Amazonka72 komentáře u knih

Další z Murakamiho jednohubek. Kniha na jedno sousto. Ponurý, tajemný příběh z podivné knihovny, kde je vše jiné, než bychom předpokládali. Opět se zde objevuje postava Ovčího mužíčka, v Murakamiho knihách tak často zmiňována. Přemýšlím, zda má tato postava (či ovce jako taková) nějaký hlubší význam v Japonské kultuře. Potom by celý příběh možná nabral i dalšího rozměru. Při čtení této povídky se mi hlavou honily otázky, nabyla jsem dojmu, že právě ony byly důvodem k napsání této povídky. Znám téměř všechna Murakamiho díla, a tak vím, že i ty zdánlivě nepochopitelné věci nejsou v jeho knihách zbytečné. Vždy mají svůj hlubší význam. Proč příběh skončil, tak jak skončil? Co se stalo s Ovčím mužíkem? Do jaké míry to byl sen a do jaké míry skutečnost? A nejsou naše sny náhodou, svým způsobem, vždy “skutečností”? Nechám tyto otázky v sobě ještě chvíli doznívat a možná pochopím...

8 09.09.2018

Rozhodla jsem se, že 5 hvězdiček budu udělovat knize vždy, když se od příběhu nebudu moci odtrhnout a v době, kdy ho zrovna nebudu číst, se k němu budu v myšlenkách stále vracet. Pád takový byl. Napínavý, plný nečekaných (a někdy i čekaných) zvratů, přátelství, lásky, zoufalství, naděje... A k tomu příběh zasazený do prostředí hor, horolezců, zdánlivě nepochopitelných rozhodnutí a výstupů, které pochopíte až ve chvíli, kdy horam sami podlehnete. Pan Mawer je pro mě velkým objevem, po Skleněném pokoji další velmi povedená kniha, kterou je radost si přečíst.

8 13.10.2017

Tato kniha mě bavila... splnila má očekávání - kniha na dovolenou.
Na druhou stranu je potřeba kriticky zhodnotit, že příběh byl místy až nereálný... Ano, souhlasím s tím, že se mezi námi vyskytují "psychopati", kteří mají velmi dobře vyvinutou sociální inteligenci a dovedou velmi umně mást své okolí. Zdálo se mi, že Jack byl vykreslen jako opravdu "velká zrůda", pokud by takový opravdu byl, nedokázal by to přede všemi tak dobře skrýt, někde by se to zkrátka muselo projevit... Na druhou stranu je pravda, že je někdy tak jednoduché stát se obětí psychického násilí a je tak těžké to dokázat... protože mnohdy to obětem nechce nikdo uvěřit.
Konec jsem předpokládala, posledních 50 stran jsem už zkrátka věděla, jak to všechno dopadne.
Ale to neubralo nic skutečnosti, že jsem knihu nemohla odložit a musela jsem ji zkrátka co nejdříve dočíst.
Doporučuji jako nenáročné a napínavé čtení pro volné dny.

7 04.04.2024

Vzala jsem si tento díl s naprosto jasným záměrem - mít na dovolenou opravdu něco "jednoduchého" ke čtení, jenom tak pro relaxaci... žádné hluboké myšlenky.
Z této série jsem již nějaké díly přečetla, příběh o Švýcarsku a horské chatě naprosto splnil daný účel, ale Kavárnu v Kodani jsem prostě nedala. Připadalo mi to již opravdu hodně plytké, plné klasických frází z červené knihovny ve stylu "letmo se dotkl její ruky a rázem se jí zatmělo před očima... "
Tentokrát mě ani nezaujal popis Dánska, i když věřím tomu, že je to příjemná země a do Kodadě bych se také někdy ráda podívala... zkrátka jsem nebyla schopná dočíst příběh až do konce, takže jsem nakonec sáhla po náhradě, u které se sice musí chvílemi přemýšlet, ale která má nějaký hlubší příběh.
Přiznám se, že po dalších titulech z této série už asi nesáhnu :-).
Ale co musím uznat, graficky jsou obaly této série velmi povedené a je to jedna z věcí, které zaujmou a zvědavě nás nutí se do knihy podívat...

7 25.07.2023

Krásný a dojemný příběh... přišel mi do cesty v pravou chvíli a opravdu mě velmi potěšil. I když celé vyprávění zavání trochu kýčem, nesklouzává do patetičnosti.
Takové milé road story, poznamenané těžkým osudem obou hlavních postav. Emila a Joanne. To se mi asi na celé knize nejvíce líbilo, myšlenka opustit svoji komfortní zónu, rodinu, dosavadní život a vydat se na cestu do neznáma. "Samotná cesta je pak cílem"... Velmi této životní filozofii fandím - ve chvíli, kdy se můj život dostane do úzkých, ve chvíli, kdy se zdá vše ztracené, je nejlepší terapií vydat se na cestu, protože tak je možné se dostat "sám k sobě", srovnat si myšlenky, najít ten správný smysl života. Ke šťastnému životu potřebujeme opravdu málo, obvykle se nám to vejde do batohu na záda... když k tomu přidáme odvahu, lásku a svobodu...
Kniha je plná krásných citátů, které bych se také nestyděla zapsat si na stěnu.
Tento patří mezi mé nejoblíbenější:
"Pokud pláčeme jen proto, že zašlo slunce. přes slzy neuvidíme hvězdy."

7 09.06.2023

Moje srdcovka je kniha Klub nenapravitelných optimistů. Tolik jsem se těšila na jeho pokračování, zde však nastalo zklamání.
Pokusím se shrnout, co se mi na knize líbilo, a co považuji za faktory, které moje hodnocení snižují. Bylo příjemné vrátit se mezi staré známé a sledovat jejich další osudy. Myslím si však, že časové rozpětí, ve kterém se druhý díl odehrává, bylo zbytečně velmi dlouhé, resp. díky desítkám let (až do nového tisíciletí) jsem někdy ani nestíhala zaregitrovat, kolik vlastně je všem protagonistům let... Dále mi přišlo, že některé osudy byly opravdu již překombinovány. A přikláním se k názoru některých předchozích čtenářů, že postava a příběh Franca byl ke konci již "přitažený za vlasy". Těch podivných náhod a rozhodnutí bylo už moc. Navíc jsem mu nevěřila.
V některých osudech bylo těžké se orientovat a vyznat, např. příběh Cecile se tak podivně proplétal mez jednotlivými časovými obdobími a pak úplně vyšuměl do ztracena.
A pak najednou vsuvka a 20 stránek věnovaných Pavlu Cibulkovi a situaci po sametové revoluci v naší zemi. Velmi mě vždy potěší, když se některý zahraniční autor ve svých knihách věnuje i naší malé středoevropské zemi, ale proč se zde najednou, z ničeho nic, objeví Pavel Cibulka? To jsem opravdu nepochopila.
Nejvíc mě asi zaujal příběh Igora Markšiše, kdyby celou knihu věnoval jeho příběhu, vůbec by mi to nevadilo.
Takže, za mě tři hvězdičky - není to špatné čtení, pan Guenassia je zkušený vypravěč, ale asi měl v tomto případě trochu ubrat... a možná by celý román vyzněl zajímavěji.

7 12.02.2023

Nezbývá mi nic jiného než se přidat ke spoustě komentářů níže.
Tahle kniha - to byla opravdu "síla", doslova mě pohltila, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Příběh z druhé světové války z Japonci okupované Koree. Smutný pohled do života "žen pro útěchu". Bohužel ani konec války neznamenal pro tyto ženy (většinou ještě dívky) konec utrpení. Schylovalo se ke smutnému rozdělení Severní a Jižní Koree, jak toto rozdělení dopadlo, vidíme i dnes - totalitou zmítaná Severní Korea a jako protiklad prosperující Jižní Korea. Držela jsem hlavní hrdince palce, prožívala jsem s ní každé příkoří, smutek nad ztrátou jejich nejdražších, lásku k dceři, nemožnost zbavit se minulosti, i když už několik let žila ve svobodné zemi...
Je smutné si na konci knihy přečíst, že vlastně až do dnešní doby Japonci neodsoudili toto nelidské chování ke Korejským dívkám, a že i jejich omluva je nedostatečná... a přitom stačí tak málo.
A poslední myšlenka, postřeh... i po přečtení této knihy mi na mysl neustále přicházelo, jak jednoduchý a šťastný život prožíváme, a to i přesto, že jsem dětství prožila ještě před rokem 1989. Měli bychom si připomínat, že naše "trápení" a "krize" musíme zvládnout, postavit se jim čelem, věřit, že to bude lepší a neustále si nestěžovat.

7 04.02.2023

Zase velmi zdařilá Odeonovka... Psychologický román, který donutí k zamyšlení. Pro mě začátek velmi bolestivý, vzhledem k tomu, že mám také syna ve střídavé péči, byly pro mě řádky popisující tento stav z pohledu dospívajícího chlapce opravdu velmi depresivní. Přijmout skutečnost, čeho všeho se na svých dětech dopouštíme v domnění, že tak činíme pro jejich dobro. Stokrát se můžeme ubezpečovat, že jsme vše zvládli bez velkých hádek, převratů a kotrmelců, ale co se děje v dětské duši, to často netušíme.
Myslím si, že smyslem takových knih, jako jsou Pouta, je určitě i to, abychom se občas zamysleli nad svým jednáním a podívali se sami na sebe i z jiné strany.
Není to veselé čtení, ale kniha určitě stojí za přečtení.

7 03.07.2022

Klasický román Dana Browna. Zajímavé, napínavé, nosná myšlenka nutící k zamyšlení.
Na knihách D. Browna mě asi nejvíce fascinuje preciznost při popisu míst, kde se román odehrává. Je patrné, že autor musí každé místo velmi podrobně prozkoumat včetně všech architektonických a historických detailů. K tomu se obvykle přidá ještě spojitost s nějakým literárním dílem, v tomto případě jde o Dantovu Božskou komedii.
Co bych opravdu ocenila - aby jeho knihy byly automaticky doplněné právě o náčrtky či plány staveb, které ve své knize popisuje. Hodně by mě to usnadnilo představu o jednotlivých místech. Vím, že v některých vydáních už tomu tak je.
Na druhou stranu jsou popisy někdy až natolik podrobné, že se v nich může čtenář ztácet, pokud dané místo důvěrně nezná. Občas se mi to stává.
Co je na tomto románu také zajímavé, je jeho hlavní myšlenka - tedy přelidnění a případná celosvětová pandemie. V současné době nás nutí k zamyšlení: co když nás všechny krize mají přinutit změnit své chování vůči přírodě, ale i vůči sobě. Vzhledem k blahobytu, ve kterém teď žijeme, je asi nutné přemýšlet o tom, jak daleko ještě můžeme zajít ... co se týče zvyšování životní úrovně a našeho pohodlí. Je to velmi složité téma, vůbec není jednoduché na něj jednoznačně odpovědět, často se týkají i morálních a etických otázek.
Inferno je určitě románem, který nás k přemýšlení nasměruje.

7 16.01.2022

Klasická Keplerovka - sáhla jsem po ní z naprosto prozaického důvodu - přečíst si něco oddychového. A jako každá předchozí kniha této spisovatelské dvojice, ani Písečný muž nezklamal. Krátké kapitoly, jasně členěné, díky tomu se kniha výborně čte. Stejně jako čtenářka "slunicko 1958" beru příběh jako "pohádku pro dospělé", takže nepřemýšlím o tom, co je reálné, a co již trochu "drhne". Těším se na další Keplerovku, až zase budu mít chuť při čtení jenom tak relaxovat.

7 09.11.2021

Nevím, čím to je, ale mám pocit, že poslední dobou si velká většina českých autorů a autorek ve svých románech řeší "krizi středního věku". Stejný pocit jsem měla i při čtení Chirurga. Musím ocenit styl autorky, která se velmi přesvědčivě dokázala vžít do kůže 45-letého muže. Navíc bylo z textu patrné, že se opravdu pečlivě seznámila s prostředím nemocnice. Jazyk, který používala, "doktorský sleng" přidal knize na autentičnosti.
Co se týče příběhu - neumím jej správně uchopit. Poslední dobou mi začíná vadit, jak všichni stále řeší, že po čtyřicítce není život není takový, jaký jste si ve dvaceti představovali. Najednou všichni žijí v manželství, které nefunguje tak, jak by mělo, jde spíše o stereotyp - ráno do práce, večer z práce, hádka s partnerem, do toho pubertální děti... občas dluhy, občas milenky... Já tomu nerozumím, podle mě má každý svůj život v rukách a záleží jenom na každém z nás, jak ho uchopíme. Nebaví mě stále dokolečka řešit, že k někomu je život nespravedlivý.
Hlavnímu hrdinovi jsem neporozuměla. Respektive bylo mi jasné, proč jedná tak, jak jedná, ale nemohla jsem se s ním ztotožnit, pochopit ho a omluvit jeho "přešlapy".
Souhlasím s Michalkou98, objevuje se zde tradiční vzorec - manželka je nesympatická, milenka chápající... ale hrdina vlastně nechce tuto situaci nijak řešit. Asi mu to tak vyhovuje...
Za mě tři hvězdy, kniha se čte velmi pěkně, ale ten příběh není ničím objevný... a vlastně ve mně zanechal pouze podivnou "pachuť".

7 13.07.2021

Audioverze. Poslouchala jsem opět na ČR velmi povedené zpracování této klasické divadelní hry. Vzhledem k tomu, že už více jak rok není možné chodit do divadla (pouze s malou přestávkou během září), byla tato dramatizace pohlazením na duši.
Český rozhlas má ve svém archivu opravdové skvosty, a co je úžasné, že i když jenom poslouchám, před očima se mi celý děj odehrává, jako kdybych ho viděla na divadelních prknech. Tak snad se brzy dočkáme.
Psychologické drama, ve kterém nic není černobílé, o to méně postavy, kolem kterých se děj odehrává. Věčná touha po lásce... A opravdu máme tendenci si nalhávat, že vše je vlastně v pořádku, i když to tak není?

7 03.04.2021

Budu upřímná, tohle nebylo vůbec jednoduché čtení. Musela jsem si jednotlivé příběhy "dávkovat", ačkoli byl děj velmi napínavý, místy jsem ho nemohla číst najednou. Bylo potřeba krátké pauzy, slovy sportovce - "tak trochu vychnout".
Po knize jsem sáhla z jediného důvodu, doufala jsem, že díky přečtení tohoto díla alespoň částečně pochopím důvody všech těch válek a tahanic na Středním východě. O Izraeli slyšíme takřka stále a vlastně je velmi těžké pochopit, proč se tam stále bojuje a bojovat se vlastně nikdy pořádně nepřestalo.
Nejsem historik a přiznám se, že se o historii jako takovou moc nezajímám, ale ráda si dávám věci do souvislostí a snažím se pochopit fungování dnešního světa. Bez znalosti dějin 20. století ho však pochopit nejde.
Co pro mě bylo obtížné, byla všechna ta exoticky (většinou arabsky) znějící jména. Já se v nich ztrácela, často jsem musela knihou listovat, abych se zorientovala, kdo byl kdo. A že se v knize vyskytovalo různých jmen a názvů vesniček opravdu hodně.
Závěr knihy byl pro mě také již velmi náročný, asi jsem už neměla sílu číst o tom, jak lidé neustále válčí a bojují. Na druhou stranu vznik státu Izrael byl o neustálých bojích a je naprosto obdivuhodné, jak Izraelci, jako národ, velmi oddaně bojovali za svoji zemi. Muselo to být hrozné - skončila válka, většina přeživších z koncentračních táborů v zuboženém stavu, ale s nadějí v srdci odjíždí do Izraele, aby zde začala nový svobodný život, a dalších několik let musí bojovat za svoji zemi a za svůj národ? A to mnohdy velmi tvrdě, bez podpory.
Asi jsem spoustu věcí pochopila, resp. doufám, že jsem si vytvořila takovou představu, která alespoň částečně odpovídá skutečnosti. Fascinoval mě vznik a význam kibuců, vůbec jsem netušila, jak obtížné bylo získat v Izraeli úrodnou půdu.
Je to opravdu obdivuhodné a je úžasné, že se našel autor, který si dal se sepsáním těchto dějin takovou práci. Potřebujeme takové knihy, abychom nezapomněli.

7 01.12.2020

Mně se Dívka z Brooklynu líbila. Příjemné čtení, pokud venku skoro celý den prší a nikam se Vám nechce. Přečetla jsem ji za 2,5 dne, kniha splnila přesně ten účel, který má mít - pobavila a vyplnila den.
Musela jsem se smát, když jsem zjistila, že s odstupem týdne čtu opět knihu, která se tak trochu dotýká prezidentských voleb v Americe. Ano, i zde je naprosto stejně popisováno, jak je celá kampaň v rukou "schopných a chladnokrevných poradců", a že "moc" je tak silná, že odstraňuje všechny morální zásady.
Ano, příběh je místy trochu překombinovaný, zpočátku jsem měla problém se ve všech těch jménech a osobách, které se v knize postuplně objevovaly, orientovat, ale nakonec se vše propojilo.
Jednu hvězdičku ubírám, protože kniha na 5 hvězd musí mít "něco navíc", nějakou přidanou hodnotu. Toto byl, dle mého názoru, povedený příběh, který měl spád a bylo příjemné u něj trávit volný čas.
A ještě jedna vsuvka - ráda bych ocenila nové přebaly knih od tohoto autora - moc se mi líbí, jak nakladatelsví Motto vkusně pracuje s obálkami knih. Když se podívám na první vydání knih G. Mussa, tak doufám, že doba "vyzývavých fotografií" je snad již za námi. Mnohdy mě tyto "komerční" obálky, a la červená knihovna, od koupi knihy odrazují.

7 24.05.2020

Ani později, ani jinde... Kniha bez hapyendu. Kniha o pocitech. Kniha o jednom dni a dvou lidech. Kniha o tom, jak jednoduché je spadnout na úplné dno. Přečteno za jeden víkend. Ano, příběh mě dostal, a to i přesto, že jsem chvílemi odkládala knihu, protože jsem již nemohla číst příběh Mathildy. Říkala jsem si, že musí něco udělat, bouchnout dveřmi, poslat svého šéfa do patřičných míst, dát výpověď a utéct...
Příběhu lékaře Thibaulta byla věnována mnohem menší část útlé knihy, což mě občas zamrzelo. Ale rozumím tomu, že šikana na pracovišti byla "závažnějším" tématem, který si zasloužil mít svůj prostor.
Co jsem však při čtení knihy cítila asi nejvíce, byla ta neskutečná beznaděj, prázdnota... související tak úzce se způsobem našeho života. Uspěchaného, povrchního. Každý den se stáváme zajatcem svých stereotypů, chodíme do práce, přesouváme se z místa na místo jako masa bezejmenných těl. Přestáváme vnímat svět kolem sebe. Soustředíme se na výkon, bojíme se o svá "teplá místečka", protože pokud bychom o ně přišli, pak bychom se museli v svém životě něčeho vzdát. Toto jsou pocity a myšlenky, které se mi často honí hlavou. Přemýšlím, jestli je to ještě v pořádku, způsob, jakým v současné době žijeme. Jestli není čas se vrátit k podstatě našeho žití - jenom tak "být", vnímat svět kolem nás - vůně, věci, lidi, zastavit se.
Tato kniha mi opět potvrdila, že svět, ve kterém žijeme, je nemocný.
Našla jsem tam spoustu pravdivých slov, pocitů, které tak dobře znám.

"Milostné vztahy možná nejsou nic jiného než tahle nepřímá úměra: jakmile člověk po něčem touží, jakmile něco očekává, prohrává." str. 90

"... zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To ví už odedávna."

"Čolvěk asi miluje jen jednou. Není to obnovitelné...... Možná že něco takového prožila v naivitě svých dvaceti let, společný život, na jednou místě, dýchat stejný vzduch, každý den spát ve společné posteli, mít společnou koupelnu, možná se to stává jen jednou, ano, a pak už se prostě nic podobného nedá, nejde začít znovu." str. 162

"Míval rád město, ten propletenec příběhů, to nekonečné množství siluet, bezpočet tváří. Míval rád ten cvrkot, prolínání osudů, nové a nové možnosti.... Teď už ví, že město je kruté a nechá si tvrdě platit od těch, kdo v něm chtějí přežít. A přesto by za nic na světě už neodjel."

7 19.01.2020

Kniha pro "holky a pro ženy"... příběh dvou kamarádek "na život a na smrt", plný zvratů, nedorozumění, ale také lásky a odpuštění.
Každá z nás by měla mít takovou kamarádku...
Sledovala jsem i stejnojmenný seriál na Netflixu, který také nebyl špatný. Ale kniha je zkrátka kniha - narozdíl od seriálu byly osudy Tully a Kate mnohem více uvěřitelné, ve filmu (ve snaze co nejvíce natáhnout děj) bylo těch zvratů, náhod, někdy už příliš.
Co je pěkné je odlišnost jednotlivých životů obou hrdinek v dospělosti. Každá šla v životě úplně jinou cestou. Otázkou je, co je v životě nejdůležitější, bez ohledu na to, zda jsme úspěšní, bohatí či chudí. Je také pravda, že pokud by Kate byla "chudá", resp. neměla zázemí k tomu, aby se mohla celý život starat o rodinu, byl by její život určitě mnohem více depresivnější než v knize. A možná by o to více záviděla Tully její úspěch a finanční nezávislost.
Zajímavá je i dějová linka s dospívající Marah - útěcha pro rodiče, kteří dnes a denně svádí boj se vzpurnými puberťáky a mají pocit, že je jejich dítě opravdu nenávidí.
Konečné resumé - "holky, je to kniha pro nás, o nás, o lásce... takže si ji určitě přečtěte, nebudete litovat".

6 27.02.2024

Pan Zibura opět nezklamal. Jeho "cestopisy" jsou zkrátka zárukou kvality a velmi zábavného čtení.
Cesta do Santiaga - mám několik přátel, kteří tuto cestu (a někteří i opakovaně) abslovovali, takže jsem tušila, o čem tato cesta je. Navíc mám za sebou četbu Poutníka (Mágův deník od P. Coelha) a také další knihy o cestě do Santiaga. O cestě samotné jsem také přemýšlela, myšlenka "putování" mě provází již několik let. Ale cesta do Santiaga mě zkrátka stále něčím odrazovala... a vlastně vím čím. Díky této knize jsem si uvědomila, co je ten faktor, který zatím nejsem schopná překonat.
Tato pouť měla v minulosti určitě svůj význam a věřím tomu, že ještě před 20-ti lety to mohlo být opravdové "duchovní" dobrodružství. V dnešní době, a Ládík to sám svojí knihou potvrzuje, jde především o komerční záležitost - ubytování se musí objednávat s velkým přestihem, na cestě se pohybujete mezi destíkami dalších poutníků, noc trávíte většinou v místnosti s dalšími 30-ti lidmi, soukromí je zde velmi málo... Navíc se z této cesty stává celkem dobře vydělávající byznys pro místní obyvatele (na tom není nic špatného, ale nějak mi to k duchovní cestě nesedne...).
A tak se raději spokojím s putováním třeba po Jeseníkách nebo Rychlebských horách, kde sice jsou také poutníci, ale přeci jenom zde mohu být sama se sebou...
Každopádně kniha je velmi čtivá, vtipná, je moc fajn projít si celou cestu ve společnosti "prince Ládíka" a jeho příležitostných "kamarádů".

6 27.02.2024

Překvapivá kniha - narazila jsem na ni v antikvariátu, když jsem si vybírala knihu na dovolenou... Ke koupi mě přesvědčila fotografie ledovce Dachstainu a jezera Gosausee, který je na obálce knihy... a protože toto místo velmi dobře znám a mám to tam moc ráda, knihu jsem si koupila. Jinak obálka svádí k přesvědčení, že jde o "červenou knihovnu", další ze zamilovaných románů, kde vše dobře dopadne.
Ano, knihou se, samozřejmě, táhne milostná linka, příběh však není zdaleka zalitý sluncem. Naopak. Vzhledem v době, ve které se příběh odehrává, je plný zvratů, osudových rozhodnutí, odvahy, lásky k rodině.
Líbily se mi obě dějové linky - a to jak dějová linka odehrávající se v Rakousku na začátku války, tak i současná linka z doby pádu komunismu v roce 1989.
A v neposlední řadě je určitě zajímavé dozvědět se, jak nástup Hitlera prožívali lidé v sousedním, německy mluvícím, Rakousku.

6 05.11.2023

Opět velmi silný příběh, tentokrát o ztrátě a truchlení...
Tento příběh mě oslovil o něco méně než předchozí kniha autorky (Všechno modré z nebe), která mi byla svým námětem přeci jenom bližší.
Každopádně je zde velmi citlivě popsáno, jak v některých situacích potřebujeme čas... čas se vyrovnat s tím, co nás potkalo, čas být sami se sebou. A jak je důležité najít si v životě věci, které dávají smysl... všichni to známe. Když je nám smutno, těžko, pomůže se upnout na nějakou činnost. Něco vytvářet. A je asi jedno, jestli je to úprava zahrady, přestavba bytu, výroba nábytku nebo třeba cesta...
Jednotlivé fáze končí tím, co je asi vždy nejtěžší - "nechat odejít".
Určitě jde o knihu, která nás nutí zamyslet se nad životem i smrtí, která k němu neodmyslitelně patří.

6 13.07.2023

Přiznám se, že jsem si tuto knihu v knihovně půjčila s jednoznačným úmyslem - a to vzít si s sebou na 4 dny volna nějakou oddychovou knihu do vlaku... Díky tomu jsme neměla žádná vysoká očekávání a kniha splnila přesně to, co jsem od ní vyžadovala. A to čtení, které nevyžaduje složité myšlenkové pochody, které pohladí, ve kterém vše tak hladce plyne a navíc to dobře dopadne.
Zaujalo mě umístění děje do zimní horské krajiny. A protože hory, jak v zimě tak i v létě, bezmezně miluji, a protože jsem náruživá lyžařka a navíc miluji běžkování, kniha mi přinesla spoustu pozitivních zážitků.
Příběh Miny byl prostý, velmi lehce předvídatelný, ale to je rys této řady knih od Julie Caplinové a vlastně je to i důvod, proč je fajn si občas podobné příběhy přečíst.
Co však nelze knize upřít je fakt, že mě opět přinutila zamyslet se nad tím, zda jsem spokojená s tím co dělám a kde žiju... zda bych konečně neměla učinit závazné rozhodnutí, sbalit si kufry a přestěhovat se tam, kam mě to srdcem táhne. Ano, dovedu si představit život v horách. Pravdou je, že v mých představách vystupují spíše vesničky či městečka podobná tomu alpskému než třeba českému Špindlerově Mlýnu :-)

6 11.05.2023