Andulino komentáře u knih

Naprosto úžasná knížka! Je tu velké množství postav, přesto jimi není čtenář zahlcen. Skvělé zpracování po jednotlivých částech. Je tu krásně popsána romantická valašská krajina. Můžeme tu taky vidět netypickou lidovou řeč vesničanů, hlavně Lucky Vojičkové. Kniha na mně zanechala obrovský dojem!

6 25.08.2011

Skvělá kniha. Viktor Dyk si umí úžasně hrát s češtinou, krásná melodie textu, krátké věty na zvýšení napětí, dlouhá krásná souvětí při popisu přírody, zkrátka úžasné! Velmi se mi líbilo, že kniha nebyla moc dlouhá, ale přesto v ní autor dokázal vyřknout mnoho myšlenek a rozvinout krásný děj s poměrně velkým množstvím postav. Po dočtení knihy jsem musela nad jednotlivými myšlenkami, ale také nad osudem krysaře a Agnes přemýšlet a přesně to by měl být autorův cíl. Také jsem četla recenzi, která zmiňuje, že Sedmihradská země mohla být také za období 1. světové války jakýmsi rájem, lidem se proto tato kniha líbila a pomáhala jim v těžké životní situaci.

6 25.08.2011

Úžasná kniha! Jsem moc ráda, že jsem na ni v rámci čtenářské výzvy narazila (Kniha, která má v názvu “kdyby). Ano, stejně jako většina ostatních čtenářů byly výpočty nad moje znalosti a mozkové kapacity. Ale to, že ty nejpodivnější otázky čtenářů dokáže někdo takto detailně vypočítat a vysvětlit, mě prostě nadchlo. Miluju autorův smysl pro humor a vtípky, kterými byla celá kniha protknuta. Použití žiraf na měření výšky je dokonalé! Můj oblíbený příběh byl ten o jednom molu krtků (A Mole of Moles), a to nejen pro samotnou otázku, ale i díky úžasné práci překladatelů, kteří mě v poznámkách pod čarou potěšili a pobavili (jeden mol molů je přece jen na češtinu více vhodný!). A nakonec, poslední příběh o záporných stupních Richterovy stupnice po všech těch bizarních otázkách a výpočtech zahřál na duši.

5 15.04.2024

Kniha ze zajímavého světa, kterou jsem si moc ráda přečetla vzhledem k mé zálibě v rozšiřování obzorů. Martin Moravec vede rozhovor úžasně a téma má dozajista nastudované, ani na moment není v knize nudné či hluché místo. Někteří uživatelé pana doktora Beneše hodnotí jako namyšleného či arogantního, mně takový nepřijde vůbec - je špičkou ve svém oboru a určitá sebedůvěra a sebevědomí jsou mi dokonce sympatické. Tato profese má totiž i druhou stranu mince, a to velkou zodpovědnost a z ní vyplývající pokoru. V knize dokonce pan doktor i ono lékařské ego přizná. Je však pravda, že s některými postoji nesouhlasím, například pokusy na zvířatech mi jsou proti srsti, ačkoliv samozřejmě vím, že jsou potřebné. Vnímám také posunuté hranice pana doktora: když třeba vyprávěl o nákupu hlav, nebylo mi úplně dobře. Vzhledem k jeho zkušenostem a každodennímu vystavení lékařskému prostředí je to však asi pochopitelné. Chladný, odosobněný pohled, kdy pan doktor Beneš mluví o nemocech, ne o lidských osudech, mi však nebyl milý ani trochu. Na druhou stranu i to z něj činí profesionála, který nepodléhá u svých pacientů emocím. Zajímavý pro mě byl rovněž kontrast s celostní medicínou, obzvlášť vzhledem k tomu, že právě čtu knihu Umění být zdráv. Pan doktor Beneš takový přístup vidí jako psychoterapii, ne medicínu.

5 21.11.2021

(SPOILER) Jsem opět nadšena. Ladislavovy knihy mám moc ráda, zúčastnila jsem se i jedné jeho přednášky. Zbožňuji laskavý humor prince Ládíka, proložený hlubšími pasážemi, které mě vždy dostanou, možná až dojmou. Vyzdvihuji i překrásné ilustrace, Tomski&Polanski odvedli opravdu skvělou práci.

Tato konkrétní kniha o cestování Gruzií, Arménií a Náhorním Karabachem je novinkou minimálně ve způsobu cestování, kdy Ladislav zkombinoval pro něj typickou chůzi s jízdou na kole a stopem. Rovněž intermezza, zaměřená na historickou zajímavost či drobný příběh nebo vysvětlení, dotvořila krásně skladbu knihy. Konkrétně dějiny Arménie se mi četly těžko, úděl arménského národa se smutnými příběhy o pohřešovaných členech rodin, předcích vyvražděných v rámci genocidy a neustálém pnutí mezi sousedícími národy jistě život neusnadní. Schopnost Arménců se nade vše povznést a užívat si maličkostí a každodenního života mě osobně motivovaly k tomu být vděčná a pokorná.

Někteří recenzenti kritizují Ladislavovy knihy kvůli opakujícímu se typu vtipů. Já jsem se však na každý další vtípek nesmírně těšila, takový humor je mou krevní skupinou a nepřijde mi laciný ani trošku. Zaujal mě koncept časové podvýživy v našich uspěchaných životech, trochu znechutilo, jak Láďa omylem snědl ježka, pobavily příběhy o tom, jak se pozval k jehovistům domů nebo jak si na něm matka zkoušela nalepování řas.

Příběh o tom, jak zachraňoval štěňátka, mě odzbrojil, a proto si sem přepisuji pár vět:

--- V případě, že na mě psi zaútočí, do nich zkusím kopat. A když spadnu na zem, jen si zakryji obličej a budu dělat mrtvého. Jak prosté. "Něco zkuste a uvidíte. Vypálím vám boudu, odvleču štěňata do útulku a posypu zahrady solí," představoval jsem si v duchu, abych si dodal odvahy. ---

--- Namísto nich se v křoví schovávalo něco dokonale nepravděpodobného - dvě malá štěňátka. Jedno se mi zakouslo do tkaničky a odmítalo pustit. Jen zbabělec si vybíjí zlost na dětech svých nepřátel, proto jsem se rozhodl k situaci postavit jako muž. "Ježíši, pusinky maličký, kdo vás tu takhle nechal?" zeptal jsem se štěňat, která mi odpověděla jen dalším naříkáním. ---

--- Mám s sebou tašku plnou štěňátek, která neopustím, dokud jim nenajdu novou rodinu. Hlavně jim nesmím dát jména. Kdybych jim dal jména a pak je musel opustit nebo nedejbože utopit, urvalo by mi to srdce. Když jsme o tři hodiny později odpočívali v lese, Bob a Sebastian pobíhali kolem igelitové tašky. ---

Když si procházím naposledy knihu, koukám na ilustrace a připomínám si jednotlivé příběhy, vlastně mi dochází, že mi po dočtení knihy bylo smutno, že už je konec. Naštěstí nám všem Ladislav připravil ještě minimálně dvě další!

A nakonec jedna věta pro připomenutí: "Když má člověk dobrou náladu, svět mu to vždycky oplatí."

5 01.10.2021

Zpočátku jsem ke knize byla mírně nedůvěřivá, prostředí koní mi není úplně blízké. Rovněž jsem měla pocit, že je kniha určena spíše pro young adult čtenáře, vzhledem k nízkému věku hlavní hrdinky Sarah. Ve čtení jsem ale pokračovala, i kvůli tomu, že Jojo Moyes je pro mě zárukou skvělého příběhu, a knihu si vlastně nakonec užila. Bez zbytečných spoilerů mám tři poznámky.

Zaprvé, příběh Sarah nebyl vůbec jednoduchý. To, čím si takhle mladá dívka musela projít, by vydalo na několik životních příběhů. V bodě, kdy všechno vypadalo beznadějně, jsem si představila sama sebe v kůži Sarah, a ten pocit bezmoci mě rozplakal a Sarah mi bylo neskutečně líto. I přesto ale prokázala neskutečnou dávku odvahy a cílevědomosti a na konci jsem pochopila, jak moc Sarah musela svého koně milovat.

Zadruhé, poučila jsem se i z chování dospělých v této knize, a musím přiznat, že Natasha mě někdy neskutečně vytáčela. I přes její vzdělání a sociální status tak často dala na domněnky, předstírala, že je "v pohodě", ačkoliv se jí její vnitřní svět úplně hroutil. Přitom by stačilo i malé množství upřímnosti a komunikace.

No a nakonec, pro nás, francouzsky nemluvící, bych velmi ocenila v poslední části knihy překlady francouzských vět. V tomto je úžasná například Kateřina Krištůfková, překladatelka knihy od Joa Nesboho.

Dojal mě epilog i poslední část poděkování, která vysvětluje autorčinu motivaci knihu napsat. Po přečtení jsem si zjišťovala něco o Le Cadre Noir a to, co jezdci s koni dokáží, je opravdu neuvěřitelné.

5 27.12.2020

Knize dávám pět hvězdiček, ačkoliv většinou Halininy knihy hodnotím jako velmi oddychovou průměrnou literaturu. Moc se mi líbilo, že otevřela téma mediálně velmi propírané osobnosti jejího manžela. Že popsala roztomilé a vtipné příhody, ale i ty bolavé, které ji zraňovaly (samozřejmě s nadsázkou jí vlastní). Co mě ale dostalo nejvíc, byl konec knihy, kdy obtížné téma smrti a ztráty milovaného člověka uměla popsat dojemně, ale opravdově, kdy ukázala celému světu její duši a bolest. Sama v knize vypráví o dalších maličkých příhodách, aby se nemusela dostat k tomu "onomu". Bylo velmi cítit, kdy začala knihu psát Halinina bolest. Konec knihy mě rozplakal, samozřejmě jsem ji zrovna četla ve vlaku :)

5 03.11.2020

Moje srdeční záležitost.. A vlastně jedna z prvních knih, kterou jsem přečetla v originále. A jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Láska na celý život :)

5 17.11.2014

Ach jo - skvělá knížka, u které se pobavíte, zamyslíte, zavzpomínáte na svoje zážitky a zjistíte, že na tom vlastně nejste vůbec tak špatně :)

5 10.03.2013

Skvělá kniha s úžasným dějem, kterému jsem nejdřív moc nevěřila. Říkala jsem si, že přece nejde napsat poutavě celou knihu a přitom popisovat pouze myšlenky Trishy nebo jakési imaginární dialogy. Velmi mile mě však překvapila a potvrdilo se, že Stephen King je úžasný spisovatel. Některé části knihy byly dokonce tak dobře napsány, že mi při nich běhal mráz po zádech a potvrdilo to tak, že je to kromě psychologického díla i dílo hororové. Moc obdivuji tuto malou literární hrdinku za její odvahu a nebojácnost (a pokud bojácnost, tak velkou duševní sílu). Také se mi líbilo, že téměř až do konce nebylo jasné, zda hrdinka dojde zdárně k civilizaci nebo zda opravdu skončí mrtvá v lese, zabitá skutečným nebo imaginárním Bohem ztracených. A zvláště se mi líbilo jedno spojení v knize, které mám spojené i s osobními vzpomínkami – a to „mluvící idiot“. Jediné, co bych mohla knize vytknout, je to, že ji nemůžu číst před spaním :)

5 25.08.2011

Skvělá, na první pohled pohádková knížka. Za vším, co Malý princ prožívá, se skrývá životní moudrost. A je důležité pamatovat si, co řekla Malému princi liška: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

5 25.08.2011

Kniha byla zajímavým pokračováním knihy Smrt krásných srnců, musím ale říci, že předchozí dílo se mi líbilo více. Jak jsem potkal ryby je z většiny vyprávěním o rybaření, které mi není moc blízké, přesto se mi kniha docela líbila a bylo zajímavé sledovat osudy Oty, o němž jsem z první knihy věděla jenom něco, a to především z jeho dětství. Nakonec mě životní příběh autora ale zaujal a čtení knihy jsem si užila.

Pro zajímavost jeden z ohlasů na dílo, konkrétně ohlas Nové knihy z roku 1974:
Sbírka Oty Pavla Jak jsem potkal ryby je hlubokým a poetickým zamyšlením nad životem. Nad tím nepřetržitým proudem, do něhož se člověk už nikdy nemůže vrátit, aby se v něm znovu očistil, nad pomíjejícností a proměnlivostí přírody i nás samotných, i nad tím, co přese všechno stále přetrvává. V nás i kolem nás…

5 25.08.2011

Soukupovou si vždycky ráda přečtu, příběhy bez výjimky plynou jako voda a knihu mám raz dva přečtenou. Tento konkrétní příběh ve mně vyvolává spoustu soucitu, ale i frustraci. Vztah s rodiči bývá často komplikovaný, měnící se v průběhu let, zatímco se z dětí stávají dospělí s vlastními rodinami. Je to ironické i logické, ale právě tento vztah bývá jeden z nejbolestivějších. Tento rozměr příběhu popsala autorka dokonale, snahu zavděčit se, zalíbit a všechny uspokojit, i frustraci plynoucí z toho, že ať člověk dělá, co může, nikdy to nebude dle rodičů tak, jak si představovali. Chování Veroničiných rodičů, především matky, bylo opravdu děsivé, nerespektující a sobecké. A přitom věřím, že v tom všem zlém hledali pozornost a lásku své dcery. Vyprávění z pohledu Veroniky a jejích dvou dětí přidalo příběhu nový rozměr, moc mě to bavilo. Co mě ale mrzelo, je absence úhlu pohledu tatínka, který mi byl ze všech nejsympatičtější. A ano, chudák Veronika, na kterou toho život tolik naložil a nutil ji lítat od čerta k ďáblu. Nicméně způsob, jakým všechny peripetie řešila (snaha mít všechno pod kontrolou, odmítnutí říct si o pomoc, sklony k alkoholu, který tu bolest trochu otupil) mi nebyl příliš blízký. Ale kdoví, jak bych se v takové situaci zachovala sama. Proč knize dávám čtyři hvězdičky? Chyběla mi nějaká gradace, překvapení, odhalení, něco, co mě šokuje. Kniha zkrátka tak nějak plynula, četla se dobře, jako všechny knihy autorky, ale nedotkla se úplně mého srdce.

4 05.04.2024

K Radkovi Kedroňovi jsem se dostala přes jeho první publikaci Operace Rath, která mě zaujala detaily příběhu Davida Ratha. I tato kniha dokazuje, jak perfektní novinář Radek Kedroň je, obdivuju jeho mravenčí a často jistě náročnou práci a energii, kterou do knihy vložil. Příběh Vladimíra Dbalého je do nebe volající arogancí. Poměry a pletichy v knize nastíněné jsou neskutečně složité, až si říkám, jak inteligentní zúčastnění tuneláři musí být. Nebo se spíše naučili v tomto prostředí orientovat a tyto podvody jim složité nepřipadaly? Tak jako tak se jednalo o unikátní případ, jelikož hlavní důkaz si Vladimír Dbalý proti sobě vytvořil sám. Je velmi směšné, jakou báchorku si pak vymyslel o tom, že psal fiktivní knihu, obzvlášť vzhledem k existenci fotografií, které i my čtenáři v knize vidíme. Všechna čest rovněž vyšetřovacímu týmu, jejich práce je zkrátka prodírání se balastem, bahnem a hnusem.

4 07.06.2022

To, co ze začátku vypadá jako psychologický román, se v průběhu mění v thriller, a vy si říkáte, že vás už nic dalšího nepřekvapí a že se jedná o, ačkoliv čtivou, průměrnou knihu. Konec však jistě vyrazí dech i čtenářům s velkou fantazií. Dokonce si troufám tvrdit, že rozuzlení má jistý kingovský nádech, velmi mi připomnělo jeho Beznaděj, za což si knihy cením a přidávám díky tomu jednu hvězdičku.

4 24.09.2017

Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Chytí a už nikdy nepustí. Bravo, pane Kingu, jste Pan Spisovatel!

4 18.04.2015

Strhující kniha! Možná i moje zatím nejoblíbenější od Michaela Cunninghama. Životy jednotlivých členů rodiny Stassosových jsou smutné až tragické, se spoustou trápení a ran osudu. Ale tak to prostě chodí - a kniha si mě (nejenom) díky tomu naprosto získala. Výborné!

4 06.11.2014

Jednalo se o moje první setkání s knihou tohoto stylu, a musím se přiznat, že ze začátku mi četba dělala docela problémy. Dokonce jsem přemýšlela, že knihu odložím s tím, že to asi není můj šálek čaje. Na základě doporučení několika mých přátel a veskrze pozitivního hodnocení jsem to ale neudělala - a jsem velice ráda. Stačilo povznést se nad ten "jiný svět" a začít si knihu užívat, představovat si nepředstavitelné situace (které kolikrát symbolicky i ironicky zobrazovaly dnešní skutečný svět, zkuste se nad tím při četbě zamyslet). A potom jsem si knihu zamilovala... A pro vás, kteří již četli: Při konečné pasáži o myšce a kočce jsem se málem rozbrečela. A to jsem si myslela, že zvířátka v příbězích mě dojímala naposledy ve školce! :)

4 21.01.2014

Úžasné! Ani nedokážu povědět proč, ale kniha mě naprosto uchvátila. Víc slov není třeba, pouze doporučení - knihu s tak okouzlující atmosférou už jsem dlouho nečetla.

4 01.12.2013

Tato kniha mě uchvátila téměř vším. Doba a místo, kde se děj odehrával, mi byly více než sympatické - 60.-80. léta v Americe mě velmi zajímají, doba Woodstocku, hippies, nové hudby, myšlení a pohledu na společnost a na svět obecně. Autor knihu rozdělil na tři fáze (části), přičemž jedna mě bavila víc než druhá, s hlavními postavami jako malými dětmi, puberťáky, mladými dospělými i lidmi v nejlepších letech. Děj byl vyprávěn čtyřmi postavami - Bobbym, Jonathanem, Clare a Alicí (Jonathanovou maminkou). Obdivuji autora za úžasnou schopnost se vcítit do obou pohlaví a do různých lidí s odlišnými názory a postoji. Co mě okouzlilo, je to, že kniha je protkána odkazy na hudbu té doby - od Van Morrisona přes Jimiho Hendrixe, The Doors, Janice Joplin až k Rolling Stones. Tato hudba je mi velmi blízká, a bylo skvělé pouštět si písničky a potom při takto vytvořené super atmosféře knihu číst. Michael Cunningham je autor, který se nebojí psát o tabu, a dokonce si i myslím, že právě na něm je založená celá jeho tvorba. Zaujala mě myšlenka takzvané postnukleární rodiny a toho, že takto uměle vytvořená rodina může být někdy opravdu "lepší" než ta skutečná. V průběhu čtení jsem nemohla jinak než si některé věty a celé odstavce vypisovat, myšlenky tak pravdivé, až z toho člověku mrazí. Otevřený konec mě nutí k přemýšlení, některé věci jsou pravděpodobně dopředu dané, ale u některých čtenář nemá zdání, jak to bude dál. Knihu doporučuji úplně všem, kteří si chtějí rozšířit obzory a podívat se na život zase z jiné strany. A při troše štěstí si vás podmaní a zůstane ve vašem srdci - tak jako u mě.

4 13.09.2013