DriftBooks

Příspěvky

Čtvrtá rukaČtvrtá rukaJohn Irving

Mám portfolio autorů, od kterých kupuji vše, co vyjde. Irving mezi ně patří. Jeho styl, jeho úhel pohledu je mi blízký. Mám rád celý ten jeho potrhlý svět plný bláznivých postav a kuriózních příběhů. Po Čtvrté ruce jsem sáhnul proto, že jsem si už nevybavoval, o co v knize jde. Ale po prvních řádkách jsem byl hned zpátky. Zpátky v šapitó cirkusu Irving. Lev právě ukousl ruku slavnému reportérovi…

Irvingův styl mám prostě rád. Čtvrtá ruka je takovou klasickou groteskou. Plná vtipných a nečekaných scén. Bizarního sexu. Extravagantních lidí… Irvingova síla je právě v detailech, v tom, jak si umí pohrát s každou i drobnou podivností svých postav. V tom jak se tyto podivnosti potkávají s jinými podivnostmi. A tato setkání jsou až absurdně podivná. Celá ta mozaika šíleností je ale nakonec zábavným čtením.

Příběh, coby dokonalý a bláznivý létající koberec, je utkán z několika klubek pestrobarevné vlny. Můžete se válet na jeho hřejivém povrchu a nechat si čechrat vlasy větrem. Anebo se můžete do těch klubek zamotat a hledat začátky a konce. Můžete si utkat koberec nový… Irving vám poskytne spoustu materiálu. Tu naznačí více, tu méně… Každá linie příběhu vás zavede do jiného světa…

Irvingova kniha je prostě opět jeden velký cirkus. Čtenář sedí v hledišti a sleduje s otevřenou pusou jednotlivá čísla. Létající akrobaty bez zajišťovacích sítí. Lvy, žeroucí reportéry. Klauny, kteří si hrají na doktory. Doktory, co mají klaunské nosy. Sličné jezdkyně na koních. Slony i opice… A celý ten pestrý kaleidoskop víří a vibruje. Dechovka duje pochodové písně… A v zákulisí se rodí a umírá láska…

20. dubna


Odvrácená strana konceOdvrácená strana konceMichael Connelly

Při hledání nějakého oddechového čtení jsem v knihovničce narazil na Connellyho. Jeho poslední kniha s novou hrdinkou (Noční směna) mě moc neoslovila. Ale já jsem příznivec druhých šancí…

V anotaci přirovnávají Harryho Bosche k zarputilému buldokovi. Stejně zarputilým buldokem se musí stát čtenář této knihy. Nebo to alespoň platí pro mě. Musel jsem se pevně zakousnout a s vrčením a hubou plnou slin se prodírat textem. Connelly má takový… buldočí styl. Krátké svalnaté věty, vyceněné zuby dialogů, umanuté štěkání informací, příběh pevně stisknutý čelistí. Takové buldočí zápasy. Čtenář versus autor. Kdo víc vrčí. Kdo víc vykulí oči…

Knihu jsem přečetl, ale pocit vítězství nepřišel. Byla natolik řemeslně dobře napsaná, abych ji neodložil. Ale celkový styl mi není úplně vlastní. Namísto oddechu to nakonec byl psí zápas, ze kterého naštěstí oba buldoci vyšli živí, byť malinko pošramocení. O další utkání už pravděpodobně zájem nemám…

20. dubna


Slon na ZemplíneSlon na ZemplíneAndrej Bán

Při čtení knihy Andreje Bána jsem pocítil touhu znovu objevovat tu rozporuplnou zem. Znovu se podívat na místa, která znám. A podívat se tam, kde jsem ještě nebyl. Zatoužil jsem procestovat Slovensko se svým synem. Ukázat mu zem, která je momentálně jeho domovem. Nadchla mě myšlenka této roadmovie a jen doufám, že bude uskutečnitelná vzhledem k tomu, že co se momentálně děje.

Ne – kniha Slon na Zemplíně rozhodně není rozverný cestopis, díky kterému pocítíte touhu Slovensko okamžitě navštívit. Bánovo reportážní cesty se naopak brodí tím nejšpinavějším blátem. Pere se tu to nejšpinavější prádlo. A přesto ta kniha není depresivní. Je plná laskavých záblesků. Mezi řádky, i přímo v nich, bydlí milí lidé a dějí se tu věci dobré ba i pozitivní. Kniha je samozřejmě i plná smutku a zdánlivé beznaděje. Prostě – úhly pohledu. Správný novinář je má mít takto pestré. Protože pak začne být jednostranně nudný. Život je sice entropický – i ten na Slovensku, ale my už přeci víme (ehmm), že tento chaos je jen zdánlivý, a že hluboko v sobě ukrývá nadějné vyhlídky.

Knihu si určitě lépe užijí ti, kteří alespoň trochu slovenskou realitu znají. Lidé dnes sice díky sociálním sítím a internetu ví téměř vše o celém světě, ale já bohužel často ve svém okolí zjišťuji, že titíž lidé vůbec netuší, co se děje v jejich obci, natož kdesi na dalekém východě. A i přes momentální obrovskou česko-slovenskou kulturní integritu, cítím, jak se vytrácí znalost slovenštiny i potřeba o této zemi cokoliv vědět. Málokdo zná slovenskou politickou scénu, málokdo se zajímá o to, co tuto zemi momentálně trápí, případně v čem se jí daří. Příští rok to bude dvacet let, co se naše země rozdělily. Za dalších pár desetiletí už tu nebudou ani žádní „čechoslováci“. Zůstane jen sousední země, jejíž řeči budou lidé trochu víc rozumět.

Jezdím na Slovensko přes třicet let. Předpokládám, že další třicet jezdit budu. Považoval jsem tu zemi za svůj skutečný domov. Jsou věci, které mi nicota vzala, ale věřím, že desítky či stovky jiných najdu… Takže už se těším, až s Juniorem budeme konečně „on the Slovakia road“…

20. dubna


LiškaLiškaFrederick Forsyth

Za devatero řekami, devatero horami a devatero firewally žil, byl… hloupý Honza. Ale hloupý byl jen naoko. Díky tomu, že snědl maso z bílého hada, uměl mluvit s roboty…

„Už nemám co říci, vyčerpal jsem náměty,“ řekl v rozhovoru pro agenturu AFP (rok 2016) Forsyth. Proč tedy Liška? Tipuji – nakladatel požádá mistra alespoň o něco… Prostě něco napiš. Budou z toho nějaké peníze. A on napsal. Takovou špionážně – geopolitickou pohádku. Kterak Hloupý Honza celý svět hecknul…

Svět je ve válce. Virtuální. Digitální. Nedávné masivní útoky heckerů na státní správu jsou jen kapkou v moři. Po celém světě jsou roztroušeny trollí farmy. Skupiny „vládních“ i nevládních heckerů heckují všechno co jde. Sběratelé a následně majitelé „bigdat“ ovlivňují všechno, co chtějí ovlivnit. Válka zuří. Státy si kradou svá data. Podsouvají si data, která mají nepřítele oslabit. Kyberprostorem hřmí děla, vybuchují virtuální atomové zbraně. V temných sítích slídí tajní agenti s povolením zabíjet…

Pravdou je, že drtivá většina lidí to neví. Aktivně poskytují veškerá svá data a aktivně uskutečňují to, co jim zájmové skupiny – zejména skrze sociální sítě – nařídí udělat. Svoboda? Svobodná vůle? Svoboda slova? Zapomeňte… Data, která si jednotlivé skupiny (státy, atd.) vzájemně kradou, jsou tak obrovská, že není možné je zpracovat. Je pravděpodobné, že se skladují a čeká se na spuštění prvních kvantových počítačů. Pak teprve začne skutečnej kybermazec…

Co se knihy Liška týče. Forsyth udělal takový rychlý výcuc současných hrozeb. Načrtl, co by to mohlo znamenat a koho by to mohlo postihnout, případně komu pomoci. Trochu politiky, trochu geopolitiky. Malinko spekulací. Ždibec humoru. Špetka zbožného přání…

Možná že měl takové zadání. Od nakladatele. Ať to dobře dopadne a ať jsou „ti naši“ nejlepší. Podpořit morálku. Podpořit vlastenectví. Možná je to ale od něj takový hezký fórek na konec spisovatelské kariéry. Takhle by to vypadalo v ideálním světě. Ale všichni moc dobře víte (víme?), že svět rozhodně ideální není…

Určitě není na škodu si něco takového přečíst. V jedné recenzi jsem zaznamenal větu: takový špionážní román pro náctileté. Možná. Upřímně řečeno jsem přesvědčen, že nejen náctiletí, ale i většina starších se o svět kolem sebe nezajímá. Nezajímají je širší souvislosti. Nezajímá je politika (natož geopolitika). Volit nepůjdou, protože jejich hlas přeci nic nevyřeší.

Ne – nechci tu sklouzávat do marnotratného monologu o tom, kterak se věci skutečně mají a mohly by se mít, kdyby… Někdy je prostě milé užít si ten luxus, že za mě všechno vyřeší hloupý Honza. Ale na konci, milé děti, zazvoní zvonec, abyste se probudily a pochopily, že pohádky je konec…

20. dubna


IkarusIkarusDeon Meyer

Měl jsem trochu problém to dočíst. Už jsem psal o tom, že detektivy – alkoholiky nemám rád. Nebaví mě číst o jejich boji se závislostí a nebaví mě situace, kdy chlastaj a nejsou schopní normálně fungovat. Nezajímá mě ranní kocovina, abstinenční příznaky, a neustálá posedlost skleničkou… Proto také nečtu knihy Jo Nesboa, že… Nemám a priory problém s alkoholem. Ani s knihami o závislosti. Formánkovo knihu Úsměvy smutných mužů jsem si přečetl s chutí. I film jsem vydržel. Nejsem abstinent. Chápu, že alkohol je běžnou součástí života. Chápu, že se závislostí bojují miliony lidí. Ale třeba ve slovenských „dánovkách“ je pití jen jakýmsi katalyzátorem humorných situací. To mě baví. O alkoholika, který zaneřádí půlku knihy svými problémy a traumaty – děkuji, nemám zájem. V tomto pátém díle série Benny Grázl opět začne pít. A je to otravné…

Knihu jsem nakonec přečetl a to paradoxně – kvůli alkoholu. Jedna linka příběhu se totiž zabývá jihoafrickými vinaři. Najdete tu velmi stručný náhled do historie pěstování vína a jeho zpracování v této krajině. V době apartheidu i v době po… Zmíněna je aféra s podvody okolo drahých vín pro Čínu, ve kterých hrálo velkou roli právě jihoafrické vinařství (a to v cca devadesátých letech skutečně proběhlo). A já jsem na startu další kapitoly mého „pijáctví“. Začínám objevovat vína. To jsou prostě ty mé vzorce…

Ale jsme v čtenářském deníčku. Kniha Ikarus je standardní detektivka zasazená do (alespoň pro nás) atraktivního prostředí Jihoafrické republiky. Víno a vinařství je tu jen jako podružná příběhová linka. Vyšetřuje se vražda. Ale hlavně se řeší alkoholismus hlavního hrdiny. Musel jsem přeskakovat stránky. A tak je mi jasné, že další knihy Deona Meyera zřejmě číst nebudu, přestože všechny ty předchozí mě bavily nadmíru.

20. dubna


Kramerová versus KramerKramerová versus KramerAvery Corman

Napadá mě otázka: jak by se vlastně dal nazvat opak feminismu? Meninismus? Jenomže – žádnej chlap by asi nechtěl být menininista. To přeci jen malinko zavání onanistou… Takže jsem se zeptal děda Vševěda Googlu. Přesto, že si narcisticky mnul své tři zlaté vlasy, nevypadlo z něj nic moc chytrého. Androcentrismus. Hmmm, to je ale prý zejména mužská nadřazenost. Tudy cesta nevede – nebo lépe řečeno: možná vede už několik tisíciletí, ale není to ta pravá… Gendrmen… No to raději asi budu gentleman. Takže nakonec prý maskulinismus. To je zas malinko „kulturistické“ a mírně to páchne šatnou ve fitku… Takže to prostě nechme někomu chytřejšímu a vraťme se ke Kramerům.

Kniha – a především film – jsou myslím natolik známé, že následující odstavce snad nebudou spoilerem. Pokud ale nevíte, o co jde, a hodláte si knihu přečíst – přeskočte je…

Paní Kramerová – atraktivní dáma – se v manželství nudí, dítě ji nudí, nucená mateřská dovolená jí nudí, partner jí nudí… Tato novodobá paní Bovaryová si tedy sbalí svých pět švestek, a ponechá manžela a zhruba tříleté dítě svému osudu. Pan Kramer se sice téměř zhroutí, ale nakonec to dá, o syna i živobytí se postará. Tady si jistě leckterá čtenářka řekne – no a co? Když to zvládnou ženský, proč by to nezvládl chlap. To není přeci žádný extra buřt… tenhle Kramer… Souhlasím. Pan Kramer si nakonec vlastně na svůj osud moc nestěžuje. Je zklamaný a má pocit zrady. Ale ke svému synovi přilne silným poutem. Přežívají tak, jako přežívají všechny ostatní rozpadlé rodiny.

Po dvou letech ovšem paní Kramerová usoudí, že už jí dítě nudit nebude a že ho tedy chce zpátky. Pan Kramer to má za zcela absurdní a odmítne se chlapce vzdát. Proběhne soud, který vyhraje matka. Protože tak to ve světě přeci chodí a takový je normální model. Malé dítě má mít matku, otce stačí vidět v neděli. Pan Kramer nechápe, ale to jak tak všechno, co s tím může dělat. S rozsudkem se bohužel musí smířit. Chlapci se pokusí celou věc vysvětlit, připraví ho… V ten moment telefonuje paní Bovaryová, že si to rozmyslela a že to přeci jen nedá… Dítě nechce… Dá se to považovat za happy end? Možná…

Kniha není žádná zázračná literatura. Chvílemi jsem se i drobet nudil. Ale jinak je to silný příběh, plný vyhrocených emocí. Jsem rád, že jsem si ho po letech opět přečetl. Podobné příběhy člověk pochopí a ocení až ve chvíli, kdy si projde podobnými životními peripetiemi. Našel jsem v knize pár trefných verzí odpovědí na otázky, které si pokládám poslední dva roky. A to je rozhodně hlavní důvod, proč je důležité si vyprávět příběhy. Příběh pana Kramera i paní Kramerové. Příběh jejich syna. Příběh o světě, který si vytváříme tím, že některé věci přijímáme jako samozřejmé a neměnné. Je důležité vyprávět příběhy, které mají schopnost tyto vzorce měnit…

20. dubna


Loupení jehňátekLoupení jehňátekMargaret Atwood

Příběh služebnice se mi líbil natolik, že jsem zkusil další knihu od Atwoodové. A opět jsem byl velmi spokojen. Téma je vlastně obdobné, byť zcela v jiném čase a v naprosto jiných kulisách. Ženy a jejich boj o přežití… Ano – je to trochu pateticky řečeno. Takže to vysvětlím. Jedná se pomyslné přežití v tomto zatím ještě ryze mužském světě. A jéje – další feministka, napadne možná některé čtenáře mužského rodu. Inu – možná. Ale jako téměř každý myšlenkový proud má i feminismus tisíce podob. Láska, mateřství… vztahy… kariéra… ale také různorodost, odlišnost… tři hrdinky představují tři zcela různé typy žen, které bojují s jakousi archetypální podobou Ženy. Podobou, kterou si po staletí modelují muži. Muži obecně, ale i muži, které v příběhu potkáme…

Je to tedy boj žen se ženou. Ale je zcela jasné, že za tuto válku mohou především muži. Oběti, nebo spíše otroci, svých chtíčů a animálních pudů… A jéje – řekne si opět nějaký čtenář mužského rodu. Tak to ani číst nebudu… A je třeba říct, že to asi opravdu moc mužů bavit nebude. Proč to tedy bavilo mě? Především proto, že Atwoodová píše skvěle… Lahodí to mé duši, mému vkusu, mým představám o dobré literatuře. Ještě nedávno, v dobách kdy jsem žil v rádoby spokojeném a šťastném partnerství bych měl asi také cukání. Pravděpodobně by mě to nudilo. Ale po dvou letech neustálého přemítání, proč se to všechno najednou rozbilo, jsem k podobným příběhům daleko vstřícnější. Protože si živě dokážu představit celý ten příběh zcela překlopený. Tři muži, kteří bojují s archetypem mužství. S ideálním mužstvím, které si naopak modelují ženy. Ten příběh by byl víceméně podobný, ne-li stejný…

Atwoodová nepatří mezi militantní feministický proud. Alespoň si to myslím. Přesto jsou tu a tam její mužští hrdinové malinko šablonovití a na hraně klišé. To ale rozhodně nemá žádný vliv na to, že kniha je napsána bravurně, s jemným humorem a chytře.

20. dubna


Příběh služebnicePříběh služebniceMargaret Atwood

Ta kniha se mě dotkla. Ne letmo. Byl to dotek hluboko do duše. Nebyl to dotek láskyplný. Byl to dotek mrazivý. Přesto ve mně vyvolal stejnou touhu, jakou má Fredova. Toužil jsem spáchat dotek… To je jedna strana té knihy. Ta osobní. Vzpomínky na lásku, na děti. Na život ve zcela jiném vesmíru.

Momentálně prožíváme období, které se může lehko zlomit do čehokoliv. Najednou není problém přijmout fakt, že se zavřou hotely, hospody, že se zakáže cestování. Že děti nechodí rok do školy. Je tak snadné přejít dalším krokem do podobně dystopické, antiutopistické společnosti, jako je (či byl) Gileád. Lusknutím prstu. Bez velkého odporu obyvatelstva. Kniha vyšla v roce 1986 a je z ní cítit strach i despekt z komunistické diktatury a vlastně z jakékoliv diktatury obecně. Atwoodová knihu začala psát v západním Berlíně. Ve městě, které je rozpůlené „zdí“. Zdí, kde na východní straně straší…

Kniha je řazena do kategorie sci-fi. Ale ruku na srdce. Všechno, co v příběhu najdeme, už lidstvo nejednou zažilo. Není to žádná bláznivá vize šílené budoucnosti. Je to jen dobře poskládaná koláž všech možných hrůz, které jsme si jako lidé dokázali vymyslet a většinou i zrealizovat. A právě proto je ten příběh tak… děsivý.

20. dubna


Šípková RůženkaŠípková RůženkaRoss Macdonald

Přiznávám se. Jsem staromilec. Mám rád Hercula Poirota, především toho filmového s Davidem Suchetem. Mám rád poručíka Columba, nebo Vraždy v Midsomeru. Mám rád Chandlera, Rexe Stouta, Gardnera… A Ross Macdonald do této staré „drsné“ americké školy samozřejmě také patří. Drsné jsem dal do uvozovek zcela záměrně. Z podhledu dnešní drsné (především) severské tvorby je tato drsná asi jako Tom a Jerry. Drsná tak nějak… hledám to správné slovo a napadá mě jen – staromile.

Návrat do starých časů je to opravdu ve všech aspektech. Vracíme se do doby, kdy se kouřilo všude a neustále. Měl jsem pocit, že cigaretovým dýmem smrdí i má čtečka. Sex je tu popsán tak cudně, že ho lehce přehlédnete. Telefon tu má málokdo. Lidé se tu vraždí také po staru. Normálně. Žádné bestiální rituály. Kulka do hlavy, polít benzínem, zapálit… Stará a divná jsou tu a tam i použitá slova. Namísto vrtné plošiny, je tu plošina vrtací. Mladí nesurfují na prknech, ale sjíždí vlny na příbojových lyžích. A našlo by se pár dalších kuriozit, u kterých ale nevím, zda jsou to opravdu originály, nebo libůstky páně překladatele.

Dělám si z toho malinko legraci, ale jinak mě tyhle „staré“ detektivky baví. Nejsou nudné, děj plyne a je napínavý do posledních stránek. Příjemně jsem si odpočinul od současného chaotického světa plného zběsilých a zběsile rychlých informací, co se na nás valí skrze všechny možné i nemožné technologické vychytávky.

27.12.2021


Ani o dolar víc, ani o dolar míňAni o dolar víc, ani o dolar míňJeffrey Archer

Dalo by se říct, že se jedná o další knihu z kategorie „true story“. Archer zde vtipně zbeletrizoval svou touhu po pomstě. Investoval špatně zhruba milion dolarů a přišel o ně. Výsledkem je vlastně docela milá a věru zábavná humoreska. Ostatně – tak trochu se zdá, že spisovatel a zkrachovaný politik Archer podobné zážitky v reálném životě vyhledává, aby je následně mohl prohnat svou fantazií a vrhnout na papír. Mám na mysli třeba jeho odsouzení v roce 2001 za křivé svědectví v předchozím sporu, ve kterém se jednalo o placení jakési prostitutky právě panem Archerem. Dostal tři roky natvrdo. Vyšlo to akorát na tři díly Vězeňských deníků.

Ostatně aféry se kolem tohoto pána jenom rojí. Ale to s touto knihou nemá nic společného. Jen je to další kamínek do mého nekonečného dilematu, zda dílo od autora oddělit, nebo naopak zda ho s ním spojovat a přistupovat k němu tak.

Musím na rovinu říct, že mě kniha pobavila, že jsem se zasmál a že mi ani moc nevadil ten trochu hollywoodský happy end. A že všechny výše uvedené informace o celoživotních eskapádách páně Lorda Archera jsem se dozvěděl až při psaní této drobné recenze. A že můj dojem z knihy nikterak neovlivnily. A že mám docela chuť si přečíst i další věci, protože si říkám, že právě všechny ty nabyté „zkušenosti“ dávají jeho knihám ten správně šťavnatý základ. A co víc si vlastně při čtení přát, než dobrou šťavnatou zábavu…

27.12.2021


SpáčiSpáčiLorenzo Carcaterra

Famózní kniha. Už jsem ji sice kdysi četl a dokonce viděl i film. Přesto mě znovu uchvátila. Jak zdánlivě nevinný vtip změní několika lidem život. Přemýšlím, co napsat. Co mě na té knize fascinovalo a proč bych ji doporučil ke čtení.

Děti dělají lumpárny. Jsou schopné páchat i zločiny. Dospělí to samé. Společnost si vytvořila systém, jak se s tím vypořádat. Je bohužel nezbytný. Ale pokud tento nápravný systém páchá ještě větší zvěrstva, nežli jsou schopní samotní zločinci – je něco špatně. Bohužel žádný systém neumí vymýtit zlo, které si člověk nosí sám v sobě.

Je důležité, aby se podobné příběhy dostaly za zdi podobných zařízení. Je potřeba o nich mluvit a je potřeba je řešit. Hrdinové této knihy to řeší po svém. Jako čtenář jsem jim samozřejmě fandil. Ale všichni víme, že tyto věci musíme vyřešit jinak. A v každém případě – je absolutně nutné, aby každý začal sám u sebe.

Ale dosti mudrování. Knihu si přečtěte a názor si udělejte svůj

27.12.2021


PtáčníkPtáčníkMo Hayder

Morbidní, drsné, nechutné, kruté… tato slova protékají jednotlivými recenzemi na všech možných internetech. A já se zrovna nedávno vyhradil vůči podobným věcem v knize Larse Keplera. Takže u Ptáčníka jsem chvílemi váhal, zda číst dál. Ale četl. A dočetl. A tak jsem přemýšlel proč. Proč mně brutalita v jedné knize vadí a v druhé ne. A jsem přesvědčen, že zatímco Kepleři mají brutalitu v příběhu jako základní kámen, okolo kterého staví vše další, tak Mo Hayder používá brutalitu jen jako mazivo. Základním kamenem Ptáčníka je dobře vystavěný a čtivě vyprávěný příběh. Nejen o morbidním, drsném a nechutném světě sexuálních úchylek a zločinu. Ale také o tom běžném, civilním, který umí být krutý zcela jiným způsobem. Třeba i krutě humorný…

Nevím, zda se pustím do další knihy Mo Hyderové. V jedné z nich si prý jako jeden z nejkurióznějších způsobů násilné smrti vymyslela vytažení střev konečníkem. Trochu mě láká se dozvědět více… V každém případě – detektiv Caffery mi uvíznul v paměti. Možná, že se za dlouhých zimních večerů a šumavských mrazů, které nás momentálně ještě čekají, vrátím do špinavých londýnských uliček, abych si poslechl, jak si vede…

27.12.2021


Zrcadlový mužZrcadlový mužLars Kepler

Přemýšlel jsem, zda si do čtenářského deníčku dát knihu, kterou jsem zavřel po pár stránkách. A pak si řekl: proč ne?. Vždyť také nedočtené knihy vypovídají cosi o čtenáři.

Keplerovky jsem míval vcelku rád. Takový ten severský standard. Joona Linna malinko podivín, ale nic, co by mi v příběhu vadilo. Ovšem postupně se příběhy stávaly podivnější a podivnější a zejména brutálnější. Snad si to určitá část čtenářstva žádá. Snad je dnes nutné psát čím dál tím brutálnější příběhy, protože realita sama je kolem nás neustále strašidelnější. Samá deprese, tma a zima… Děkuji, nemám zájem. U mě to funguje naopak. Já už nemám touhu nořit se do rozbujelého násilí, nemám chuť číst příběhy plné bolesti, strachu a vyděšených dětí. A tahle kniha začíná naprosto zběsilým únosem dítěte. A když jsem se dočetl do místa (pozor drobný spoiler) kde nějaká stará paní uřízne za trest mladé dívce nohy nad kotníkem, tak jsem rezignoval a knihu odložil.

Není to první kniha, kterou jsem odložil z tohoto důvodu, a jistě není poslední. Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy se některým detektivkám říkalo „drsná americká škola“. To jsou dnes pohádky pro desetileté. Pár facek, něco nadávek, téměř cudný sex. Cigáro a trocha chlastu… Žádní magoři, kterým v dětství někdo rozbil sněhuláka, a oni za to v dospělosti zmasakrují půlku Dánska. „Zabili jste mi psa? Pozabíjím celou vaši rodinu… a k tomu polovinu Stockholmu, abych to zamaskoval.“

Můj šálek kávy to prostě není a těžko říci, zda ještě někdy bude...

27.12.2021


Ekonomické bublinyEkonomické bublinyDominik Stroukal

Asi vás nepřekvapí, že víme jen to, že nic nevíme. Víme jen to, že ekonomika je dlouhým příběhem chamtivých podvodů a stejně dlouhým příběhem poctivého úsilí o konečné a harmonické uspořádání peněžních toků a trhu. Pokud chcete něco vědět o ekonomice, je lépe si přečíst Černou labuť od Nassima Taleba.

Proč vznikají ekonomické bubliny, kdy praskají a co všechno to znamená – inu… co ekonom, to názor. Selský rozum říká, že když se moc krade, tak to nakonec většinou praskne. Nikoho nechytí, nikoho neodsoudí, zloději jsou napakovaní a další se napakují v rámci protikrizových opatření. Chudý člověk stále jen víc chudne. Prostě a jednoduše: lepší je být zdravý a bohatý, než nemocný a chudý, že. Pomohlo vám to?

27.12.2021


Neštěstí bývalo mým bohemNeštěstí bývalo mým bohemBruce Duffy

První byl Villon. Navzdory básník zpívá. Pak Hrabě – hrabě undergroundové poezie. Mišík a zhudebněný Kainar. Byly to Květy zla. Prokletí básníci mého mládí. Kvílení Alana Ginsberga a ostatní beatníci. Ty drobky, které nám komunistický režim povolil. Pár drobků z exilu. Ohmatané a ve špatné kvalitě. Rimbaud samozřejmě určitým způsobem vyčníval. Psal přeci tak mladý. Všechno zásadní napsal zhruba mezi čtrnáctým a dvacátým rokem svého divokého života. Nám bylo patnáct, šestnáct, a cítili jsme se býti básníky. Prožívali jsme svou první sezonu v pekle… Náš kmen prokletých mosteckých básníků se scházel v malé kavárně jménem Poezie. Byli jsme patetičtí, zamilovaní, veselí i nešťastní. Četli jsme, kouřili cigarety a pili vinný střik a kafe s vaječným koňakem. V srdci temnotu i zářivé světlo… A psali jsme… tolik jsme psali…

Kniha mě moc bavila. Je opravdu dobře napsaná. Ne – je napsaná skvěle. Výborně vystavěná, těkavá, divoká i zádumčivá. Byl jsem nadšen a četl s tichou rozkoší. Knihu jsem koupil v Levných knihách. Inu – tak už to někdy bývá. Zejména s poezií. Většina z nás během puberty napíše pár zamilovaných veršů. Pak do života nakráčí Život a jaksi není čas a chuť na básně a na básníky…

Bylo to v létě 1988 – vojna – Slovensko… Vraceli jsme se s kamarádem Ríšou, řezníkem z Prahy, značně rozverní od starého Antalíka (tedy z hospody) a cestou jsme potkali partu cikánů a cikánek. Byli veselí, zpívali a hráli na kytary – já jejich smutné písně miluji a vlastně i ty veselé a tak jsme se přidali k nim a zpívali a povídali cestou do šuranské Argentiny… a jedna z těch mlaďounkých cigánek, taková menší, silnější – Viera se jmenovala – se ke mně tiskla a já opile rozverný si s ní povídal možná trochu důvěrněji. Ptal jsem se, zda má kluka a ona mi vyprávěla, že u nich to chodí jinak – že jí prodají za pořádné věno a na lásku, že se nikdo neptá. A pak mě prosila ať si ji vezmu, že se bojí. A já se smál a zpíval Evá, bičhav mange fotka… a viděl ten strach v jejích očích a sliboval jsem jí, že si ji určitě vezmu. Povídala mi, že za ní rodiče dostanou koně a peníze, jestli taky dám a já se smál a zpíval Paš o paňori, čhajori romaňi, me la igen kamav…, že jasně. A pak jsme se dlouze loučili u jakési barabizny, kde na plotě viselo ušmudlané prádlo a já se druhý den ošíval z těch vzpomínek…

Asi týden na to jsem jel autobusem na nějakou pochůzku do města a v Argentině se do autobusu dere – kdo jiný – malá tlustá ušmudlaná Vierka a když mě spatří, volá „Peter, Peter…“ a já se propadal hanbou a jen tak nesměle pokynul hlavou… zastavila se v půli cestě ke mně a pochopila… viděl jsem ten smutek v jejích očích a já se styděl – já se tak hrozně styděl, že nedokážu přemoci ty přiblblý společenský sračky, ty předsudky… styděl, ale neuděl krok k ní… Stydím se dodnes, když si na to vzpomenu – tehdy Vierka pochopila, že svět je opravdu zasraně rozdělenej, a že jí nezbude nic jiného, než se nechat prodat svou rodinou někam, kde možná bude nešťastná a že žádnej bílej princ na bílém koni jí nezachrání… A já pochopil, že rozhodně nejsem žádný prokletý básník, ale jenom zatracenej zbabělec a přizdisráč… Tam jsem zjistil, že Já je někdo jiný...

27.12.2021


Hotel BilderbergHotel BilderbergBernt Engelmann

Engelmann je novinář a věnoval se především literatuře faktu. Literárně ta kniha za moc nestojí. Ani takové ambice nemá. Beletrizace příběhu je dle mého názoru jen zástěrkou a případným alibi. V knize se popisuje vznik západních poválečných elit. Dozvíte se historii jednotlivých rodin, které se do této elity postupně propracovaly. Sledujete proplétaní těchto lidí. Ekonomické i společenské. Rozplétá se zde historické pozadí důležitých představitelů Bilderbergu. Příběhem se jako spojovací linka vine korupční aféra Lockheed. Kniha vyšla v roce 1982, a kdybych jí četl tehdy, považoval bych jí za čirou komančskou propagandu. Podívejte se na ty prohnilé kapitalisty. Dnes to beru naprosto věcně. Co jiného také zbývá, že…

27.12.2021


Co neSmíte vědět! 2Co neSmíte vědět! 2Michael Morris

Nepopírám. Rád rybařím v temných konspiračních vodách. A jsem si vědom toho, že ryby z těchto vod jsou většinou toxické. Jsem prostě milovník fugu. Játra čtverzubce plné tetrodotoxinu jsou lákavým adrenalinem. Takže si prohlédněme, co jsme ulovili tentokrát…. A co že to vlastně nesmíme vědět.

Inu – řekněme si to na rovinu. Žádné tajné a neznámé informace v této knize nenajdete. Název samozřejmě tak trochu parazituje na touze každého z nás stát se členem tajné společnosti, která ví něco, co je většině lidem zapovězeno. Takže ne. Nic nového. Jen nově poskládáno a nazíráno z extrémního úhlu pohledu. Ostatně – ona jakákoliv konspirace je vždy o úhlu pohledu. A těch úhlů vám svět nabídne nepočítaně. Ty internety jsou plné bizarních webů. Dadaistických, ba až surrealistických. Půlku z nich pisatelé myslí vážně a půlka z nich je chytrá manipulace. A tím vším se proplétá téměř neviditelná nit jakési „pravdy“. Ale to už se dostáváme opět do konspiračních vod. A můj úhel pohledu – mnou připravená fugu – vám nemusí chutnat. Takže si sami chyťte, či ulovte to, co vám chutná a jídlo si upravte dle svého…

27.12.2021


ÚstavÚstavStephen King

Občas jsem schopen pochopit, proč je tolik lidí fascinováno seriály. Občas jsem schopen pochopit tu obsesivní potřebu sledovat každý díl za každou cenu. Znovu a znovu se nořit do cizích světů, znovu a znovu potkávat své oblíbené hrdiny. Občas podobné touze také propadám. Občas se najde kniha, kterou nemám chuť odložit. A když musím, těším se na návrat do příběhu. A když už vím, že bude za pár stránek konec, propadám nervozitě. Knihy Stephana Kinga do této kategorie patří vždy. A díky této obsesi jsem vždy miloval ty jeho tlustý bichle.

Nevím, zda je za tím tlak nakladatele, nebo nějaká forma autocenzury, ale kingovky jsou čím dál stručnější. A stručnější, rychlejší – z mého pohledu ochuzenější – je tak i celý příběh. To je snad jediná výtka, kterou k Ústavu mám. Tedy dá-li se to výtkou nazvat.

Samotný příběh pak má standardní kingovskou strukturu. A standardní kingovskou kvalitu. Děsivé na něm je jedna zásadní věc – jsem přesvědčen, že podobné experimenty probíhaly a možná stále probíhají i ve skutečném světě. A že by si někdo dělal skrupule, že laboratorními krysami jsou právě děti, tak to si nemyslím. Ale to bychom se nořili do temných konspiračních vod a ne každý o to stojí…

27.12.2021


Šumavská toulání - Slzy Stožecké madonyŠumavská toulání - Slzy Stožecké madonyJaroslav Pulkrábek

Jsem přesvědčen, že téměř každý kraj či okres má štěstí na lidi, které fascinuje regionální historie. Kteří mají trpělivosti shánět a číst staré knihy. Co nelení navštívit všechna zajímavá místa svého blízkého i vzdálenějšího okolí. Kteří se skutečně zajímají a jsou ochotni po nocích hledat pravdivá data ve farních kronikách a archivech. Sbírají staré fotografie a pohlednice a dávají si tu práci jednotlivá místa poznat a porovnávat se současností. Ale jsou vzácní ti, kteří se o tyto nabyté informace, data a příběhy umí podělit. Umí sami psát a vyprávět. Umí nacházet kontext a mají dostatek originální fantazie, aby uměli neúplné příběhy doplnit a dokončit. Kteří umí uchopit historii a tvořit z ní příběhy staronové. Kteří nám dokážou historii oživit, zalidnit a přiblížit. Kteří se nakonec do historie sami zapisují svou tvorbou, případně i vlastním životním příběhem. Naše část Šumavy má na několik takových lidí vskutku velké štěstí. A jedním z nich je i Jaroslav Pulkrábek.

Knihy, o kterých píšu, jsou (možná bohužel) malinko poznamenané zadáním nakladatele. Jsou tedy vhodné spíše jako první nahlédnutí do našeho kraje. Jsou vhodné k letmému seznámení. Jsou určené k tomu, aby vás navnadily a přinutily hledat dál, hlouběji, důkladněji. To platí nejen pro lidi z jiných krajů, ale také pro ty, kteří se tu narodili, kteří tu žijí. Může to být takový první krok, jak se seznámit se svým okolím a jeho historií. S tím, kde žijeme.

Osobně jsem přesvědčen, že takováto touha přichází s věkem. Alespoň já to tak měl. Jako mládence mě mé okolí nezajímalo. A už vůbec ne jeho historie. Přemýšlel jsem spíše univerzálně a globálně. Čím je ale člověk starší, tím více touží poznat svůj příběh, své předky. Má touhu pochopit nedalekou historii. Má touhu pochopit i tu vzdálenou, zdánlivě nedůležitou. Najednou si začne všímat věcí kolem sebe a přemýšlí proč, jak, odkud, k čemu. Člověk stárne, zapouští kořeny a touží poznat veškerou půdu okolo sebe. Půdu, ze které může čerpat živiny pro svůj růst. Půdu, do které se nakonec sám pohrouží, až se strom života unaví, uschne a ztrouchniví…

Ne – v knize nenajde pouze suchá data. Je vlastně koncipovaná jako taková vycházka s průvodcem. A průvodce vám krom historických faktů rád a často přidá svůj pohled, své emoce, svůj pocit. A právě díky tomu jste schopni vstřebávat i informace, které by byly – jednotlivě deklarovány – prostě nudné.

Minulý měsíc jsem přečetl Kunderu. Součástí knihy Žert je – řekněme esej – o lidové moravsko-slovácké písni a popis tradice Jízdy králů. O tom, že už dnes vlastně neznáme původ této hudby, neznáme její harmonii a její smysl. Neznáme smysl magického opakování tónů a slov během Jízdy králů a neznáme vlastně ani smysl celého rituálu. A jsou nám vlastně cizí i ty nejstarší lidové písně. Známe sice jejich fragmenty, ale jejich kouzlo nám uniká. Připomnělo mi to jednoho jihočeského sběratele pověstí – Ondřeje Fibicha. Jeho snahu vydávat pověsti v jejich jedinečné a surové podobě. Některé pověsti jsou jen větou, některé odstavcem. Já to nechápal. Ale po přečtení Kundery mě napadlo – ano – tohle jsou (možná) ty neznámé ozvěny zbavené všeho novodobého balastu. Tohle je možná opravdu hlas z minulosti. Ale tenhle hlas je nesrozumitelný většině čtenářů a posluchačů. Vlastně i mě. Já přeci chci celý příběh. Ovšem takový, který si ponechá právě onu jiskru tajemna a magie. Já si přeci chci zazpívat celou písničku, a to neznámé v ní hledat… A proto o tom tak dlouze mluvím, protože Jaroslav Pulkrábek umí vzít suchá fakta, všechny ty nezáživné fragmenty historie a obalit je příběhem. Umí jim vrátit život. Jeho fantazie je jako živá voda. Ale navíc umí onomu poselství a ztracenému smyslu citlivě navrátit jeho původní podobu. A tam, kde to už opravdu nejde, dokáže vytvořit příběh, aniž by ho příliš dehonestoval nějakými výmysly.

Je obecně známo, že lidé se ze své historie většinou nepoučí. Že neustále opakují stejné chyby. Ukazuje to i momentální pandemie. Zapomínáme, že dějiny už pohřbily nejednu vyspělou civilizaci. Že evoluce vyhubila několikero druhů z rodu Homo. Naposledy třeba Neandrtálce. Homo sapiens sapiens je jen jednou z vývojových větví a není dáno, že tu zůstane na věky. A nezůstane, pokud se nadále k sobě a k planetě budeme chovat tak, jak se chováme. Ale to už se dostávám od Jardovy knihy někam úplně jinak. Chtěl jsem jen říct, že poznávat sám sebe, své okolí a svou historii by mělo být povinností každého z nás. Jen tak se můžeme posouvat v evolučním žebříčku o nějaký ten stupínek výš…

27.12.2021


Kronika zániku Evropy: 1984–2054Kronika zániku Evropy: 1984–2054Vlastimil Vondruška

Je to pár let, co jsem v rámci jednání s panem Vondruškou o jeho hostování na literárním festivalu Šumava Litera, navštívil také jeho přednášku pro veřejnost. A bavil jsem se. Vondruška přesně ví, co zabírá. Co chce jeho „čtenář“ slyšet. Žádné hluboké analýzy, žádná nudná data. Humor a nenáročný ponor do historie. Tehdy jsem si řekl, že si od něj musím něco přečíst. Inu… léta plynou, Vondruška píše o sto šest a já jsem zatím od něj nečetl nic, přestože jsem si pořídil kompletní Husitskou epopej. Mám pocit, že jí postihne osud podobných knih. Zůstanou v knihovně na dobře viditelném místě nikdy nepřečtené. Jejich hřbety vás bičují výčitkami a vy pokaždé slíbíte – sobě i těm knihám – ‚hned jak dočtu tu detektivku, pustím se do čtení těch husitů…‘. A po několika desítkách přečtených detektivek zastrčíte celou tu tlustou sérii do druhé – do té zadní – řady knihovny.

Migrace je už o něco méně aktuální, ale v době, kdy tímto tématem společnost žila naplno, se Vondruška v několika rozhovorech zmínil, že je to začátek konce Evropy. Křesťanské Evropy dalo by se parafrázovat. A pak, (zřejmě) právě na to konto, napsal knihu „Kronika zániku Evropy“. Byl jsem z názorů páně autora tu a tam docela rozladěn a tak jsem k jeho knize přistupoval malinko s despektem.

Vondruška prostě ví, na jakého čtenáře míří, a co chce tento „čtenář“ slyšet. Veškerá fakta v prvním díle a veškerá hypotetická fakta v tom druhém jsou poskládána tak, aby přesně trefovala do černého středu čtenářovo strachu. Strachu z migrantů, strachu z multi-kulti, strachu z islámu. Vondruška neskrývá, že jednou z inspirací mu bylo i Podvolení francouzského spisovatele Houellebecqa. Vondruškova futuristická fraška rozhodně kvalit zmíněného titulu nedosahuje. Pravda, on také míří úplně na jiné publikum…

Takže – chcete-li se bát – knihu si přečtěte. Mě to moc nebavilo. Na druhou stranu – nastíněný scénář nemusí být bohužel úplným bludem…

27.12.2021


KaštánekKaštánekSøren Sveistrup

Musím říct, že podobné knihy poslední dobou příliš nečtu. Tyhle překomplikované příběhy, kde motiv všech těch hrůz je nakonec tak absurdní, že se člověku chce spíše smát, než plakat. Ale můj mozek jede na půl plynu a jsem rád, že mě to vůbec baví číst. Causu odebírání dětí z problematických rodin v severských zemích – a pravděpodobně se to děje i jinde – známe díky několika případům, které se týkaly i českých matek žijících v zahraničí. Celé tohle téma je značně kontroverzní. Rozhodovat o tom, co je opravdu dobré pro dítě je někdy tak trochu hra „na Boha“. A o téhle hře je tak trochu i kniha Kaštánek.

Nakouknout pod pokličku celého toho „sociálního“ systému, který kdysi jistě vznikal z bohulibých pohnutek, ale časem zmutoval do jakési neidentifikovatelné chobotnice je rozhodně zajímavý. Z tohoto pohledu je kniha opravdu přínosná a je napsána dobře a s přehledem. Bohužel dnešní trend je zaujmout čtenáře brutálními scénami a komplikovanými tajuplnostmi. Komplikovaný musí být detektiv, komplikovaný musí být vrah, komplikované musí být vztahy, komplikované musí být prostě vše. Vzhledem k tomu, že momentálně prožívám komplikovanou životní situaci, tak jsem ochoten přiznat, že komplikované prostě všechno opravdu je a díky tomu jsem ochoten tuto komplikaci této kaštanové knize odpustit. Ale až se z toho dostanu, raději si zase přečtu něco méně komplikovaného. A tak jsem se konečně prokomplikoval na konec tohoto mrazivě severského kaštanového pyré… Ufff… Howg… Nebo tak něco…

27.12.2021


Muž s unavenýma očimaMuž s unavenýma očimaMartin Goffa

Český ekvivalent Dominika Dána jsem hledal a našel. Je jím Martin Goffa. Nemá to sice Dánův vtip a lehkost, ale rozhodně je to čtivé.

O tom, jaký vlastně má být ideální detektiv, a jak má vypadat správná detektivka, vedeme s přáteli dlouhé hovory. A samozřejmě se nikdy neshodneme. Není divu. A vlastně je to dobře. Čtenář má mít možnost vybrat si z přehršle různých hrdinů, reků a klaďasů. Ba i záporáků, chce-li…

Mikuláš Syrový je obyčejný český policajt a příběhy s ním jsou většinou takové typicky české. Žádné zběsilé bondovky. Žádné ukrutné a zamotané mordy. Prostě malý pražský pitaval v modernějším hávu. Pro někoho málo akční, nudné, lokální. Ale to je to, co mě vyhovuje. Zároveň mě Miko Syrový ničím neirituje – až na občasné „harryholeovské“ opilecké sebezpyty. Ale jinak mu věřím vše a díky nedávné zkušenosti dokážu pochopit i jeho pocity co se týče jeho osobního života.

27.12.2021


OutsiderOutsiderStephen King

Opět tu máme detektivku opepřenou po „kingovou“. A jak to King rád dělává, příběh se – prostřednictvím Holly – proplétá s předchozí sérií knih o mercedesovém vrahovi. V tom si spolu s autorem libuji. Protože mám ty jeho propletence rád.

V knize najdeme opět to, co King skvěle umí. Postaví nic netušící lidi do extrémní a vypjaté situace. Namočí jim čumák v průšvihu, ne – namočí je tam celé a pak už se jen kouká, kam to povede. Tohle je to, co v jeho knihách hledám. Všechno ostatní jsou jen kulisy. Někdy úžasné, někdy jenom z papundeklu. Zásadní je sledovat, co to dělá s hlavními postavami příběhu. Co to udělá se společností lidí, kteří jsou pro příběh důležití, ale i s těmi méně důležitými. Přitom se vždy kochám. Jak to dokáže King vystihnout, jak umí najít tu esenci zla v lidech a v jejich chování, ale jak umí najít i tu dobře schovanou linku dobra. Celý ten příběh je hlavně o tom. O tom, co se může přihodit komukoliv z nás, a co z toho může vzniknout. A co z toho s největší pravděpodobnosti v realitě také vznikne. Ta hororová – nebo nadpřirozená – rovina tu je tak trochu navíc a hlavně proto, aby mohl všechny ty emoce ještě vygradovat. Z toho hlediska opět skvělá kniha od skvělého Kinga.

Konec je malinko zklamání. Je příliš rychlý a příliš jednoduchý. Ale možná že se jen King na stará kolena učí psát kratší knihy. Možná na něj kvůli tomu tlačí nakladatel. A možná ale také ví, že čas je proti němu. Před lety by možná příběh asi nechal malinko vyzrát a s koncem by si pohrál víc. Možná. Ale co my víme. Tak jako všichni ostatní jen bruslíme na tenkém ledu reality, aniž bychom si připustili, že se pod námi někdy prolomí. Takže, díky za autory jako je třeba King, kteří se toulají na vratkém ledě podél okraje toho temného jezera a občas se i potopí. A pak nám vypráví, co tam viděli…

27.12.2021


Český rájČeský rájJaroslav Rudiš

Do sauny celoročně chodím už přes třicet let. V sauně jsme dokonce jako studenti založili jistý obskurní pseudonáboženský spolek. Finský klub přátel sauny a Ondrismu. FKPSO. Chmm. Kde v té době ještě byli pastafariáni se svým létajícím špagetovým monstrem… Podstatu onoho náboženství není třeba vysvětlovat. Ondristé vědí a ostatním je do toho šumák. Mahů.

Za ta léta saunování jsem všechny ty řeči, které se v knize vedou, slyšel. A všechny ty lidičky jsem po saunách zemí českých i slovenských potkal. Něco takového mohl napsat jen ten, který se těma saunami také propotil.

S Rudišem jsem se kdysi potkal. Ne, nebylo to v sauně. Bylo to v jednom pivovárku. Právě vycházela kniha Český ráj. Projednávali jsme cosi literárního a já se za tu chvíli stačil vcelku solidně ztrapnit. Mám rád všechny Vaše knihy. Povídám. Opravdu. Jsou skvělý. Třeba to… Nó… Nebe nad Berlínem. Perfektní. A pak to… no to z toho Liberce… Ještěd je tam… Jo jasně, díky. Grandhotel. A taky to… no to o tom… jak furt říká Cajk. Jo – díky – Národní třída. Jasně. Že to zrovna filmují? Paráda… Já jsem opravdu přečetl od Vás všechno. No jasně. Hlavně toho… z tý železnice… jó jasně… Nebela, že jo…

Já to všechno opravdu četl. A všechno se mi opravdu líbilo. A chtěl jsem to Rudišovi takhle osobně říct. A jak jsem se do toho postupně zamotával, potil jsem se jako vůl a lilo ze mě snad ještě víc jak v sauně. Kdybychom v tý sauně byli, tak bych to zahrál na to, že už jako nemůžu. Že se musím ochladit. Vyběhl bych ven a hupsnul do studenýho bazénku. Myšlenky by se mi trochu porovnaly. A až by vylezl i Rudiš, už bychom mohli pokračovat v hovoru… Jenomže z tý hospody utíct nešlo. Možná jsem měl prchnout na záchod. Protáhnout se okýnkem a skočit… Do toho prázdna… Do mlhy…

27.12.2021


Chata u jezeraChata u jezeraEdwin Hill

Tuhle knihu jsem dočetl, ale s odřenýma ušima. Je to prvotina, to beru v potaz. A nutno říct, že má v sobě několik velmi hezkých "literárních" momentů. Ovšem dost mi vadilo, že autor příběh tu a tam malinko ohýbal nehledě na logiku a na realističnost, protože zrovna tudy potřeboval vést příběhovou linku. Ale jistě, řeknete si – vždyť autor je Bůh. On píše příběh a on si může vymyslet cokoliv. Ale nesmí zapomínat, že každý spisovatelský Bůh potřebuje také stádo svých věřících čtenářů. A ne vždy je možné si vystačit s dogmatickým přístupem. I když… nejedné církvi se to veleúspěšně daří už tisíce let, takže mimo jsem třeba jenom já…

Další věc, která mi vadila – a to vcelku hodně – byl takový ten moderní genderový guláš. Já jsem poměrně nadšený fanda všech možných různých anomálií, nebo lépe řečeno všech odstínů jakékoliv barvy. Ale tady jsem měl pocit, že se jedná o naprosto zřetelný kalkul. Jeden z hrdinů je homo, který se živí jako hetero gigolo. Jeho kolega – odložené dítě ze sirotčince – byl zneužíván pedofilními homo i hetero, kterým ho prodávali jeho pěstouni. Další postava je mužatka... Vyšetřující inspektorka odejde od manžela, projde coming outem a ožení se svou partnerkou. Hlavní hrdinka je liliputka, která do svého bytu leze dírou pro psy… Žije na hromádce se svým přítelem a vychovává dítě jeho sestry, která od své dcery utekla, aby se „našla“… Bla, bla, bla… Já chápu, že existují miliony lidí, kteří díky své odlišnosti trpí. A chápu, že je nutné o těchto odlišnostech mluvit a upozorňovat na rigiditu společnosti. Ale někdy je méně prostě více, že…

27.09.2020


Arthur & GeorgeArthur & GeorgeJulian Barnes

Jsou rasismus, nesnášenlivost, bezpráví, manipulace s fakty a lidská hloupost záležitosti sto let staré? Ne. To opravdu nejsou. Svět jede neustále a dennodenně ve stejných kolejích. Jenom se o tom nemluví a nepíše. Máme rasové kvóty do filmů. Máme korektní zpravodajství a bohužel i literaturu. Máme to i ono… Snad jen kdesi v hlubinách temného internetu lze opravdu žít v naprosté rovnosti a neomezené svobodě. Bohužel jen virtuálně. A bohužel jen zatím. Jsem přesvědčen, že i tento svět bude postupně infiltrován a buď zcela zničen, nebo alespoň omezen. Záminka se vždy najde. Terorismus. Koronavirus… A jestli si myslím, že se to někdy opravdu zlepší? Jestli opravdu dojdeme ke kýžené absolutní svobodě a vzájemnému pochopení a toleranci a k absolutní rovnosti? Možná. Spíše ne. A ta představa je smutná. Smutná stejně jako Barnesův román.

Kniha je vynikající. Nádherně napsaná. Je paradoxně i velmi vtipná. Jednotlivé příběhy – i jejich závěrečné prolnutí – jsou velmi chytře vypointované. Předsudky, strach z jiného, z cizího, z neznámého – to vše v kombinaci s nevzdělaností a za pomoci politické vychytralosti – to vše dokáže být mocnou zbraní. Strach obecně dovádí lidstvo k zoufalým činům. Strach obecně je také mocným nástrojem mocných. Ustrašení lidé se snáze manipulují. Ale abych nebyl jen pesimistou. Právě díky osobnostem, jako byl třeba Sir Arthur Conan Doyle, nebo jako je momentálně tolik dehonestovaná Greta Thumbergová, a díky dalším a dalším odvážlivcům, není ještě svět zcela zatracen a ztracen. Právě díky dobrým spisovatelům a dobře napsaným příběhům, které dokážou pohnout čímsi v lidské mysli, není zcela vše beznadějné. Temná strana je silná. Silná a mocná. Ale kdesi v hlubinách člověčenstva tiše a plaše tiká nenápadně nastražená, přesto obrovská, nálož trhaviny. Naděje…

27.09.2020


Mezi krásou a ošklivostíMezi krásou a ošklivostíBryn Greenwood

Kdybych si přečetl anotaci, určitě bych tu knihu přeskočil. Ale ve čtečce mám ladem skladem nahráno pár mega knih z různých zdrojů. A tu a tam vytáhnu nějakou z klobouku jako ten kouzelník Pokustón. Někdy je to krásný bílý králíček, někdy bezzubý smradlavý tchoř. Inu… magie… Ze začátku jsem byl trochu odtažitý a neustále jsem měl prst na pomyslném tlačítku „backspace“. Ale pak jsem se začetl a byl mile překvapen.

První, co člověka napadne je Lolita. Ale Nabokov to opravdu není. Nesrovnávám literární nebo jinou kvalitu. Prostě se jedná o absolutně jiný příběh. Ano – stěžejní linka příběhu má vskutku lolitovský nádech. Ale všechna ostatní vlákna mají úplně jiné podhoubí, z absolutně jiného lesa…

Dost často přemýšlím nad tím, zda je jediné správné to, na čem se většinová společnost shodla a dohodla. Zejména ve vztahu k různým minoritním skupinám, kde jsou pravidla častokrát zcela odlišná a celé to společenství přesto žije bez větších problémů. V tomto příběhu je člověk neustále konfrontován: realita versus sen, pravidla versus svoboda, přijatelné versus neznámé, krásné versus ošklivé… Kdo vlastně je ten správný? Kdo má pravdu? Zachovala se většinová společnost dobře, když zcela ojedinělý případ posuzuje všeobecnými pravidly? Jsou ale výjimky správné?

Myslím, že většina čtenářů bude mít jasno a bude fandit netradičnímu přátelství a následně lásce. Ale budou stejně shovívaví a chápaví v reálném světě? Většina čtenářů jistě odsoudí zmatený, ale důsledný pokus o ochranu malé Wavy. Ale vždyť všichni se jen víceméně snaží dodržet obecně uznávaná pravidla. Takže jsme opět u otázky: jsou tedy tato pravidla správná?

Jednoduchá odpověď na tuto otázku pravděpodobně neexistuje. Společnost a její pravidla se prostě neustále mění. Tvarují se možná právě díky podobným příběhům. Možná. Jako otec tří dcer se dokážu vcítit do strachu a odporu Waviny tety. Jako člověk obecně se naopak dokážu dojmout netradičním příběhem a láskou. Ale jsem připraven změnit pravidla? Sám v sobě a následně ve společnosti? Jako člověk rozhodně. Jako otec rozhodně ne. A tak jsme zase na začátku…, že…

27.09.2020


Fuck AmericaFuck AmericaEdgar Hilsenrath

Bavil jsem se až k pláči... Knihu jsem otevřel zcela náhodou. Po několika stránkách jsem ucítil potřebu zjistit, kdo je vlastně pan autor. Pak se samozřejmě pár věcí ujasnilo a pár věcí se v mysli usadilo tam, kam bylo třeba. Někdy se dá číst bez jakéhokoliv kontextu. Někdy je ten kontext nutný. U této knihy je řekl bych – potřebný. Humor je to černočerný a vychutnat si ho jde daleko více s alespoň drobnou znalostí autorova životopisu. A jako chlap, který už přes rok žije sám, bez jasné vidiny vážného vztahu, dokážu ocenit onu úsměvně úpornou a de facto beznadějnou snahu o nalezení partnerky. Ano – chápu, že pro někoho může být ta kniha otravně sebelítostivá, sprostá a v konečném důsledku nudná. Jak už jsem řekl na začátku: bylo to veselé až k pláči

27.09.2020


Na okraji propastiNa okraji propastiBernard Minier

Knihu jsem přečetl. S trochou úsilí. A přiznávám, že jsem dosti míst jen prolistoval. Pan autor se tak trochu „onanisticky“ ukájí dlouhými popisy všeho. Co se týče nových technologií a nové digitální éry tak v knize nenajdete nic závratně nového. I já jsem fanouškem Libanonce Taleba a Izraelce Harariho. A Minier inspiraci těmito pány neskrývá. Takže tu a tam máte pocit, že už jste všechno někde četli. Ale abych jen nehanil – i přes to všechno umí Minier vykouzlit zajímavé obrazy, umí navodit temnou atmosféru a dokáže tak vytvořit vcelku čtivý akční „biják“.

Big Data jako Bůh nové digitální doby. Všudypřítomný, všemocný, všeobjímající, vševědoucí, vševidoucí… Bůh nového náboženství. Dataismu…

[...] Každý náš čin je součástí nezměrného Božího plánu, nová víra hlásá, že každé naše slovo i myšlenka jsou důležitou složku nekonečného toku dat. „Algoritmům také záleží na mých činech a mém přemýšlení, proto mě sledují,“ věří dataista, pro kterého by odpojení od toku znamenalo ztrátu smyslu života… (Harari, Yuval Noah – Homo deus)

Skrze naše mobilní oltáříky je tento Bůh vždy po ruce. Hovořit s ním můžete prostřednictvím digitálních šamanů jako je Siri, Alexa a další… Bůh absolutní konzumace… Vlastně – smyslem velkých dat není pouhé tvoření cílené modlitby k oblíbeným věcem. Ne – smyslem velkých dat je vědět co ten který člověk chce ještě dřív, než to ví on… To tento nový digitální Bůh vám řekne, co si máte myslet, co si koupit, koho mít rád, koho volit…

Velká data objevují temnou stránku lidstva. Tu, kterou skrýváme, ale kterou bez obav a studu svěřujeme prostřednictvím rádoby anonymních přezdívek a profilů našemu velkému zpovědníkovi – internetu… Modlíme se skrze Facebook, Instagram, TikTok, Google… Modlíme se hluboce a nestoudně skrze dark weby. Hledáme modly na Tinderu… Jsme pokřtěni temnými digitálními vodami Amazonu… Prosíme, křičíme, pláčeme, nadáváme, nenávidíme… nakupujeme… Nic si nenamlouvejme. Už se to dávno děje… Columbia Analitycs je jen drobná špička ledovce.

A tak Velký DataBůh nám velmi rád a dostatečně v předstihu zjeví (a dávno už zjevuje) i ta naše nejtajnější přání…

27.09.2020


Lásky princezen kuronskýchLásky princezen kuronskýchOtomar Dvořák

Už předchozí kniha Otomara Dvořáka – Vřeteno osudu – mě uchvátila. Nejsem milovníkem historického románu. Ba dokonce se těmto knihám (skoro) programově vyhýbám. Mám raději sci-fi a kyberpunk a … prostě cokoliv jiného. Snad proto, že jsou – podobně jako knihy o druhé světové válce (a to jsou vlastně taktéž historické romány a literatura o historii, že…) – tolikrát omleté, přepsané, opsané, neustále a dokola psané… Nebaví mě. Ale pár výjimek se samozřejmě najde. Třeba právě knihy od Otomara Dvořáka.

Je tomu pár let, co jsem byl účastníkem a (se svým nakladatelstvím) částečně i spolupořadatelem jedné velmi povedené akce: knihovnického vlaku. Železnice a literatura. Dvě věci, které zcela zásadně ovlivňují můj život. Povedená věc z „dílny“ prachatické knihovny. Tehdy jsme pozvali několik českých autorů, svezli je vlakem po Šumavě a pak si na česko-bavorském pomezí uspořádali mezinárodní literární happening. A v rámci jednoho ročníku byl pozván i Otomar Dvořák. Tipuji, že jeho účast navrhla nějaká milovnice historických románů z řad knihovnic. Dodnes si pamatuji tu rozpačitou náladu z jeho přednášky o lesních strašidlech – o honu na bludičky v údolí šumavské říčky Křemelná… To všeobecné překvapení a ten jemně zakrytý a nevyřčený verdikt o nějakém pošukovi byl vskutku zábavný… Mě podobné věci baví a zajímají. A tak jsem s panem Dvořákem prohodil pár slov a předsevzal si, že si přečtu nějaké jeho knihy. Do té doby jsem o žádných nevěděl.

Pár věcí o věcech magických, divných, nevyřčených, tajemných ba až bláznivých jsem si pak skutečně přečetl. No a pak také – již zmiňovaný historický román o Erbenovi. Skvěle napsané. Dvořákův styl psaní mi je prostě blízký. Nad některými jeho větami hýkám nadšením. A navíc – vždy v jeho knihách najdu to, co zrovna potřebuji. V knize o princeznách kuronských jsem třeba našel odpověď na otázku, která mi v hlavě šrotuje zhruba rok. Protože když se trochu zajímáte o věci mezi nebem a zemí, tak jistě víte, že na vaše otázky – myslím ty důležité, které se týkají vaší osobnosti, vašeho partnerství, práce a podobně – je vám povětšinou poslána odpověď. Jde jen o to, tu odpověď zachytit. Protože se může skrývat kdekoliv a může přijít v různých formách. A pokud za tím – jako realisté – nechcete hledat nic tajemného, tak jde prostě o to, že někdy se zcela nečekaně (náhodně) objeví poslední dílek puzzle a umožní vám konečně poskládat obraz toho, co vám nedokončené vrtá v hlavě…

Kniha mě opět velmi bavila. Musím říct, že styl, způsob, pojetí – prostě vše – mi lahodí. Nejde jen o dokonalou znalost historických událostí, o skvělou interpretaci politického pozadí, a o precizně vystihnuté charakteristiky jednotlivých postav. Myslím, že právě díky Dvořákově zálibě ve věcech tajemných a magických je jeho vyprávění posunuto o další stupínek výše. Že právě díky tomu dokáže vytvářet podmanivé nálady, složité kompozice a tajuplné obrazy lidí, přírody, architektury, krajiny… Právě díky těmto hlubokým znalostem dokáže celé té knize, která by mohla být jen jednou z dalších podobných povídaček o historii, dát daleko větší a hlubší rozměr.

Celý děj se tu a tam proplétá s další českou klasikou – Babičkou Boženy Němcové. Přiznávám – já jí nikdy nečetl. Tak notoricky známá věc, tolikrát z ní člověk cituje oblíbené memy. Viktorka u splavu… Šukala po světnici, Sultán a Tyrl… Chytrá hospodyňka pro pětník i přes plot skočí… Kdo by to neznal, a přesto… přesto všechno jsem jí nikdy nečetl. Snad právě proto, že nám jí ve škole nutili… Možná proto, že mám pocit „jako“ bych jí už četl. Nevím. Ihned po přečtení Dvořákovo knihy jsem si řekl, že tentokrát už musím… Ale předsevzetí se rozplynulo v letním čase a v nenáročných detektivkách…

27.09.2020


1 ...