DriftBooks

Přečtené 388



Chata u jezera
? - září 2020
Chata u jezera 2019, Edwin Hill

Tuhle knihu jsem dočetl, ale s odřenýma ušima. Je to prvotina, to beru v potaz. A nutno říct, že má v sobě několik velmi hezkých "literárních" momentů. Ovšem dost mi vadilo, že autor příběh tu a tam malinko ohýbal nehledě na logiku a na realističnost, protože zrovna tudy potřeboval vést příběhovou linku. Ale jistě, řeknete si – vždyť autor je Bůh. On píše příběh a on si může vymyslet cokoliv. Ale nesmí zapomínat, že každý spisovatelský Bůh potřebuje také stádo svých věřících čtenářů. A ne vždy je možné si vystačit s dogmatickým přístupem. I když… nejedné církvi se to veleúspěšně daří už tisíce let, takže mimo jsem třeba jenom já… Další věc, která mi vadila – a to vcelku hodně – byl takový ten moderní genderový guláš. Já jsem poměrně nadšený fanda všech možných různých anomálií, nebo lépe řečeno všech odstínů jakékoliv barvy. Ale tady jsem měl pocit, že se jedná o naprosto zřetelný kalkul. Jeden z hrdinů je homo, který se živí jako hetero gigolo. Jeho kolega – odložené dítě ze sirotčince – byl zneužíván pedofilními homo i hetero, kterým ho prodávali jeho pěstouni. Další postava je mužatka... Vyšetřující inspektorka odejde od manžela, projde coming outem a ožení se svou partnerkou. Hlavní hrdinka je liliputka, která do svého bytu leze dírou pro psy… Žije na hromádce se svým přítelem a vychovává dítě jeho sestry, která od své dcery utekla, aby se „našla“… Bla, bla, bla… Já chápu, že existují miliony lidí, kteří díky své odlišnosti trpí. A chápu, že je nutné o těchto odlišnostech mluvit a upozorňovat na rigiditu společnosti. Ale někdy je méně prostě více, že…


Arthur & George
? - září 2020
Arthur & George 2007, Julian Barnes

Jsou rasismus, nesnášenlivost, bezpráví, manipulace s fakty a lidská hloupost záležitosti sto let staré? Ne. To opravdu nejsou. Svět jede neustále a dennodenně ve stejných kolejích. Jenom se o tom nemluví a nepíše. Máme rasové kvóty do filmů. Máme korektní zpravodajství a bohužel i literaturu. Máme to i ono… Snad jen kdesi v hlubinách temného internetu lze opravdu žít v naprosté rovnosti a neomezené svobodě. Bohužel jen virtuálně. A bohužel jen zatím. Jsem přesvědčen, že i tento svět bude postupně infiltrován a buď zcela zničen, nebo alespoň omezen. Záminka se vždy najde. Terorismus. Koronavirus… A jestli si myslím, že se to někdy opravdu zlepší? Jestli opravdu dojdeme ke kýžené absolutní svobodě a vzájemnému pochopení a toleranci a k absolutní rovnosti? Možná. Spíše ne. A ta představa je smutná. Smutná stejně jako Barnesův román. Kniha je vynikající. Nádherně napsaná. Je paradoxně i velmi vtipná. Jednotlivé příběhy – i jejich závěrečné prolnutí – jsou velmi chytře vypointované. Předsudky, strach z jiného, z cizího, z neznámého – to vše v kombinaci s nevzdělaností a za pomoci politické vychytralosti – to vše dokáže být mocnou zbraní. Strach obecně dovádí lidstvo k zoufalým činům. Strach obecně je také mocným nástrojem mocných. Ustrašení lidé se snáze manipulují. Ale abych nebyl jen pesimistou. Právě díky osobnostem, jako byl třeba Sir Arthur Conan Doyle, nebo jako je momentálně tolik dehonestovaná Greta Thumbergová, a díky dalším a dalším odvážlivcům, není ještě svět zcela zatracen a ztracen. Právě díky dobrým spisovatelům a dobře napsaným příběhům, které dokážou pohnout čímsi v lidské mysli, není zcela vše beznadějné. Temná strana je silná. Silná a mocná. Ale kdesi v hlubinách člověčenstva tiše a plaše tiká nenápadně nastražená, přesto obrovská, nálož trhaviny. Naděje…


Mezi krásou a ošklivostí
? - září 2020
Mezi krásou a ošklivostí 2018, Bryn Greenwood

Kdybych si přečetl anotaci, určitě bych tu knihu přeskočil. Ale ve čtečce mám ladem skladem nahráno pár mega knih z různých zdrojů. A tu a tam vytáhnu nějakou z klobouku jako ten kouzelník Pokustón. Někdy je to krásný bílý králíček, někdy bezzubý smradlavý tchoř. Inu… magie… Ze začátku jsem byl trochu odtažitý a neustále jsem měl prst na pomyslném tlačítku „backspace“. Ale pak jsem se začetl a byl mile překvapen. První, co člověka napadne je Lolita. Ale Nabokov to opravdu není. Nesrovnávám literární nebo jinou kvalitu. Prostě se jedná o absolutně jiný příběh. Ano – stěžejní linka příběhu má vskutku lolitovský nádech. Ale všechna ostatní vlákna mají úplně jiné podhoubí, z absolutně jiného lesa… Dost často přemýšlím nad tím, zda je jediné správné to, na čem se většinová společnost shodla a dohodla. Zejména ve vztahu k různým minoritním skupinám, kde jsou pravidla častokrát zcela odlišná a celé to společenství přesto žije bez větších problémů. V tomto příběhu je člověk neustále konfrontován: realita versus sen, pravidla versus svoboda, přijatelné versus neznámé, krásné versus ošklivé… Kdo vlastně je ten správný? Kdo má pravdu? Zachovala se většinová společnost dobře, když zcela ojedinělý případ posuzuje všeobecnými pravidly? Jsou ale výjimky správné? Myslím, že většina čtenářů bude mít jasno a bude fandit netradičnímu přátelství a následně lásce. Ale budou stejně shovívaví a chápaví v reálném světě? Většina čtenářů jistě odsoudí zmatený, ale důsledný pokus o ochranu malé Wavy. Ale vždyť všichni se jen víceméně snaží dodržet obecně uznávaná pravidla. Takže jsme opět u otázky: jsou tedy tato pravidla správná? Jednoduchá odpověď na tuto otázku pravděpodobně neexistuje. Společnost a její pravidla se prostě neustále mění. Tvarují se možná právě díky podobným příběhům. Možná. Jako otec tří dcer se dokážu vcítit do strachu a odporu Waviny tety. Jako člověk obecně se naopak dokážu dojmout netradičním příběhem a láskou. Ale jsem připraven změnit pravidla? Sám v sobě a následně ve společnosti? Jako člověk rozhodně. Jako otec rozhodně ne. A tak jsme zase na začátku…, že…


Fuck America
? - září 2020
Fuck America 2011, Edgar Hilsenrath

Bavil jsem se až k pláči... Knihu jsem otevřel zcela náhodou. Po několika stránkách jsem ucítil potřebu zjistit, kdo je vlastně pan autor. Pak se samozřejmě pár věcí ujasnilo a pár věcí se v mysli usadilo tam, kam bylo třeba. Někdy se dá číst bez jakéhokoliv kontextu. Někdy je ten kontext nutný. U této knihy je řekl bych – potřebný. Humor je to černočerný a vychutnat si ho jde daleko více s alespoň drobnou znalostí autorova životopisu. A jako chlap, který už přes rok žije sám, bez jasné vidiny vážného vztahu, dokážu ocenit onu úsměvně úpornou a de facto beznadějnou snahu o nalezení partnerky. Ano – chápu, že pro někoho může být ta kniha otravně sebelítostivá, sprostá a v konečném důsledku nudná. Jak už jsem řekl na začátku: bylo to veselé až k pláči


Na okraji propasti
? - září 2020
Na okraji propasti 2020, Bernard Minier

Knihu jsem přečetl. S trochou úsilí. A přiznávám, že jsem dosti míst jen prolistoval. Pan autor se tak trochu „onanisticky“ ukájí dlouhými popisy všeho. Co se týče nových technologií a nové digitální éry tak v knize nenajdete nic závratně nového. I já jsem fanouškem Libanonce Taleba a Izraelce Harariho. A Minier inspiraci těmito pány neskrývá. Takže tu a tam máte pocit, že už jste všechno někde četli. Ale abych jen nehanil – i přes to všechno umí Minier vykouzlit zajímavé obrazy, umí navodit temnou atmosféru a dokáže tak vytvořit vcelku čtivý akční „biják“. Big Data jako Bůh nové digitální doby. Všudypřítomný, všemocný, všeobjímající, vševědoucí, vševidoucí… Bůh nového náboženství. Dataismu… [...] Každý náš čin je součástí nezměrného Božího plánu, nová víra hlásá, že každé naše slovo i myšlenka jsou důležitou složku nekonečného toku dat. „Algoritmům také záleží na mých činech a mém přemýšlení, proto mě sledují,“ věří dataista, pro kterého by odpojení od toku znamenalo ztrátu smyslu života… (Harari, Yuval Noah – Homo deus) Skrze naše mobilní oltáříky je tento Bůh vždy po ruce. Hovořit s ním můžete prostřednictvím digitálních šamanů jako je Siri, Alexa a další… Bůh absolutní konzumace… Vlastně – smyslem velkých dat není pouhé tvoření cílené modlitby k oblíbeným věcem. Ne – smyslem velkých dat je vědět co ten který člověk chce ještě dřív, než to ví on… To tento nový digitální Bůh vám řekne, co si máte myslet, co si koupit, koho mít rád, koho volit… Velká data objevují temnou stránku lidstva. Tu, kterou skrýváme, ale kterou bez obav a studu svěřujeme prostřednictvím rádoby anonymních přezdívek a profilů našemu velkému zpovědníkovi – internetu… Modlíme se skrze Facebook, Instagram, TikTok, Google… Modlíme se hluboce a nestoudně skrze dark weby. Hledáme modly na Tinderu… Jsme pokřtěni temnými digitálními vodami Amazonu… Prosíme, křičíme, pláčeme, nadáváme, nenávidíme… nakupujeme… Nic si nenamlouvejme. Už se to dávno děje… Columbia Analitycs je jen drobná špička ledovce. A tak Velký DataBůh nám velmi rád a dostatečně v předstihu zjeví (a dávno už zjevuje) i ta naše nejtajnější přání…


Lásky princezen kuronských
? - září 2020
Lásky princezen kuronských 2011, Otomar Dvořák

Už předchozí kniha Otomara Dvořáka – Vřeteno osudu – mě uchvátila. Nejsem milovníkem historického románu. Ba dokonce se těmto knihám (skoro) programově vyhýbám. Mám raději sci-fi a kyberpunk a … prostě cokoliv jiného. Snad proto, že jsou – podobně jako knihy o druhé světové válce (a to jsou vlastně taktéž historické romány a literatura o historii, že…) – tolikrát omleté, přepsané, opsané, neustále a dokola psané… Nebaví mě. Ale pár výjimek se samozřejmě najde. Třeba právě knihy od Otomara Dvořáka. Je tomu pár let, co jsem byl účastníkem a (se svým nakladatelstvím) částečně i spolupořadatelem jedné velmi povedené akce: knihovnického vlaku. Železnice a literatura. Dvě věci, které zcela zásadně ovlivňují můj život. Povedená věc z „dílny“ prachatické knihovny. Tehdy jsme pozvali několik českých autorů, svezli je vlakem po Šumavě a pak si na česko-bavorském pomezí uspořádali mezinárodní literární happening. A v rámci jednoho ročníku byl pozván i Otomar Dvořák. Tipuji, že jeho účast navrhla nějaká milovnice historických románů z řad knihovnic. Dodnes si pamatuji tu rozpačitou náladu z jeho přednášky o lesních strašidlech – o honu na bludičky v údolí šumavské říčky Křemelná… To všeobecné překvapení a ten jemně zakrytý a nevyřčený verdikt o nějakém pošukovi byl vskutku zábavný… Mě podobné věci baví a zajímají. A tak jsem s panem Dvořákem prohodil pár slov a předsevzal si, že si přečtu nějaké jeho knihy. Do té doby jsem o žádných nevěděl. Pár věcí o věcech magických, divných, nevyřčených, tajemných ba až bláznivých jsem si pak skutečně přečetl. No a pak také – již zmiňovaný historický román o Erbenovi. Skvěle napsané. Dvořákův styl psaní mi je prostě blízký. Nad některými jeho větami hýkám nadšením. A navíc – vždy v jeho knihách najdu to, co zrovna potřebuji. V knize o princeznách kuronských jsem třeba našel odpověď na otázku, která mi v hlavě šrotuje zhruba rok. Protože když se trochu zajímáte o věci mezi nebem a zemí, tak jistě víte, že na vaše otázky – myslím ty důležité, které se týkají vaší osobnosti, vašeho partnerství, práce a podobně – je vám povětšinou poslána odpověď. Jde jen o to, tu odpověď zachytit. Protože se může skrývat kdekoliv a může přijít v různých formách. A pokud za tím – jako realisté – nechcete hledat nic tajemného, tak jde prostě o to, že někdy se zcela nečekaně (náhodně) objeví poslední dílek puzzle a umožní vám konečně poskládat obraz toho, co vám nedokončené vrtá v hlavě… Kniha mě opět velmi bavila. Musím říct, že styl, způsob, pojetí – prostě vše – mi lahodí. Nejde jen o dokonalou znalost historických událostí, o skvělou interpretaci politického pozadí, a o precizně vystihnuté charakteristiky jednotlivých postav. Myslím, že právě díky Dvořákově zálibě ve věcech tajemných a magických je jeho vyprávění posunuto o další stupínek výše. Že právě díky tomu dokáže vytvářet podmanivé nálady, složité kompozice a tajuplné obrazy lidí, přírody, architektury, krajiny… Právě díky těmto hlubokým znalostem dokáže celé té knize, která by mohla být jen jednou z dalších podobných povídaček o historii, dát daleko větší a hlubší rozměr. Celý děj se tu a tam proplétá s další českou klasikou – Babičkou Boženy Němcové. Přiznávám – já jí nikdy nečetl. Tak notoricky známá věc, tolikrát z ní člověk cituje oblíbené memy. Viktorka u splavu… Šukala po světnici, Sultán a Tyrl… Chytrá hospodyňka pro pětník i přes plot skočí… Kdo by to neznal, a přesto… přesto všechno jsem jí nikdy nečetl. Snad právě proto, že nám jí ve škole nutili… Možná proto, že mám pocit „jako“ bych jí už četl. Nevím. Ihned po přečtení Dvořákovo knihy jsem si řekl, že tentokrát už musím… Ale předsevzetí se rozplynulo v letním čase a v nenáročných detektivkách…


Myši Natálie Mooshabrové
? - září 2020
Myši Natálie Mooshabrové 2004, Ladislav Fuks

Zvláštní. Jako bych v té knize plné groteskní zloby a beznaděje cítil Dostojevského, kterého jsem právě dočetl. A pak jsem si také vzpomněl na Llosu a jeho kolovrátkového Pantaleóna. A taky mi do hlavy pořád lezla ta stará paní z Kulovýho blesku: „Nezlobte se, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si vzpomněla, že jsem se vás nezeptala, jestli máte sklep. Máte sklep?“ Zpočátku jsem se tetelil blahem z takové pěkné absurdity, ale pak mě to čím dál víc nudilo. Knihu jsem spíše dolistoval, nežli dočetl…


Zločin a trest
? - září 2020
Zločin a trest 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Klasiků mám plnou knihovnu. Nakupuji je průběžně celý život. Stará vydání nahrazuji těmi novými, pokud mám pocit, že to stojí za to. Hledám nové, modernější překlady. Momentálně je přezbrojuji do elektronické podoby. Jenom jediné nedělám – ty knihy zatím nečtu. Absurdní? Literární klasika… Knihy a autoři, o kterých se člověk většinou učí ve škole. Které patří do onoho pomyslného literárního kánonu, jejž by měl literárně vzdělaný člověk znát a mít načtené. Já jsem nadšený čtenář. A k těmto dílům mám úctu. Vlastně před nimi cítím i určitou pokoru. Řadím si je do své knihovničky s tím, že si je jednou přečtu. Jednou, až budu dostatečně vzdělaný, abych je pochopil. Až budu dostatečně stár a plný zkušeností, abych si je vychutnal. A až nyní jsem pochopil, jakou vlastně celý život dělám chybu… Čtenářství je značně individuální a individualistické. Je maximálně intimní. Těžko tak jdou vytvářet čtenářské modely, které by měly obecnou platnost. Ano, dělá se to. U nás se tomu dlouhodobě věnuje třeba Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu. Jeho knihy sleduji a čtu je rád. Měl jsem i tu čest s Jiřím posedět v útulné hospůdce a popovídat si nejen o čtení. Ostatně – už se těším na jeho novinku Kulturní vetřelec, kde oním vetřelcem je myšleno právě čtení… I přesto všechno si ale myslím, že jakákoliv snaha o objektivizaci čtení je marná… Ale proč o tom mudruji? Já byl přesvědčený, že tu takzvanou klasiku pochopím a užiji si jí na stará kolena. Teď, když čtu Dostojevského, se pomyslně buším do hlavy. Tohle by měl přeci číst člověk, dokud je mlád. Jak absurdní, že... O knize není třeba mluvit. Její kvality jsou lety prověřené. Bavil mě celý ten ponurý Petrohrad, bavila mě ona pitoresknost, všechny ty pohnutky a nuance jednotlivých postav. Dostojevský je skvělý pozorovatel a skvělý interpret… Prostě… klasika…


Hra na nikdy
? - září 2020
Hra na nikdy 2019, Jeffery Deaver

Tak ju – invalidní génius Lincoln Rhyme je pryč. Přichází génius další. Colter Shaw. Tak jsem si řekl, že mu dám šanci. Ovšem… knihu jsem nedočetl. Začátek vcelku šlape. Ostré krátké věty. Ostrý jednoznačný děj. No – to by mě mohlo možná bavit. Ale to by nebyl Deaver, aby děj nezačal komplikovat a zamotávat do několikanásobných smyček. Navíc z lovce odměn se postupně stává Brouk Pytlík střihnutý MacGyverem. Všechno zná, všude byl a všechno umí. A přichází… otrava a nuda. Přichází nekonečné omílání zcela nepodstatných informací. Deaverpedie. Tento druh akčního hrdiny a tato forma neakčního psaní už prostě není pro mě.


Karanténa
? - září 2020
Karanténa 2020, Peter May

Májovky jsem měl a mám rád. Především ty od Karla. Ty byly vždy kontinuálně skvělé. Když je vám dvanáct – třináct let a toužíte po dobrodružství. Ty novodobé – od Petera – jsou… inu… každá ves jiná pes. Některé naprosto výtečné, některé se nedají číst. Mám neodbytný pocit, že za jménem Peter May stojí studio ghost wrighterů, které chrlí různé tituly na různá témata. Však ono se něco prodá, něco se chytí, něco méně. Teď přišla pandemie, tak honem rychle něco vydáme na aktuální téma – sakra, tak někdo něco rychle napište – něco o chřipce, něco o karanténě, něco děsivého… A uděláme z toho mediálně oblíbenou věšteckou záhadu. Podívejte: já (on) to věděl už dávno – křičí autor (potažmo nakladatel), že to přijde… Já (on) to měl v šuplíku a nikdo to nechtěl vydat (nóó – naše nakladatelství samozřejmě chtělo, ale ještě jsme radili, aby na textu trochu zapracoval, že…) a voilá: tady to je. Ve správnou chvíli na správném místě. Samotný děj… no dá se to přečíst. Zápletka je tak nějak předvídatelná. Záporáka a jeho motiv odhalíte téměř na začátku a pak už si to jen potvrzujete. Kovidní dystopická vize Londýna je vcelku zajímavá a uvěřitelná. V jiné době naprosto tuctová a přehlédnutelná kniha. Dnes se z ní asi – díky dobrému marketingu – stane dobře prodejný kus. Inu – takový je prostě byznys…


Klbko zmijí
? - září 2020
Klbko zmijí 2020, Dominik Dán

Dánovky jsou balzám na duši – dá-li se vůbec něco takového napsat o knihách, které mapují kriminalitu v mladém postkomunistickém státě. Ne – násilí, lži, krádeže a politické intriky, které jako temný černý proud protékají Naším Městem, nejsou ničím pohodovým a klid na duši opravdu nepřinášejí. Zejména když člověk ví, že příběh je z velké části pravdivý. Reálný. Reálný až moc. Ale balzám na duši proto, že se u nich náramně bavím. Mám celou tu bandu z oddělení vražd tak nějak rád. I když mám na ledacos jiný názor a některé věci mi úplně nesedí. Ale tak to v životě přeci chodí. Jeden je takový, druhý makový. Jenom Váňa je tlačenkový…


Underground
? - září 2020
Underground 2020, F. Kotleta (pseudonym)

Kotletu mám spojeného s brakovou, tu a tam i zábavnou, řekněme literaturou. Takovou, co si přečtete v rámci nudy ve vlaku či v letadle. Nebo někde na pláži, když se vám nechce přemýšlet. Trochu násilí, něco vulgarit, hezký kozatý ženský, svalnatí borci. Plno střílení, honiček, alkoholu a sexu… Normálně by to člověk hledal v komiksu, ale já komiksy moc nemusím, protože je tam moc málo textu a málo prostoru pro fantazii. Takže Kotleta… Underground do výše uvedených kategorií relativně také spadá. Ovšem zdálo se mi, že se přeci jenom pan autor bez potíží dokáže posunout i do jiných úrovní. Samotný koncept digitálních čarodějek a způsob jejich obživy je… zábavný a zajímavý vhled do možná alternativní, možná ale zcela reálné budoucnosti. Steampunková Praha plná „letorkářů“ mě také bavila. Na rohu ulice Romská a Daniela Landy jsem se docela s chutí zasmál. A vyhánění lidi z baru pomocí písniček Michala Davida mě taktéž pobavilo… Pokud přijde pokračování, rád se zase do Praha City podívám


Nulorožec
? - září 2020
Nulorožec 2018, Petr Stančík

Opět pobaven… Mlýn na mumie nasadil vysokou laťku. Ta přeskočena sice nebyla, ale zábava alá Stančík pokračuje. Opět tu máme poťouchle bizarní příběh plný otázek, konspirací a záhad. Opět tu máme slovní ekvilibristiku. Opět tu máme plno nejednoznačných odpovědí. Opět se to sype rychlostí a kadencí AK-47. Opět tu máme plno reality v nereálném světě a naopak. Stančík vládne encyklopedickými znalostmi a rád si s nimi pohrává. Dáte-li si tu práci a vygůglujete si některé pojmy (pokud je tedy nemáte v iCloudu svého mozku standardně uložené), které tvarují příběh, můžete najít příběhy další. Je to zábava, je to lunapark. Je to horská dráha i dům hrůzy v jednom. Je to cirkus, ve kterém autor, coby krotitel lítých slovních šelem, práská bičem svého jistě inkoustového pera a tvoří tak živé obrazy uprostřed třpytivého šapitó. A ty slova bijí o mříže, jak lvové v kleci jatí. Chtěly by vzhůru k nebesům, leč jsou se Zemí spjaty… Tak neváhejte a zakupte lístky na tuto báječnou atrakci. Uvidíte nevídané a uslyšíte neslýchané…


Foukneš do pěny
? - září 2020
Foukneš do pěny 2020, Radka Třeštíková

Tato kniha mě vrátila do dnů, na které nerad vzpomínám. Na dobu, kdy se mí rodiče dlouhodobě hádali, aby se nakonec rozvedli. Já v té době trávil hodně času doma. Hodně jsem četl a ven chodil jen málo. Bylo mi třináct. Měl jsem nadváhu a spoustu mindráků. Knížky byly skvělou příležitostí utéct do jiných světů. Jenomže hádky rodičů mě vraceli na zem. Uměla to hlavně máma. Jako bych jí skrze tu knihu znovu slyšel. Jako bych znovu seděl v obýváku – v křesle – máma se nade mnou vznáší ve svém vzteku a nutí mě poslouchat všechny její nářky a bolesti a nutí mě, abych jí je potvrdil. Abych jí potvrdil, že je můj fotr hajzl, že na ní kašle, že ona má všechno na starost, ona… ona… ona… A já tam seděl a nejraději bych jí poslal do prdele. Byl jsem u toho, když táta – vytočenej neustálým máminým tlakem – na ní vytáhl nůž. Stáli proti sobě, řvali a já se jen tiše díval a bez zájmu čekal, jak to dopadne. A byl jsem u toho, když nakonec za sebou fotr práskl dveřmi a už se nikdy nevrátil. A já pak seděl v tom obývákovém křesle a musel neustále a dokola poslouchat ty máminy výčitky a bolesti a strachy a vzteky. Týdny, měsíce, roky… Nutila mě odpovídat a já jsem jen toužil vstát, prásknout za sebou dveřmi a už se nikdy do tý rodiny nevrátit. Jedno vím jistě. S hlavní hrdinkou této knihy bych nikdy nedokázal žít. Myslím, že bych na ní také vytáhl nůž nebo prostě jen utekl. Ta kniha je nervní, plná urýpané zloby a podivného podprahového tiku. Je ale také plná hluboké bolesti. Moje žena mě nedávno – po třiceti letech vcelku šťastného (teda alespoň dle mého soudu) soužití – opustila kvůli jinému. Takže jsem všem těm nuancím relativně dokázal rozumět. Přesto mi ta ženská byla protivná. Jako tehdy moje máma. Ale dnes se na to (naštěstí, nebo bohužel?) umím podívat i z jiného úhlu pohledu. Dnes už vím, jak láska i nenávist dokážou bolet až k nesnesení. Třeštíková mě dokázala rozplakat. Dokázala mě rozesmát. Častokrát jsem byl jenom smutný. Bezradný. Dobrá kniha má takto fungovat. Má vyvolávat emoce. Takže z tohoto pohledu – výborné. Ale ulevilo se mi, když jsem z příběhu konečně odešel. Ulevilo se mi, když jsem mohl z toho z křesla konečně vstát a prásknout za sebou těma zatracenejma dveřma…


Skoncovat s Eddym B.
? - červen 2019
Skoncovat s Eddym B. 2018, É. Louis (pseudonym)

Příběh Eddyho „Držtičky“ B. je… především smutný. Protože člověk tak nějak tuší, že se podobné příběhy odehrávají neustále. A to i v našem blízkém okolí. Musím říct, že mě především fascinoval skvěle podaný obrázek francouzského maloměstečka. Kdesi v Pikardii. Ta beznaděj, rezignace, a nekonečný koloběh stále stejných osudů, ze kterého unikne málokterá duše… Celé generace chycené v pasti, aniž by si to uvědomovaly, aniž by je napadlo, že jde žít úplně jinak a možná aniž by jim to vadilo… Myslím, že představu o radostně bukolickém venkovu, jako ráji pro každého, nám vnutil bývalý režim prostřednictvím různých filmů a seriálů. Ten bodrý venkovský zemědělný lid, co si u práce zpívá a po večerech se kultivovaně druží v jediné místní krčmě. Vnutil nám falešnou idylu, falešnou romantiku a falešné představy o tom, jak vlastně lidé na malých vsích a v městečkách žijí. Za minulého režimu bylo vlastně docela snadné tuto představu přijmout. Ve městech nešlo dělat nic, ale venkov poskytoval jakousi iluzi svobody. Chalupářům, trampům, zahrádkářům a všem možným i nemožným intelektuálům, máničkám, potažmo celému tehdejšímu undergroundu. Jenomže o lidech, kteří v těch místech skutečně žijí, nevíme nic. Pravdou ovšem je, že podobné představy se nám stejným způsobem vnucují i dnes. Tak třeba ten obecně oblíbený moravský venkov, cimbál, vinné sklípky… Nebo jihočeské luhy, háje, rybníky a blata… Úžasný folklór, selské baroko a dobrosrdečný lid. Jenomže jaká je realita se člověk dozví až tehdy, když se tam přestěhuje. Kniha je napsána sugestivně, osobní prožitek tomu prostě dává tu správnou gradaci. Při čtení jsem si samozřejmě také připomněl skvělý film Billy Elliot. Podobné příběhy je potřeba si vyprávět. Je potřeba si uvědomit, že láska má prostě miliony podob. A je potřeba si uvědomit, že miliony podob mají i utrpení, bolest a strach. Je potřeba v sobě pěstovat toleranci a je potřeba si uvědomit, že některé věci, které pro nás osobně nemají význam, dokážou někomu jinému těžce ubližovat. Inu tak…


Noční směna
? - červen 2019
Noční směna 2019, Michael Connelly

Hybnou silou knižního trhu jsou… čtenářky. To se – díky statistikám – dávno ví. A čtenářky postupně a dlouhodobě ovlivňují i knižní žánry, které byly donedávna především doménou mužů. Třeba detektivky… A autoři – možná na nátlak nakladatelů – se této změně přizpůsobují… Alespoň takový dojem mám z nové série Michaela Connellyho. U této knihy jsem hned od začátku měl pocit, jako bych četl Bryndzu. Roberta. A už jsem se připravoval, že knihu odložím, stejně jako jsem odložil nedočteného Bryndzu. Máme tu policistku Renée, která si s těžkostmi hledá své místo v organizaci, kterou víceméně ovládají muži. Když odmítne neslušný návrh od svého nadřízeného, a když nenajde pochopení u zbytku převážně mužského sboru, klesá v hierarchii na nepopulární noční směny. A jak se dá čekat, nespokojí se s tím, a pokouší se pracovat na vlastní pěst a navzdory rozkazům... Toliko „do posledního dechu“ téměř „bryndzovní“, že? Milé čtenářky mi snad prominou to malinko nekorektní povzdechnutí. Nevím jaký je Harry Bosch, protože jsem žádnou jinou knihu od Michaela Conellyho zatím ještě nečetl. Nemůžu tedy porovnávat. Já čtu raději jeho téměř jmenovce Johna Connollyho. Detektiv Charlie Parker je literárním hrdinou dle mého gusta... Knihu jsem tedy nakonec dočetl. Je přeci jenom znát Conellyho zkušenost a vypsanost. Možná zkusím něco s Boschem. A možná že dám Ballardové ještě jednu šanci... :-)


V Šalomounově stínu
? - červen 2019
V Šalomounově stínu 2009, Laurence Gardner

Autor v této knize odkrývá nejzásadnější tajemství moderního zednářství. Totiž to, že už dávno žádné velké tajemství zednáři nemají. Pokud ho kdysi měli, tak už ho zapomněli, nebo poztráceli. Spoustu rituálů dnes praktikují jaksi ze zvyku, nebo z tradice, o které jen mlhavě tuší kde a kdy vznikla. Zbytek knihy se zabývá tím, která lože byla taková, a která maková. Která dělala to, a která ono. Nic zásadního se v knize nedozvíte. Tedy pokud vás nezajímá historie anglických, skotských či irských lóží. Podobné knihy vyhledávám. Tu a tam se v nich mihne informace, která mi přijde důležitá. Gardner mě bavil, protože je vcelku vtipný na to, o jakém tématu píše. Píše lehce a s nadhledem. I když se samozřejmě občas nevyhne určité neobjektivnosti. A pokud on zná nějaké to ztracené tajemství, tak ho disciplinovaně drží v tajnosti. A tak to vlastně asi má být…


Fakt chci tak moc?
? - červen 2019
Fakt chci tak moc? 2016, Jeremy Clarkson

Konečně nějaký balzám na duši. Hrubý, nekorektní, arogantní humor. Náramně jsem se bavil. A chechtal se nahlas… Top Gear jsem se synem sledoval pravidelně a tu partičku tří pošuků jsem měl rád. A vlastně celý koncept toho pořadu. Zábava, chlapáctví, rošťárny, fórky, luxusní káry, a dobrý hlášky… Je mi jasné, že Clarkson asi bude tu a tam vcelku nepříjemný, nekorektní a arogantní patron, úplně stejně, jaké jsou jeho texty. A je mi jasné, že musel dost lidí kolem sebe naštvat a asi i urazit. Ale dokáže být opravdu vtipný. Nechodí kolem horké kaše a nedělá zbytečné obezličky. S jeho názory poměrně často nesouhlasím, a jeho vidění světa je mi víceméně cizí. To mi ale nebrání se tomu všemu s chutí zasmát. Někdo takový mi chybí tady u nás v Česku. Někdo vtipný, nekompromisní a nebojácný. Jeden čas tohle uměla Česká soda. Ale to už je bohužel v tom dnešním ustrašeném, korektním a genderově vyváženém světe asi neuskutečnitelné. Škoda.


Jak se zbavit starostí a začít žít
? - červen 2019
Jak se zbavit starostí a začít žít 2002, Dale Carnegie

Tyhle motivační knihy si bývají velmi podobné. Nikdy jsem je nečetl, protože jsem neměl důvod. Rozchod s mojí ženou, po třiceti letech z mého pohledu vcelku ucházejícího vztahu, mě k jejich čtení dohnal. Znáte to. Sdílená bolest bolí méně. Po půlročním rozchodu se pokoušíme náš vztah dát opět dohromady. Takže dobrých rad není nikdy dost... Co se téhle knihy týče – těžko soudit. Někoho osloví, někdo nad ní mávne rukou. Ona pravidla, jak se zbavovat toho či onoho, či nabýt toho či onoho, jsou tak nějak obecně známá. Člověk jich za život slyší tuny. V této knize jsou vcelku pěkně poskládaná se spoustou příkladů. Tu a tam mě některá myšlenka zaujala velmi, tu a tam méně. Já to mívám tak, že většinou hodnotím emoci, kterou ve mně kniha zanechala. Jak už jsem naznačil – během čtení se můj život opět obrátil naruby. A pravdou je, že některé z rad jsem během toho „květnového“ procesu použil. Zejména jednu. Tu, která víceméně rezonuje s kratičkou větou, kterou má moje žena vytetovanou na zádech kousek nad velmi pěkným zadečkem. Takže až mou ženu někdy potkáte – tedy nejlépe v létě na plovárně, protože jiné alternativy jak se k oné větě dostat nechci momentálně moc řešit :_) – nekoukejte jí jen zadek, ale přečtěte si tu větu... Nebo si přečtěte tuhle knihu. To bude možná schůdnější. Protože - co máte co koukat na zadek mé ženy, že…!


Hubněte tučnými jídly
? - červen 2019
Hubněte tučnými jídly 2018, Joseph Mercola

Během půl roku jsem shodil 20 kilo. Cítím se skvěle. Často se mě lidé ptají, jak jsem to udělal. Je docela těžké jim vysvětlovat, že nehladovím. Že se naopak cpu tím, co všichni stále ještě považují za nezdravou stravu. Takže pokud se chcete dozvědět, jak se také dá zhubnout, v této knize najdete některé odpovědi. Je samozřejmě důležité říct, že výživa je velmi individuální záležitost. A metoda popsaná v této knize je jen jedna z mnoha, navíc poměrně specifická. Je tedy důležité najít si ten svůj optimální způsob. Dnes se už i klasická medicína začíná výživou seriozně zabývat. Moderní věda dokáže analyzovat lidský genom, potravinové intolerance a střevní mikrobiom a na základě této analýzy doporučit vhodný životní styl… Jen nezapomínejte, že základem všeho je to mít srovnané v hlavě :-) Takže držím palce…


Pantaleón a jeho ženská rota
? - červen 2019
Pantaleón a jeho ženská rota 2011, Mario Vargas Llosa

Byl jsem z předchozí knihy (Tetička Julie...) tak nadšen, že jsem si prostě chtěl od téhož autora ještě něco přečíst. Údajně napsal pouze dvě humorné knihy. Tetičku a Pantaleóna. Takže volba byla jasná. Já se chci bavit a smát. Inu – celý ten nápad je tak krásně absurdní, že bych se vůbec nedivil, kdyby ho některá armáda skutečně zrealizovala. Protože realita bývá občas daleko šílenější, než jsou fantazie spisovatelů. Kniha mě pobavila, ale chvílemi i nebavila. Bavilo mě prolínání jednotlivých dějů. Jednotlivé příběhy se mísí do hustého těsta a vzniká tak opravdu netradiční a chutný pokrm pro čtenáře. Celkový obraz se pomalu skládá jako mozaika. V každé kapitole naberete hrst blyštivých střípků a můžete si hrát. Uvaříte kávičku, zapálíte doutníček a ve stínu milosrdné markýzy své oblíbené kavárny přidáváte kousky příběhů do objemného celku. Milé a vtipné. Co mě nebavilo, bylo rozvíjení onoho vtipu do nekonečné délky. Pointu už víceméně znáte, hlasitě jste se zasmáli, ale vypravěč stále chrlí podrobnosti a stále vtip tříští a cizeluje. Takže jsem nakonec velké části textu prostě přeskakoval, abych se rychleji dostal k jádru. Pravda, kniha se mi tak smrskla na takovou delší povídku. Ale myslím, že to nebylo vůbec na škodu… bavil jsem se i tak náramně.


Tetička Julie a zneuznaný génius
? - červen 2019
Tetička Julie a zneuznaný génius 2004, Mario Vargas Llosa

Skvělá kniha. Mám vždy radost, když mě něco rozesměje. Takhle kniha to dokázala. A dokázala mě i rozněžnit. A dokázala si mě přitáhnout a donutila mě číst téměř bez přestávky a bez dechu. Vzhledem k tomu, že ve svém životě momentálně prožívám jednu takovou (Mexickou? Peruánskou? Nebo nedej bože argentinskou?) telenovelu, byl můj prožitek ještě intenzivnější. Příběh zakázané lásky, příběh mladíčka, který touží být velkým spisovatelem, příběh bolivijského psavce Pedra Camacha – to vše promíchané do vtipné jihoamerické kaše. Snad tomu všemu pomohlo, že za ta tím vším je skutečný příběh, skutečně prožitý. Na jméno Llosy Vargase jsem (po letech) narazil v knize „Jak umírá demokracie“, kde se píše o jeho pokusu stát se prezidentem a o jeho souboji s Albertem Fujimorim. A hned po přečtení jeho knih jsem zjistil, že je jedním z letošních hlavních hostů 25. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a festivalu spisovatelů Svět knihy Praha. A tak se v médiích roztrhl pytel s články o tomto peruánském spisovateli. Což mi na jednu stranu přišlo legrační a na druhou stranu jaksi… magické. A na to si přeci latinskoamerická literatura vcelku potrpí. Na ten magický realismus, že…


Zero - Oni to vědí
? - červen 2019
Zero - Oni to vědí 2018, M. Elsberg (pseudonym)

Zneužívání digitálních dat… velké téma dneška. Facebook, Google… a další velcí provozovatelé sosají data o všem, co se na netu šustne. A jejich roboti to analyzují. A následně to přetaví do reklam, nebo použijí jinak. Třeba k ovlivnění amerických voleb… Nápad, že budeme s tímto sosáním dobrovolně souhlasit, že si za to necháme i něco zaplatit, a že si i necháme vnutit nějaký ten správný názor, nemá daleko od toho, co nás na internetu v dohledné době čeká. Svým způsobem už to vlastně funguje prostřednictvím různých registrací a kartiček – znáte to: kartičku máátéé, bodíky zbírátéé… Dobrovolně se zbavujeme svobody a prodáváme naše data za slevu na nekvalitní a už tak levný jídlo. Nebo za voucher na jednoprocentní slevu když na e-shopu nakoupíte minimálně za milion. Čína to dovedla k dokonalosti a prostě to svému lidu nakázala. Do roku 2020 by měl mít každý obyvatel Číny své sociální kreditní bodové hodnocení… Nebude to dlouhou trvat a budeme to chtít také. Dobrovolně… Digitální dystopie… Legrační, jak se věci občas skládají do sebe – zrovna včera (12. 5.) jsem zaslechl v rádiu noticku, že v rámci jakéhosi průzkumu se zjistilo, že minimálně dvě třetiny respondentů je ochotno zpeněžit přístupy na své sociální sítě a další virtuální profily. Jinými slovy – lidé jsou ochotní bez problémů prodat svá data, svůj digitální život, své soukromí… Příběh je tedy aktuální, a celkově je to řekněme slušně napsané. Žádná velká literatura. Nic svižně akčního. Nic, co vás donutí říci wow… Ale přečíst se to dá. A člověk se i nad některými věcmi přinutí zamyslet.


Blackout - Zítra bude pozdě
? - červen 2019
Blackout - Zítra bude pozdě 2017, M. Elsberg (pseudonym)

Pohled na to, jak asi funguje energetická soustava v rámci Evropy, mě bavil. Technickým věcem moc nerozumím. Elektřina je pro mě vlastně taková magie. A že je to síla, kterou ještě moc neumíme ovládat je tak trochu ošemetné. Když si uvědomíme, že právě na téhle síle je naše civilizace skutečně závislá. Scénář, který předkládá Elsberg je zdánlivě šílený. Ale já jsem přesvědčen, že by v realitě byl ještě šílenější. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk podobné věci odsouvá kamsi na pomezí svých myšlenek. Nebo si dokonce namlouvá, že se ho to netýká. Někteří optimisté tomu ani nevěří. Někteří technooptimisté dokonce věří tomu, že je to nemožné. Má bývalá žena o mě říkala, že jsem hroznej pesimista. A já se vždy bránil, že jsem jenom realista… Přesto nepatřím mezi novodobé survivalisty nebo preppery. Nemám doma zásobu konzerv, nemám vydlabanej bunkr pod barákem a všechny prachy mám kdesi v bankách. Až to bouchne, budu v… řiti… Kniha sama o sobě žádný zázrak není. Těžko říct, kolik se na tom podepsal těžkopádný překlad, nebo zda tak Elsberg skutečně píše. Příběh je ale zajímavý právě kvůli té představě. Ještě se chystám na českou verzi, kterou pod názvem Tma napsal Ondřej Neff. V každém případě – jako realista (nikoliv pesimista má milá…) říkám, že NĚCO brzy přijde. Zda to bude blackout, nebo klimatická katastrofa, válka o vodu, meteorit, nebo nedej bože třetí světová, kterou rozpoutá ten trumbera Trump ruku v ruce s tím pošukem ze severní Koreje, těžko říct. A možná pak šílené scény z Šíleného Maxe nebudou až tak šílené… :-)


Tajný deník Hendrika Groena
? - červen 2019
Tajný deník Hendrika Groena 2017, Hendrik Groen

U téhle knihy jsem zestárl. Mentálně. Úplně jsem z té knihy cítil takový ten podivný odér, kterým jsou někteří staří lidé cítit. Levné mýdlo, zatuchlina, kuličky proti molům. Vstoupil jsem sice do druhé půle svého života, ale necítím se – a nechci se cítit – starý. Má bývalá žena nesnášela, když jsem si občas posteskl, že stárnu. A měla pravdu. Stáří je především stav mysli. Tedy samozřejmě do doby, dokdy vám slouží tělo… Naštěstí je hlavní hrdina duchem vcelku mlád. Takže se to dalo nakonec přečíst… Kniha je vcelku zábavná. Na problematiku stárnoucích Evropanů se dívá nemilosrdně. Nizozemské reálie vlastně nejsou zas až tak jiné než ty naše české. Alespoň některé. A vlastně je tak trochu chyba se na knihu koukat jako na humornou. Protože smích mi tu a tam tuhl na tváři. Z představy, co mě možná také čeká. A z představy, jak se o mě – coby stařečka – jednou rodina, potažmo společnost, postará. Nedávno jsem si zakládal penzijní spoření. Podle nových pravidel vám pojišťovna nezaručuje, že vámi investované peníze – protože dnes se už nespoří, ale investuje – dostanete někdy zpět. Právě proto, že nespoříte, ale investujete. Investování zní sice daleko sofistikovaněji, než obyčejné a prachsprosté spoření. Ale investovat se dá také špatně. I když se pojišťovna dušuje, že ona rozhodně ví, jak investovat. Že… Ale zpátky ke knize. Přečetl jsem jí, ale její pokračování, které vyšlo nedávno, by už bylo nad mé síly. Všichni víme, že západní civilizace stárne. A že díky vysoké životní úrovni se délka života prodlužuje. A že senioři jsou významnou volební veličinou. Kterou si některé vlády umí docela levně koupit. Jako třeba ta naše, babišovská. A že péče o seniory je už dnes obrovský byznys. A že byznys v současném podání je především velký zisk s malými náklady. A že lepší to asi nebude. A… ale přeci si tu nebudeme stěžovat. Vždyť to je především koníček seniorů… Že…


Do posledního dechu
? - červen 2019
Do posledního dechu 2018, Robert Bryndza

A jeje... Tady se budu brodit silně proti proudu... Problém dočíst Bryndzovo knihu jsem měl už u předešlého dílu série. A tuto jsem tedy opravdu nedočetl. Inu tak už to někdy bývá. Hlavní hrdinka mi prostě není příliš sympatická. A ani mi nesedí Bryndzův styl vyprávění. Ostatně stejný problém mám s Joem Nesbøem. Harry Hole je mi protivný a tak to nečtu. A také mám problém s Lincolnem Rhymem. Takže nečtu ani Deavera. Aha… tak to já vlastně budu takový problematický čtenář. Takže raději mé plkání ani nečtěte. Co zajímavého by asi tak mohl psát takový asociál a neruda (myslím jako nerudný). Nebo – nejsem nakonec ten „kulturní snob?“ To je přeci dnes moderní. Tak třeba – nemám televizi. Tu a tam se tím ve společnosti pochlubím, protože tím samozřejmě dost lidí uvedu do rozpaků. Cítí se provinile, že každý večer sjíždějí Nemocnici na kraji města, nebo vlastně Ordinaci někde v něčem, nebo jak se to jmenuje (ostatně dávat najevo, že neznám názvy pořadů a jména postav je také součástí tvoření mýtu kulturního snoba). Jejich reakce mě baví. Dost lidí se chytí a předstírá, že oni vlastně také nekoukají a žádný z pořadů neznají, přestože v jiné společnosti dokážou vyjmenovat všechny postavy z Ulice včetně jejich životopisů. Je to taková drobná škodolibá zábava. Přiznávám. Asi není úplně košer. Protože pravdou je, že televizi nemám z naprosto nekulturních důvodů. Prásknul nám blesk do satelitu a televizi uvnitř vypálil. Měl jsem se stěhovat, tak jsem koupi nové neřešil. Pak jsem se nestěhoval, ale stále je ke koupi něco důležitějšího, než televize. S mou bývalou ženou jsme často a s oblibou trávili nedělní odpoledne sjížděním seriálů jako třeba Vraždy v Midsomeru, Hercule Poirot, nebo Columbo. Takový ty seriály pro starší a pokročilé, že… Himbajs… Takže když to shrnu – necítím se být kulturním snobem. Naopak. Jen se mi prostě něco líbí, a něco ne. Něco mě baví a něco ne. Nic hlubšího v tom není…


Jak umírá demokracie
? - červen 2019
Jak umírá demokracie 2018, Steven Levitsky

Plíživě. Řekl bych. Že tedy umírá demokracie. Umírá především tam, kde se striktně dodržuje. Západní demokracie je totiž natolik demokratická, že sama sebe pomalu užírá. Svou korektností. Vším tím, co si za ta léta těžko vydobyla. Všechna ta práva pro všechny. Na jednu stranu je to úchvatné a skvělé. Na druhou stranu stravující a destruktivní. Kniha se zabývá především Amerikou. Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách začalo být zřejmé, že ani v zemi s nejdelší demokratickou tradicí není demokracie čímsi provždy daným a že o ni četní občané snad ani úplně nestojí… Už téměř jedno století žijeme v blahobytu. V nadbytku. V luxusu. A to i přesto, že i v nejvyspělejších západních civilizacích existují propastné sociální rozdíly. A mám pocit, že lidé na to často zapomínají. Především u voleb… Zda demokracie nadále zůstane tím „nejlepším ze všech špatných způsobů vládnutí“, jak pravil Winston Churchill, je dnes opravdu zásadní otázkou.


Dotkni se ran – Spiritualita nelhostejnosti
? - červen 2019
Dotkni se ran – Spiritualita nelhostejnosti 2008, Tomáš Halík

Býval jsem nevěřící Tomáš. Pak jsem uvěřil. Abych následně znovu upadl do pochyb. Toliko má cesta katolickou církví. Ve dvaceti letech jsem byl pokřtěn v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Malackách páterem Augustýnem Drškou a mým přítelem, knězem Irenejem Ciuttim. Následně jsem vstoupil do třetího světského řádu Františkánů – dnes se nazývá Sekulární františkánský řád (SFŘ) – a stal se tak ze mě terciář. Ovšem církev jako taková mě bohužel přestala naplňovat tím, co jsem od ní očekával. Má víra se posunula do jiných dimenzí a do zcela jiných rovin. Přesto občas bývá radost číst podobné texty, jako jsou ty Halíkovo. Je z nich cítit obrovský rozhled, znalost a schopnost propojovat myšlenky napříč různým věděním. Pohled na víru, která má bolet a zraňovat, a která se právě skrze utrpení zjevuje, není úplně tradiční a pro mnohé (věřící) vlastně asi i nepopulární. Není to lehké čtení. Musel jsem kdesi hluboko v hlavě znovu pátrat po kontextech. Můj syn se jmenuje Tomáš. A minulé léto jsme vedli debatu na téma víra. A položil mi otázku, proč s nimi nechodím do kostela a jestli tedy vlastně věřím v Boha. No – ona to vlastně nebyla debata, protože jsem se odpovědi vyhnul oním klasickým dospěláckým: až trochu povyrosteš, promluvíme si o tom. Dnes mě tato laxnost mrzí. Když se zeptal, měl dostat odpověď. Když se zeptal, byl určitě připraven odpovědi porozumět. Jenomže zpětně si také uvědomuji, že jsem vlastně na odpověď spíše nebyl připraven já. A tak jsem si na základě jeho otázky začal odpověď teprve tříbit. Já jsem totiž odpověď na tuto otázku už trochu zapomněl. A na první dobrou by ze mě možná vypadly jen nějaké fráze… A tak je snad vše vše tak, jak má být. On povyroste a posbírá první životní šrámy. Já se skrze své momentální rány, kterých se intenzivně dotýkám, doberu té – z mého pohledu – nejlepší odpovědi. A zda bude z mého syna Tomáš věřící, či nevěřící se teprve uvidí…


Pět jazyků lásky
? - červen 2019
Pět jazyků lásky 2002, Gary Chapman

Když se něco rozbije, má člověk tendenci zjistit, proč se tomu tak stalo. Člověk chce zjistit, zda se dá věc opravit. A pokud ne, tak co udělat příště, aby se podobné situaci vyhnul. Prostě a jednoduše – chybami se člověk učí. Nebo se také říká – žádný učený z nebe nespadl. A co si budeme povídat – věc jménem „láska“ je rozbitá jaksi permanentně. Vztah mezi mužem a ženou – láska, partnerství, manželství – je něčím, co se asi nikdy nenaučíme dokonale ovládat. Všichni po tom toužíme. Všichni se neustále v tomto oboru vzděláváme. Celoživotně. A téměř naprostá většina zažila nějaké to „rozbití“. Rozchod, rozvod, neopětovanou lásku… Mě po třiceti letech opustila žena. Našla si jiného partnera. A tak hledám odpověď na to, proč… A také hledám odpověď na otázku, zda se to dá ještě spravit. A pokud ne, čeho se vyvarovat příště. Protože bez lásky stojí život tak nějak za nic. To člověk zjistí ve chvíli, kdy o ni přijde. Ale takovéto moudra jste už milionkrát slyšeli, nebo o nich četli. Nebo jste je sami prožili. Takže – Pět jazyků lásky je jednou z těch milionů učebnic, které radí, jak na lásku. Jak na partnerství. Jak na manželství. A rady jsou v ní – jářku – řekl bych vskutku dobré. Mohli by fungovat. Jen jsem si tu knihu měl přečíst před pár lety. Jenomže před pár lety jsem si myslel, že nic rozbitého není, a že rozhodně žádné rozbití ani nemůže přijít. Na rozdíl od mé ženy… Takže – jak už radil jeden slavný revolucionář – je potřeba učit se, učit se, učit se…


Kdo chce naše peníze?
? - červen 2019
Kdo chce naše peníze? 2018, Hana Lipovská

Tahle kniha je čtivá a otravná tak nějak zároveň. První, co mě trklo, bylo to, že autorka spolupracuje jako analytik s Institutem Václava Klause. Takže jasně – bude to velmi euroskeptické a pravděpodobně „klausovsky“ nabubřelé, nafouklé a chytrácké. A ano – některé části takové skutečně jsou. Kdo nemyslí jako Klaus je hloupý, nechápající tvor, který mezi ekonomy nemá co dělat. Kdo nevyznává stejné hodnoty, jako autorka (potažmo Klaus) je prostě hňup… Ale jinak je třeba uznat, že je občas dobré se na ekonomiku podívat tímhle nekompromisně skeptickým pohledem. Autorka navíc velmi výstižně a věcně vysvětluje různé funkce peněz, úlohu peněžních institucí, státu, centrálních bank a ukazuje, jak ovlivňují v mnoha dimenzích každodenní život nás všech. Jinými slovy, vždy je dobré znát názory obou (nebo několika) stran a nakonec si udělat svůj vlastní názor. Vyznat se v ekonomice je dnes pro běžného laika spíše nemožné. Takové to běžné „má dáti – dal“ je už dávno pasé. Složité makro i mikro ekonomické nástroje, záporné úroky nebo praštěnosti jako jsou perpetuitní dluhové papíry zamořují zcela účelově jednoduché selské počty. Účelem je, aby valná většina obyvatel Země nebyla schopná vidět finančním kouzelníkům do karet. Takže pokud chcete mít alespoň rámcový přehled, co se děje také s vašimi penězi, je dobré podobné knihy číst.


Venuša zo zátoky
? - červen 2019
Venuša zo zátoky 2018, Dominik Dán

Další klasická „dánovka“. Veselá mordparta z Našeho Města, která vyšetřuje věru neveselé věci. Jako vždy se příběh valí jako Dunaj Naším Městem… Široce, klokotavě, rozvážně i krkolomně. Jako Dunaj, ve kterém tu a tam plavou mrtvoly. Bez hlavy… Dán je prostě skvělý „řemeslník“. Člověk si tu nesourodou bandu „vraždárov“ chtíc nechtíc oblíbí. V pozadí vyšetřování opět sledujeme i jejich osobní příběhy. A celé je to vlastně moc milé a humorné čtení. Tedy až na ty mrtvoly mladých dívek… bez hlavy…


Růženky
? - červen 2019
Růženky 2018, Stephen King

[…] nová kniha Stephena Kinga uspí nejen postavy, ale i čtenáře… hlásá do světa titulek jedné z recenzí. Že prý se autoři příliš zabývají dějem v malém městečku, když nemoc Aurora decimuje celý svět. No – tipoval bych to na čtenáře Kingem příliš nepolíbeného. Protože uzavřít pár lidí ve vypjaté situaci na malém teritoriu – to je přeci Kingova specialita. A to je vlastně také to, co na jeho příbězích mám rád. Ten úžasně trefný a detailní pohled na chování lidí, kteří se dostávají do stresujících situací, do situací, kdy jim hrozí (minimálně) smrt, většinou ale pěkně ošidná a bolestivá. Takže Růženky jsou pro mě takový malý návrat starého Kinga. Co je na této knize nové – a co do ní možná vnesl Kingův syn – je podivný konec. Jakýsi pofidérní a nepovedený happy end, proložený úplně zbytečnými popiskami, na které jsme zvyklí ve filmech, jež se holedbají titulem „true story“, neboli „ podle skutečných událostí“. Buď King senior stárne příliš, nebo King junior ještě dostatečně nezestárl… Dalším nářkem recenzentů bylo, že je v knize moc postav. Nevím, já si tak nějak nevšiml. Já mám leckdy problém zapamatovat si jméno hrdiny, který je v knize zcela sám. Takže jména (údajně asi 70) Růženek a podivuhodných princů, co se je snaží vzbudit, si stejně nepamatuji. To mi ale vůbec nebrání si celý ten příběh užít naplno. Protože příběh jsou pro mě zejména emoce. A pokud při čtení nějaké emoce cítím, pokud se směji, nebo pláču, nebo se bojím, nebo mě to nutí popřemýšlet nad nesmrtelností chrousta, pak je kniha – potažmo příběh – prostě dobrá. A to Růženky jsou… Takže nemá cenu popisovat děj, či přemýšlet jaká zásadní témata se knihou prolínají. Myslím ty, o kterých se v recenzích píše: feminismus, gender, bla bla bla – zkráceně – muži by se měli k ženám chovat slušně a být více empatičtí. King se podobnou tématikou zabývá jaksi dlouhodobě – viz Dolores Claiborneová, Lisey a její příběh nebo Rose Madder – ale nikdy k tomu nepotřeboval škatulky a nálepky, které jsou dnes tak moderní. Vztah mezi mužem, a ženou a jeho veškeré nuance, je prostě nekonečný příběh. Tak trochu zrovna vím, o čem mluvím, že…


Výsek
? - červen 2019
Výsek 2018, E. Hakl (pseudonym)

Má bývalá žena by vám potvrdila, že nejsem zrovna velký smíšek. Rozesmát mě umí jen pár věcí či lidí. A má bývalá žena by vám potvrdila, že časopis Čilichili je jednou z těch mála věcí, u kterých se směji nahlas. Čtu ho od prvního čísla a čtu ho pravidelně. A tvrdím, že je to jeden z nejlepších časopisů na našem trhu. Přestože se jedná o reklamní tiskovinu. A právě proto je k sehnání zcela zdarma. Společnost, která stojí za vydáváním časopisu, nechává redakci poměrně volnou ruku. A protože se vesměs jedná o mladé lidi, co se nebojí jít na hranu, je v každém čísle co číst. Navíc každé číslo vychrlí záplavu vtípků a vtipů. A také třeba sloupek Emila Hakla. Četl jsem je všechny, protože časopis skutečně čtu od jeho prvního čísla a nikdy jsem žádné nevynechal. Takže kniha Výsek byla pro mě takovou vzpomínkovou jízdou. Na některé sloupky jsem si vzpomněl, na některé už ne. U některých jsem se smál, u některých už ne. Inu – takový osud novinové sloupky mají. Některé dokážou být nadčasové, některým po letech chybí kontext oné doby.


V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku
? - červen 2019
V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku 2018, Tim Marshall

Zatímco v únoru jsem se ponořil do geografie sociální (viz Bonnett, Alastair – Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa), březen jsem zahájil geografií politickou. Některé věci jsou natolik zřejmé, že když přemýšlíte o tom, proč se dějí, nenapadne vás to nejjednodušší řešení. A právě geografie – alespoň podle autora knihy – dokáže nabídnout jednoduché odpovědi na spoustu složitých politických otázek. Její autor Tim Marshall je britský novinář, který přinášel reportáže ze třiceti zemí a zpravodajsky pokrýval konflikty v Chorvatsku, Bosně, Makedonii, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Libanonu, Sýrii a Izraeli. Pravda je bohužel taková, že geografie je pouze jednou z mnoha příčin, proč se určité věci dějí. Ale poskládané takto vedle sebe, zajímavě a čtivě, jsou fascinující ukázkou toho, co všechno ovlivňuje historii i budoucnost života na té naší kulaté Zemi. Kniha je opravdu skvělá. Přináší do odpovědí důležitý kontext. A kontext je vždy zásadní pro pochopení složitých dějů. A také jaksi mimochodem přináší jedno důležité poselství. Totiž že se v tom našem útulném českém dolíčku vlastně máme docela dobře…


Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa
? - červen 2019
Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa 2015, Alastair Bonnett

Ztracená místa – ideální výlety pro ztracené duše… říkal jsem si, když jsem knihu otevíral. Ostatně – jeden takový ztracený svět mám hned za humny. Krajina posetá nádobím – tak ji pojmenoval můj kamarád a místní spisovatel Roman Kozák v knize Šumavská přicházení. Žil jsem v Sudetech severočeských, kde vysídlení původního německého obyvatelstva nezanechalo příliš velké jizvy v krajině. Jen v duších pamětníků. Moje babička utekla za Protektorátu do vnitrozemí. Po válce se vrátila do svého domova. Její otec umřel během totálního nasazení na zápal slepého střeva. Měla spoustu důvodů celé to období nenávidět. Nadávala na Němce, nadávala na Rusáky… Škoda, že jsem si s ní o tom nepovídal víc. Tehdy mě to moc nezajímalo. Babička je už dlouho po smrti. A já se ze severu přestěhoval na jih. Do šumavských Sudet. A teprve tady, když jsem se procházel mezi zdivočelými zbytky zaniklých obcí, jsem naplno pochopil, jakou tragédií pro obyčejné lidi válka byla. Ale Šumava není jen pomníkem ztracené (nebo chcete-li vyhnané, odsunuté) německé menšiny. Je také pomníkem nemilosrdného komunistického režimu, který zemi obehnal ostnatým drátem a hranice nechal (mimo jiné) hlídat samostatně útočícími psy. A právě pro nás, co jsme žili čtyřicet let za těmi dráty, asi úplně neplatí to, co Bonnett píše na závěr knihy: „Možná je načase přiznat, že hranice nás inspirují a že je máme prostě rádi. Svět bez hranic nejspíš zůstane navždy utopií, ale i kdyby se stal realitou, asi by nás moc nebavil…“ Ale přiznávám – malinko jsem si účelově upravil kontext oné věty. Protože když si přečtete knihu, pochopíte, jak to autor skutečně myslel. Ztracená místa jsou pro Bonnetta – profesora sociální geografie na univerzitě v Newcastlu – spíše jakýmsi „oslím můstkem“ pro zamyšlení nad tím, co pro nás vlastně znamená místo, kde žijeme. Jak nás utváří. Jaký má vztah k dějinám obecně, k dějinám národa nebo k dějinám jedince. Jakou paměť má krajina, má-li vůbec nějakou? Jak s těmi místy nakládáme? Jsme jako lidé „topofilové“; jsme „tvorové vytvářející a milující místa“? Podobná zamyšlení najdete třeba v knihách Václava Cílka. Pokud se tu a tam nad něčím podobným zamyslíte, knihu vřele doporučuji. Pokud ne, tak ji doporučuji jako dobrý začátek, jako inspiraci, nad tím začít uvažovat…


Komu se dá věřit? Aneb jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat
? - červen 2019
Komu se dá věřit? Aneb jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat 2018, Rachel Botsman

Důvěra je určitě základem každého dobrého vztahu. Mé manželství dvacet sedm let fungovalo na důvěře. Na důvěře, která vycházela z lásky. A naše láska mohla být tak silná právě proto, že mezi námi existovala důvěra. Spojené nádoby. Dnes si uvědomuji, že důvěra byla základním atributem našeho vztahu. Ve chvíli, kdy jsme o ní přišli, se začal náš svět hroutit. A nakonec se zhroutil úplně. Pokud by se snad měl někdy znovu obnovit, nepůjde to bez obnovení důvěry. Ovšem znovu získat důvěru v něco, co vás zklamalo, jde jen těžko. To ví každý. A ví to také ti, kdo s důvěrou obchodují… Stejně jako ve vztahu je důvěra důležitá téměř ve všech oblastech života. A stejně jako ve vztahu se i zde zklamání velmi těžko léčí. Rachel Botmsnaová předkládá v knize odvážnou teorii, a to že stojíme na začátku třetí, zatím největší revoluce důvěry v dějinách lidstva. Jako první vznikla důvěra lokální, kdy lidé žili v malých komunitách, v nichž každý každého znal. Následovala důvěra instituční, což je důvěra zprostředkovaná různými smlouvami, soudy nebo třeba značkami. Ta umožnila obchodu prorazit za hranice nejužšího okolí a položila nezbytné základy pro organizovanou průmyslovou společnost. Třetí je důvěra distribuovaná, která se teprve rodí a souvisí právě s dnešní dobou. Spočívá v tom, že jsme stále nedůvěřivější k lidem, ale nemáme problém věřit online nástrojům nebo platformám. Asi nejděsivější je vize současné Číny, kde se právě zavádí systém sociálního kreditu. O vytvoření sociálního kreditního systému začali čínští představitelé hovořit v roce 2014. Cílem je, aby do roku 2020 získal každý občan Číny hodnocení na základě svého chování. To chce vláda monitorovat více než 170 miliony bezpečnostních kamer, umělou inteligencí, inteligentními brýlemi a technologií na rozeznávání obličejů. Výsledkem má být rozsáhlý dohledový stát, jenž dokáže sledovat všech téměř 1,4 miliardy Číňanů. Podle záměru bude mít každý člověk „sociální kredit“, který bude ukazovat, jak dobrým a prospěšným občanem je. Pozitivní aktivity budou kredit vylepšovat, škodlivé aktivity kredit snižovat. Co přesně bude způsobovat poklesy či růst, je tajné, ale je celkem jasné, že směrem dolů vás povedou porušování pravidel, ať už těch jasně daných zákony (řízení, kouření, znečišťování), ale i uměle vytvořených. Tam může jít o přílišné hraní počítačových her, sdílení fake news a vůbec jinak nevhodného obsahu. Navíc jde o Čínu, takže kladný a záporný vliv bude silně založen i na ideologii a chování v souladu se společenskými normami. Možná si řeknete, že je to šílené. Ale zamyslete se – nemáme tak trochu všichni touhu hrát podobnou hru? Získat si také „lepší hodnocení“ prostřednictvím svých účtů na Facebooku, Instagramu a dalších? Netoužíme, aby nás lidé co nejvíce lajkovali, posílali srdíčka, hvězdičkovali? Kniha je prostě plná zajímavých a leckdy fascinujících informací. Botsmanová se chytře ptá a nabízí neotřelé odpovědi. Nabízí alternativy. Kam až budeme ochotni dojít ve své důvěře v technologie? Budeme věřit svým mobilům a aplikacím v nich víc, než svým přátelům? Budeme věřit autonomním autům? Budeme věřit robotům? Co budeme ochotní udělat, abychom měli lepší ohodnocení na sociálních sítích? Čeho všeho jsme ochotni se vzdát? Soukromí? Svobody…?


Tři minuty do soudného dne
? - březen 2019
Tři minuty do soudného dne 2017, Joe Navarro

Když si přečtete tuto knihu, bude vám jasné, proč „špatní hoši“ většinou zvítězí nad těmi „dobrými“. „Špatné“ kluky nezdržují žádné byrokratické kraviny, žádné předpisy, rozpisy, přípisy, žádné strachy o kariérní postupy. Žádné normy, pravidla, nařízení velitele jedné složky a jiná nařízení jiného vedoucího jiné složky. „Špatní“ kluci jdou a dělají špatnosti. „Špatní“ kluci totiž ví, že najít mezi těmi „dobrými“ skutečně „dobrého“, který má opravdu zájem tyhle špatnosti pojmenovat a dovést pachatele k potrestání je jako hledání jehly v kupce sena. A když už se náhodou najde, pak to nemá zrovna jednoduché. Protože jeho nadřízení řeší, zda tato jeho činnost vlastně není jen pokus o to je připravit o místo. Lidé z vedení se bojí, jestli ten dobrý chlapec není dobrý jen proto, že chce v žebříčku státní agentury postupovat rychle a přes mrtvoly svých nečinných nadřízených. Stejně tak štve své kolegy, protože jim takzvaně „kazí normy“. On pracuje moc, takže oni vypadají, že pracují málo. A „špatní“ chlapi se jenom chechtají, mnou si ruce a vesele páchají špatnosti. Protože si také čtou tuhle knihu. O tom, jak funguje organizace, která je má chytit a potrestat. Přesný a detailní popis práce agenta FBI z pera Joe Navarry je neuvěřitelně čtivý. Je zajímavý. Je depresivní. Vidět, jak špatně státní moloch bojuje se špatnostmi, vás naplní beznadějí. Ovšem vidět, že se naštěstí vždy najdou i skutečně „dobří“ hoši (či dívky), kteří svou práci dělají dobře a rádi, je špetkou naděje na konci temného Vesmíru. Výborná kniha. Jste-li „špatní“ chlapci přidejte si hvězdičku za tu úlevu vědět, že represivní orgány páchají represi zejména uvnitř svých úřadů. Jste-li „dobří“ chlapci (či děvčata), přidejte si hvězdičku za tu úlevu, že nejste na světě sami…


Cukr
? - březen 2019
Cukr 2018, Gary Taubes

Kniha se dotýká tématu, který mě zajímá. Cukr a jeho vliv na civilizační choroby. Novinář Gary Taubes v ní shromáždil úctyhodné množství materiálů, které ukazují na spojitost zvýšené konzumace cukru s epidemií cukrovky 2. typu. Ovšem to je tak zhruba o této knize vše. Kdo si informace našel jinde, nic moc nového se nedozví. Kdo hledá, je to řekněme zajímavý a podnětný pramen.


Oheň a hněv
? - březen 2019
Oheň a hněv 2018, Michael Wolff

Tohle byla jedna z mála knih, kterou jsem dokázal v tom mém dementním období číst (více viz můj čtenářský deníček na driftbooks.eu). Ono totiž číst o ještě větší demenci tak nějak léčí. Jste-li fanoušci toho podivného pána, který má na svém mrakodrapu napsáno své jméno, knihu vůbec neberte do ruky. Pokud máte o tom pánovi své pochyby, knihu si přečtěte, ale věřit jí nebudete. Všemu uvěří jen ten, koho absurdnost toho, že je tenhle pán prezidentem Ameriky, už dávno nemůže překvapit. A tahle kniha vám jen potvrdí, jak neskutečně bizarní to celé je. A zároveň nebezpečné… Bohužel pro celý svět.


Kompletní průvodce půstem
? - březen 2019
Kompletní průvodce půstem 2018, Jimmy Moore

Co k této knize říci… Jako každá kniha z nakladatelství Jan Melvil je i tato velmi pěkně zpracovaná. Co se obsahu týče, kdo se o věc zajímá, najde zde nové a podnětné věci. Spolu s tím, jak se posouvá vědecké bádání v oblasti výživy a fungování těla, se objevují stále nové a nové poznatky. Ty je velmi důležité sledovat, protože jinak své tělo spíše zhuntujete, nežli ozdravíte. Ty vlny každý zná. Jednou je pro náš organismus dobré toto, a to druhé už zase ne. Za rok či dva je tomu naopak. Takže nezbývá než zkoušet, experimentovat, zajímat se, číst… Třeba zrovna takovéto knihy...


1 ...