FemmeFragile komentáře u knih

Jako asi většina lidí v posledních letech, i já jsem Nabarvené ptáče začala číst na popud všech těch "recenzí" od známých, jak je nabarvené ptáče hrozné, tragické, skandální, šokující a vůbec barbarsky nelidské. Spíš než touha si něco takového přečíst mě k četbě vedla jakási "akademická" zvědavost, co lidem může připadat v literatuře tak děsivého, že - dle svých slov - musí v polovině přestat číst, protože to "nedají".

No, přestala jsem také číst v polovině. Ale ne proto, že bych popisovaným byla vystrašená k smrti, ale protože jsem se ukrutně nudila. Nabarvené ptáče totiž bylo přesně tím, čím jsem se od počátku obávala, že bude: prvoplánově drastickou báchorkou. Nepopírám, že něco z toho jistě bude mít předobraz v autorově životě, ale jsem naprosto přesvědčena o tom, že velkou část bude tvořit i autorův "umělecký záměr" zvednout čtenářům kufr. Kniha na mě dělala dojem autorova deníčku ze zřejmě ne úplně šťastného dětství a mládí, o kterém vydavatel prohlásil, že moc lidí zajímat nebude, dokud tam nepřidá ještě alespoň pár hektolitrů krve a asi tak vagon hnusu.

Na to, jaká to měla být drasťárna založená na reálných událostech, to byla tak neosobní kniha, že jsem takovou snad nikdy nečetla. Sama trochu píšu (nepředstavujte si ale, prosím, že mám na kontě dvacet románů - to rovnou přiznávám, že nemám) a do každé povídky otisknu něco ze sebe sama, i když třeba píšu čistou fikci. Ale pořád je v tom poznat můj rukopis, vztah k tématu a zaujetí. U Nabarveného ptáčete jsem nic takového neregistrovala. Mechanické a takřka "biologické" popisy všech krutostí mi přišly tak emočně strohé, že jsem je zkrátka nemohla považovat za autenticky prožité... Střídaly se navíc v ostrém kontrastu s idylickými obrazy přírody, aby hnus (ne)lidského chování ještě víc vynikl a odrazil se od milosrdenství přírodních výjevů, ale přišlo mi to opět jen jak snaha čtenáře ještě víc vtáhnout do hry a strhnout pozornost na peklo, které se autor snažil v knize barvitě vylíčit.

Závěrem dodám, že zcela věřím tomu, že se podobné (i horší!) věci ve světě dějí. Čemu ale nevěřím, je to, že se všechny staly Kosinskému.

I zde se mi potvrdilo, že přehnaně zmarketizované knihy nebývají ani zdaleka ty nejlepší. Dobrá kniha se totiž prodává sama. A předně dokáže ve čtenáři vzbudit hrůzu způsobem mnohem "hladším" a sofistikovanějším, než je syrový popis krve a vydloubaných očí.

13 15.07.2020

Knihu jsem dlouho měla na seznamu k přečtení. Nepamatuju si přesně, jak se tam dostala, ale vím, že si místo v něm zasloužila svou anotací, která slibovala jeden z těch zásadních, mrazivých válečných románů, ke kterým se pořád dokola vracím a načítám to téma znovu a znovu. Podle anotace jsem zkrátka čekala něco jako je Slavík nebo Sophiina volba.

Před časem jsem se dostala k audioknize. Předně musím říct, že už po pěti minutách mě štvala protivně namluvená dějová linka, nějak mi to v té audioknize vůbec nesedlo už od začátku... Možná jsem v tu chvíli měla audioknihu odložit a přečíst si raději knihu, třeba by můj dojem byl jiný. Ale když nad tím tak přemýšlím, závěrečné hodnocení by se tím asi tolik nezměnilo. Zprvu mi kniha přišla "ukňouraná", nemohla jsem se do hlavní postavy vcítit a litovat ji. Tyhle kňouravé pasáže střídaly naopak dost mechanické, odosobněné popisy. Asi po třetině knihy mi přišlo, že se to všechno relativně zlepšilo. Franca mi začala přirůstat k srdci, letec byl opředen relativně příjemným tajemstvím, Danielovi by člověk nejradši zakroutil krkem hned na místě. Ale po druhé třetině knihy jsem začala tušit, že už se v knize nic nezmění a dopadne přesně tak, jak čtenář očekává vlastně od samého začátku. Progres postav... nula. Vývoj vztahů mezi nimi... nula. Všichni se chovají stejně jako na začátku, takže mi chybí nějaká jasná spojnice k tomu, jak mezi nimi mohou vznikat nějaké hlubší vazby a proč tak najednou mění své postoje k životu, smrti, lásce, nenávisti. Konec byl vysloveně "trapný". Mainstreamověji končí už jen pohádky pro děti s typicky okřídlenou větou "a žili šťastně až do smrti". "Růže bílá černý les" nemá ani historicky zajímavou zápletku Slavíka, ani emoční závažnost Sophiiny volby. Chybí v ní jakákoli hloubka, návaznost, vývoj postav, historicky přesnější fakta, dokonce i větší rozsah, přestože jsem obecně spíš toho názoru, že ve spoustě knihách je až dost "omáčky", která pro příběh není vůbec podstatná a autor by udělal svému dílu službu, kdyby ho seškrtal. Ale tady chybělo tak asi sto stránek, které by zpomalily uspěchaný děj, nabídly by autorovi víc prostoru některé zmínky dovysvětlit a příběh "tak vůbec" ucelit. Nějaké ty hvězdičky sesbíral snad jen autorův styl, který je celkem příjemný, pěkně plyne, snadno se čte - říkala bych tomu nejspíš "milé tramvajové čtení" - je to přesně ten typ knihy, který můžete číst v tramvaji, protože je to čtení tak odlehčené, že mu nevadí tu a tam nějaké přerušení hlasitým cestujícím nebo přestupy, můžete knihu odložit, aniž byste na ni mysleli každou vteřinu až do večera, kdy se KONEČNĚ budete moci zase začíst, a přelousknete ji za chviličku. Dlouhý úvod, krátký závěr - už jsem četla i horší knihy, ale četla jsem skutečně spoustu lepších. Spíše než tag "Válečné romány", s nimiž "Růže bílá" nemá společného skoro nic, by kniha zasloužila tagy "romance", "fikce" a "nepříliš zdařené prvotiny". Na druhou stranu si myslím, že za další dvě, tři knihy, až se Dempsey trochu rozepíše, by z něj mohl být nakonec vcelku slušný autor.

7 15.07.2020

Před lety jsem úplně náhodně zapnula televizi ve chvíli, kdy v ní běžel film Voda pro slony. Takovéhle "divnonázvy" mě vždycky upoutají natolik, že se rozhodnu dát filmu šanci a omrknout alespoň pár minut, jestli to za to bude stát nebo ne. A stálo. Od té doby jsem viděla film už několikrát a pokaždé mě dokáže fascinovat i dojmout. Když jsem pak zjistila, že je natočený na motivy knihy, dala jsem jí šanci, i když jsem byla trochu skeptická - nezřídka se mi stává, že mě kniha oproti filmu zklame (a stejně tak obráceně), jako tomu bylo třeba v případě Dánské dívky, která v knižní podobě nestála ani za zlámanou grešli. Po přečtení ale nebylo pochyb o tom, že jsem si knihu zamilovala stejně jako film a že to není naposledy v životě, kdy ji čtu, ale budu se k ní s láskou vracet. Jsem moc ráda, že se filmaři skutečně velmi věrně drželi knižní předlohy, od níž se film odkláněl v podstatě jen v detailech, protože kniha se ukázala být skutečně dokonalým materiálem ke zpracování.

Ačkoli obvykle nemám ráda prolínání přítomnosti a minulosti a snažím se takovým knihám spíš vyhýbat, tady to mělo svůj nezpochybnitelný účel, bez něhož by příběh nebyl kompletní. Tematika stáří vs. mládí a vzrušujícího života vs. čekání na smrt v pečovatelském domě tu kontrastovala neskutečně dojemným způsobem... Myslím, že jako zdraví, pracující lidé v produktivním věku máme často sklony staré lidi v domovech pro seniory odlidšťovat, snad kvůli vlastním výčitkám svědomí, a tahle kniha je dokonalou připomínkou toho, že každý z těch lidí byl kdysi mladý a možná vedl život daleko dobrodružnější, než by kdo čekal. Tohle bylo poselství, které jsem si z knihy odnesla mnohem spíš než onu romantickou dějovou linku, která v příběhu zřejmě měla hrát prim. To a nehynoucí lásku ke zvířatům, kterou jako člověk, který bez zvířat po svém boku neumí žít, víc než chápu.

5 19.06.2020

Těžko říct, co je na této knize tak výjimečného. Na první pohled se příběh zdá jako kardinální pitomost - potulný zpocený fotograf od National Geographic zabloudí a zeptá se na cestu ženy farmáře, jejíž manžel a děti se víc zajímají o prase, které později prodají na porážku, než o ni. A odtud se pak rozvíjí milostný příběh zvíci čtyř dní. Milenci se pak už nikdy neuvidí, ale jejich láska trvá po celý život - a nakonec i po smrti, když se potkávají na symbolickém místě. I průměrný čtenář by každou takovou knihu po pár stránkách zahodil jakožto klišé nad klišé.

Ale Madisonské mosty ne. Něco na nich je nesmírně naléhavého, co čtenáře magicky popouzí do čtení. Je večer, skoro půlnoc, a vy už chcete jít spát. Tak dočítáte odstavec. Do tečky na konci stránky. Další kapitolu. A nakonec je skoro ráno a vy máte přečtenou celou knihu a věříte každé řádce v ní napsané. Ačkoli jste celý život přísnými realisty, najednou víte tak jistě, jako že země je kulatá a točí se, že láska na první pohled existuje a že stačí pouhá vteřina v životě, kdy celá vaše životní cesta dostane smysl a směřovala sem, právě do tohoto okamžiku, stejně jako Francesca cestovala z Itálie až do Ameriky a Robert přes celý svět, aby se setkali na verandě farmy jejího muže, a prožili spolu něco výjimečného, co jiné lidé nenajdou za celý život. A stejně tak se jejich cesty nakonec rozdělí, aby za mnoho let dospěly až k řece pod Rosemanovým mostem.

A tohle je zřejmě kouzlo Madisonských mostů. Není to příběh o lásce, nýbrž o osudovosti, a v tom spočívá důvod, proč tuto knihu čtenář nedokáže i přes zjevnou nesmyslnost odložit. Na osud a jeho křížení s osudy jinými totiž svým vlastním způsobem věří každý z nás, kdo se alespoň jednou v životě doopravdy zamiloval.

14 05.12.2019

Stejně jako většina lidí před dvěma lety jsem byla zvědavá na nový knižní "hit" od Pauly Hawkins. Přečetla jsem, líbilo se, líbilo se dost, ale ne dost na to, aby se kniha zařadila k takovým, které bych přečetla víckrát. Naopak se ale líbila dost na to, abych se celkem s gustem pustila do nové knihy od této autorky. Byla jsem zvědavá, jestli dokáže něčím překvapit a navázat tak na gigantický úspěch Dívky ve vlaku, ale musím říct, že osobně se mi Do vody líbila o dost víc a to zejména díky lepší zápletce a podstatně sympatičtějším postavám (sympatické byly dokonce i ty záporné - a kdo by nějakého toho záporáka nemiloval?). Zpočátku se sice pletou všechny dohromady a trvá, než si utvoříte obrázek, jaké vztahy panují mezi různými postavami, kdo je s kým příbuzný a ve které době žije, popř. jak je v dané době starý, ale pokud vám nevadí zpočátku tápat, provede vás autorka těmito spletitostmi celkem pohodlně časem - což možná přispívá k napětí, které při četbě pocítíte.

Nejlepší na této knize je ale to, že nejde o klasickou detektivku, kde je úkolem zjistit, "kdo je vrah" - u Do vody celou dobu tak trochu tušíte, kdo by jím mohl být, ale vlastně vůbec není podstatné, kdo koho zabil - důležité je PROČ. A i když se pročtete knihou až do konce, stejně zjistíte, že zůstává víc nezodpovězených tajemství, než ke kolika z nich jste dostali klíč...

Tohle všechno dává dohromady jedinečnou knihu, jejíž četbu prostě nebudete chtít odložit na další den, a tak se stane, že se ve tři ráno budete napětím klepat pod peřinou, dočítat "do konce stránky", "do tečky na konci stránky", "do konce kapitoly" - a nakonec do konce knihy...

3 17.08.2017

Vůbec se nedivím, že Pianista byl kdysi zvolen za jednu z nejlepších knih o holokaustu... Nevypráví žádný silný příběh z koncentračního tábora, nepopisuje hrůzy vyhlazovacích plynových komor, experimentů na lidech... O to silnější však je, knih z prostředí koncentračních táborů je totiž dnes velká spousta a při jejich čtení čtenář tak nějak "otupí". Tohle je zcela nové, nám dosud zcela neznámá forma zla, a jen stěží si dovedeme představit, jak autor knihy mohl přežít tolik let ukrytý, bez jídla, čisté vody, bez léků a uvržen do úplné samoty a zapomnění, ze kterého se nemohl vymanit, neboť byl všude nežádoucím. Žijeme v době, kdy je pro nás nemyslitelné, že by nás náš soused vydal do rukou smrti, jen aby o chvíli oddálil tu svou, a považujeme takové jednání za zavrženíhodné... Avšak ruku na srdce: kdo z nás by se choval jinak? Kdo z nás by byl ochoten autora nebo jakoukoliv jinou jemu podobnou nešťastnou duši, kterých existovalo tolik milionů, ukrýt za cenu ne života vlastního, ale za cenu života celé rodiny, domu, čtvrti, ... ? Při čtení Pianisty se těmto otázkám nakonec nevyhneme, a už jen proto, že díky ní na chvilku zastavíme a podíváme se sami do sebe, je prospěšná. Pokud nebudeme konfrontováni s vlastní povahou a nespatříme-li její špatnosti zobrazené v knihách, jsme odsouzeni k tomu, aby se podobně strašné události opakovaly - dokud nedokážeme reflektovat, co sami děláme špatně.

11 29.07.2017

Velmi silná kniha, jako svědectví neocenitelná, i když se autor často plete v různých faktografických informacích, což se ale dá omluvit časem, kdy knihu napsal - takřka okamžitě po skončení války, takže neměl možnost fakta ověřit. Oceňuji hlavně jeho odvahu promluvit nejen o cizích, ale i o svých zločinech, jeho přiznání k tomu, že s Mengelem byl relativně zadobře a požíval výhod, které mu Mengele poskytoval, oceňuji jeho sebereflexi v momentech, kdy se zachoval jako lékař a ne jako člověk, kdy někomu nepomohl k sebevraždě - a dnes toho lituje... Jediný důvod, proč dávám jen 4 hvězdičky z 5, je ten, že mi byl relativně nesympatický styl psaní, spousta vykřičníků, zvolacích vět, strohých popisů střídaných snahou o literární jazyk... Nejsem si jistá proč, ale relativně špatně se kniha místy kvůli této nekonformitě stylu textu četla...

2 11.07.2017

Když se mi kniha dostala do ruky, měla jsem tou dobou už bohužel odkoukaný film s Jackem Nicholsonem v hlavní roli - kdysi nám to pouštěli ve škole pro "popularizaci angličtiny", ale já z toho tehdy měla dost špatný zážitek, zejména kvůli tomu Nicholsonovi, který mě začal štvát už v Přeletu nad kukaččím hnízdem a tady ve své hitparádě pokračoval... Knihu jsem tedy brala do ruky dost s odporem, zápletka mi podle filmu přišla dost - s prominutím - "debilní" a jediný důvod, proč jsem se k rozečtení odhodlala, byl ten, že jsem tou dobou neměla na čtení co jiného. Když jsem si však odmyslela Jacka jako Jacka Nicholsona, a představila si pod ním někoho, kdo nevypadá už v základu jako úplný šílenec a kdo se tím šílencem teprve stává, otevřel se mi další neuvěřitelný Kingův svět plný neodůvodněné hrůzy, strachu z něčeho, co není vidět, není slyšet a o čem ani nevíme, zda to vůbec existuje... Vzhledem k tomu, že jsem knihu četla na dovolené v hotelu, dovedete si asi představit, jak jsem po čtení "ráda" chodila po tmě do koupelny, kde naštěstí ovšem byla sprcha a ne vana. Stephen King je zkrátka jeden z těch autorů, který vás dvěma slovy přesvědčí úplně o čemkoli, že je to skutečné a může se to stát, a zde tomu bylo nejinak... 4 hvězdičky dávám jen proto, že jsem od Kinga četla několik ještě lepších knih, ale pokud bych měla hodnotit ne v kontextu autora, nýbrž v kontextu všech autorů, byla by tahle kniha někde na vrcholu a klidně bych jí těch 5 hvězd dala.

Všem milovníkům filmů však radím, aby si nejprve přečetli knihu, než začnou soudit podle filmu...

4 10.07.2017

Myslím, že po dlouhé době mi při psaní recenzí došla slova. Nedokážu vyjádřit, co ve mně tato kniha zanechala, přesto že je tak prostá a vlastně o ničem - dobře, banda kluků, co se bůhvíproč přihlásila k dobrovolné smrti, jde, jde po silnici - prostě nuda - a postupně umírá. Banalita. Přesto z děje, který je tak absurdní, až je nezajímavě jednotvárný, King alias Bachman udělal knihu, na kterou nikdy nezapomenu. Postavit děj jen na monotónnosti a sporadickém pološíleném dialogu je nesmírnou odvahou a ukazuje to pouze, že King je v současné době jedním z nejlepších spisovatelů, jací po světě chodí a snad i kdy chodili... Mám za sebou několik z jeho knih a myslela jsem, že už nic nepřekoná jeho Zelenou míli, ale spletla jsem se. Tahle kniha se jí zařadila rovnocenně po bok. Obě knihy se vyznačují brilantním zobrazením nepřekonatelné vůle k životu, ale také okamžiky smíření se s ním...

Jestli bych měla jednu knihu ze všech na světě někomu doporučit, nedokázala bych si jednu jedinou vybrat. Ale tahle by rozhodně patřila k těm, mezi kterými bych se rozhodovala.

12 21.06.2017

Brilantní závěr skvělého literárního počinu! Závěr překvapivý, příjemný, se šťastným koncem - trochu červené knihovny nikdy nezaškodí, když je používána jako vhodné koření. Musím říct, že se k autorovi ještě ráda vrátím, naskytne-li se příležitost, rozhodně je v žánru fantasy velmi příjemným objevem.

2 04.04.2017

První díl knihy byl pro mne mile překvapujícím literárním objevem, proto jsem se rozhodla přečíst i zbytek trilogie. Popravdě byl tento prostřední díl spíš dílem "spojovacím", i když jeho závěr byl opravdu nečekaný. Nedá se mu ale celkem nic konkrétního vytknout, děj postupoval tak akorát rychle, čtenář se jím rychle a snadno prokousává. Trochu mi koncepce této trilogie připomíná sérii Harryho Pottera - první dva potterovské díly je čtenář (většinou spíše hodně mladý) fascinován, je uváděn do světa fantazie, který je ale zároveň růžový, visí nad ním jen "nepatrná", velmi vzdálená a abstraktní hrozba; ta se pozvolna a nenápadně v prostředku série zvětšuje, tak jako tady. Najednou přichází v pátém díle naprostý zlom, a ten přichází zde na konci knihy. Na závěr se vše schyluje k veliké bitvě, kterou už čtenář prožívá ne jako dítě, ale jako dospělý, a teprve doceňuje genialitu celého díla - nejen fantazijní stránku, které si všímal jako malý, ale hlavně stránky lidské, ponaučení, které má série přinášet. Tady to vidím a oceňuji také. Velmi dobrá trilogie, doporučuji!

1 04.04.2017

Román Manfreda Macmillena je bezpochyby pozoruhodným českým literárním počinem. Pravda, není šálkem kávy každého čtenáře... Četba této knížky je poměrně náročná, je potřeba jí věnovat hodně času a hlavně chuti číst mezi řádky. Nicméně pozornému čtenáři může poskytnout mnoho, hlavně nezapomenutelný estetický dojem, hlubokou sondu do složitosti lidské duše a bytí. Příběh sám o sobě je jen vedlejší. Můžu na tomto místě slíbit, že vydržíte-li číst až do konce, bude vás polovinu času mrazit v zádech, nikoli kvůli příběhu, nýbrž díky mistrnému stylu, kterým Karásek ze Lvovic vládne. Máte-li rádi literaturu vysoké úrovně, homotextuální motivy, dekadentní styl i způsob života a hlavně zbytek Karáskova díla, pak račte býti vítáni v temném světě Manfredově!

1 04.04.2017

Jestli byl pro mne nějaký moment v mém literárním životě zásadní, pak to byl přesně ten moment, kdy jsem do ruky poprvé vzala knihu od Michaela Cunninghama...

Pravda, žádným dílem už nejspíše nepřekoná sám sebe a své Hodiny, ty zůstanou již navždy záležitostí mého literárního srdce, ale Tělo a krev, ač mne obvykle rodinné ságy příliš nebaví (výjimku tvoří snad jen Zabiják od Émila Zoly ruku v ruce s celou literární sérií Rougon-Macquartů), mne jednoduše na samém svém začátku chytlo a do poslední stránky nepustilo... Je to kniha skutečně zvláštní a do jisté míry je o každém z nás, neboť každý má na tomto světě nějakou rodinu, která udělala ty či ony chyby, nese si s sebou své kostlivce ve skříni, své omyly a přešlapy, které udělala ve výchově svých dětí a kterými právě tyto děti byly ovlivněny po celý zbytek života. Do jisté míry je Cunningham pokračovatelem naturalistické tradice, kterou započal právě Émile Zola, přesně v Těle a krvi zobrazuje determinaci člověka prostředím, ve kterém je vychováván. Každý člověk v linii si s sebou nese chyby svých předků, k nimž přidává své vlastní, až celá dynastie končí rozkladem, neboť základy - již na začátku chatrné - nemohou pod tíhou viny dál stát.

Michaelu Cunninghamovi se klaním... Troufám si ho bez nadsázky označit za jednoho z nejlepších spisovatelů, které máme, a oceňuji, že "popularizuje" a "dělá normálnějšími" také témata, která dříve byla tabuizována a stále ještě nejsou v literatuře zcela běžná - témata homosexuality, transgenderu, pokřivených vztahů, sexuálně přenosné nemoci, prostituce...

Jediné, co mi skutečně u knihy zkazilo náladu, byl její doslov. Jak považuji celou odeonskou edici, do níž Tělo a krev patří, tak právě v ní ve velké míře těžce pokulhávají doslovy. Četla jsem z této edice již asi 3 nebo 4 knihy, a všimla jsem si jedné pozoruhodné věci - doslov by podle mého měl být klíčem (nebo dokonce několika klíči) k novému chápání děje. Měl by čtenáři nabízet nové, čerstvé, svěží úhly pohledu a nové hypotézy, "co asi autor tím a tím myslel". To se však zpravidla u těchto knížek nestává. Autoři doslovů jen v celé prostotě sumarizují děj díla, asi jako průměrný školák u maturity, který nechápe, že nemá převyprávět děj, ale zachytit pointu a vliv díla, číst mezi řádky. Jsem ráda, že naši přední literáti, kteří doslovy píšou, umí tak hezky citovat, jde jim to dobře (co si budeme povídat, citují dokonce doslovně, a právě tyto citované části z knihy tvoří snad celou třetinu doslovů). Ale od odborníků jejich kvalit bych očekávala mnohem více, a nedočkala jsem se. Přiznám se, že z toho jsem velmi rozmrzelá, neboť jsem zvyklá pokoušet se dílo interpretovat po přečtení z několika možných úhlů pohledu, zamyslet se, proč je napsáno tak, jak napsáno je, co mohlo autora vést k tomu, aby jej tak napsal, a jaké poselství pozornějším čtenářům, nejen konzumentům literatury, které berou v potaz pouze to, co je přímo doslovně napsáno, chtěl předat. Právě těmto konzumentům by mohl pomoci doslov, který by je donutil nad dílem zapřemýšlet, a nedělá-li to, pak mi přijde, že jsou tito lidé, kteří si neumí z díla ony skryté podtexty extrahovat sami, bez nápovědy, okrádáni...

2 20.02.2017

Tampa je velice svérázné dílo... Těžko o ní povědět něco konstruktivního a objektivního, protože na poli pokroucené morálky je každý krok jakýmkoliv směrem jaksi riskantní. Zkráceně: dílo mě oslovilo už při zběžném listování po Vánocích zlevněnými knihami, když jsem ho náhodně rozklikla - přiznám se, že zcela náhodné to vlastně nebylo, zaujala mě totiž obálka, která je mi svou designovou úpravou povědomá z knihy nedávno čtené, Baby Jane, knihy ze stejné odeonovské edice Světová knihovna. Protože mě Baby Jane uchvátila, vsadila jsem na to, že by další knížky z této řady mohly být přinejmenším stejně dobré, už jen proto, že Odeon bývá zárukou kvality, a nemýlila jsem se (pro jistotu jsem Tampu rovnou objednala - a za dva večery přečetla -, stejně jako na jedno z děl od M. Cunninghama, které na přečtení ještě čeká).

Co se týče tématu, z hlediska morálky dílo zkrátka hodnotit nemůžeme (už jen proto, že sto lidí by na ni mělo sto různých názorů, a v téhle oblasti je až příliš snadné odsoudit něčí názor). Co je ale více než dobře hodnotitelné, je perfektní vytříbený jazyk, který autorka pro svůj román zvolila, jak dobře a s lehkostí dokázala podat dějové (zejména sexuální) scény, které díky tomuto čtenáře nepobuřují, ale umožňují mu se do situace vcítit a snad prožít i trochu vzrušení, ale také myšlenkové pochody. Leckdo by mohl říct, že ho hlavní hrdinka pobouřila a znechucovala, na druhou stranu podle mého nejvíce moralizují ti, kteří z jejího jednání pociťují sami jakési zvrácené potěšení, a snad by v skrytu duše i po něčem takovém zatoužili - samozřejmě nemyslím přímo styk s nezletilými, ale ruku na srdce, kdo z nás někdy nepocítil touhu udělat něco, po čem prahne, bez ohledu na prospěch jiný než vlastní? Bez ohledu na to, komu všemu by takové jednání mohlo ublížit? Člověk je tvor sobecký, a Tampa to ukazuje se syrovostí sobě vlastní. Možná to je právě to, co čtenáře tak pobuřuje...

O jedinou vadu na kráse se snad zasloužil pan Richard Olehla, jehož doslov mě nejenže nenadchl, ba přímo "urazil" svým prvoplánovitým a dost zevrubným výkladem díla, který zasahuje pod povrch textu jen velice zběžně, ač je Olehla jinak ve všeobecném povědomí relativně uznávaným autorem doslovů a pracuje hned v několika institucích zabývajících se - ne nedobrou - literaturou. Zde mě však jeho doslov neoslovil a předčasně ukrátil chvíli, kdy ve mně právě přečtené dílo doznívá. Už vím, proč občas trpím k doslovům lehkou averzí a do jejich čtení se pouštím jen z toho důvodu, že nesnáším knihy nedočtené do úplně poslední stránky.

7 09.01.2017

Na knihu jsem měla velké nároky a očekávání, neboť si nešlo povšimnout, že ji v poslední době čte snad úplně každý kolem mě...

Musím říct, že mě ve většině nezklamala, dobře se četla, nabízela rovnocenný poměr mezi "psychologickou" i dějovou rovinou a linií. Jediný mě snad trochu zklamal konec, přišel mi jednak trochu uspěchaný, nedotažený, jednak hrozně banální, triviální a očekávatelný. Čekala jsem spíš něco více "ohromujícího", na druhou stranu žijeme v realitě, a nemyslím si, že by bylo ve výsledku dobré pouštět se do nějakých nepravděpodobných konspiračních teorií, kdo, jak a proč...

Každopádně ačkoliv tu spousta lidí má problém se ztotožněním se s hlavní hrdinkou, tak já ho, ruku na srdce, prakticky neměla vůbec. Ne že bych byla oteklá čtyřiatřicetiletá zhýralá a zanedbaná žena, věčně po ruce gin-tonic nebo víno, ale líbil se mi jaksi onen její vnitřní boj s alkoholem, jak se střídaly momenty, kdy si svůj problém uvědomovala, a kdy se z ní pod jeho vlivem stávalo monstrum, jiný člověk. Je pravda, že člověk, který má výrazný problém s alkoholem (na což Rachel už měla celkem slušný náběh), žije spíš v oné druhé polovině své bytosti, ale takhle nějak to může nakonec vypadat také, a na Rachel bylo sympatické, že se nesnažila svou dokonalost před divákem předstírat (jako tomu bylo například ve Zmizelé, která mi něčím neustále při četbě Dívky ve vlaku tanula na mysli). Hůře jsem se ztotožňovala s Annou, nakonec jsem ale přijala i ji.

Musím říct, že se mi kniha opravdu líbila, padla mi za oběť během několika cest hromadnou městskou dopravou a dnešního odpoledne, kdy jsem se od děje už prostě nedokázala znovu odloučit a počkat si až do zítra. Což už samo o sobě celkem o kvalitě knihy svědčí. Určitě tedy zcela nepromarníte svůj čas, pokud si ke knize najdete svou čtenářskou cestu.

P.S. Nemůžu vystát knihy psané jako deníkové záznamy... Zde? K mému naprostému překvapení mi to nejenže nevadilo, ale dokonce mi to perfektně doplňovalo námět knihy, přišlo mi, jako kdyby celá kniha byla v podstatě koncipována jako vlakový jízdní řád. Který je ne vždy bez vad na kráse...

1 05.01.2017

Jak jsem zpozorovala, této knize spousta jejích čtenářů vytkla, že není "chronologická" ani příliš srozumitelná, a dali jí možná až příliš příkré hodnocení... Já to ale vidím přesně obráceně. To, jak je kniha sepsána a koncipována, nutí čtenáře k přemýšlení, vlastní vizualizaci a podání děje, musí si dohromady sám dávat souvislosti. Jistě, tohle není nic pro "líné" (bez pejorativního nádechu) čtenáře, kteří knihy konzumují asi jako polévku z piksly - chtějí se k ději dostat snadno a rychle, chtějí ho pochopit hned. Pro takové bych samozřejmě knihu nedoporučila. Ale pokud je někdo fajnšmekr a nevadí mu si na dobré ("literární") jídlo počkat a ocenit ho až zpětně, pak je Baby Jane pro něj to pravé.

V Baby Jane se vždycky musíte tak trochu dívat za roh... Nebrat to, co vidíte, co čtete, jako hotovou, celou, jednotnou informaci. Každý řádek v ději má za sebou ukryt ještě jeden řádek, který pozornému čtenáři po přečtení knihy a po vložení do kontextu dalších takových skrytých řádků poskytne komplexní náhled na to, o co celou dobu šlo... Ne o to, že Piki je cool lesba, ne o to, jaký má Piki se svou nepojmenovanou přítelkyní krásný vztah, vlastně možná ani ne o duševní chorobu, ale o to, že život není snadný. Není vždy růžový a už vůbec ne krásný. I v těch nejšťastnějších chvílích si s sebou lidé nesou těžká břemena, která někdy nemohou unést sami. A někdy je nemohou unést vůbec...

3 31.12.2016

Velice užitečná příručka pro všechny, kdo začínají s psycholingvistikou. Autorky se snažily o předání co nejvíce informací co možná nejjednodušším způsobem, vzhledem k velmi abstraktnímu tématu se to však ne na všech místech daří. Proto doporučuji ještě kromě četby účast na přednášce.

18.11.2016

Lady Fuckingham je bezpochyby jedno z nejzvláštnějších a "nejpochybnějších" děl, jaká jsem kdy od klasických autorů četla. Kdo alespoň trochu zná tvorbu Oscara Wilda (a ještě spíše jeho život a založení), asi by do něj neřekl, že z jeho pera vyjde podobně "nízký" žánr, a už vůbec ne, že jeho hlavní hrdinkou bude žena, hrdě se oddávající chlípným hrátkám s muži i ženami - jediné, co chybí, jsou asi už jen zvířata a mrtvoly (v tomto případě vás docela dobře mohu odkázat na Karáska ze Lvovic nebo Markýze de Sade, tam se jistě něco takového najde) - možná proto je jeho autorství tak zpochybňované, a vůbec bych se nedivila, kdyby text opravdu nebyl jeho.

Co se knihy týče, rozhodně v tomto díle nečekejte závratnou zápletku: v celé knize se - jak říká sama hlavní postava Beatrice - totiž jen šuká, šoustá, šouní, píchá a roní milostné šťávy.

Spíš než cokoliv jiného bych Lady Fuckinghamovou označila za malý exkurzi do zvrácené stránky Wildovy doby - což není až tak špatná nabídka. Za mě tři hvězdy.

5 16.11.2016

Kdysi, když jsem viděla poprvé filmovou adaptaci této knihy, podařilo se mi zjistit, že existuje i knižní verze, o které jsem do té doby nevěděla, a od toho momentu jsem dlouhá léta váhala, zda si knihu skutečně chci přečíst. Film mi přišel tak dokonalý, že jsem se bála zklamání z knihy, přestože obvykle mám raději knižní předlohy než filmy. Letos jsem se konečně rozhodla, že si kniha přeci jen zaslouží být přečtena, a pustila jsem se do ní.

Nechci říct, že bych byla vyloženě zklamaná. To vůbec ne... Avšak existují určité věci, které knize nemohu zapomenout a odpustit, a kvůli kterým již napořád budu mít raději filmové zpracování a filmovou Sophii, bravurně a nepřekonatelně ztvárněnou Meryl Streep.

Každá částečka vašeho těla umírá proti té nespravedlnosti, příkořím, které se v Sophiině životě staly, větším dílem náhodou. Avšak v knize je Sophie líčena jako člověk, jako člověk z masa a kostí, se všemi osudovými, životními chybami, které ji dovedly dovedly až tam, kde skončila svůj život. Proti ní je filmová Sophie pouze loutkou, s níž si krutě pohrál osud, a můžeme se snadněji ztotožnit s jejími (byť špatnými) volbami, kdežto při čtení si někdy (i když provinile), musíme nesměle připustit, že za život, který žije, může Sophie sama. Jde mnohem snadnější soucítit se zářivou Sophií, nositelkou jakéhosi vnitřního světla a nesmírného charisma, Sophií romantickou a přesto cudnou, která svůj osud přijímá, jak jí přijde do cesty, než se Sophií, která má za sebou situace, v nichž ji jako čtenáři zkrátka vidět nechceme, ať už jde o její volby, o její chování a interakce s ostatními, o její "promiskuitu" a tělesnost...

Takový je ostatně i knižní Stingo. Zatímco film nám nabízí pohled na vystrašeného mladíčka, ve kterém postupně roste platonická láska nesmírných rozměrů, takových, že by se kvůli lásce k Sophii nechal smést z povrchu světa všemi těmi hrůzami, které prožila, a které mu v pohnutých okamžicích vypráví, v knižní verzi nalezneme pouze Stinga, zoufale toužícího po tělesném kontaktu, Stinga žárlivého a do jisté míry až sobeckého.

Jediný, kdo zůstává v nezměněné podobě, je Nathan, ve vší své šílenosti a horečnaté nemocnosti, která ho nutí jednat se Sophií stejně v knize jako ve filmu.

Přestože mám ráda realismus a věci popisované tak, jak v životě jsou, byla jsem nakonec hrozně rozčarovaná z toho, že Sophiina volba se červené knihovně neblíží ani náhodou, nedotýká se jí ani tak málo, jako film. Když se dočítáte o válečných hrůzách, doufáte, že svět, který existuje nyní, bude jakýmsi způsobem "měkčí", že jeho hrany budou ohlazené, aby se o ně nikdo nemohl zranit, ale nakonec zjistíte, že ač se tak současnost netváří, je možná horší, než prožitá minulost... A to jako čtenář, který soucítí s hlavní hrdinkou, zkrátka slyšet a číst nechcete.

Přes to všechno jsem musela Sophiině volbě dát 5 hvězd, vlastně i přes to, že takové dílo by mělo stát mimo veškerá hodnocení, protože posuzovat tak závažné a tragické dílo je téměř svatokrádeží a žádné pozemské hodnocení vám nepřipadá dostatečné... Každopádně bych knihu doporučila naprosto každému, ba dokonce bych ji možná dala každému přečíst povinně, neboť právě ona od vás, víc než jiné knihy, bude očekávat velkou čtenářskou spolupráci, ať už ve znalostech či emocích. Alespoň jednou za život by tuto knihu měl držet v ruce každý člověk, který má v sobě alespoň kousek citu...

10 11.11.2016