Jméno větru

Na tohle jsem narazila úplnou náhodou, a bavilo mě to výrazně víc, než jsem čekala. Není to dějem nabitá kniha, ale pracuje skvěle s postavami, s jazykem a s prostředím. Všechno tak nějak zapadá, dává smysl a funguje, postavy se neskládají do nesmyslných pozic, aby mohly udělat další blbost, tenhle autor nenásleduje násilně předem vytvořené drama, ale nechává postavu autenticky prožívat. Působí to přirozeně, nenásilně a opravdově. Díky za tuhle knihu, proti mnoha dnes opěvovaným ságám mi bylo potěšením číst.

Tohle byl úplný omyl. Ze začátku byl dej hodne napínavý, ale pak z toho stalo zivotopisne utahane vypravování. Zkousela jsem dalsi dil, jestli to nebude lepsi, ale nedocetla jsem. Bohuzel, tohle nebylo pro me.

Toto byl opravdu povedený počin. Knihu už mám na seznamu docela dlouho. Velmi se mi líbí grafické zpracování obálky. I přes svůj rozsah se kniha četla dobře a děj rychle ubíhal. Kniha je vlastně dva příběhy v jednom. Svět je dobře promyšlený, postavy jsou sympatické, ale mají své chyby. Popisy jsou detailní a prostředí je tak dobře představitelné. Zápletky i vyvrcholení jsou nečekané. Rozhodně jsem se nenudila. Dále musím ocenit to, že romantická linka není hloupá a prvoplánová. Moc se mi také líbilo to, jaké obsáhlé znalosti o fungování světa autor má a použil je v knize. Sice by se v knize našlo několik nedostatků (málo pochopitelné situace, nelogický děj, nebo jednání postav), ale i tak se jedná o velmi dobrý počin. Dokonce i milovníci draků si přijdou na své… no, možná ?. Škoda jen, že s tím 3. dílem to nevypadá.

Četl jsem v originále a nechápu proč je kniha tak chválená. Velmi málo akce, většina knihy se odehrává na Akademii, kde to celé působí jako kopie Harryho Pottera. Po celé vyprávění sledujeme hrdinu v pubertě a je to takové YA fantasy. Velmi rozvleklé, kniha mohla mít polovinu stran a nic by se neztratilo.

Kniha pro mě nakonec byla velmi příjemným překvapením. Dostal jsem ji půjčenu s tím, že by se mi mohla líbit a ač se mi ze začátku nedařilo do děje a příběhu začíst, po příchodu Kronikáře se to všechno zlomilo a začalo mě ve velkém bavit zjišťovat, co bylo dál a jak se děj vyvine. Kvothe je rozhodně zajímavě vymyšlená postava, která si z řady šlamastik pomáhá svou inteligencí a charismatem, postupně sledujeme jeho životní peripetie a díky způsobu vyprávění a intermezz z hostince si můžeme jen domýšlet, co se dělo mezi tím, co už Kvothe řekl a dneškem.

Začátek mě bavil, docela svižně to utíkalo, zajímavý svět i promyšlenost magie, ale přibližně od půlky knihy jsem se začala nudit a doufala, že to rychle dočtu. Myslím, že by se to dalo slušně zredukovat. Od vstupu na univerzitu mi nepřipadalo, že by se děj nebo postava nějak vyvíjeli. Popravdě, ačkoli jsem Kvothemu opravdu fandila, začal mě ke konci rozčilovat, protože na to, jak je inteligentní a kolik si toho prožil na ulici, tak se absolutně neumí poučit ze svých chyb. Nejspíš se do pokračování pustím, ale doufám, že to bude lepší.

Meno vetra od Patricka Rothfussa je pre mňa osobne majstrovským dielom a diamantom, ktorý mi leží v knižnici na tej najvyššej poličke. Spolu s Harrym Potterom je táto séria hlavným stavebným kameňom mojej lásky k fantasy literatúre a čítal som ju už niekoľkokrát.

Čím si ma kniha získala:
Geniálne opisy hudby: Toto je niečo, čo som v iných sériách (či už v Zaklínačovi alebo v Démonskom cykle) v takejto sile nenašiel. Rothfuss píše o hudbe tak poeticky, že som pri čítaní naozaj fantazíroval o tom, ako Kvotheho loutna znie. Hudba tu nie je len doplnok, je to samostatná postava plná emócií.
Zrod legendy: Fascinuje ma sledovať kontrast medzi „Koteho“ rezignáciou v prítomnosti a geniálnym, hoci občas pochabým mladým Kvotheom. Je to príbeh o tom, ako vzniká povesť a ako si ju víťazi (alebo hrdinovia) prikrášľujú.
Uveriteľná mágia: Systém sympatiky a menotvorby má v sebe logiku, ktorá ma baví. Nie je to o mávnutí prútikom bez námahy; je to o vedomostiach, sústredení a fyzikálnych zákonoch sveta Temerant.
Emocionálne puto: Vzťah Kvotheho a Denny je ako zložitý tanec, kde stačí jeden chybný krok. Rovnako postavy ako dobrák Simmon alebo záhadná Auri robia tento svet neskutočne živým.

Aj keď na tretí diel čakáme už 15 rokov a niekedy autora za túto pauzu „preklínam“, ruku na srdce – táto kniha je tak očarujúca, že jej to odpustíte. Ak hľadáte príbeh, ktorý vás opantá, spôsobí vám bezsenné noci a prinúti vás premýšľať nad každou metaforou, Meno vetra je presne pre vás.Pre mňa je to čistých 5 hviezdičiek a srdcová záležitosť.

Ak vás zaujíma detailnejší rozbor, nájdete ho v mojom podcaste Čítam teda som!

Nevím, jestli tuhle knihu čtu moc brzy nebo moc pozdě ale absolutně mě kniha nechytá dějem. Má skvělý styl, humor a je velmi kvalitně napsaná ale pokud u knihy začnu přemýšlet nad "podivností chodníku z minulého týdne" vím, že to není to pravé.

Přímočarý, nekomplikovaný, velice poutavý příběh, který má spád, ale přitom je i dobře promyšlený. Ideální odpočinková četba, u níž ale ani náročnější čtenář nebude mít pocit, že četbou ztrácí čas. Věc, která (podobně jako Harry Potter) má potenciál přilákat k četbě i dosud nijak náruživé mladé čtenáře.

Jedno z najznámejších fantasy diel posledných rokov – Meno vetra od Patricka Rothfussa, prvý diel série, v ktorej sa zoznamujeme so životným príbehom muža menom Kvothe. Na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že „životný príbeh“ patrí skôr do biografie než do fantasy. V tomto prípade je to však presne naopak – ide o epickú fantasy výpoveď o vzniku legendy.
Príbeh sa začína náhodným stretnutím kronikára s mužom, ktorý sa už roky skrýva pod cudzím menom a vedie nenápadný hostinec. Kronikár v ňom však rozpozná legendárnu postavu opradenú mýtmi, polopravdami a prehnanými historkami. Po naliehaní Kvothe súhlasí, že svoj príbeh rozpovie tak, ako sa skutočne stal – bez prikrášľovania a bez legiend. A my sa v tejto knihe dostávame k prvej časti jeho rozprávania – k detstvu a mladosti.
Začiatok knihy je veľmi svižný, plný napätia, akcie a silných emócií. Ešte pred samotným rozprávaním životného príbehu dostaneme ochutnávku temnejšieho sveta, súboje s príšerami a pocit, že za nenápadným hostinským sa skrýva niečo oveľa väčšie. Po návrate do minulosti sa dej rozbehne rýchlo – nechýba dobrodružstvo, humor, ale ani utrpenie a strata. Skrátka všetko, čo k dobrému fantasy patrí.
Zlom nastáva v momente, keď Kvothe prichádza na univerzitu. Aj keď si začiatok jeho univerzitného života zachováva určitú dynamiku, tempo deja sa postupne spomalí. Dej sa viac sústreďuje na každodennosť – snahu zarobiť si na štúdium, konflikty so spolužiakmi, napäté vzťahy s profesormi a štúdium mágie. V tejto časti som mala miestami pocit, že sa príbeh nesie v duchu „fantasy školského románu“ a v niektorých momentoch mi jemne pripomínal Harryho Pottera.
Treba však vyzdvihnúť mimoriadne prepracovaný magický systém. Mágia – nazývaná sympatika – tu nefunguje na základe vrodeného talentu či zaklínadiel, ale na princípe poznania, logiky a prepájania vlastností predmetov. Ide o premyslený a uveriteľný systém, ktorý pôsobí veľmi originálne a inteligentne, a práve v tomto Rothfuss výrazne vyniká.
Po tomto spomalení prichádza v knihe ešte jeden výraznejší výbuch napätia a akcie, po ktorom sa príbeh opäť upokojí. Záver sa nesie v pozvoľnejšom duchu, s jemným romantickým nádychom a menšou dávkou akcie, skôr ako príprava na pokračovanie než veľkolepé vyvrcholenie.

Veľkým plusom knihy sú detailné opisy emócií, myšlienok a vnútorných stavov hlavnej postavy. Čitateľ sa dokáže s Kvothem veľmi ľahko stotožniť. Mimoriadne silné sú aj pasáže venované hudbe – keďže Kvothe je nadaný hudobník, autor dokáže hudbu opísať tak, že ju takmer „počujete“.
Na druhej strane mi miestami prekážala až prílišná dokonalosť hlavnej postavy. Kvothe vyniká takmer vo všetkom – v mágii, hudbe, jazde na koni či učení – a občas som mala pocit, že by príbehu prospela väčšia dávka chýb a zlyhaní. Rovnako niektoré vedľajšie postavy pôsobili trochu plocho a stereotypne, hoci to možno bol autorov zámer, keďže celý príbeh vnímame očami mladého chlapca.
Celkovo však Meno vetra hodnotím veľmi pozitívne. Nejde síce o monumentálne fantasy v štýle Pána prsteňov, no rozhodne ani o obyčajnú žánrovú výplň. Je to emocionálne silný, premyslený a štýlovo napísaný príbeh s obrovským potenciálom do ďalších dielov.
Ak máte radi fantasy s dôrazom na postavy, premyslený magický systém a príbeh legendy rozprávaný z prvej ruky, Meno vetra by ste si určite nemali nechať ujsť. Ja osobne sa už teraz teším, kedy sa k Kvotheovi opäť vrátim.

Krása, byť občas trochu utahaná.

Trochu mi to připomnělo Letní strom od Gavriela. Příběh nadaného kluka se vám odvíjí před očima. Od jeho dětství, až po mládí, ve kterém přemáhá umíněnost, hlad po poznání a cílevědomost. Spletitá cesta života k tomu, aby poznal jméno. Jméno větru.

Z tohohle jsem nadšená už jen tím, že se ze současné doby, kdy ve fantasy světě převládají akce, souboje a vše je na efekt ke klidnému vyprávění, které ale nepostrádá na dramatičnosti. Krása příběhu je v detailech, postavách, které jakiby žily. Tahle kniha ve vás něco probudí a to něco je pocit, kdy jsem jako dítě vzala di ruky Eragona a čtyři dny jsem nevnímala čas.

Meh. Knížku jsem četl poměrně dlouho, snad dva týdny. Když se prokoušete přes utahaný úvod, dostanete se k backstory hlavního hrdiny, která lecčím připomíná YA fantasy. Konec je vcelku zajímavý, i když o nějakých velkých zvratech se tu rozhodně mluvit nedá. Systém magie je nápaditý, ale nezachrání výplňové kapitoly a ucházející zápletku, které nás provázejí celou knihou.

Vzhledem k tomu, že mě první díl moc nenadchnul a série je nedokončená, po druhém dílu asi nesáhnu.

Rothfuss by potřeboval nekompromisního editora více než prase drbání, protože jeho současný se mu evidentně bojí říci, že tam má až příliš nic neřešících vatózních dějových odboček, které jsou navíc mnohdy zakomponovány do děje dosti krkolomně a už vůbec mu neřekl, že na to kolik tam má postav, tak jsou všechny tak sterilní a jednorozměrné, až to hezké není.

Samozřejmě, dalo by se argumentovat tím, že je to celé „vyprávění, jak si ho pamatuje hlavní postava, která si to bude přikrášlovat dle sebe“, ale on tentýž problém platí i v pasážích mimo ono vyprávění. V nich je to jen více znatelné/obtěžující (zdejší „Draco Malfoy“ je taková nechtěná karikatura krhavého záporáka, až mu snad nelze nefandit).

A to vše zamrzí o to více, že Rothfuss psát umí, má čtivý styl a většina studentských eskapád má ten správný náboj klukovského dobrodružství; jakkoli je to vykrádačka Zeměmoří, Pottera a dalších. O to více se pak nestačíte divit, když dojde na „hrdinné pasáže“, které by jako stokrát čtené klišé působily již i před několika desítkami let. Natož dnes. Ovšem čte se to samo a jako žánrová jednorázová oddechovka to vlastně není vůbec špatné.

Naprosto úžasná fantasy. Rozhodně je v mých TOP 5. Rothfuss možná nemá tak propracovaný worldbuilding jako můj oblíbenec Sanderson, ale jeho schopnost práce se slovy je excelentní, příběh poutavý a postavy zcela uvěřitelné a velmi charakterní.

Rothfuss se mi zcela trefil do vkusu, ta kniha mi vrněla s duší. Kam se hrabe zamilovanost do fiktivní postavy, zde přišla zamilovanost do celého příběhu. Nemůžu se dočkat až sesbírám dost sil a přečtu si i další jeho počiny, byť jich není mnoho.

Jediné co Rothfussovi neodpustím je to, jak strašlivě pomalu píše... A jestli umře než dopíše poslední díl, tak se dám na nekromancii. (Proto ten pulbod dolů)

A když se všeho toho hororu a vraždění přesytím, přijde čas na změnu žánru. V tomto případě, jako už několikrát, vsázím zejména na sci-fi a fantasty. A Kronika Královraha od Patricka Rothfusse byla trefou do černého. V prvním díle, který jsem zhltl až překvapivě rychle, mi autor dokázal, že je skvělým vypravěčem a jeho fantazie dokázala stvořit nádherný a zároveň krutý svět.

V podstate priemerne napísaný fantasy príbeh, z ktorého takmer každej strany cítiť, že jeho autor je určite fanúšikom fantasy rpg hier resp. D&D ako aj to, že autor pochádza zo severoamerického kontinentu. Naznačuje to už tvorba postavy hlavného hrdinu, ktorá je archetypálnym mixom mága/barda/zlodeja s vysokou inteligenciou avšak pričasto chybujúcim vo svojom úsudku, vďaka čomu sa neustále dostáva do problémov, ktorým sa dalo vyhnúť (čo by sa snáď dalo ospravedlniť ešte jeho nízkym vekom a celkovou neskúsenosťou) resp. nevidiacim evidentné, aby na niečo prišiel muselo by ho to doslova udrieť do hlavy. Trocha rušivo pôsobí (v podstate v každej kapitole spomínaná) neustále akcentovanie chudoby hlavnej postavy a s tým spojené neustále prepočítavanie životných nákladov v hernej (pardón knižnej) mene a jej neustále oscilovanie medzi stavom „konečne som svoju neutešenú finančnú situáciu vyriešil“ a „opäť sa mi podarilo všetky utratiť a môj mešec je zasa prázdny“. Kvothe je čitateľovi predstavený ako výnimočným intelektom nadaný mládenec, ktorého stihla krvavá tragédia spôsobená mystickými a pradivom tajomna zahalenými Chandriáncami, zásadne poznamenávajúca jeho ďalšie životné smerovanie. V knihe sledujeme jeho cestu životom ako self-made mana a to ako jeho ťažké roky strávené na ulici v Tarbeane, tak predovšetkým jeho štúdium na magickej univerzite. Postava femme fatale Kvothe života Denny, ktorá očarí hlavného hrdinu ňou je mierne povedané rozporuplná (no možno bolo autorovým zámerom aby taká bola, avšak jej spôsob života – nechať sa vydržiavať patrónmi, ku ktorým v skutočnosti nič necíti, k tomu túlavé topánky a nestálosť, ťažko vzbudí prehnané sympatie). Opisy Kvotheho interakcií s ňou sú miestami (až na výnimky ako lov drakona v závere knihy) až príliš únavné, nezáživné a pôsobia ako zbytočná vata, ktorá príbeh nikam neposúva. Po celý čas som sa nedokázal zbaviť pocitu, že ju autor používa ako deus ex machina, aby do knihy vniesol podtext tajomna a nepredvídateľnosti. Bohužiaľ jej konaniu často chýba motivácia, a nepôsobí uveriteľne. Opis Kvotheho štúdia na univerzite vychádzajúci z tradícií anglosaského univerzitného sveta so všetkými jeho pozitívami i negatívami neurazí (v niečom je aj celkom originálny) ani nenadchne (nie je to nič, čo dostatočne sčítaného čitateľa prekvapilo). Na knihe je pomerne zreteľné, že ide o autorovu románovú prvotinu, chýba jej ešte remeselná zručnosť autora a mnohé pasáže pôsobia samoúčelne, určitý potenciál však v hlavnej postave, príbehu, autorovi ako i v ňom stvorenom svete, určite je.

Normálně čtu knihy velmi rychle, ale tohle mi trvalo dlouho. A to měsíc. Zamýšlela jsem se nad tím proč - prostě to bylo tak dobré, že jsem nechtěla, aby to skončilo. Strašně dobře, hladce a plynule se to čte. Kvotheho si nejde nezamilovat. V knize jsou krásné myšlenky i příběhy, i když někdy náročné, znepokojující a napínavé. Kniha ve svém jádru není pro slabé povahy. 5*

Společně se Zaklínačem jedno z nejlepších high fantasy.
Kniha je vykreslena jako pikareskní román nebo jakási rpg hra, kde začínáme dole a postupně se vypracováváme díky důvtipu stále výš. Magie je chytrá, kouzelná a zároveň ne všemocná, obecně moc hezký systém fungování světa.
Postavy byly sympatický, příběh poutavý. A všechno úžasně umělecky napsáno.
Povinná četba všech fanoušků fantasy.

Kniha, která vám ukáže, jak se správně vypráví příběh – a patrně vás přivede k tomu, že budete přemýšlet o vlastní existenci. Patrick Rothfuss vytvořil svět, kde magie není jen trik, ale skutečná síla, a Kvothe, hlavní hrdina, je hrdina s takovým množstvím vrstev, že by mohl sepsat vlastní trilogii o tom, jak napsat trilogii.
Kvothe je génius, barda a bad boy v jednom, který v sobě skrývá nejen ohromující talent, ale i hluboké bolesti a tajemství. A právě tato kombinace ho dělá naprosto neodolatelným. Příběh o jeho životě, lásce, dobrodružstvích a pádech je napsán tak mistrovsky, že budete mít pocit, že se na chvíli stáváte součástí jeho světa – ať už to znamená toulky po univerzitě, nebo útěk před temnými silami.
Jméno větru není jen kniha o hledání magie, ale i o hledání sebe sama. Je to zážitek, který vás chytí od první stránky, přinutí vás obracet stránku za stránkou, a když už si myslíte, že jste na konci, zjistíte, že chcete ještě víc.