evismaior komentáře u knih

(SPOILER) 80% - trochu se zdráhám označit jako spoiler něco, co se dá běžně dozvědět z Wikipedie, ale jelikož tuto knihu mnozí čtou spíš jako román a napjatě očekávají, jak dopadne, tak budiž. Nicméně pro mě to byl zajímavý pokus australské autorky, která se během své návštěvy zamilovala do Islandu, zamyslet se nad osudem posledního člověka popraveného v roce 1830 na tomto drsném sopečném ostrově a pokusit se představit si, jak asi vypadal život osiřelé a chudé Agnes Magnúsdottir a co ji tak asi mohlo vést k tomu, že se podílela (nebo možná ne až tak) na vraždách Nathana Ketilssona a Pétura Jónssona. A to vše jak na základě studia historických archiválií, které autorka v knížce i uvádí, tak i pověstí, jež se dodnes na Islandu vyprávějí.
Ocenila jsem nastíněnou atmosféru drsného islandského venkova a ne zrovna komfortního života v příbytcích s drnovou střechou, kde se topilo rašelinou a trusem - úplně mě to vrátilo do několika týdnů, kdy jsme před lety sami prolézali islandské skanzeny a zkrátka tu duši to mělo. Příběh Agnes a její lásky k Nathanovi, jeho zrady a toho, co se na jeho farmě v onu osudnou noc stalo - nějak tak to asi klidně mohlo být. A čas, který Agnes strávila v rodině strážníka pověřeného, aby se o ni do popravy postaral - čtenář by jí přál, aby alespoň u těchto lidí včetně kněze Tótiho skutečně nalezla pochopení tak, jak si to autorka vysnila. Někdy jsem sice měla problém uvěřit, že by ti prostí lidé sedření každodenní tvrdou honbou za obživou přemýšleli tak hluboce, jak to autorka v jejich dialozích nezřídka uváděla, ale například mě zaujalo, že už v té době údajně všichni Islanďané byli gramotní. Zkrátka moc zajímavá kniha, a jelikož se už léta šušká o filmu s Jennifer Lawrence v hlavní roli, tak se ráda nechám překvapit, jestli z toho něco vzejde.

5 20.10.2023

90% - Jirka vyrůstá v hyperekologickém prostředí rodičů - aktivistů, nemá ani televizi, ani počítač a děti ve škole se mu smějí pokaždé, když otevírá svačinovou krabičku s ňamkami typu brokolicový koláč. A pak narazí na novou sousedku Aničku, jejíž rodiče nemohou být snad větším kontrastem - tatínek Erik je spolutvůrcem geniálního počítače Kosma, s jehož pomocí se třeba můžete proletět po Sluneční soustavě na kometě (a četné srozumitelné a celkem podrobné vysvětlivky a krásné fotografie z vesmíru vám ten zážitek perfektně dokreslí), a rád by našel planety vhodné pro život. Jenže je tu samozřejmě i záporák, který si Kosmovo využití představuje úplně jinak...
Knihu jsem vybrala pro syna, který raději programuje než čte, sledování vymyšlených příběhů považuje za ztrátu času, ale kvůli čtenářskému deníku do školy číst musí - a tady jsem si říkala, že při nejhorším bude mít alespoň ty doprovodné informace. Po dlouhé době jsem ale viděla, že ho něco konečně chytlo a dokonce četl i bez vyzvání (naposled se tohle povedlo u knížky To je metro, čéče, kde je příběh spojený s informacemi o pražském metru). A já sama si od Hawkinga přečtu cokoli - a tady mě příjemně překvapilo, jak do děje dokázali s dcerou zakomponovat i moderní poznatky o černých dírách, respektive o jejich vypařování (a taky pobavilo, vzhledem k tomu, kdo s touto koncepcí přišel:-)). Akorát jsem při čtení cítila trochu rozpaky ve chvílích, kdy mi připadalo, že vědec jeho formátu by nemusel mít zapotřebí si utahovat z lidí jiného smýšlení (Jirkovi rodiče chvílemi působili málem jak z nějaké ekosekty). Na druhou stranu, on si uměl utahovat i sám ze sebe. Určitě sáhneme i po dalších dílech série.

5 28.05.2023

85% - Jedna z prvních knih, která se pokusila laické veřejnosti vysvětlit věci tak abstraktní a složité, jako je velký třesk, černé díry, rozpínání vesmíru a možná i jeho následný kolaps, pokusy o sjednocení teorie relativity a kvantové mechaniky, a jelikož jde o pojednání o času, tak samozřejmě i jeho povahu - co to vlastně je čas, jaká je jeho souvislost s druhou termodynamickou větou o narůstání entropie, jak jinak, než že si my lidé i naše počítače pamatujeme jen minulost a nikoli budoucnost, lze dokázat, že čas může plynout právě jen jedním směrem, jak to souvisí s rozpínáním vesmíru (a běžel by čas v případě jeho kolapsu pozpátku? Byla by v době kolapsu vůbec možná existence bytostí, jako jsme my?) a třeba také to, zda všude pro všechny pozorovatele plyne čas stejnou rychlostí. Dnes již existuje na toto téma mnoho podrobnějších publikací zahrnujících i poznatky, k nimž se dospělo od roku 1988, kdy Hawkingova kniha vyšla, takže nemohu říct, že bych se dozvěděla něco nového. Co mě ale zaujalo hodně, byl ten přesah do náboženských otázek - člověk tak nějak automaticky považuje vědce za ateisty, protože přece vše lze vysvětlit vědou a není třeba žádného zásahu shůry. Hawking se tomu ovšem nebrání a hledá možnou přítomnost Boha málem za každou černou dírou - ať už rozebírá důvody, proč má vesmír shodnou teplotu všude, a to i v místech, která jsou zkrátka příliš daleko od sebe na to, aby si mohla informaci o své teplotě vyměnit a teplotu vyrovnat (- není to náhodou způsobeno tím, že už soubor fyzikálních zákonitostí v době velkého třesku byl natolik přesný, že teplota zůstala všude stejná - a kdo tato pravidla vytvořil?) anebo dává Bohu dostatečný prostor v prvku neurčitosti, který do vědy přináší kvantová mechanika. Inu asi pořád lepší nějaká ta neurčitost a naděje, že snad můžeme rozhodovat o svém osudu, než opačná deterministická teorie, podle níž by s dostatečnou výpočetní kapacitou a znalostí všech vstupních informací bylo možné přesně vypočítat, jak bude naše budoucnost vypadat, a nikdo by na ni nemohl mít vliv...

"Dokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má i stvořitele. Je-li však vesmír uzavřen zcela sám do sebe, nemá-li hranici či okraj, potom nemá ani počátek, ani konec, prostě je. Jak potom máme chápat úlohu Stvořitele všehomíra?"

5 27.02.2023

80% - ředitelka francouzského nakladatelství Juillard Vanessa Springora způsobila svým románem v roce 2020 ve Francii celkem pozdvižení. Popisuje v něm, kterak ve třinácti-čtrnácti letech jako mladičká dívka dávající po rozvodu rodičů přednost spíš knihám navázala sexuální vztah s obdivovaným literátem G.M. ověnčeným mnohými cenami, jak tento vztah probíhal a jak ovlivnil její další život. Kniha je tedy vlastně její autobiografií a dotyčný je skutečnou postavou známou ve francouzských literárních kruzích. A z toho možná mrazí ještě víc - Gabriel Matzneff svou preferenci nezletilých nikterak netajil a ve svých knihách barvitě popisoval své vztahy s mladičkými dívkami, svoje vyjížďky za chlapečky na Filipíny, neváhal na toto téma hovořit v televizních debatách a obhajovat tyto vztahy, které s neotřesitelnou sebedůvěrou považuje za povznášející i pro toho nedospělého člověka. A řada francouzských osobností z literárních kruhů ho dokonce otevřeně podpořila v petici proti kriminalizaci takového jednání z roku 1977 (mj. i Jean-Paul Sartre nebo Simone de Beauvoir). Tak nějak se prostě vědělo, že je to pedofil, ale nikdo se nad tím moc nepozastavoval, dokonce to celkem skousla i autorčina matka (v knize je zmíněno, že s vědomím dceřina vztahu zvala G.M. k nim domů na večeře a dodnes na toto autorce říká, že prostě byla jako dívka předčasně vyspělá a měla svoji hlavu a ona s tím jako matka nic moc nemohla dělat). Až když Springora vydala svůj román, zahájila policie proti osmdesátníkovi Matzneffovi vyšetřování (ovšem autorka si byla vědoma toho, že už je vše promlčené a snad i proto čekala s vydáním tak dlouho - dá se říct, že jí šlo spíš o vyvolání té společenské diskuze, než aby ho po letech viděla za mřížemi, knihu prý začala psát ještě před hnutím Mee too jako způsob jak se vyrovnat s tím, co prožila a s čím pak v sobě bojovala celý život).
Těžko tedy nějak hodnotit literární kvality autobiografického díla. Autorka píše s jistou mírou dospělého nadhledu a ironie (kamarád začal mít zájem o jiné dívky, matka má peníze jen ze zdlouhavých korektur a dceři se moc nevěnuje, otec se na ni vykašlal úplně a zanechal v ní "prázdno a nesmírnou potřebu něčího pohledu. Všechny přepoklady tedy mámě pohromadě".), což na jedné straně působí sympaticky a čtivě, na druhé straně jsem v tom cítila spíš dospělou ženu, která možná spíš podvědomě než záměrně vše popisuje tak, aby nemohla být viněna z ženské hysterie (což Matzneff v souvislosti s dospělými ženami často zmiňuje) - a zkrátka ten pohled dospívající dívky se z toho trochu vytrácí - kniha je navíc poměrně krátká a útržky z autorčina dalšího života negativně ovlivněného touto zkušeností jsou spíš zkratkovité.
Zaujala mě ale její snaha najít odpověď na otázku, zda lze nějak omluvit vztah padesátiletého a třináctileté - a zvláštní je, že její odpověď zní ano, ale ve zcela odlišných případech, kdy by šlo o skutečnou lásku muže, který se do té dívky zamiloval nikoli kvůli jejímu věku, ale prostě kvůli ní - a jinak měl vždy vztah s ženami ve svém věku, není to žádný "specialista" na dospívající mladé lidi.

5 23.02.2023

80% - Na jedné straně mi chybí ten Sapkowského přístup ke vtipnému přepisování dobře známých pohádek, na druhé straně oceňuji, že tenhle díl je spíš už román než sbírka více či méně souvisejících příběhů. I když se jedná spíš o takovou ochutnávku velkých věcí, ke kterým se teprve schyluje.
Geralt odváží Ciri, která přežila pád Cintry, na zaklínačské sídlo a společně s dalšími zaklínači se ji snaží cvičit pro její budoucí dráhu. Jenže Ciri je dospívající dívka s dosud netušenými schopnostmi a to chce trochu jemnější zacházení, takže se na scéně objevuje najdřív čarodějka Triss Ranuncul a pak i samotná Yennefer. A mezitím se elfové a další nelidé začínají bouřit a za řekou narůstá hrozba Nilfgaardu. A všichni by právě Ciri, dědičku Cintry, moc rádi našli, a to zdaleka ne jen z počestných důvodů...
...
"Buďme moudřejší! Poněvadž teď jsme na řadě my (...) Nilfgaard stojí na březích Jarugy, a já přesto neustále slyším: ,nic se neděje´ anebo ,dál už nepůjde´. Ale Nilfgaard dál půjde, přesvědčíte se."
...
Ciri: "Jejda... Omlouvám se, paní Yennefer. Asi jsem... uvolnila trochu moc najednou..."
"Trochu. Netrap se tím. Pojď sem. Ke mně, malá."
"A... ta kůlna."
"To se stává. Celkem vzato byl tvůj debut úspěšný. A ta kůlna tě mrzet nemusí. Byla to dost ošklivá bouda a nemyslím si, že bude někomu chybět (...) Opakuji, že se nic nestalo, jen je třeba uklidit ta prkna. Budou dobrá na otop."

5 31.12.2022

75% - Po předchozím dílu Setkání s cizincem, který nás společně se špionem Ethanem Ransomem a první britskou lékařkou Garrett Gibsonovou zavedl do chudých a špinavých londýnských ulic, jsem se návratu do paláců k šlechtickým křehotinkám poněkud obávala, ale bylo to nakonec dost čtivé. Hlavně tedy proto, že tentokrát je hlavní mužskou postavou napravený zhýralec a nyní napůl šlechtic-napůl farmář Weston Ravenel, který pomáhá bratrovi Devonovi spravovat zděděné panství a průběžně se stydí za svoji minulost opilce a svůdníka vdaných žen, a ženskou hrdinkou je Pandořina švagrová Phoebe (dcera Sebastiana a Evie ze série Čekanky), která mi v jednom z předchozích dílů Ďábel na jaře připadala zajímavá. Jejím manželem býval Henry, nemocný již od narození a v internátní škole navíc šikanovaný nikým jiným, než právě Westem. Phoebe to s ním již od dětství bolestně prožívala a ani po manželově smrti na historky s jeho trýznitelem nezapomněla. Jenže West se změnil. Anebo ne? Pomůže společný zájem o zemědělství a správu panství, kterého by se Phoebe v zájmu svých synů měla co nejdřív ujmout, jejich sbližování? Jak už napovídá anotace ke knize, nakonec je to Phoebe, kdo musí Westa přesvědčovat, a tyhle díly, kde dívka jen se sklopenýma očima a zardělou tváří nečeká, až ji někdo svede, mám tak nějak raději.

5 22.11.2022

80% - Doktorka Garrett Gibsonová i bývalý detektiv a nyní spíš vládní špion Ethan Ransome s podezřele ravenelovskýma očima se objevili již ve dvou předchozích dílech ze série Ravenelovi, oba mě zaujali a na jejich romanci jsem tedy byla celkem natěšená. Bylo to tentokrát něco docela jiného - z prostředí paláců a od nevinných dívenek, kterým musí až jejich nestoudný nápadník ukázat, co že to vlastně mají pod šaty, jsme se přesunuli do ne právě bezpečných (a hygienicky čistých) londýnských ulic a k postavě cílevědomé ženy, která se nebojí o svých znalostech anatomie mluvit a ani je použít (což je zdrojem nejedné humorné scénky), a když pozná muže, který ji po všech letech práce a samoty tak přitahuje, tak ho neváhá třebas klidně pozvat domů na ukázku sbírky motýlů - zde tedy motýlího křídla pod mikroskopem:-). Ostatně velice volnou inspirací charismatické Garrett byla reálná postava Elizabeth Garrett Anderson, která se na konci 19. století skutečně stala první britskou lékařkou - ženou - a později i první starostkou, a podobně, jak je to naznačeno v knize, ani ona to neměla v čistě muži ovládané společnosti jednoduché. Knižní špionážní zápletka působí docela jako z dnešní doby, ostatně Ransome by klidně mohl být třeba Jason Bourne, a děj je tedy i docela napínavý, protože vůbec není zřejmé, zda všechny Garrettiny lékařské schopnosti budou nakonec k záchraně její lásky stačit...

5 08.11.2022

80% - Jedná se časově o první díl, ve kterém se kromě komisaře Sharka objevuje i Lucie Henebellová. A právě střídání jeho a jejího pohledu na postup vyšetřování záhadných vražd s odstraněním mozku a očí spolu s vraždami lidí, kterým přišel do ruky záhadný film z roku 1955 plný novátorských technik včetně podprahových obrazů, bylo asi důvodem, proč autor přešel z ich formy do er formy. A jak ji mám normálně mnohem, mnohem raději, tak zrovna tady mi už od začátku ten osobní, až intimní a velmi působivý vhled do Sharkovy hlavy bojující po smrti manželky a dcery s návaly schizofrenie začal nesmírně chybět. Z expresivního a syrového podání Sharkových úvah, které se v předchozím dílu Smrtihlav začaly často odchylovat od reálného světa, a z mnohdy až básnického vyprávění autora, jež perfektně dokreslovalo atmosféru, je náhle jen další dobře promyšlený, leč odtažitý detektivní příběh s hlavními hrdiny, kterým se v osobním životě zkrátka moc nedaří. Tohle mě tedy zamrzelo.
Na druhou stranu samotná zápletka, pachatelé a motiv a celý ten propletenec vzniklý již v dávné minulosti, jemuž se Sharko a Lucie snaží porozumět, se mi líbila o několik řádů víc než zápletka v Krvavém andělovi a Smrtihlavovi, kde jsem prostě pachatelům nedokázala věřit, proč by to dělali (a proč takhle komplikovaně). Jasně Syndrom E už se ocitá na pomezí těch nejdivočejších konspirací, jakými jsou např. organizované pokusy na lidech, ale je to zkátka napínavé, podíváme se po celé Francii, do Belgie, Káhiry i do Kanady, dozvíme se mnohé o filmových technikách a tricích (až z toho mrazí), o fenoménu davové psychózy a obecně i o tom, jak my lidé vlastně vnímáme okolní svět.
Jednou či dvakrát se mi stalo, že jsem zabojovala s autorovým členěním textu a jela víc kousků jedné dějové linky pohromadě, protože to přeskakování mezi Sharkem a Lucií v dané chvíli nemělo pro děj žádný význam a místy mi připadalo, jako kdyby mi někdo nabídl sklenici vynikajícího červeného vína a sotva bych upila, tak by mi ji vyměnil za neméně výtečnou sklenku bílého, ovšem sotva bych ho poválela na jazyku, dostala bych zpět to červené a tak stále dokola. Ale to je u tohoto typu výstavby děje často problém a je mi jasné, že pro autora, který zná svůj příběh, je těžké tu správnou míru udržování napětí (vs. překažení navozené nálady) nalézt. Úplný závěr pro mě opět přitažený za vlasy, pořádný detektiv zřejmě nemůže být nic jiného než životní tragik, ale budiž, asi je to tak pro čtenáře přitažlivější...

5 05.09.2022

90% - Série Temná věž spěje do finále ve stejnojmenném dílu, nitky příběhu a všechna kde a kdy se splétají a uzavírají. Je to hutná kniha a přihodí se toho mnoho - od velkých a zásadních střetů až po drobné a napínavé úniky - jakoby do ní autor chtěl vmáčknout všechno, co mu přišlo na mysl za ta dlouhá léta, kdy nosil v hlavě ságu o Rolandově putování k Věži. Nebo snad kdy zachycoval "vysílání" a vkládal ho na papír? Každopádně zde opět platí to, co on sám říká v doslovu - že nikoli cíl, ale právě cesta je radost. Ostatně i jeho postava tentokrát nechybí - jako kdyby se chtěl prostřednictvím této knihy vypořádat se svojí potřebou psát, která určila jeho život. A Rolandovými ústy je celkem sebekritický - "Všichni vypravěči jsou ušiti více méně ze stejné látky. Vyprávějí příběhy, protože se bojí života." (za mě tedy jen povzdech, že není víc ság jako Temná věž, i když určitě nepatří k autorovým nejprodávanějším, protože mě moc baví, jak je to pečlivě promyšlené, barvité, plné symbolů a odkazů na jiné autorovy knihy a postavy ve snaze o stvoření jednotného univerza a nabité velmi jemnou psychologií a neuvěřitelnou chemií mezi postavami).
Třebaže v tomto dílu už mu podle mého názoru trochu ujela ruka se všemi těmi dveřmi, které kdysi byly vzácností a zde se to náhle šikovnými průchody na potřebná místa v potřebný čas jen hemží. A taky postavami s potřebnými schopnostmi, které se objeví vždy v příhodný okamžik. Občas už také bylo při čtení náročné udržet v paměti vše nezbytné ke sledování příběhu. Lidé, roboti, mutanti, taheeni se zvířecí hlavou. Zbídačený Mordred, který nosí odkaz Rolanda i Karmínového krále. A nadaní ale příliš lhostejní Bořitelé Paprsků. Objevilo se dost nových postav a vrátily se i některé staré a nečekané. Jen ta motivace Karmínového krále ke zničení Temné věže a tím i všech světů ve stylu "chci vládnout temnotě" mi přišla, jako že autor nějak nevěděl, co vymyslet. On ostatně Karmínový král jakoby tam byl jen proto, aby měl Roland nějakého protivníka bránícího mu v cestě, jenže v důsledku působí až komicky.
No ale opět jsem si po deseti letech, kdy jsem sérii četla poprvé, poplakala, když došlo na naplnění proroctví z prvního dílu "smrt, ale nikdy ne pro tebe, pistolníku". Jenže na svou Temnou věž přes všechny komnaty života si prostě každý musí vystoupat sám. A mě opět nadchlo, co pro ka-tet autor nakonec přichystal. A ovšem i pro dinha Rolanda. Souhlasím, že takový konec dává smysl (a dává pak smysl i Kingovo vysvětlení pro mě dost neuchopitelného filmu Temná věž z roku 2017, který prý není až tak zfilmováním knih jako spíš pokračováním - byť mi tedy připadalo, že Roland, Jake i Walter mají se svojí literární předlohou společné snad jen jméno). Jsou jiné světy než tento a ka je kolo, a pokud se kolo nepoláme, bude se otáčet. A všechno se nakonec navrátí. Pokud nezapomeneme tvář svého otce a budeme stát věrně.

5 01.08.2022

65% - Poslední díl ságy Sirotčince slečny Peregrinové nebyl ničím zvlášť překvapivý, koneckonců mám už delší dobu pocit, že toto téma je už dávno vyčerpané. Zpočátku jsem měla dost problém začíst se a uvědomit si, co se stalo v předchozím dílu, který také nebyl příliš výjimečný, a docela bych ocenila, kdyby autor na začátku každé knihy shrnul, co se stalo v těch předchozích, podobně jako to dělal např. Stephen King v sérii Temná věž.
Jake, jeho nová přítelkyně a pojídačka světla Noor, předurčená proroctvím definitivně skoncovat s děsivým bratrem slečny Peregrinové Caulem, a jejich podivní kamarádi spějí k finále, které bude znamenat buď velké vítězství nebo konec všech podivných. A přestože kniha nepostrádá dobré a napínavé momenty jako například průchod bojištěm první světové války cestou do dávno ztracené smyčky nebo střet s Caulem v Knihovně duší, kterému bude dost možná Jake muset obětovat víc, než by kdy čekal, povětšinou se podobně jako v předchozích dílech jedná o pár stránek vcelku dechberoucího čtení proložených dlouhými pasážemi, kdy o tom všichni zúčastnění rozvláčně debatují a autor má potřebu nechat k tomu každého říct to své. Bohužel jeho postavy ale neprocházejí žádným vývojem, takže čtenář už dopředu ví, že Claire bude bránit ymbryny, Enoch bude šířit jízlivé poznámky, Bronwyn to všechno porve přes sílu, Oliva se rozrušeně vznese do vzduchu, Hugh vypustí nějakou tu včelu, Horác bude mumlat něco ze svých snů, Emma vyčaruje ohnivou kouli a Jake se bude pokoušet navázat kontakt s netvory, zatímco slečna Peregrinová jim to bude stále dokola zakazovat, čehož oni jako vždy neuposlechnou, a ona je, až bude po všem, všechny sevře v milujícím objetí, protože beztak sama nedokáže přijít na lepší způsob jak to či ono provést.
A k tomu si přečteme spoustu nadbytečných pasáží o jednorázových postavách, jejichž existence je jednou větou zmíněna jen proto, aby autor mohl zaplnit knihu další várkou fotek z blešího trhu. Protože ty staré fotografie zde opravdu měly smysl jen v prvním dílu, kde byly jako majetek Jakeova dědečka přímou součástí děje. A tak právě první díl pro mě po dočtení série zůstává něčím výjimečným, co se autorovi už nikdy potom nepodařilo překonat.

5 15.07.2022

80% - tak, jako má svět Harryho Pottera Bajky barda Beedleho, tak i autor fantasy světa podivných Ransom Riggs se pokusil sepsat soubor povídek (prostřednictvím jedné z postav - neviditelného Millarda) a vytvořit tak svému světu nezbytné folklorní a legendami opředené pozadí. Základem sbírky je zcela určitě vyprávění První ymbryna o jestřábovi, který se uměl proměňovat v dívku a ta zas uměla vytvářet časové smyčky, kterými chránila podivné před útoky z vnějšího světa "normálních" lidí. A pak je zde celá řada dalších příběhů s nezbytným poučením na konci směrovaným podivným dětem, kterým je rodiče četli - nemůžete odsuzovat jiného podivného, když sami jste podivní (Princezna s rozeklaným jazykem), s podivností se prostě musíte smířit a přijmout ji (i kdybyste se třeba měli proměnit v ostrov v moři - Cocobolo), někdy je ale tak nebezpečná, že je dobré ji spíš odmítnout (O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy), a především ji nikdy nedávat najevo před normálními lidmi, protože pak to často dopadá ve stylu pro dobrotu na žebrotu (O chlapci, který dokázal poručit moři). Ale jsou tam i poučení obecně platná - milovat musíte upřímně člověka takového, jaký je (i kdyby byl třeba kobylkou - Kobylka), ke skutečnému přátelství nelze nikoho nutit (O ženě, která se přátelila s duchy), vždy lze najít kompromis přijatelný pro všechny (Holubi od Svatého Pavla), skutečné přátelství přežije vše (Legenda o Cuthbertovi) a pak konečně hned první povídka, která mě bavila nejvíc tím doslovným podobenstvím - Báječní kanibalové - o tom, kterak jsou lidé pro peníze ochotni prodat dokonce i sami sebe (a to doslova po kouskách vlastního těla). Každá povídka je navíc opatřena krásnou ilustrací (zřejmě dřevoryty) Andrewa Davidsona. Povídky považuji za docela povedené a čtivé, i když spíš v souvislosti s celým universem, které Riggs vytvořil, než jen tak bez znalosti Sirotčince slečny Peregrinové a navazujících knih, ale není to zas nic, k čemu bych se chtěla vracet opakovaně, jako je to s našimi klasickými pověstmi a pohádkami.

5 05.05.2022

80% - příběh pana Wonky, majitele zázračné čokoládovny, v níž mu pomáhají roztomilí Umpa lumpové, který se rozhodne továrnu předat jednomu z dětí, jež našly v balení čokolády zlatý kupon, je dobře známý ze stejnojmenného filmu s Johnnym Deppem v roli geniálního a lehce roztržitého Willyho Wonky. Film knížku zpočátku v podstatě věrně kopíruje, takže se setkáváme jak s chudým Karlíkem Bucketem a jeho doprovodem dědečkem Pepou, tak i s ostatními značně protivnými dětmi. A také s čokoládovým vodopádem a dalšími atrakcemi, které Tim Burton dokázal mistrně převést na plátno. Samozřejmě ale klasika - viděla jsem dřív film, než četla knížku, takže se mi víc líbí film, protože mi v předloze dost chyběla ta dějová linka s otcem pana Wonky přísným zubařem, která krásně zaobaluje příběh uzavřeného podivínského mistra čokolády včetně toho, jak si musel v životě proti vůli otce čokoládu prosadit.

5 28.02.2022

(SPOILER) 80% - Po předchozím dílu Běžkyně, který byl pro mě v rámci této jinak výtečné série docela zklamáním, se Peter May vrátil v plné parádě s případem, kdy v Pekingu neznámý pachatel začne dokonale kopírovat vraždy Jacka Rozparovače. Nejdřív mi to přišlo nezáživné, jako že autorovi už začínají docházet nápady (a Margaret navíc pořád jen seděla doma s ročním dítětem), ale když pak indície náhle dovedly Li Jena až ke jménům z vyšších míst, načež byl suspendován, sebrali mu odznak, auto a zablokovali účty, jeho sestra byla zatčena za údajné přechovávání kokainu a Margaret přišla o vízum a hrozilo jí, že bude muset odjet ze země bez syna, tak to začalo nabírat fakt grády a napjatě jsem čekala, jak to dopadne a kdo bude oním vrahem. K tomu ještě zajímavé téma detektorů lži a technologie založené na odezvách mozku na známé a neznámé podněty. Bohužel konec zase takový uspěchaný, jak je bohužel autorovým zvykem - sice se dozvíme, kdo byl pachatelem, ale už ne, co to vlastně bylo za člověka a jaké měl přesně ke svému jednání pohnutky, a tím méně se dozvíme, jak to dopadlo s Li Jenem, Margaret, jejich synem a jeho sestrou a otcem, to si zase autor zřejmě nechává, aby nás o tom informoval jednou větou kdesi v té následující povídce, která se zas bude odehrávat až za nějakou dobu, takže se tím zcela ztratí ten dojem kontinuity vyprávění. Tohle mě fakt na těch knížkách začíná dost mrzet. Přesto za tu napínavou druhou třetinu hodnotím celkem vysoko.

5 15.02.2022

80% - Těžko hodnotit životní příběh a spíš osobní zpověď holčiny, která se snaží pro většinu z nás zřejmě trochu úporně a naivně změnit svět - ale aspoň se o něco takového snaží. Tak začnu přízemně tím, že se mi do knížky, o níž jsem věděla už nějakou dobu, protože jsem jedna z občasných zákaznic autorčina obchůdku s krásnými nepálskými šperky, kabelkami a oblečením, nezačítalo tak snadno, jak jsem čekala - ale to je asi můj obecný problém s textem psaným v první osobě a v přítomném čase, což je taková móda holčičích románků, ale v knížce, kde autorka takto píše o něčem, co se stalo v jejím životě v "předminulosti", načež často přeskočí, aby nám (v minulém čase) dovyprávěla, jak ten či onen vztah v následné minulosti dopadl, a pak se zase vrátí zpět a v přítomném čase ve vyprávění pokračuje, se mi na to zvykalo těžko. Pak také, čím dále jsem četla o jejím působení ve vesnické nepálské škole a následně v Káthmándú, kam se jí podařilo přesídlit pár dětí, aby mohly pokračovat v kvalitnějším školním vzdělání, tím víc jsem litovala, že nedoplnila knihu nějakou obrazovou přílohou, která by byla o to cennější, že autorka sama aspoň v té době fotografovala, takže by se opravdu jednalo o její pohled na místa a situace, o nichž nám vypráví, a jasně, mohu si to asi dohledat na jejím webu, ale přímo v knížce by to působilo maximálně autenticky. Jinak je ten příběh ale opravdu neskutečný a v závěru, kdy se najednou jakoby začne plnit vše, co si tak dlouho vysnívala, až mystický. Jako ano, jsem ten "materialistický" člověk, o nichž se zmiňuje často, něco podobného jako otec jejího prvního syna, když jí řekl, že chce zkrátka takovou normální rodinu. Chodit do práce, vydělat peníze, aby rodina nemusela řešit finanční problémy, a přitom se věnovat dětem. A když jsem četla o těch situacích, kdy přemlouvala rodiče, aby děti vůbec do školy pustili a dali jim šanci na lepší život a mnozí se tomu zuby nehty bránili, nebo když se pak vrátila do Nepálu a zjistila, že některé děti se na školu vykašlaly (to prosím neberte jako spoiler, je to věc, která se zřejmě dala čekat a dobrovolníci se s ní setkávají všude, a stejně si to musíte přečíst tak, jak to prožívala autorka, abyste pochopili), tak jsem jen nevěřícně přemýšlela nad tím, kde bere chuť, sílu a odvahu dál ve svém úsilí, jež místy vyznívá úplně zbytečně, pokračovat. Proč se prostě jen neomezit na to, že vysokým odbytem zboží zajišťuje hodně lidem v Nepálu práci, platí přímo jim a na nějakým překupníkům a už tím dělá dost - a výdělek prostě investovat do sebe, svého života, svojí rodiny tak, jako by to udělala většina lidí a ještě by na sebe byli (právem) hrdí. Protože je neuvěřitelné, kolik svému projektu dokázala obětovat času a energie a často opravdu na úkor svojí rodiny, což si sama uvědomovala a občas se s tím těžce smiřovala. Ale šla si dál za svým nesobeckým snem a tomu se prostě nedá upřít obrovská inspirativnost pro každého čtenáře téhle knížky.

5 27.12.2021

85% - Kniha mě příjemně překvapila, už dlouho jsem tak dobrý thriller nečetla. Motiv mladičké dívky, která se provdá za bohatého právníka a odchází s ním žít do Cornwallu na jeho starobylé sídlo, kde je stále cítit přítomnost jeho zesnulé manželky, mi samozřejmě okamžitě připomněla moji oblíbenou Daphne du Maurier a její Rebeccu. K mému potěšení ale tato podobnost záhy skončila, neboť brzy nebylo jisté, zda je podivný a nebezpečný jenom David, nebo jeho syn Jamie anebo ve skutečnosti hlavní hrdinka Rachel, u níž navíc mátlo vcítění se čtenáře do její postavy s ohledem na vyprávění v ich formě. A opravdu bylo těžké odhadnout, kam příběh směřuje, neboť autor odhaluje jednotlivé skutečnosti pozvolna a děj je vystavěný přesvědčivě. Líbily se mi i odkazy do minulosti a popisy těžkého života horníků v místních dolech. A jako matka pak musím vypíchnout až moc pravdivý postřeh o rodičovství: "vaše srdce pořezalo tisíc ostrých střepů štěstí”. Takže asi jediné, co mi zpětně vcelku vadí, je neuchopitelnost Davidovy postavy, protože není úplně logické, když tak toužil chránit rodinná tajemství a synovo duševní zdraví po smrti matky, proč se vůbec s Rachel ženil a tahal tak do domu nový rušivý element, který se už z podstaty věci musí zajímat o to, co se tam vlastně stalo.

5 16.10.2020

75% - Současné české autory prakticky nečtu a po téhle knížce jsem vlastně sáhla jen proto, že mě autorka pozitivně zaujala v soutěži Stardance:-) Přestože nejsem fanoušek vyprávění v přítomném čase, neboť mi připadá, jako by děj pádil dopředu podivně hysterickým způsobem, musím uznat, že příběh byl napsán inteligentně, autorka měla vše promyšlené a postřehy týkající se postav a vztahů mezi nimi byly nadmíru trefné, byť občas mi při popisu myšlenkových pochodů těchto postav připadalo, jako by všechny přemýšlely stejným značně cynickým způsobem, a to ať už šlo o dospělé, děti nebo toho chudáka zapuzeného kocoura (ten stejný způsob uvažování např. úsměvně vynikal i v takových drobnostech, že bez výjimky všechny ženské postavy v knize označovaly své pohlavní orgány jako "tam dole":-)). Všechny postavy mi byly podobným způsobem protivné, nebyl tu nikdo, s kým bych se jako čtenář mohla ztotožnit, naopak by člověk skoro propadl chmurám, neboť mezi takovými lidmi bych si tedy kamarády hledat nemohla. Pravda, nejsem příznivcem současného společenského románu, protože proč doma trávit hodiny čtením si o lidech, vztazích a situacích, které člověk zhusta vidí každý den kolem sebe. Nakonec mi bylo i jedno to, co mělo být zřejmě nejnapínavější, a sice kdo vlastně měl na svědomí ten pokus o vraždu mladé dívky Míši - ona totiž doslova každá z těch postav by k tomu mohla mít motiv a uvěřila bych autorce vysvětlení, ať už by v závěru ukázala na kohokoli - na jejího postaršího zámožného milence Maxe, na jeho ženu Julii (a rovněž Míšinu milenku), Míšina bývalého přítele Honzu, jeho těhotnou manželku (a Míšinu někdejší nejlepší kamarádku) Alici, klidně bych uvěřila i tomu, že to mohla z rasových důvodů a důvodů vlastní frustrace udělat Honzova matka nebo i že se Míša demonstrativně postřelila sama, protože psychických problémů, na které jí zadělala už její matka, když ji po narození odložila, a dívka pak netoužila po ničem jiném, než se infiltrovat do nějaké rodiny, měla tedy dostatek. Takže výsledný dojem "nenadchne-neurazí", ale skoro bych řekla, že s šikovným scénářem a dobře vybranými herci by z toho mohlo být velmi slušné filmové napínavé psychologické drama, na které bych se ráda podívala.

5 18.12.2019

85% - Knižní předloha kultovního sci-fi filmu Ridleyho Scotta. Film (a kupodivu i jeho loňské pokračování) řadím mezi své zdaleka nejoblíbenější filmy, takže mě už před lety neminulo setkání s Dickovou předlohou, k níž jsem se po loňském Blade runner 2049 opět ráda vrátila. A - no, není to ono. Tedy, je tam ta atmosféra, která z filmu dýchá a z knížky jakbysmet a je to jeden z mála Dickových románů, které si dokážu pěkně prožít (s povídkami problém nemám, ale u jeho románů je to obvykle těžší). Deckard je takový nějaký obyčejnější - prostě polda s manželkou, který zabíjí andíky a spoří si na pravé (a nikoli jen elektronické) zvíře, což je zjevně středobod života pro většinu populace. Rachel je poměrně nevýrazná a parta androidů určených ke zničení zdaleka nevzbuzuje takové emoce, pochopení a snad i soucit jako ti filmoví. Jsou v podstatě jen trochu tupě zlí a vcelku snadno zničitelní. Žádné existenciální úvahy o jejich větším lidství než v samotných lidech nehledejte, byť samozřejmě otázka oprávněnosti jejich zabíjení se naskýtá. Nicméně je v knize mnoho nápadů, které se do filmu nedostaly a ani se tam nehodily - náladové varhany (přístroj, kde si můžete naladit třeba fajnovou depku), mercerismus (jakési náboženství) atd. Takže to beru nadále jako takovou zajímavost spojenou se svým oblíbeným filmem a o to víc obdivuju jeho tvůrce, že z této předlohy dokázali vykřesat tak neobyčejné dílo.

5 26.12.2018

80% - obálka tvrdí, že tahle kniha byla předlohou k filmu, přitom sám autor (Mark Logue - vnuk hlavního hrdiny Lionela Loguea) už na začátku říká, že začal sbírat materiály vlastně až v reakci na v té době již připravovaný film. Proto se také "děj" knihy s filmem nekryje, ale sledujeme životní příběh vizionářského logopeda od jeho příjezdu z Austrálie do Anglie vlastně až do jeho smrti tak, jak si ho zapisoval do deníků a jak vyplynul z četných novinových ústřižků a dopisů, které si schovával. Zjevně podstatná část těchto materiálů se celkem logicky týkala jeho práce pro britského krále Jiřího VI. (otce dnešní královny Alžběty II.), který trpěl závažnou vadou řeči, což je pro člena královské rodiny, jenž musí pořád někde řečnit, celkem zásadní problém. Logue mu dokázal pomoci a stali se v rámci možností dokonce přáteli, kniha tak nechává nahlédnout i do mnoha podrobností kolem královské rodiny a životě na královském dvoře, i když sám autor v závěru knihy připouští, že míra servilnosti jeho dědečka vůči králi asi může leckomu připadal podivná (a tak ty deníkové záznamy a dopisy na mě opravdu působily, ačkoli jsou zřejmě lidé, kteří tytéž pocity mají k členům královské rodiny i v dnešní době a nepovažují to za nic zvláštního). Zajímavě je také popsané období druhé světové války, kam už film prakticky nezasáhl. Kniha tak není románem, ale literaturou faktu - v tomto ohledu samozřejmě skvěle natočený a zahraný film nutně musí působit poutavějším dojmem.

5 05.11.2018

90% - Jako milovnice Jane Austenové mě pátrání po dalších podobných dílech nejdřív přivedlo k minisérii BBC (v české edici pod názvem Láska v bílém pekle) a posléze i k samotné knize Elizabeth Gaskellové, kterou jsem někdy v roce 2011 četla v originále a nyní jsem se po letech dostala i k překladu, který mezitím vyšel. Mám ten příběh ráda - kontrast mezi usedlým zemědělským jihem reprezentovaný ženskou hrdinkou Margaret a jejími rodiči a činorodým, často ale bezohledným kapitalistickým severem, který představuje továrník Thornton (a jeho matka) je výborným základem pro příběh na jedné straně sociální a na druhé i pořádně romantický. Seriál je pro mě za 100%, kniha "jen" za 90% - tam se totiž na můj vkus postavy až příliš babrají v těch hovorech o víře a boží vůli (mnohé věci by stačily říct prostě jednou), a tak některé tyto pasáže, kterým se scénář BBC chytře vyhnul, jsou dost zdlouhavé.
Kdybych pak měla hodnotit české vydání, musela bych jít o hodně níž - překlad považuji za dost povedený a pěkně vystihuje atmosféru tak, jak jsem příběh chápala i v angličtině - za to veliká chvála. Ale obrovské minus za zjevně chybějící pečlivější korekturu - ta se evidentně omezila jen na vychytání chyb, které označil textový editor v automatických opravách, ale situací, kdy se v celém odstavci mluví v mužském rodě o ženské postavě nebo se místo Thorntonová napíše Haleová apod., tam na můj vkus bylo až příliš a přitom by se tomu snadno dalo zabránit tím, že by to před odesláním do tisku někdo pozorněji přečetl. A to nemluvím o nesmyslném rozdělení na tři knihy - ten příběh vskutku není zas tak dlouhý, aby nemohl vyjít v jedné knize. Škoda, že se toho nechopil nějaký schopnější nakladatel, který by knížce věnoval péči, kterou si podle mě zaslouží.

5 16.10.2018

80% - Tak tentokrát se nám v pozici vraha ocitl kouzelník-iluzionista. A je to těžký protivník, protože se dokáže v mžiku převléknout za kohokoli, vzbudit iluzi čehokoli, která zastírá jeho pravé úmysly, a rovněž se například i dostat z jakýchkoli pout. Téma bylo zajímavé a brala jsem ho, dokud se do toho nezačala plést ta politika, přičemž nakonec se zase, co se motivů týče, vrátilo všechno v podstatě na začátek. A nebyl by to Deaver, aby se v ději někdo nevydával za někoho jiného. Ke konci jsem si už říkala, že je to vážně příliš překombinované, a proč ten pachatel sakra vymýšlel celý tenhle veletoč, když by mu stačilo jít rovnou na věc. Nicméně zdůvodnění jistou logiku nepostrádalo a s ohledem na pachatelovu vášeň pro magii jsem to ještě nějak skousla. Psané je to stále čtivě a ráda jsem se dozvěděla něco ze zákulisí iluzionistické kuchyně.

5 06.04.2018