Andyska007 komentáře u knih
Plně souhlasím s předchozími komentáři. Když jsem knihu začala číst a zjistila jsem, že děj se dopředu neposouvá akcí, ale spíše úvahami, myšlenkami a vzpomínkami hlavní hrdinky, říkala jsem si, jestli mě to bude vůbec bavit. A ANO bavilo, přečetla jsem jedním dechem! Dokonce jsem měla nutkání si některé myšlenky začít podtrhávat. Je to asi i tím, že jsem podobně stará jako hlavní hrdinka a mám dvě čerstvě dospělé děti... Ale samotná zápletka je také hodně zajímavá a jsem ráda i za současné izraelské reálie.
Kniha se mi moc líbila! Sice jsou to smutné příběhy, ale člověk z nich cítí sílu těch žen, ale i celkově lidí z hornického kraje. Jedná se o osm vdov, ale žádný příběh není stejný. Není to nudné čtení, naopak hodně emotivní. A hezky napsané.
Poetické básně, které jsou spjaté s přírodou. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla díky čtenářské výzvě.
Opravdu aktuální, nadčasové! Je mi líto, že ve své době většina lidí Čapkovi moc nerozuměla, nenaslouchala mu... Však tady máme zase "Maršála" a bílá nemoc? - "Otec: Že je to humbuk, to malomocenství. Sem tam nějaký případ, a noviny z toho hned dělají senzaci. A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc. (....) Nesmysl, to už je taková panika. To je zajímavé, tadyhle říká Sigelius, že ta nemoc přišla z Číny (...) Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi." Že mi to něco připomíná...
Byla jsem mladá, svět se kolem mě prudce měnil, sladké devadesátky... Milovala jsem básně Jáchyma Topola a písně Filipa Topola. Četla jsem Miluju tě k zbláznění a V úterý bude válka. A teď? Mládí je pryč, Filip T. taky. Svět se mění, ale tak nějak divně... Jenom ty verše zůstaly. Ale už se mi nečtou tak zlehka jako kdysi...
Každá kniha obsahuje příběh a má i svůj osobní příběh... Tracyho tygra jsem si kdysi koupila a nadšeně četla. Pak jsem knížku darovala kamarádce, která byla zrovna v nesnázích. Teď jsem si ji znovu přečetla kvůli čtenářské výzvě jako e-knihu. Ale to nejde! Takovouto knihu musím mít zase doma hezky v papíru - a vracet se k ní. Koupím ji a dám ji přečíst jednadvacetiletému synovi - vždyť každý potřebuje svého Tygra...
Plně souzním s předchozími čtenáři. Kniha pro děti... Ale snad více pro dospělé, kteří stále umí být alespoň trochu dětmi... Knížku jsem kdysi dostala od mojí tety, teď jsem jí četla s mnohem větším nadhledem, nostalgií...
Vskutku absurdní, zajímavé. Sice je dnes (naštěstí) jiná doba, ale přesto nadčasové...
Tak krásná kniha! Když za mého dětství knížky této autorky u nás nevycházely, jsem vděčná, že jsem si jí mohla přečíst alespoň teď. A to úplně náhodou. Šmejdila jsem po bytě, abych našla knihu, která má na obálce strom a objevila jsem jí u syna v knihovničce. Koupil si jí nedávno v Knihobotu, aby se odreagoval od stresů při studiu. Po filmu ani nepátrám, nechci si kazit hezký zážitek z knihy...
Pro mě též první kniha od tohoto autora. Dcera jí dostala od kamarádky, když byla v nemocnici. Nádherné ilustrace, tajemný příběh. Kritičtěji asi hodnotí ti, kteří mají srovnání s jinými díly od Haruki Murakami. Mně se to líbilo moc.
Mám ráda židovské anekdoty... Říkala jsem si, že musím omezit čtení příšerných zpráv na internetu v mobilu před spaním. Každý večer jsem přečetla pár anekdot a hned se lépe usínalo.
Shoduji se s některými čtenáři níže. Na knížku jsem se moc těšila. Knihy Dívka ve vlaku a Do vody se mi moc líbily. Ale tato mě nakonec tolik nezaujala a trochu zklamala...
Nedávno jsem se vrátila z několikadenního výletu do Ostravy a okolí. Měla jsem chuť si znova přečíst a prohlédnout tuto zajímavou knihu. Historie toho kraje není moc radostná, ale myslím, že současnost dává tušit, že budoucnost Ostravy bude skvělá. Já v to věřím a ráda se tam budu vracet.
Jsem nováček ve čtení detektivek Michaely Klevisové. Knížka se mi moc líbila. Přesto, Prokletý kraj byl podle mého soudu mnohem lepší. Ale ráda si nějakou další detektivku s komisařem Bergmanem přečtu.
Půjčila mi dcera. Já to prostě nemůžu brát úplně jako humor...
Zajímavý příběh, hlavně je dobré se dozvědět víc o nelehkém chodu dějin v zapadlém koutě naší země. Stydím se trochu za to, ale nečetla jsem úplně plynule. Nedokázala jsem to, asi to bylo na mě těžké, rozvláčné. Zkusím přečíst ještě jednou za pár let... třeba k tomu dospěji.
Tato kniha je pro mě až moc osobní... Po přečtení je mi smutno. Mám vztek, že něco takového jako HPO vůbec existuje. Je mi líto všech lidí z příběhů a zároveň je obdivuji. Děkuji Martině Kulhánkové, že dělá osvětu a píše o hraniční poruše. A moc doufám, že náš příběh dopadne dobře...
Mám to opačně než předchozí přispěvatelé. Kniha mě vtáhla od první stránky a nemohla jsem se čtením přestat. Téma a děj jsou drásající, ale je to krásně a poutavě napsané. Se všemi postavami (tedy těmi kladnými) jsem se dokázala ztotožnit. Na konci jsem si moc přála, aby to dopadlo - tak, jak to snad dopadlo...
Četla jsem všechny díly ságy. Tento poslední mě zaujal asi nejméně, ale přesto byl zajímavý. Na pozadí příběhů postav jsem se dozvěděla zajímavosti z německé historie.