budíček komentáře u knih

Jedna z mých oblíbených klasik, ke které se ráda vracím. Spíš než příběh o lásce, to vnímám jako příběh pomsty. A upřímně Heathcliff je mi jako hrdina mnohem sympatičtější a osobitější než ti uhlazení mladíci z „dobrých rodin“ (i když občas jsem taky jen nad některými jeho kroky kroutila nechápavě hlavou). Kateřina mi byla místy protivná, já ty sebestředné hrdinky nikdy moc nemusela ani v jiných dílech, ale vzhledem k tomu, že u ní se na tom podepsala nejspíše právě i výchova, tak budiž jí to odpuštěno (navíc existují i mnohem protivnější postavy v literatuře). Příběh jako takový zaujme, je místy strašidelný (alespoň co se prostředí, někdy i postav týče), taky propracovaný a promyšlený. Několik linií, které se prolínají a množství postav může pro někoho působit nepřehledně, ale pokud příběh opravdu vnímáte a nečtete stylem „ jen aby to už bylo za vámi“ a vy si to mohli odfajfknout v seznamu, tak se v ději dá orientovat. Já měla trošku zmatek v postavách jen při prvním čtení, ale knížka mě nadchla natolik, že jsem ji pak přečetla ještě několikrát a jistě ještě přečtu.

5 08.06.2013

Opět jsem se pustila do četby Browna. Ano, čtu ho občas celkem ráda a to z několika důvodů. O to víc si pak užívám psaní komentářů…Za prvé je čtivý, a to se mu nedá upřít. Za druhé v jeho dílech se vždycky najde něco, co mě vytočí natolik, že pak nezůstanu v komentářích pouze u chvály, ale naopak mám i důvod ke kritice a za třetí, ty jeho fikce jsou tak oddechové až jsou místy naivní a vtipné. Anatomie lži mě překvapila hlavně tím, že tu nebyl hlavní postavou vševědoucí Langdon. Vlastně v knize nebyl vůbec. To bylo první plus (Ano, v Šifře mi byl ještě sympatický, ale ve Ztraceném symbolu už jeho šarm nějak vyprchal, nebo za to mohl Brownův styl psaní knížek přes kopírák, co já vím…). Taky prostředí bylo zajímavé. Jedna linie – prezidentské volby ve Washingtonu se vší zákulisní špínou a machinacemi politiků, kteří bez problémů zaprodají třeba vlastního bratra, aby dosáhli svého a druhá linie „zázračného“ objevu NASA na Antarktidě. To, že čtenáře Brown skoro 90 stran napíná a neustále natahuje co to vlastně bylo objeveno, nepřekvapí a nevadilo by to, kdyby děj odsýpal s akcí jako třeba u Šifry… Ovšem popisování vlastností boeingu a dalších technických hraček a vybavení mi jaksi absolutně nic nedalo, tudíž první minus. Poté se konečně dozvíte, co to vlastně našli a byť by to v reálu asi „páni“ vyvolalo, tak u knížky jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a přemýšlela, jestli si Brown ze čtenáře nedělá srandu. Když čekáte po tom jeho dráždění a napínání, že objevili minimálně jak sestrojit perpetuum mobile či vyřešit definitivně hladomor, Vám předhodí sice hodnotný objev, který mě ale bohužel ze židle nezvedl (nebo spíš jsem mu ho už předem nevěřila). Pak se klasicky něco pokazí, vlastně zjistí se něco, co mělo být utajeno a nastává další zběsilý boj o život, zatímco ve Washingtonu se dál vesele intrikuje. Hrdinové však vždy najdou způsob, jak se v poslední chvíli zachránit a nebo jim nečekaně pomůže šťastná náhoda (i to je důvod, pro nevěřícný úsměv při četbě). Pak nastane zásadní rozuzlení nebo obrat o 360 stupňů a opět je o zábavu postaráno. Aby toho nebylo málo tak hlavní hrdinka (podobně jako Langdon) trpí nečekaně jistou fobií a jako naschvál se musí pohybovat v prostředí, které jí nejvíc nahání hrůzu. Děj graduje a napětí roste geometrickou řadou, a tak to má u Brownových knížek být. Ale přece jen i přes ty výhrady výše po celou dobu čtení držíte postavám palce, ať se jim to podaří a můžete po otočení poslední strany konečně vydechnout a zklidnit zvýšený tep z té přemíry akce.

Myslím, že k Brownovu stylu psaní jsem se vyjádřila dost už u Ztraceného symbolu a proto nemá smysl to přepisovat znova. Čtivý je a jeho plusy a minusy už jsem tam zmínila. Tohle dílko působilo celkem svěžím dojmem, i když dost možná za to mohlo i to prostředí ledovců a sněhu. Přesto hodnotím nadprůměrně 3,5 hvězdy.

5 08.06.2013

„JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom —
ONDRA: — tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné... za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.
PETR: Já taky ne, člověče.“

Tomuto dramatu jsem se celkem dlouho vyhýbala, ale po přečtení jsem litovala, že jsem ho nečetla už mnohem dřív. Tato hra mě dostala. První mrazení v zádech mě přepadlo v okamžiku, kdy se na scéně objevil mrtvý Jiří a závěrečný odstavec jsem četla opět s mrazením v zádech a navíc bez dechu. Ano, pan Čapek umí zapůsobit na čtenáře. Dokázal přesně vystihnout postavy. Bylo to jako střet dvou odlišných světů, které existují vedle sebe a každý z nich se snaží obhájit své hodnoty. Muži sveřepě hájili své ideály a matka stála osamoceně proti nim a hájila důležitost rodiny a lásky. Jediné co mi celkem vadilo, jak jí neustále opakovali to jejich – „tomu nerozumíš…“ a přitom mi přišlo, že byť svou matku a manželku milovali tak se nepokoušeli porozumět oni jí… Snažili se ji chránit tím, že před ní zlehčovali svůj konec, jako by smrt byla něco banálního a všedního a jednoduchého, ale jejich vzájemný rozhovor, který vedli mezi sebou dokázal, že i oni byli schopní poté pochybovat, zda jim obětování života za ideály vlastně stálo. Tato hra je plná emocí, argumentů jedné a druhé strany a úvah o tom, za co stojí položit život, popisuje důležitost a sílu rodiny a lásky proti nesmyslným bojům a ztrátám a také se samozřejmě zabývá osudem ženy, matky, která ztratí své blízké a stojí před nelehkým rozhodnutím, zda se má vzdát ve prospěch jiných hodnot i svého posledního syna. Jednoznačně 5 hvězdiček a jednoznačně doporučuju…

5 08.06.2013

Dodnes mám z této knihy zakořeněný takový ponurý pocit a přitom paradoxně se mi četlo toto dílko docela dobře (i když je to už nějaký čas, co jsem Zabijáka četla). Dodnes si také pamatuju na tu atmosféru prádelny, i na to jak jsem toho příživníka Lantiera i ty další záporné postavy nesnášela a jak mi Gervaisa připadala naivní tou svou neustálou vírou, že se přece jen vše v dobré obrátí (tou naivitou myslím její vírů v ty příživníky, co se o ně starala, a co na ni kašlali) a přitom se propadala až na dno. A přitom to s ní nevypadalo až tak hrozně, když byla schopná se o sebe postarat po Lantierově odchodu… Další poznatek, co mi utkvěl v hlavě, jak autor dokázal vystihnout, jak alkohol dokáže udělat z člověka trosku (i ten jeho popis deliria). Konec mě zasáhl asi nejvíc, dodnes mám tu scénu uloženou v hlavě i když na druhou stranu pro hlavní hrdinku znamenal nejspíš vysvobození… (za přečtení stojí, a ten nemizící pocit ponurosti, co mě provázel při četbě, přetrval až dodnes ).

Skvělá knížka, která mě nadchla a dostala jsem se k ní úplně náhodou. Když jsem četla názory na ni, tak ji srovnávaly s Brownovými díly. Brownovy knihy se také týkají starých ukrytých tajemství, spolků a symbolů a píše sice o něco čtivěji, ale to je asi tak jediné, co se dá srovnávat, jinak bych je vůbec neporovnávala. Labyrint má totiž nesrovnatelně! propracovanější děj, postavy i prostředí. Řekla bych, že autorka se docela s příběhem vyhrála. Jsou zde dvě linie, současnost, která začíná na vykopávkách poblíž ukryté jeskyně ve Francii, kterou náhodou objeví mladá žena Alice a od tohoto objevu dojde k událostem, které jí začnou měnit život. Jeskyně ukrývá tajemství, které je pro jisté lidi velmi důležité. Alice postupně odkrývá dílky celé skládačky příběhu, seznamuje se s důležitými osobami a také odhaluje hlavní tajemství druhé hrdinky i to, co s ní má společného, i když žily každá v úplně jiné době. Druhá hrdinka Alais žije ve 13.století na jedné pevnosti ve Francii. Její příběh je zajímavější, seznamuje čtenáře s tehdejším životem, prostředím a intrikami... Navíc jsou tu 3 tajemné knihy, které stráží tři strážci a staré tajemství, které se nesmí dostat do nepovolaných rukou. Víc neprozradím, ať ostatní čtenáře nepřipravím o požitek z četby, navíc i anotace popisuje pár dalších prvků knihy. Pro ty, co si užívají v knihách středověk, tajemství nebo odkrývání dávno ztraceného to doporučuju, navíc bych řekla že má autorka k faktům (alespoň co se prostředí týče) přece jen blíž než Brown... :)

5 08.06.2013

Další detektivka ze severu tentokrát z Islandu. Bylo to hodně čtivé (akorát začátek než se to rozjelo byl průměrný) a děj byl tak propletený, že jsem adeptů na vraha tipovala hned několik. Prolínaly se v ději vraždy ze současnosti ale i spáchané za války. A aby byla atmosféra děje dokonalá tak se ponurou mlžnou nocí nesl něčí pláč (jestli to byl duch nebo ne neprozradím, ale autorka ty strašidelné okolnosti nevystihla vůbec špatně...) Není tam tolik krve jako třeba v Hypnotizérovi, ale je to hodně dobrá a zajímavá knížka. Anotace ty zásadní body vystihuje a zbytek si doporučuju přečíst ...

5 08.06.2013

Bradbury je pro mě prostě mistr povídky. Ať už mají nádech hororu (např.Kostra nebo Malý vrah ), nebo jsou ze světa fantazie čí sci-fi. Navíc mají skoro vždy zajímavý konec, občas až děsivý... Bradbury má skvělou fantazii, některé jeho povídky jsou skoro pohádkové a na okamžik vrátí čtenáře do dětství, do světa víl, skřítků či létajících mužíčků (nevím proč ale dost mě bavila a pobavila právě ta povídka o létajícím mužíčkovi), nejradši mám ale jeho sci-fi povídky o cestování vesmírem, jeho pojetí osidlování Marsu nebo Venuše, nikdy nekončící deště, osudy kosmonautů ztracených v nekonečném vesmíru, bez šance na návrat... Opravdu dokáže nádherně vystihnout atmosféru téměř každé povídky, kterou píše. Samozřejmě některé povídky jsou slabší a člověk na ně snadno zapomene, ale o to víc a silněji se pak dostanou pod kůži ty kvalitní.

5 08.06.2013

Život, láska a válka – tři slova, která procházejí celým příběhem a provázejí jeho hlavní hrdiny. Tento příběh jsem četla už několikrát a vždy v něm objevím něco nového. Kdysi ještě snad na základní škole, se mi líbil příběh lásky hlavních postav. Dnes s odstupem let, mě neméně fascinuje jejich touha po životě, byť je beznadějná. Pohled mladých lidí na válku kolem nich je často dojemný a přitom člověku dá mnohem víc, než by čekal. Jejich úvahy o životě a společnosti, ve které žijí, a které se jen jakoby objevují vedle jejich milostného příběhu, jsou neméně silné. Při dočítání posledních stránek mě vždycky mrazí a žasnu, jak silný příběh dokázal autor na těch pár stránkách napsat.

5 07.06.2013

Je to už delší čas, co jsem ji četla, ale tahle knížka s rodinnými přiběhy mě bavila nejvíc, dost možná to bylo i tím, že byla první, co jsem od něj četla. Ostatní (celkem 3 další), co se mi dostaly do rukou už mě tolik nenadchly, protože mi přišly tak nějak na jedno kopyto...

4 18.07.2013

Dílko ne dlouhé rozsahem, zato se pocit z něho dlouho usadí ve čtenáři. Hrdinku Siervu Maríu v den 12-tých narozenin kousne vzteklý pes. Očekává se, že dívka na vzteklinu co nevidět zemře. Když se tak nestane, je to ještě podezřelejší, protože v době, kdy se příběh odehrává, to nebylo běžné. A tak se na už tak divnou dívku dívá okolí ještě víc skrz prsty. Její podivnost má kořeny v její výchově. Rodiče se nebrali z lásky, nikdy neměli žádný hlubší vztah, jen podivné prázdno a láska se z nich nepřenesla ani na dceru. Ta byla nakonec vychovávána otroky, s nimiž trávila většinu času a uznávala jejich víru v amulety a duchy. Navíc měla dívka ve zvyku se po domě pohybovat nezvykle tiše. Nakonec zvítězí pověrčivost a i rodiče uvěří, že je dívka díky kousnutí posedlá. Otec ji následně odveze do kláštera, kde se má podrobit exorcismu. Vymýtání má provést silně věřící kněz, který je 3x starší než Sierva María. Postupně ale jak tráví s dívkou stále víc času k ní začíná pociťovat stejnou lásku jako muž ženě. Nerovný vztah by neměl naději na existenci ani v současnosti natož v tehdejší době, avšak o to intenzivněji ho dvojice prožívá až do poslední chvilky...

Mé první setkání s Marquézem a magickým realismem a doufám, že ne poslední. Opravdu zvláštní atmosféra mezi jednotlivými osobami, samotného domu a vůbec i prostředí příběhu jako takového se drží čtenáře po celou dobu. Zvláštní víra v různé amulety, duchy a podivné bytosti ještě dodá. Navíc dění za zdmi kláštera opisuje i další osudy nejen ten dívčin. Autor dobře vystihuje i charaktery postav. Zvlášť změny u kněze jsou zřejmé dále povrchnost a požitkářství matky, slabost a osamělost otce, pověrčivost společnosti jako celku a mezitím vším dívka, která byla jiná než ostatní děti tehdejší doby. Příběh není dlouhý, je i celkem čtivý, jen některé pasáže vracející se do minulosti rodičů byly občas zdlouhavé a hůře stravitelné.

4 09.06.2013

Největší plus a současně také i minus této knihy jsou popisy. Místy ke knížce i ději absolutně sedí, udávají klidné přemýšlivé tempo a dávají čtenáři okusit atmosféru malířského světa, plného barev, tvarů, štětců, palet, krajin, osob atp. Jindy bohužel působí rušivě a jakoby zbytečně navíc, snad i trošku nudně. Přesto v mém případě převládá naštěstí spíše ten pozitivní dojem, klidného tempa a vychutnávání atmosféry a kouzla slov. Protože i když sama knihy s mnoha popisy moc nevyhledávám, tady mi autorka přesně kápla do noty, některé její obraty mě přenášely do míst, kde si hrdinové rozložili své stojany, namíchali barvy a pak už jen znázorňovali svým umem krajiny na plátno. Příběh samotný mi přišel spíš jako vedlejší linie, jako by šlo hlavně o tu atmosféru a svět umělců, kteří často až fanaticky propadnou své tvorbě. Ale i tak byl samotný příběh malíře Roberta, jeho ženy, jeho milenky a jeho psychiatra zajímavý, a neméně zajímavý byl návrat do 19. století, do dob impresionismu, zahrad a barev a také příběhu jedné tehdejší malířky a její zakázané lásky. Malování mě vždycky zajímalo a bavilo, takže na mě osobně knížka působila velmi dobrým dojmem, i když občas mi už některé popisy taky vadily, ale jinak co se vytvoření atmosféry a vyburcování fantazie týče, tak svou úlohu splnila přesně. Další plus byla obálka.

4 08.06.2013

Podobný koncept jako Na Plechárně plný pohodových a vtipných příběhů jedné party kumpánů, a přesto se člověk bavil. Za záčatku, když autor seznamoval se všemi postavami - Dannyho a jeho kamarády, jsem se smála docela často, nad jejich svérázným přístupem k životu, lásce k vínu i nad jejich charaktery. Jejich příběhy a zážitky byly nevšední, jejich nápady také. Konec jsem čekala trochu jiný, ale neubral na celkovém dojmu a ten byl hodně dobrý.

4 08.06.2013

Tato autorka bývá stylem svého psaní, nebo spíše vypravěčským stylem, přirovnávána k Jane Austenové a po přečtení jejích povídek tomuto tvrzení dávám za pravdu. Alespoň částečně. Samozřejmě že styl povídek není úplně totožný s romány Austenové, ale jistá podobnost se tam přece jen najít dá. Povídky se odehrávají často v období třicátých let minulého století, některé se odehrávají za války. Prostředí povídek je různorodé – válkou zničený Londýn, anglický venkov, byty válkou zchudlých lidí, domy bohatých vrstev ze zašlých časů atp. Postavy jsou zvláštní, nevzbuzují výrazné emoce, ani odpor ani sympatie. Lidé válkou stižení často přežívají ze dne na den, ženy jsou rozmarné a lehkomyslné, protože nic nemá vlastně cenu a kdoví, jak dlouhý bude jejich život. Muži jsou zádumčiví, objevuje se u nich občas střet se zákonem nebo sklon k příživnictví. Téma povídek je různé, ale všechny se zaměřují především na rozpoložení postav, některé mají lehký nádech hrůzy, či jsou s náznakem detektivky, jiné jsou trošku psychologické či se sklonem k romantice – ale ta není vůbec přeslazená, spíš jen zaznamenaná v nepatrných náznacích. Přesto občas mi u povídek něco chybělo, i když nebyly špatné, některé končily moc brzy, jiné zase mohly mít lépe propracovanou pointu atp.

4 08.06.2013

Nemohla jsem si pomoct, poslední stránky jsem dočítala s úsměvem. Pan Vrchlický mě tímto svým klasickým dílem mile pobavil. Často se mi do čtení promítaly i postavy z filmu a před očima se mi odehrávaly jednotlivé scény se známými dialogy, které byly i ve hře. Pro mě osobně velice příjemné a veselé čtení.

4 08.06.2013

Spartakus je po smrti a šest tisíc otroků bylo ukřižováno, zdá se, že všemocný Řím povstání potlačil. Je tomu ale opravdu tak? Kam se ztratily tisíce dalších bojovníků? V pokračování příběhu o boji za svobodu se to čtenář dozví. Zbytky vojsk se ukrývaly v horách a lesích a prožívaly beznaděj až do okamžiku než byla zažehnuta další jiskra volající po sjednocení zbylých a dobývaní nových cílů pod velením Římana Gavia. Autorka ale sleduje obě strany, nejen otroky a jejich boj ale i všemocné mocné v Římě a jejich intriky, plány a zrady. Dochází k novým bojům, novým výhrám a novým porážkám, k rozkolům a zradám a ke konci, který není ani smutný ani vítězný ale plný naděje a nového života...

Autorčin dokonalý styl psaní se nezapře, opět se krásně pohrála se slovy, větami i odstavci. Popisy byly občas poetické, bitvy detailní a charaktery postav výstižné. První díl se mi líbil o malinko víc, ale jinak nemám co vytknout...

4 08.06.2013

Že mě třináctý příběh tolik strhne jsem tedy nečekala. Když jsem knihu otvírala, neměla jsem ponětí, jaký příběh to vlastně budu číst, ani že mě tak pohltí.

Příběh sám má dvě linie. První vlastní příběh mladé ženy Margaret, pracující v antikvariátu, píšící eseje a spisy o lidech, kteří kdysi dávno byli čímsi zajímaví. Je to žena, která opravdu miluje knihy a když jsem četla, to jak popisuje jaký vztah má ke knihám a příběhům, tak mě napadlo, že se s těmi řádky musí ztotožnit každý, kdo knihy a četbu miluje... Nicméně i ona má své tajemství, svůj příběh, svoji zákazanou komnatu, ve které ukrývá svou bolestnou ztrátu...

Právě této mladé ženě se ozve stará a nemocná autorka Vida Winterová, která chce, aby sepsala její život. Tak se čtenář dozví o zvláštním domě, kdesi v Anglii, o jeho obyvatelích a o osudech, které skrývaly mnohá tajemství. Dozví se zvláštních dvojčatech, která byla vždycky jiná než ostatní lidé a že právě ty druhé lidi, často děsila svými kousky... Dozví se taky o duchovi, který se tím podivným domem proplétal jako stín, a který má v příběhu samotném nemalou úlohu...

Nechci prozrazovat děj, který je skvěle vymyšlený i sepsaný a příběh se před čtenářem pomalu zobrazuje jako skládačka, takže ani zdaleka tu k ději nenapíšu vše... Jen že osudy jednotlivých postav se proplétají, i když by to čtenář možná na záčátku ani nečekal...

A nakonec se čtenář dozví i o Třináctém příběhu, který v jedné z autorčiných knih chyběl... záměrně nebo náhodou? Nicméně zaujal natolik, že ho spousta lidí chtěla znát...

Navíc je příběh protkán takovou jemně děsivou a ponurou atmosférou, která trochu připomíná Na větrné Hůrce nebo Janu Eyrovou (obě knihy jsou zde také několikrát zmiňovány). Plný počet hvězd si rozhodně zaslouží.

4 08.06.2013

Uličku Na plechárně jsem si i s jejími zvláštními a svéráznými figurkami zamilovala. Nešlo to jinak :), i když jsem si ze začátku říkala, co na tom Steinbeckovi všichni tak vychvalují... Měla jsem problém se začíst a jeho popisy byly takové ... no jiný styl, než na jaký jsem zvyklá. Ale pak se to nějak zlomilo a já Plechárně podlehla. Nečekaně ! Naráz mi popisy nevadily a naopak přesně vystihovaly a dokreslovaly atmosféru děje. Jako bych se místem procházela společně s hrdiny... Navíc Steinbeckův humor mi tady sedl. Byl jemný i drsný zároveň stejně jako samy postavy. Nejvíc se mi líbily kapitoly, kde se objevoval Li Čong nebo Mackova banda, ale i ostatní postavy si mě získaly. Jen u některých kratších kapitolek mi občas přišlo, že byly trochu navíc. Nicméně ti lidé drsného zevnějšku, co si našli svůj způsob, jak se poprat se životem a přitom měli pořád dobré srdce a úmysly (i když jim plány vždy nevyšly tak jak zymýšleli) mají moje sympatie... :) Bylo to moje první setkání se Steinbeckem, ale v budoucnu mám v plánu se k nějakému jeho dílku vrátit...

4 08.06.2013

Nemůžu říct, že by to nebyl zajímavý příběh, kdepak to co ta ženská v Africe zažila, rozhodně nezažije kdokoli, a popis jejího života a osudu tam stojí za přečtení jenže... Jenže mně přišla místy tak strašně naivní, až jsem si říkala, jestli to fakt myslí vážně. Četla jsem to už nějaký rok zpátky, ale vím, že jsem si tehdy říkala, jestli tak opravdu jedná dospělá ženská nebo nevyzrálá puberťačka (té bych to tolerovala ale dospělé hrdince bohužel už ne), aspoň tehdy mi tak její zkratkovité pobláznění do toho Masaje a její takřka bleskový obrat o 360 stupňů připadalo a myslím, že kdybych četla podruhé asi bych to posuzovala stejně. Nicméně určitě stojí zato si přečíst jaký byl životní příběh Evropanky, která si vzala Masaje a jak nelehký ale přitom i pestrý a nevšední byl její život v Africe.

I tak si myslím, že to je jedna z knížek, kterou stačí přečíst jedenkrát a to co si z ní odnesu mi postačí pro zbytek života (ať už to bude pozitivní nebo negativní), takže znova ji nejspíš číst nebudu.

4 08.06.2013

Vím, že bysme si měli našich klasiků cenit, ale nemůžu si pomoct, pro mě byla četba Stříbrného větru utrpením, pustila jsem se do něho kdysi dávno na základce a to jen proto, že mi češtinářka rozmluvila ať se nepouštím do Kafkova Procesu (který byl dle ní asi vzhledem k mému tehdejšímu věku hůře stravitelnější než výše zmíněná klasika). No nevím, jak je Proces stravitelný, ale Stříbrný vítr byl masakr. Absolutně mi nesedl styl, jakým je napsaný. Já vím poetika první lásky, radosti studentského života, klidné plynutí děje... ale já to dočítala silou vůle, protože mi bylo líto nedočíst, když už jsem se dostala tak daleko...

Myslím, že většina lidí už viděla Želary, tak popisovat tu příběh samotný je celkem zbytečné, kdo neviděl tak mu anotace napoví. Musím uznat, že paní Legátová píše takovým tím krasným klasickým stylem a osud mladé městské ženy, která se ocitá díky okolnostem během války v zapadlé vesničce bez civilizace, zato v okruhu sverázných obyvatel, mě uchvátil. Ano, věděla jsem dopředu jak to skončí a přesto jsem byla dojatá, přišlo mi že hlavní hrdince nějak nedochází, co se vlastně stalo a než si to uvědomila, bylo mi jí líto dvakrát tolik. Zvlášť zajímavé bylo sledovat proměny hl. hrdinky, kdy zpočátku odmítala na tom konci světa žít a jak jí potom i s jeho typickými postavičkami přirostl k srdci (stejně tak její vztah ke svému muži). Paní autorka má můj obdiv i kdyby napsala jen tuhle knížku, protože rozhodně stojí zato si ji přečíst.

4 08.06.2013