GepardLady komentáře u knih

Nevěřte řečem o starodávném stylu psaní a nesrozumitelnosti. Kdo má jen trochu vztah k češtině a dost čte, nebude mít s touhle knížkou problém. Ani já jsem ho neměla. Naopak, je to krásný jazyk, malebný a příjemně uvádí do doby, o níž vypráví. Upřímně doufám, že žádného barbara nenapadne dílo po jazykové stránce „rekonstruovat“.
Ačkoliv je příběh psán jakoby z pohledu nezaujatého pozorovatele, nezdá se mi odosobněný. Dokáže vtáhnout do děje, čtenář porozumí postavám.
Také oceňuji, že i když je dílo o postavě, o které se mnoho historických faktů nedochovalo a vyprávějí se o ní spíš legendy, popisuje vše realisticky a racionálně.
Je to jedna z nejhezčích knížek, kterou jsem kdy četla, byť jsem ji po přečtení komentářů zde v DK otevírala s nejistotou. Určitě se i v budoucnu poohlédnu po další knížce od Aleny Vrbové.

9 21.01.2016

Tak trochu jiný Vinnetou - surová skutečnost bez skautské romantiky. Je to napínavé a poutavé čtení, i když čtenář ví, jak to skončí. Člověk musí obdivovat tu obrovskou sílu ducha, s níž někteří Apačové (a nejen oni) bojovali o přežití své kultury a národa. Geronimo a jeho soukmenovci by mohli být literárními hrdiny dneška, jako byli Vinnetou a OldShatterhand (byť na rozdíl od Geronima smyšlení) hrdiny své doby. Želbohu pro davy thrillerových hrdinů není pro osobnosti silného ducha moc prostoru.

8 19.12.2021

Pokud toto dílo zařadíme do literatury osobního rozvoje, pak by mělo stát až na vrcholu té pomyslné pyramidy. Z oblasti osobního rozvoje jsem toho v posledních letech přečetla dost, absolvovala jsem vzhledem ke svému zaměstnání i několik různě zaměřených kurzů, jejichž lektoři každý svými vlastními slovy v podstatě říkají totéž. Dalo by se ale říci, že je to jako učit se ve škole - něco vám lijí do hlavy na základě současných poznatků psychologie nebo na základě vlastních zkušeností. Proč to ale nefunguje každému? Všechny ty souvislosti a poučky dávají smysl, ale... Tím ALE je možná zásadní neznalost, pozadí problémů a bloků, se kterými se potýkáme. Pomoct pak může zjištění, že stojíme na určité úrovni vědomí a potřebujeme se posunout dál.
Tahle kniha je pro mě doslova revolučním čtením. Pomohla mi určité věci vyjasnit, hodně věcí jsem si díky ní srovnala v hlavě a svým způsobem mě nasměrovala dál. Dalo by se říct, že kdybych přečetla ze všech těch osobnostně-rozvojových knih jen tuhle, ušetřila bych si spoustu času a věděla bych to, co vím až teď. Dokonce i Ruizovy Čtyři dohody jsou v podstatě jen malým výsekem toho, o čem píše dr. Hawkins. Možná tím spíš je posun vědomí z mého pohledu snáz realizovatelný než snaha o nastolení jedné z dohod v rámci vlastního života. Někdo to samozřejmě může mít jinak a bude mu to vyhovovat přesně opačně :-)

8 10.05.2020

Kouzelně napsaný životní příběh mého nejoblíbenějšího "pohádkáře". Tak krásně, jako dokázal napsat Mikeše nebo Kmotru lišku, zachytil i své dětství, nelehké umělecké začátky a další život. Vřele doporučuji všem, kdo jihnou nad jeho obrázky, protože tohle je jeden jeho velký obraz slovem :-)

8 30.11.-0001

V komentářích níže je kniha srovnávána s Egypťanem Sinuhetem, který je údajně lepší. Asi mám štěstí, že jsem ho nečetla :-) Mně tahle kniha úplně strhla, a to i přes to, že jsem ji před pár lety dala stranou s tím, že to asi není moje téma, a sáhla po Tajemném Etruskovi. Ten byl dobrý, ale Jeho království je lepší. V obou příbězích ale vidím určitou podobnost co do psychologie některých postav. Až jsem si kladla otázku, proč jsou Waltariho mužští hrdinové tak beznadějní pitomečkové ve vztahu k ženám, které do nich div nekopou. Ale budiž, určité vysvětlení může plynout ze společenského postavení žen v daném období - v téhle knize je to patrné na srovnání římských a židovských žen. Nicméně, co bych Waltarimu opravdu vytkla, je ta část, (===možná malý spoiler===) kdy se Marcus setkává s "tajemným rybářem". Tak dlouho touží po setkání s Ježíšem, tolik toho o něm ví a přesto, když potká člověka se stigmaty, který ho navíc přiměje, aby se dotkl jeho ran, a mluví ta, jak mluví, Marcusovi nedojde, kdo před ním stojí... Ale jelikož sama píšu, vím přesně, z čeho to vzešlo a mám pro pana Waltariho velké pochopení :-)

7 17.01.2020

Mě tohle dílo opravdu nijak nenadchlo. Místy jsem sice četla se zaujetím, ale většinou mě vyčerpávaly vleklé dialogy, v nichž hlavní hrdinové neustále opakovali dokolečka fakta, která už jsem znala, takže když jsem popatnácté četla o tom, proč byla Lisbeth Salanderová zbavena svéprávnosti, měla jsem chuť to zavřít a už neotevřít. Třetí díl nicméně hodnotím o něco kladněji než druhý.

7 30.11.-0001

Vůbec první, co jsem od tohohle "pop-umělce" četla, byli Andělé všedního dne. Cosi mi na nich vadilo, ale i tak se mi to docela líbilo a říkala jsem si, že tenhle spisovatel asi nebude tak špatný. Vystřízlivěla jsem poté, co jsem po prvních asi 8 minutách filmu Román pro ženy vypnula DVD a rozhodla se radši si to přečíst, protože film mě znechutil. Bohužel, ani knižní verze mě nenadchla. Díky ní jsem ale pochopila, co mi na Vieweghovských románcích tak vadí - ty stupidní postavy, co ve většině případů myslí jen na to jedno, a příběhová linie s harlequinovským nádechem, ovšem s nevysvětlitelně nakyslým pachem výsměšného patosu. Bohužel mi to další knihy jen potvrdily. A nikdy jsem nevěděla, jestli si ze mě jako ze čtenáře dělá Viewegh srandičky, nebo to, co píše, myslí smrtelně vážně.

7 30.11.-0001

Když jsem o téhle knize slyšela poprvé v rámci jedné přednášky, říkala jsem si, že si to musím přečíst, protože to určitě bude bezvadná knížka. Po zdlouhavém začátku, který mě neodradil jen proto, že jsem věděla, co má přijít, jsem se dostala až k části, kde muži polemizují, čí bude jediná mladá žena ve skupině. Aby si sexuálních hrátek dosyta užili všichni, odůvodnili její noční návštěvy u každého z nich tím, že je třeba udržet lidstvo při životě.
Abych to uzavřela; byla jsem tak znechucená, že se mi to ani nechtělo dočíst. Ale dočetla jsem.

7 30.11.-0001

Slyšela jsem připodobnění této knížky k Bridget Jonesové. Já osobně praštěné Jonesové nikdy nepodlehla a jsem ráda, že ani hlavní hrdinka knížky Martiny Boučkové se jí nepodobá. Je to taková normální česká holka, která hledá v životě štěstí v podobě báječného chlapa a vize spokojeného rodinného života, takže je českým čtenářkám bližší. Přitom s ní není nuda - někdo opravdu ty trapasy prostě přitahuje. :-) Celkově vzato, dokud budou holčičky vyrůstat na pohádkách o princeznách a princích a šťastném životě až do smrti, bude tenhle příběh pořád aktuální.

Klobouk dolů před touhle dámou! Její odvaha i rozvaha, odhodlání a trpělivost, síla i slabost (za kterou se nestydí, ale bere ji jako odrazový můstek), pokora, láska a mnoho dalších úctyhodných vlastností jsou poctivými přísadami nejen jejího života, ale i téhle knihy. A určitě jsou čtenářům posilující krmí duše :-)

6 02.06.2020

Snad se mi ještě nestalo, abych se u některé knížky doslova "zalykala" dějovými zvraty. Chvílemi jsem se až s Petrem ocitala na pokraji zoufalství a říkala jsem si: "Proboha, co teď?" Ale byly tam pro mě i jisté rušivé prvky - že to bylo místy moc upovídané a okatě to zdržovalo další děj, to bych překousla, ale ty dialogy byly místy dost nešťastně řešené. Rušilo mě, když za každou přímou řečí následovalo: řekl Petr, řekl Giovanni, řekl Petr, řekl Giovanni...

6 03.06.2015

Kdyby se mě ještě před nějakou dobou někdo zeptal, jaká je moje nejoblíbenější kniha, řekla bych mu, že bych sotva v té spoustě pěkných knih, které jsem kdy četla, hledala tu nejlepší. Ale teď mám jasno.Jméno růže v sobě kombinuje všechny prvky literatury, které mám ráda. Mozaika poskládaná z filozofických myšlenek a teologie, to vše v historickém kontextu velmi rozporuplné doby. Detektivní zápletka mě moc bavila, protože to není typická povrchní detektivka, jaké neučtu a jakou by ani tak vzdělaný člověk a vynikající autor, jako je Umberto Eco, nebyl schopen napsat.

6 18.11.2012

Chraň nás Pánbůh před rádoby humoristickou literaturou, chtělo by se říci. Když jsem slyšela kamarádčino nadšené líčení příběhu, ve kterém si Bůh za sebe najde záskok, a spojila jsem si to s (podle mě nevhodně zvoleným) názvem, nadchlo mě to a říkala jsem si, že si to hned musím přečíst. První zhruba pětina knihy, než Fin nastoupil do úřadu, mě bavila a občas jsem se u ní i zasmála, ale čekala jsem pořád, až se rozjede ten kolotoč, kdy se boží zástupce s vervou pustí do práce a začne napravovat svět a jeho hříšníky. Děj se ale neúměrně protahoval a vtipu bylo čím dál míň, až jsem se opravdu začala nudit nad zdlouhavými pasážemi, ve kterých jako by autor dával na odiv svůj široký rozhled v politických, zeměpisných, přírodopisných a dalších oborech, přičemž nezřídka mezi řádky moralizoval. Z Fina se nakonec nevyklubal horlivý a cílevědomý novostvořitel, který by vtipným způsobem obrátil svět vzhůru nohama. Těch pár epizod, které během svého nedlouhého působení předvedl, nestálo za řeč. Žádná situace, ze které by kdokoliv mohl křičet "panebože, chraň nás před Finem", vůbec nenastala. Ba právě naopak, když se Bůh vrátil do úřadu, jeho zloba nad tím, že Fin přestěhoval sídlo úřadu a vytvořil šestinohého patvora z žížaly, vzala brzy za své, protože usoudil, že se tak moc nestalo a že jeho zástupce některé věci zařídil dobře (a vlastně by v budoucnu jeho služeb mohl opět využít, až si bude chtít zase odpočinout). No a co ta vedlejší, naprosto zbytečná, nicneříkající linka o Finově zbohatnuvším kamarádovi? Ne, opravdu nechci, aby si ze mě jako ze čtenáře dělal legraci spisovatel, který očividně postrádá smysl pro humor, ba co víc, myslí si, že když má skvělý nápad na námět, nemusí se párat s jeho zpracováním. Svůj původní záměr, že si po Finovi přečtu opěvovaný Autobus sebevrahů, tímto zavrhuji.

5 30.05.2021

Hezké oddechové čtení. Jen škoda, že se to místy tak táhne. Děj zpomalují hlavně dialogy (navíc psané hodně strojeně, takže postavy mluví jakxi nepřirozeně) a ke konci opakující se situace, kdy dementní matka nepoznává dceru, osočuje ji apod. nebo volají z domova, že opět utekla atd.

5 15.02.2021

Rozsáhlá kniha, která jako by "syntetizovala" většinu poznatků, které jsem se dočetla v knihách s duchovněrozvojovou tematikou, ale přitom je principiálně trochu posouvala. Co asi hodně lidí odradí je fakt, že se tam informace opravdu hodně opakují, ale v podstatě to není zas až taková otrava, protože je to jako stát na břehu a krok za krokem jít do větší hloubky s ujištěním, že se čtenář nemá čeho bát, takže víc a víc proniká pod povrch a s každým opakováním si víc uvědomuje a osvojuje Dispenzovu hlavní myšlenku.
Řekla bych, že kniha neurazí žádného duchovně hledajícího, protože neasociuje s žádným duchovním ani náboženským směrem (Dispenza sice píše o Božství, ale stejně tak tu vyšší sílu můžete nazvat Zdrojem, Kvantovým polem či jakkoli jinak), přitom ale JE duchovní. Začne to sice jako každý návod na to, jak si plnit sny (ano, můžete si zařídit lepší práci, vztah nebo cokoliv materiálního), jenže vás tahle cesta stejně nakonec dovede k tomu, že materiální svět je šidítko. To jediné pravé a uspokojivé (bezvýhradnou lásku) máme všichni v sobě a ono nás to k ní přirozenou cestou zavede. Naučíme se milovat sami sebe i všechny a všechno kolem sebe, což je to, co nás udělá opravdu a natrvalo šťastnými.
Co se týče návodů na meditace, tam jsem se jakožto začátečník cítila trochu diskvalifikovaná. Dispenza jako kdyby počítal spíš s lidmi v tomto směru trochu pokročilejšími... (P. S. Po dočtení knihy "Probuďte své božství" se mi chybějící doplnilo.)

5 31.01.2021

Začalo to hezky, tak pěkně mě to vtáhlo. A pak to nějak začalo pokulhávat. Vlastně nevím proč. Mám ráda, když mě kniha vtáhne a jsem v ději, jenže tady to nešlo - jako kdyby mě autor chtěl nechat nahlížet jen ode dveří, ale přímo do příběhu mě nepustil. Připadá mi, jako kdyby se bál čtenáře vtáhnout, protože kdyby mu nabídl hlubší perspektivu, riskoval by, že nepochopí. A tak všechno raději zjednodušil a ukázal jen povrchně. Nakonec všechno, co jsem si z četby odnesla, je jen mně už dobře známá pravda, že se neumíme dívat na věci z vícero perspektiv a neustále se necháme más vlastní "zacílenou" myslí, utkvělými představami a o vlastním štěstí raději budeme jen snít, než abychom za ním vykročili ze své komfortní zóny.

5 21.08.2020

Je to taková alternativa ke klasickým, někdy až pohádkově podaným mýtům. Líbí se mi, že autor postavy polidštil - Jason není nedotknutelný hrdina, co všechno zvládne, Herkules je nadmíru silný, což je ale kompenzováno duševní omezeností... Místy mi to přišlo až karikující. Líbí se mi, že se autor vše snažil dát dohromady s určitými historickými poznatky, hledal vysvětlení a reálné podklady pro to, co možná jen z nedostatku povědomí, nepochopení významu piktogramů či překroucení skutečnosti předáváním ústní formou dnes chápeme jako mýtus - něco, co se nemohlo stát. Ale ono se to možná stalo. A když si přečtete tuhle knížku, odmyslíte si kouzla a zázraky, které Graves neváhal zapracovat, uvěříte, že to tak mohlo být - chce to jen přistoupit na způsob myšlení a chápání lidí, pro něž bylo vše nevysvětlitelné božské a nadpřirozené, a proto podřizovali veškeré své počínání víře. Vskutku zajímavé dílo :-)

5 09.11.2018

Stejně jako někteří čtenáři níže, i já jsem měla pochybnosti, když jsem četla anotaci knihy. Ale chtěla jsem uplatnit slevu, a tak jsem si ji koupila. Musím říct, že jsem byla hodně překvapená. Je to hezké, pozitivní čtení, ale žádné memorování. Člověk se u knížky zasměje i zamáčkne slzu, když autor vypráví silné příběhy ze života (nejen svého) a ukazuje na nich, jak důležitá je morální a mentální síla. Je to obrovská motivace a i já, ač jsem se do výzvy ještě nezapojila, jsem odhodlaná do toho jít - ať už s fialovým náramkem, nebo bez něj :-) A dokonce už mám plán knížkou a náramkem v budoucnu obdarovat několik svých přátel. Určitě je to obohatí a já na to aspoň nebudu sama :-D

5 05.08.2018

Ať žijou levné knihy! Dřív v nich končily nekvalitní a neprodejné knížky a dneska tam člověk sežene takové klenoty, jako je třeba Hříšná Messalina. Koupila jsem si ji spíš do počtu a obávala jsem se nějakého lascivně laděného čtení, ale když jsem zjistila, že kniha poprvé vyšla někdy r. 1934, říkala jsem si, že to snad nebude žádná "pornografie". A není. Je to napínavý historický a psychologický román, při kterém mi tuhla v žilách krev spíš u drsnějších scén s Caligulou, ale naštěstí autor se v detailech nevyžívá, takže mi ani ty dojem nezkazily.

5 24.01.2017

Boboking už to níže shrnul ve velmi zdařilé recenzi, tak k téhle knížce jen dodám, že je to přesně ta, kterou bych i já volila jako knihu roku 2011 na Databázi knih. A jestli mě nepřejede parní válec nebo neporazí letadlo, tak to i udělám* :-)

*) Splněno ;-)

5 24.03.2011