Eremites komentáře u knih

Nevím kam létají vrány, ale já při čtení nejednou málem vyletěla z kůže....

Tímto se omlouvám svým "oblíbeným" zde na DK, jelikož jejich hodnocení je veskrze více než kladné. Nemůžu jinak. Fakt jsem se snažila, dala si odstup měsíc mezi přečtením a komentářem, ale - nepomohlo to. Holt se smiřuju se skutečností, že jsem často bílou vránou, občas černou ovcí a většinou vlající proti proudu. Nu což.

Román bych rozdělila na několik částí. Prvních sto padesát stran k nepřekousání. Hutné jako tuhnoucí beton, rozvláčné, nudné. Zasloužím si bobříka vytrvalosti či odvahy, tohle byl vskutku mimořádný výkon. Druhá část, dětství Madelein a její svět, je hezké čtení. Třetí, kdy dochází k vraždě a soudnímu líčení s nevinným klukem, byla skvělá - tedy až na to "prozření" Jacka, že svět je i zlý. Zbytek knihy lze s klidným svědomím vynechat.

Netuším, k čemu v románu měla sloužit rozvlekle líčená idylka rodinné dokonalosti ala paničky Stepfordské. Rodina Jacka a Mimi je dokonalá. Chápete? Dokonalá! Prostě dokonalá!!! Ještě o tom někdo pochybuje? Trnuly mi z toho zuby, jako bych žvýkala hodně hutný přeslazený karamel (fuj...):
"Je to vlastně jednoduché: když máte lidi rádi, budou vás mít rádi taky. Určitě tomu pomáhá i to, že děti Jacka a Mimi jsou dobře vychované a odpovídají celou větou. Pomáhá, že jejich dcerka je hezká a jejich syn je taky pohledný kluk. (...) Pomáhá i to, že Jack a jeho žena jsou tak krásný pár. A nejen proto, že Mimi je štíhlá a v pouzdrové sukni ke kolenům a elegantních lodičkách jí to ohromně sluší. Ne proto, že Jack je pohledný modrooký džentlmen s příjemně uvolněnými způsoby, v nichž se znalost světa bez úsilí snoubí s vrozenou úctou k práci a pracujícím lidem. Jsou krásný pár, protože se milují."

Uáááá.... tohle je rozpitváváno na dalších sto stranách. Možná dvou stech, protože je potřeba ještě náležitě objasnit, jaký je Jack skvělý pracovník (bezchybný za každých okolností!) a jakou má fantastickou kariéru. Jsou prostě všichni dokonalí, pro ty, kteří to ještě stále nepochopili.
A kupodivu - ten samý Jack, který má "znalost světa bez úsilí" je asi tak v polovině knihy nesmírně překvapen faktem, že si vláda (kterékoliv země) jede tak trochu (spíše hodně) podle svého a sem tam nějaká nevinná oběť je rozhodně netrápí. A že mu dokonce mohou lidi, považte!, lhát.... Ach....

Tohle grafomanské šílenství má bezmála 1000 stran.
Ale abych tomu jen nekřivdila - zhruba třetina knihy, kde je líčen soudní proces (založený na skutečné události) je fajn a má grády. Za tohle jedna hvězdička. Druhá za sympatickou postavu Madelein - tu se autorce (kupodivu) nepodařilo úplně zničit a je vcelku uvěřitelná. A poslední hvězdička za překvapivé rozuzlení vraždy.
Ten zbytek je pro mne křečovitá kýčovitá nevěrohodná nudná nastavovaná kaše. Pardon.

28 05.04.2018

Moje premiérové setkání s M.Cunninghamem. Vůbec jsem netušila, co mám čekat a dostalo se mi úžasných darů... Tohle je jedna z nemnoha knih, které jsem prostě musela číst pomalu. Velmi, velmi pomalu. Což je u mne věc nevídaná! Na rozdíl od mé fyzické schránky je má mysl neposedná a splašená jako makak, a knihy obvykle hltá až neslušně. Ovšem v tomto případě to nešlo... K větám i odstavcům jsem se opakovaně vracela a to nikoliv z důvodu, že by to bylo čtení těžké či nesrozumitelné. Bylo ... takové zvláštně vnitřní.
Měla jsem dojem, že Cunningham píše o lidech, jejich životech, myšlenkách a vnitřních pochodech z rubu, z vnitřní ukryté strany, z hloubek které má v sobě každý, ale málokdo má odvahu do nich nahlížet. Tento autor je, v pozitivním smyslu, patologem lidských duší... dokáže rozpitvat a vynést na Boží světlo naše strachy, úzkosti, obavy, naděje, lásku, otázky bez odpovědí. Jsem si jistá, že tato kniha (a její autor) na mne záměrně čekali až do mé pozdní dospělosti. V době mladistvější bych ji zřejmě nedokázala dostatečně docenit.

"Začínám chápat, v čem spočívá základní rozdíl mezi mládím a stářím. Mladí lidé mají dost času plánovat všechno možné a vymýšlet stále nové nápady. Starší jedinci vynakládají veškerou energii na to, aby stačili držet krok s tím, couž je v pohybu."

V mnoha částech knihy jsem se našla, mnohé její části se mne intenzivně dotkly - ať už bolestně či slastně.

"Těžko jsem jí mohl vykládat, že mi každý den připadá krásný a že mě nikdy neunaví pohled na telefonní dráty, pozlacené kolem šesté ráno prvním slunečním paprskem. Když jsem byl mladší, těšil jsem se, že se mi jednou podaří překlenout propast mezi sebou, jak se znám já, a tím, co jsem slyšel o sobě říkat. Čekal jsem, že si pak snad konečně budu připadat jako jediná osoba."

35 03.04.2018

Knížka nevelkého formátu, o stejně nevelkém ostrově Barroy, mi naprosto učarovala. Svou strohostí a současně svou hloubkou, drsností i láskou, osamělostí i soudržností.
Nikdy bych neřekla, že já - skrz naskrz suchozemská krysa - zatoužím po životě na takovém ostrově. Užívala jsem si čtení snad všemi smysly. V jednoduchých a strohých větách může pozorný čtenář okusit mořskou sůl na jazyku, svištění větru při první zimní bouři, chlad pronikající hluboko do kostí, pach sušených tresek, vůni sušícího se sena v létě....
Život na takovém ostrově je nesmírně tvrdý až krutý, přesto mi někde v hloubce duše rezonuje touha po takovém životě. Životě v souladu s přírodními zákonitostmi, naplněném prací pro dosažení základních existenčních potřeb, bez chaosu a přehlcenosti dnešního světa.

"Nikdo nedokáže ostrov opustit, ostrov je vesmír v kostce, kde hvězdy spí v trávě pod sněhem."

27 03.04.2018

Houbařka je pro mne další povedené dílo české literatury. Přiznám se, že mne současné české spisovatelky poslední dobou velmi mile překvapují. Jen tak dál...
V prostředí hlubokých šumavských lesů plných hub se nám postupně odkrývá příběh mladé dívky, která to v životě nemá jednoduché, i přes to, že pochází z vážené plzeňské rodiny. Protože stejně jako u hub vidíme jen jejich (často méně podstatnou) nadzemní část, u lidí se zhusta zaměřujeme na vzhled, vzdělání, postavení či chování. Ta skutečná podstata - duše, mycelium - však zůstává skryta. A ta by nás přitom měla zajímat nejvíce...

56 03.04.2018

Vynikající záležitost...
Šumavu miluji, k poustevnictví - ať už duševnímu či fyzickému - docela často utíkám, takže tohle mi opravdu sedlo. Životní příběhy jednotlivých zpovídaných jsou velmi rozmanité, kniha tvoří velmi pestrou mozaiku člověčenství. Nad některými osudy se pozastavíte s lehce nakrčeným čelem, u dalších vás zahřeje plamínek souznění, u posledního rozhovoru jsem se místy docela bavila. A musím přiznat - ač je to v současném trendu genderové "superkorektnosti" zcela nevhodné (ba přímo zločinné), že ženy samotářky to (alespoň v této knize) mají v sobě srovnané mnohem více. Odešly do samoty, nikoliv utekly před - doplnit lze cokoliv (alkohol, drogy, nepochopení společnosti...) - jak je tomu často u jejich mužských protějšků. Mrzí mne, že jsou zastoupeny pouze ve dvou exemplářích, ale snad je to tím, že jich je prostě méně. Nebo jsou více ukryté a lépe si střeží své soukromí (pro mne zcela pochopitelné...).
Nádherné je i zpracování knihy. Fotky mistra fotografie Jana Šibíka knize dodaly nádhernou atmosféru.

47 01.04.2018

Kniha mi byla doporučována z více stran, často s úvodním: "je to fakt vtipné". Taky z anotace vyznívá, že by mělo jít o odlehčenější román. Na DK je dokonce zařazena do žánru "román pro ženy".
Tudíž se těžko můžu divit, že jsem opravdu nečekala zásah bleskem...

Jestliže jsem ve svém nedávném komentáři (https://www.databazeknih.cz/knihy/nikdykde-1179) napsala, že to byl přímý zásah na mou srdeční komoru, netušila jsem, že velmi brzy přijde zásah podruhé - od Eleanor Oliphantové. Eleanor trefila tu druhou - zjizvenou a neveřejnou.

Jako - ona je vlastně chvílemi opravdu hodně vtipná:
"Jako dárek k zásnubám vybrali skleničky na víno a karafu. Když pijete vodku, takové zbytečnosti nepotřebujete - já prostě používám svůj oblíbený hrnek. (...) Do toho hrnku se vejde ideální množství vodky, takže si nemusím pořád dolévat."

"U dveří nemocničního pokoje byla nádobka s dezinfekcí na ruce a velká žlutá cedule s nápisem NEPÍT. On někdo pije dezinfekci na ruce? Asi ano - proto ta cedule. Část mého já - maličký kousíček - na okamžik zatoužila strčit hlavu pod nádobku a ochutnat jen proto, že se to nemá. Ne, Eleanor, okřikla jsem se. Potlač své vzpurné sklony. Drž se kávy, čaje a vodky."

Ne, Eleanor vážně není alkoholička, ač to tak může vypadat.... Je mnohem, mnohem víc...
Je mi jasné, že mne kniha zasáhla (mimo jiné) z hlubokých, čistě subjektivních, důvodů a u ostatních to může být úplně jinak. Pro mnohé čtenáře to bude opravdu "jen" vtipný příběh jedné hodně zvláštní bytosti.
Pro mne bude Eleanor už napořád součástí mého já.

39 11.03.2018

Vcelku napínavý psychologický thriller, ovšem z velké části říznutý červenou knihovnou, s těžko uvěřitelnou hlavní postavou Louise - tedy pro mně těžko uvěřitelnou. Kolem mne se takové ženy tedy nevyskytují, ale pokud jsou reálné, no potěš koště.... pak z toho ženské plémě nevychází zrovna lichotivě a já s radostí zůstanu ve své (omezené) sociální bublině.

Kniha mi posloužila jako jednoduchá oddechovka od emotivně vypjatějších příběhů, které jsem poslední dobou četla. Nenadchne, neurazí.... prošumí jedním mozkovým závitem tam, druhým ven, bez hlubší stopy.

18 11.03.2018

Barevné díly 13 - 14. Jako vždy velkolepé.

Garfield:
"Proč musím zrovna já chytat krysy, Jsou zlé a mají velké špičaté zuby.
Zadrž brachu. Pamatuj, že jsi kočka. Divoký, dravý, nelítostný masožravec.
KRÁL DŽUNGLE!"

Jon: "Dostal jsi tu krysu, Garfielde?"
Garfield: "Víš Jone, někdy je lepší promluvit si."
Jon: "Chytil jsi tu krysu nebo ne?"
Garfield. "Všechno se dá vyřešit, stačí být rozumný."
Jon: "Co se stalo?"
Garfield: "Přenechal jsem jí území..."

16 01.03.2018

Plně se ztotožňuji s komentářem tetrisek77, pod její komentář bych se podepsala (všemi deseti, možná i dvaceti).
Není moc co dodat, snad jen, že bylo až úsměvné, jak autor v předmluvě i v závěrečné poznámce tento skvost omlouvá, kaje se za to, že jej vůbec napsal a umožnil vydat:

"Neměl jsem v úmyslu tenhle příběh napsat. Či spíš jsem nechtěl, aby se vyloupl tímhle směrem. (...) Pokračoval jsem v psaní a dílko bylo stále delší a podivnější. V téhle fázi jsem už věděl, že nebude ani trochu normální. Neobsahovalo nic z toho, co by správný příběh měl mít. (...) Pravda je, že mám Auri rád. Mám pro tu zvláštní, líbeznou a roztříštěnou dívku v srdci pevné místo. Mám ji víc než jen trochu rád. Nejspíš proto, že jsme oba občas tak trochu zlomení, každý svým speciálním způsobem. Co víc, oba jsme si toho vědomi. Auri ví, že není uvnitř tak docela pravdivá a kvůli tomu se cítí velmi osaměle. Vím, jak se cítí. (...) Tenhle příběh je pro všechny nalomené."

Takže - cítíte-li se zcela celiství, ani trochu nenalomení, ve vaší duši není místo na poetiku a "podivnosti" - prosím nečtěte tuhle knihu. Proteče vám mezi duší a srdcem zcela nepochopena.

Malá ukázka z knihy pro ty, kterým do té sebevědomé celistvosti nějaký ten kousek chybí:

"Dvanáct patřilo ke vzácným proměnlivým místům Podvěcí. Bylo dost moudré, aby znalo sebe sama, natolik statečné, aby bylo samo sebou, ale dokázalo se nespoutaně měnit, a přitom zůstávat zcela pravdivé. Po této stránce představovalo cosi jedinečného, a i když občas postrádalo bezpečí či vlídnost, Auri si ho téměř proti své vůli oblíbila."

23 01.03.2018

Dívenka Tora si při příchodu na tento svět vytáhla hodně špatné karty.... Místo a čas narození už by samo o sobě stačilo na krušný život. Bohužel, otcem Tory byl německý voják, což ji i její matku v místní komunitě degradovalo hodně nízko. Matka zatrpkla, uzavřela se do svého světa. A jako by to nestačilo, je zde Nebezpečí....

"Nevěděla, kdy si poprvé uvědomila přítomnost nebezpečí. Bylo to dlouho poté, co se přestěhovala do malé komory za kuchyní, protože matka mínila, že by měla mít pokojík sama pro sebe. Dlouho poté, co ji začaly ze spánku probouzet hlasy z obývacího pokoje, kde spal Henrik a matka. (...) Chtěla zavolat maminku, mít ji u sebe. Nevypravila však ze sebe ani hlásku. Vše jí připadalo tak cizí a tma tak nebezpečná. Stávalo se to častěji a častěji. Zvlášť když měla maminka v mrazírnách noční směnu a domů přicházela pozdě."

Seversky pochmurný komorní román nám na svých dvou set stránkách přináší příběh děvčátka, které se snaží ze všech sil vyrovnat se s podmínkami, ve kterých musí žít. Které touží po vlídném slovu, objetí maminky, po přijetí a pochopení. Příběh, který se odehrává bohužel tak často, na mnoha místech světa, mnohým (stovkám, tisícům) dětem. Lze psát o něčem tak bezvýchodném s nadějí? Autorka to dle mého dokázala. Příběh uchopila přes všechnu jeho hrubost, zoufalost a drsnost s jemností a citem, se zvláštní péčí (která mne vede k úvahám, na kolik by mohl román obsahovat autobiografické prvky). Přes všechnu tu šeď prosvítají paprsky naděje v podobě němého kamaráda Fritse, veselé tety Ráchel, kamarádky Sol.

Toru budu mít hodně hluboko v srdci. Její příběh zabrnkal na mou aortu, tak ráda bych ji objala a slíbila, že už bude dobře.

22 01.03.2018

Ha! Tak tohle byl zcela přesný zásah na komoru...srdeční...mou.

Po několika nedávných zklamáních, vyplývajících z přílišného očekávání od legendami opředených děl, jsem k prvnímu setkání s (taktéž legendárním) Gaimanem přistupovala již zcela pragmaticky (kniha byla zrovna k mání v místní knihovně), oproštěna od dětinského natěšení (u mne tak častého u "nových" objevů). A jelikož knižní Bůh (nevíte někdo jaké má jméno?) má vybroušený smysl pro humor (hlavně ten škodolibý), už po pár prvních stránkách tohoto skvostu jsem zůstala zcela paf. Aneb, jak by se vyjádřili mí dospívající potomci - todle bylo fakt hustokrutě drsný!

Pro ty, kdo ještě neměli tu čest s tímto mistrovských kouskem:
- najdete zde geniálně ztvárněný svět Podlondýna s jeho velmi barvitými a originálními obyvateli,
- příběh drsně akční a uhánějící rychlostí světla (tedy v Podlondýně spíše tmy),
- prožijete napětí - chvílemi tedy až děs střídající se s humorem vybroušeným jako prvotřídní diamant,
- hrdiny u nichž si nikdy, ale opravdu nikdy nemůžete být jistí, zda jsou dobří či zlí, odvážní či zbabělí, a na čí straně vlastně stojí,
- potkáte Anděla i Bestii:

"Jeho oči byly jasné a veliké. Roucho nebylo bílé, jak si Richard původně myslel: vypadalo jako utkané ze světla. Richard na anděly nevěřil. Nikdy na anděly nevěřil. A ať se propadne, jestli teď začne. Ale stejně je mnohem jednodušší na něco nevěřit, když se to na vás nedívá a neslovuje vás to jménem."

- pana Croupa a Vandemara - profesionální zabijáky s mnoha nechutnými zvyky a vyjadřováním šlechtických džentlmenů:

"Pane, začínám mít jisté koncepční problémy ohledně role mé a mého společníka v této šaškárně." Následovala pauza a pan Corup zpopelavěl. "Neprofesionální?" zeptal se mírně. "My?"
Zaťal ruku v pěst a bouch vší silou do stěny. Tón jeho hlasu však zůstal stejný, když do telefonního sluchátka říkal: "Pane, chtěl bych vás ve vší úctě upozornit, že pan Vandemar a já jsme spálili město Tróju. Že jsme přinesli do Flander černý mor. Naše poslední zakázka, která předcházela té vaší, sestávala z umučení celého osazenstva kláštera v Toskánsku v šestnáctém století. My jsme dokonale profesionální!"
Pan Vandemar, který se dosud bavil chytáním žabek a zkoušením, kolik si jich dokáže nacpat do úst, než bude muset začít žvýkat, řekl s plnými ústy: "Dělal jsem to rád."

Najdete zde všechny správné ingredience namíchané v mentálním koktejlu vytříbené chuti, který vám umožní zcela se odpoutat od "tady a teď", a přesunout svou duši do Nikdykde, odpočinout si, zapomenout na vše kolem...jen se nezapomeňte včas vrátit....mohli byste totiž propadnout škvírou a z Rubu není návratu.

32 27.02.2018

Poklad. Zapomenutý luxusní čokoládový bonbónek v nepříliš lákavém balení (novější vydání s ilustrací A. Borna na přebalu jsou mnohem lákavější), o to úžasnější chuti. Laskavý, inteligentní, čistý humor - nevídaný v dnešní ukřičené době. Pohlazení pro duši.
Scénka s motorovým člunem v zastavárně (citace níže v komentáři Peleuse) je nezapomenutelná, po dlouhé době jsem se u knihy smála jako blázen.

32 27.02.2018

Nečekaně příjemné překvapení. Obzvlášť vzhledem k tomu, že se škatulce "romány pro ženy" vyhýbám se stejnou zarputilostí jako upír česneku. Dala jsem na doporučení své spřízněné knihomilovnice a rozhodně nelituji.

Binchy nám v Tajemném jezeru předkládá chytře vystavěný příběh s dobře propracovanými a uvěřitelnými postavami, psaný lehce ale velmi čtivě. Jen těžko se mi kniha odkládala, autorka umí "šponovat" gradaci příběhu velmi šikovně, zachytí vás drápkem a nepustí. Naštěstí, navzdory výše uvedené škatulce, není příběh nijak přeslazen obvyklými umělými sladidly ala princové na bílých ořích či nehynoucí láska až za hrob.

Co mě místy rušilo byla lehká chaotičnost, kdy v jednom a tomtéž odstavci autorka volně přechází mezi různými místy a postavami v ději, zcela bez varování a nějakého přechodu, takže jsem se občas musela vracet a hledat, kdeže jsem to minula rozcestník na správnou stezku.

Celkově opravdu příjemná oddechovka. Tři hvězdičky jsou málo, čtyři už moc.

21 06.02.2018

Asi budu rituálně ukamenována zdejšími čtenáři, ale pro mne bylo první setkání s legendárním Geraltem od Sapkowskeho docela zklamání. Snad proto, že se o něm mluví a píše tolik, že kolem sebe stvořil příliš magickou auru pojící se následně s přílišným očekáváním, možná proto, že jsem po Rothfussově Jméně Větru byla příliš namlsaná. Kdo ví.
Zřejmě to byla chyba, v těžkém absťáku po dalším (dosud nevydaném) díle od Rothfusse sáhnout po Zaklínači. Když mě ten fantasy svět tak moc chyběl...
Na jednu stranu chápu, že jde o povídkový cyklus (což jsem při otevírání knihy nevěděla), takže se děj nemůže rozvinout tak, jak bych si přála, na tu druhou mi tam prostě vadila - nevím, jakási až přílišná "dětskost", či co. Vykrádání známých motivů profláklých pohádek mě nezaujalo. A ilustrace tomu přiliš ke zlepšení také nepomohly.
Přes to všechno, musím přiznat, že Geralt mne špičkou svého stříbrného meče přece jen lehce zasáhl a zřejmě se pokusím mu dát ještě jednu šanci v nějakém pokračování (pokud možno ne-povídkovém).

27 02.02.2018

Anthony Doerr má talent vybírat si do svých povídek i románů hrdiny velmi nestandartní až podivné, a vyprávět jejich životní příběhy způsobem zvláštním a vskutku originálním. A přesně to se mi na tomto autorovi líbí nejvíce. Je dokonale nepředvídatelný, stejně jako jeho literární postavy.

Román O dívce Grace není vlastně o Grace, ale o jejím otci - Davidu Winklerovi. Introvertním podivínovi, jehož život je určen a utvářen zvláštními sny předpovídajícími budoucnost. A to budoucnost nikterak veselou. V románu sledujeme takřka celoživotní pouť Davida, který se s obdivuhodnou urputností (hraničící s posedlostí) snaží napravit některé své (domnělé) chyby z minulosti a najít svou dceru Grace.

Román je psán velmi melancholicky, pocitově, vnitřně, přesto s intenzivní naléhavostí:

"Celý měsíc led mumlal, kvílel a hvízdal. Stromy mu odpovídaly ozvěnou a odrážely ten zvuk mezi sebou. Dohromady to znělo bolestně a zoufale, jako by zima nemilosrdně připravovala věci o život. Tu noc stál Winkler na louce a poslouchal jako v transu chladné, opakující se zvuky žalu, až už to nedokázal dál snášet. Spěchal do kůlny, zahrabal se do kožešin a usnul mezi Naaliyinými tisíci tvorečky podřimujícími zimním spánkem."

Čtenář se často ocitá mezi dvěma výraznými protipóly - tráví s ústřední postavou Davidem několik let na horkém karibském ostrově, aby o pár stránek dál prožíval spolu s ním kruté zimní období v nejsevernější části Aljašky. Dlouhé pasáže Davidovi strnulosti a přemítání jsou střídány hektickým dějem, kdy mu jde o život. Naprosté duševní zoufalství hraničící se smrtí je vzápětí zalátáno okamžiky dočasného (tak prchavého) štěstí. A vůbec to nepůsobí rušivě či nepatřičně. Děj plyne jako cumuly na modrém nebi, jako snášející se vločky sněhu, jako lidský život - pořád nezadržitelně kupředu.

21 28.12.2017

Tal tohle byl famózní díl Zeměplochy!
Jsem sice nekritický nadšenec Terryho a jeho báječného světa (a podezřívám se, že bych mu dokázala zbaštit skoro cokoliv), ale tenhle díl je vskutku lahůdka luxus maximus excelentus :-)
Navíc čteno v tak dokonale příhodný čas!

Potkáváme se zde se Smrtěm, jenž v zájmu záchrany lidstva dočasně převezme povinnosti Otce prasátek a to tak, že důsledně. Pomocníkem je mu jeho věrný Albert. Výsledkem jsou brilantní dialogy, nad kterými jsem slzela smíchy:

"My se umřít nenecháme, mistře. To je naše motto, ne? - ozvaly se balíčky, tentokrát evidentně plnými ústy" (Albert).
NEMOHU ŘÍCI, ŽE BY TO MOTTO KDY BYLO SKUTEČNĚ MOJE.
"Já tím chtěl jen říci, že se nedáme zastrašit jistou vyhlídkou na možnost naprostého a dokonalého neúspěchu, mistře."
NE? VÝBORNĚ. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE BYCHOM SE MĚLI VYDAT NA DALŠÍ CESTU, VIJÉ, DLABALE! VIJÉ, KLEKTÁKU! VIJÉ, KOŘENÁČI! VIJÉ, RYPOUNE!
Ani jeden ze čtyř obrovských kanců zapřažených do saní se nepohnul.
PROČ TO NEFUNGUJE? U KONÍ TO FUNGUJE.

Bohužel se do své nové role Smrť vložil celým svým kostnatým hrudníkem (tedy srdcem, že ano :-)) a Albert je na pokraji zoufalství a snaží se neobvyklou situaci alespoň trošku ukočírovat a připomínat svému "pánovi" jeho skutečné poslání:

DOBŘE ODVEDENÁ PRÁCE, ŘEKL BYCH.
Sáně hřměly nocí a dole pod nimi ubíhala zasněžená pole.
"Hmpf," odpověděl Albert. A popotáhl.
JAK ŘÍKÁTE TOMU PŘÍJEMNÉMU TEPLU, KTERÉ CÍTÍM UVNITŘ?
"Pálení žáhy!" odsekl Albert.
ZASLECHL JSEM V TVÉM HLASE NÁZNAK NEMÍSTNÉHO MRZOUTSTVÍ? řekl Smrť. PRO TEBE NEMÁM CUKROVÉ PRASÁTKO, ALBERTE.
"Já o žádné dárky nestojím, mistře." Povzdechl si Albert. "Snad kromě toho, abych se probudil a zjistil, že je všechno zase pěkně po starém. Heleďte, víte dobře, že se to pokaždé, když se rozhodnete měnit věci, nějak zvrtne..."
ALE OTEC PRASÁTEK MŮŽE MĚNIT VĚCI. MALÉ ZÁZRAKY, KAMKOLIV PŘIJDE, A SPOUSTA VESELÉHO HO, HO, HO. UČÍME LIDI, CO JE SKUTEČNÝ VÝZNAM SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY, ALEBERTE.
Albert si pohrdavě odplivl přes postranici saní.
"Pch! - Alespoň v tom jednom dni, buďme na sebe hodní - to myslíte?"
ZNÁM MNOHEM HORŠÍ VÁLEČNÉ POKŘIKY....

A mezitím, co Smrť prolézá komíny, plní punčochy jako o život (tedy jako o smrt), Zuzanka chtě nechtě napravuje co Auditoři spískali. A vskutku to nemá jednoduché.

Korunu tomu všemu zmatku nasazuje ubrblaný havran s krysím Smrtěm. Prostě si nemůžu pomoct, ale kdykoliv teď sypu sýkorkám do krmítka, běží mi hlavou havranovo remcání:

"Havran seděl a upřeně a nespokojeně na něco zíral.
KVÍK!
"Koukni se na tohle, hele?" ozval se havran. Mávl pařátem ke krmítku v zahradě pod nimi. "Oni tam zavěsí půlku kokosáku, kus kůže od špeku, nasypou tam hrst dýňových semínek a myslí si, co všechno neudělali pro svět přírody. Pch! Vidím tam nějaké oči? Vidím tam nějaké vnitřnosti? Myslím, že NIKOLIV. Nejchytřejší pták ve všech středních šířkách, a mám houby, protože se neumím zavěsit vzhůru nohama a dělat tíííp, tíííp! Podívej se například na červenky. Jsou to odporní zlí malí grázlíci, rvou se jako šílení, ale stačí, aby pak udělali štííp, štilip, štilip, a lidi je zasypou drobečkama. Zatímco já umím recitovat básně a opakovat množství komických vět...."

Terry je prostě génius :-) Tuhle knížku si přečtu pokaždé před Vánoci, jelikož tohle je dokonalý recept proti předvánočnímu stresu, zimě a vlastně všem mrzutostem tohodle světa.

31 07.12.2017

Pozoruhodný román. A myslím, že právě v tom slově "román" tkví časté nepochopení komentujících čtenářů níže - očekávali zřejmě biografii či podrobný životopis Světlany Allilujevovny - Stalinovy dcery. Jenže autorka nic takového nezamýšlela ani nepředstírá, koneckonců i zde na DK je tato kniha zařazena mezi romány....

Ano, základ příběhu samozřejmě těží z životopisných údajů Světlany (konkrétně jejích "Dopisů příteli"). Nicméně troufám si tvrdit, že podrobná a striktní biografie skutečně nebyla autorčiným prvotním záměrem. A právě proto mi (na rozdíl od jiných čtenářů) nikterak nevadí, že části přepestrého Světlanina života jsou představovány v různé šíři - některým je věnováno mnoho kapitol, jiným sotva pár stran. Stejně jako pro každého z nás je určité životní období více klíčové než jiné... Jako románový žánr je to přesto dost dobře konzistentní a děj nijak neklopýtá. Jsem velmi ráda, že M. Zgustová Světlanin příběh zpracovala, přiznám se, že po titulu "Vzpomínky Stalinovy dcery" bych dobrovolně jinak nesáhla, jelikož nejsem úplně příznivec literatury faktu. A přitom je to vskutku fascinující osobnost.

Nyní k samotnému hodnocení - první část románu mi přišla lehce slabší - popisuje setkání Světlany s Bradžéšem, jejich vzájemnou fascinaci, posléze lásku a chvílemi to připomínalo skoro červenou knihovnu. Nicméně tohle cukrování Zgustová naštěstí opustila a zbytek knihy se již nese ve znamení velkých životních zvratů a změn. Světlana hledá sama sebe, utíká před stínem svého otce, z jednoho kontinentu na druhý, z prostředí brutální totality a nesvobody do (alespoň zdánlivě) uvolněné Indie a následně Ameriky. Bohužel, své vnitřní běsy a traumata si sebou vláčíme všude sebou, o čemž se zas a znovu přesvědčuje i Světlana. S úžasem si časem přiznává, že pouta a omezení nejsou pouze fyzická a hmatatelná, ale nechávají v nás stopu i na psychické úrovni a my pak máme tendence do nich vklouzávat znovu a dokonce dobrovolně.
Stalinova dcera rozhodně neměla jednoduchý život a jednoduché to jistě neměla ani autorka románu. Dle mého se toho ale zhostila velmi dobře.

Co mne však skoro rozčílilo, je anotace - blahopřeji si ke svému (zlo)zvyku anotace obvykle nečíst. Jen díky tomu pro mne byly životní peripetie Světlany poutavé, s mnoha nečekanými dějovými zvraty. Četla-li bych anotaci jako první, byla bych o mnoho překvapení nemile ochuzena a kniha by pro mne takřka postrádala smysl. Možná by se vydavatelé mohli někdy zamyslet, co vše do anotace na přebalu knihy napíšou - ale to zde již pláču na špatném stromě (moje milovaná citace z Obra dobra :-))

24 07.12.2017

Psí hvězdy jsem brala do tlapek velmi obezřetně a opatrně. Přece jen - dystopické romány až tak v oblibě nemám (nějak mi k řádné depresi stačí to, co se děje s životním prostředím všude okolo v současnosti) a navíc jsem ještě měla v živé paměti román Cesta od McCartyho (čteno letos v rámci čtenářské výzvy), ze kterého mi běhá mráz až na ploskách chodidel ještě dnes.
Velkým lákadlem pro mne (v rozhodovací fázi) byl přebal knihy - je prostě krásný....Vyloženě ke mě ladí. Název vlastně taky a tak jsem se nakonec nechala knihou "přemluvit" a vplula do příběhu Higa - jednoho z mála přeživších, bojujícího o právo na každý další jeden den po boku psa Jaspera a souseda-spolubojovníka Bangleyho.

Lze psát zároveň drsně a přitom poeticky? Tak, že čtenáři běhá mráz po kdejakém záhybu těla z líčených událostí a přitom cítí nesmírnou lásku hrdiny ke svému psovi? Je možné popsat totální beznaděj s obrovskou dávkou naděje? Ano, lze. Pan Heller to dokázal. Smekám svou literární čepici, tohle je mistrovský kousek.

27 06.12.2017

Velmi příjemné pohlazení té části mé čtenářské duše, která miluje pohádky - fantasy příběhy s pořádnou dávkou magie, kouzel, neodolatelných hrdinů a vítězství dobra nad zlem.
Ač je spektrum mé četby nesmírně široké a pestré, jednou za čas - unavena každodenním životem, kde dobro dostává řádnou nakládačku a veškeré ideály a iluze se rozpadají v prach - dostanu neodolatelnou chuť ponořit se do kouzelného PŘÍBĚHU. Utéct tam a zapomenout na chvíli na vše okolo.
A v tomto příběhu mi pan Rothfuss poskytl mimořádně účinnou léčivou terapii. Obsahovala vše, co k posílení ducha potřebuji - charismatického zelenookého hrdinu Kvoteho (tak chytrého a přesto zbrklého, jak jen mládí může /musí být), dostatečnou dávku magie (jak se bez ní jen dokážeme v běžném životě obejít ?!?), lásku (unikající a nesmělou, žádná červená knihovna, prosím!), přátelství (co by bez něj život byl....), draka (i když tedy jeho osud nebyl zrovna ten, který bych si přála).
Na rozdíl od některých níže komentujících mi nijak nechybělo více akce či bitev - naopak, tak nějak si vystačím s těmi opravdovými v běžném životě. Tenhle příběh je niternější, ale o nic méně napínavý. Je opravdu jako vítr - chvílemi něžný, občas drsný a nemilosrdný a tak neuchopitelný....

Ač to nebylo zrovna málo stran, dokázala jsem tento první díl zhltnout za pár dní a už se nesmírně těším na pokračování.

41 06.12.2017

Milé setkání. Útlounká knížečka (nějak mi tohle slovní spojení asociuje outloně - taky je takový....roztomilý) plná nostalgie, ale i bolesti, vzpomínek i obav nad nutností "dospět" z malé babiččiny holčičky v dospělou ženu.
Styl a způsob psaní Jany Šrámkové mi nesmírně lahodí, od ní bych si s radostí přečetla třeba i návod na použití zubního kartáčku.

27 21.11.2017