BabaJaga11 komentáře u knih

Bestsellery příliš nevyhledávám, ale tady mě nalákal fakt, že se příběh odehrává v bažinách. Oj, jak já miluju bažiny! Sice jen ty naše malé, české, moravské a slezské, ale bažina je zkrátka fenomén, který vyvolává buď strach, anebo nadšení.

Byť životní příběh hlavní hrdinky byl hodně drsný (naproti tomu můj život byl od dětství vcelku normální), zjistila jsem, že láska k bažinám není to jediné, co máme s Kyou společného. I když... vlastně to všechno tak nějak s bažinou souvisí... samota, klid, alespoň zdánlivě, protože všude kypí život a člověk nikdy není sám. Jenomže tohle většina lidí nikdy nepochopí.

Neměla by se ta holka trochu bavit? Zajít mezi lidi? Nemůže se aspoň snažit být normální? No, tak tohle taky znám :-). Jakoby fakt, že člověk nechodí na zábavy, znamenal, že má nudný život. Většinou je to ale naopak.

Přiznám se, že závěr mě zaskočil. Myslela jsem, že příslušné rozuzlení tam už nebude, hlavně mě ale překvapilo, že bylo takové, jaké bylo. Dojem z knihy mi to nijak nepokazilo, spíš mi to přišlo určitým způsobem líto... ale na druhou stranu chápu, že asi jinou možnost Kya neviděla.

Původně jsem si knihu zadala do ČV 2021 jako knihu, která je vyprávěna retrospektivně. Nakonec ale měním na titul, kde hraje důležitou roli dopis. On je tam zmíněn jen velice okrajově – dopis v modré obálce. Ale moc dlouho mi vrtalo hlavou, co by bylo, kdyby si ho přečetla Kya. Anebo kdyby ho její matka nikdy nenapsala, kdyby ho poslala dříve nebo později... možná by Kya dostala šanci na normální život... možná by ale také nebyla znalkyní bažiny, její životní příběh by byl zcela jiný... a možná by to byla škoda!

Je vidět, že autorka bažiny zná, bažiny miluje a byť to v knize není nikde uvedeno, kdoví, zda nám nevyprávěla příběh, který se někdy skutečně stal. Kniha obsahuje krásné popisy přírody, ale i dostatečnou dávku napětí, aby přitáhla i méně trpělivé čtenáře. Každopádně všem milovníkům přírody a bažin zvláště vřele doporučuji k přečtení!

106 01.02.2021

Tuhle bichli jsem zvládla přečíst za pouhé tři dny. Prostě se jen tak nedalo přestat... Asi jako většina čtenářů jsem byla zvědavá, jaké to je, když příběh vypravuje Smrt. Nebude to divné? Není! Je to svým způsobem uklidňující. Až přečtete, pochopíte, co tím myslím.

Ano, ten příběh je ve své podstatě smutný a když si uvědomíme, co všechno Liesel prožila, jaké hrůzy ji postihly... Skutečně to chtělo obrovskou odvahu žít dál, jenže tehdy to lidé asi viděli jinak. Byli rádi, že přežili. Najednou jim pomohli i ti, do nichž by to člověk dříve neřekl. Občas se stal zázrak a někdo se vrátil z fronty nebo z koncentráku, někdo, koho už dávno měli za mrtvého. Liesel vlastně spolu s každou děsivou ztrátou potkal i zázrak. Snad jako odměna za její nezdolnost a ryzí charakter. Snad jako příslib do budoucna – svět není tak zlý, jak se ti v tuto chvíli jeví.

Kniha je nesmírně čtivě a citlivě napsaná, takže bych se nebála dát ji k přečtení i starším školákům. Možná by si uvědomili, že mají velké bohatství – vždyť asi sotva někdo musí krást knížky, když si chce nějakou přečíst – ale možná zároveň i chudobu – vždyť kolik dospělých má čas napsat a ilustrovat dětem knihu? Učit je číst? A kolik rodičů je svým dětem opravdovým vzorem, takovým, před nímž blednou i hrdinové dobrodružných knížek, takovým, jako Hans Hubermann?

97 07.01.2021

(SPOILER) Kniha je velice čtivá, při čtení MHD jsem si musela dávat velký pozor, abych nepřejela výstupní zastávku :-). Příběh několika generací rodiny Anežky Sýkorové je příběhem lásky i tragédií, jak už to v životě chodí. Řada postav, jakkoli měly i své slabé stránky, mi byla sympatická, asi právě tím, jak realisticky jsou vykresleny: Anežka, Alžběta, Ignác, Jakub...

Podobně jako v knize "Hana" jsem však i zde narazila na momenty, kdy jsem si říkala, že tak by určitá postava v dané době určitě nemluvila nebo nejednala. Taky to, jak šla Anežka nahlásit svého prvního manžela na SNB, v naději, že mu bude znemožněna emigrace a zůstane doma, mi připadalo naivní a málo uvěřitelné, vzhledem k tomu, že rodina Anežky se již dříve stala pro režim nepohodlnou a doma se o tom otevřeně mluvilo. Na dané zápletce je vystavěna velká část druhé poloviny knihy, ale myslím si, že šlo použít i nějaké trochu realističtější verze zápletky, aniž by tím příběh utrpěl. Každopádně motiv viny a jejího prožívání Anežkou po další dlouhé roky autorka vykreslila velmi přesvědčivě. Kniha nám mimo jiné připomíná, že někdy stačí jedno špatné a ukvapené rozhodnutí, které navždy změní život nejen nám, ale i mnoha lidem kolem nás – a týká se to i dalších postav, nejen Anežky. Někdy ani nemáme možnost volit správně, jen mezi větším a menším zlem – a nemusí být vůbec snadné rozpoznat, které z nich je to menší. Proto je tak ošidné soudit lidi jen na základě jedné události, kdy ani neznáme kontext...

93 27.03.2022

Kniha se čte moc dobře, je napsaná prostým, ale pěkným jazykem. Originální je rozdělení na tři dějové linie podle toho, kdo příběh vypráví, v rámci každé jsou pak prezentovány události z určitého období. Díky tomu se autorce podařilo do románu, který není nijak rozsáhlý, vtěsnat život tří generací. Líbí se mi i obálka, která toho vlastně spoustu prozrazuje – jenže to pochopíte až o něco později.

Knihu jsem si zvolila do letošní čtenářské výzvy kvůli tomu, že pojednává mimo jiné o holokaustu. Tragédie Hany však začíná mnohem dříve než je nucena spolu s dalšími židovskými spoluobčany nastoupit do transportu a pokračuje i po válce. Jako kdyby se Hana provinila už tím, že se narodila... Spíše introvertní, slušná a až do dospělosti rodičů poslušná dívka... jednou neposlechne, a má to nedozírné následky. Ale lze mladé dívce vyčítat, že se zamilovala? Věřila v to lepší v člověku, věřila, že "ani tam" to nemůže být tak zlé, že přece i nacisté jsou lidé, že všechno zlé pomine a po válce se všichni vrátí domů... ale byla zrazena, ponížena, připravena o své nejbližší kromě jediné sestry. A nemůže se zbavit pocitu viny za to všechno... kdyby tenkrát bývala poslechla matku!

Z Hany se stala podivínka... kromě sestry Rosy se jí nikdo nesnaží pomoci. Hana působí navenek pasivně, nikdo neví, co úsilí ji stojí vyjít ze svých stereotypů a čas od času navštívit sestřinu rodinu. I to však později končí tragédií... Hany mi bylo nesmírně líto. Chyby děláme všichni. Denně se musíme rozhodovat o mnoha věcech. Někdy volíme tak, jak bychom nikdy nevolili, kdybychom tušili, co to přinese nám nebo našim blízkým...

Hanu v podstatě zachrání její neteř Mira. Dle anotace se zdá, že Mira je obětí nepřízně osudu – a vskutku, jako dítě byla nucena se vyrovnat s obrovskou tragédií. Jenže Mira je jiná povaha – živelná, toužící po dobrodružství, extrovertní.

Kniha je inspirována skutečností a i když hrdinové jsou smyšlení, autorka studovala dobové dokumenty a některým ze svých postav přisoudila příběhy, které se skutečně staly. Trochu mě jen zarazily některé epizody, týkající se období po 2. světové válce. Nebylo jich moc, ale místy chování některých postav a jejich myšlenkové pochody neodpovídalo dané době a bylo dost přitažené za vlasy. Třeba dva školáci ve věku 9–10 let, kteří plánují vraždu stejně staré dívky, navíc způsobem, jako ze současného krimithrilleru. Přitom bez několika vět, které toto popisují, by se příběh velmi dobře obešel. Uvažovala jsem, že za tyto nesrovnalosti, jež si možná řada čtenářů ani nevšimne, dám hvězdičku dolů. Ale závěr knihy, který není ani laciným happy endem, ani další tragédií či rozpačitým přešlapováním, závěr, který dává naději, že i s krutými ranami na duši lze žít a jednoho dne se možná začít i lehce usmívat, mě přesvědčil, abych dala plný počet.

93 09.02.2020

(SPOILER) Četlo se to moc dobře, což je dáno i strukturou knihy, kapitoly nejsou příliš dlouhé, ale ani ne příliš krátké (takové "sekané" texty, jako se v současnosti objevují v mnohých knihách, zrovna nemusím, nejsem pak schopna si nic zapamatovat). Hlavní hrdinka mi byla od začátku sympatická svými znalostmi o přírodě, schopností ji vnímat v její celistvosti i jakousi přírodní spiritualitou. Podivínství pro mě bylo plus minus v normálu, my biologové jsme totiž všichni tak trochu trhlí, bez ohledu na to, zda jsme profíci nebo amatéři. Ale jak autorka postupně odkrývá, co se stalo, že mladá Sára bydlí v polorozpadlé chatrči a živí se sběrem hub, začala jsem k této "podivínce" pociťovat stále větší obdiv. Myslím, že v její situaci by řada lidí raději skoncovala se životem. Sama jsem takovou hrůzu naštěstí nikdy nezažila. Ale bohužel vím, že řada vzdělaných lidí ve vysokém postavení se vyznačuje něcím podobným, jako Sářin otec - nedostatek empatie, lhostejnost k pocitům a prožitkům druhých. A zbabělostí přiznat chybu, neřku-li zločin. Jejich okolí je pak svým patolízalstvím velmi často udržuje v přesvědčení, že se vlastně nic tak strašného nestalo. Přece je to slušný člověk a v jeho postavení ho nemůžeme kritizovat, to se nesluší, že? Uživatelka Petra 21 mi svým komentářem mluví z duše!

87 20.06.2022

Tohle mě opravdu dostalo, až tak, že se knížky nedokážu vzdát, v naději, že si ji někdy přečtu znovu. Je to pestrá směsice všeho – rozmanitých jazyků, emocí, postav, vážné, smutné až tragické situace střídá jemný humor. Někdy vytryskne mezi stránkami tak silně, že se musíte smát nahlas. Alespoň já jsem si nemohla pomoct.

Uprostřed války byl prostor nejen pro hrdinství, ale i kamarádství, lásku – a někdy doslova zázraky. Takové, co se skrývají v každém obyčejném, naplněném životě. V knize je plno postav, které mi přirostly k srdci – Pelagia, Antonio, Carlo, doktor Jannis, Drosula...

Čtení tohoto románu pro mě bylo tak neobyčejným zážitkem, že mi teď všechny další knihy, které čtu, připadají jen průměrné.

83 16.09.2021

Kniha se mi četla moc dobře, i když jsem z ní malinko na rozpacích, proto nedávám plný počet hvězdiček. Líčení osudů hlavní hrdinky a její rodiny a blízkých je určitě pěkně a působivě popsané, o tom nebudu polemizovat. Trochu mi ale vadilo, že v knize není žádná předmluva nebo doslov, kde by autorka alespoň v hrubých rysech ozřejmila, co je pravda, co fikce a co se úplně přesně neví (jako např. údaje o počtu obětí – jasně, lze dohledat na internetu, jenže údaje se různí a mně by zajímalo, s čím autorka pracovala, z čeho vycházela). Byl příběh Gerty založen na příběhu skutečně žijící ženy, anebo do ní autorka soustředila osudy více osob?

Hlavní hrdince Gertě jsem zpočátku moc držela palce, aby se vše zlé v dobré obrátilo. Ústrky ovšem zažívala i později, i když se směla do Brna vrátit. Jenže jak stárla a přetrvávala v ní nenávist, přesvědčení, že jí všichni jen ubližují (nechci to zlehčovat, ale ublíženo bylo mnoha lidem všech možných národností, kteří měli rodiče, za jejichž činy nemohli), musím přiznat, že mi tím už pěkně lezla na nervy. Myslet si, že všichni jsou zlí a proti nám, si sice můžeme, jenže nejvíc tím nakonec ublížíme sami sobě a svým nejbližším. Čekala bych minimálně to, že hlavní hrdinka postupem let dojde k závěru, že to všechno, co se dělo, mělo nějaké příčiny, že i když ne ona sama, tak někteří členové její rodiny na ten neblahý pozdější vývoj "zadělali" a že nic nelze posuzovat izolovaně. Že nespravedlnost byla páchána na obou stranách a bohužel to semlelo mnoho nevinných lidí, že ona zkrátka měla obrovskou smůlu... Ale že tím, že se izoluje a na každého bude hledět jako na nepřítele, si nepomůže. Nu, nedočkala jsem se. Nejspíš to byl záměr autorky, ke konci totiž nechává promluvit již dospělou Gertinu dceru, s kterou jsem v mnohém souhlasila. O to víc mě zajímalo, zda příběh Gerty byl napsán na základě konkrétního osudu, anebo si autorka tuto v podstatě politováníhodnou hrdinku vymyslela. Mnoho lidí, kteří přežili nesrovnatelně horší události, totiž později překvapovalo obrovskou vnitřní silou a optimismem... ale nechci tvrdit, že to musí být pravidlo a že člověk nemá právo zatrpknout.

Ještě mě zarazila jedna věc – snaha vylíčit ústy hlavní hrdinky poválečné Brno jako ošklivé město, kde vše, co stálo zato, bylo zbořeno, kde převládá šeď – v ulicích, ve tvářích lidí (po pravdě, na neustálé vyjádření o šedi v našich městech, životech, atd. v souvislosti s obdobím před rokem 1989 už jsem notně alergická, já měla krásné barevné dětství a fakt nevím, kde mnozí ti, co tehdy ještě ani nežili, všechnu tu údajnou šeď viděli či zažili), kde není dostatek zábavy, kde nádraží je vylidněné (ta zmínka se týkala tuším 2. poloviny 60. let – doby, kdy do Brna do školy dojížděla moje máma a která popisuje, jak nádraží bývalo narvané a co všechno ve městě bylo... rozhodně z jejího vyprávění nevypadá jako šedé a nudné město). Ty čtenáře, kteří Brno neznají, chci ujistit, že v centru a jeho okolí je řada krásných historických budov, které rozhodně vznikly dávno před 2. světovou válkou, tedy opravdu nebylo vše zbouráno. Samozřejmě v posledních letech dostaly mnohé z těch domů novou fasádu a vypadají veseleji, pokud je tedy někdo už nestačil posprejovat. Vzpomínám si, jak mě před lety navštívila kamarádka z Německa, která nesmírně obdivovala historické domy v místech, kde jsem si jich já do té doby ani nevšimla (přitom sama pochází z města se spoustou historických památek). Musela jsem dávat pozor, aby ji nepřejelo auto, protože ulicí s běžným provozem, kde není pěší zóna, šla s očima upřenýma vzhůru na výzdoby domů, kde každý je naprostý originál.

(SPOILER) Moje druhá – a určitě ne poslední – kniha od tohoto od A. Haileye. Moc se mi líbila, i když začátek mi připadal poněkud rozvláčný a rozepsaný až do přílišných detailů. Říkala jsem si ovšem, že autor chce navodit tu správnou atmosféru, představit čtenáři prostředí velkého hotelu – a to se mu rozhodně povedlo. Ovšem jak se pak ukázalo, ty detaily měly svůj význam, autor mnohé z nich umně zakomponoval do příběhu. I takové věci jako problémy s výtahem nebo práce spalovače odpadků budou mít ke konci románu důležitou. Můžu jen doporučit každému, komu nevadí delší popisy a kdo dovede udržet pozotnost. To je potřeba, protože na konci pak vše krásně zapadne do sebe. Ale nebojte – není to jen o detailech. Napětí, láska, zločin (vlastně ne jeden), Amerika 60. let 20. století – to je jen neúplný výčet toho, co v knize najdete. Není v ní nouze o překvapení a oceňuji i to, že pro mě sympatické hrdiny vše dopadlo dobře.

82 20.06.2021

Knížka pro dny, kdy potřebujete zvolnit a vzpomínat, kdy se chcete vrátit ke kořenům a připomenout si, jaké to je nořit ruce do voňavé hlíny, utrhnout si sladkou, šťavnatou hrušku nebo projet se na kole ne proto, abyste zhubli, ale protože prostě potřebujete dojet odněkud někam.

Knížka pro období, kdy chcete pochopit nepochopitelné, kdy potřebujete, aby vám bylo odpuštěno, abyste odpustili sami sobě i těm okolo vás.

Knížka pro ty, kdo vědí, že soudit a odsoudit je až příliš snadné, ale že v pozici toho, kdo je souzen, se octnete, ani nevíte jak a proč, prostě se jednoho dne stane něco, co už nelze vzít zpět.

Knížka pro ty, co mají pocit, že se narodili do rodiny, do které se svojí povahou ani trochu nehodí, i pro ty, kdo nechápou, co se stalo s jejich dcerou či synem, proč nesdílí jejich hodnoty a proč to všechno nemusí být nutně nic špatného.

Knížka pro ty, kdo cítí, že právě teď musí udělat dobrý skutek, ale připadá jim to příliš obtížné, ba šílené, je to přece něco, co by normální člověk nikdy neudělal, je to něco, co po nás nikdo nemůže chtít...

Knížka, kterou jsem dlouho sháněla, která z internetových antikvariátů rychle mizela navzdory vysoké ceně. Pak jsem měla štěstí na jeden výtisk, který byl o dost levnější než obvykle, asi proto, že obálka vyhlížela, jakoby čtenář přede mnou knihu četl někde na prašné půdě nebo rovnou v komíně. Jistě by se i tento výtisk dobře uplatnil v dobročinném bazaru, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si ho, snad právě pro tu netradiční "výzdobu", která se dost dobře hodí k obsahu knihy, k tomu, jak obě hlavní hrdinky občas blbnou, ať už ze zlosti, nebo z legrace.

81 05.07.2023

Útlá knížka, ale potřebovala jsem k přečtení víc než týden. To proto, že jsem se v pracovních dnech ke čtení dostala vždy až pozdě večer – a tuhle knihu jsem si před spaním opravdu číst netroufla.

Původně jsem si myslela, že téma č. 18 letošní Čtenářské výzvy, totiž kniha z prostředí, v kterém bych se nechtěla ocitnout, splním nějakým válečným románem, knihou o holocaustu apod. Nejspíš i na tyto knihy dojde... Musím ale říct, že po přečtení knížky Kde kvete tráva bych se do Koreje nechtěla podívat snad ani dnes. Pozor, nemyslím tím KLDR, ale Jižní Koreu. Právě tam se odehrává děj tohoto románu. Ač klíčové události knize zobrazené proběhly v letech 1979 a 1980 – diktátorský režim, masakr civilistů včetně žen a dětí, věznění a mučení – knihou se jako červená nit vinou příběhy těch, kteří přežili a jejichž život bych událostmi ve městě Kwandžu navždy poznamenán. Co je ale horší, cenzura, sledování tajnou policií a další podobné praktiky pokračovaly zřejmě až do konce 20. století a celkově se o temné kapitole jihokorejské historie moc nepíše a nemluví ani dnes.

Protože moje znalosti východoasijských dějin jsou nevalné, přečetla jsem si nejprve doslov překladatelky, který mi mnohé osvětlil. Doslov velmi upřímný – ale i děsivý. Ten, který dal zavraždit stovky, možná tisíce lidí (přesné číslo se asi nikdy nezjistí), byl omilostněn a v klídku si užívá důchod a hraje golf ve svém sídle. Naopak někdejší oběti masakrů a jejich rodiny si dodnes nesou společenské stigma. Co si má člověk myslet o zemi, která dle Wikipedie patří mezi 10 nejbohatších na světě, ale 15 % obyvatelstva žije v chudobě? Mezi chudými jsou zejména starší ženy... nejspíš proto, že v době, kdy byly mladé, dostávaly za stejnou práci zaplaceno jen polovinu toho, co muži... to se také jen tak mimochodem čtenář dozví v této knize. I to, že pracovní doba dělnic v textilní továrně byla v 70. letech 20. století 15 hodin denně, volno měly tyto ženy jen 2 dny za měsíc! Takové pracovní podmínky byly v českých zemích někdy v 1. polovině 19. století. Ano, Jižní Korea je asijským tygrem, ale za jakou cenu? A jaký je vlastně rozdíl mezi touto zemí a třeba komunistickou Čínou a jejím potlačováním lidských práv? Jakpak se k situaci v Jižní Koreji na konci 20. století postavilo mezinárodní společenství v čele s USA? Nejspíš nijak... vždyť přece šlo jen o pár umučených "komoušů", alespoň dle sdělení tehdejší jihokorejské státní reprezentace...

Smutná kniha, ale velice potřebná. Doporučuji všem, zejména pak těm, kdo mají některé země zařazeny mezi "hodné", demokratické, a jiné mezi "zlé", nedemokratické. Dobří a zlí jsou totiž jen lidé a běda, pokud se moci chopí takoví, kteří jsou pod záminkou boje za nějaký vznešený ideál schopni všeho...

81 08.03.2021

(SPOILER) Moje první kniha od této autorky a určitě ne poslední. Kniha o mezilidských vztazích na pozadí "velkých" dějin, ale i o tom, jak do našich povah, názorů a životních příběhů někdy zasáhne zdánlivě drobná náhoda. O tom, jak osud dovede být nelítostný a veskrze ironický, jako třeba v případě Hedy a Josefa, kteří oba ke konci života potřebovali Irminu oddanou péči. Mnoho toho, o čem autorka píše, můžeme kolem sebe vidět i dnes, i když doba se změnila a zdánlivě máme svobodu. Ale bohužel stále existují a existovat budou lidé neschopní lásky, kteří si nesou šrámy na duši z výchovy ve své původní rodině a tato traumata, s nimiž se nedovedou vyrovnat, přenášejí dál. A nevyřeší to ani do čtyřiceti, ani do padesáti, někdy ani do smrti...

I dnes jsme svědky, jak se někteří lidé vyvyšují nad ostatní jen kvůli tomu, v co věří nebo co vlastní. Kdy pro některé jsou v životě nejdůležitější peníze a ty, kteří nedisponují tučným kontem, považují za méněcenné.

Irma, Edita, Magda, Kristýna... ani jedna z nich neměla snadný život, už tím, v jaké době se narodily a žily. Války, krize, doba poválečná... nic hezkého. Dobře popsaná doba těsně před a po Mnichovu. Doporučuji číst takové knihy, protože je stále větší snaha interpretovat tyto události jinak. A nedělám si iluze, kdyby dnes došlo na lámání chleba a stát se to může nedopadlo by to líp, bohužel. Přesto nám nezbývá nic jiného, než žít svoje malé životy a věřit... V Hlasu kukačky autorka krásně ukazuje, že i zoufalství a beznaděj můžeme obrátit v něco dobrého a krásného. Jen mít dost odvahy a lásky.

78 16.06.2023

V knížce si každý najde něco – fakta z historie, národopisné tradice, poutavý příběh jedné "prokleté" rodiny i detektivní zápletku. Mimo jiné ukazuje, že nekonvenční jedinec to ve společnosti nemá jednoduché za žádného režimu. A že dobro i zlo mohou nabývat mnoha různých podob, které každý z nás vnímá jinak a oddělit jedno od druhého nebývá jednoduché. Ač má kniha přes 400 stránek, přečetla jsem ji jedním dechem. Cenu Magnesia Litera si plně zaslouží.

78 12.12.2018

Příběhy, anebo alespoň některé jejich pasáže, jsou dost ponuré, ale rozhodně mají hloubku. Jak málo někdy stačí – a život člověka se od základu obrátí naruby. Mohlo to být jinak?

U příběhu z roku 1958 si asi člověk řekne, že to tak dopadnout nemuselo... ale myslím, že každý by Lojzka chápal. Příběh z roku 1945 nakonec dopadl mnohem lépe, než by kdo čekal... nevzdávat se, ani když to vypadá beznadějně, neboť na detailech záleží, jak se dozvíme v příběhu z roku 1956. A na ostrých loktech, schopnosti upoutat a i ve lži působit věrohodně, bohužel také... A to tu dávno nemáme hordy vojáků, jako za 30 leté války, kam časově spadá 1. příběh. Zdá se ale, že i autor sám chce naznačit, že se toho za více než 300 let zase tolik nezměnilo, viz velmi jemné propojení prvního a posledního příběhu (kontrolní otázka: Jak se jmenoval hlavní hrdina prvního příběhu?).

Líbilo se mi hledat právě ta vzájemná propojení. Zdaleka to není jen rybník Jakub, který na všechna ta utrpení, zrady, lásky, vášně a války stovky let kouká a nemůže vůbec nic. Jsou to i zdánlivé náhody, sem tam se někde mihne na první pohled bezvýznamné jméno, které získá na významu v dalším příběhu. Možná, že něco mi uniklo, alespoň mám to podezření. Dědeček dětí v posledním příběhu mi připadal povědomý, musel už figurovat někde jinde... ale tuhle záhadu jsem nerozlouskla. Nebo možná žádná není a jen se mi to zdálo.

Doporučuji ke zlepšování pozornosti! :-)

76 27.07.2021

(SPOILER) Mně se to líbilo. Ne od první strany, mátlo mě, kdo je vrah, co to ti kluci vyvádějí, připadali mi ztřeštění... autor postupně odkrývá příběh plný lásky – ale i smutku, bolesti a zoufalství. Příběh pěti bratrů, kteří příliš brzy utrpí těžké ztráty, a přesto čelí životu, jak nejlépe dovedou. Příběh kluků, kteří pro ránu nejdou daleko, introvertního Claye a dalších čtyř na pohled rabiátů. Kniha, na kterou jen tak nezapomenu – a proto ji můžu poslat dál, aby uvolnila místo v knihovně jiným knihám :-).

75 15.09.2021

Překladatelka Alice Hyrmanová McElveen tuto knihu v doslovu označila za "velmi atypický příběh o lásce" – a myslím, že to sedí 100 %. Postarší podivín Ray sám nikdy lásku nepoznal, neboť matku ztratil jako malý chlapec a pro otce, jenž ho ani neposílal do školy, byl přítěží. Svému psímu příteli Jednookovi však Ray dává tolik lásky, že mě občas napadalo, že by musel být skvělým otcem, kdyby mu to bylo dopřáno... A není to jen Jednooko, kdo je předmětem Rayovy lásky a obdivu – rozmanité rostliny na mořském pobřeží a na skalách, ptáci, moře... mluví a vše je pro něj zajímavé, přemýšlí v nádherných přirovnáních. Rayův vnitřní svět je zkrátka velmi bohatý a alespoň mně něčím až překvapivě blízký, jako když se procházím venku a v duchu si pro sebe povídám, jak krásně kvetou vlčí máky...

Postupně se před námi odkrývají dávné tragédie... a víme, že další bude následovat. Ray je z těch, jimž nikdo nepodá pomocnou ruku, když je svírá nepřekonatelná úzkost v životních situacích, které jiní, byť někdy s obtížemi, dovedou zvládnout. Jeho tomu nikdo nenaučil. Ray si hledá svoji cestu, takovou, aby mohl zůstat sám sebou, aby se nemusel vzdát svého přítele, jemuž obětuje vše.

Klobouk dolů před autorkou! Musím říct, že romány s dlouhými a barvitými popisy krajiny mě obvykle nudí a chci se tím co nejdřív prokousat, ale tady jsem si tu krajinu užívala. Cítila jsem se, jako bych sama chodila s našimi hrdiny přes kopec na oblázkovou pláž.

V překladu mě mile překvapilo, jak se překladatelka dovedla vypořádat i s celou řadou názvů rostlin. Jistě to nebylo jednoduché, protože anglické odborné názvy rostlin jsou méně ustálené než názvy české. Sice jsem narazila asi na dvě chybičky, ale myslím, že to málokdo pozná :-).

Dávám plný počet a doporučuji všem zasněným a hledajícím, těm, kteří mají pocit, že čas plyne příliš rychle a oni najednou stárnou, ale i všem ostatním, kdo dovedou ocenit knihu, která není nabitá akčním dějem.

75 04.06.2020

Myslím, že ve škole jsem Maminku buď nečetla, s výjimkou nějakých úryvků v čítance, anebo mi vůbec neutkvěla v paměti. A není se čemu divit – dětem často připadá zbytečné psát o obyčejných věcech, jako je mlýnek na kávu, tím méně pako věcech smutných, třeba o pohřbu... Tehdy jsme měli život před sebou, rodiče byli mladí, a že jednou možná budeme svírat v dlani jen prstýnek po mamince, nám na mysl nepřišlo... Myslím, že tuto sbírku plně ocení až dospělé děti, až uvidí, jak čas nezadržitelně plyne a všechny ty obyčejné, ale přitom krásné věci odnáší s sebou... laskající ruku, maminčin úsměv.

Zvláštní je, že mnoho básní se o mamince či jiných členech rodiny vůbec nezmiňuje, ale cítíte je tak nějak v pozadí... asi tak, jako když si navždy v srdci uchováte i ty, co už s vámi nejsou, a nosíte je tak všude s sebou.

Verše jsou doplněny nádhernými ilustracemi Jiřího Trnky. Dýchá z nich pohoda, vzpomínky. Nevím proč, v dětství se mi jeho obrázky vůbec nelíbily :-). Ale všechno má svůj čas...

75 23.01.2020

(SPOILER) Letní vedra se vždy snažím zvládnout s nějakou knížkou o polárních krajích. Tentokrát přišla na řadu Endurance. Prvních pár stránek faktografie vypadalo, že půjde o dost těžké a nudné čtení. Ale nemohla jsem se víc mýlit! Po pár dalších stránkách jsem se už nemohla odtrhnout a skákala ze šaliny na poslední chvíli, poté, co jsem zjistila, že už dávno stojíme na cílové zastávce.

Myslím, že nejsem jediná, kdo si řekne, že je naprosto neuvěřitelné, že všichni muži vydrželi tak dlouhou dobu v zimě, mokru, s nedostatkem jídla a vybavení, v chatrném oděvu a dokázali si uchovat při tom všem i duševní zdraví. Jistě, chtělo to i kapku štěstí, ale to si po všech strázních jistě zasloužili. Musím souhlasit s jedním z členů posádky, jenž prohlásil, že za vůdce výpravy, která má čelit beznadějné situaci, by si přál jedině Shackletona. Je velká škoda, že se nedožil ani 50 let. Svět by potřeboval víc takových Shackletonů a vůbec skutečných mužů.

Dívám se na dnešní dorůstající hochy, které jejich rodiče den co den vozí do školy autem a odpoledne brázdí ulice na elektrokoloběžkách, se sluchátky v uších. Budou z nich jednou muži, připraveni na hrdinské činy? Mám dost vážné pochybnosti, zda budou umět unést byť jen tíhu obyčejného života...

V překladu jsem našla drobné chyby (např. chybné skloňování) i některé věcné nesrovnalosti, které asi jdou spíše na vrub překladatelů než autora (např. nesedí počet mužů, kteří zůstali na Sloním ostrově, když Shackleton s pěti dalšími muži odjeli pro pomoc). Je to škoda, ale i tak se mi kniha líbila do té míry, že dávám plný počet hvězdiček.

74 25.06.2022

Úlovek z dobročinné aukce. Od knihy jsem měla dost vysoké očekávání, které se z větší části naplnilo. Někde zhruba v půlce knihy byly pasáže popisující detailně různé herecké techniky a přístupy, jistě by to ocenil někdo se vztahem k divadlu, ale mě to příliš nebavilo, takže jednu hvězdičku ubírám. Jinak se mi však kniha moc líbila a dostalo se jí té výsady, že nebude putovat dál, ale zakotví v mé knihovničce. Možná, že při příštím čtení dám těch hvězdiček i pět :-).

Knížka mě v mnohém překvapila příjemně. Humor jsem očekávala je ho zde možná trochu míň, než jsem si představovala, ale je laskavý a moudrý Občasné sklouzávání k melancholii bych nečekala, ale nedivím se mu, starosti s psychicky nevyrovnanou matkou, dlouhodobé těžkosti s hledáním vhodného angažmá to by leckoho položilo na lopatky. Moc se mi líbila bezbřehá upřímnost, to, jak na sebe Alan Alda prásknul i různé chmurné myšlenky a bolestné pocity. Jeho přesvědčení, že je jen obyčejný člověk, mi také bylo sympatické. A musím říct, že totéž platí pro Aldovu manželku Arlene, která spoustu velmi vypjatých situací dokázala zvládat s přehledem a klidem. Určitě doporučuji k přečtení.

74 09.04.2022

Skutečně psychologický román, ač jde v knize z velké části o milostný vztah, není to žádná slaďárna. Navíc je to kniha řekněme starosvětská, líčící společnost na začátku 20. století – osobně mi víc vyhovují právě knihy, kde se intimní život jednotlivých postav nerozebírá do nejmenších detailů – protože pak to už popírá vlastní smysl toho slova.

Musím říct, že po přečtení knihy jsem ráda, že nejsem z dvojčat :-). Spousta myšlenek, které se odehrávají v hlavách jednotlivých postav, byla překvapivá až děsivá a nejspíš realistická. K Martině jsem si vytvořila trochu rozporuplný vztah. Na jedné straně mi jí bylo líto, neb na mnoha místech v knize jsou náznaky, že upřednostňování její sestry rodiči i širším okolím nebyla jen Martinina paranoia, ale fakt. Otázka je, jak moc velkou šanci měla Martina změnit své uvažování, pokud byla sestra protežována už od útlého dětství. Na druhé straně jsem se mockrát chytala za hlavu a říkala si: "To ji fakt nenapadne, co se stane? Že manžel není tak blbý a určitě to pozná"? Jelikož sama lhát nedovedu, připadalo mi neuvěřitelné, do čeho se Martina pustila a jak se do svých lží sice občas zaplétala, ale na poslední chvíli dovedla ze stahující se smyčky vyklouznout. A nemohla jsem nepřemýšlet o tom, co by bylo, kdyby přiznala, že ten prsten není její, že jí zůstal v ruce, když se snažila sestru z moře zachránit...

Přes mnohá utrpení na straně Martiny i dalších protagonistů knížka nakonec končí smířlivě. Ano, nakonec si život najde cestu a rány se zahojí...

Osobně pro mě bylo na knize atraktivní i líčení polární výpravy, jíž se účastnil Sylvin muž Vladimír Toman, a těžkostí, které mnoho členů výpravy stálo život... polární kraje se holt s člověkem nemazlí... Kniha, byť jde o románovou fikci, je i zajímavým svědectvím o stavu společnosti v období před a po první světové válce.

74 26.02.2022

Ze Štorchových knih byla tato spolu s Lovci mamutů moje nejoblíbenější. Mimo jiné proto, že hlavní hrdinkou byla dívka, která mi svojí povahou byla blízká, ale i proto, že vše dobře dopadlo (na rozdíl třeba od Bronzového pokladu). Dokonce i z moru se Minehava vyléčila, což sice nevím, zda bylo dobách bez jakýchkoli léků možné, ale nejspíš ve vzácných případech ano. Vlastním ještě vydání, které v mládí četla moje maminka, o to raději na knihu vzpomínám a možná si ji znovu přečtu i teď po letech.

74 29.10.2020