 'Suma' definitivně není nic objemného, na žádné z dimenzí, co přináší. 5/10

4 08.10.2021

Hutný text, velmi hutný, vyžadující opakované čtení vět, které mnohdy skoro snad ani pochopit nejdou. Závan... Pessoa. Špetka Becketta. "Rozeznávám hloubky, v nichž se vrství mé maso; a cítím pásma bolesti, prstence, póly, třásně bolesti. Dovedete si představit ty živé obrazce? tu geometrii mého utrpení?" [25] (...) "Jak vidíte, pane, jedině ten, kdo se ve slastech nevyzná, bude je chtít oddělit od úzkosti. Přes všechnu prostoduchost umím vytušit, jak asi vyblednou rozkoše, jsou-li ochočeny a podřízeny domácím zvyklostem. Odevzdání a opanování, které doplňují, získávají podle mého mínění nekonečně, jestliže chvíle jejich naplnění se chýlí nepředvídána." [31] (...) "Vyvolat cosi jako úzkost, abych ji mohl rozptýlit." [79] (...) "Opravdu důležité pro někoho - míním někoho, kdo je bytostně ojedinělý a sám - je právě to, z čeho cítí, že je sám." [81] (...) "Bolest je cosi velmi hudebního, můžeme o ní mluvit skoro stejnými výrazy jako o hudbě. Jsou bolesti hluboké a pronikavé, mají svá andante a furiosa, táhlé tóny, fermaty, arpeggia, progrese - náhle pomlky atd. [85] (...) "A přece, jaké pokušení je smrt. Něco nepředstavitelného, co v mysli vyvstává střídavě v podobě touhy a hrůzy."

2 09.09.2021

Možná že, možná že. Na Balabána jsem se chystal dlouho a jsem rád, že jsem nakonec neskočil po jeho sebraných spisech, abych se tím neprokousával měsíce. Několik povídek mělo něco do sebe ('U komunistů' zaujala asi nejvíc), lyrické v momentech, ale většinu času jsem se přistihl u toho, že mi Balabánův styl prosvištěl hlavou, jako sterilní, jedním uchem tam, druhým ven, aniž bych se dokázal nějak se zaujetím ponořit do jeho příběhů.

3 09.09.2021

Hlavním záměrem pro mě bylo porovnat můj guilty pleasure film z dětství, který je adaptací a víceméně parodií, téhle předlohy. Heinleinova vize-verze je "smrtelně vážná", sledující politickou situaci v budoucnosti, očima vojáka. Koncept toho, že aby měl člověk možnost volit ve společnosti (stát se občanem), musí pro to něco udělat, službou v armádě, kde nejste nic a váš oblek má větší cenu, než váš život. K tomuhle právu, být občanem, se člověk musí prohrabat přes peklo, aby tak prokázal, jak moc mu na občanství záleží. Je to zajímavý koncept k zamyšlení na mnoha úrovních, stejně jako Heinleinovo otevřeně militantní smyšlení. Jinak velmi popisné a s jasným záměrem. Ale film si prostě užívám jinak a lépe a přišlo mi, že si z Heinleinova originálu vyzobal (hi,k.) právě ty nejlepší detaily a ty přetavil v něco zábavnějšího, jiného a ač opravdu parodií, tak to prostě má šťávu a grády - je to prostě nebe a dudy. A tenhle text, sám o sobě, spíše průměrný, ač napsaný dlouho zpátky, je více politický traktát, než fikce. Od druhé půle dost nuda.

4 03.09.2021

Začlenění se do společnosti a jejich pravidel, které absolutně zničí veškerý individualismus v jednotlivci. Tohle je to postmoderní Japonsko v kostce a Keiko je skrz naskrz tragická bytost, s absolutním přijetím a odevzdaností, spatřující smysl v roli, kterou je společnosti prospěšná. V krátké novele a s typickým minimalismem Země vycházejícího slunce, sledujete, jak vás společnost přetvoří, protože nemá zájem o váš individualismus. Silné, ale pod povrchem.

5 19.08.2021

Tohle pohladilo, stejně jako pohladil Franzův pohled ten regál s knihama. Ten závěr a hlavně skvělá falzifikace Kafkova stylu, která je neméně magnetizující, obzvláště proto, na jak malém rozsahu a s jakým málem se tu pracuje.

4 16.08.2021

S Austerem se to má tak, že buď je na 100% a je to úžasný literární ponor (první část Newyorské trilogie, Kniha iluzí, nebo třeba Portrét neviditelného muže z Vynálezu samoty), zkrátka něco, co vás neskutečně baví číst... a nebo je to opravdu nudný průměr, který působí jako sešlá klasická literatura, co vás nezajímá, která je vám vnucována. 'Brooklynské panoptikum' bylo většinu času spíše to druhé, i když se sem tam malé uchvacující momenty našly a vzbudily ono nadšení. Relativně dlouhé a pomalé čtení na to, že nejde o nijak velkou knihu... ale čím hlouběji jsem byl, tím víc mě to nebavilo a pomaleji se to četlo. Paul Auster je prostě jak kdy. Někdy mi připadá geniální a jindy zase, že už nemůže být nudnější.

1 10.08.2021

Adekvátní provedení, taková koláž, která ale po určitém čase začne být zoufale repetitivní, především v nevědomosti obyčejných lidí, kterých se katastrofa dotkla a kteří samozřejmě slepě věřili tomu, co po nich vláda chtěla - sledujete jen, jak to přímo zničilo jejich životy. Zaujalo mě, že nejčastější věta svědectví lidí byla "Lepší by bylo, kdybych zemřel / kdyby zemřela." Ta perspektiva na člověka, na lidskou rasu. Ale pořád se nemůžu srovnat s tím, že Alexijevič dává dohromady víc jakousi reportáž a je ceněná víc jako investigativní novinářka, než jako spisovatelka v pravém slova smyslu. Vadí mi to "hraní na city", že kniha je přepis toho, co říkají nějací lidé a že téma samotné odvádí pozornost od skutečných kvalit textu. S tím zápasím. Je to zajímavý pohled do duší a mysli lidí, kteří byli přímo ovlivnění, ale zároveň jsem necítil nic navíc. Knihu jsem si dřív koupil, dal ji našemu dědkovi a ten ji přečetl, než zemřel. Pak jsem ji prodal s většinou jeho dalších knih. Nikdy jsme se o ní nebavili. A teď se cítím, že kdybych ji přeskočil, jak se mi posledních pár let dařilo a jak jsem chtěl, tak bych o moc nepřišel. Světlana Alexijevič mi prostě nesedí.

5 09.08.2021

To schizoidní provedení k Plathové sedí. Její obrazotvornost a básně, pořád ostré (jako břitva), je skvělá, je silná, je úžasná. Ale překlad pro mě byl spíš berlička, která mě hlavně přinutila přemýšlet, jak obtížné je vlastně překládat poezii. "Unknowing I must soon unpetal" je jako "a netuší, že brzy odkvete" nedostačující. "Rave on the leash of starving mind" Plathová pracuje s angličtinou strašně dobře... a pak když slyším ten překlad, připadá mi zkrátka zoufale, tak zoufale nedostačující. Není divu, že tohle je i po pomalu dvaceti letech pořád k dostání v knihkupectvích, za ty peníze. Ale benefity jistí podobné pochybné investice. Stejně jsem rád, že mám další její knihu, už protože je tu "Lesbos", což je fakt síla - ta otevřenost.

3 07.08.2021

Jako první mě napadlo, že už chápu, proč si Polanski vybral k adaptaci právě tohle. Obsese. BDSM. Dynamika vztahu, nenávisti a posedlosti. Neposlouchalo se to špatně. Mělo to náboj, a samozřejmě, nechci to hodnotit z dnešního pohledu, ale tak nějak, nebyla to úplná hitparáda, prosvištělo mi to hlavou. Na druhou stranu mě to ani neiritovalo a nenudilo, což v poslední době není lehký ani pro řadu protlačovaných klasik, které společnost staví na piedestal. hi, k.

2 14.07.2021

Obyčejnost... hrabalovská přízemní obyčejnost všedních lidí a všedních osudů svojí doby, kterou uměl zachytit s tou neopakovatelnou poezií a pro kterou je pořád a stále atraktivní ke čtení, či poslechu. Jací jsme, autenticky, bez příkras, to vždycky bude mít svůj půvab.

3 10.07.2021

Text v momentech a pasážích, jen tak zobne, sebeidentifikací. Ale většinu času plula moje mysl mimo, někam jinam. Přišlo mi to celé napůl jako jedna velká póza, která se snaží být děsně rouhačská vůči všemu (holt dekadence). 121 let. Mmm. Většinu času to není příliš čitelný text, i ten záměr se jaksi rozpíjí do ztracena. "Toužím po nemožném. A umírám možným." (...) "A pak už to nebyla určitá zahrada, určitá vůně, určité odstíny barev. Byl to jen šum toho všeho, barvy, tóny, vůně, lesk, vše dohromady. Bylo to něco rozčilujícího, co uchvacovalo celou bytost a z čeho cítil rozkoš, ale zase ne určitou rozkoš, jen něco, co hrdlo tísnilo a z čeho nebylo lze se rozkřiknouti a co bylo mučivé a sladké zároveň."

2 07.07.2021

Není to literatura, jako spíš odkaz, poselství, varování, kterým Attenborough stvrzuje svoje místo jako jedna ze zásadních postav své doby (to dělá ostatně celým svým životním odkazem). Snaží se o to, abychom pochopili naše problémy, zamysleli se a změnili to, co je třeba změnit, i když jsou lidi takhle skokově a sami o sobě příliš tupí, než aby k tomu došlo. Svět, jak funguje, kapitalismus, nekonečná mašina na odpad, ženoucí se za ziskem kupředu a kupředu a jen výš a výš ve finančních ziscích. Nejsem nějakej environmentální geek, ale je to o to působivější, že mi přišlo, že se v mnohém tématicky ani tolik nepachtil. Přišlo mi, že vždycky řekl tak akorát, aby si člověk udělal perfektní obrázek, v čem děláme fundamentálně chyby. Absolutní hodnocení, ale zároveň tohle nejde hodnotit.

14 15.06.2021

Welzl. Vzpomínky. Autobiografie. Vlastní tvorba. Obrazy mě bavily víc, než to psaní. Kdysi jsem Krobota viděl, ale byl jsem příliš opařenej, než abych za ním šel a zeptal se ho, jak jsem chtěl, jaký to bylo pracovat s Tarrem na Muži z Londýna. Byl úplně stejnej jako postavy, který hraje. Uzavřenej do sebe, ve své bublině, pokud nebylo potřeba, aby z ní vyšel. Mám ho celkově radši jako herce, ale jeho divadelní tvorbu neznám. Tuhle publikaci asi ocení víc a spíš blízcí spolupracovníci, známí a kolegové, než široká veřejnost. Alespoň já jsem si z knihy příliš neodnesl, ale neříkám, že je špatná. Jen šla poněkud mimo mě.

3 04.06.2021

Není to špatný. Nechci Lucii nějak hanit, působila sympaticky a beztak se jí to vynahradí všema těma nomincema a výhrama těch zbytečně existujících ocenění. Je ne sais pas. Tématicky o sebevraždě, koncept jedoucího vlaku a některý části měly potenciál, ale bylo to vždycky pár odstavců tu a tam za desítky stránek a dojem toho zbytku - vlažný. Podle mě, jestli z tohohle vlhnete, nebo máte ťuknutí v buřtíku, asi jste ještě nic pořádnýho nepřečetli. Tři. Ale solidní. A jen tak mimochodem, str. 101: Testről és lélekről.

5 04.06.2021

"Věta je přechodem z jednoho bodu myšlení k druhému bodu myšlení. Přechod je stažený v myslící objímce. Jelikož spisovatelova objímka není známa, soudí ho lidé podle jeho přechodů. Brzy je považován za nedokonalého a za většího pitomce, než jsou jeho současníci. Zapomíná se, že mohl ze své objímky vytáhnout něco úplně jiného, ba dokonce i opak toho, co řekl."

3 01.06.2021

Mimo mě. Podobnou intoušskou hru s kořením sofistikace (nikoliv obráceně) rozjíždí třeba Donna Tartt v 'Tajné historii', ale ta mě přeci jen bavila o něco víc, přišla mi kompaktnější a ucelenější i v tom, co se snažila říct. Ale 'Mág' je takové to dílo, co se natahuje a natahuje a pracuje se na něm roky a ani sám autor přímo nevidí co a jak se snaží říct, hlavně když mele jak mlýnský kolo. 'Sběratel' byl fajn, ale nevím jestli mi po tomhle bude po chuti se do něčeho dalšího od Fowlese pouštět ('Francouzova milenka', 'Aristos', hmm, hmm - jako autor mi moc neříká, speciálně po tomhle). Je to taková ta věc, pro kterou se musíte narodit ve správné době, na správným místě, jako správná osoba a číst ji ještě ve správnej čas svýho života, aby vás to bavilo. Mě to jelo hlavou jako vlak v Ishimura Train Station z Dead Space, z jedné stanice do druhé a mezi tím nějakej chaos, kterým se musíte prostřílet. Taková ta klasická dvouhvězdičková záležitost, co mě tak nezajímá a jde tak mimo mě, že už to víc opravdu nejde a jen to testuje, kolik ještě vydržím... i přesto, 'Mág' má svoje kvality, ale ne tam a tak vysoké, jak si myslí ostatní. Spíš bych ho uznával jako takovou úchylku, ve větách, kdy vám holka řekne "Co je se mnou špatně? Nejsem nějak ujetá na ty věci, co jsi zmínil, ale někdy čtu Mága od Fowlese... (zalapal jsem po dechu) a musím se přiznat... užívám si to." V ten moment by mě temnota sevřela a já si řekl "Zvrhlice." Tak nějak. A abych citoval jednoho předního českého literárního kritika "Ta kniha je především dlouhá. A to tak dlouhá, že kdyby snad byla o polovinu kratší, tak by furt byla dost dlouhá."

5 27.05.2021

Útržkovitá přímočarost a otevřenost ze současnosti. Je to krátký, což je pro mě veliký plus. Text, u kterýho hodně záleží na vaší vlastní životní zkušenosti a podle toho se pak na něj samotný díváte. Tu nudu a životní vyprahlost dokážu pochopit. Je to na pomezí, ale přikloním se ke čtvrté hvězdě, protože, jak jsem už řekl, je to krátký a přímý.

3 21.05.2021

Tarantino označil Elmora Leonarda ze jednoho ze spisovatelů, který na něj měl největší vliv, takže jsem se přirozeně chystal do něčeho od něj pustit už něco málo let zpátky (pokud se dají počítat adaptace jeho knih, tak jsem už něco viděl, 3:10 to Yuma, Killshot, Jackie Brown). U nás je prakticky neznámý, protože se dočkal jen několika nejspíš nepříliš vydařených překladů, jak předpokládám... ale možná je ten zámořský nádech psaní příliš vzdálený tomu, co lidi tady rádi čtou. Rozhodl jsem se pro předlohu filmu, který jsem viděl víc než dekádu zpět a tehdy neměl o Elmorovi samozřejmě ani ponětí. Jádrem jeho přístupu k psaní jsou postavy, na druhou stranu zápletka, obdobně jak to řekl Stephen King, skoro až "stojí v cestě". Je neuvěřitelně osvobozující přemýšlet v těchle termínech, že postavy jsou hnacím motorem knihy, protože když se zamyslíte nad každou zápletkou dneška, podle učebnic... spasení a záchrana světa, boj o přežití, je to nuda... protlačený před vás jako stokrát přemletý maso. Zjistíte, jak nudně schematické tyhle motivy jsou... oproti tomu pestrost, s jakou můžete přijít v nekonečných variacích u postav, jejich minulosti, způsobu chování (tady určitě na sebe většinu knihy strhávájí pozornost Armand a Richie, dvojice absolutně protipólných záporáků) které jsou tak rozmanité a každá si jde svojí cestou. Víceméně, co je na knize nejlepší je asi to, jak dobře to Leonard rozehrává, jak se postupně dostáváte ke všem a hned víte, která postava je jaká. Je patrné, kdo stojí kde, ale není to způsobeno designem příběhu nebo toho, jak se to snaží spisovatel tlačit. Postavy jsou prostě tam, samy o sobě. Strašně sympatické psaní řemeslníka, který nad ním strávil dekády života a užíval si to.

1 18.05.2021

Zbigniew Czendlik je na povrchu simpático a jeho přístup je, opět na povrchu, simpático. Ale mnohdy jsem se u jeho obrany církve musel (cynicky) smát. Zakázané ovoce není jablko, jak uvedl, ale nějaké nespecifikované ovoce (tady opět vliv církve, která si upravuje Bibli a tohle je jen jeden malý detail, přemýšlejte). Takže možná, že Czendlik není dostatečně inteligentní, aby tohle sám věděl a prostě slepě přijímá vliv katolicismu a nebo je naopak liška a hraje blbýho. ___ Ale analogie, která mi přišla perfektní, ohledně pokrytectví katolické církve, zazněla ve filmu 'Tři billboardy kousek za Ebbingem' (Three Billboards Outside Ebbing, Missouri) můj volný překlad: "Víte, o čem jsem dnes přemýšlela? Přemýšlela jsem o těch pouličních ganzích, co mají dole v Los Angeles, ty Crips a Bloods. A přemýšlela jsem o těch nových zákonech, se kterýma přišli v 80tých, myslím, bojovat s těmi pouličními gangy, s těmi Crips a těmi Bloods. A pokud si dobře pamatuju, podstatou toho, co ty zákony říkaly, bylo, že pokud se přidáte k některému z těch gangů, a jste s něma, a jste jednou v noci takhle na rohu a i bez vašeho vědomí, jeden z vašich členů Crips nebo jeden z vašich členů Bloods někoho střelí nebo pobodá... potom, i když jste o tom nic nevěděl, a i když jste jen stál na rohu ulice, hledíc si svýho... co tyhle nový zákony říkaly bylo, že jste pořád spoluviníkem. Jste spoluviníkem v prvé řadě už jen tím, že jste se přidal k těmhle Crips a k těmhle Bloods. Což mě přivedlo k tomuhle, Otče... celá tahle situace je jako s váma klukama z kostelu, ne? Máte svoje barvy, máte svoji klubovnu. Jste, kvůli nedostatku lepšího slova, gang. A když jste nahoře, kouříte svoji dýmku a čtete svou Bibli, zatímco jeden z členů vašeho gangu je dole ve sklepě a šuká ministranta, potom... Otče, stejně jako tihle Crips a stejně jako tihle Bloods, jste spoluviníkem, protože jste se přidal ke gangu, chlape. Je mi jedno jestli jste nikdy nic neudělal, neviděl, neslyšel. Přidal jste se ke gangu, jste spoluviníkem. A když je někdo spoluviníkem u šukání ministrantů, nebo jakýhokoliv šukání malých hochů, protože vím, že vy jste to ještě nezúžili, potom jste tak trochu ztratil právo na to přijít do mýho domu a mluvit o mě, mým životě, nebo mé dceři, nebo o mých billboardech... takže dopijte svůj čaj, Otče a vypadněte kurva z mojí kuchyně." ___ Czendlik často mluví a zní rozumně, ale v jeho postojích a odlehčenosti nelze přehlédnout spoustu věcí, spoustu děr. Možná i jakousi mediální masáž pro novou cool katolickou církev, neexistující obraz. První půlka byla zajímavější, v druhé se to přetrhne do takového toho typického arcidiecézního mudrování. Feldkurát Katz ze Švejka, vylitej jak konev, nebo Farář z Mostu jsou mnohem realističtější vyobrazení autentické zkušenosti toho, jak by měl asi kněz vypadat, zničený vším tím dualismem. Ti nažehlení jsou manipulanti. A Czendlik chránící fakt, že církve potřebují peníze, je dostatečným důkazem jeho zkorumpovanosti. Je strašně snadný propadnout kouzlu osobnosti, jak může dosvědčit dvojciferný počet obětí Teda Bundyho (zmiňuju ho nějak často)... počkat, vlastně nemůžou.

6 06.05.2021