charlizee komentáře u knih
Feminismus, osobní identita, mateřství, homosexualita, otroctví, etnický původ, expanze moderní společnosti, střet kultur, všudypřítomnost Boha,
Jedna knížka a TOLIK témat,
přičemž všechna plynou volně a do děje vstupují přirozeně,
bez zbytečného vysvětlování a pitvání,
a přesto (nebo právě proto) vás nutí přemýšlet, hledat příčiny, souvislosti a zabývat se důsledky.
Jednotlivé kapitoly představují dopisy, které hlavní hrdinka adresuje zprvu Bohu, posléze své ztracené sestře,
díky tomu se s ní velmi snadno identifikujete a do příběhu ponoříte.
Dopisy jsou hutné a svou formou odpovídají spíše deníkovým záznamům a jejich dynamiku podpoří i pozdější zařazení odcizených dopisů od už zmíněné ztracené sestry, které rozsah a hloubku témat ještě rozvinou.
Věděli jste, že Finové jsou experti na pořádání bizarních šampionátů?
Koná se tady např. světový šampionát
- ve hře na vzdušnou kytaru (na kytaru bez kytary),
- v pobíjení komárů (od roku 1999 je zrušen kvůli nátlaku ochránců zvířat),
- ve fotbale hraném v bažině,
- v hodu mobilním telefonem,
a taky v saunování.
Příběh románu Žár je pak inspirován tím posledně zmíněným a volně adaptuje událost, k níž došlo v srpnu 2010. Právě tenkrát proběhla soutěž naposledy.
Nenechte se oklamat, že by takové soutěžní saunování byla nějaká pohodička, startovní teplota totiž činila 110 stupňů Celsia a každých 30 vteřin se horké kameny na kamínkách polévali půllitrem vody.
A jako i v jiných šampionátech, i tady šli účastníci na hranici svých možností, protože vítězství pro ně bylo otázkou cti.
Co na tom, že riskovali popáleniny a doživotní zdravotní následky
Nicméně prosím vás, nečekejte žádnou tragédii (pro tu si zajděte do internetového bulváru, který situaci samozřejmě poctivě sledoval), ten příběh je popsán s velkým nadhledem a docela přesně vystihuje ten bizár celého počínání.
To dá přece rozum, že když obrblu první díl série, že se pustím do pokračování
Vždyť u čeho bych jinak vyvracela oči? :))
Díky tomu vás teď taky můžu ubezpečit, že je dr. Theo Cray ještě geniálnější, nebezpečné masové zabijáky začal vyhledávat cíleně a za tímto účelem vyvíjí i sofistikovaný výpočetní systém. Samozřejmě, že o něj mají zájem i americké bezpečnostní složky.
Celé je to svižné, rozhodně se to dá považovat za zábavné, jen nad tím, jakým způsobem dochází k odhalování faktů a propojování souvislostí, nad tím by každý vědec i vyšetřovatel zaplakal.
Nebo snad rozřezaná těla obětí, která mají MOŽNÁ nějakou spojitost s magií, a MOŽNÁ jsou součástí nějakého rituálu, zároveň vždycky značí kanibalismus?
Proč mi nikdo neřekl, že je to tak snadné? Už dávno jsem mohla být elitní vyšetřovatelkou! :D
Proč se cítíme tak špatně, když se máme tak dobře?
Protože jsme pořád lovci a sběrači,
kteří jsou naprogramovaní k přežití a reprodukci, ne k tomu, aby se cítili v pohodě a šťastní.
Tušili jste, že za úzkostmi a depresemi stojí v podstatě tak jednoduché vysvětlení?
Autor se v knize věnuje předkládání argumentů, které tvrzení potvrzují, tyto hromadí a vrší na sebe.
Upřímně by mi k dostatečnému pochopení stačila tak čtvrtina rozsahu. Mám dojem, že se na těch dvě stě stranách opakuje stále dokola totéž, a co se nějaké užitečné rady týče, tak zní přibližně:
Když porozumíte a pochopíte, stanete se vyrovnanějšími a smířenějšími.
Asi nejde nevědět, kdo je Nick Cave, ale mě veškerá jeho tvorba dosud míjela, v mnohých pasážích pro mě proto byly rozmluvy těžko uchopitelné.
Čemu jsem ale rozuměla dokonale, to byly výpovědi o tísni, neustálém boji o nalezení smyslu všeho, o hledání víry a o bezradnosti po ztrátě blízkého člověka. Tu bolest ze smrti syna jsem (z pouhých slov) až fyzicky cítila.
Ten rozhovor není pro každého,
je hodně meditační až mystický,
a je zase důkazem toho,
že jsme na tom ve výsledku všichni stejně. Nic nového pod sluncem,
nicméně opakování tady těch hlubokých pravd není nikdy od věci.
Chilský autor Benjamin Labatut se se svým románem Strašlivá závrať dostal do finále Man Bookerovy ceny za rok 2021, ačkoliv mu označení román tak úplně nesedí.
Více se jedná o povídky, které vzájemně propojuje téma existenciální krize nejvýznamnějších světových vědců 20. století (z oblasti chemie, fyziky a matematiky) a jejich myšlenek.
Propagační text ke knize se táže, zda světu díky vědě lépe rozumíme, nebo ho naopak ztrácíme.
Od velkých objevů je totiž vždy jen krůček k jejich zneužití a absolutní destrukci.
Kniha je vystavěná právě na protikladech pokroku a zkázy, geniality a šílenství, biografický přístup se mísí s fikčními prvky, které se postupně zahušťují.
První polovina knihy mě bavila jako dlouho nic a zároveň ve mně probouzela silné pocity zoufalství Když ho totiž prožívají největší mozky v dějinách lidstva, co si pak máme počít my ostatní?
V druhé polovině pak ale vyprávění ztratilo jiskru, nebo jen možná autor téma vyčerpal dříve, než si připustil a zamýšlel.
Kniha nicméně rozhodně stojí za vaši pozornost a rozšíří vám obzory.
No jen považte, jak často se vám naskytne příležitost přečíst si prózu z Chile? :)
Hned na úvodní stránce Nina Špitálníková čtenáře upozorňuje, ať nečekají erudovaný text, ani literární klenot,
protože se jedná o čistý přepis myšlenek naivní holky, která jela poznávat Pchjōngjang.
Pokud byste touto knihou z Nininy tvorby měli začít, nejspíš budete spokojení.
Pakliže jste toho od ní už ale četli více, příliš nových informací nezískáte a pravděpodobně s formou opravdu souznít nebudete.
Já jsem se velmi potýkala s důvěrou v autentičnost, především záznamy z roku 2011 na mě nepůsobily jako bezprostřední denní vzpomínky, ale spíše jako zápis provedený s odstupem.
Do podobných přepisů navíc nepatří poznámky v závorce typu (můj tehdejší přítel) - to totiž té autentičnosti taky moc nepřidá.
Jak Otto Wichterle vyrobil první kontaktní čočky?
Kolikrát byl Jaroslav Heyrovský nominován na Nobelovu cenu, než ji skutečně získal?
A kolik průměrných platů stála Škoda MB v roce svého uvedení na trh?
Spoustu podobných zajímavostí se dozvíte v publikaci Dobrých 100, která vznikla ke stému výročí založení Československa, a která podporuje myšlenku, že máme být jako národ na co hrdí.
Každé desetiletí uvozuje dvoustrana s krátkým zástupným příběhem a shrnutím milníků uvedeného období, následují dvoustrany jednotlivých let, kdy každou z nich zpracoval jiný student Fakulty designu a umění, publikace je proto velmi rozmanitá a pestrá.
Rozhodně se nenechte mýlit, že je to knížka pro děti, protože i dospělým přinese plnohodnotný umělecký a informační zážitek.
Dobrých 100 do každé rodiny!
Ona, urozená dáma z Francie.
On, poslední z významného českého šlechtického rodu.
Ona je vdovou po jeho bratrovi, které on musí poskytnout přístřeší. Nemůže ji vystát, opovrhuje jí,
ona nemůže uvěřit, že tak neuctivý muž je opravdu bratrem jejího milovaného muže
A že už teď taky víte, jak to dopadne? ;))
Domyslete si kulisy 16. století, mor, potulné lupiče, dávné rodinné křivdy A děj Jeleního vršku máte na talíři.
Já se musím přiznat, že jsem si nad tím talířem vlastně hezky odpočinula a při závěrečné postelové kapitole těm dvěma i fandila. Chápejte, dobrali se do ní téměř po 400 stranách :D
Hned na úvod musím vypíchnout, že se Martin Moravec umí zeptat.
Vždycky, když mě napadla nějaká otázka, kterou bych chtěla sama dr. Dvořákovi položit, tak za chvilku padla.
Mnohem víc ale bylo otázek, které (by) mě naopak nenapadly vůbec a přitom byly tak trefné, že jsem je měla chuť pochválit nahlas.
A jestli si myslíte, že tohle není rozvojová knížka, tak se pletete.
Nejenže se vám dostane spousty užitečných rad, ale dozvíte se dost informací i sami o sobě.
Já jsem jednak vzpomínala na všechny lidi, kteří mi pomohli, když jsem nebyla zdravotně ok, nebo když se mi stala dopravní nehoda,
a pak taky na lidi, kterým jsem naopak pomohla já nebo můj nejbáječnější muž.
Ten zastaví vždycky třeba i na pomoc s defektem kola a to vám, panečku, bývá vděk! Aneb takhle se balí holky. :)))
(Not my case.)
V zásadě mám vlastně jediné.
Čumte kolem sebe.
Když totiž stojíte ve vánici na blikačkách, projede kolem vás stovka aut a s dotazem, jestli jste v pohodě, zastaví jedno jediné, je to dost smutná vizitka naší společnosti.
Raději 100x řeknu, že jsem v pohodě a že pomoc už je na cestě, ono je to totiž přesně 100x lepší, než být svědkem bezohlednosti - protože co kdyby to v pohodě nebylo? (Based on a true event.)
Stephen Chbosky už mě jednou dostal a byla jsem přesvědčená, že to dokáže i podruhé. Imaginární přítel mě ale hned po vydání šokoval svým rozsahem
a tak mi doma ležel dlouho, dlouho. Nicméně teď v prosinci podlehl. Představte si mix Stranger Things a Stephena Kinga. Jeden výjimečný jedinec, zpočátku outsider, později vyvolený, bůh, ďábel, země na pokraji zkázy Asi tak.
Bavilo mě to podstatně víc jako audiokniha (v podání Igora Bareše) než jako klasická kniha.
Když jsem to četla, výrazně jsem si uvědomovala, že je to zbytečně prodlužované, že se neustále opakuje totéž. Atmosféra výborná - výborně budovaná, ale když čtete pořád dokola to stejné, nějak to vyčpí.
A ten závěr? Wtf?
Mohla bych napsat, jak je povídková kniha ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko hutná, plná metafor, různorodých ženských charakterů a literárních postupů,
jak je chytrá, plná sáhodlouhých vět, a jak moc mi dala,
místo toho ale napíšu, že už bych se fakt měla naučit odkládat knížky, kterým nerozumím, které mi nedávají smysl, a u kterých se trápím.
Za sebe můžu vyloženě doporučit jen povídku Pohádka o kalinové píšťalce,
která je postmoderním zpracováním tradiční pohádky, a kterou jedinou jsem četla bez pocitu povinnosti.
Prosím vás, ale hlavně si to přečtěte někdo vnímavější a vzdělanější, než jsem já, ať tohle nezůstane příliš zásadním zářezem českého vydání Sestro, sestro.
Jane Austen mě vždycky hodně bavila, proto se mi skoro ani nechce věřit, že jsem ji naposledy četla před 16 lety.
Teď si mě získalo její Northangerské opatství, byť za to zdaleka nemůže příběh obdivovatelky strašidelných příběhů, která se z touhy po vlastním dobrodružném zážitku nechává unést svými fantaziemi a zapomíná racionálně uvažovat. Oceňuji především styl Jane Austen a její neustálou přítomnost, prostřednictvím které příběh komentuje, a otevřeně promlouvá ke čtenáři.
„Pokud jde tedy o tohoto, musím pouze dodat (vědoma si toho, že pravidla kompozice zapovídají uvedení postavy, která nemá spojitost s příběhem), že šlo přesně o toho pána, jehož
Tyto prvky jejímu psaní dodávají lehkost, rádoby nanicovatý příběh pozvedají, rytmizují a mě v pozici čtenáře uvádí v úžas a nekritický obdiv.
Ten si zaslouží i překladatelka Kateřina Hilská, protože jazyk autorky vystihla tak přesně, že snadno zapomenete, že nečtete text v jeho originálním znění.
„Všímám si lidí, které jiní obvykle nevidí nebo nechtějí vidět nebo je hodnotí zkratkovitě a předsudečně. A chci je nechat mluvit. Když člověk poslouchá - naslouchá, často se dozví hodně i o sobě, ačkoliv to vždycky nemusí být lichotivé.
Těžko bych hledala slova, která budou o tvorbě Kamily Hladké vypovídat lépe, než tato její vlastní z doslovu knihy Lidi od kolotoče.
Kamila je pro mě nejen vynikající literární dokumentaristkou, je pro mě rovněž talentovanou psycholožkou. Lidi, o nichž vypráví, totiž dokáže otevřít a jejich prožitky přenést na čtenáře, který je reflektuje.
Lidi od kolotoče jsou emotivní, zpracovávají hluboké příběhy provázané láskou a vírou, dělají to ale nepateticky a s tak inspirativním nábojem, že vás to přiměje hodit starosti všedních dní za hlavu a probrat svou vlastní dřímající sílu.
Pro mě byla ta knížka v posledních dnech opravdu velkou vzpruhou.
Nechte se vtáhnout do vyprávění také a já vám minimálně slibuju, že se budete o příští pouti na „toho člověka“ za pokladnou kolotoče dívat jinak.
Pokud si ze školních lavic vybavíte, o čem pojednává poslední Havlíčkův román Helimadoe, budete zákonitě očekávat velké (nebo alespoň nějaké) emoce.
V příběhu sledujeme Emila, prominentního hocha z malého města, který naváže intenzivní přátelský vztah s pěti dcerami (HElenou, LIdmilou, MArií, DOrou a Emou) svého podivínského lékaře Hanzelína, a ač zpočátku okouzlen nejmladší Emou, po setkání se starší Dorou propadne té . Slepě, bezhlavě, a důvtipný čtenář samozřejmě velmi záhy vycítí nevyhnutelnost zrady. Jakkoliv bolavá však má pro Emila tato zkušenost být, v mém případě k přenosu jakýchkoliv emocí vůbec nedošlo. Možná se celý příběh ztratil v poetických konstrukcích vět a významů, možná sám autor neměl zcela jasno v záměru, který chtěl ve vyprávění následovat.
Helimadoe jsem původně začala poslouchat jako audioknihu a myslela si, že mi tak zásadně nevyhovuje interpretace Václava Knopa, až jsem ukořistila klasickou knižní podobu, nicméně můj dojem z četby to příliš nezměnilo - bylo to pro mě zkrátka úporné a namáhavé.
Napořád Emily, třetí román mladé norské spisovatelky Marii Navarro Skaranger, je výrazně jiný než většina současné skandinávské literatury, i proto rozumím jeho rozpačitému přijetí. Hlavní protagonistka, devatenáctiletá Emily, je ztvárněna tak odosobněně, pasivně a neemotivně, že čtenáři neumožňuje jakoukoliv identifikaci a budování vztahu, a vlastně tím dost přesně odráží přezíravost společnosti, s jakou se na lidi z nižší (až okrajové) sociální vrstvy nahlíží.
Příběh Emily je napsán přesně v souladu se zažitými předsudky. Je přístupný, zároveň ale drásavý, stylisticky zabordelený, a tím nesmírně autentický.
Mě oslovil velmi.
Kalmann, to je vám taková jiná detektivka
s hodně osobitým hlavním hrdinou.
Ačkoliv není samotný příběh nijak zvlášť napínavý, je vybudován tak dobře, že vás neustále zajímá, co bude dál, a je to dáno především charakterem Kalmanna, lovce žraloků a samozvaného šerifa, který se prostě tak povedl, že ho ve svém soukromém žebříčku
oblíbených knižních hrdinů řadím hodně, hodně vysoko.
Bavilo mě to moc a věřím, že vás bude také.
"Kam vlastně plyne vztah, který je bezchybný?"
Nádherná, hluboká knížka o vztahu dvou mužů na sklonku 60. let v podmanivém prostředí ostrova Wight, to je Počkej na moře.
A já nemůžu jinak, než se připojit k nadšeným ohlasům ve své sociální bublině.
Všechno mi do sebe zapadalo - poetické popisy krajin, nesourodá dvojice hlavních protagonistů (rozdílný společenský status, národnost i generace) včetně (ne)výskytu jejich jmen, proměny jejich chování v důsledku vývoje vztahu a působení okolí, přesný popis niterných pocitů a boje s pochybami, předsudky a očekáváním. Velmi jsem ocenila určitou formu repetice, kdy byla položena pro děj zásadní otázka, od které se pak začalo odvíjet vše, co jí předcházelo, až nakonec zazněla v dialogu přesně na tom místě, kde byla jeho součástí.
"Nepřitahujeme svými obavami právě to, čeho se navíc bojíme?"
Velká vlna zájmu, zároveň však také posměchu, nevole a znechucení. Tak lze v krátkosti charakterizovat přijetí vzpomínkové knihy prince Harryho.
Pořád jsem byla na hraně zajímá/nezajímá a párkrát knihu prolistovala s překvapivým zjištěním, jak dobrým stylem je napsaná.
Rozhodující okamžik přišel až ve chvíli, kdy ji totálně sepsul jeden můj britský známý - samozřejmě aniž by ji četl.
To jsem si obratem jeden výtisk opatřila, protože co fakt nesnáším, jsou tady ty povrchní, nepodložené odsudky.
Teď už nějakou dobu (po dočtení) přemýšlím, co s vámi chci vlastně sdílet
Napsané je to totiž opravdu dobře, ten první dojem nebyl klamný.
Horší už je to s tím obsahem
V žádném případě se nechci pasovat do role nějakého arbitra, zpochybňovat Harryho pocity a deklamovat, že royal life je něco, po čem každý touží.
Protože není (a je dobře, že si to část veřejnosti už uvědomuje).
Když se do toho narodíte, a tedy nemáte možnost svobodné volby, je to prostě(?)
na nic.
Přijít pak o maminku v citlivém věku (jak jinak než před zraky celého světa), to zkrátka bez lásky a podpory ustát nejde.
Proto se Harrymu vůbec nedivím, že se mnohdy nechával strhnout partou kamarádů a některé věci dělal jen proto, aby nevybočoval.
Když už konečně v něčem smysl našel, vstoupil do armády a zapojil se do reálných misí, jeho královský původ ho zase omezil, protože po vyzrazení jeho přítomnosti automaticky ohrožoval celou posádku.
Co jsem ale zkrátka (přes veškeré pochopení a snahu o ni) nedávala, to byla třetí část s Meghan.
Asi jsem příliš cynická a racionální, a tak se hranice v mé toleranci tím pádem objevily současně s cukrováním, glorifikací a souzněním duší, které vygradovalo až do jakéhosi (Dianina) okultismu.
Za vrchol symboliky budiž považováno nalezení zásadního významu v obrazu s bohyní lovu (taky Diana, chápete).
Za zesnulou maminku se postupně začalo schovávat všechno, je přítomná, dohlíží na Harryho a jeho rodinu, podporuje je, souzní s nimi, a já to vnímám jako strašnou manipulaci z jejich strany a taky slabost jednat sám za sebe.
Každopádně si to přečtěte sami, ať si uděláte obrázek vlastní.
Prince Harryho bych jen ráda požádala, aby už nefilozofoval.
Ten když začne při sledování noční oblohy přemítat o pohledech na minulost, dopadá to podobně, jako když se já snažím vyřešit logaritmické funkce. :))
Jana bude brzy sbírat lipový květ je sbírka básní tak niterná a dojemná, že se musí zákonitě dotknout i největšího necity. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli a nic nevěděli, stejně vám dojde, že se týká bolestného rozloučení s milovanou osobou. Pokud pak básně uslyšíte přímo v interpretaci jejich autora Miloše Doležala, zážitek se ještě prohloubí, a to částí i proto, že je Miloš nesmírně oduševnělý a úžasný člověk a opravdu každý, kdo se s ním, setká, si ho zamiluje.