Strašlivá závrať

Kniha ve které naprosto splývá fikce a realita. Heisenberg prokazatelně byl na ostrově Helgoland, bydle i v penzionu, ale pokud člověk nestudoval detailně jeho deníky netuší, co je opravdové. Podobné je to i u jiných autorů. Ty děje se prokazatelně staly, ale že by tam byla na stěně někde v rožku nějaká moucha, která by nám zaznamenala, že zrovna takto to opravdu a do všech těch střípků reality a malých detailů bylo, to už nevíme. Přitom je to úžasně čtivé i pro člověka, který nezná detailní životopisy všech myslitelů, kteří dějem projdou. A to velkolepé finále, kdy spolu zápasí kodaňská interpretace s vlnovou funkcí u Schrödingera je famózní. Tak hraje kostky nebo ne? A je vůbec, když je teda vše tady a teď? Je tam na něj vůbec místo? Hraje ty kostky? Chápu, že to popuzovalo. A podle mě ale daleko více popuzovala ta uzavřenost systému, kterou se Labatut snaží ukázat. To, že každá rigidita je špatně. Že je třeba jít “za” a někam do hlubiny.
A kde vlastně Labatut vzal tu myšlenku nějakého středu, prázdnoty, srdce, hlubiny nebo jak to vlastně nazve? Ta se cyklicky opakuje a té se všichni v knize dotknou.
Nicota, hrůzné prázdno, nekonečno, ta velkolepost stlačená do jediného okamžiku… Nietsche a pak Deleuze… Za mě moc fajn gradování.
Jediné, co bych vyčetla je ten literární konec. Jistě, ano, klidně Labatutovi přitakám a uznám, že tohle je ta druhá strana provázaná se světem matematiky. Tady se pohnou motýlí křídla, když se na druhé straně něco vypočítá, a opačně. Obešla bych se bez tohohle epilogu.

“Pravda jedné ze záhad umění a svědectví síly jeho logičnosti tkví v tom,
že každá radikální důslednost, i ta, která se nazývá absurdní,
končí v něčem, co je podobné smyslu.”
(Theodor W. Adorno, Estetická teorie)

Jestliže ze všech těch rovnic a matic zachvacuje šílenství samotné jejich tvůrce, co si má počít čtenář s trojkami z matematiky a fyziky?

Jako už mnohokrát předtím, když jsem zvolila dílo navržené na nějakou prestižní cenu, abych se povznesla od oblíbených “pokleslých” žánrů k něčemu hodnotnějšímu, jsem překvapená jak vůbec mohla být Strašlivá závrať navržena na jakoukoliv cenu. Navíc nevím kdo tuto směsici nesourodých a často i nevkusných povídek nazval románem, protože pod tím pojmem si představuji jiný literární útvar.
Většinou povídek se táhne množství sexuálních deviantů, asociálních jedinců a poťapaných úchyláků stejně jako zarputilých fanatiků, takže i když uznávám, že výjimečně chytří lidé jsou trochu “jiní”, občas zarputile zaměření na svůj cíl a často asi i nepraktičtí, tak nevěřím, že jsou tak stereotypní, jak je autor vyobrazil. Jinak by to znamenalo, že co vědec, to úchyl.
Abych ale pouze nehaněla (evidentně nejsem pro tuto knihu cílová skupina), věřím, že paradox, kdy ten samý objev může milióny lidí zachránit stejně jako jiné milióny lidí zničit, je nesmírně svazující pro každého zodpovědného vědce a žít a tvořit s tímto vědomím musí být “strašlivou závratí”, kterou nevydrží každý.
Stručně: bulvární směs fikce a faktů

Přesný matematický důkaz tvrzení, že 1+1=2 zhltne s přehledem i přes 100 stran textu formátu A4. Přesný filosofický důkaz tvrzení, že 1+1=2 přetaví náhodu během pouhých 4 milard let ve skutečný stav vědomí. ...Strašlivá závrať = 5*+

12.05.2025

Tohle bylo za mě velké šlápnutí vedle. Nelogické skoky a lapsy v ději. Kdybych o tématu nic nevěděla, odnesla bych si z toho, že všichni geniální matematici skončí jako šílenci. Možné to je. Třeba přišli na něco, co my méně nadaní netušíme a žijeme si své životy v klidu. Jsem tedy ráda, že nejsem geniální a neskončím jako bezdomovec nebo v blázinci. Už jsem četla mnohem lepší díla, která k vědě dokáží přitáhnout. Tohle je rádoby vědecká snůška všech bulvárních odporností.

Táto kniha má trefný názov, aspoň mňa teda pri čítaní miestami chytala "strašlivá závrať ". Nakuknutie za oponu tohto sveta nie je len tak, človek by mal byť pripravený zaplatiť adekvátnu cenu... I keď to vyzerá tak, že všetci spomínaní vedci boli pri svojich rozhodujúcich objavoch inšpirovaní "vyššou silou", ich geniálny intelekt musel absolvovať ten enormný zápas o pochopenie a sprostredkovanie toho, čo dostali - alebo podobne ako ten japonský fyzik, svoje zistenia stiahnuť, pretože je ľudstvo v stave akom je. Žiaľ. Vynikajúce, strhujúce čítanie.

Knihu jsem četl až jako druhou v pořadí, po MANIACovi. Ten způsob, v jakém se autor pouští do vyprávění už jsem tedy znal a tato kniha pro mě byla čtivější ještě více. Jakési flow fascinace neznámým, nepochopitelným, do nějž se noří jednou více jindy méně, mě baví. Těším se na to, co vyprodukuje tento chilský zahradník v budoucnu...

Labatut je blázen. Jeho texty jsou metaforickou změtí narace, úvah i vhledu do matematických rébusů. Čtenář se zpočátku jakoby ponoří do životopisů slavných fyziků a vědců, záhy je však pohlcen jejich šílenou myslí a v pasážích, kdy jistý matematik onanuje nad obrazem mladistvé dcery ředitele sanatoria, je sporné, o jaký žánr tady vlastně jde. Znepokojivá a nezvyklá četba, stojí to za to.

Ten epilog Nočního zahradníka ve mě stále doznívá... Určitě autorovým záměrem nebyla rezignace na vědecké poznání; spíše poukázat, že izolovaný vědecký pokrok, bez korekce společenské odpovědnosti, může být dobrý sluha, ale zlý pán (to vlastně řešil i Faust).

Labatuta si tak řadím vedle skvělá díla jako je Sebaldův Austerlitz a Saturnovy prstence, 1913 od Illiesa, Zweigovy romány jako Triumf a tragika ER, Montaigne, Zápas o svědomí (a další) a snad i francouzsky psané Kunderovy romány.

PS: nechápu, jak někdo takové knize může udělit méně jak ****

Strašlivá závrať má pozoruhodnou melancholicko tematickou spojitost se dvěma knihami – s nedávno vydanou Stellou Maris C. McCarthyho a se Saturnovými prstenci W. G. Sebalda. Tahle spojitost se projevuje tedy i poměrně přímočaře: u Stelly je to zejména postava Alexandra Grothendiecka a Saturnovy prstence Labatut explicitně uvádí jako jeden z lit. zdrojů. Zvláštní (a netriviální) je ovšem názor, že za maniakálně vášnivou racionalitu číhá temný objev nicoty jako základního principu bytí a že rozumově poznatelný svět spočívá v její náruči. Jde nezpochyby o názor šířeji sdílený (sám jsem o jeho pravdivosti přesvědčen), který se blýská i v komplexněji utvářených filozofiích (třeba u Nietzscheho nebo Deleuze). Nicméně u výše zmíněných prozaiků je fascinující shoda v tematizaci skrze postavy, které jsou schopny matematického chápání skutečnosti na hraničně abstraktní úrovni (myslím, že v tomhle směru lépe uspěl Labatut než McCarthy), a dále v jakémsi ohledávání a rešeršování melancholických struktur nebo spíš sedimentů historie (zde je Sebald jen obtížně dostižným vzorem).

Když vidím nějaké umělecké dílo, nebo čtu dobrou knihu, tak mě napadá, jak na něco takového mohl autor přijít. Jaké myšlenkové pochody ho přiměly, aby umělecké dílo mělo právě takovou podobu, hraničící s genialitou, a ne jinou. Tato kniha vlastně poukazuje na to, že vědci při svých výzkumech a tvorby různých teorií mohou procházet různými peripetiemi a vymýšlet zvláštní věci. Dokonce se může stát, že někteří sami nevědí, jak ke svým poznatkům došli, ale vědí, že jsou správné.
Zajímavé také je, že jejich práce je může přivést na samotnou hranici šílenství, což dobře popisuje tato kniha.
Zajímavé je, do jakých podrobností autor popisuje některé události, ale předpokládám, že se našlo dostatek zdrojů a svědků, které tyto události popisují.
Dodatek na závěr: Pokud chcete alespoň rámcově pochopit, co to je kvantová mechanika, doporučuji si přečíst tuto knihu.

Chilský autor Benjamin Labatut se se svým románem Strašlivá závrať dostal do finále Man Bookerovy ceny za rok 2021, ačkoliv mu označení román tak úplně nesedí.
Více se jedná o povídky, které vzájemně propojuje téma existenciální krize nejvýznamnějších světových vědců 20. století (z oblasti chemie, fyziky a matematiky) a jejich myšlenek.
Propagační text ke knize se táže, zda světu díky vědě lépe rozumíme, nebo ho naopak ztrácíme.
Od velkých objevů je totiž vždy jen krůček k jejich zneužití a absolutní destrukci.
Kniha je vystavěná právě na protikladech pokroku a zkázy, geniality a šílenství, biografický přístup se mísí s fikčními prvky, které se postupně zahušťují.
První polovina knihy mě bavila jako dlouho nic a zároveň ve mně probouzela silné pocity zoufalství Když ho totiž prožívají největší mozky v dějinách lidstva, co si pak máme počít my ostatní?
V druhé polovině pak ale vyprávění ztratilo jiskru, nebo jen možná autor téma vyčerpal dříve, než si připustil a zamýšlel.
Kniha nicméně rozhodně stojí za vaši pozornost a rozšíří vám obzory.
No jen považte, jak často se vám naskytne příležitost přečíst si prózu z Chile? :)

Na přebalu knihy se uvádí, že "čerpá z dramatických životních příběhů několika vědců, kteří došli na hranici lidského chápání a dali lidstvu moc zničit sebe sama". Trochu mi to připomíná ty frankensteinovské romány z minulých dob o "šílených vědcích", rozhodnutých zničit lidstvo i celý svět. Aby toho autor dosáhl, musel hodně fabulovat a vykreslit vybrané charaktery tak, aby tomuto schematu odpovídaly. Jak sám uvádí v doslovu, mnoho pasáží je fiktivních a jejich četnost se postupně zvětšuje. Zcela reálná je jen úvodní část pojednávající o vývoji bojových plynů a úloze Fritze Habera, fyzikálního chemika, německého vlastence a válečného zločince, ale také nositele Nobelovy ceny. Tady o nějaké "hranici lidského chápání" nemůže být řeči, Haberovy cíle byly ryze pragmatické. Tato kapitola také naznačuje, že Labatut není zrovna kovaný v chemii; mluví tam o "extrakci dusíku ve formě čpavku ze vzduchu", ale procento tohoto plynu ve vzduchu je zcela zanedbatelné. Ve skutečnosti jde o vysokotlakou syntézu čpavku z atmosférického dusíku a z vodíku, získávaného převážně z metanu. Také další kapitola, pojednávající o Schwarzschildově řešení Einsteinových rovnic obecné relativity, víceméně odpovídá skutečnosti, ale při nejlepší vůli tam nenacházím nic, co by bylo dnes pro člověka vzdělaného v matematice a fyzice nepochopitelné. Jinak je tomu u dalších pasáží. Na příkladu života a díla několika osobností, vesměs matematiků a fyziků, vyslovuje autor pochybnosti, zda je vůbec vědecký pokrok pro lidstvo žádoucí. Popis jejich osobního života, který má problematizovat jejich vědeckou činnost a poukazovat na jejich psychickou labilitu, je z velké části (ne-li zcela) fiktivní a snaží se je představit ne zrovna v lichotivém světle. Několik ukázek: "Heisenberg v deliriu cítil, jak se mu mozek štěpí na dvě půlky, každá hemisféra pracovala samostatně. Nechápal sice, jak ke svým vlastním výsledkům došel, ale měl je v sešitě, napsané vlastní rukou... byl tak nervózní, že dělal jednu chybu za druhou.." A také "A tak značkoval okolí jako zvíře, co chvíli podřepl, nesundal si ani boty, výkaly zakrýval kameny". Podobné se opakuje u Schrödingera: "Padl na postel a usnul s botami na nohou. Hlava ho bolela, jako by celou noc propil... vůbec nic nedávalo smysl. Prolistoval pár stránek a zvedl se mu žaludek. Co je to proboha za blábol? Nechápal svoje vlastní dedukce, nevěděl, jak z jednoho kroku odvodil následují. Mrštil sešitem o stěnu. Kopal do nábytku a mrskal okolo sebe knihami, dokud ho nesrazil na kolena záchvat kašle, až sípal s hlavou několik centimetrů od podlahy". Jediný z vědců zmíněných v knize s doloženými psychickými problémy byl francouzský matematik Grothendieck, který se po čtyřicítce vědy vzdal ve prospěch politického aktivismu a v závěru života u něj skutečně propuklo šílenství. Na závěr Labatut ústy svého alter ego píše: "právě matematika - a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa - mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem... Stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět".
Zajímavá předpověď, ale jak praví známý bonmot, předpovídání je obtížné, zejména pak předpovídání budoucnosti.

Zpočátku mi to připadalo zajímavé, ale postupně mě to přestávalo bavit. Už jsem asi i dost přečetla o některých zmiňovaných matematicích a fyzicích, že to nebylo pro mě nijak překvapivé ani mi nepřipadají nějak revolučně převratné fiktivní nápady.
Jako jo, dalo se to číst, je to krátké, takže nestačí nudit, ale nijak zvlášť to na mě nezapůsobilo.

Jak pravil Friedrich Schiller, od dob osvícenství dochází k takzvanému odkouzlení světa. Věda přebírá hlavní roli ve vykládání jevů, náboženství a pověry ustupují do pozadí. Za pár století se lidstvu podařilo udělat obrovský pokrok - vyléčit mnohé nemoci, překonat dlouhé vzdálenosti pomocí dopravních prostředků, letět do vesmíru. Ale nepřibližujeme se také díky vědě vlastnímu zániku?

Benjamín Labatut kombinuje fakta s fikcí, aby vyprávěl příběhy několika vědců a jejich objevů. Poukazuje na paradoxy, které věda nabízí, když jedním objevem můžete milióny lidí zachránit, abyste jím jiné milióny po letech zavraždili. Vědecký svět tak neustále musí žít s vědomím, že to, co je dnes záchranou, může být zítra zkázou. A tuto tíhu, tuto strašlivou závrať, ne každý vydrží.

Kniha nabízí mnoho zajímavých souvislostí, vytváří pozoruhodné paralely, které nejsou na první pohled zřejmé. Bohužel však po určité době přestane překvapovat, uplatňuje stále stejné vzorce a vy už často vlastně víte, k čemu autor směřuje, což je při ne příliš rozsáhlé knize škoda. Příběhy vědců jsou sice v něčem zajímavé, ale nejsou zajímavé natolik, aby utáhly neměnnou, dopředu známou významovou premisu - věda nás může zachránit i zničit. Postupem času vás tak sbírka zajímavostí (někdy až trochu bulvárních) přestane bavit.

Já bych nejraději zcela okopíroval to, co napsal witiko. S tím rozdílem, že bych ještě v kritice trochu přitlačil. Nejenom, že kniha vůbec nedrží pohromadě, a to ani tematicky, ale ten pán neumí ani vyprávět. Je to paradoxní, protože to je na jednu stranu čtivé, ale je to proud efektních smyšleností, který teče téměř nekontrolovatelně a i když se mu podaří občas vyklenout jakýsi oblouk například tím, že se nějaké osudy někde spojí, tak je to fragmentalizovaná změť pozoruhodností, bizarností, velkých myšlenek, přesahujících lidské vnímání, ale zároveň banalizovaných způsobem, jakým jsou líčeny. Vůbec nechápu, že mohla tato kniha být navržena na Brokerovu cenu.
Mně se ten nápad moc líbil - vědci dostávají šílenou závrať z okamžiků, kdy zjistí, že jejich vynález mění svět, mění pohled na celý systém vědy, na pohled vědy na svět, nebo kdy se jejich objev stane nástrojem strašlivého vraždění. Ale všichni do jednoho jsou tu líčeni jako naprostí zběsilci, geniální bezdomáči, sexuální devianti, pro společnost naprosto nesnesitelní jedinci a ještě rivalové, jakoby nikdo z nich neměl v sobě žádnou pozitivní vlastnost kromě zarputilosti, vytrvalosti a geniality. Takto účelově pokřivený pohled na vědce jsem dlouho neviděl a ani nevím, jestli bych ho chtěl vidět znovu. Původně jsem chtěl dát tuto knihu dceři k narozeninám, ale nechci jí zkazit naděje vkládané do možnosti poznání světa - ne proto, že by zjistila, že ho poznat nelze, to by bylo v pořádku, ale že vědci jsou vošoustové, kteří ejakulují, osahávají dívky, mají tuberkulozu, a celkově to vypadá, že být génius znamená být naprostý lůzr. Raději od této knihy pryč.

Zdánlivě nenavazující povídky, ve kterých defilují matematici, chemici a fyzici známí i (alespoň pro mne) neznámí. Genialita versus sociální vyděděnost (přinejmenším u některých - ať už dobrovolná, nebo nedobrovolná, způsobená zvláštním podivínstvím geniální mysli). Kniha dost těžko stylem uchopitelná, přesto se čte báječně a nebudete se od ní chtít odtrhnout. Smekám před překladatelkou Annou Štádlerovou, protože tohle musel být skutečný překladatelský oříšek!

Tahle kniha by mohla být dobrou ilustrací některých fenoménů kvantové mechaniky, neboť i ona se vyskytuje ve dvou stavech najednou, ovšem v jejím případě jde o skvělost a nebetyčnou imbecilitu.
S profesorským úsměvem pod fousem si dovolím své tvrzení poněkud rozepsat, doufaje, že dostanu fyzikální Nobelovku za sepsuchválení oslavované knihy o fyzicích.
Nuže, skutečně se nejedná o román, ale jakési obrazy z fyziky převážně 20. století. Jediným jednotícím prvkem je titul a tedy ona bezbřehá a temná propast (Tartaros?), vztahující pařáty na každého, kdo se přiblíží k jejím hranicím.
V prvních povídkách se jedná o propast etickou, v jiných o propast neznáma. A skutečně v těchto příbězích jsem měl ten pocit závratě, jen trochu šťouchnout (škoda, že na Facebooku už ta funkce není). Haber, Schwarzschild, Grothendieck aj. byli opravdu skvělými beletrizovanými průvodci po planinách, kam se myšlenky normálního člověka (resp. Běžného Franty Uživatele) nedostanou.

No a pak je tu nejdelší povídka, Když přestáváme rozumět světu, pojednávající o zrodu kvantové mechaniky, kde hlavními protagonisty jsou Heisenberg a Schrödinger. Oba vědci, jakkoliv bryskní fyzici, byli dosti pofidérními osobnostmi. Heisenberg spolupracoval s nacisty na vývoji atomové bomby, byl měkkýš, a jako takový se mj. vys*al na rodiče svého židovského kolegy, které dobře znal, kteří skončili v koncentráku a po válce měl zase třeba problém přiznat, že nevěděl, jak atomovku prakticky udělat.
Schrödinger měl zase problém udržet svou mužskou ozdobu na místě, později žil v trojúhelné domácnosti a navíc měl pedofilní sklony, kdy osahával malá děvčátka; sedmnáctiletou holčinu svedl příslibem, že neotěhotní, přičemž opak se stal pravdou a holčina musela na potrat (údajně si o svých výbojích vedl nějaké písemné záznamy). Ano, takové osobnosti se opravdu nabízejí k literárním hrátkám, ovšem z toho, jak to autor pojal jsem měl pocit, že své živočišné péro z pravice (či levice) nikdy neodkládá, kalhoty jsou pro něj dostatečně dobré pouze tehdy, když jsou vyzdobeny škrkátkem a vrcholem jeho snů je prstový průzkum Venušina pahorku nějaké školačky.
Samozřejmě toto není policejní obvinění, leč pouhé konstatování, že způsob, jakým si autor v podobných věcech libuje -a jak se tímto vzdaluje poslání publikace- mi nepřipadá šťastný (férově když napíšu naturalistický román o tom, jak jsem si nechal přišít ptáka z nějakého kladrubáka a pod pseudonymem Zvoník od Matky Boží se vydal análně utěšovat dámy s dwarfismem, přičemž celé to budu vydávat jako pojednání rozporující tvrzení, že v rámci vesmíru jsme jen bezvýznamné kuličky, stanu se taky finalistou Man Bookera?)

3* za ty skvělé povídky a za fakt, že knížka mne donutila si některé věci pogooglit. Pokud někdo chce zjistit více o vědcích a jejich dětech bez nevkusných poznámek, pak lze doporučit namátkou knihy od Carla Rovelliho nebo Kvantová teorie nikoho nezabije.

Nerozumím ničemu - ale skláním se před těmi, kdo mají schopnost porozumět. A čte se to parádně.