Ta, co jde první

Moc pěkná fantasy - hororová jednohubka. Formátem spíš povídka. Líbilo by se mi, kdyby to autorka přetavila v plnohodnotný příběh. Napsaná je to fakt dobře, "reálie" nadchly, postavy dobře ujeté.

Trochu mi to připomínalo Dceru železného draka. Hlavně tou bezútěšnosti, temnotou a zoufalstvím z uvěznění v nádeničině. Prostě jeden den frustrované recepční s vražednými choutkami, pracující v nakladatelském korporátu při konci jednoho hodně weird lovecraftovského světa.

Tohle je skutečný lovecraftovský masterpiece, byť starému pánovi by se to jistě nelíbilo. Snad autorka v této své první větší knize nevyčerpala všechny své nápady a nevzplála jako bájný Fénix. Byla by totiž velká škoda nevypravit se za Alex někdy zpátky!
Více v recenzích.

Kniha na jedno odpoledne,
Surrealistické, atmosférické a interdimenzionální!
Chválím obálku, kapesní velikost i skvělý překlad Romana Tilcera.
Doporůčo pro všechny temnočtenáře!

Na stránkach je ostrým perom pochmúrne písané o niečom, čo sa podobalo svetu príšer, no pritom chutilo po skutočnosti. O svete, kde je Alex, no pokojne vlastne ktokoľvek z nás. Niekto, kto každý deň vstáva, plný bezmocného hnevu. Hnevu, ktorý nás núti pokračovať, lebo ho nemáme voči komu obrátiť. Hnevu proti systému. Proti svetu. Proti práci. Proti všetkým. Ktorý v nás vrie, no zároveň zbytočne. Lebo sa miesi s beznádejou a bezútešnosťou. Že to môže byť horšie. A možno aj nie, ktohovie.

Ale veru, je to vlastne desivé. Desivé realistickým spôsobom, že keby do našej dimenzie dorazilo nejaké to monštrum, pokojne aj to špagetové, asi by sa nedočkalo očakávanej reakcie. Lebo v porovnaní s tým slepým hnevom a prázdnou bezmocnosťou je to prípadné monštrum len ďalším utorkom. Len je škoda, že v tom skutočnom živote nemáme schopnosti ako taká Alex. Alebo takú voľnosť. To by možno ten bezmocný hnev niekam aj mohol uniknúť.

08.06.2025

Nadějný začátek. Napětí, tajemno, akce. Prapodivný děj. Tedy vše co mám na divných knihách ráda. Ale celé to zazdil konec. To, že jsem vůbec nic nepochopila by mi nevadilo, kdyby to celé neznělo až tak pitomě. Zkrátka 3/4 skvělého příběhu zazdil nic neříkající závěr. Audiokniha je načtena pouze průměrně a načetla ji paní Marie-Luisa Purkrábková.

Bizarní kosmický weird fiction v kafkovském prostředí zrezivělých rozpadajících se korporátních kanceláří kráčející v Lovecraftoveském duchu budící se prastaré hrůzy. Oproti povídkám HPL, kde vystupují suchopární akademici a ženu nezahlédneš ani z vlaku, je zde hlavní postavou právě žena Alex, která se do ruky nebojí vzít perořízek a rozhodně s ním nehodlá otevírat dopisy. Příběh je krvavý a nemilosrdný, plný kosmické hrůzy a napsaný velice pěkným květnatým jazykem. Tudíž se mi zase potvrdilo, že příběhy vycházející z mýtu stvořeného HPL, jsou pro mě zábavnější a aktuálnější než samotné originály. Tento rok by měla ještě vyjít u Medusy Llewelyna sbírka povídek.

Lovecraftovský alternativní svět, kde funguje magie, věci běží na shoggotí pohon, v rodokmenu můžete nalézt pár vodních příbuzných a lidé slouží ve prospěch temných božských tvorů z hlubin. Jako mnohé od samotného HPL, je tahle kratičká novela hlavně o pocitu a atmosféře a naladěním se na danou notu, což se mi uplně (především v počátku) nepovedlo. Je to divné, je to zajímavé, je to sexy... ale taky to asi holt není úplně můj šálek mazlavého temného slizu...

Llewellynová zvolila květnatý a zdobný sloh. Ten se k dekadentnímu rozpadajícímu městu vzdálenému všemu, co je nám blízké, skvěle hodí. A z každé věty je cítit, s jakou láskou a vášní Roman Tilcer knihu překládal. Obsidie a především čtvrť Becher pak nezapřou autorčinu inspiraci světy Chiny Miévilla, ale jsou mnohem krvavější, slizčí a dekadentnější.

Naopak rozpadající se svět opuštěných kanceláří, do sebe se hroutících registraček a potících se zamlžených oken dává vzpomenout pro změnu na texty Franze Kafky.

Zatímco Laird Barron v předmluvě chválí všechnu tu autorčinu precizní práci s reáliemi jí vymyšleného světa, ona sama v doslovu přiznává, že krvavá, násilná a totální nasraností prodchnutá cesta její hrdinky vznikla jako reakce na autorčin krušný život v nakladatelském korporátu.

Novela čítá 148 stran a rozjezd je poměrně dost pomalý, o to zábavnější je pozorovat gigerovsky zvrácené reálie Becherské čtvrti a neméně zvrácené duševní pochody hlavní hrdinky. A od půlky knihy až po poslední větu je to vražedná a občas dost nechutná jízda.

Zkrátka a dobře Llewellynová a Tilcer nám na poměrně krátkém prostoru přinášejí mix New Weirdu a hororu v hodně zajímavých kulisách. Připočteme-li k tomu již výše zmíněnou předmluvu, doslov, opravdu vymazlenou obálku, jejímž autorem je kolumbijský malíř a kreslíř žijící v Miami Santiago Betancur, a playlist sestavený samotnou autorkou, máme tu hodně originální a zajímavou jednohubku, která potěší každého milovníka lovecraftovských hrůz i příznivce New Weirdu.

Z příběhu jsem toho tolik nepochytil, to ale není třeba. Důležitá podstata této novely je svět, který Llewellyn stvořila. Když jsem si jej při čtení představoval, vyvolávali se mi hrůzné obrazy Beksińského nebo biomechanická Gigerova díla. A to mi stačilo, abych si ten surový, děsuplný svět velice oblíbil.

Novela o proměně člověka i celého světa, který je plný rozporů, odlišností a magie. Čtenář zde nalezne hodně bizarností a málo příběhu. Pocity vyvolávají popisy všeho a na rozsah jsou často nadbytečné. Z každého slova cítit vztek, nespokojenost a frustraci autorky. Určitě není určena pro slabší povahy. Nic pěkné. Dost jsem v tom cítil Miévilla...

Ano, jak píše Barron v předmluvě, je to bodyček kosmickému hororu, a to takový, že s kosmickým hororem to nemá vlastně vůbec nic společného. Až na pár pomrknutí k HPL, to není nic jiného než vztyčený prostředníček korporátnímu prostředí, které je samo o sobě hororem a to tam nemusí téct hektolitry krve.

Líbilo se mi to, hudba ke knize super. Bylo to temné, mokré, chaoticky v mlžné sféře. Přesně jak má být dědictví Cthulhu.

Nápad a téma knihy zajímavý. Ovšem styl psaní mi nesedl. Přišlo mi to jako jedno přes druhé a ve finále ani pořádně nevím o čem ta kniha měla být. Moc se mi líbí doporučený playlist k samotnému čtení.

Velmi zajímavá kniha, ke které je pro mě velmi obtížné napsat komentář. Začíná téměř všedně, ale postupem času, se kapitolu za kapitolou stává temnější, fantastičtější, neuvěřitelnější a šokující.
Moderní lovecraftovina příjemně ozvláštněná svým zasazením do zcela fádního korporátního života. Hlavní hrdinka Alex si rozhodně získala mé sympatie, jakkoliv morbidně to může působit. Velmi jsem jí přál možnost vypustit svou frustraci nekontrolovaně ven.
Škoda, že kniha byla tak krátká a nebyl moc prostor dozvědět se více o městě Obsidii nebo okolním světě. Nicméně velmi podobně jsem si představoval Lovecraftův svt ponechaný vlastnímu osodu a znovu objevený po několika desetiletích.
Rozhodně velmi zajímavá knížka, kde může být náročnější, aby se čtenář neztratil. Také rozhodně není pro každého, ale fanoušky Lovecrafta a celého weird směru tahle jednohubka rozhodně potěší.

Druhá kniha mini nakladatelství Medusa lákala na Cthulhuovskou obálku a autorku, kterou pověst jen a jen předchází. Tudíž jsem byl hodně zvědavý, co se z toho ve výsledku vyloupne.

Ta, co jde první nicméně není jednoznačné čtení. Je hodně pocitové. Na konci knihy autorka vytvořila seznam skladeb, které doporučuje ke každé kapitole poslouchat. A ano, opravdu to pomáhá. A to i přesto, že jsem většinu času netušil, co se v knize vůbec děje.

Zajímavý kousek, ale počítejte s tím, že tady na cirka stranách nedostanete jednoduché čtení. Naopak se jedná o kousek, který potřebuje každou Vaši energii k tomu, aby Vás co nejniterněji pohltil. Zajímavé, ale musím se přiznat, že mám přeci jenom raději přímočařejší tituly.

(SPOILER) Do výplaty daleko, na dno lahve whisky naopak příliš blízko. Alex se schovává v bezpečí milovaného bytu ve městě tak nevlídném, tísnivém, industriálním, zrezlém, horkém a nepřátelském. Prachobyčejná žena, zdálo by se... Nemá žádné magické schopnosti, pracuje v nakladatelství a po večerech chlastá.
Tohle je opravdová lahůdka pro lidi, co se nebojí podivnosti. Čert vem příběh, ten je na těch necelých sto padesáti stránkách poměrně přímočarý, ale ten styl! Ten styl je něco! Měla jsem problém nezapisovat si každý druhý odstavec.
Naprosto zbožňuju kombinaci básnického jazyka, který se oplétá kolem celého světa, ale sděluje jen žalostně málo, se surovou suverénností a intimním až erotickým násilím. A to od první stránky – e-mailů Ministerstva porodnictví (mimochodem, ministerstvo porodnictví mě děsí doteď, stejně jako „přispění biomasy“) a momentu, kdy Alex opouští svůj byt. Inu... tak nějak tušíte, že to nebude jen další obyčejné pondělí. Pondělí!
Mnohé jistě nadchne tajuplná stínová magie, mě nadchlo to, že jsou všichni zaměstnanci nakladatelství LBA ve čtyřicátém podlaží „kvůli povaze své práce“ vůči této magii v různé míře odolní (a zároveň ji neovládají). Novela je plná drobných perel, nečetla jsem ji určitě naposledy. S hlavní postavou je tak snadné se ztotožnit.
Jak píše v předmluvě Laird Barron: „Je to krvavé, nepěkné mistrovské dílo.“ A jak je u nakladatelství Medusa zvykem, autorčin doslov dává textu další rozměr (a možná malou naději na pokračování Alexina příběhu).

(S lítostí ke všem zainteresovaným) Tohle Medusino hádě mě, kromě dvou max. tří scén, nijak nezaujalo. Nepomohla tomu ani HPL příchuť, naopak, v kontextu autorčina doslovu mi přišla až zbytečná a ke zlu věci. Nezajímavé, bez schopnosti přimět mě napojit se na to.

Na tohle zkrátka nemám buňky, čtu to pořád dokola, vracím se v textu, a pořád nechápu, o čem to vlastně je.
Nebudu hodnotit, fakt jsem se snažila, ale jako by to bylo svahilsky.