Ta, co jde první
Livia Llewellyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/494389/bmid_ta-co-jde-prvni-D65-494389.jpg
4
66
28
Stroje v Becherské čtvrti ve městě Obsidie pracují přesčas a všechno se zdá poněkud vychýlené z rovnováhy. Co nevidět začne Epocha II a Ministerstvo porodnictví se už připravuje, ovšem zda bude vražedná Alex při tomto dlouho očekávaném přechodu představovat problém, nebo přínos, se teprve ukáže. Ta, co jde první Livie Llewellynové je mistrovským příspěvkem do světa Mýtu Cthulhu. Předmluva Laird Barron.... celý text
Literatura světová Horory Fantasy
Vydáno: 2022 , MedusaOriginální název:
The One That Comes Before , 2015
více info...
Přidat komentář
Nápad a téma knihy zajímavý. Ovšem styl psaní mi nesedl. Přišlo mi to jako jedno přes druhé a ve finále ani pořádně nevím o čem ta kniha měla být. Moc se mi líbí doporučený playlist k samotnému čtení.
Velmi zajímavá kniha, ke které je pro mě velmi obtížné napsat komentář. Začíná téměř všedně, ale postupem času, se kapitolu za kapitolou stává temnější, fantastičtější, neuvěřitelnější a šokující.
Moderní lovecraftovina příjemně ozvláštněná svým zasazením do zcela fádního korporátního života. Hlavní hrdinka Alex si rozhodně získala mé sympatie, jakkoliv morbidně to může působit. Velmi jsem jí přál možnost vypustit svou frustraci nekontrolovaně ven.
Škoda, že kniha byla tak krátká a nebyl moc prostor dozvědět se více o městě Obsidii nebo okolním světě. Nicméně velmi podobně jsem si představoval Lovecraftův svt ponechaný vlastnímu osodu a znovu objevený po několika desetiletích.
Rozhodně velmi zajímavá knížka, kde může být náročnější, aby se čtenář neztratil. Také rozhodně není pro každého, ale fanoušky Lovecrafta a celého weird směru tahle jednohubka rozhodně potěší.
Druhá kniha mini nakladatelství Medusa lákala na Cthulhuovskou obálku a autorku, kterou pověst jen a jen předchází. Tudíž jsem byl hodně zvědavý, co se z toho ve výsledku vyloupne.
Ta, co jde první nicméně není jednoznačné čtení. Je hodně pocitové. Na konci knihy autorka vytvořila seznam skladeb, které doporučuje ke každé kapitole poslouchat. A ano, opravdu to pomáhá. A to i přesto, že jsem většinu času netušil, co se v knize vůbec děje.
Zajímavý kousek, ale počítejte s tím, že tady na cirka stranách nedostanete jednoduché čtení. Naopak se jedná o kousek, který potřebuje každou Vaši energii k tomu, aby Vás co nejniterněji pohltil. Zajímavé, ale musím se přiznat, že mám přeci jenom raději přímočařejší tituly.
(SPOILER)
Do výplaty daleko, na dno lahve whisky naopak příliš blízko. Alex se schovává v bezpečí milovaného bytu ve městě tak nevlídném, tísnivém, industriálním, zrezlém, horkém a nepřátelském. Prachobyčejná žena, zdálo by se... Nemá žádné magické schopnosti, pracuje v nakladatelství a po večerech chlastá.
Tohle je opravdová lahůdka pro lidi, co se nebojí podivnosti. Čert vem příběh, ten je na těch necelých sto padesáti stránkách poměrně přímočarý, ale ten styl! Ten styl je něco! Měla jsem problém nezapisovat si každý druhý odstavec.
Naprosto zbožňuju kombinaci básnického jazyka, který se oplétá kolem celého světa, ale sděluje jen žalostně málo, se surovou suverénností a intimním až erotickým násilím. A to od první stránky – e-mailů Ministerstva porodnictví (mimochodem, ministerstvo porodnictví mě děsí doteď, stejně jako „přispění biomasy“) a momentu, kdy Alex opouští svůj byt. Inu... tak nějak tušíte, že to nebude jen další obyčejné pondělí. Pondělí!
Mnohé jistě nadchne tajuplná stínová magie, mě nadchlo to, že jsou všichni zaměstnanci nakladatelství LBA ve čtyřicátém podlaží „kvůli povaze své práce“ vůči této magii v různé míře odolní (a zároveň ji neovládají). Novela je plná drobných perel, nečetla jsem ji určitě naposledy. S hlavní postavou je tak snadné se ztotožnit.
Jak píše v předmluvě Laird Barron: „Je to krvavé, nepěkné mistrovské dílo.“ A jak je u nakladatelství Medusa zvykem, autorčin doslov dává textu další rozměr (a možná malou naději na pokračování Alexina příběhu).
(S lítostí ke všem zainteresovaným) Tohle Medusino hádě mě, kromě dvou max. tří scén, nijak nezaujalo. Nepomohla tomu ani HPL příchuť, naopak, v kontextu autorčina doslovu mi přišla až zbytečná a ke zlu věci. Nezajímavé, bez schopnosti přimět mě napojit se na to.
Na tohle zkrátka nemám buňky, čtu to pořád dokola, vracím se v textu, a pořád nechápu, o čem to vlastně je.
Nebudu hodnotit, fakt jsem se snažila, ale jako by to bylo svahilsky.
Tak tohle bylo Cthulhu jak má být, jedna věc tomu ale zásadně chyběla. A to dalších cca 300 stran, do kterých bych se mohl potopit. Jinak to bylo skvělý.
Celé to halí dusivá temná atmosféra rozbitého světa, kde ale lidi chodí každé ráno do kanceláří, jako by se nic nedělo. Zejména ministerští úředníci sekají přesčasy, inu však jde o Ministerstvo porodnictví a co nevidět se má znovu narodit některý z Prastarých šílených bohů. Hlavní hrdinka Alex to ale tak neprožívá, je to takový squater pohybující se mimo systém. Jejím nejcennějším majetkem, jediným přítelem (a milencem) je poněkud zvláštní kuchyňský nůž. Ti dva okolní peklo příliš neřeší, naopak, když mají tu správnou náladu, pořádný kus k němu přidají.
Škoda, že je to jen taková novelka, z tohohle by mohla být ještě skvělá kniha.
Divoká weird jízda, v níž se to odkazy na Mythos jen odpudivě hemží. Musím však říct, že mi toto "pomrkávání" a střílení referencí připadalo namnoze vyprázdněné, bez hlubšího smyslu a ukotvenosti v příběhu či zde předloženém universu. Na jednu stranu mě zaujal koncept světa, v němž jsou prastaré hrůzy obecně známé, nejčernější tajemství se stala veřejně přístupnou věcí a nelidská monstrozita byla začleněna do společnosti tak, že obludnost kapitalismu tu dostává nový rozměr. Na stranu druhou je v praxi tato výstřední a podnětná idea provedena dost neuspokojivě. Ve výsledku jsem neměl nejmenší tušení, jaká jsou pravidla zdejšího světa, jaké zde působí síly a panují hierarchie, co je v možnostech společnosti a co v jejím zájmu... Vše je tak divné, až to paradoxně divné (a zejména děsivé!) být přestává. Většina toho, co jsem četl, mě tak nechávala chladným, což je u podobné knihy značné zklamání.
Jistě, je tu pár scén, jejichž atmosféra byla řádně hutná, znepokojivě cizí a nepřátelská, ale zdaleka ne tolik, abych příběh či celou knihu hodnotil nějak kladně. Ani styl psaní ke mně kdovíjak nepromlouval, a povedený doslov autorky na tom mnoho nezmění. Zjevně jdu proti proudu, ale to se někdy stává. V rámci Weird fiction raději sáhnu po jiných dílech.
Pro mě byl krátký příběh od Livie Llewellyn mnohem lepší než předchozí kniha od Medusy. Už od první stránky tíživá a zvláštní atmosféra. K tomu připočtu hlavní hrdinku, která je vše možné - jen ne normální. A všechno se to tak nějak v prostorách kanceláří pomalu bortí, společně s okolním světem. Další bonus je v podobě soundtracku - zde najdu svůj oblíbený dark ambient a své nejoblíbenější album od Goldfrapp. Perfektně to k tomuto depresivnímu a temnému příběhu sedne.
Krátké, ale o to intenzivnější vyprávění. Hlavní postava je opravdu celkem nezvyklou (anti)hrdinkou a její cesta z obyčejnosti a všednosti k výjimečnosti je lemována slušnou řádkou krve, slizu a dalších tělesných tekutin. Co mě ale bavilo nejvíce, je celková atmosféra díla. Ta, co jde první není prvoplánový a laciný horor, naopak jde o dílo tíživé, hutné, prošpikované jak beznadějí, tak i jakousi útěchou, která navzdory všem těm hrůzám prosvítá skrze závoje temnot. Klidně bych si dal pokračování.
Přemýšlím, jak popsat pocity, které ve mě tato novela vyvolala. Je to těžké popsat. Prvních asi padesát stran jsem byla doslova ztracená (za to si ale můžu sama). Moc jsem se neorientovala v ději, v tom, jak ten prapodivný svět a město Obsidie funguje, co jsou zač lidé, kteří v něm žijí a jaký úkol má hlavní hrdinka Alex v tom všem, co se v knize odehrává.
Mýtus Cthulhu a Lovecraft jsou pro mě zatím pořád velkou neznámou. Možná i proto mi trvalo tak dlouho, než jsem se v příběhu zorientovala (musím dohnat mezery a toho Lovecrafta si konečně přečíst!). Když opomenu děj, který bych nejspíš nezvládla smysluplně popsat ani kdybych se sebevíc snažila, autorka ve mě svými popisy vyvolala několik nepříjemných pocitů: ze začátku to byla deprese, neznámo a zoufalství. Taková svým způsobem i bezmoc a prázdnota světa a města, o kterém Livia Llewellyn píše. Fascinuje mě, jak dokázala něco takového vymyslet a popsat. V doslovu jsem se dozvěděla, že autorka tuto novelu napsala, když její život nebyl růžový, nebyla spokojená se svou prací a potácela se sama na pomezí bezmoci. Hodně ze svých tehdejších pocitů promítla do hlavní hrdinky Alex a je to znát. Některé části jsou syrové a chvílemi i zamotané, jako bychom nahlíželi do samovolného nesmyslného plynutí myšlenek člověka, který ztratil sám sebe a zase se hledá.
Rozhodně zajímavý kousek. Doporučuju jen číst v klidu, když plně vnímáte text a nejste unavení - minimálně ze začátku se to hodí, než si zvyknete na styl psaní a lehkou depresi mezi řádky. Já jsem knihu rozečítala během pracovního týdne, když jsem byla unavená a často jsem se musela vracet a číst některé části znovu. V knize je navíc playlist sestavený samotnou autorkou, který na mě působil podobně depresivně jako kniha, ale dokonale k ní sedí!
Na lovecraftoviny já slyším, takže Ta, co jde první, mi nesměla ujít.
Neliterární plusy - uhrančivá obálka, součástí je odkaz na soundtrack vytvořený přímo autorkou pro tuhle knihu, který k tomu fakt sedne.
Literární plusy - kromě obsahu samotného musím vyzvednout překlad, který je vážně skvělý.
Jedná se o novelku krátkou, víceméně jen shrnutí jednoho pracovního dne kancelářské krysy, který neskončí běžnou rutinou, aneb z práce rovnou domů utěšit se kapkou alkoholu, který pomáhá doklepat večer, přežít ráno, protlouct se dnem a opakovat, aneb program alkoholika ztrhaného životem. Což Alex je. Přežít práci, dostat výplatu, pomazlit se s lahvinkou a opakovat. Takové ty klasické životní problémy. Jo a na pozadí ubíhá svět, kde se probouzejí Prastaří, kolegové mají žábry, oplývají magií a Alex je nicotný človíček v divokém světě. Celé to působí skoro až humorně a zároveň reálně - svět a prachy se prostě točí dál, ať se děje, co se děje.
Takový poznatek, spíš jen pro mě, ale tahle kniha pro mě pulzovala barvami, zejména šedou, rudou a odstíny zelené. Šedý začátek, depresivní prostředí a ubohý život hlavní hrdinky, rudá pro krev a vnitřnosti, které se valí pryč z lidských schránek a zelená...zelená pro ten kosmický horor, který přichází a mačká svět, dokud z něj jako z modelíny nevytvoří jeho novou podobu.
Alex je neotřelá hrdinka, která má zajímavý vztah se svým kuchyňským nožem a která si svá tajemství nechá jen pro sebe, její aura je zosobněním frustrace, hněvu a zejména zuřivosti, která si občas najde cestu na povrch a pak to končí unikajícími tělními tekutinami. Ačkoliv se ocitá ve středu menší apokalypsy, celkem komicky je celá katastrofa upozaděna jako otravná kulisa a pro Alex je highlightem dne, že se může urvat ze řetězu a dát svým kolegům, co proto.
Na konci knihy autorka vysvětluje, jak novela vznikla a co posloužilo jako předloha, je to hezky doplňující zajímavost.
Takže Ta, co jde první, nezklamala a může se uvelebit v mojí lovecraftovské knižní sbírce :)
Popis šíleného města a kanceláří byl naprosto úžasný. Ale knize chybí nějaký tah na bránu a nějaká větší pointa. Čekal jsem podle recenzí a hodnocení mnohem více.
Z recenzí jiných v knize se dozvíte, co asi tak zhruba můžete čekat. Trochu hororové, magické, mystické, s náznakem prastarosti. Co vyrostlo z kořenů zapomenutého a jednou za čas zlovolně vyraší do okolí. Vychrchlá to zhoubné částečky, které se zavrtají a vyčkají, až nazraje jejich čas. No... a to by stačilo.
Jako dílka H.P.Lovecrafta - trochu. A je v tom i kapka současnosti, protože Alex žije v megaměstě, normálně pracuje. Pravda, její zaměstnavatel úplně normální není, valná část společnosti, s níž koexistuje také ne. Ale co už, když to tak ve světě chodí. Člověk je potom trochu jako savý papír. Ale ani ten nedokáže cucat donekonečna.
V doslovu autorka píše, kde se celá představa zrodila - tedy z čeho. Jen málokdo má ale schopnosti "s tím něco dělat." Vždyť autoři jenom píšou to, co po nich hrdinové chtějí :).
Tento literární počin jsem objevil na Facebooku Obce překladatelů. První, co na něm okamžitě zaujalo (krom překladatele), byla obálka: nechutná i fenomenální zároveň! Hlavní hdinka mi svou vnitřní zlobou a nestabilitou ohromně imponovala. Upouštěla ji dost vulgárními výrazy, které mne vždy pobavily. Hlášku o ukňouraných a neuctivých kurvách z hlavy už nedostanu... Občas upustila i z někoho jiného, když onu osobu proměnila v cedník. Doslov autorky osvětlí spoustu ukrytého a jen lehce naznačeného mezi řádky, čímž umocní zážitek z této osobní personifikace. Zajímalo by mne, jak to s Alexandrou dopadlo, zasloužila by si dostat se z té špinavé díry v zemi.
(SPOILER)
Chut vyzkoušet něco nového byla tak silná, že jsem se sama dobrovolně vydala děsuplné obálce a ještě děsivějšímu příběhu lapeného mezi ty malé, ťuťuňuťu, bílé stránky. Onu mega divnou atmosféru lépe vstřebáš po přečtení doslovu, slibovali, pak v příběhu Alex nalezneš možná kus svého osobního traumatu,slibuju já. Myslím, že tady kniha nade mnou zvítězila. Quid pro Quo. Tusim, ze v ni najde nejakou svou etapu zivotni kazdy. To nejděsivější z knihy totiž napsal sám život, obzvlášť pokud jste se někdy ocitli v pozici podřízeného zaměstnance, který nemá možnost volby. Jako krajka na už tak pěkných, černých šatech, dozdobil novelu úžasný překlad Romana Tilcera. Á teď troška spoilerování:
Znáte to. Nedělní rozpálená noc. Je děsný vedro, za okny se zrcadlí temno vaší duše. V lednici dochází pivo, pár kostek ledu se rozpouští v poslední sklenici s whiskey. V peněžence pusto - stejně jako v srdci, výplata až na konci týdne, stejně tak nadějné vyhlídky na víkend, které se topí v hlubinách nedohledna. Houstnoucí Tma, podivný děs, osamělost a zvláštní zvuky kolem nepomáhají vaší otrávené duši vstřebat to, že je za chvilku pondělí. A vy zas musíte vstávat do hokny, kterou tak trochu, spíš více, nesnášíte. Samotné martyrium cesty do kanclu si snažíte zpříjemnit kávou, ale výsledek je vcelku nešťastný. Ty svině kavárenský se zase flákaj. Závist se rozpouští na jazyku spolu s kostkou ledu. A vy do tý práce JDETE, i když vám v uších bzučí varovný alarm: Tohle je naposledy. Všichni tady vědí, kdy a jak umřou. Na stehně Vás však hřeje vaše oblíbená zbraň a koutky rtů cukají, choutky na krev nepřetluče ani panák vodky. Kolegy bys viděla nejraději zevnitř. Rozpárat tělo umíš. Nějak to zvládneš, co jiného ti zbývá, vodka pomáhá, potlačuje. Po mírném uspokojení bolest, týpek z ministerstva porodnictví - který musí stihnout DEADline, krev za krev, pak výbuch. Tak nějak se vše přetočí, ztrácíš pevnou půdu pod nohama a chvíli trvá, než najdeš to svoje jedinečné já. Ty ho najdeš. Ale i oni. A pak je to zas buď ty, nebo oni. Kurňa, příjde jí ta výplata, nebo ne? A co ty utěrky!
Ta, co jde první, ale vyšla až druhá (což mě nepřestává iritovat), láká na prvky Mýtu. Ovšem kdybych je pominul, připomíná mi Obsidie svou deformativní vychýleností od normality spíš akčnějšího křížence mezi Kafkou a Ligottim. Ale přirovnávací berličky stranou - autorka zde sama za sebe odvedla fajnový kus práce. Četlo se mi to v pohodě (víc podobných textů), má to za mě dobrý humor a hlavní protagonistka je vykreslena stejně působivě, jako okolní prostředí.
Co se týče technikálií, překlad opět nezahálel a dodal tomu odpovídající dynamiku a atmosféru (našel jsem jen jeden překlep). Zejména však musím pochválit skvělou hororovou obálku, která mě upoutala prakticky ihned a navíc odpovídá (ale současně nespoileruje!) obsahu svazku. Prostě a jednoduše, sedlo mi to. Ovšem mohlo by mi to sednout o chlup víc, kdyby text měl mimo zábavný příběh i výraznější zakončení (ačkoli motivace pro napsání tohoto textu - zmíněné i v doslovu - zcela chápu).
Drsné pohlazení pro všechny každodenní rutinou utrápené milovníky podivna.
Skvěle napsaná hrdinka! Mnohem lepší než v Trávě, ale také tomu ještě něco chybělo.
Nádherně děsivá obálka a znamenitý překlad Romana Tilcera jsou nepřekonatelné vábničky, kterými tato novela disponuje.
Překladatelský um je tu opravdu zjevný, protože čtenář, který je příběhu předhozen jako mřenka dravé štice, může být zpočátku zaskočen květnatým a až goticky rozsochatým slohem. Jazykové prostředky jsou nevybíravě bohaté, rostou a bobtnají, stejně jako strach z podivného a neznámého, který je ve velmi zvláštní megapoli Obsidie přítomen stejně jako magie, čarodějové a podivuhodní rybí lidé.
Přímýma nohama se dostáváme doprostřed příběhu, k ženě Alex, nepříliš sympatické alkoholičce a vražedkyni, kterou zmítá nenávist ke své práci. Jenže peněz je třeba, i když jen proto, aby si hlavní hrdinka mohla koupit vodku na uklidnění rozjitřených nervů. Všudypřítomné vedro a skřípání obřích strojů, divné nakladatelství s měnící se budovou a občasné Alexino vražedné běsnění jsou však narušeny plány Ministerstva porodnictví. Protože se něco chystá. A bude to velké. Velké tak, jak si nikdo z nás i z hrdinů autorčina světa nedokáže pomyslet. A divné. Divnost je vlastně jediné slovo, které tuto novelu zcela vystihuje. Vše je tu monstrózní, zvláštní, děsivé, křičící zmarem a bolestí. A bolest tu rozhodně neznamená vykoupení. Možná znamená přeměnu. A možná je všechno úplně jinak. Je to vážně divný příběh. A znepokojivý. Občas jsem byla až přehlcena bobtnajícím slohem a délkou vět a asi dvakrát se stalo, že jsem si po sobě musela odstavec přečíst znovu, prootže jsem neměla dostatek klidu na vnímání textu. Proto ta jedna hvězda dolů.
Nicméně pokud máte rádi bizarní příběhy okořeněné mýtem Ctulhu, kosmickou hrůzu a podivnosti, pusťte se směle do čtení.
Štítky knihy
New Weird horory mýtus Cthulhu lovecraftovský horor
Ta, co jde prvníKniha Ta, co jde první je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 75x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 74x |
| Chystám se číst | 47x |
| Chci si koupit | 21x |
| dalších seznamech | 2x |
Líbilo se mi to, hudba ke knize super. Bylo to temné, mokré, chaoticky v mlžné sféře. Přesně jak má být dědictví Cthulhu.