Andulino komentáře u knih

Úžasná kniha! Jsem moc ráda, že jsem na ni v rámci čtenářské výzvy narazila (Kniha, která má v názvu “kdyby). Ano, stejně jako většina ostatních čtenářů byly výpočty nad moje znalosti a mozkové kapacity. Ale to, že ty nejpodivnější otázky čtenářů dokáže někdo takto detailně vypočítat a vysvětlit, mě prostě nadchlo. Miluju autorův smysl pro humor a vtípky, kterými byla celá kniha protknuta. Použití žiraf na měření výšky je dokonalé! Můj oblíbený příběh byl ten o jednom molu krtků (A Mole of Moles), a to nejen pro samotnou otázku, ale i díky úžasné práci překladatelů, kteří mě v poznámkách pod čarou potěšili a pobavili (jeden mol molů je přece jen na češtinu více vhodný!). A nakonec, poslední příběh o záporných stupních Richterovy stupnice po všech těch bizarních otázkách a výpočtech zahřál na duši.

4 15.04.2024

Soukupovou si vždycky ráda přečtu, příběhy bez výjimky plynou jako voda a knihu mám raz dva přečtenou. Tento konkrétní příběh ve mně vyvolává spoustu soucitu, ale i frustraci. Vztah s rodiči bývá často komplikovaný, měnící se v průběhu let, zatímco se z dětí stávají dospělí s vlastními rodinami. Je to ironické i logické, ale právě tento vztah bývá jeden z nejbolestivějších. Tento rozměr příběhu popsala autorka dokonale, snahu zavděčit se, zalíbit a všechny uspokojit, i frustraci plynoucí z toho, že ať člověk dělá, co může, nikdy to nebude dle rodičů tak, jak si představovali. Chování Veroničiných rodičů, především matky, bylo opravdu děsivé, nerespektující a sobecké. A přitom věřím, že v tom všem zlém hledali pozornost a lásku své dcery. Vyprávění z pohledu Veroniky a jejích dvou dětí přidalo příběhu nový rozměr, moc mě to bavilo. Co mě ale mrzelo, je absence úhlu pohledu tatínka, který mi byl ze všech nejsympatičtější. A ano, chudák Veronika, na kterou toho život tolik naložil a nutil ji lítat od čerta k ďáblu. Nicméně způsob, jakým všechny peripetie řešila (snaha mít všechno pod kontrolou, odmítnutí říct si o pomoc, sklony k alkoholu, který tu bolest trochu otupil) mi nebyl příliš blízký. Ale kdoví, jak bych se v takové situaci zachovala sama. Proč knize dávám čtyři hvězdičky? Chyběla mi nějaká gradace, překvapení, odhalení, něco, co mě šokuje. Kniha zkrátka tak nějak plynula, četla se dobře, jako všechny knihy autorky, ale nedotkla se úplně mého srdce.

3 05.04.2024

(SPOILER) Po dočtení mám rozpačité pocity. Zprvu jsem Julii velmi fandila, její bolest z toho, že se jí nedaří počít dítě, byla doslova hmatatelná. Postupem času mi ale hlavní hrdinka začala být čím dál víc nesympatická a s jejími rozhodnutími jsem se nemohla ztotožnit, ani když jsem se o to velmi snažila. U noční scény potratu jsem však i tak pocítila neskutečný soucit, z Juliina utrpení mi bylo fyzicky nedobře a jaksi mě to bolelo i za ni. Když do příběhu vstoupila Agnes, moc jsem si přála, aby byla přijata, milována a aby šance na život nepřišla vniveč. Jenže to není jen tak. Geny hrají svou roli, to jistě, nicméně větším problémem podle mě byly pocity Julie, která celou dobu věděla, že to není její vysněná Anežka, vlastní miminko podobné své matce fyzicky i povahově, a za to Agnes (vědomě či nevědomě) trestala. Navíc, jak jsme se dozvěděli ke konci příběhu, na Agnes mělo jistě obrovský vliv i to, že byla nechtěná, že v rodině způsobila chaos, vztek, žárlivost a že byla od počátku vnímaná jako problém. Jak moc mi to bylo líto! Každému dítěti bych přála lásku a vděčnost za to, že vzniklo, od prvního okamžiku, kdy se o jeho existenci matka a otec dozví. Kdyby to tak u Agnes bylo, možná by její příběh dopadl jinak, možná ne. Ano, nic v této knize není černobílé. Agnes se k Julii nechovala s respektem a dělala jí starosti, ale nebylo to tím, že sama necítila od své matky respekt k tomu, kým je? Že necítila bezpodmínečnou lásku a hledala ji tak jinde? Že když náhodou zjistila, jak to všechno je, její svět se rozpadl a musela si ho stvořit a slepit znovu a jinak? Konec mě vyloženě zklamal, jako by příběh autorku přestal bavit a rozhodla se jej kvapně ukončit. Co tím myslela? Co se tedy opravdu stalo? Ano, otevřené konce ponechané představivosti čtenáře, jsou často zábavné, ale v tomto případě jsem lačná po odpovědích.

7 21.03.2024

(SPOILER) Jak moc jsem se na dalšího Backmana těšila. A jaké bylo moje zklamání, když jsem zpočátku nebyla vůbec nadšená! Příběhy z Miamasu mě jaksi nudily, nedocházelo mi, jak souvisí s hlavním příběhem. Když jsem se dozvěděla, jak to je s názvy jednotlivých království, byla jsem dojatá. A při poznávání jednotlivých obyvatelů domu jakbysmet. Každý z nich má svůj životní příběh, svoje trápení, svoje důvody, proč je takový, jaký je. A ač někteří uživatelé psali, že postavy nejsou uvěřitelné (Ředitel školy tolerující šikanu? Terapeutka, která nedokáže vyhledat pomoc? Babička, která vnučku uvrhne do nebezpečí?), já věřím tomu, že právě tyhle paradoxy, přehlížení a nelogické chování jsou to, co mezi lidmi vždycky bylo, je a bude. Elsu jsem si oblíbila, k šikaně stačí málo, jedna jediná věc, na kterou někdo upozorní a která se obecně nelíbí, a stanete se kořistí, stejně jako Elsa. Její smutek po odchodu babičky byl tak bolestivý, obzvlášť když jsem si v takové situaci představila samu sebe, představa mě drásala dokonce i v mém dospělém věku, natož v sedmi letech. Dojalo mě i zlomené srdce Elsy kvůli worsovi, ač samozřejmě celá postava worse byla velmi tajemná a nebylo jasné, kde se vzal, kde bydlel, komu patřil a jak moc mystický/obyčejný byl. Ano, Ove byl pro mě silnějším příběhem. To však nic nemění na tom, že tak jako tak jsem v knize opět našla spoustu moudrosti a laskavosti a jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.

7 11.03.2024

(SPOILER) Chvíli mi trvalo se do knihy začíst, pak jsem ale Erice fandila a byla ohromená tím, jak perfektně autorka zasadila příběh do tehdejší doby a všech významných událostí. Porod ženy putující kvůli odsunu z pohraničních oblastí byl zobrazen tak surově, až se mi tajil dech. Druhá část příběhu pro mě byla zase nová a Erika mi chvíli chyběla, ale pak jsem se opět nadchla. Po vyslechnutí celého životního příběhu Irmy jsem došla k názoru, že je vlastně ještě víc obdivuhodná, vzhledem k tomu, jak ji život zkoušel a trestal. Dojímal mě její vztah k Hedě, nezlomnost, odvaha a odhodlání přijmout vše, co život přinesl a naložil na bedra. Rozplétání rodinného tajemství bylo velmi zajímavé a některá zjištění až příliš bolestivá. Konec knihy mě samotnou dost zaskočil, z první části Eričina příběhu jsem usoudila, že je odhodlaná se o dítě postarat. Odhalení, že utekla od obou svých dětí, mě přistihlo naprosto nepřipravenou. Nesoudím, je jistě lepší, když děti dostanou šanci na krásný život a nemusí ho trávit s rodičem, který o něj nemá zájem. Jen mi celé vyprávění jaksi zhořklo a přineslo zvláštní pachuť. Ale život je zkrátka takový a každý z nás úplně jiný, s jinými hodnotami, prioritami, schopnostmi a možnostmi. Moc hezká kniha a těším se na Heřmánkové údolí!

10 23.02.2024

Kniha mě velmi poznamenala. Eddieho těžký život by vydal na několik svazků, on sám však to podstatné shrnul v této úzké knížce. Málokdo by se vzpamatoval z takového utrpení a bolesti, ať už zdravotně či mentálně. Eddie však věděl, že přežil díky štěstí a často i díky náhodám a laskavým lidem, kteří v té hrozné době byli o to více důležití. Svou pozornost tak upřel spíše na to dobré, na naději, vděčnost a lásku. Nadpisy jednotlivých kapitol jsem si sepsala jako patnáct nejdůležitějších rad do života a jsem uchvácena hloubkou každé z nich. Jakkoliv to zní jako klišé, být šťastný je opravdu rozhodnutí. A pokud to řekne někdo jako Eddie, jehož tělo i duše byly tolikrát zlomeny, musí na tom přeci něco být, no ne? Pocit štěstí podle Eddieho nepadá z nebe, je v našich rukou. Pochází z našeho nitra a od těch, které máme rádi. A pokud jsme zdraví a šťastní, jsme milionáři. Taky se najednou cítíte jaksi jinak, lehčeji, vděčněji? Eddieho příběh mě tak zasáhl a dojal a vím, že jej s sebou budu nést už napořád. A nezapomeňte: Nikdy není příliš pozdě na to být laskavá, slušná a milující lidská bytost.

8 12.02.2024

Knihu o podivínech z Tinderu jsem chtěla napsat už několik let, Lucie mě ale předběhla :D Knihu jsem měla přečtenou raz dva, jednotlivé příběhy ubíhaly, některé mě zaujaly více, některé méně. Sem tam jsem se zasmála a jako bych se opět viděla na jednom z mých bizarních Tinder setkání. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, přemýšlím i o Svatebních historkách. Kniha však není z těch, kvůli kterým nebudete spát a o kterých přemýšlíte ještě dlouho po přečtení. To však není chybou autorky, fejetony zkrátka na duši stopu spíše neudělají.

1 12.02.2024

Knihu jsem si vybrala v rámci Čtenářské výzvy a jsem moc ráda, že jsem to udělala. Autor má neskutečně široký záběr a přehled o dění na celém světě. S geopolitickou knihou jsem se předtím nikdy nesetkala a velmi mě udivilo, jak spolu příroda a politika souvisí. Chápu, že vyprávění bylo podáno z pohledu evropské kultury a kdyby knihu psal autor z jiného kontinentu, možná by celý příběh vyzněl úplně jinak. Tim Marshall je ale expertem v poli geopolitiky a věřím, že se snažil být maximálně objektivní, co mu jenom jeho evropský původ dovolil. Musím říct, že mi autor svým vyprávěním objasnil všemožné světové konflikty a, co je děsivé, některé další předpověděl. Překvapivě skvělé!

8 27.01.2024

(SPOILER) Fredrik Backman je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a jeho knihy si šetřím, co to jenom jde. Miluju laskavý humor a to, že mě autor dokáže rozplakat lusknutím prstu. V případě této knihy tomu nebylo jinak. Ove je bručoun a zásadový člověk, což nejsou úplně lákavé a obecně ceněné vlastnosti. Jakmile ale pochopíme jeho životní cestu a to, proč je Ove takový, jaký je, nejde jinak než si ho zamilovat. Příběhy z aktuální dějové linky jsou proloženy vzpomínkami z dětství a mládí Oveho. A tady začíná to, čemu říkám postupné lámání mého srdce. Ove zažil tolik příkoří, nespravedlnosti, osudových ran a trápení. Ztráta nenarozeného dítěte a ženy samozřejmě patří k těm největším. Právě myšlenky ohledně toho, jak život bez milované ženy je jaksi o ničem, mě dojaly nejvíce. Přesto bylo povzbudivé vidět, že ač vdovec truchlící po své ženě, pokud se člověk obklopí lidmi, kterým na něm záleží, celý svět má najednou úplně jiné barvy. A to, že Ove po tom všem ještě v srdci našel tolik lásky a laskavosti, je neskutečně dojemné.

13 27.12.2023

Knihu jsem si vybrala v rámci Čtenářské výzvy jakožto knihu od držitele Ceny Franze Kafky, a rozhodla jsem se přečíst si ji v originále. A bylo to náročné čtení. Samozřejmě extrémně oceňuji svět, který autorka vytvořila, tak dokonale propracovaný a promyšlený, pamatuji si, jak jsem byla paf, když jsem o něm slyšela úplně poprvé ve stejnojmenném seriálu. Právě srovnávání knihy se seriálem však samotné knize v mém případě neudělalo dobrou službu. Ač většinou upřednostňuji knihu, v tomto případě kniha ani zdaleka nedosahuje kvalit seriálu s brilantní Elisabeth Moss a kinematograficky dokonalými záběry. Dlouhé popisy okolí zpomalovaly děj, slovní zásoba pro mě byla extrémně náročná a samotné myšlenky Offred byly zajímavé, leč v porovnání s detailními záběry na obličej Elisabeth Moss a jejím geniálním sarkastickým monologem přece jen něco postrádaly. Beru to ale tak, že bez této knihy by Gilead a celý jeho zvrácený systém nikdy nevzniknul, a nemohl by tak být natočen perfektní seriál, který přinesl obrovskou naléhavost, strach, širokou plejádu emocí a souznění s hlavními hrdiny. Tak jako tak Gilead chápejme jako varování nad tím, co vše se může stát a kam to za žádnou cenu nemůžeme nechat zajít.

1 26.11.2023

Markétu Lukáškovou já můžu! Miluju její sarkastický smysl pro humor i způsob, jakým vypráví nejen příběhy v knihách, ale i ty opravdové příběhy, které se opravdu staly :) Panda mě bavila trochu méně než Losos, asi proto, že zápletka v Lososovi byla opravdu originální a neobyčejná. Ale abych tu nepropagovala jinou knihu, než kterou komentuji, moc se mi líbilo střídání vypravěčů i dějových linek. S Terezou soucítím, žít s úzkostmi není vůbec snadné, a mám takový pocit, že sama Markéta nejspíš ví, o čem mluví. Bylo mi ohromně smutno z toho, jak přístup rodičů dokáže ovlivnit celý náš život, Tereza mohla být vlastně úplně jiná a pociťovat klid, který jí velmi chyběl. Dějová linka z roku 1952 dokonale popsala tehdejší dobu a trápení těch, kteří odmítali respektovat režim a s tím související omezení. Marii jsem tak moc fandila, občas až nedýchala, a ano, ač jsou trápení a starosti čistě subjektivní záležitostí, přemýšlení o tehdejší době opravdu přináší novou perspektivu. Samotný konec mě překvapil, takový zvrat jsem nečekala, ač zpětně uznávám, že dával smysl. Těším se na další knihy autorky.

2 24.11.2023

Čtení této knihy jsem úplně neplánovala, nicméně po přečtení prvního dílu v rámci mé Čtenářské výzvy jsem se s Jitkou Pažoutovou nedokázala rozloučit a pokračovala s druhým dílem. A dobře jsem udělala! Jitka je starší a vyspělejší, řeší nová témata, jinak přemýšlí. Chyby sice dělá stále, některé navíc dost fatální, ale oblíbila jsem si ji právě až v tomto druhém díle. Bavily mě její myšlenkové pochody, její ponaučení, trápení, hledání lásky i vtipné příběhy z rodiny. To, že se snaží zavděčit někomu, kdo ji od prvního momentu vlastně neuznával, jí přidává na lidskosti, a čtenář má pak o to větší radost, když se z tohoto nastavení začne posouvat. Na konci jsem pak cítila naději a příslib něčeho nového, co možná přijde, a celá poslední kapitola ve mně doznívala ještě dlouho. Jaká škoda, že už autor nikdy nic dalšího nenapíše. Děkujeme za tolik radosti a tvorbu nádherných nadčasových knih pro dívky.

1 24.11.2023

(SPOILER) Oblíbený autor mé maminky, o kterém mi básnila celé moje dospívání. A já chápu proč, ve své době se muselo jednat o moderní, zábavnou knihu se sympatickou hlavní postavou, se kterou se dospívající dívky mohly snadno ztotožnit. Kniha mě ostatně bavila i v dnešní době, musím říct, že jsem v uvažování Jitky často poznávala sama sebe. Inu, dospívání se v čase nemění, pouze okolnosti a to, v jakých kulisách je náš příběh zasazen. Speciální pochvala za úžasného tatínka, který byl nad věcí a do rodiny Pažoutových vnášel lehkost a nadhled. Co mi však nešlo do hlavy, je samotná přezdívka Metráček, kdy kvůli Honzovi hlavní hrdinka zažila pocity ponížení, vztek a trápení, a pak ho vzala tak snadno na milost. V dnešní době by tohle už nejspíš neprošlo, ale je fakt, že dospívající chlapci často neumí dát svůj zájem jinak najevo. Jsem vděčná za Čtenářskou výzvu, díky níž jsem si knihu přečetla, a budiž autorovi země lehká.

5 29.10.2023

(SPOILER) Mísí se ve mně tolik pocitů. Mám velké sympatie pro lidi, kteří jsou jiní, divní, svoji, proto mi začátek příběhu s Jaroslavovým novým startem připadal zajímavý, symbolický, dokonce jsem mu fandila. Ale samozřejmě, jako u všech knih autorky, jsem čekala na to tajemství, na to, co je špatně. Nepříjemné tušení jsem začala mít v momentě, kdy se kolem Jaroslava začínaly točit sousedovic děti, nic však nedokáže popsat, jak zle mi bylo u scény s panenkou. Chápu, že se nám autorka snažila ukázat, že ta kletba, s kterou se narodíme, představuje opravdu těžké břemeno, které ani většinou nechceme. A ano, s Jaroslavem jsem měla slitování, jeho myšlenky na zahradě, než uviděl růžový balón, opravdu bolely. Ale konec pro mě nebyl uspokojivý. To, že o toto prokletí Jaroslav nestojí, že mu vzdoruje a nenávidí ho, nic nemění na tom, že je nebezpečný pro společnost. Nikdo neví, zda se ještě neodstěhuje jinam, kde bude mít čistý štít. Nikdo neví, zda svoje touhy jednoho dne prostě nebude moci uhlídat a zničí někomu život a zlomí srdce celé rodině. Chtěla nám autorka ukázat, že všichni jsme lidé s trápením a příběhem? V pořádku. Snažila se nás varovat, abychom se měli u svých dětí více na pozoru? Jistě, chápu. Ale to, že policie, ač nepřátelský naladěná, není schopna případ posunout dále, že Jaroslavovi nebyla dopřána léčba, která by mu třeba i mohla pomoci, to je za mě zklamání. A ano, chápu, že kniha není motivační příručkou ani letákem s nabídkou pomoci, a možná zkrátka jen popisuje to, jak to v naší společnosti často dopadá: než se stane něco vážného, neděje se nic.

12 29.10.2023

Na Hedvábníka jsem se po nadšení z Volání Kukačky moc těšila. Knihu jsem však četla bezprostředně po dočtení Žízně od mého milovaného Jo Nebsa, což mému vnímání a zážitku dost uškodilo. Děj se na můj vkus jaksi moc vlekl, věty byly až příliš dlouhé, okolní svět popisován přespříliš. Když jsem se však přenesla přes to, že zkrátka nečtu Nesba a že každý autor má svůj specifický styl psaní a vyprávění, knihu jsem vzala na milost a začala si ji užívat. Moc se mi líbilo odhalování soukromí Robin i Cormorana, přece jen práci náš soukromý život ovlivňuje víc než dost. Prostředí spisovatelů a nakladatelů pro mě není příliš blízké, chvíli mi trvalo se do něj dostat a pochopit, jaké mají jednotlivé postavy motivace a preference. Samotné odhalení vraha mě nijak nezasáhlo ani nepřekvapilo, ač jsem jeho identitu netušila až do posledního momentu. Další díl si jistě moc ráda přečtu, Ve službách zla zní jako solidní detektivka, no ne?

6 15.10.2023

Já se budu opakovat, ale Jo Nesbø je zkrátka můj miláček! Moje láska k němu a Harrymu Holeovi je teď po mé cestě do Olsa o to silnější. Když jsem stála před restaurací u Schrøderů a Sofies gate 5, kde jeden ze zvonků opravdu patří Harrymu, nemohla jsem být šťastnější. Samotná Žízeň je mistrovské dílo, téměř 600 stran se mi pod rukama samo otáčelo a knihu jsem často nemohla odložit a četla do pozdních nočních hodin. Nesbø zkrátka umí, jednotlivé postavy vykresluje tak plasticky, že máte pocit, že je znáte osobně. Dokonalé je pro mě i přeskakování mezi dějovými linkami, kdy vyřčenou větou jedné postavy pokračuje příběh postavy druhé. Odkazy na různé písně, které se celým textem prolínají, pak dokreslují atmosféru, obzvlášť, když si je ke čtení pustíte. Samotný příběh byl pro mě velmi drsný, několikrát mi samotná představa toho, co oběti musely zakusit, dost přitížila. Nechala jsem se zmást falešnou stopou a měla radost z toho, jaký jsem dobrý detektiv. Až na to, že vůbec, a závěr pro mě byl o to překvapivější! Poslední odstavec napovídá, jak bude série pokračovat, a já se už nemůžu dočkat, až si přečtu další knihu.

11 03.10.2023

Moc milá kniha plná překvapení! Představuje čtenáři výrazy nejen notoricky známé, ale i ty méně běžné, v jejichž případě jsem nejednou byla šokovaná tím, že je celý život chybně píšu! Oceňuji hloubavost autorek, jejich rady, mnemotechnické pomůcky, a samozřejmě i diktáty. Jako velký milovník češtiny a pravopisu obecně jsem došla k závěru, že se mám stále co učit a že mě náš rodný jazyk nikdy nepřestane překvapovat.

6 05.09.2023

(SPOILER) Tak čtení téhle knihy bolelo, od začátku až do konce. Nejdřív mě kniha nebavila, vyprávění malého Tea bylo zvláštní, rodinné tradice mi připadaly vyloženě ujeté. Říkala jsem si, jak má autorka v plánu mě opět pohltit a vtáhnout do děje. Začala jsem ale již záhy pociťovat obrovský soucit a potřebu do knihy vstoupit a malého Tea obejmout a dát mu zakusit krásného dětství plného bezstarostnosti a pohody. Hlavou mi vrtala spousta otázek ohledně toho, proč je rodina Šimáčkova taková, jaká je. Po seznámení s Vychcanem, který Tea každým dnem měnil, jsem se obávala, kam až to zajde. A vskutku, čím byl Teo starší, tím větší pocit beznaděje jsem z jeho života měla. Po doplnění příběhu o pohled matky mi všechno dávalo smysl, ale moje srdce bolelo o to víc. Šikana a vyloučení člověka z jednotlivých sociálních skupin jen proto, že nás někdo označí za jiné/divné, přináší spoustu nenávisti a trápení. V kombinaci s citlivostí i jakousi životní smůlou, která vyústila ve velkou tragédii, pak opravdu Marika prožívala těžké momenty. Chápu, že si vytvořila ochranné mechanismy, které však v případě malého Tea byly destruktivní a následkem toho mu bylo upíráno to nejdůležitější, tedy pozornost a láska ze strany rodičů. Vyprávění otce pak příběh dokonale doplnilo a uzavřelo, všechno v ten moment zapadlo na svoje místo a ve mně se rozlil těžký, bolavý pocit. Jak dalekosáhlé a obrovské následky má nedostatek lásky a bolavá duše! Alespoň že nám autorka dala na konci naději.

8 21.07.2023

(SPOILER) Půlnoční knihovna má tak originální námět, že mě okamžitě vtáhla do děje. Myšlenka toho, jaký bychom mohli mít život, kdybychom se v určité chvíli v minulosti rozhodli jinak, je pro mě osobně neskutečně zajímavá a už dříve jsem nad ní opakovaně dumala. Síla uvědomění, že každé, byť na první pohled nedůležité, rozhodnutí, určuje další směřování našeho života, je až odzbrojující. Nora Seed je jako my všichni, někdy máme pocit, že jsme chtěli být jinde, dosáhnout něčeho víc, být lepší/úspěšnější/ve skvělém vztahu/s vysněnou prací. Ne všichni však zažíváme deprese, které pohled na svět ještě víc zahalí tmavými mraky. Noře jsem tak velmi fandila a její objevování jiných životů mě moc bavilo. Již u prvních výprav z půlnoční knihovny jsem ale měla takový zvláštní pocit, že i když se podívá kamkoliv a bude úplně jiným člověkem, nebude to přece život, který si sama odžila a který souvisí s určitou životní cestou. Její život s Ashem a Molly se mi moc líbil, ale tušila jsem, že to není úplné finále, a že to, co Noře její putování mělo dát, je právě změna pohledu na život a ujištění o tom, že přece svůj život dokáže zlepšit, pokud ho bude milovat. Ač samotný boj o život v hořící knihovně představoval nutnou katarzi a v příběhu dával smysl, moc mě nebavil, a obecně mé nadšení ke konci knihy z nějakého důvodu opadalo. Jednu větu bych si z knihy však moc ráda odnesla do mého dalšího života: "Otázka není, na co se díváš, nýbrž co vidíš."

10 18.06.2023

Ač mám ráda současné české beletristy a nemohu se dočkat každičkého vydání nových knih, nadšení z Michala Viewegha se u mě nikdy nekonalo. Jeho nejstarší dílka jsou samozřejmě extrémně proslulá a jejich zfilmování dodalo autorovi další slávu. Já sama mám moc ráda knihu Andělé všedního dne, včetně filmového zpracování. A vlastně i chápu autorovu suverenitu, možná jakousi nadřazenost, kterou v tomto memoáru dává průběžně na odiv, tohle se opravdu jen tak někomu nepovede. Nečetla jsem všechny Vieweghovy knihy, nějak mě to neláká, ale můj pocit z těch, které jsem četla, není nijak valný, možná trochu kvantita na úkor kvality.

I přes vše, co jsem napsala výše, jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Dozvědět se více o Vieweghově životě přímo od zdroje má něco do sebe. Ač s jeho životním stylem příliš nesouzním a věřím, že jeho názory jsou často pokrytecké a egoistické, ne každý by přiznal vše, co se za ty dekády událo, takto otevřeně. Je pravda, že autor především vyzdvihuje to, jaký byl seladon a grand, to ve svých recenzích ostatně zmiňují i další uživatelé, ale možná má Viewegh jen pocit, že ho za celý život lidé kolem dostatečně neocenili, a kdy jindy na to upozornit, než v memoáru k příležitosti 60. narozenin. Oceňuji taky krásné fotky, a hlavně autorovu odvahu, se kterou se popral s rekonvalescencí po zdravotní tragédii, jež je ve většině případů fatální. U Viewegha tak nejspíš stáli jeho andělé všedního dne :)

3 07.06.2023