charlizee
komentáře u knih
Světlo z Pauliny
Jan Štifter
Vynikající povídková kniha.
Každý příběh je unikátní, ač v maličkostech propojený s jiným a mou nimravou duši to neskutečně bavilo hledat a objevovat.
Moc se mi líbily i literární hry, kterými je nejedna povídka protknuta a některé věty byly tak nádherně poetické, že bych je mohla číst stokrát.
Přestože jsem v Českých Budějovicích byla všehovšudy třikrát, mám díky knihám Jana Štiftera pocit, že je znám.
Takový prima věk
Kiley Reid
Emira je černošská au-pair a při jedné večerní návštěvě supermarketu je zdejší ostrahou podezírána z únosu svěřeného dítěte.
Taky na vás tenhle jednoduchý vhled působí dojmem, že se bude příběh točit kolem rasismu?
To téma tam sice pořád tiše promlouvá, ale daleko víc je to o ovlivňování (druhých), omezování (osobní svobody), předsudcích a hlavně takovém tom debilním “já vím líp než ty, co je pro tebe nejlepší”…
Celé je to napsáno takovým ležérním stylem, že máte hodně často pocit, že čtete nějakou easy story, ale přitom to vůbec neklouže po povrchu, je to naléhavé a autentické.
Podzimní boogie-woogie
Jan Švancara
Vždycky si strašně užívám, když se příběh odehrává na mně dobře známých místech. Detektivka z Brna mě proto vyloženě potěšila.
Je to čtivé, příběh má spád, ale zároveň je to tak přitažené za vlasy, že i Dan Brown místy nestíhá. :-D
A co mi teda dost pocuchalo nervy, byl velký skok v deníkových záznamech legionáře, které se prolínají s hlavní, současnou osou příběhu. Všechny zápisky se vztahují k jednomu období, jdou z jasného bodu A (fronta) do jasného bodu B (návrat domů) a pak k poslednímu vede nevysvětlitelný skok ?třiceti? let. V jednu chvíli prostě čtete o návratu domů z 1. světové války a najednou, o pár stránek dál, se mluví o účasti v odboji, nepropustných hranicích a politických výsleších…, takže se dovtípíte, že se odehrál posun v čase, ale v kontextu těch předchozích záznamů to působí strašně nelogicky… Skoro si myslím, že lidé, kteří se neorientují v novodobých dějinách, by vůbec nepostřehli, že jsou o pár dekád jinde. A takových lidí je, bohužel, až děsivě velké množství.
Poupátka
Hana Lehečková
Lidi zlatí, tohle je tak dobře, ale TAK DOBŘE napsané, že si až skoro myslím, že Hanka Lehečková vlezla nějaké reálné Fanynce do hlavy a všechno to zaznamenala. Je to neskutečně autentické a tak šíleně drásavé, že se mi fakt tajil dech a teď ke konci jsem knížku jednou dokonce zaklapla, musela se zhluboka nadechnout a sbírat odvahu, abych to dočetla.
Ano, vím že je kniha částečně autobiografická, ale třeba já bych se takto nedokázala přenést do své o 25 let mladší hlavy, abych celou tu problematiku popsala svýma tehdejšíma očima a logikou… Takže ať už je kniha autobiografická jak chce, má autorka můj velký obdiv za skvělé zpracování.
Stříbrná cesta
Stina Jackson
Skandinávské detektivky jsou pro mě synonymem pohody a odpočinku. Na Stříbrnou cestu jsem se strašně těšila a nemohla se dočkat narozenin, protože jsem věděla, že mi ji dají mí kolegové. Ehm, ty narozeniny byly téměr před dvěma roky. :))
I když mám k příběhu pár výhrad, tak jako celek mě to bavilo. Přestože jsem pachatele odhalila poměrně brzy, trochu si myslím, že to byl autorčin záměr - že tam schválně hodila jeden takový detail pro všímavé čtenáře.
Co se mi nelíbilo především, bylo vysvětlení celého případu ústy jedné z postav k závěru vyprávění. Vždycky mám dojem, že si to autor/ka strašně zjednodušil/a.
A jeden takový poznatek, nad kterým jsem se pozastavila… Švédské 17leté děti se učily Pythagorovu větu. To jako vážně? Neučí se to u nás tak o 5 let dřív?
A stromy ve Vídeňském lese stále stojí
Elisabeth Åsbrink
Protože “na počátku stojí lidská lhostejnost.”
Silné, vydatné, mrazivé, lidské a bohužel skutečné.
Carrie
Stephen King
Carrie je prvním románem Stephena Kinga, notoricky známým z několika filmových zpracování. Přesto předloha přináší něco navíc, než jen příběh o dívce obdařené telekinetickými schopnostmi, kterou vychovává náboženská fanatička. King román pojal jako rekonstrukci událostí a beletristické prvky jsou doplněny pseudo reportážními záznamy, kterými příběh narušuje, ale zároveň dokresluje a posouvá vpřed. Ta forma je přesně tím, čím King dokázal hororový žánr posunout na vyšší úroveň.
Půlnoční slunce
Stephenie Meyer
Já jsem prostě blázen.
Zpětně marně přemýšlím, proč jsem se do Půlnočního slunce pouštěla.
Možná proto, že mi Martinus posílá ty krásné záložky s claimem “Krátké knihy nečtu”. A možná proto, že se mě švagrová tak jakoby lítostivě ptala, jestli fakt nečtu žádnou romantiku…
•
Takže Půlnoční slunce.
Podle TIME je komplexnější a méně nevinné než Stmívání. To je ale i Ferda Mravenec, že… Ale jo, dali tam to “než”, tak to beru. Jinak tam ta adjektiva nemají co dělat a strašně často jsem myslela na Anne Rice, co na ty pokusy o filozofování o nesmrtelnosti říká ona, pokud se jimi vůbec zabývá…
Za tak skvělý čtecí nápad bych si zasloužila audienci u Volturiových, fakt. Až se divím, že jsem to zvládla přečíst bez úhony, protože místy se mi dostavovala křeč do rukou. :)))
Navíc mi prostě u knih, které jsou určeny primárně pro mladší publikum, (ještě víc než obvykle) vadí, když je odfláknutá redakční práce… Spousta pravopisných chyb, spousta překlepů (top strop je “koupací křeslo”).
Co by můj syn měl vědět o světě
Fredrik Backman
Na knížku jsem narazila u svého oblíbeného nakladatelství Host a koupila ji svému muži. Plán byl takový, že ji přečteme a pošleme dál. No ale kdepak! Přesně takovou knížku, která je zaručeným lékem na všechny depky a mrzutosti, musí naše knihovna obsahovat. Backman je hláškař nejtěžšího kalibru! :))
“No a Goose je mrtvej. Ten v kapele nehraje na nic. Leda klepat bačkorama by mohl.”
Smrt je dřina
Chálid Chalífa
Jako snad každý současník jsem nakrmená informacemi o Sýrii, tamějších konfliktech a uprchlících. Možnost přečíst si něco od Syřana, někoho, kdo tu situaci reálně každodenně prožívá, tu jsem dostala až teď a je to setsakramentsky dobré čtení. Taková opravdová literatura. Brutální a ryzí.
Celou knihu jsem četla nahlas, protože jsem ta slova potřebovala s někým sdílet a prožívat. Po přečtení některých úseků jsme zatajili dech a vyrazili ze sebe jen lakonické “no tvl”.
Často jsem se taky přistihovala při pocitu, že čtu literaturu faktu, ačkoliv to vyprávění je fiktivní. Protože prostě je a není…
V příběhu je také mistrně provázaná současnost s minulostí, která nám dává nahlédnout do osobností jednotlivých hrdinů a vykresluje jejich psychologii. Fakt je to mrazivě dobré.
Vlčí dítě: Neuvěřitelný životní příběh východopruského děvčete Liesabeth Otto
Ingeborg Jacobs
Až si vám někdo bude stěžovat, jak těžký má život, doporučte mu k přečtení Vlčí dítě. To snad ani není možné, co jeden lidský život dokáže obsáhnout…
•
Reportérka Ingeborg Jacobsová vedla několik let rozhovory s Liesabeth Otto, Němkou, která se narodila v Prusku a po druhé světové válce se, zkráceně řečeno, ztratila. Toulala se jako malá holčička sama po Litvě, později se dostala do kárného tábora v Sovětském svazu a také do lágru na Sibiři. V podstatě nikde ji nikdy nepřijali. V SSSR byla “ta Němka”, po krátkém návratu k rodině do Západního Německa “ta Ruska”.
•
Je to vydatné a neuvěřitelné čtení. A všechna ta reportérská práce, která za příběhem je, před tou klobouk dolů.
Sedm barev krve
Uwe Wilhelm
Hledala jsem doma (v těch hromadách nepřečtených knížek) nějaké synchro k módu “vypnutý mozek” a odehrávající se v Berlíně a našla jsem Sedm barev krve.
V hlavní roli silná, houževnatá žena (státní zástupkyně), honící vraha dalších ambiciózních žen, který svým běsněním šíří poselství (ve zkratce) “žena má rodit děti a ne dělat kariéru.”
Je to svižná (a klasicky místy nelogická a neuvěřitelná) jednohubka, která se přečte na dvě mrknutí oka, ale mezi těmi mrknutími (a stále v brain off mode) vyskakují pravopisné chyby (proč prostě tolik lidí neumí správně použít shlédnout x zhlédnout?!) a chybějící interpunkční znaménka, což já prostě neodpouštím… Taky už jste někdy slyšeli hlášku:
“Kdybys četl(a), tak neděláš chyby!” ?Ehm…, tak přesně takový argument bych proto (viz výše) nikdy nikomu nevpálila…
Chirurg
Petra Dvořáková
Chirurg Petry Dvořákové je svižným vyprávěním, které nepotřebuje žádnou extra porci napětí, a přece vás nutí číst dál a dál. Čte se to samo, slova a řádky ubíhají a s nimi se odvíjí snadno uvěřitelný příběh, podpořený autentickým prostředím a postavami. Pro mě přesně typ takové té chytré odpočinkové literatury, kterou si čas od času ráda přečtu, nicméně že bych po knížce někdy v budoucnu zatoužila sáhnout znovu, to ne. Přesto moje očekávání splnila.
•
Když jsem si tuhle knížku koncem minulého roku v kupovala, měla jsem předsevzetí, že bude mojí první přečtenou v roce 2021 a že Čtenářskou výzvu tentokrát splním v posloupnosti, v jaké byla předepsaná. Haha. :))
Sestry
Kamila Hladká
Tohle je tak krásná a důležitá kniha…a já si moc přeju, aby se jí dařilo v boji s předsudky.
Ono totiž nejsnazší, co může každý z nás udělat, je zavrhnout ji na základě vnějšího obalu či tématu.
Myslíte si, že je to kniha s ryze náboženskou tematikou? Nebo že budou sestry agitovat za svou pravdu? Odpověď dokonale vystihují tato slova autorky v závěru:
“Nikdy mě žádná nelustrovala a nezeptala se, zda-li jsem věřící.”
Zaznamenané příběhy přináší svědectví o životě řeholních sester napříč různými řády a několika generacemi, z nichž se opravdu mnohé dozvíte a budete překvapeni, jak inteligentní a osobité ženy dokáže hábit ukrývat.
Kamila Hladká vydala (opět) nádhernou knihu. Takovou, od které nečekáte, že vás rozseká, ale na konci vám (zase) tečou slzy a cítíte cosi jako radost, klid a smíření.
Po povrchu
Tomáš Třeštík
Občas jsem si úplně jistá tím, že “tohle” si teda nepřečtu... No a pak ta jistota dopadne asi tak, jako když se teď nedívám téměř každý den na SpongeBoba. :)))
•
Poslední dobou se v těch knížkách nějak nacházím... Anebo je to tím, že v určitém věku už všichni uvažujeme stejně? :))
Každopádně Tomáš Třeštík překvapil. Je to fakt dobře pojatý popis sebe samého skrze popis přátel, rodiny...lidí, kteří ho formovali... Uvažuju, jestli bych dokázala na pár stránkách tak trefně a barvitě vylíčit já ty svoje... Člověka to najednou motivuje k různým úvahám.
•
“Neumím hledat, ze kterýho profilu je holka hezčí, když se mi líbí, líbí se mi jakkoliv. Navíc se teď ty holky stejně nejlíp nafotěj samy.”
•
“-není nic, o čem bych věděl všechno. O všem vím něco, ale ve všem je někdo lepší, o všem ví někdo víc.”
Čtvrteční klub amatérských detektivů
Richard Osman
A zase jsme u toho, jak se všeobecný vkus míjí s tím mým. Čtvrteční klub amatérských detektivů pro mě nebyl ani vtipný, ani svěží, ani odpočinkový..., byl pro mě úmorný, děj mě nezajímal, postavy mě nebavily, nad rámec vyprávění jsem taky nic nenašla...a dočetla jsem to (zase) jenom proto, že jsem se ještě prostě nenaučila nedočítat...
Stroje jako já
Ian McEwan
To si tak klidně čtete, když najednou narazíte na stránku, která vám tak strašně mluví z duše, až si říkáte: Kdy se to stalo? Kdy mi vlezl do hlavy?! a skoro se vám chce brečet, jak moc to přesně takhle cítíte a jak moc je to pravda. (Strana 86)
McEwan se mnou přesně tohle umí a není knížka, která by do mě nezasekla svůj drápek. Každá další do mě uloží nějakou zásadní myšlenku nebo námět k úvahám. A přesně to v literatuře hledám.
(Vrcholem všeho pak je, když umí autor pracovat s textem a vkládat do něj tak promyšlené detaily, jako McEwan.)
•
“Řešení matematických problémů je pouhý nepatrný zlomek toho, co lidská inteligence provádí. NAUČILI JSME SE CHÁPAT Z NOVÉHO ÚHLU, JAK ÚŽASNÝM ZAŘÍZENÍM MOZEK JE.”
Žena v kleci
Jussi Adler-Olsen
Tak jsem hledala něco oddechového k nucenému odpočinku... Nemohlo to dopadnout jinak, než volbou skandinávské kriminálky.
Žena v kleci dokonale naplnila mé očekávání. Ústřední dvojice vyšetřovatelů je originální, svěží a vtipná. Pachatel vynalézavý a zvrácený typicky severským způsobem. :) O rozuzlení případu včetně všech souvislostí jsem měla jasno v první čtvrtině knížky, což mě normálně vždycky vytočí, ale tady to dál funguje - do stavby příběhu to všechno tak zapadá, že to bylo vlastně velké plus.
Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela
Michael Stavarič
Ceci n'est pas un livre.
Asi tak hodinu přemýšlím, co o té knížce napsat, ale žádná slova nedokážou vystihnout, jak moc se mi to líbilo. Často mi připadalo, že čtu o ničem a ještě častěji, že čtu o všem.
Opět jsem ztratila tvůrčí ambice.
A strašně se zamilovala.
Mám psát, ať si to přečtete, nebo je to dostatečně zřejmé? :))
Dívka, žena, jiné
Bernardine Evaristo
Dívka, žena, jiné je tou knihou, která jako první v historii sdílí Booker Prize (2019) s další knihou.
Literárními kruhy rezonovaly obavy, že kvůli dělení ceny bude román Bernardine Evaristo ochuzen o část pozornosti. Podle mě se ale dalo čekat, že pakliže bude někdo ocenění sdílet s Margaret Atwood, spíše na sebe pozornost upoutá... A stalo se (zaslouženě!).
Předseda poroty k tomu řekl: “Zkoušeli jsme hlasovat, ale k ničemu to nevedlo. Hle, metafora naší doby.“
Nemohli bychom si z takové demokracie vzít všeobecný příklad a mít třeba dva prezidenty, dva premiéry...a tak? :))
•
Román je mozaikou příběhů dvanácti žen, vzájemně (více či méně) propletených. Každá žena, každý charakter, je dokonale vykreslen, autorka dokázala zachytit psychiku hrdinek rozdílných věkových skupin či sexuální orientace.
Četla jsem to dva týdny a mám pocit, že jsem to přečetla moc rychle. Už teď se mi to chce číst znovu. Ne kvůli obsahu, ale kvůli formě, kvůli tomu textu samotnému. Bože, jak já obdivuju lidi, kteří umí TAKHLE psát.
•
A větu “Se mnou jsi doma, protože domov je člověk, a ne místo.” si ukládám. Protože přesně to je důvod, proč moje “doma” není ohraničeno jen jedním místem.