Helimadoe
Jaroslav Havlíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75097/bmid_helimadoe-YcA-75097.jpg
4
346
76
Příběh se odehrává ve 20. letech minulého století. Vypráví ho hlavní hrdina Emil, který vzpomíná na své 2 roky dospívání v malé šumavské vesničce Staré Hrady. Když třináctiletý Emil těžce onemocněl, jeho otec mu zavolal starého doktora Hanzelína, na kterého nedal dopustit, i přes protesty Emilovy matky, která nemohla vystát jeho hrubé venkovské chování a svérázné způsoby léčby. Když se Emil uzdravil, doktor Hanzelín navrhl, že by k němu mohl Emil docházet na pravidelné kontroly a poznal tak venkovský život, aby nebyl tak zhýčkaný a každou chvíli nemocný. Doktor Hanzelín byl vdovec a měl pět dcer. Heleně bylo 34, Lídě 32, Marii 31, Doře 20 a Emě 14 let. Po ovdovění vytvořil ve své ordinaci turnus – kotouč rozdělený nejdřív na 3 části, až dospěla Dora rozdělil ho na 4 části. V každé části byla napsána první dvě písmena jmen starších sester, a jak se jím otáčelo, kryla se s písmeny O jako ordinace, K jako kuchyně, P jako pole a S jako stáj a připadla tak každý den na každou jiná služba. Ze složeniny těchto zkratek vzniklo HeLiMaDo a v městečku jim nikdo neřekl jinak než helmadony. Příslušnost k turnu byla ve městečku považována za největší směšnost a pokaždé, když byla některá z helmadon někde viděna, byla to příležitost k pomluvám. Ale když vychodila školu Ema, překvapivě nebyla do turnu zařazena. Lidé ve městě tvrdili, že Hanzelín neuměl rozdělit kruh na pět stejných dílů. Ema byla hýčkána jako malá slečinka a nikoho ani nenapadlo, že by měla někdy pracovat. Ani sestry se nikdy nezlobily, že ony musí pracovat a Ema ne. Emil se brzy uzdravil, ale na návštěvy u Hanzelínů si už tak zvyknul, že k nim chodil každý den. Jednak si oblíbil starého doktora tak, že ho měl radši než svého otce, a taky se zamiloval do Dory. Ona se mu však jenom vysmívala a nebrala o na vědomí. Když jí ale začal vyprávět o svém strýci námořníkovi, Dora se úplně proměnila a chtěla, aby ji Emil naučil francouzsky. A tak se k jeho velké radosti začali tajně scházet v sadě, kde ji učil, protože Hanzelín neuznával vzdělání žen. Emil se scházel s Dorou a považoval to za velké štěstí, až jednou do Starých Hradů přijel kouzelník. Doru jeho vystoupení úplně uchvátilo, snila o dálkách a jeho volnosti. Když kouzelníkova žena onemocněla a krátce na to zemřela, začala se s ním Dora potají scházet a posílat si psaníčka, která Doře nic netušící Emil oddaně nosil. Kouzelník Doru tajně naučil všechna kouzla, aby mu mohla dělat pomocnici. A když byl Hanzelín s ostatními dcerami v biografu, utekla s ním pryč. Chtěla poznat dálky a něco jiného než otcův jednotvárný přísný svět. Emil z toho byl nešťastný a kladl si to za vinu, protože pro Doru nosil psaníčka. Bál se to Hanzelínovi říct, protože si ho oblíbil a bál se, že by mu neodpustil, že k němu nebyl upřímný a neřekl to. Nakonec ho otec přemluvil, že musí být čestný a přiznat se. Hanzelín mu sice odpustil, ale cítil, že k němu už nemá důvěru, a tak byl docela rád, když mu otec řekl, že dostal vytoužené místo v Jíčíně, kde měl po prázdninách nastoupit na gymnázium. Bylo mu sice líto, že opouští tak krásné městečko a nechává v něm vzpomínky na své krásné dětství, ale bez Dory už to tam nebude stejné jako dřív. Místo Dory musela nastoupit do turnu Ema, nezvyklá na práci a její drobná, křehká postava těžkou dřinu špatně snášela. A protože Dora utekla, potrestal Hanzelín Sebe – jeho miláček Ema byla zbavena volnosti, už s ním nebude moct jezdit za pacienty. A svalil tím i větší vinu na Doru, která myslela jen na sebe, zbavila se povinností, které za ní teď musela převzít Ema. Emil se do Starých Hradů nikdy nevrátil, i když se mu po nich i po Hanzelínově rodině stýskalo. Věděl, že už by tam nebylo tak hezky jako v dobách, kdy byl ještě mladým chlapcem, a chtěl si ponechat krásné chlapecké vzpomínky takové, jaké si je pamatoval z oné šťastné doby, kdy tam ještě byla Dora. Jako dospělý muž Emil jednou na Karlově náměstí v Praze zahlédl na pouti starou, vyhublou a strhanou ženu s kouzelníkem, ale nešel k ní. Možná ze strachu, že je to skutečně Dora... Dora, která se ve světě zklamala a místo tajemných dálek jí život s kouzelníkem nabídnul jenom toulání od vesnice k vesnici, chudobu a hlad.... celý text
Přidat komentář
Půvabná knížka napsaná krásným jazykem. Styl takový romantický a melancholické. Návrat do starých časů.
Mám moc ráda Neviditelného, toho jsem četla třikrát, a proto jsem se sama pozastavila nad tím, že jsem od Havlíčka nečetla nic jinýho. Proč?
Maloměsto - a já miluju maloměsta! - se všema svýma postavičkama, překrásný jazyk, malebné popisky... To pro mě bylo několik krásných večerů.
Maloměsto, podivínský doktor s k podivínství spějícími dcerami a dospívající jinoch. Drobné i velké události ústí v dilema - nechat se svázat konvencemi provázenými jistotou, nebo sebrat odvahu ke svobodnému životu s rizikem neúspěchu? Tato otázka zůstává stále živá bez ohledu na prostředí a letopočet.
(SPOILER)
Helimadoe od Jaroslava Havlíčka je příběh mladíka Emila, který se s rodiči přestěhuje na malé město. Hned záhy ho stíhá zápal plic, který mu změní život nejen po fyzické stránce, ale hlavně po té stránce dospívání :) v doktorově domácnosti se totiž potkává s jeho dcerami Helenou, Ludmilou, Marií, Dorou a Emou. Zažívá nejen první přátelské svazky, ale především své první lásky :) a my tak můžeme sledovat jeho pocity i rozpory, které mnohé z těchto situací přináší :)
Helimadoe jsem četla v rámci čtenářského klubu s @ann.ctenarskyklub @bary_cteni @zazie_v_metru a mnoha dalšími :) a jsem moc ráda, že jsem se k této klasice dostala :) Helimadoe je moc krásný, příjemný a vtipný příběh, který navíc velice citlivě odhaluje zákoutí chlapeckého dospívání a chlapecké duše. Emil mi částečně připomínal Péťu Bajzu z Bylo nás pět, hlavně ta pohoda klukovských let byla velice podobná :) co mi vyhovovalo trochu méně je stará čeština, která se mi hlavně zpočátku louskala skutečně těžko. Časem jsem si ale zvykla a do příběhu tak zaplula úplně snadno :)
Pokud máte chuť na klasiku, určitě moc doporučuji! Já osobně hodnotím 4 z 5 :)
Pokud si ze školních lavic vybavíte, o čem pojednává poslední Havlíčkův román Helimadoe, budete zákonitě očekávat velké (nebo alespoň nějaké) emoce.
V příběhu sledujeme Emila, prominentního hocha z malého města, který naváže intenzivní přátelský vztah s pěti dcerami (HElenou, LIdmilou, MArií, DOrou a Emou) svého podivínského lékaře Hanzelína, a ač zpočátku okouzlen nejmladší Emou, po setkání se starší Dorou propadne té . Slepě, bezhlavě, a důvtipný čtenář samozřejmě velmi záhy vycítí nevyhnutelnost zrady. Jakkoliv bolavá však má pro Emila tato zkušenost být, v mém případě k přenosu jakýchkoliv emocí vůbec nedošlo. Možná se celý příběh ztratil v poetických konstrukcích vět a významů, možná sám autor neměl zcela jasno v záměru, který chtěl ve vyprávění následovat.
Helimadoe jsem původně začala poslouchat jako audioknihu a myslela si, že mi tak zásadně nevyhovuje interpretace Václava Knopa, až jsem ukořistila klasickou knižní podobu, nicméně můj dojem z četby to příliš nezměnilo - bylo to pro mě zkrátka úporné a namáhavé.
Celkem útlá knížka plná emocí a obrazů začátku 20. století. Film po přečtení knihy působí jako nevydařené povrchní kočičí zlato.
Klasika, která mě dlouho míjela, tak si mě konečně našla! A bylo to moc pěkné čtení :-)
Když jsem se dostala přes první tři velmi popisné, ale skvěle metaforické kapitoly, neměla jsem problém se do knihy začíst. Vyprávění Emila mi v jistých pasážích připomínalo Bylo nás pět od K. Poláčka a byla jsem proto opravdu překvapená, že jsem o knize dříve neslyšela. Myslím, že někde se stala chyba, protože věřím, že bych se v dospívání do knihy zamilovala.
Co pro mne bylo náročné, byl jazyk. Na staročeštinu už prostě nejsem zvyklá a musela jsem se tak na čtení trochu více soustředit.
Nic to však nemění na tom, že tato útlá kniha rozhodně stojí za přečtení a pokud jste stejně jako já vyrostli na seriálu či knize Bylo nás pět, rozhodně se do HELIMADOE s chutí pustě.
HODNOCENÍ: 75 %
Od knihy jsem vůbec nic nečekala a proto mě velice překvapilo, jak mě její děj strhl. Bylo to napínavé a emotivní.
Nosil jsem si s sebou k řece knihy, ale jen proto, abych si je mohl klásti pod hlavu.
Nechť nám postačí slastná představa, že otevřená klec znamená štěstí.
Lidé rychleji jezdí, rychleji žijí, rychleji stárnou, zuřivěji se nenávidí a ubíjejí bez výčitek svědomí nejen jednotlivce, ale celé národy.
Po starých pohromách se blíží nové, svět se svíjí v porodních bolestech příštích lepších časů.
"Ty ženy, které žily své mládí před třiceti lety v omšelých městečkách, v kruhu rodičů s podivínskými zvyky, upjaté v šněrovačkách předsudků, dříve než rezignovaly, všechny, všechny, alespoň jednou se zajíkly, uchváceny ostrou vůní buřičského východního větru a čekaly zázrak od letního večera při padání hvězd. ... Ano, ano, ano! Jenomže já mezi ně přišel až v dobách, kdy přestaly vztahovati ruce k budoucnosti. Dveře se s rachotem zavřely a nikdo již nemohl přijíti."
To je vrchol jemnosti! Havlíček je mistr psychologických pochodů svých postav a jejich jednání, obdivuju ho už od Neviditelného a Petrolejových lamp. Tato kniha není žádnou dějovou bombou, drama, které by bylo možné pozorovat, všechno se odehrává uvnitř, v duších a srdcích třináctiletého Emila a jeho světa v malém městečku Staré Hrady. Jak já mu rozumím! Čtení tohoto Havlíčka je jako jemné foukání do odkvetlé pampelišky, kdy člověk chce, aby všechny ty malé padáčky neodlétly najednou a hned, ale fouká jemně, a pozoruje, jak se ty padáčky vznášejí, až dopadnou na zem. A pak už zbývá jen jediný, člověku se nechce do něj fouknout, ale musí, protože život je takový a jde dál. A s tím posledním odfouknutým padáčkem sledujeme i konec dětství, konec puberty, která v nás rozpoutala bouři, ale i ta musí nějak skončit a my musíme dospět. Je to skvěle napsaná, citlivá novela, která má v sobě již příslovečný havlíčkovský jemný sarkasmus a trochu cynismu, ale zároveň emotivní pravdivost. Byl Emil opravdu jen hloupý hoch, a nebo je třeba se postavit na jeho stranu a bránit jeho právo na emoční omyly? Kdo z nás nebyl prudce, ale neopětovaně zamilován? Komu nepůsobila tato marná láska tak vzrušující a příjemné bolesti, když naše obdivovaná osoba námi smýkala a šašky si z nás tropila? Vášeň, touha, úšklebek, ponížení, nenaplněnost, zrada, smíření. A život jde dál. Skvěle, Mistře Havlíčku!
Také jsem hrával jako dítě na okarínu a dnes v pokročilejším věku si ji asi koupím aby mně inicializovala uspané mozkové buňky mých dřívějších lásek. Havlíček je emoční genius.
Kniha má nedostatek. Nedokáže přenést krásné písničky, které děvčata při vyjížďkách zpívala. Už jsem nakoukl do knihy a zdá se to být také velmi dobré. Četba předpokládá u čtenáře větší emoční inteligenci aby si na četbě pořádně pošmákl. A pak to stojí za přečtení.
Viděl jsem nedávno film, který dokáže lépe přenášek emoční složku než kniha. Můj nikdy nedohnaný emoční deficit z útlého věku takový příběh potřeboval. A podobné příběhy se v mém životě mnohokrát opakovaly. Dnešní systém hop na krávu a už je tele je hnusný. Sex dokáže každý primitiv.
Kteří autoři píší podobně vypjatým emočním stylem?
Žádný převratný děj to nemá, ale jako popis dané doby a vhled do duše třináctiletého hocha a jeho prožívání to bylo moc hezké, skoro takové lyrické. Havlíček se čte dobře :)
Hezká kniha. Můj oblíbený autor Jaroslav Havlíček skvělý vypravěč. Doporučuji.
Další z knih, která mě vtáhla do sebe a nepustila, především díky neobyčejným schopnostem a talentu Jaroslava Havlíčka, díky jehož popisnému umění vidím všechno před sebou jako ve filmu: Hanzelínovy dcery, jeho ordinaci, přírodu, krajinu, a mnoho dalšího, a to přitom nejsou jen krásné věci, které by si člověk rád vybavoval a na řadu z nich by možná raději zapomněl.
Já v tom ani tak nevnímám "příběh pošetilé puberty", jako neskutečně smutný úděl pěti dcer, které měly to "štěstí", že se narodily do zásadové rodiny doktora Hanzelína, který jakkoli působil na malého Emila "otcovsky" a "uděloval mu rady", byl podle mě člověk, který ženy nerespektoval a tím se i divím, jak mohl zplodit pět dětí. Nemůžu pochopit, jak mohl být pro toho chlapce doktor něčím víc než jeho vlastní otec, který se podle mě k němu choval daleko lépe, a tak nějak si i ten vztah mezi rodičem a dítětem představuji (zejména kapitola Sen). Neskutečně smutné vyprávění, které mi připomíná film Smrt panen, i když jsou to diametrálně odlišné osudy mladých dívek, pohnutky jsou sice jiné, ale účel je stejný a ten Hanzelínův snad ještě víc brutální (jeho dcery byly v podstatě otroci). I když tento příběh měl být "příběhem odpočinku", já při téhle knize většinou jen trpěla a trápila se. To však nic nemění na tom, že je svým způsobem velice krásná a jsem opravdu ráda, že jsem si ji konečně přečetla a zaplakala si nad pomíjivostí věcí, lidí a vůbec všeho. Nafackovala bych si za to, že jsem ve svých studentských letech zcela nepochopitelně bojkotovala povinnou četbu.
PS: Nechcete obsah knihy zde na databázi trochu zkrátit? Vždyť je tam vše, včetně konce, a to asi není moc dobré. Já ho naštěstí předem nečetla.
kdysi dávno jsem viděl v televizi film s docela divným názvem. hráli v něm okaté nádherné mládím kypící herečky a nezapomenutelný Josef Somr. a ten zrzek Emil... kdo by nechtěl být v jeho kůži?
pak jsme likvidovali jednu knihovnu v zanikající organizaci a našel jsem tam několik (set) knížek, o které nikdo nejevil zájem. Helimadoe byla mezi nima. i já ji nejprve zařadil mezi tituly, které si někdy přečtu. a jak přišla coviďárna, začal jsem z nich opravdu ubírat a dopracoval jsem se až k tomuto hezkému poetickému příběhu.
vlastně můžu jenom potvrdit pochvalná slova mých předčtenářů. Havlíček je výborný spisovatel a určitě zase po nějaké jeho knížce sáhnu.
Klasický Havlíček, romantické popisy střídající se s realitou života, přesně tak, jak to mám ráda u jeho jiných knih. Ale samotný příběh mě bohužel nezaujal.
Štítky knihy
lékařské prostředí psychologie dospívání první láska vesnice mládež
Autorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Kniha Helimadoe je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 522x |
| Čtenářské výzvě | 63x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 240x |
| Chystám se číst | 111x |
| Chci si koupit | 8x |
| dalších seznamech | 2x |
Poetický mnohovýznamový román Helimadoe nazvaný dle počátečních slov pěti dcer podivínského lékaře, vystupujícího proti konvencím, ale zároveň přísně střežícího zavedený rodinný řád. Děj nám retrospektivně vypráví student z bohaté rodiny, lékařův pacient - mladík Emil. Prostřednictvím Emila konfrontujeme nejen dvojí rodinné prostředí, ale sami se vracíme zpět do svého dospívání, prožíváme opětovně své první lásky, své chyby a omyly, které život provází a rozplétáme křehké pletivo milostných vztahů. Krásný návrat do minulých časů. Kniha rozhodně stojí za přečtení.