boxas komentáře u knih

"Očekávání problémů je ten nejlepší způsob, jak se jim vyhnout."
"Vedení znamená, že prošlapáváte cestu, ne že lidi nutíte dělat věci po vašem."
"Nikdy nezesměšňuj kolegu! A to ani ironickou poznámkou. Bez ohledu na to, jak lákavé to je nebo jak lákavá je pointa."
Chris Hadfield

Tahle kniha se vážně dost špatně hodnotí.
Na jedné straně spousta zajímavostí z "běžného" života na vesmírné stanici i z dlouhé přípravy na let tady na zemi, na druhé straně dost nudný patron, který opakuje, jak on, obyčejný devítiletý kanadský kluk, se rozhodl, že udělá všechno pro to, aby se stal kosmonautem.

Chvílemi jsem se dobře bavila. Víte např. co je jeden z největších problémů kromě ohně na vesmírné stanici?
Chvílemi jsem se poučila. Třeba, že člověk by měl mít sice svůj sen, ale neměl by být tímto snem posedlý. A také, že štěstí přeje připraveným.
Chvílemi mi ovšem Chris Hadfield přes jeho nesporné zásluhy a úspěchy připadal jako nudný patron, který rozdává moudra všem kolem.
Chvílemi jsem Chrise Hadfielda obdivovala. Byl nesmírně houževnatý, trpělivý, předvídavý, odhodlaný a cílevědomý.
Z knihy Astronautův průvodce životem na Zemi mám tedy rozporuplné pocity. Ovšem převažují ty kladné, Chris Hadfield se mi nakonec tak nějak dostal pod kůži a už jsem se ani moc nedivila, že s ním jeho obětavá žena vydržela, ale že ho i podporovala.
P. S. Tak co je velikým problémem na vesmírné stanici, srovnatelným s hořícím ohněm? No přece dobře fungující bezporuchový záchod.

6 05.04.2023

Moc hezká, ale smutná kniha.

4 05.04.2023

Konečně zase jednou čtivé a poutavé zpracování starých mýtů a legend, tentokrát ze severu Evropy.

6 02.04.2023

Na tuhle ženu s nádhernýma modrofialovýma očima a na jejích sedm manželů jsem si vzpomněla v souvislosti s velikým úspěchem knihy Sedm manželů Evelyn Hugo. Je dost pravděpodobné, že právě u Elizabeth Taylor hledala jiná Taylor (Jenkins Reid) inspiraci.
Zatímco ale herečka Evelyn Hugo je pouhá fikce, herečka Elizabeth Taylor si skutečně všechno, co ji v jejím bouřlivém životě potkalo, poctivě a mnohdy velice bolestivě odžila.
Knihu jsem měla mnoho let ve své knihovně a čas od času jsem se k ní vracela. Třeba protože jsem chtěla shodit nějaká kila nebo že mě něco v mém osobním životě trápilo. Dodnes mě mrzí, že nevím, komu a kdy jsem Elizabethiny rady půjčila, a že se mi kniha ztratila.
A mimochodem - zhubnout a být šťastná, nebo aspoň šťastnější, to se podle těchto rad dá!

4 27.03.2023

Zajímavý svět do kterého je zasazený nezáživný příběh.
Ploché charaktery postav bez snahy o prokreslení, nikdo, s kým bych se dokázala ztotožnit, nebo aspoň sympatizovat, místy zmatek a změť jmen, místy nuda. Jako by se autor nedokázal rozhodnout, pro jakého čtenáře knihu vlastně píše.
Poslouchala jsem jako audioknihu a "pohřební" hudební předěly moje rozladění jen zvyšovaly. A Matouš Ruml tomu všemu také nijak kladně nepřispěl.
Závěr?
Čekala jsem mnohem víc. Škoda, přeškoda toho nevyužitého potenciálu!

10 25.03.2023

I když tedy všemu, co je zde sepsáno, ani zdaleka nevěřím, že to tak skutečně bylo, musím konstatovat, ano, je to čtivá a možná i poučná knížka.

5 19.03.2023

Má to všechno, co má dobrý thriller mít - prostředí, napětí, spád a také něco, co Harlana Cobena odlišuje od spousty jiných autorů. Myslím tím určitou uvěřitelnost jeho knih, protože upřímně řečeno, kdo by aspoň jednou nezavítal na některou internetovou seznamku s mlhavým přáním najít tam svůj ideální protějšek?
Kniha je to čtivá, no a jestli občas něco trochu drhne, jestli je tam občas nějak moc náhod naráz, co na tom? Jak říká sám autor, náhody ovlivňují náš život víc, než jsme si ochotni připustit.
Takže za mě dobrý.

8 10.03.2023

Poslouchala jsem jako audioknihu v podání samotného autora a to vážně nemělo chybu! Skvěle jsem se bavila, jak už dlouho ne.

Tak třeba tenhle dialog:
V závěru koncertu praská Kubešovi struna, ale nevyměňuje si ji. Standa je tak dobrej, mizera, že hraje výtečně i bez prasklé struny. Přesto je mou povinnosti, abych mu po koncertě vynadal...
Tebe nenapadlo, že by mohla prasknout? Ty bys ji neunes na to jeviště s ostatníma rezervníma strunama?
Sakra, dyk ti říkám, že nikdy nepraská!
Ale tobě praskla! Uvěříš teď tomu, že praská taky tahle struna?
Nepraská!
Tobě praskla!
To jo, ale jinak nikdy!
Připouštíš ale teď, když ti praskla, že je to možné?
Ne!
Ale teoreticky ano, alespoň to uznej. Stando!
Ne.

10 28.02.2023

Pomalu a jistě se Harlan Coben stává mým druhým (hned po Jo Nesbøovi) nejoblíbenějším autorem napínavých detektivních příběhů.
Líbilo se mi zatím vlastně všechno, co jsem od Cobena přečetla. Nikomu ani slovo není výjimkou. Napínavé, čtivé a na konci si řeknete, jak to celé logicky do sebe zapadlo. Tohle mě bavilo od začátku až do pointy na konci a vůbec mi nevadilo, že s určitou znalostí Cobenova stylu psaní tak nějak tušíte, jak to všechno asi skončí. Jen víc takových knih.

6 26.02.2023

Jak šašci v hadrech obludných
se znaky divných střel
asfaltem dvora dokola
každý jsme mlčky šel,
mlčky jsme šlapali dokola
a každý oněměl.

Co dodat?
Oscar Wilde bohužel velmi dobře věděl, o čem píše.
On! Takový estét, člověk tak milující život a jeho radosti, a najednou se ocitne až na samotném dně... Muselo to být pro něj strašné. Kdyby žil o nějakých 120 let později, byl by dál ozdobou každé společnosti, ve které by se ocitl, a jeho "jinakost" by byla brána spíš jako přednost. Zaplať pánbůh, aspoň v tomto se společnost změnila k lepšímu.
Balada o žaláři v Readingu je především velice smutná báseň. I z tohoto kratičkého úryvku je patrné, jak moc se Oscar Wilde ve vězení změnil. Kam zmizel ten člověk, který napsal Jak je důležité míti Filipa?

5 24.02.2023

Nějak nedokážu sdílet víceméně všeobecné nadšení z této knihy.
Sice jsem se dozvěděla hodně zajímavostí o květeně a fauně Severní Karolíny, z nichž některé mě skutečně překvapily, ale když si odmyslím tuto botanicko-biologickou linku, co mi zůstane?
Plytký příběh jako z nějaké nekonečné telenovely na téma, kterak chudé, opuštěné děvče, pronásledované osudem, se snaží najít si přátele, lásku a především svoje místo v životě.
Tečka.
Všechno ostatní, včetně "záhadné" vraždy, to je jedno klišé za druhým. Je škoda, že autorka nedokázala využít potenciál, který jí vyprávění o kusu krásné přírody poskytlo, a že zůstala tak nějak na půl cesty mezi romantickým příběhem a thrillerem.
Tak snad někdy příště...
A ještě jedna poznámka - tentokrát se mi výjimečně mnohem víc líbil film. Má lepší "tah na branku", sympatickou hlavní představitelku a jsou tam nádherné záběry přírody.

20 20.02.2023

Myslím si, že mnoho takových poctivě a podrobně zpracovaných odborných knih o (nejen) nejstarší architektuře není a nebylo.
Vskutku celoživotní dílo autora Jana Jelínka, klobouk dolů!

1 14.02.2023

Je to bezesporu dobrá kniha, ale upřímně řečeno v Haně dosáhla Alena Mornštajnová takového vrcholu, na který zatím čtenáři žádné jiné její knížky, včetně Tichých roků, ani nedohlédnou.
Aspoň já to tak vidím.

29 14.02.2023

(SPOILER) Tuto hru jsem viděla před lety v jednom z brněnských divadel. A bylo to pro mě jako rána klackem mezi oči. Nikdy jsem už na tu zběsilou, pomstychtivou, zrazenou, zuřící, naprosto šílenou kouzelnici nezapomněla. Jak za sebou doslova a do písmene pálila mosty a jak se nezastavila ve své nenávisti před ničím.
A nezapomněla jsem ani na toho ubožáka Iásóna, kterému se jeho žena po letech už poněkud omrzela a který si přece chtěl jen trošičku užít s jinou.
Chudák ješitný blázen, tak hrubě podcenil svoji ženu! To tedy slavně nedopadl, on, velký bojovník a vůdce Argonautů!
Rozběsněná Médeia všechno zničila, všechny, na kterých Iásónovi záleželo, zabila a pak ho nechala uprostřed vší té spouště samotného, všemi opuštěného.
No jo, pánové, to máte těžký, když po všem, co pro vás ženská udělala a co pro vás obětovala, ji pak chcete honem, honem vyměnit za nový, o dvacet let mladší model a čekáte, že po několika slzičkách a výčitkách vám půjde z cesty.
Vaše štěstí, že kouzelnice Médeia z Kolchidy byla jen jedna. Dnešní zapuzené manželky či partnerky vám udělají spoušť většinou jen v bankovních účtech a vaše děti vám aspoň na Vánoce ukážou někde u branky, nebo je s vámi (a vaší novou partnerkou) dokonce pustí na den do ZOO.

9 12.02.2023

Všimla jsem si, kolik mladých lidí - maturantů mělo potřebu se k Antigoně v komentáři vyjádřit. A také, že jsou to komentáře vesměs pozitivní. Je dobré vědět, že tato prastará hra má i dnes lidem co říct.

Byť by to bylo třeba jen to, že kromě zákonů lidských jsou tu i zákony jiné, vyšší. A také, že některé věci se prostě nemění.
Cituji:
ANTIGONÉ
Však čím bych došla slávy slavnější
než tímto, že jsem bratra pohřbila?
Ukazuje na sbor
Ti všichni by to jistě schválili,
jen kdyby strach jim jazyk nepoutal.
Být tyranem však je věc příjemná,
jak z mnohých příčin, tak i proto, že
smí jednati i mluvit, jak chce sám.

6 11.02.2023

POZOR, MOŽNÝ SPOILER!
To jako fakt?
Ten závěr myslela autorka vážně?
Byl Finn úplně padlý na hlavu? Nebo něco hulil a nepochlubil se nám při svém všezpytování?
Víte, já mám knížky paní, co si říká B. A. Paris, opravdu ráda, jsou napínavé a skutečně čtivé, jenže Přiveď mě zpátky je ta pověstná výjimka, co potvrzuje pravidlo.
První stránky byly vcelku standard, docela dobře rozehrané záhadné zmizení na opuštěném parkovišti, sice trochu klišé, ale proč ne. U knih tohoto typu jsou čtenáři včetně mě velkorysí.
Ale pak už to byl jen jeden velký guláš, do kterého autorka naházela vše, co se podle ní mohlo hodit. Něco jako když Pejsek s Kočičkou dělali dort. Asi v polovině knihy jsem už byla na všechny ty maličké matrjošky, ať s hlavičkami, nebo bez nich, podobně alergická, jako tu v komentářích psal už někdo přede mnou. A když si jich hrdinka koupila dalších dvacet, chtělo se mi knihu odložit.
Vydržela jsem, protože jsem si opakovala, že konec dobrý, všechno dobré. Ale omyl! Konec tomu všemu nasadil korunu. To už je vyloženě závěr jako ze starých pověstí českých a legend lewiských.
Ty dvě hvězdičky jsou za to, že občas na některé stránce či dvou probleskne ta stará dobrá B. A. Paris, na kterou se budu těšit v nějaké její vydařenější knize.

16 10.02.2023

Mám i jiné "ptačí" atlasy, ale tento jsem používala k určení ptáků asi nejčastěji. Připadá mi přehledný a k věci.

7 05.02.2023

Tuto knihu receptů na polévku ( (na velmi kvalitním papíře, se skutečně výbornými fotografiemi) jsem našla vyhozenou u popelnic.
Asi ji nikdy majitel či majitelka ani neotevřeli, protože polévky nevaří, jinak by ji totiž nevyhodili. Tedy aspoň já vůbec nelituji, že mi to nedalo a knihu jsem si od těch popelnic odnesla domů.
Je přehledná, návodná, doplněná spoustou fotografií a je poznat, že recepty nejen někdo sepsal, ale i vyzkoušel. Najdete tu opravdu kde co, od toho, jak správně udělat vývar, přes českou a světovou klasiku, až třeba po studené letní polévky. Všechno z dostupných surovin, přehledně rozděleno podle obtížnosti a časové náročnosti.
Za sebe musím říct, že v tomto případě se v redakci časopisu Apetit skutečně vyznamenali!
P. S. Já už knihu Polévka je grunt určitě do popelnice nevyhodím! :-)

3 04.02.2023

"Být dnes (pozn. v Rusku) u moci je jen způsob, jak si dobře vydělat. Nic víc."
Anna Politkovská

Ruský deník je moc smutné čtení o schopnosti využít všeho a všech na jedné straně, i o neschopnosti proti tomu něco účinně dělat na straně druhé.
Kapitolu o beslanském školním masakru, tedy o teroristickém útoku na beslanskou školu počátkem září 2004, při kterém zemřelo přes 330 lidí, z toho 186 dětí, tak tuhle kapitolu z Ruského deníku Anny Politkovské jsem nedokázala a asi ani nedokážu nikdy "strávit". Osudy přeživších, jejich marná snaha nějak se s tím vším vyrovnat, otázka kdo za to všechno byl zodpovědný, tak o tom všem Politkovská píše rok po těch strašných událostech bez zbytečného patosu, jen s velikým smutkem a pochopením pro pozůstalé.
Ruský deník je kniha stará už bezmála 20 let a co se od té doby v Rusku, v Evropě, ve světě změnilo?
Politkovská nám už další kapitoly do svého Ruského deníku nepřidá. Odpůrkyně ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho kritička byla dne 7. října 2006, v den Putinových narozenin, v Moskvě zastřelena. Vrah se nikdy nenašel.

7 04.02.2023

"Jak krásný den pro vraždění,
tak vonný jako máj,
když všichni tajní z okolí
zmizeli někam v háj...
...a tak všichni zvečera
půjdem vraždit zvesela."

Tedy, upřímně řečeno, ona je ta paní Agatha Christie někdy stejná jako ta její slečna Jane Marplová!
Nenápadně roztrousí po pokoji (i jinde) pár nic neříkajících stop, v textu se objeví pár nic moc nenaznačujících větiček, v určitý čas se na určitém místě objeví pár lidí, kteří mají kromě lásky k chryzantémám a místním drbům už jen jedno společné - absolutní nedostatek jakéhokoliv motivu k vraždě.
A pak začne skutečné divadlo! Na povrch vyplouvají dávno zapomenuté události, zažloutlé staré fotografie se záhadně ztrácejí ze starých alb, vždy zamčené dveře někdo odemkl a namazal, mrtví ožívají a živí umírají...
A do toho jedna zvědavá "neškodná" stará paní s věčným úsměvem na tváři.
Všechny zdánlivé maličkosti do sebe nakonec krásně zapadnou a my koukáme s pusou dokořán.
Bože, jak já mám obě ty ženské ráda! Jak slečnu Marplovou, tak paní Christie!

17 03.02.2023