DriftBooks komentáře u knih

Mám rád překvapení. A tato kniha mě překvapila. Hned od první strany. Opravdu svižný a vtipný rozjezd. Akce, střih, dobrý hlášky… tetelil jsem se a těšil na další jízdu. Americká drsná škola jednadvacátého století. Nadupanej, béčkovej biják… Ano, béčkovej… a v tom byl nakonec ten drobný zádrhel.

Kniha postupně sklouzla do jakési futuristické, téměř dystopické a brutální urban fantasy. Příběh sice šlape stejně svižně a vtipně, ale z reality nenápadně sklouznete do komiksu. Bavíte se… tedy pokud vás oslovuje akční „marvelovský“ svět, případně drsné filmy z hongkongské provenience například pod taktovkou Johna Woo. Rychlá, dobře nastříhaná záležitost, kde sviští kulky a stříká krev. Kniha plná bolesti, únavy a vyhrocených emocí. Dobře napsaná a přes všechnu brutalitu paradoxně docela vtipná. Kdyby se autor dokázal udržet v realitě, mohla by to být zajímavá výpověď o úpadku západní civilizace - jako je třeba kniha Sráči. Takhle je to "jenom" – výbornej béčkovej biják.

6 20.12.2017

Značně zadumaná kniha. Intenzivní. Nenápadně zalézá pod nehty. Což drobátko bolí… Toho malýho hajzlíka má člověk tendenci nenávidět a zároveň obdivovat. Snad trochu litovat. Tu a tam mu fandit. Taková drobná zvrácená solidarita. Jakési podprahové porozumění. Přestože víte, že je to všechno špatně a značně pokroucené. Ale kdo je oběť? Kdo je pachatel? Kde je původ všeho toho zla? Kde se bere? Ecce homo… je povzdech, který bych u těchto otázek vyloudil bez jakékoliv snahy o vysvětlení.

3 20.12.2017

Přiznávám se bez mučení. Tohle je první kniha Jiřího Hájíčka, kterou jsem dočetl do konce. Jeho příběhy jsou na můj vkus příliš pomalé a příliš svázané s půdou. Jsou prostě „echt“ jihočeské. Já pocházím ze severních Čech. Z Mostu. Z města, které chtivá nenasytná společnost srovnala se zemí. Kvůli uhlí. A zcela nové bylo postaveno pár metrů vedle. Celý život v paneláku. Namísto rybníků kalové nádrže. Namísto zalesněných kopečků haldy a výsypky. Za barákem chemička. Do starýho Mostu, do těch rozvalin, jsme chodili sledovat natáčení válečnejch filmů. Na západní frontě klid tu točili Amíci. Boj o Moskvu Rusáci. Mé dětství byla válka, do které jsme jezdili tramvají…

Pocházím z města horníků, co přišli ze všech koutů republiky. Nikdo tu nic nevlastnil. Beton, smog, prach z povrchových dolů. Roztěkané nové město. Hukot rafinérie. Nekonečné ševelení dopravníkových pásů na uhlí. Na horizontu komíny, dým, pařáty velkorypadel. Jsem celoživotní bezzemek a jihočeská idyla blat a rybníků a statků, ve kterých desítky generací bydlí jedna a tatáž rodina, je pro mě sci-fi… Bydlím tu sice už přes deset let, ale stále jsem ještě nezpomalil.

Musím ale říct, že jsem tentokrát té Hájíčkově pomalosti a téměř až něžnosti, která z textu sálá, propadl. Ne, zápletka kolem pozemků mi nic neříká. Ale ta forma, styl, nálada… to všechno mě přimělo číst dál a dál. Ta děsivá nespavost… a skvěle podaný příběh jedné lásky i nelásky… to mě bavilo.

13 20.12.2017

Pamatuji si, jak jsem si jako dítě koupil kaleidoskop (koukl jsem na Google – stále se prodává). Dokázal jsem tím válcem kroutit celé věky. Nořit se do těch obrazů. Unikat. Prchat do jiných světů… Česky se tomu říká krasohled. Krasohled… nádherné slovo, které evokuje klid, harmonii, krásno. Ve spojitosti s Osmičkou mi naskočilo slovo kaleidoskop. Ale krasohled? Ne, to není to pravé. Obrazy, které Třeštíková v knize kreslí, nejsou klidné, harmonické a víceméně ani krásné. Jsou naopak silné a burcující. Jsou plné emocí. Jsou plné lásky. Ale i nenávisti, zloby a žárlivosti. Plné takové každodenní obyčejnosti. Plné každodenní velkoleposti. Velkoleposti, jakou dokážou přinést drobné střípky úsměvů, doteků, pohlazení, laskavého slova. Každodenní nasranosti, jakou rozdmýchají drobné střípky nervozity, nepochopení, únavy, sobeckosti.

Třeštíková nepíše. Kreslí tu jemné tahy, tu silné čáry, tu stíny, tam začmárané fleky, kde pastelky téměř protrhnou stránky.

Ale přes veškerou vážnost, která se příběhem vine, přes všechny ty vyhrocené emoce, kdy máte slzy na krajíčku, umí Třeštíková i pobavit. Jemným, nevtíravým humorem. Který však nenaruší to zásadní, co knihou rezonuje. Nekonečný příběh lásky. Lásky mezi partnery, dětmi a rodiči, mezi lidmi obecně. Té šťastné i nešťastné. Naplněné i nenaplněné. Nekonečný příběh touhy po porozumění. Po harmonii. Po krásnu. Touhy po tom, aby náš život byl jako ten krasohled. Aby se nám pokaždé skládaly jen krásné, barevné, harmonické obrázky…

13 13.12.2017

Dívka ve vlaku mi přišla přeceněná. A film byl propadák. Tedy alespoň pro mě. Nevím samozřejmě, jak dopadl všeobecně. Na ČSFD nasbíral 67%. Já ho nedokoukal. K nové knize Pauly Hawkinsové přistupuji tedy se střízlivou opatrností.

V prvé řadě jsem se malinko ztrácel v příběhu. Co kapitola, to jiná postava, jiný úhel pohledu a jiná časová linka. Než se zorientuji, je třetina knihy fuč. A když už se konečně v příběhu uvelebím, zjistím, že mě zas až tak nebaví. Malinko mi to připomnělo Vraždy v Midsomeru. Seriál, na který s manželkou příležitostně koukneme o víkendovém odpoledni. Taková venkovská poklidná záležitost, kde v pozadí bublají napjaté mezilidské vztahy. Jediné, co mě v knize opravdu vzalo… – ale to bych vám vlastně prozradil jednu ze zásadních věcí z příběhu. Takže jinak. Je tam jedna linka příběhu, která se mi nepříjemně zavrtala do mozku. Protože přichází na svět tak lehko. Protože dokáže proplouvat celým životem jako hnusná slizká mlha. Protože pokroutí zcela nenapravitelně vztahy v rodině, mezi přáteli, či v partnerství. Je řešitelná neuvěřitelně snadno. Ale jak známo – jednoduché věci jsou ty nejtěžší.

Knihu jsem přečetl a neměl při tom potřebu přestat. Předpokládám, že si i vy příběhu najde tu linku, tu část, která vás zaujme, osloví. Je jich tam několik, takže na každého se dostane -:)

3 13.12.2017

Nejsem povídkovej. Býval jsem. Jako scifista jsem četl především povídky. Několik let jsem odebíral časopis Ikarie. Dnes se povídkovým knihám příliš nevěnuji. Tento trend ostatně komentuje sám King – ne tedy přímo v této knize. Dnes povídky prostě nejdou. Téměř vymizela ta média, kde se s nimi mohl člověk nejspíše potkat. Časopisy, kulturní přílohy novin. Málo se vydávají knižní antalogie. Dnes máme blogy, sociální sítě a především – vlogy. Dnes se povídky nepíší. Dnes se točí krátká videa. Bať. Ale King je můj oblíbenec. Jako fanoušek kupuji a čtu vše, co vyjde. Takže samozřejmě i povídky.

Velmi mě bavily komentáře k jednotlivým povídkám. Někdy víc, než samotné příběhy. Někdy mi bylo líto, že se jedná jen o povídku. A docela mi chyběly ilustrace. Těch je dnes v knihách také málo. A k povídkám by se docela hodily.

7 13.12.2017

Pokud se chce čtenář seznámit s tím, jak má vypadat moderní městská fantasy, a zároveň se nechce bát, že by dostal něco příliš komplikovaného nebo „divného“ (jako jsou například některá díla Chiny Miévilleho), je Aaronovitch nejlepší možnou volbou… (viz iliteratura.cz), přečetl jsem si v recenzi.

Inu… já bych to řekl úplně naopak. Nádraží Perdido zmiňovaného Miévilleho je kniha, která mě uchvátila. Tak si představuji plnohodnotnou „urban fantasy“. Řeky Londýna – to je takový Harry Potter křížený Krotiteli duchů. Spíše taková „fantasy groteska“. Vše zachraňuje (uprostřed temných temžských vod) velmi suchý anglický humor. Knize se také nedá upřít jistá poetika, která umí vlézt pod nehty. Ale v té záplavě humoru lze vystopovat i jistou hořkost. Takový povzdech nad podivnou realitou, která je někdy úplně stejně absurdní jako ten nejnepravděpodobnější „fantasy“ příběh.

Jedná se prostě o zábavné, letní čtení, takže se nemusíte bát si tuto knihu sbalit do kufru – třeba až pojedete na výlet do Londýna…

13.12.2017

Když se na internetu objevil první trailer z filmu Trainspotting 2, řekl jsem si, že si musím nejdříve přečíst předlohu. Kniha i film Trainspotting byly jako zjevení. „Závislost na heroinu není žádná dovolená, ale práce na plný úvazek“ nebo „Píchali bysme si i vitamín C, kdyby byl zakázanej“. Jasně… kultovní záležitost. Ale pak jsem Welshe nějako ztratil z hledáčku a nic jiného od něj už nečetl. V té době jsem si „pral do žíly“ maximálně tak zelený čaj, dal se na vegetariánství a začal číst věci z naprosto opačného pólu literatury.

Film (T2) už mám také zhlédnutý a s knihou toho moc společného nemá. Jen základní motiv setkání po letech. Ale to se dalo čekat. Natáčeni amatérského pornofilmu je v podání Welshe stejně zběsilé jako fetování v předešlém díle. Do filmu nepřenositelné.

Welshovo příběhy mají tu nevýhodu, že neuvěřitelně rychle stárnou. Je na nich vidět, jak se svět o zlom krk žene dopředu. „Nemohli jste vyrůstat v Británii sedmdesátých a osmdesátých let a nesetkat se s odvrácenou stranou života: s misogynií, rasismem, homofobií, sektářstvím a tak dále,“ tvrdí Welsh. Dnes jsou všechna tahle témata tabu. Ne že by zmizela z povrchu zemského. Ne že by úplně zmizela z myslí lidí. Jen přešla do utajení. Být nekorektní je největší underground dneška. Ještě pár let a Welshovo knihy se budou pálit na náměstích globalizovaného, ultrakorektního světa… :_)

3 13.12.2017

Stanislav Komárek dal svému třetímu souboru reportáží máchovský titul Země spatřené a v předmluvě se svěřuje, že už s velkými cestami končí, že kocouři u jihočeské myslivny se zas tak neliší od madagaskarských lemurů. A dodává, že za většinu toho, co je v něm lepšího, vděčí cestování…

Jako dítě jsem měl velmi rád knihu Český Honza, ilustrovanou Josefem Ladou. Výběr pohádek o převážně hloupém Honzovi, který nakonec všechny přechytračí. Téměř každá pohádka začíná tím, jak jde Honza do světa. Někdy dobrovolně, někdy z donucení. Ve světě potkává zajímavé lidi, získává zkušenosti, nachází nevěstu, zbohatne, zmoudří… Možná tato sbírka českých pohádek byla jakýmsi iniciátorem mé touhy cestovat. Možná právě tato kniha formovala můj pohled na svět kolem mě. Zatímco v pohádce se líný Honza nakonec přinutí slézt z vyhřáté pece, opouští útulný domov a vyráží vstříc dobrodružství, tak v smutné realitě se líní Honzové válí doma před televizí. Do světa vyráží maximálně virtuálně, skrze internet. To jim ale nebrání žít v přesvědčení, že všude byli, všemu rozumí a od všeho mají klíče. Ale to už je o jiné knize. Také krásné a české. Brouk Pytlík se tuším jmenuje…

Stanislav Komárek píše zajímavě, poutavě a s humorem. Patří do kategorie mých knižních jistot. To znamená, že téměř cokoliv, co napíše, mě baví.

13.12.2017

Sebastian Bergman je naprostý antihrdina. Lže svým nejbližším. Svým způsobem jim ubližuje. Podvádí. Je arogantní. Nesnesitelný. Sobecký. Prostě hajzlík k pohledání. Není to nikdo, s kým by se čtenář (alespoň mého typu) chtěl ztotožnit. Nepomáhá (a neomlouvá) ani prožité trauma. Přesto mu ve slabé chvilce přejete, aby našel vytoužený klid a štěstí. Když mu ho autoři již po několikáté odepřou, skřípete zubama, ale zároveň chápete, že bez těchto nemilosrdných zádrhelů by série zřejmě musela skončit. A to rozhodně nechcete…

Knihy Hjortha a Rosenfeldta jsou prostě čtivé a v rámci svého žánru i zábavné. A to je přeci úhelným kamenem zábavné literatury, do které detektivky jistě patří. A jejich knihy navíc patří do nejvyšší ligy.

Jediným zádrhelem je maximálně to, že jednotlivé příběhy na sebe velmi těsně navazují. Pokud jste nečetli předchozí díly, ztratíte se a spousta souvislostí vám unikne. Ideální číst všechny tituly ihned za sebou jako jednu knihu. Důležitá je také chronologie. Protože třeba právě v Poslední zkoušce autoři prozradí poměrně dost věcí z minulých knih.

Z hlediska motivu je Poslední zkouška značně bizarní a na hraně. Ale vše přebije virtuozita, se kterou jsou knihy psány

3 13.12.2017

Je to pár let, co jsem četl knihu „Zrůda“ od japonské autorky Nacuo Kirino. Pamatuji, že jsem tou knihou byl nadšen. Byla vlastně trochu podobná Místu pro tajnosti. Prostředí prestižní dívčí školy. Z celé knihy byl cítit obrovský konkurenční tlak, atmosféra soutěživosti, pěstovaná v dětech už od nejútlejšího věku, nejistota, kterou v důsledku tohoto tlaku člověk celý život cítí. Jste-li žena, o to více. Kniha se zabývala (mimo jiné) nejednoznačným údělem dívek a žen v silně patriarchální japonské společnosti.

Místo pro tajnosti nás zavede také do prostředí prestižní dívčí školy. Do nemilosrdného světa vzájemného soupeření. Který je ale přeci jenom od toho japonského diametrálně odlišný…

Příběh se odehrává ve dvou polohách. Vyšetřování vraždy, které se vejde do jednoho dne. A příběhy jednotlivých dívek. Vše se postupně proplétá do možná nečekaného závěru. Tana French je skvělá vypravěčka. Umí udržovat tempo, napětí. Její styl mi naprosto vyhovuje. Píše knihy, které mě baví. Které jsou chytré. Které se nebojí širších souvislostí a které se nebojí chtít po čtenáři, aby také malinko popřemýšlel. […] Jedná se totiž o přesně ten typ příběhu, který když dočtete a zjistíte pravdu, vyžaduje ještě chvilku přemýšlení, abyste jej skutečně pochopili. Vyžaduje chvilku, abyste strávili všechny aspekty, a není jednoduché sáhnout po další knize, protože v hlavě vám myšlenky stále utíkají k Místu pro tajnosti [...] píše se v jedné recenzi (viz vaseliteratura.cz). Proč hledat jiná slova…

1 13.12.2017

Keplerovci jsou řemeslníci par excellence. Mám pocit, že pečlivě sledují všechny trendy. Statistiky úspěšnosti konkurenčních děl. A tomu všemu přizpůsobují své psaní. Lovec králíků je výrazně filmový. Plný krátkých úsečných vět. Expresivních obrazů. Filmových detailů. Filmového střihu. Jenomže to působí – tak nějak vykalkulovaně. Prostě a jednoduše mě to nebavilo. Uznávám, že umí vyhmátnout to podstatné, co si tento žánr žádá. Jenom tomu chybí… autentičnost. Je to skvělý thriller. Nablýskaný. Plný záblesků, akčních scén, bizarních masek. Vizuálně snad pohledné. Ale neživé. Nezáživné. V kině bych se pravděpodobně bavil. Knihu jsem přečetl jen s velkým úsilím.

6 13.12.2017

Při čtení Robbinsových vzpomínek jsem si uvědomil jednu věc. Ne nebylo to žádné zásadní prozření. Nebyl to žádný světoborný objev. Jen připomenutí. Že ze světa nemizí jen fauna a flóra. Ale že mizí i jisté fenomény. Věci, které nás obklopovaly a formovaly. S každým novým paradigmatem se ztrácí určitá část lidských činností. Jsou překonány, změněny, jsou už nepotřebné, nebo se do nového vzorce nehodí. Přirozený tok času… řeklo by se. Vývoj, progrese, evoluce. Inu tak…

A tak jsem si – s bolestnou nostalgií – pomyslel. Safra, kam zmizely cirkusy? Ale ano, vím. Jezdí takové ty novodobé, co mají připosražené pseudošapitó, místo maringotek ultramoderní karavan ověšený satelity, žádný zvěřinec, jen opelichaného pudla a osiřelého poníka. Namísto orchestru mpétrojku. A ředitel? Klaun, krotitel, žonglér, hadí žena i akrobatka v jednom.

Pamatuji si, jaká sláva to byla, když přijel do města cirkus. Když na mosteckém Hrabáku vyrostlo město z maringotek. Obrovský zvěřinec. Sloni, tygři, lvi… Barevná, voňavá exotika, tajemství, magie. O to více v tom zadrátovaném komunistickém lágru. To všechno zmizelo. Můj syn pravděpodobně opravdový (a tím myslím opravdový) cirkus už neuvidí. Pravda – možná by ho nebavil.

Knihy Toma Robbinse miluji. Jsou totiž tak… cirkusové. Třpytí se, zapáchají trusem exotické zvěře, zní jako práskání biče krotitele šelem. Jsou magické. Plné kouzelníků a kouzel. Jsou zábavné. Plné klaunů. Voní pilinami. Mezi řádkami poskakují svůdné akrobatky. Po písmenech se promenádují provazochodci. Toužíte s tím cirkusem utéct. Za magické okamžiky platit kydáním sloního hnoje. Vklouznete do toho cirkusového stanu jako Alenka do králičí nory. Vklouznete do jiného světa…

A uvědomil jsem si další věc. Že Robbinsovi je přes osmdesát. Jeho kniha vzpomínek také může být jeho knihou poslední. Že možná zmizí do světa za zrcadlem. Jako pozpátku letící divoké kachny. Zůstane po něm jen vůně parfému bláznivého tance. Bude - v žabím pyžamu - navěky impresáriem Cirkusu Inkognito. Zkusí krotit hubené nohy. Uvádět další dálniční atrakce. A tak na mě, stejně jako na kovbojky, padl smutek…

7 11.12.2017

Osmdesátky… No jasně, v těch jsem přeci vyrostl. Ty mě formovaly. Iniciovaly. Ale proč mluvím o osmdesátkách, když se jedná o příběh z roku 2045? Protože jsou pro celý příběh zásadní. Úryvek z recenze praví: […] Nostalgickými odkazy se román jen hemží. Je doslova napěchovaný narážkami na literaturu, komiksy, hudbu, filmy a hlavně videohry. To vše samozřejmě datováno mezi léta 1980 až 1989. Čtenář, který tyto časy zažil, tím pádem bude nad textem skákat nadšením[…] Jenomže já vyrostl za drátama. V komunistické kleci. Ve světě cenzury. Něco se trhlinami skrze zdi postavené proletáři všeho světa protlačilo. Ale nebylo toho dost…

[...] Pamatujete se, jak kdysi dávno vždy jednou do roka přijely kolotoče a vy jste vždy neomylně zamířili do zšeřelé maringotky plné blikajících a kakofonicky pípajících automatů s videohrami, do kterých jste naházeli veškeré pracně ušetřené kapesné? [...] Naprosto přesně! Pamatuji si, jak jsem byl unešený ze hry Fénix. Nábožně jsem postával v maringotce a sledoval hráče, když už mi došlo těch pár drobných od mámy. Nebo jsem se lepil na repráky a ujížděl na Floydech, které světští tu a tam pustili do kakofonie Davidů a podobných (tehdy ještě mladých) zombíků. Nevěděl jsem pořádně, kdo to jsou Flojdi, neznal jsem Zeď, nevěděl, o čem zpívají (to všechno jsem si zjistil později), ale věděl jsem, že se mi ta písnička (Another Brick In The Wall) kurva líbí. Jo… západní kulturu nám v těch dobách přiváželi kolotočáři. A dnes si navíc uvědomuji tu ironii, že kolotoče v Mostě většinou stály na louce za Okresním výborem KSČ. Možná to komančové chtěli mít pod kontrolou… Cha.

Někteří recenzenti si stěžují, že odkazů na hudbu, filmy atd. je příliš. Že knize škodí. Já byl naopak spokojen. Jednou z důležitých iniciačních věcí pro čtenáře jsou tipeři. To jsou ti, kteří vás upozorní na dobrou knihu, film, písničku. Někdo, s kým sdílíte své zážitky a vzájemně se posouváte dál. Pokud jich okolo sebe máte málo, nebo nedej bože nikoho (no to je asi v době internetu vlastně nemožné), může se takovým tiperem stát i právě čtená kniha. Já si díky tipům z Ready Player One připomněl, co jsem znal a pokusil se najít – a mrknout na to, co jsem kvůli rudý bariéře (na kterou bohužel neustále spousta nešťastníků nostalgicky vzpomíná jako na časy, kdy bylo líp…) neměl možnost poznat.

Ale také něco o knize, že ano… Skvělé. Šlape to. Sviští to. Bliká to. Vrní to. Chvilku odpočinku a pak hupky dupky znovu do haptického oblečku, nasadil VR brýle, nalogovat a… číst.

9 11.12.2017

Byl jsem nabuzený Trhlinou a tak jsem se vrhl s očekáváním na Strach. Jenomže asi bylo chybou číst to až po Trhlině, nebo číst to bezprostředně po Trhlině. Karika umí psát. Umí budovat atmosféru. Umí postupně zvyšovat napětí. Přirovnávají ho ke Kingovi. Inu… ve svém žánru a regionu je opravdu jedním z nejlepších, možná nejlepší. Kdybych to četl před Trhlinou, určitě by mě to bavilo více. Takhle jsem měl pocit déjà vu.

Opět tu máme les, co žere lidi… pokud bych si pomohl textem písničky Hýkal. Opět jakási „trhlina“ v realitě. Opět… Ono by se to spíše mělo říci naopak – Trhlina navazuje na Strach, ale posouvá příběh více do skutečnosti a blíže ke čtenářovi. Ale jinak – skvěle napsané. Ružomberok, krajina dětství, zima, mráz a neustálá polotma. Děsivý les. Děsivé vzpomínky, které se – nechtěně a osudově – derou z temných koutů mozku a z děsivých skulin neznámých světů do reality. Pokud se rádi bojíte, rádi se rochňáte ve strachu, zachumlaní v bezpečí své vyhřáté postele – nech sa páčí…

4 11.12.2017

Na masív Tríbeče koukám často z oken našeho slovenského bytu – chybí mi šumavské kopečky a právě toto pohoří jako jediné rozbijí na horizontu mou paniku z rozlehlé roviny. Jenom si nejsem teď jistý, jestli tomu po přečtení Trhliny není naopak. Od „tríbečské“ paniky mě děli bezpečná přehledná pole a městečka bez záludných zákoutí…

Na knize mě bavila jedna zásadní věc. Interaktivita. S mým světem. S mou realitou. Velmi dobrý nápad a skvělý fór. Jednoduché a skvěle fungující. Další plus je výše zmíněná blízkost Tríbeče od mého nového bydliště. Ale hlavně – kniha je vskutku dobře napsaná. Karika umí navodit atmosféru, umí udržovat napětí, umí vyprávět. Vše, o čem se v knize Karika zmiňuje, si skutečně můžete najít na netu. Písničku Hýkal od kapely Zrní jsem sjížděl během čtení několikrát a opravdu do příběhu sedí jako ulitá.

13 11.12.2017

Tak tohle mě bavilo. Moc. Překvapivě. Opravdu velmi dobře napsané. Erbenovo Kytici člověk potkává celý život, aniž by přemýšlel nad jejím autorem. Milovaly ji mé dcery jako malé. Poslouchaly její audioverzi coby strašidelné pohádky před spaním. Líbil se nám film Kytice od Brabce. Hlášky z ní používáme ve všedním životě – o berličkách hnáty křivé, Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, zemřela matka… atd atd.

Erbenův životopis v této podobě mě vzal za srdce. Národní obrození, které člověk znal jako vcelku nudnou kapitolu školních osnov, najednou ožívá v celé své kráse i děsivosti. Postavy jako Mácha, Tyl, Palacký, Šafařík, Havlíček, Němcová ba i „zrádce národa“ Sabina získávají skutečné kontury. Kniha plyne téměř filmově. Erbenovi člověk drží palce. Bojí se spolu s ním. Těší se a dojímá se nad zdánlivě nedůležitými poklady českého folklóru. Chápe jeho nenaplněnou touhu ohledně femme fatale Němcové. Nachází pro něj pochopení, když řeší dilema, zda se dát na stranu radikálních revolucionářů, nebo stát bokem, coby ženatý muž se závazky. Dilema, které se (bohužel) táhne českým národem jako smrad – ať to bylo třeba zrovna období Bachova absolutismu, či komunistická diktatura. Výborná kniha, výborně napsaná. Vřele doporučuji…

7 11.12.2017

Murakamiho knihy se s mým životem vcelku osudově proplétají. Kafku na pobřeží jsem četl na pobřeží Jónského moře – v Kalábrii. Má žena ležela téměř na pokraji smrti v nemocnici po těžkém potratu dvojčat a po celkové otravě krve. Nořil jsem se do podivného světa Kafky Tamury plného zatoulaných koček. Prchal jsem s nimi do jiných realit. Je tedy příznačné, že Kroniku ptáčka čtu v době, kdy jsem od své ženy už téměř rok odloučen. Kdy každý den čekám, až ptáček na klíček natáhne pružinu světa. Kdy konám své vlastní meditace na dně studny. Kdy buším basebalovou pálkou do jejích stěn. Kdy čekám na ten okamžik, až projdu zdí do pokoje číslo 218… Kde jsi, má Kumiko?

9 11.12.2017

Velmi dobře jsem se bavil. Pohled na to, co současný knižní trh (a současná společnost) provede s tak zásadním textem jako je nové – páté – evangelium, je úžasně trefný. Čtenářské recenze a komentáře pod knižní podobou evangelia konvertity Malchuse, který byl sám očitým svědkem Mesiášova skonu na kříži, naprosto přesně ukazují zlou nadutost, agresivitu a především bezbřehou hloupost internetových brblalů, pošuků, trollů a další podobné fauny & flory současného internetu. Ukazeje se, že lidstvo je rádo klamáno, a že o pravdu vlastně nikdo nestojí.

Evangelium ohně je próza na objednávku do řady „Mýty“ skotského nakladatelství Cannongate, která se snaží moderním způsobem převyprávět tradiční báje a pověsti. Faber zde přepracovává řecký mýtus o Prométheovi. Namísto klasického příběhu o ohni ale nabízí příběh Ježíše, čelícího svému trestu se slabostí obyčejného člověka. A otázka zní: co lidstvo podnikne s „ohnivým“ darem pravdy? Prostě taková zajímavá a značně zábavná hříčka… Vtípek... Nelze tu proto čekat Fabera ve „full“ verzi. Jste-li z knižní branže, užijete si ten fórek o to více... :_)

Poslední poutník je prozaickým debutem Garda Sveena, který pracuje jako odborný poradce na norském ministerstvu obrany. Román získal dvě prestižní severské ceny pro nejlepší detektivku roku: norskou Rivertonovu cenu (2013) a skandinávský Skleněný klíč (2014). Ostatně i téměř všechny zdejší komentáře jsou velmi pozitivní. Všechny tyto atributy predikují dobrý čtenářský zážitek… Jenomže… Jenomže čtení a čtenářství je disciplína značne individuální a nevyzpytatelná...

Na můj vkus se prostě jedná o zbytečně dlouhou a spletitou severskou ságu. Ne. Nevadí mi tlusté knihy. Naopak. Ale potom musí autor udržet mou pozornost. Příběh musí šlapat. U Posledního poutníka jsem si ale připadal jako ledoborec, který se pracně prodírá arktickou krajinou. Chvilku bylo moře bez ledu, obloha modrá, a na palubě celková pohoda. Ale občas příď lodi drtila kry, a rychlost padala na téměř nula uzlů. Prostě rozporuplné. Bavilo, ale chvilkami bylo čtení pracné.

V knize najdeme dvě dějové linie. Jedna z druhé světové války, druhá ze současnosti. Jedna tak trochu špionážní thriller. Jedna běžně detektivní. Vše se samozřejmě na závěr prolne. Pohled do historie norsko-švédského odboje je zajímavý. Současnost je standardně „seversky“ potemnělá. Celý ten propletenec postav je tu a tam kostrbatý, ale uvěřitelný.

Mám raději svižnější záležitosti, ale jinak je kniha na dlouhé zimní (severské) noci určitě použitelná… :-)

4 11.12.2017