JP komentáře u knih

"PATRNĚ UČINIL NĚKDO na Josefa K. křivé udáni, neboť byl, aniž by se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen." - takto začíná kniha s patrně nejúžasnější první větou v literární historii! Jak tíživý a těžký Kafka je! Jedna velká paranoia na hranici lidského rozumu. Nemá jméno. Nemá důvod. Franz na mě měl velký vliv. Tohle si čtenáře vybírá a čtivo je to nadmíru těžké, ale když si s autorem sednete, ihned to poznáte. Čte se vám lehce, přikyvujete a cítite něco - neurčitého. A mimo to, že je to jeden ze základních kafkovských znaků, nedokončenost jeho děl má svůj důvod, ať už se bavíme o Procesu či Zámku (pro kohokoliv, kdo si stěžuje, že Kafka není "dokončený", protože takový člověk jeho dílo nemohl chápat a vnímat tak, aby mu byl schopen aspoň trochu rozumět). Pokud jde o věčně vedený střet Procesu a Zámku (čistě pro srovnání), nedá se než říct, že obsahem je Zámek patrně rozmáchlejší, nicméně síla Procesu je krom v jeho břemenité myšlence i ve větší propracovanosti, takže asi tak. Neopomenul bych i to, že je to zábavné. U Kafky, stejně jako u Bukowského jsem po přečtení první knihy ihned věděl, že to je to, co hledám.

22 11.01.2011

Asi ten nekrystaličtější Bukowski, stejně jako Hrabalova Příliš hlučná samota, nedokáže tohle dílo být chápáno jen samo o sobě, ale v kontextu celé autorovy tvorby. S Bukem si musíte projít sbírkami a sbírkami povídek, abyste v pozdější fázi ocenili něco, jako je tohle.
(8.1.2017)

(...) - níže můj první komentář z roku 2011, když jsem knihu četl poprvé, někdy mezi lety 2009-2010

"Ráno bylo ráno a já byl stále na živu.
Mohl bych napsat román, napadlo mě.
A tak jsem ho napsal."

To byla parádní tečka, Hanku. Úderná a ostrá. Pamatuju si, jak jsem se usmál. Aneb jak se Buk prožil do věku starého pardála a podal o tom zprávu. Bukovo úřadování na poště trvalo jedenáct let, takže očekávejte anarchii mezi obálkami - vévodící scéna, kdy Bukovi chytne od doutníčku koš plný dopisů, což způsobí revoluci.

(...) druhý komentář, březen 2014

Mizerná práce je taková, kde se ocitne individuál, co potřebuje peníze, ale není za ně ochotný se posrat z nadřízených (pro ně jste jen dobytek). A zaměstnanec jako byl Buk je takový černý býk. Dost jsem poslední dobou přemýšlel o Bukovi a pravdě, jak byla jeho problémem, démonem, i silnou stránkou. Taky o tom, jak jsem dřív psal - že je všude zbytečně moc slov - tady není žádný tuk, nic nadbytečně, je to čistý a přesný. Začínám tuhle knihu vážně doceňovat, protože jsem ji chytil ve správném období (respektive si ji znovu přečetl, protože Argo udělalo konečně dotisk, 11. kniha v edici po 9 letech, ale i tak, díky - je to navíc jediná kniha, kterou jsem přečetl jako ebook) a taky je to taková Bukova nejčistší věc, něco ve stylu těžkýho diktátu (je to tak, jak to je) a de facto jde o jedinou věc, která se vůbec netočí kolem něj jako básníka nebo spisovatele, což je příjemná změna, ale i unikum. Nemá ani smysl tu zase dokolečka psát, lidi, když se vám to tak nelíbí, nebo vám to připadá tak špatný - tak to nečtěte. Vážně mě fascinuje přístup, zejména ženské obce, která si přečte něco od Buka, zkritizuje to... ale jejich podvědomí se to vlastně líbí a tak stejně jdou a koupí si další knihu, aby ji zase mohly zkritizovat a udržet pro své vědomí čistý obraz konzervativní dámy tím, jak to tomu natřou tady na databázi.

Střípky:

"Někdo se mi snažil nahnat strach. Nuda. Seděl jsem na zadním sedadle a liliput si myslel, že jsem zlatokop, co se proprcal k milionům. Nevěděl, že je to všechno jenom náhoda a já jsem bejvalej pošťák, co má v kapse pětasedmdesát centů."

"Potom jsem se z ní odvalil.
"Ježišikriste!" vydechl jsem "Ježišikriste!"
Ani nevím, čím to, že se do toho vždycky nasere Ježíš."

"Popadl jsem ty modrý šaty a natrhl jí je až k pasu. neměla podprsenku. Ta mrcha ji nepotřebovala."

"Bylo mi blbý ji nafackovat, když má šediny, tak jsem se odebral do koupelny a dal napouštět vanu."

"Víte, jaká je norma na přepravku?"
"To nevím."
"Jak dlouho už tady pracujete?"
"Jedenáct let."
"Vy jste tady jedenáct let a neznáte normu?"
"Přesně tak."

"Holt, jak se říká, do práce se chodit musí. A tak každej bral, co bylo. Moudrost otroků."

"Jednoho večera jsem si dokonce přiložil k hrdlu řeznický nůž, ale pak jsem si řek - hoď se do klidu, chlape, co když bude malá chtít do zoo."

15 11.01.2011

Tooleovo 'Spolčení hlupců' je, nechci říct (ale pravděpodobně ano) má nejoblíbenější, ale pro mě velmi zásadní kniha. Jedna z nejlepších, jakou jsem četl, když jsem se čtením začínal a skutečně mě bavilo - což jsem si uvědomil asi tak čtyři roky poté, co jsem ji poprvé přečetl. Ignácius je génius na zabití a celý příběh má zajímavě lehký a zvláštní humor, který jednoduše funguje za předpokladu, že čtenář není dutý mongoloid. Co každá třetí stránka si tam nejdu něco, co mě rozesměje a někdy to ani nemusí být inteligentní jako spíš situační (kupříkladu mě rozesmálo, jak Jonese drželi na policejní stanici na začátku knihy za krádež kešu oříšků, které mu podstrčili, a on se po delším dialogu o tom, proč je zatčený bránil tím, že řekl: "Vždyť já ani kešu nežeru.").

Ačkoliv si lidé rádi hrají na kritiky, zastíraje tím jen svoje vlastní neumětelství a snobství (alias "To bych zvládl taky, kdybych..." na čež odpovídám "Ne, drž hubu, prostě to zkus, ukaž mi to tvoje, "to bych dokázal taky", protože i bez toho "kdybych..." v tobě pořád musí něco být." ), pravdou je, že beletrie vám málokdy dá přetrvávající humor, raději se od něj distancuje - zde se ovšem Toole trefil do černého. V případě této knihy jde o nesmrtelnou kultovní záležitost, to ani není třeba rozepisovat, každý její příznivec moc dobře ví proč. Nenarazil jsem dosud na tak skvěle napsané postavy (s ohledem na fakt, že knihu psal muž mě překvapuje ta pestrost ženských charakterů) - až na manželku pana Levyho... vážně jsem byl jediný, koho ta baba tak nebetyčně vytáčela?

V neposlední řadě musím říct, jak obdivuju to dospělé poselství knihy, přičemž musím nejprve ocitovat svého oblíbeného komika Dylana Morana: "První půlku života se jen snažíme vyrovnat s vlastním pocitem geniality a tu druhou zjistíme, že jsme stejní, jako každej druhej idiot... až na to, že jsme víc nudní." No a tady vidím, že Toole na tom zjevně nebyl jinak, jako spousta nás dalších měl špatný vztah s matkou, intelektuál, chtěl obdiv a přitom na konci knihy podává důkaz o Ignáciově 'zkrotnutí' a skromnosti, o lásce k ženě, i když pošahané, ale svým způsobem, která láska není pošahaná?

Nejzajímavější ovšem je, že i přesto, jak mám knihu rád a jak mi z mé éry, kdy jsem začínal řádně číst a intelektuálně se formovat, tak dnes, s odstupem času, mi připadá místy opravdu šíleně infantilní a Ignácius už ne jako génius, ale víc jako obtloustlý pošuk, kterého absolutně nesnáším za jeho aroganci a životosprávu. Zkrátka a dobře ho vidím jasněji ve světle faktů, dal bych mu nejradši facku a už se nenechávám obalamutit jeho pseudokomplexníma řečma, ač je to pořád zábavná figurka.

A tady se vracím k tomu, proč je pro mě Spolení hlupců tak zásadní - protože možná mělo značný vliv při tvorbě mého prvního příběhu, mé knihy - motiv zneuznaného génia. A to jsem si taky uvědomil až nyní. Spolčení si každopádně čtu potřetí (a to je snad unikum)... a je to pořád zatraceně povedený a kultovní kus, ač takový tragikomický. Skvělá práce nadaného a svou nadanost si uvědomujícího (resp. zdravě arogantního) spisovatele J. K. Toolea, který si kvůli neúspěchu této knihy u nakladatele vzal život, což tak trochu nechápu, mě nakladatelé a všichni lidi, u kterých bych mohl mít profesionální úspěch taky ignorují nebo (v lepším případě) odmítají, ale plyn si kvůli tomu nepouštím, ne, že bych na to denně nepomyslel, ale třeba budu v Toolově věku a později mluvit jinak, nebo až budu starej a k ničemu. Nejsem asi jediný, kdo si občas opakuje, co by na nás byl býval vytasil potom a kolik by se změnilo, kdyby to tehdy Toole neudělal. No, buďme rádi alespoň za tohle a, v šestnácti sepsanou a velmi solidní, Neonovou bibli.

19 09.01.2011

Stěží popsatelná narkomanská hluboká paranoidní plíživá schíza, co ve výsledku dává docela dost smysl. A nebo ne, hehehe.

Méně nápadná, ale Dickova nejlepší, nebo jedna z nejlepších, knih. Málokdo se do ní dokáže ponořit a proto jsem rád, že jsem jeden z té menšiny (myslím, že za to vděčím faktu, že to byl Dick No.1, co jsem četl a jednak, že to bylo v období, kdy jsem s knihama začínal, objevoval je a čtení mě bavilo). Anotace mě okamžitě navnadila, stejně tak obálka a stejně tak fakt, že kniha je považovaná za kontroverzní a tak jsem si ji sehnal a poměrně rychle, teda na mě, ji přečetl a pak jsem se jaksi musel smát tomu, jak to vůbec editor dokázal takhle zjednodušeně říct, napsat tu anotaci prakticky jednou větou. Ano, vskutku je to o podivné náboženské sektě, která najde svého Mesiáše a ten jí prozradí, že život na Zemi je řízen inteligencí z vesmíru, ale to je tak osekané na kost a namalované barvičkami, že žasnu (a to v dobrém).

Dick to ale pojal poněkud jinak. Vše uskakuje schizofrenii a paranoie, které ovládají většinu jeho děl. Je to nepopsatelné, protože to jde poněkud hlouběji, než je u jeho ostatních děl zvykem... struktura tak nějak dává smysl, ale příběh samotný zároveň smysl nedává... a nebo obráceně... proto mají lidi problém se zpracováním tohohle materiálu... ale hele, kdo říkal, že čtení má být jednoduchá zábava? Pro mě je to de facto přesný opak. A už je to taky nějakej ten pátek, co jsem to četl, takže třeba budu moct být konkrétnější, až to přečtu znovu (a že k tomu dni opravdu vzhlížím).

Paradoxem je, že hodnocení Dickových knih jde stylem "jiný kraj, jiný mrav", někde je Valis považován za jeho nejslabší výtvor a nepochopitelný feťácký výplod. Na mě to udělalo dojem... a to není jen tak.

10 09.01.2011

Stejně jako film je tato kniha líčena naprosto zběsilým tempem, podtrhující Thompsonovu osobnost (stačí se s ním podívat na několik rozhovorů a dokumentů) a možná proto mě tak neuvěřitelně bavila. Vyloženě to na mě, jako filmová adaptace, dýchá dobou, dýchá tím odérem, tou náladou, jaká byla, Slunce svítilo, vy jste násali do nozder čerstvý vzduch a pak si dali drogu, která vám způsobila to, že jste prožívali následujících několik hodin šíleně divoké dobrodružství. Rád se k tomuhle příběhu vracím, ať literárně, či filmově, prostě to ve mě evokuje něco, co si nejsem schopen spojit k určité asociaci, ale vím, že mě silně láká a navždy to budu mít spjato s určitým obdobím, respektive 2008/2009. Holt nostalgie na entou. Doufám, že tomu geniálnímu šílenci, co si nakonec ustřelil palici, u nás vydají i jeho další výtvory, ačkoliv počítám s tím, že tomuhle se už asi nic z jeho dalších kousků nevyrovná, Thompson byl i tak velmi zajímavá osobnost a rozhodně bych s čtením dalších knih neváhal.

10 09.01.2011

Kniha mi připomíná stav, kdy vás rozpálené Slunce přivádí k šílenství. Motiv řádění gangu na texasko-mexické hranici v letech 1849-1850 hlásá skrze násilí a brutalitu pravdu o podstatě lidského druhu. McCarthy tomu dává doslova biblické rozměry, jeho výjevy jsou apokalypsou. Syrové a živé, bez debaty násilím nejvíce prošpikovaná kniha, jakou jsem kdy četl. Co by ostatním zabralo několik stránek, McCarthy zvládne v jednoduchých větách a i tak je to relativně dlouhá kniha. Soudce Holden je definitivně jedna z nejvíce fascinujících postav literatury, na kterou jsem narazil, ale trochu mě mrzí, že v jejím stínu stojí vůdce gangu, Glanton, který mi místy připadal snad ještě šílenější (a na rozdíl od soudce skutečně existoval a má reálný předobraz). Banda vraždících mašin a nespoutané zabíjení, čekejte spousty krve, skalpování, vraždění (připomnělo mi to, když jsme zabíjeli krávy a ovce na Islandu, všude bylo tolik krve, vnitřnosti, hlavy, člověk začne vidět rudě, začně být zvláštně hypnotizovaný a posedlý, pokračovat v tom dál). Ohromně se těším, až si tohle budu číst v průběhu let znovu a znovu, protože nevěřím, že tohle autor u mě čímkoliv překoná. Tohohle McCarthyho bych doporučoval číst velmi pomalu. A samozřejmě nemůžu nezmínit už roky odsouvanou filmovou adaptaci, mezi jejíž ideální sestavu by patřil Sam Peckinpah na režijní sesli, za kamerou bratři Coenové, kteří by se snažili nenásilně ovlivňovat Peckinpahův úsudek, v roli Holdena Marlon Brando a v roli Glantona Tom Hardy. No, sakra, to by bylo něco. Vážně něco. 'Blood Meridian' je definitivně McCarthyho opus magnum a kdybych od něj měl doporučit jednu jedinou knihu, byla by to tahle.

7 09.01.2011

"stihli jsme se udělat právě v čas, než do pokoje vtrhli ti pitomci od policie. nějakej chytrolín pak prohlásil indiána Majka za mrtvýho."

Bizárnějšího Bukowského sbírku byste těžko pohledali. 15 centimetrů, Svastika nebo Šukací mašina, to je i na Buka opravdu neskutečná rarita. Myslím, že bavit se u toho musí každý, kdo ví o co jde... v komentářích níže jde vidět, jak velký rozhled asi dámy mají. Ne, nebudu rejpat... ale chci poukázat, že je to jakási vratká úroveň názoru, když se o nějaké knize argumentuje ve 21. století tím, že je moc vulgární (de Sada za to kdysi zavřeli, to je sice pravda, ale jsme ve století, kdy Jackass = zábava a to je hodně otevřené). Jenže o co mi jde, lidé přestávají chápat kontext, narážky i nadsázku a všechno hned berou smrtelně vážně a doslovně. Jestli je to na vás moc silný kafe, nikdo vás ke čtení nenutí. Nechápu tu neuvěřitelně pošetilou sebemrskačskou potřebu nutit se dobrovolně k něčemu, k čemu se nutit nemusím a co mě pravděpodobně nebaví a nezajímá. Je to v lidské nátuře. Navíc si myslím, že spíš než nuceně vykonstruované, je to originálně perverzní. Neznám obdobnou publikaci. A taky bych rád podotkl, že jestli někomu tohle připadá jako hranice vkusu, nebo hnusu, nebo čehokoliv, mohl by si řádně pohledat na internetu, čeho jsou lidi schopni... Bukowski se pak hned jeví jako relativně konzervativní.

A Kopulující kalifornská mořská panna je moje srdcovka. Díky ní jsem Bukowského objevil a podle mě je to jedna z nejpoetičtějších věcí, co napsal. Krásná, smutná, rázná. Tohle je obecně jedna z knih, kterou jsem moc rád, že mám ve své knihovničce a pravděpodobně si z ní budu číst v průběhu let vícekrát, i když těžko říct, od Buka toho mám opravdu hodně.

7 07.01.2011