Jeho království
kniha od: Mika Waltari
Historický román Jeho království pojednává o jednom z nejdramatičtějších úseků lidských dějin – o ukřižování Ježíše Krista. Vypravěčem románu je Říman Marcus Manilius Mezentianus, otec hrdiny románu Nepřátelé lidstva, který před nešťastnou láskou k Tulii utíká do vřavy Jeruzaléma a stává se zde účastníkem dějů, jež trvale ovlivnily jeho život. Stává se přímým svědkem Ježíšovy smrti, je zasažen hloubkou jeho poselství a s detektivní posedlostí pátrá po smyslu jeho slov a činů, setkává se s jeho učedníky, matkou, Lazarem, uzdravenými a ostatními svědky zázračného Ježíšova vlivu na své součastníky. Poté, kdy je Petrem jako Říman vyloučen z řad vyvolených, nachází sám sebe v pokoře a dobrotě srdce. Waltari i v tomto díle mistrovsky přibližuje dávné děje a jejich kulturní a ideologické kořeny. Ožívají zde historické společenské reálie římského, egyptského, asyrského a židovského života. Průvodcem děje je opět vzdělaný nezávislý pozorovatel, který díky své schopnosti čistého a noblesního vztahu k lidské individualitě, je i pro dnešní čtenáře přitažlivým a přesvědčivým zprostředkovatelem dávných poselství o vznešenosti lidského údělu. Proto v jeho podání i vzdálená podobenství jsou aktuální naléhavou potřebou lásky a milosrdenství.... celý text
Literatura světová , Romány , Historické romány
Vydáno: 2005 , Český klub
Originální název:
Valtakunnan salaisuus , 1959
více info...
Komentáře (83)
Komentáře 83 Recenze 0
Váhám, kolika hvězdičkami mám tento román ohodnotit. Čtyři, nebo pět?
Tento román byl zpočátku velmi čtivý a zajímavý. Bavil mě. Pak přišla pasáž, která mě příliš nezaujala, jako bychom se točili pořád do kolečka. Vadilo mě, že hlavní hrdina neviděl to, co měl před očima. Závěr románu byl opět působivý.
Celkově je kniha velmi poučná, vhodná k zamyšlení nad různými tématy. Doporučila bych ji čtenářům, kteří se aspoň trochu orientují v Novém zákoně. Četba pak bude podle mého názoru snazší.
Od Miky Waltariho jsem před mnoha lety četl pouze Egypťana Sinuheta a ačkoliv se mi tato kniha líbila, tehdy mě nenapadlo přečíst si některou z dalších autorových knih. Až nyní.
Především díky zdejšímu hodnocení se mi dostal do rukou skvělý historický román, který je něčím víc. Prostřednictvím hlavního hrdiny, který pátrá po Ježíšových skutcích a jejich významu, rozmlouvá s lidmi, kteří byli svědky Ježíšova konání, přičemž sám prochází vnitřní proměnou, má čtenář možnost zamyslet se nad pravou podstatou křesťanské víry a Kristova učení. Mnohem lépe to vystihli čtenáři v předchozích komentářích.
Krásné, zajímavé a obohacující čtení, které mohu i já doporučit. Rovněž chválím nádherný překlad Marty Hellmuthové.
Knihu jsem si vybral jako "navazující dílo" na sérií "Já Claudius", kde se již psalo o nějaké podivné sektě a jakémsi filozofovi, co pobláznil lidi a říká si Ježíš, či jak.
Zatímco v Claudiovi se může člověk dočíst mnohé o příběhu Heroda, tak o Ježíši proběhne pouze pár zmínek. Waltari si naopak na tuto část historie posvítil důkladněji a mně dávalo náramnou logiku sáhnout po této knize jako "po třetí části" a dozvědět se zase další postřehy o době, kdy se psala historie ze zase jiné perspektivy.
No a po dočtení knihy "Jeho království" jsem si potvrdil, že se jednalo o dobrý nápad.
Od Waltariho jsem kdysi četla Egypťana Sinuheta a tuším Pařížskou kravatu, které mi půjčil kamarád. Kravata mne příliš nezaujala, ale Sinuhet mne ohromil a ještě dlouho poté jsem čerpala znalosti tohoto období egyptských dějin právě z této knihy. Protože dlouhodobě trpím nedostatkem nápadů, co číst, sáhla jsem po Waltarim, na něhož mne přivedla hádanka soukromy v sekci Postava hledá autora. Vypůjčila jsem si rovnou i Pád Cařihradu, a protože se mi dle anotace zdál jako akčnější titul, rozhodla jsem se nejprve sáhnout po Ježíši Nazaretském, od něhož jsem si slibovala větší "nudu". Jak já se mýlila!
Knihu jsem začala číst v době Vánoc, tedy Ježíšových narozenin, i když na Velikonoce by to bylo stylovější. Hlavní hrdina přijíždí do Jeruzaléma v den, kdy byl Ježíš ukřižován a stává se svědkem jeho utrpení a smrti. Od dob gymnázia mám povědomí o velikonočních událostech roku 0 i o jednotlivých biblických postavách, přednášky doktora Dršky na UJEPu mi zas přiblížily dějiny raného křesťanství. Svého času jsem poslouchala Weberův muzikál a znám i Quo Vadis. Přesto si mne Waltariho líčení ihned získalo a i když se v knize toho vlastně mnoho neděje, četla jsem se zatajeným dechem, vychutnávala si jazyk vyprávění a oceňovala poznámky překladatelky (to už se dnes moc nevidí). Postavy apoštolů mi byly spíše nesympatické, ale překvapilo mne vykreslení žen. Nejkrásnější pro mne byla scéna u Šimona Kyrénského. Těšila jsem se na každý okamžik, kdy se v ději objeví Ježíš, a upřímně bych se nedivila tomu, kdyby se někdo jen na základě četby Jeho království rozhodl přijmout křest. Pro věřící musí být tato kniha ještě mnohem hlubším a intimnějším zážitkem.
Původně jsem myslela, že Jeho království je druhým dílem, v němž jsou líčeny Markovy osudy v Římě. Naopak jsem se dozvěděla, že existuje pokračování - a v něm snad najdu odpovědi na některé otázky, na které mi Waltari neodpověděl. (I když se bojím Markovy proměny.) Jednu hvězdičku nakonec ubírám za konec, který pro mne zůstal otevřeným a zanechal mne v nejistotě. Po celou dobu četby jsem byla frustrována Markovou „slepotou“, kdy volal po znameních, ale současně k nim byl naprosto slepý. Možná mne to frustrovalo tolik proto, že bych si i já na Markově místě hledala různé výmluvy a vysvětlení a rozumem tišila vše, co poznalo mé srdce.
Komentáře, které vystihují i mé pocity: witiko, má milá alekis, Bethanee, david9690, bekule, mirektrubak a GreenMagritte, která to vystihla větou: „Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života.“
„(…) V těchto dnech ještě mluví Jeruzalém jenom o něm, ale ani nemůžeš tušit, jak krátká je paměť lidu. Jeho učedníci se rozprchnou po světě a vrátí se do svých domovů. Věř mi, za dvě léta si na něho nikdo ani nevzpomene.“
Už dlouho ve mně nic nevzbudilo takové nadšení, takové "projasnění" ducha....
Pravdou je, že jsem knihu začala číst na poznávací cestě přímo v Jerusalémě a tak vše, co v ní je nabylo zcela reálných obrysu...
Úplně zapomenete, že jde o knihu, vstoupíte do děje a spolu se sympatickým Římanem balancujete na tenké hraně nového letopočtu...
Vše co se nám zdá tak jasné, muselo být pro všechny aktéry té převratné události velmi náročné...
Jaké to vlastně bylo?! Jaké to bylo stát u největších událostí v lidských dějinách....
Jak zde píše #Legens, kdykoli se v knize objeví Ježíš, stránky knihy září
Jak toto Mika dokázal, netuším...
Kniha o Novém zákonu i pro ty, kteří nejsou věřící. Tak nějak bych tuhle knihu od Waltariho shrnula. Říman Marcus je svědkem ukřižování Krista v Jeruzalémě a vydá se na složitou cestu víry. Potkává jeho učedníky, snaží se pochopit "jeho království", svádí boj mezi svým filozofickým římským já a mužem, který zkrátka viděl a uvěřil.
.
Pro věřící bude mít tato kniha určitě hlubší význam, avšak určitě stojí za přečtení i pro ostatní. Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života. Krásné je, jak podal Kristovy následovníky jako zmatené a tápající. Vystihl tím víru všeobecně (ne jen tu křesťanskou) jako ne pasivní přijímání nějakých pravd, ale osobní hledání, poznávání sebe sama i bolestné prozření. Že osobní víra není jen útěchou, ale klade na nás nároky, kterým se snažíme svým bytím dostát, že je to cesta osobního dozrávání a leckdy velmi těžká.
.
První část knihy pro mě měla větší dynamiku než druhá polovina, kde se to jen hemží hašteřivými ženami, které se snad všechny jmenují Marie. Osobně jsem si ale tuto knihu o víře užila a dozvěděla se i něco nového z Nového zákona. Nejvíce ve mně rezonoval příběh Šimona Kyrénského, který si spokojeně a spravedlivě žil, měl vše, po čem kdy toužil, dokud mu víra neobrátila život naruby. "Na zemi je tedy více, než vidí oko a než ruka ohmatá jako skutečné, i než lze měřit měrou nebo vážit vahami. To je strašné poznání."
Ještě že jsem jako první četla Nepřátele lidstva. Nevěřila bych, že se mohl otec tak změnit se stářím. Tady ho vnímám, jako aktivního hrdinu hledajícího pravdu.
Moja prvá kniha od Waltariho, prvá kniha z vydavateľstva Petrus. Perfektne vyladené. Luxusná obálka, kvalitný hrubý papier, a najmä skvelý príbeh.
Kniha pojednáva o prerode Rimana Marca, spôsobenom stretnutím s umučeným Ježišom, na pozadí plasticky vykresleného antického Izraela pod rímskou správou.
Krásne čítanie.
V této knize se autorovi povedlo něco neuvěřitelného. Kdykoliv se tam objeví a promluví Ježíš Kristus, tak se ta kniha jakoby rozzáří. Nemáte stejný dojem?
Četl jsem vícero věcí od Waltariho, ale tohle jsem jen poslouchal v audioverzi, což byla asi klika. Přiznám se, že se mi nezřídka stává, že v knihách přeskakuji nějaké popisné pasáže, rozebírání rozličných pocitů hrdiny nebo jiné nezajímavé (neakční) části. Při poslechu to nejde, musel jsem vyslechnout vše a asi díky tomu se mi toto dílo velmi líbilo. Kdybych knihu četl, tak bych jistě některé pasáže přeskakoval asi bych tak přišel o informace, které jsou důležité k chápání děje nebo budování atmosféry.
No....od Miku som cital uz lepsie knihy....dost zdlhave, zbytocne ukecane a Marcus mi postupom casu siel na nervy coraz viac....
Pro mě jedna z nejzajímavějších knížek, které jsem kdy četl. Waltari je můj oblíbený autor, umí psát neobyčejně čtivě a člověk má pocit, že se to mohlo tímto způsobem odehrávat. Příběh líčí, jak hlavní postava cestuje do Jeruzaléma, protože na základě proroctví (různých národů) se tam má objevit nový „vládce světa“. Dorazí tam akorát v době, kdy dokonává Ježíš Kristus na kříži.
Děj se poté točí kolem toho, že se hlavní hrdina snaží vyzískat co nejvíce informací o Ježíši, je světsky zaměřený, takže je pro něj obtížné jeho učení pochopit (natož přijmout). Z mého pohledu dokázal autor postavám vdechnout život a umím si i vcelku představit, že taková knížka někoho přivede ke křesťanství (líčení událostí jinak víceméně odpovídá bibli). Za mě můžu knížku jen doporučit.
Pro mě velké překvapení. Čekal jsem historický román založený na faktech, s fiktivním příběhem. Nečekal jsem, že to bude ještě navíc v kategorii mysteriózních. Ve výsledku si podle mého názoru může čtenář vykládat toto dílo dvěma způsoby – že Ježíš zázraky skutečně dělal a tak je to v knize myšleno, nebo tak, že postavy knihy zažívají svým způsobem kolektivní „fata morgánu“ (ve smyslu živého prožívání věcí, které byly spuštěny nesprávnou interpretací dnes vysvětlitelného jevu/jevů). Nicméně bych se přikláněl spíš k první verzi, jelikož se tam uvádějí přímí svědci, nikoliv „jedna paní povídala“. Zajímavé, pro mě osobně těžko stravitelné. Nicméně knihu jako takovou považuji za přínosnou, jelikož mi přiblížila roli a význam poměrně široké plejády biblických postav.
Strašně zvláštní a zajímavá kniha. Nevím, jestli je to tím, že příběh Ježíše Krista je sám o sobě fascinujícím, nebo jestli se autorovi zkrátka podařilo ho v této knize fascinujícím udělat, ale po celou dobu čtení nutí člověka zamýšlet se nad jeho učením a nad tím, jak to tenkrát vlastně bylo. Nejsem praktikující křesťan a specielně doba kolem Velikonoc mi vždycky přišla spíš nesympatická, ale po přečtení této kniny se na ni dívám trochu jinýma očima.
Knihu jsem nedokázal dočíst. V porovnání s Quo vadis, které je alespoň tématicky blízko (pohan poznává křesťanství lehkým takřka detektivním příběhem) nemá nic, co jsem na Qou vadis miloval. Plastický svět, narážky na mytologii, hloubku, napětí. Přišlo mi, že jen čtu jakýsi slepenec z evangelií. Vnitřní boj hrdiny mě nepřesvědčil. Forma dopisu jakési ženě - proč? Jednak ženu očividně nezajímá, nedostal od ní jedinou odpověď, jednak formu nezachovává. Těžko by psal nekolikastránkové dopisy přímou řečí. Nenašel jsem důvod, proč číst dál.
Kniha mě naprosto uchvátila, román je napsaný čtivě, přece však jinak než všechny ostatní, které jsem četla. Pro mě je to druhá knížka od Waltariho (po Sinuhetovi), ale rozhodně ne poslední.
Pomalý, filozoficko-reflexívny, hĺbavý román, ktorý veľmi málo pracuje s dejom a do epicentra pozornosti kladie dialógy, úvahy, hľadanie pravdy, rozporuplnosť prežívania a konania postáv, mystiku a filozofovanie. Primárnym inšpiračným východiskom je biblický prototext, z ktorého Waltari hojne čerpá citáty, parafrázuje ho, preberá biblické myšlienky, pracuje s biblickými postavami a popritom sa usiluje o vlastný autorský štýl, o unikátne poňatie Evanjeliového príbehu. Atmosféra starobylej Svätej Zeme so všetkými jej nuansami, vrstvami, osobnosťami a celkový kolorit židovsko-rímskeho prostredia začiatku letopočtu sú vystihnuté bravúrne. Autorský rukopis a štýl textu je z formálnej a estetickej stránky na vysokej úrovni. Ale som presvedčená, že na túto knihu jednoducho musíte mať buď náladu alebo povahu. Keďže obsahovo prináša viacmenej "len" spracovanie Evanjeliových udalostí vo forme dlhých reflexií bez podstatnej dejovej línie, číta sa pomaly a zdĺhavo. Osobne oveľa radšej siahnem po samotnej Biblii, ktorá je autentickým a životodarným Božím Slovom a nie len umelecky spracovaným výťažkom z neho. Pritom klasické "dejové" romány z tohto obdobia (Ben Hur, trilógia od Riversovej) sa mi veľmi páčili. Takže áno, za prečítanie to stálo, atmosféra bola vystihnutá výborne, ale Bibliu to nepredstihne, ani sa jej nevyrovná. Preto uprednostňujem viac beletristické a menej filozofujúce románové spracovania Biblie.
Mika Waltari, jak jsem jej doposud neznala. Doba ukřižování Ježíše Nazaretského, kterou provází pocity viny počínaje konzulem Pilátem Pontským a procesy konverze a počátků víry v jeho království nebeském konče. Waltari na postavě římského občana, který chce pochopit a poznat osobu ukřižovaného nevinného člověka, jež beze slova na svou obranu umírá před jeho očima, vstupuje do dilemat jeho idejí a skutků, dilemat židovské víry a vzkříšení Krista. Předlouhé putování Římanovo, ke kterému se připojují ženy, bytosti nestálé a bez práv na vlastní živobytí (ach my ženy).
Waltari zprostředkovává dialogy mezi zúčastněnými, na kterých poukazuje na rozporuplnost přijímání myšlenek Ježíše, jeho ukřižování a znovuzrození. Náročný úkol, který byl zajímavě pojat, na druhou stranu však zaplevelen podružnými úvahami a mnohdy nepochopitelnými reakcemi. Waltarimu zjevně nešlo o zpracování tohoto notoricky známého příběhu, ale o související pochody myšlenkové a duševní. Navýsost zajímavý a ambiciózní záměr, na druhou však trochu moc ukecaný, kde hlavní postavy provádí docela zásadní duševní veletoče. Jsem na sebe pyšná, že jsem dílo dočetla, podruhé už bych jej asi nedala.
Od Miky Waltariho jsem četla Egypťana Sinuheta (skvělé, 5*) a Pád Cařihradu, který byl pro mě napsaný tak nezáživně, že jsem ho jako jeden z mála knih nedočetla. Jeho království je něco mezi tím.
První polovinu knihy jsem přemýšlela o tom, jestli se mi vůbec chce bknihu dočítat. Pak to alespoň trochu vzalo jakýs takýs spád, ale ani tak to Egypťana Sinuheta nedosahuje ani náhodou.
Aby bylo jasno: mám ráda historii, tzn. mám ráda historické romány a mám ráda populárně naučné knihy o historii. Nevyhýbám se ani odborným knihám, pokud nejsou až moc suchopárné. Waltarimu se v Jeho království podařilo bravurně vyhnout všem těmto žánrům. Kdokoliv se zajímá o historii počátků křesťanství, je odrazený množstvím fikce, kterou si Waltari do knihy přidal. Z toho důvodu to rozhodně nemůže být populárně naučná kniha, koneckonců není tak psaná a ani neměla být. Historický román to je možná nejvíc ze všeho, ale na spràvný román je v něm na mé gusto příliš filozofování.
Prostě kniha mě jednoduše neoslovila, ale protože svoji hodnotu určitě má, tak 3*.
Přestože jde o více než 60 let staré dílo, má stále co říci. Snad proto, že jeho děj se odehrává před dvěma tisíciletími a nějaké to půlstoletí na věci nic nemůže změnit. Já osobně jsem se tím pomyslně vrátil ke knize prof. Fundy „Ježíš a mýtus o Kristu“, která na mne mocně zapůsobila.
Literárních počinů, které jsou věnovány Ježíši Nazaretskému a okolnostem vzniku křesťanství, je určitě celá řada (já osobně mám slabost pro Kazantzakisovo „Poslední pokušení“), ale nebyl by to asi Waltari, kdyby k látce nepřistoupil svým osobitým stylem.
Protagonistou jeho románu jeho mladý Říman, který v osobě Ježíše a jeho učení nachází osobní spásu a svůj přerod – řečeno dnešními slovy – dokumentaristicky popisuje ve svých dopisech přítelkyni. Román díky tomu nabývá epistolárního rázu a přibližuje se tak evangeliím zvěstujícím příchod Krista a jeho království.
Dojem umocňuje zvolený jazyk (vždy si u takových příležitostí vzpomenu na jednoho současného českého chrliče historických románů a jeho velmi chudé vyjadřovací schopnosti), který v češtině podržel nádherný překlad Marty Hellmuthové.
Můj další Waltari bude, a to snad nikoho nepřekvapí, román „Nepřátelé lidstva“, jenž na „Jeho království“ navazuje.
Zmínku o Jeho království jsem sem vložil nejen proto, že mi zpříjemnilo část letošního léta, ale také kvůli pocitu, že stojí za to čas od času sáhnout pro starším titulu a připomenout si, jak se kdysi psaly historické romány.
Od Mika Waltariho jsem poprvé četla knihu Egypťan Sinuhet. Po dočtení ve mě příběh ještě dlouho ožíval a přála jsem si, aby pokračoval dál. Kniha Jeho království se mi dostala do ruky po přečtení románu Člověk, který se stal Bohem (Gerald Messadié) a myslím, že to bylo správné načasování. Měla jsem pocit jako bych pokračovala dál na pouti s Ježíšem Nazaretským v odkrývání jeho poselství. Těším se na navazující román Nepřátelé lidstva.
Knihu jsem shodou okolností četla v předvelikonočním období a vrhla tak na celé svátky zase trochu jiný pohled. Vlastně jsem nad tím v minulosti často přemýšlela, jak ta doba i všechno dění asi mohlo vypadat a působit, a proč je vyprávění zachycené v evangeliích pro dnešního člověka tak zvláštní a těžko pochopitelné. Celkově se mi dost věcí osvětlilo a to co jsem znala z Bible dost doplnilo a obohatilo. Lituji, že jsem se ke knize nedostala dříve. Reálie i problematika té doby jsou vylíčeny poutavě a dokázaly utvořit nějaký ucelený obrázek. Doporučuji proto všem, sama nejsem nějak aktivně věřící a velikonoční příběh byl vždycky až moc neuvěřitelný, abych k němu měla nějaký vztah. Ten se mi ale po přečtení této knihy změnil a jsem za to moc ráda!
Nádherný román, není tak napínavý a dobrodružný jako Sinuhet, ale rozhodně to nevadí. Já nejvíce oceňuji to, že příběh je paralelou k hledání Boha. Marcus ho hledá fyzicky, když cestuje po Judsku a Galileji, ale Waltari přitom popisuje hledání duchovní, které jsem zažila také a v mnoha situacích jsem se poznala, takže myslím, že knihu obzvlášť ocení věřící a nejvíc ti, kteří ve víře nevyrostli, ale našli si k ní cestu sami, protože právě o tom kniha je.
Waltari patří k předním autorům historických románů, jeho romány vtáhnou čtenáře do děje a doby a hrdinové nejsou povrchní a jednoduší. Dokonce u čtenáře mohou způsobit, že se o téma začne hlouběji zajímat nebo o něm přemýšlet. Četba po velikonocích ,v covidové době umocnila prožitek svobody a naděje.
Trochu jsem udělal chybu, že jsem si po přečtení prošel předchozí komentáře a teď mám pocit, že nemám co říct... Ale to může být i z knihy samotné, protože ten úžas z ní může přecházet až do oněmění. Určitě jedna z nejsilnějších knih, která mě kdy potkala. Odvážil jsem se k ní až po přečtení Nepřátel lidstva, takže se mi oba díly propojily zpětně, což bylo možná ještě lepší, protože je zajímavé číst úvahy hlavního hrdiny a přitom vědět, co ho čeká. Tím to dostává další rozměr. Nejvíc mě překvapilo, jak jsou si oba díly žánrově nepodobné – druhý na mě dělal dojem výpravného velkofilmu (který svojí efektností občas až přebíjí a znejasňuje vypravěčovu psychologii), zatímco tento je spíš komorní psychologické drama s prvky cestopisu. Skočíte do velikonočních událostí a všemu, co jim přecházelo i následovalo, doslova po hlavě. Vše je neuvěřitelně živé – postavy, prostředí i reálie. Bloudíte uličkami Jeruzaléma a nestačíte se divit. Když vyjdete z města, olivová krajina krásně voní, slunce praží do zad, oslí hřbet po boku se líně pohupuje, z cest pod nohama se jen práší a nabídnutá čistá voda chladí... A za tím vším hluboké otázky, pochybnosti, ale i zrající naděje. Autor se evangelií nejen drží, ale je i vhodně doplňuje a rozvádí – třeba to, co hlavní hrdina vidí v Ježíšově prázdném hrobě, je obraz, který už nikdy nezapomenu a vždy si ho už budu se Vzkříšením spojovat. Děj se posouvá spíš v poměrně dlouhých, ale až na kost opravdových dialozích (i monolozích), které vůbec nejsou nudné, protože v nich s trochou úleku poznáváte sebe sama. Setkání s Ním jsou tak živě skutečná a dojemná, že (stejně jako hlavní hrdina) už prostě nelze zůstat stejný. SPOILER: Ale přeci jen jedno překvapení, ne-li malé zklamání. Pořád jsem čekal, že vedle spousty biblických postav se hlavní hrdina setká i s Ježíšovou matkou, dokonce jsem v tom tušil možnou závěrečnou pointu, ale nestalo se – pouze ji dvakrát letmo zahlédneme. Ale nakonec si říkám, jestli i to nebyl záměr – Jeho království se před vámi otevírá, ale Její tajemství zůstává.
Složitá kniha, zvláštní jazyk, hodně postav... a to téma! Navíc naprosto dokonale, to musím zdůraznit, je popsané prostředí, a to snad ještě dokonaleji mimo město Jeruzalém. Cesta do Galileje, s oslíky, po kamení, trní, hloží... čtenářka vidí krajinu a skoro cítí vůně a pachy... Skvělé!
Vše je tady řečeno v anotaci a v komentářích. Jenom dvě poznámky. První: osobně 100% věřím v existenci Ježíše a v to, že činil tzv. zázraky. Jsou lidé, kteří mají schopnosti, možná ne tak silné, ale mají. Proč by je nemohl mít On, když (tím si nejsem ale moc jistá), krom toho, že byl synem lidským, byl především synem Božím? Povědomí o něm přetrvalo 2000 let, prostě nemohl být jenom vymyšleným neexistujícím mýtem.
Bohužel, (nejen) jeho učení, jeho "návrh ideálního systému" (jakož i mnoho jiných v průběhu staletí), dosáhlo změn ještě za jeho života, neboť lidé si je přizpůsobili tak, aby jim vyhovovalo, ať to mysleli třeba i v dobrém. Lidé už jsou takoví, nakonec z mnoha dobrého a užitečného udělají paskvil. .
Druhá poznámka: autor podle všeho nastudoval, co se dalo, použil dostupné písemné záznamy, jednoznačně především Bibli, aby popsal tu dobu, Ježíše, učedníky, Piláta a mnohé další historicky známé postavy. Vytvořil příběh, který působí velmi věrohodně.
Je to ale pořád jen vyprávění na základě dostupných zdrojů, byť poctivě nastudovaných a kvalitně pospojovaných fiktivní postavou Římana Marcuse.
Pokaždé, když čtu, že vznikla kniha popisující nějakou historickou událost, říkám si: jen ten, kdo tam byl, přímý účastník, jen ten ví, jak to bylo doopravdy. I to je ovšem ošemetné. Lidská paměť je krátká, člověk si uchová jen určité vzpomínky, ostatní kolem a kolem může být zkreslené. Navíc, stejnou událost vnímají různí lidé různě a podávají o ní různá svědectví. Takže takové popisy historie beru s rezervou - a to platí i pro Jeho království, ať je autor renomovaný a dal si s psaním velkou práci - což je vskutku vidět.
Co říct ke knize? Kdo se chce ocitnout na pár hodin v době, kdy byl život už dokonale civilizovaný, měl svůj řád, své prostředky, svůj styl, vstupte. Základní kameny společnosti tehdy byly úplně jiné, než jsou v naší době, což neznamená, že tehdejší lidé byli hloupí, omezení, barbaři. Vedli zajímavé, i když hodně náročné žití, ale ti lidé dokonale fungovali, šlapalo to - a to se mi moc líbí a otvírá mi zas nové pohledy a obzory.
A zamyšlení, které kniha vyvolává, stojí za mnoho. Jak to Ježíš skutečně myslel, jak toho chtěl dosáhnout, zda opravdu věřil, že jeho smrt na kříži přinese lidem vykoupení... to je hodně těžká otázka. Pokud dlí na nebesích u svého božského Otce, možná si říká: vám prostě není pomoci, lidičky.
Po přečtení jsem úplně cítila, jak se okolo rozzářilo světlo a mě naplnila radost. Sice fiktivní příběh, ale opravdu bavitě vylíčen a podložen biblickými fakty.
Nechce se mi poustet do dlouheho cteni, ale tato knizka mi byla doporucena. Jako katolik a nedavno navstevnik Izraele jsem byl rad, ze jsem se do knizky pustil. Evangelia snad znam, ale toto je jine kafe. Palec hore
Zatím jediný můj Waltari, četl jsem asi před 30 - ti lety tehdy ještě neznaje evangelia. Líbilo se mi a myslím, že by se mi líbilo i kdybych četl dnes.
Jsem rád, že jsem si knihu i přes její pro mě složitější formu a styl vyprávění přečetl. Znovu se k ní ale vracet určitě nebudu, protože mě zase až tak nezaujala. Nad smyslem několika pasáží jsem se ale i já v průběhu vyprávění zamyslel, knihu však ale také několikrát odložil, a proto jsem hlavně rád, že jsem jí po mnoha dnech úspěšně dočetl. První třetinu knížky jsem o tom uvažoval tak 10x, ale naštěstí jsem se zhruba po 100 stránkách sžil se stylem vyprávění a pak už stránky utíkaly správným tempem :-)
Štítky knihy
křesťanství Ježíš Kristus finská literatura Izrael starověký Řím rané křesťanství romány v dopisech, epistolární romány historické romány
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Kniha Jeho království je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 700x |
| Čtenářské výzvě | 33x |
| Doporučených | 71x |
| Knihotéce | 274x |
| Chystám se číst | 216x |
| Chci si koupit | 37x |
| dalších seznamech | 5x |