bosorka komentáře u knih

Baví me to balancování na hraně snu a reality. Baví mě, jak autor nechává čtenáře vlát na rozvěšeném prádle své fantazie (i to, že prádlo občas sundá a poskládá a řekne, bacha, tady už to byl zase jen sen, tak dumej, jak to je vlastně doopravdy). Líbil se mi vztah hlavního hrdiny s jeho mámou a líbily se mi i další postavy, které se v příběhu zjevily. To, jak byli všichni nejednoznační. A byli to vlastně vůbec oni? Skvělé bylo tančení mezi žánry, baletění vzpomínkami. Byly to pohádky, snění nebo detektivka? Pasi Ilmari Jääskeläinen píše poeticky, našlapuje zlehka a jemně, opravdu až tanečními kroky. Četla jsem na ostrově Thassos a často, když vzhlédla, prohlížela si mě nějaká kočka. Seděla na plotě, ležela líně pod keřem, protahovala se nebo nás s nadhledem obcházela. A mně nedalo než přemýšlet, je tohle fakt jen knížka, nebo to kolem je reálné? Nesním já náhodou taky, zatímco kolem mě tančí rej koček?

9 04.09.2018

Při čtení této knihy na mě padal nezměrný smutek, takový ten, který svírá hrdlo, ten, díky němuž je občas těžké se i nadechnout. Všudypřítomný smutek knížku Mischling charakterizuje. Je mořem bolesti, oceánem utrpení, do kterého občas spadne kapka naděje. Přitom je příběh napsán neuvěřitelně poetickým jazykem, je tak jiný než všechny faktické knihy o holokaustu, které jsem četla. O to víc občas bolí, můžu se utěšovat, že je to jen fikce, jenže těch reálných výjevů je tam ažaž.
Je to knížka, kterou bych doporučila, i když její čtení bude bolet a bude z něj úzko.

9 05.08.2018

Ideální čtení pod stan a k vodě. Nenáročná, prostě oddechová knížka. Největší grády jí ovšem dává hlavní postava Josefína, která je vtipná, rázná, i když semtam až přehnaně potrhlá a komická, nicméně ona byla tím, co mě přimělo přečíst si i další knížky, v nichž vystupuje. Slabinou zde byl samotný detektivní příběh, který byl kapku vycucaný z prstu, nikterak překvapivý a vykonstruovaných náhod, díky nimž se Josefína dostala k podstatě, možná až trochu moc. Každopádně, rozhodně mě to neurazilo, ba mnohokrát i pobavilo.

9 23.07.2018

Osm hor je příběh průzračný a čistý jako horský potok, který se jím vine. Krásně přímý, bez větších odboček seznamuje čtenáře s vypravěčem Pietrem, jeho rodinou, kamarádem Brunem a hlavně s horami, které ovlivily celé jeho bytí. Moc pěkné čtení, autor vzdává hold přírodě, klaní se celé její kráse, ale zároveň i její nevyzpytatelnosti. Cestu do hor, těch blízkých i vzdálených popisuje naprosto přirozeně, je vidět, že je s nimi sžitý. Píše o prostém životě, bez příkras, plného dřiny, a přitom tak nadějně nádherného. Člověka donutí přemýšlet, zda je tím, kdo zůstane na té nejvyšší hoře svého života a naučí se ji dokonale chápat, nebo se bude po celý život učit na těch horách okolo.
PS: Tentokrát jako audiokniha. Naprosto parádně načetl Pavel Batěk.

9 18.05.2018

Davida Mitchella mám fakt ráda a jeho styl mi naprosto sedí. Občas se snažím někomu vysvětlit, proč ho tak oblibuju. A vysvětluju to vlastně přepříliš zdlouhavě. Jednou větou to za mě shrnuli na přebalu knihy Hodiny z kostí: "Mitchell dokáže čtenáře nadchnout jak pro skutečný svět, tak pro ten smyšlený." Mě vždy nadchne všemi příběhy, umí i ty záhadné, mysteriózní, ale i ty úplně nejobyčejnější. Co ovšem umí především, je práce s jazykem a s dějem, s těmi se doslova hejčká. Vlastně by tam to nadpřirozeno kolikrát ani být nemuselo, což dokazuje perfektní knížka Třináct měsíců. Ale zároveň tam ani nepřekáží. Mitchell se možná už trochu opakuje, ale jeho fascinace nesmrtelností a stěhováním myslí, posedlost lidskou duší, mi ani tentokrát vůbec nevadila. Hodiny z kostí mě bavily i proto, že jsem opět měla chuť v nich stále listovat zpět, hledat si souvislosti a narážky, objevovat to klubko nenápadně se motající celým příběhem. Někdy mě trochu mrzelo, že se pustilo jiným směrem, než bych čekala a asi i chtěla, ale ono mělo i přes tu klubíčkovitou neposednost svůj smysl.
Závěrečná část pak pro mě bylo jedno z nejvíce skličujících čtení posledních let. Četla jsem dost postapo vizí, ale tahle mě sejmula a bylo mi z ní dost úzko. Snad i pro to, že mi připadala až neskutečně reálná.

9 24.11.2017

O téhle knížce jsem nesčetněkrát slyšela od mámy, která ji četla mnohokrát a stejně tak často mi ji i doporučovala. Já se k ní ale až dosud nedostala a to, že mi skončila v rukou, za to mohla jedna zvláštní událost. Kniha přišla poštou mému muži od autorčiny dcery. Pak chvíli ležela na vršku hromádky připravených knih, až mě jedno ospalé sobotní odpoledne přesvědčila, že nastal její čas. Že já ji nenašla dřív, říkám si. Budu to teď muset této útlé knížce vynahradit a mám ten dojem, že půjdu v máminých šlépějích a zanedlouho ji budu nesčetněkrát doporučovat svojí dceři.
Přemýšlím, co napsat, aby to neznělo jako klišé, protože tahle knížka opravdu není klišé. Je ale milá a pohladí po duši, vykouzlí úsměv na rtech a zahřeje u srdce. Neubráním se zkrátka tomu používat tyhle fádní fráze. Knížka je ale opravdu chytrá a vypravěčka má nejen byt plný fantazie, ale i sklep zaskládaný humorem, půdu nacpanou vypravěčským talentem a dům napěchovaný literárním umem. Krom toho všeho je výbornou průvodkyní Malou Stranu, vybavena přesným okem sledujícím nádherné místní postavy. Moc dobře se čte o slavičím zpěvu, kominících děsících kamnáře, výlovu čertoveckých sumců nebo o místních vykřičených domech. Lekající se uklízečka, co i se závěsem hopsla do Čertovky mě rozesmála a culím se i teď, když o ní píšu. Culím se, když píšu o knížce Jindřišky Smetanové.

9 13.11.2017

Je to tak vtipné, tak praštěné, tak křehké, hořké i smutné. Příběh téhle prazvláštní rodiny jsem četla se sevřeným hrdlem, občas jsem dusila smích, občas pláč. Dočítat tuhle knížku v metru fakt není dobrý nápad. Ale jinak jsem měla chuť předčítat nahlas, aby si všichni užili ty parádní fantastické nápady, za které autorovi velký dík. 4 a půl.

9 10.08.2017

Umina verze je trochu jiná než další Haklovy knížky. Hakl a sci-fi, Hakl a umělá inteligence? To jako fakt? Fakt a navíc to funguje. Místy je to jemné, místy dokonce (jak jsem s údivem zjistila) i dojemné.
Pro Emila Hakla mám slabost. Mám slabost pro jeho věty, pro slova, jimiž oživuje své příběhy. Jsou úderná, originální, nepopsatelná. S Haklem fakt ráda kráčím krajinou, tou pražskou zejména. A mám chuť číst ho nahlas, číst ho rychle a pomalu, mluvit, vykřičet, odříkat, zarecitovat. Tohle jsou texty, které je potřeba přitlouct na roh ulice místo cedulí se jmény ulic. Tohle jsou odstavce, které bych vepsala do chodníků, vyryla do laviček po cestě a vytiskla na sloupy. Abych je mohla číst každou chvíli na cestě kamkoli.

9 27.01.2017

Ruta Sepetys píše krásně, vlastně jednoduše, prostě a syrově a přitom tak chytlavě a úžasně. S obrovskou pečlivostí na sebe nenásilně staví jednotlivé kostky, z kterých tvoří vysokou vež. A každému je přitom jasné, že tu věž nemůže vršit donekonečna. I když tak činí pozvolna, je jen záležitostí času, kdy kostky vespod neudrží tu poslední a samou tíhou se sesypou. Vše k tomu spěje a když se to v její knize stane, mrazí to až do morku kostí. Příběh, který je neobyčejně silný, je postavený na tragických reálných událostech druhé světové války. Do něj jsou zasazeny postavy nejpíš také trochu inspirované těmi reálnými. Její literární postavy jsou ovšem obzvláště životné, obdařené naprosto uvěřitelnými vlastnostmi, ať už jsou pozitivní, či negativní. Mají svá tajemství, která autorka pomalu rozkrývá a která čtenáře nepustí až do samotného konce. Díky moc, Ruto Sepetys, že se věnuješ svým kořenům, že mě seznamuješ s historickými událostmi, které byly pro tvé předky zásadní a které nejsou pro širokou veřejnost tak známé. Ráda po přečtení některých knih pátrám dál, miluju knížky, které po odložení zůstávají v hlavě i nadále. A to Sůl moře je.

9 18.10.2016

Tak tohle teda byla hra s čtenářem, jak se patří! Co je pravda, a co ne? Je to, co Delphine de Vigan napsala, opravdu dle skutečnosti? Aspoň trochu inspirováno, nebo úplně vymyšleno? Proč vlastně čtenáře či diváky tak moc fascinují příběhy založené na skutečnosti? Jsou lepší než ty zcela vyfabulované? Miliony otázek zanechá v hlavě próza mé oblíbené autorky. Chvílemi jsem si říkala, hmm tady už to teda přehání, tady to je trochu moc, načež ona zasadila zase další úder, který vše převrátil jinam. De Vigan píše výtečně, střídá žánry, v rámci jedné knížky esej, thriller, podobenství, mystifikace. Prostě - zase mě dostala, i když jsem po přečtení měla pocit klubíčka, s kterým si ta kočka pohrávala docela divoce.

9 27.06.2016

Anthony Doerr je náramný autor, píše nádherně, což už jsem měla tu možnost poznat u knížky Jsou světla, která nevidíme. Soubor povídek Zeď vzpomínek je jako vyhlídková jízda do minulosti v otevřeném kabrioletu. Pomalá, ale plynulá a naléhavá. Výhledy z auta jsou různé, někdy nadějné, někdy posmutnělé, ale vždy melancholické. Jedeme na sedm výletů, sedm cest do různých zemí, do různých duší, různých osudů. Každý je trochu jiný, ale v každém poznáváme autorův rukopis. Ten je zvláštně plastický, nechá nás přímo se vcítit do svých postav a až fyzicky s nimi prožívat. A po dočtení zbývá zvláštní smutek v duši, ne plačtivý, ale klidný, smířený. Kromě něj ale zůstává také hebký pocit něčeho moc krásného a povedeného.
To, co mi malinko vadilo na "Světlech", byla závěrečná doslovnost, pocit, že autor říká víc, než musí. V povídkách končí mnohdy otevřeně, náznaky, a to se mi líbí mnohem víc. Vypíchla bych titulní Zeď vzpomínek, Řeku Nemunas a Život po životě. (Jediná z povídek mi moc neutkvěla a to krátká Demilitarizovaná zóna.)

9 07.04.2016

Tahle kniha mě nejprve zaujala obálkou, obcházela jsem ji v knihkupectví a pořád mě lákala. Nejprve jsem si tedy zjistila, o čem je a jestli vůbec má smysl do ní investovat a nakonec to udělala. A popravdě nelitovala. V rámci žánru se jedná o hodně slušnou knihu, extra pak zajímavou svým námětem. Čte se velice rychle, ale rozhodně se na ni rychle nezapomene, protože téma je až filozofické a nutí hodně přemýšlet. Točí se kolem práva na život - kdy nenarozené dítě na život má na něj nezpochybnitelné právo, rodič ho musí přivést na svět i za cenu toho, že dítě nebude chtěné, může ho pak třeba odložit u kterýchkoli dveří a nový "majitel" ho musí přijmout a vychovávat. Ale jen do jeho 13 let, protože 5 let v životě dítěte není hájeno a právo žít v této době de facto ztrácí, do 18 let ho můžou rodiče, ti právoplatní i adoptivní, případně sirotčinec nechat rozpojit. I když rozpojení podle pravidel této společnosti není smrt. Rozpojený technicky žije dál, i když v mnoha různých tělech. Téma až mrazivé. Jak moc zasahuje nová část do života toho, který rozpojený díl přijme? Lze se s rozpojením smířit? Knížka Bez šance je napínavá a sžíravá, hlavní hrdinové rozhodně nejsou černobílí, ani zcela předvídatelní. V rámci "odpočinkové" litaratury pro mě rozhodně překvapení. Ale přitom se o ní vlastně nedá říct, že je odpočinková, ač se čte jedna báseň.

9 21.03.2016

Nelze nedat nic jiného než plný počet, i když je kniha vlastně jen vyprávěním bez nějakých výrazných literárních kudrlinek. Ale ten příběh je natolik silný, že přiková a čte se zatajeným dechem. A i když známe pointu, nevadí to ani trochu. Protože to, co Vrba popisuje, ty neskutečné hrůzy, které se v Osvětimi děly a které jsou vlastně nepřenosné, je základním kamenem knihy. Vlastně je i neskutečné, jak se jemu samotnému podařilo přežít, byl podnikavý se silnou touhou přežít, ale přesto potřeboval nejen ostré lokty, ale i trochu štěstí, které se mu nakonec dostalo i při útěku. Přestože on sám těmi největšími hrůzami proklouzl nakonec jak úhoř, nebyl lhostejný k ostatním a osudy dalších vězňů se ho dotýkaly mohutně. O to šílenější mi přišlo, že jeho apel na výše postavené, aby se pokusili ty hrůzy zastavit, se setkal zprvu s nepochopením. Silná kniha!

9 19.07.2015

"Na popsání holokaustu nejsou slova." To potvrdila v jednom rozhovoru i Dita Krausová, která je předobrazem titulní hrdinky knihy Osvětimská knihovnice. Autor se o to však s pomocí svědků, lidí, kteří přežili, i literatury věnující se tomuto tématu snažil, co to šlo. (A nejen on.) Ač jsou přestalé hrůzy určitě nepřenosné, tato kniha se mě dotkla opravdu velmi. Dočítala jsem ji se staženým hrdlem a uvědomuji si, že na popsání dojmů z ní nenacházím těch správných slov ani já. O holokaustu jsem už četla i viděla mnohé, ale stále mě příběhy z tohoto období dostávají do kolen. Hrozné, neskutečné. A v této knize vše pozvedává nahoru nezměrně statečná, optimistická, drzá a divoká holka - Dita Adlerová. Díky ní mi připadala knížka zvláštně nadějeplná, i když jsem věděla, že těžko čekat zázraky (navíc, když člověk už ví).
Takhle kniha mě donutila číst o tématu dál, hledat si články o rodinném táboře, Fredym Hirschovi, Rudolfu Vrbovi a dalších, přidat si do záložky "Chci číst" další knížky z tohoto období (přestože vlastně nevím, jestli o něm chci zase hned číst) a to je hodně, to o knížce vypovídá mnohé. Z hlavy se rozhodně nevykouří.

9 15.06.2015

Jsem nadšená, knížka se přesně vsunula do mé aktuální nálady a naprosto mě dostala. Vtipná tak, že jsem byla neustále v pokušení něco z ní lidem kolem sebe předčítat. Literární perlička, která útočí na všechny smysly. Neurvale zábavná, tělesná i duchovní, napínavá i lenivá, chutná i nechutná (učesaná neučesaná, chtělo by se dodat). Připomíná místy Váchala, místy Brdečku s Lipským. Detektivní zápletka navnadí spolehlivě a co na tom, že komisař má velice intuitivní a pro čtenáře současných superdetektivek nepříliš deduktivní styl vyšetřování. Zápletka je v tomto případě jen kostřičkou, která je ovšem obalena tunou prvotřídního masa. Po dočtení Mlýnu na mumie mám potřebu přečíst vše, co autor kdy napsal, i kdyby to mělo být srdce vyryté do školní lavice. Jedinou chybu kniha měla, při jejím čtením jsem měla neustále hlad a chuť na vychlazený žejdlík (a vůbec i jiné chutě).

9 29.04.2015

"K životu přistupovala vážně, téměř nikdy se neusmívala, mluvila jen, když měla co říct, úplně postrádala smysl pro humor..." Popis jedné z hrdinek Slepé mapy, Alžběty, jako by charakterizoval celou knihu. Příběhy tří generací žen procházejících napříč 20. století jsou vlastně vcelku zajímavé, nicméně vůbec mě neoslovil styl, jakým je kniha psaná. Je to jen vyprávění, chybí přesah, chybí otázky, chybí duše. Knížka je stejně praktická, vážná, suchá a cituprostá jako Alžběta. Předkládá přesně vypilované příběhy jeden za druhým bez zadrhnutí jako na běžícím pásu, který vyflusává co minutu stejný výrobek. Čte se to docela dobře, ale pro mě je to studené a něco tomu chybí, něco, co chytne za srdce - zvlášť v tak silných příbězích, které autorka předkládá. Čte se to dobře, než se ovšem chopí slova Anežka, pak mě přestalo i bavit číst a spěchala jsem, abych už to měla za sebou. Ženské postavy jsou nesympatické a nepříliš věrohodné, navíc i dějinné zápletky jsou vlastně klišovité a stereotypní. Škoda, ale asi jsem čekala víc.

9 25.03.2015

Tak smutné, tak drsné, ale tak strašně silné. Příběh Liny, její rodiny a dalších Litevců, za války odsunutých do pracovních táborů, mě neskutečně vzal za srdce. Tahle část historie je asi neprávem opomíjena, odsunuta do pozadí, protože ji zastínila válka, a krutost, s níž se setkaly pobaltské národy z rukou Stalina, tak trochu zapadla. Knížka Ruty Sepetys připomíná, co se dělo a připomíná to moc krásnou formou, prostým psaním, které je zvláštně syrové a přitom tak trefné. Skvělé jsou prostřihy do "starého" života a to, že Lina i v prostředí, kdy byla nucena velice rychle dospět, je pořád jen patnáctiletá holka s jasnými názory i s adolescentním vzdorem. Láska, soudržnost, přátelství, obětavost, to vše je v nesmírně krutém příběhu, z kterého kromě toho utkví také zima, hlad, nemoci, násilí a nepochopitelná zloba.

9 06.03.2015

Dost dlouho mi trvalo, než jsem přestala čekat, kdy už se ten Harry objeví. I když jsem věděla, že v Synovi není, mám ho natolik spjatého s Nesbovým psaním, že bylo těžké myšlenku na něj opustit. Ale povedlo se a nelitovala jsem. Syn je trošku jiný, je to spíš thriller než detektivka, ale čte se moc dobře, a i když člověk leccos tuší, příběh nezklame. Postavy jsou perfektně dvojsečné a jejich chování donutí přemýšlet o odpouštění a trestu. Lze trestat vinné, ač nejsem "rukou zákona"? Je to morální, či ne? Kdo je tady ten dobrý, a kdo špatný? Odpoveď nejspíš nedostaneme, ale otázky v hlavě přetrvají. Slušné, Jo Nesbo ukázal, že umí moc dobře i jiné příběhy než s Harrym Holem. Což jsem si například u Lovců hlav nemyslela.

9 24.12.2014

Už několik minut přemýšlím, co napsat o knize Kam létají vrány a nedostává se mi slov. Ač měla kniha 900 stran, bylo mi líto, že končí. Ač jsem četla, co to šlo (i v metru přejela stanici), už kolem půlky knihy jsem zpomalovala, protože jsem nechtěla, aby skončila. A teď je to tu, mám ji za sebou a nevím, co napsat. Nesmírně mě oslovila a odkládala jsem ji se slzami na kraji a sevřeným hrdlem. Je to velký příběh o pochroumaných duších, vině i nevině, událostech, které poznamenaly všechny zúčastněné a některé dosti fatálně. Odehrává se na vojenské letecké základně v 60. letech, kdy je svět ovlivněn studenou válkou, hrozbou jaderné katastrofy a přitom v lidech stále ještě doznívají hrůzy světové války. Do vcelku obyčejných životů obyvatel základny kromě globálních problémů vstupuje vražda devítileté dívky. Autorka nepíše detektivku, ale drží čtenáře v napětí až do konce, kdy příběhy všech poskládá do stavebnice, kde všechny dílky zapadnou na svoje místo. A opět jako u její předchozí knihy Padněte na kolena jsem si říkala, že obdobná témata jsem sice už četla, ale i tak se knížka četla sama a nerada ji opouštím.

9 09.03.2014

Nedosahuje až k výšinám Nikdykde či Amrických bohů, ale po dlouhém zvažování prostě musím dát pět hvězd - tedy abych byla spravedlivá, je to spíš 4 a půl. Vcelku krátký příběh (taky měl být původně jen povídkou), ale napěchovaný gaimanovskou fantazií, krásnými obrazy, které mi před očima letěly v podobě animovaného filmu. Některé motivy byly podobné jiným jeho příběhům, ale vůbec to nevadilo. Byla to v podstatě taková jednohubka, která mě ale opět sebrala a dala mi opět pocít, že jsem Gaimanovou téměř nekritickou obdivovatelkou. A vím i proč, on umí tak vtáhnout čtenáře do děje, že příběh spoluprožívám. Z úzkosti hrdiny je mi také úzko, až mám hruď sevřenou, čeho se oni bojí, z toho mám také reálný strach. Když si kluk vleze do horké vany s hrníčkem horké polévky, také mi bylo příjemně teplo, když jí "rajče toho druhu, co skutečně nějak chutná", musela jsem si dát rajče s ním. To všechno na Gaimanových příbězích miluju, že je spoluprožívám a z hlavy se jen tak nevykouří.

9 14.09.2013