Noční tance

12.03.2022

Je z toho trochu cítiť, že “Kniha, kterou držíte v rukou, tedy obsahuje pouze verše Sylvie Plathové vybrané do původne zamýšleného vydání, což jí, vzhledem k absenci “druhého hlasu”, možná něco málo ubírá na plastičnosti.”
Ale samozrejme Lesbos alebo Hrana sú geniálne básne. Aj ďalšie. Len táto zbierka je v rámci jej tvorby, z vyššie zmienených dôvodov, akoby neúplná.

07.08.2021

To schizoidní provedení k Plathové sedí. Její obrazotvornost a básně, pořád ostré (jako břitva), je skvělá, je silná, je úžasná. Ale překlad pro mě byl spíš berlička, která mě hlavně přinutila přemýšlet, jak obtížné je vlastně překládat poezii. "Unknowing I must soon unpetal" je jako "a netuší, že brzy odkvete" nedostačující. "Rave on the leash of starving mind" Plathová pracuje s angličtinou strašně dobře... a pak když slyším ten překlad, připadá mi zkrátka zoufale, tak zoufale nedostačující. Není divu, že tohle je i po pomalu dvaceti letech pořád k dostání v knihkupectvích, za ty peníze. Ale benefity jistí podobné pochybné investice. Stejně jsem rád, že mám další její knihu, už protože je tu "Lesbos", což je fakt síla - ta otevřenost.

Sylvia Plath pro mě mnohé znamená. Poezii miluju. Ale tahle kniha pro mě představuje tedy naprostý úlet někam, kde to nechápu, kde se mi to nelíbí a kde mě to ukrutně nebaví. Bohužel.

15.02.2020

Traduje se o lásce na první pohled. Jak byste řekli lásce, když někomu propadnete po přečtení první básně?
Plath.
Styl její poezie neútočí na hlavu, kde by nechal vyvstat některou vzpomínku a pomohl vám docílit toho konkrétního pochopení, kterého lze dosáhnout jen skrze umění, ale ostře útočí na duši - otevře ji, roztrhá a nechá ji pulzovat slovo po slově jako zápisky prapodivného minulého či budoucího života, který je vám na hony vzdálený a přitom váš. Proč vás tak zaujaly tyto verše? Pro svou malebnost, poetičnost, temnotu, křehkost? Především pro opravdovost.

"Rázuješ sloupořadím mého nóbl domu,
vzteky se neznáš, ničíš girlandy plodů,
i bájné loutny a pávy, cupuješ síť
způsobných mravů, jež oddalují smršť.
Honosný řád zdí leží v prachu; jen krkavci
krákají nad těmi troskami; z tvých očí srší blesky
a v jejich zášlezích se kouzlo vytrácí
jak čarodějnice, co prchá z hradu těsně před rozbřeskem.

Přes zpřelámané sloupy je vidět na skaliska;
hrdinně se tyčíš v kabátu a kravatě, já v tichu
pózuji: v řecké říze, s vlasy do uzlu jak Psýché,
jsem tebou jako uhranutá. Hra se nám zvrtla v drama:
když náš zchátralý dům postihla tahle spoušť,
jaký rituál slov spraví to, co vichr zlámal?"

Trochu se mi to špatně četlo, anglický překlad prokládá český text, takže jsem měla tendenci číst po řádkách jednou česky, pak anglicky a tak dál.
Trochu to rušilo v chápání smyslu, ale zároveň přibližovalo autorku. Plathová si drží svoje tajemství a neodkrývá všechny karty, jako uzavřený člověk, který spíše mimochodem prozrazuje svou bolest. Jako by se snažila být nad věcí, ale občas více či méně dovoluje čtenáři nahlédnout pod skořápku.

15.02.2019

Na níže uvedený komentář Chestertona musím reagovat velmi neoriginálně,souhlasím se vším uvedeným.Taktéž jsem se k básnířce dostal přes dopisy Zábrany s Přidalem.A jelikož jsem ve veršočtení začátečník,odvážím se jen podotknout,že z některých veršů čiší velmi zneklidňující temnota.A zároveň touha po naději.Velmi působivé.