Amazonka72 komentáře u knih

Vzala jsem si tento díl s naprosto jasným záměrem - mít na dovolenou opravdu něco "jednoduchého" ke čtení, jenom tak pro relaxaci... žádné hluboké myšlenky.
Z této série jsem již nějaké díly přečetla, příběh o Švýcarsku a horské chatě naprosto splnil daný účel, ale Kavárnu v Kodani jsem prostě nedala. Připadalo mi to již opravdu hodně plytké, plné klasických frází z červené knihovny ve stylu "letmo se dotkl její ruky a rázem se jí zatmělo před očima... "
Tentokrát mě ani nezaujal popis Dánska, i když věřím tomu, že je to příjemná země a do Kodadě bych se také někdy ráda podívala... zkrátka jsem nebyla schopná dočíst příběh až do konce, takže jsem nakonec sáhla po náhradě, u které se sice musí chvílemi přemýšlet, ale která má nějaký hlubší příběh.
Přiznám se, že po dalších titulech z této série už asi nesáhnu :-).
Ale co musím uznat, graficky jsou obaly této série velmi povedené a je to jedna z věcí, které zaujmou a zvědavě nás nutí se do knihy podívat...

7 25.07.2023

Opět velmi silný příběh, tentokrát o ztrátě a truchlení...
Tento příběh mě oslovil o něco méně než předchozí kniha autorky (Všechno modré z nebe), která mi byla svým námětem přeci jenom bližší.
Každopádně je zde velmi citlivě popsáno, jak v některých situacích potřebujeme čas... čas se vyrovnat s tím, co nás potkalo, čas být sami se sebou. A jak je důležité najít si v životě věci, které dávají smysl... všichni to známe. Když je nám smutno, těžko, pomůže se upnout na nějakou činnost. Něco vytvářet. A je asi jedno, jestli je to úprava zahrady, přestavba bytu, výroba nábytku nebo třeba cesta...
Jednotlivé fáze končí tím, co je asi vždy nejtěžší - "nechat odejít".
Určitě jde o knihu, která nás nutí zamyslet se nad životem i smrtí, která k němu neodmyslitelně patří.

6 13.07.2023

Klasický Sparks - kniha, která má sloužit opravdu k odpočinku. Celkem banální příběh rozpadu jednoho vztahu, kdy opuštěný manžel zprvu netuší, co vedlo jeho druhou polovičku k odchodu. A uprostřed toho všeho dítě - jak jinak - otec najednou zjišťuje, jak je péče o pětiletého potomka časově náročná, ale samozřejmě přichází na to, jak je tento vztah obohacující i přes oběti, které musí každý rodič podstoupit, pokud chce být správným rodičem. Trošku mi to připomínalo příběh Kramerová versus Kramer, chyběla mi tam však větší hloubka, pohled i z druhé strany, protože ač si to chceme přiznat či ne, rozpad vztahu je vždy důsledkem jednání a chování obou partnerů. Zkrátka to nefunguje tak, že jeden je ten špatný a druhý ten dobrý. Když jdeme do hloubky, najdeme vždy indicie, které vysvětlí, proč ten špatný cítí touhu vztah opustit. A k tomu trochu klišé - chápavá kamarádka, která je "tak dokonalá" a trpělivá. Je to všechno tak jednodoché, přímočaré, ale vztahy většinou takové nejsou. Aby celý příběh, který šlo opravdu zkrátit na polovinu, protože 400 stran se vlastně skoro nic neděje, dostal trochu dramatickou linku, přijde zvrat v podobě nemoci rodinného příslušníka. Vše končí prozřením, smířením, usmířením... Mám pocit, že takhle to v životě nechodí. Ale možná proto rádi podobné příběhy čteme, možná proto je občas potřebujeme... na druhou stranu, i já jsem záměrně po této knize sáhla a nelituji, že jsem si jí přečetla. Potřebovala jsem si u čtení odpočinout a opravdu na nic nemyslet... a to knihy Sparkse umožňují.

1 04.07.2023

Krásný a dojemný příběh... přišel mi do cesty v pravou chvíli a opravdu mě velmi potěšil. I když celé vyprávění zavání trochu kýčem, nesklouzává do patetičnosti.
Takové milé road story, poznamenané těžkým osudem obou hlavních postav. Emila a Joanne. To se mi asi na celé knize nejvíce líbilo, myšlenka opustit svoji komfortní zónu, rodinu, dosavadní život a vydat se na cestu do neznáma. "Samotná cesta je pak cílem"... Velmi této životní filozofii fandím - ve chvíli, kdy se můj život dostane do úzkých, ve chvíli, kdy se zdá vše ztracené, je nejlepší terapií vydat se na cestu, protože tak je možné se dostat "sám k sobě", srovnat si myšlenky, najít ten správný smysl života. Ke šťastnému životu potřebujeme opravdu málo, obvykle se nám to vejde do batohu na záda... když k tomu přidáme odvahu, lásku a svobodu...
Kniha je plná krásných citátů, které bych se také nestyděla zapsat si na stěnu.
Tento patří mezi mé nejoblíbenější:
"Pokud pláčeme jen proto, že zašlo slunce. přes slzy neuvidíme hvězdy."

7 09.06.2023

Zajímavá kniha... příběh ztracené matky vyprávěný z několika úhlů - z pohledu dcery, syna i manžela...
Za mě trochu patetické vyprávění o tom, jak je "matka" v rodině důležitá, a jak na ní velmi často všichni zapomínají. Upřímně... nelze čekat, že Vám budou děti za něco vděčné. Trochu mi vadí tato představa vděčnosti vůči svým rodičům. Ač sama rodič, myslím si, že je to náš životní úkol, vychovat děti a vypustit je do světě. V rodině bychom se měli mít rádi, měli bychom se podporovat, pomáhat si, ale měli bychom žít jako svobodné bytosti a nemít pocit, že musíme z vděku svůj život obětovat rodičům (či dětem, záleží na úhlu pohledu).
Každopádně kniha je zajímavým výletem do jiné kultury, kde téma rodičovství, mateřství a rodiny má jiný význam než v našich zeměpisných šířkách.

2 09.06.2023

Na tuto knihu jsem netrpělivě čekala, takže jsem velmi ráda, že se stala součástí mé knihovny. Co musím ocenit jako první věc, je grafická úprava obálky včetně kvality obalu - zkrátka ať chceme či nechceme je obálka to první, co nás zaujme nebo naopak odradí od četby.
Na to, jak moc jsem se na knihu těšila, přišlo malinké zklamání. Těžko říct, co bylo tím hlavním důvodem, pro mě je těžké orientovat se někdy v množstí postav, a to především ve chvíli, kdy mají, pro nás česky mluvící čtenáře, hůře zapamatovatelná jména. Občas jsem se v nich ztrácela.
Líbila se mi linka s Evelyn a její vzpomínky. Lehkost, se kterou jednotlivé příběhy popisovala. Upřímné vztahy jednotlivých protagonistů. Radost z maličkostí...
A pak to jídlo... a na konci knihy dokonce recepty. I já si plánuji něco dobrého vyzkoušet, lákají mě vdolky z podmáslí. Tak uvidíme, zda se podaří.
Kniha má místo v mé knihovně a já věřím, že se k ní ráda vrátím. Přečtu ji podruhé, možná i potřetí a najdu tam všechny ty drobné "niance", které mi teď utekly.

3 11.05.2023

Přiznám se, že jsem si tuto knihu v knihovně půjčila s jednoznačným úmyslem - a to vzít si s sebou na 4 dny volna nějakou oddychovou knihu do vlaku... Díky tomu jsme neměla žádná vysoká očekávání a kniha splnila přesně to, co jsem od ní vyžadovala. A to čtení, které nevyžaduje složité myšlenkové pochody, které pohladí, ve kterém vše tak hladce plyne a navíc to dobře dopadne.
Zaujalo mě umístění děje do zimní horské krajiny. A protože hory, jak v zimě tak i v létě, bezmezně miluji, a protože jsem náruživá lyžařka a navíc miluji běžkování, kniha mi přinesla spoustu pozitivních zážitků.
Příběh Miny byl prostý, velmi lehce předvídatelný, ale to je rys této řady knih od Julie Caplinové a vlastně je to i důvod, proč je fajn si občas podobné příběhy přečíst.
Co však nelze knize upřít je fakt, že mě opět přinutila zamyslet se nad tím, zda jsem spokojená s tím co dělám a kde žiju... zda bych konečně neměla učinit závazné rozhodnutí, sbalit si kufry a přestěhovat se tam, kam mě to srdcem táhne. Ano, dovedu si představit život v horách. Pravdou je, že v mých představách vystupují spíše vesničky či městečka podobná tomu alpskému než třeba českému Špindlerově Mlýnu :-)

6 11.05.2023

Velmi čtivý příběh z nedávné minulosti. Trochu více se mi líbila první část knihy - "Stanice odložených lásek". Druhá část "Dokud se budeš smát" je již trochu slabší.
V první části se ocitáme na začátku 70. let 19. století na malé vesnici někde v Polabí. Příběhy Laděny a Kamily jsou odlišné, ale v něčem společné - každá si do života nese nějaké "stigma", ať už v podobě nečekaného potomka a neuskutečněné svatby, nebo v podobě "osoby nevhodnou pro studium". Předsudky, které v rodinách převládaly dlouhá léta, neustále obavy "co tomu řeknou sousedi"..., zamindrákované učitelky, převládající stereotypy, které nebylo radno změnit. Z příběhu přímo čiší bezútěšnost dané doby.
Druhá část knihy je trochu slabší. Pokračující příběh Kamily a osudy další z trojice kamarádek z dětství - Ilony. Oba příběhy jsou tragické, ale každý jiným způsobem. Co je však velkou hodnotou této knihy, že ani jeden z těchto příběhů nevyznívá beznadějně, retignovaně - oba dva dávají naději na lepší a šťastný život. Vlastně je to memento našich životů - nenechat se strhnou na kolena nepřízní osudu, protože každý z nás si nese svá trápení. Je potřeba se zlu postavit, věřit, že na nás čeká něco lepšího. A nebo si jenom umět užívat každého dne, nedat se ubíjet zlobou a nenávistí. Cítim to ve svém životě stejně, proto mi byl příběh tak blízký.
Co mi však trochu vadilo - v některých pasážích styl jazyka autorky. V textu mě rušily vysvětlivky v závorkách - dle mého naprosto zbytečné.
Ostatní knihy ze současnosti (historické romány nejsou mým šálkem kávy) mě zaujaly více. Měla jsem pocit, že příběhy šly více do hloubky. Každopádně jsem knihu přečetla jedním dechem, mnohdy jsem ji nemohla odložit, protože jsem byla napjatá, jak to bude dál... Takže splnila svůj účel - zaujala!

3 02.04.2023

Asi se trochu vymykám se svým hodnocením... Kniha to nebyla špatná, přirovnání ke "Staříkovi, který vylezl z okna..." je docela trefné. Ale asi se mi netrefila zrovna do nálady. Každopádně milý příběh o podivínovi, který má ale "dobré srdce", i když to tak na první pohled nevypadá. Trochu morous, trochu podivín, je to však člověk, který ctí zásady a vmíná svět kolem sebe. Líbila se mi dějová linka vzpomínek na život s milovanou Sonjou, toto vyprávění bylo opravdu dojemné.
Filmové zpracování jsem neviděla, ale dovedu si představit, že lze tento příběh natočit s citem a působivě.

4 21.03.2023

Jde o velmi silnou knihu, která zajisté vyžadovala velikou odvahu autorky ji napsat a následně i poslat do světa. Na mě však občas působila trochu zmateně, nevím, neustále skákání mezi různými časovými rovinami, ale i mezi jednotlivými postavami. Navíc se mi občas trochu pletly ženské postavy z rodiny. Podobně znějící jména... Lucille, Lisbeth, Liana... Co však nelze knize odepřít je syrovost vyprávění osudů jedné rodiny. Velmi často neradostné osudy jednotlivých členů. Na druhou stranu i čistá a nezištná láska mezi jednotlivými postavami. Závěr knihy - asi převídatelný (vzhledem k tomu, že se hned v úvodu knihy dovídáme, jak celý příběh dopadne), ale za mě asi nejsilnějsí moment. Dávám tři a půl hvězdy, měla jsem občas trochu problém se knihou prokousat, každopádně nelituji, že jsem se dostala až k samému závěru.

2 12.03.2023

Asi již tradiční kvalita od paní Dvořákové. Neubráním se však pocitu, že jsem možná tentokrát čekala trochu něco jiného. Každopádně paní Dvořáková umí vždy velmi trefně popisovat myšlení, způsob komunikace vpodstatě každého z nás. V tomto případě bylo téma poněkud netradiční, skoro mi až přišlo zvláštní, jak na příběh bývalého kněze autorka přišla... zda jde o nějaký skutečný příběh trochu dokreslený, nebo od první stránky vymyšlený. I tentokrát jsem si při čtení uvědomila, jak je těžké zbavit se "stigmatu", pokud Vám již jednou byl přidělen. Jak se takový člověk asi cítí v naší většinové společnosti? Jak je těžké naučit se tuto odlišnost přijímat. Jak musí být nesmírně těžké přiznat si, že se mnou není něco v pořádku a začít s tím pracovat. Je to věčný boj všech lidí závislých na čemkoli... Možná proto je toto téma důležité a měli bychom o něm přemýšlet. Možná tato kniha někomu dodá odvahu začít s těmito "nechtěnými dary" bojovat.

11 12.03.2023

Moje srdcovka je kniha Klub nenapravitelných optimistů. Tolik jsem se těšila na jeho pokračování, zde však nastalo zklamání.
Pokusím se shrnout, co se mi na knize líbilo, a co považuji za faktory, které moje hodnocení snižují. Bylo příjemné vrátit se mezi staré známé a sledovat jejich další osudy. Myslím si však, že časové rozpětí, ve kterém se druhý díl odehrává, bylo zbytečně velmi dlouhé, resp. díky desítkám let (až do nového tisíciletí) jsem někdy ani nestíhala zaregitrovat, kolik vlastně je všem protagonistům let... Dále mi přišlo, že některé osudy byly opravdu již překombinovány. A přikláním se k názoru některých předchozích čtenářů, že postava a příběh Franca byl ke konci již "přitažený za vlasy". Těch podivných náhod a rozhodnutí bylo už moc. Navíc jsem mu nevěřila.
V některých osudech bylo těžké se orientovat a vyznat, např. příběh Cecile se tak podivně proplétal mez jednotlivými časovými obdobími a pak úplně vyšuměl do ztracena.
A pak najednou vsuvka a 20 stránek věnovaných Pavlu Cibulkovi a situaci po sametové revoluci v naší zemi. Velmi mě vždy potěší, když se některý zahraniční autor ve svých knihách věnuje i naší malé středoevropské zemi, ale proč se zde najednou, z ničeho nic, objeví Pavel Cibulka? To jsem opravdu nepochopila.
Nejvíc mě asi zaujal příběh Igora Markšiše, kdyby celou knihu věnoval jeho příběhu, vůbec by mi to nevadilo.
Takže, za mě tři hvězdičky - není to špatné čtení, pan Guenassia je zkušený vypravěč, ale asi měl v tomto případě trochu ubrat... a možná by celý román vyzněl zajímavěji.

7 12.02.2023

Útlá knížka, kterou mi věnoval syn k letošním vánocům. Návod na to, jak prožít šťastný a naplněný vztah. Vzhledem k tomu, že mi už je pár let, a že jsem jeden nepovedený vztah zažila a naštěstí s grácií vyřešila, byla pro mě kniha jakýmsi návodem, jak málo někdy stačí, aby věci klapaly tak, jak si přejeme. Mnohé jsem "tak nějak podvědomě" cítila, díky životním zkušenostem již nelpím na maličkostech a vím, co je ve vztahu důležité (a doufám, že si to uvědomuji i ve vztahu k mým dvěma synům). Každopádně je dobré, že jednotlivé "jazyky lásky" někdo takto jednodušše pojmenoval a popsal. Kniha bude mít určitě čestné místo v mé knihovně, protože si přeji do konce života už jenom žít s "plnou emoční nádobou" a mám v plánu naplňovat tuto nádobu i mým nejmilejším.

3 04.02.2023

Nezbývá mi nic jiného než se přidat ke spoustě komentářů níže.
Tahle kniha - to byla opravdu "síla", doslova mě pohltila, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Příběh z druhé světové války z Japonci okupované Koree. Smutný pohled do života "žen pro útěchu". Bohužel ani konec války neznamenal pro tyto ženy (většinou ještě dívky) konec utrpení. Schylovalo se ke smutnému rozdělení Severní a Jižní Koree, jak toto rozdělení dopadlo, vidíme i dnes - totalitou zmítaná Severní Korea a jako protiklad prosperující Jižní Korea. Držela jsem hlavní hrdince palce, prožívala jsem s ní každé příkoří, smutek nad ztrátou jejich nejdražších, lásku k dceři, nemožnost zbavit se minulosti, i když už několik let žila ve svobodné zemi...
Je smutné si na konci knihy přečíst, že vlastně až do dnešní doby Japonci neodsoudili toto nelidské chování ke Korejským dívkám, a že i jejich omluva je nedostatečná... a přitom stačí tak málo.
A poslední myšlenka, postřeh... i po přečtení této knihy mi na mysl neustále přicházelo, jak jednoduchý a šťastný život prožíváme, a to i přesto, že jsem dětství prožila ještě před rokem 1989. Měli bychom si připomínat, že naše "trápení" a "krize" musíme zvládnout, postavit se jim čelem, věřit, že to bude lepší a neustále si nestěžovat.

7 04.02.2023

Kniha se mi dostala do ruky z jednoho prostého důvodu - dostala jsem vstupenku na stejnojmenné představení do divadla Na zábradlí... a abych byla v obraze, bylo nezbytné prokousat se nejprve touto útlou knížečkou. A nelituji. Jak přečtení knihy, tak návštěvy divadla. Jde o netradiční formu sepsání dějin 20. století - heslovitě, pomocí jednotlivých událostí, faktů, vynálezů... zvláštně namíchaný koktejl věcí, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale které ovlivnily vše, co se během posledního století událo... a vlastně udávají a ovlivňují i současnost. Souhlasím s komentářem "Jardydr", že i zdánlivě nezajímavé události, lidově řečeno "prkotiny", ovlivňují dějiny možná i více, než si připouštíme. Dějiny se skládají z maličkostí, kterou může být i vynález podprsenky či antikoncepčních pilulek. A takovýchto maličkostí je Ouředníkova esej plná (kromě všech těch nacistických a komunistických zrůdností).
Doporučuji i divadelní představení, pokud se na něj vypravíte, určitě si knihu nejdřívě přečtěte. Dovedu si představit, že představení pro nepřipraveného diváka může působit jako naprosto chaotická a nesmyslná směs podivných scének.
Za sebe bych akorát uvedla svůj pocit, že jak mě začátek knihy naprosto uchvátil, tak vzhledem k tomu, že styl psaní byl vlastně stále stejný, ke konci mě už nic nepřekvapilo. Navíc jsem měla pocit, že k některým věcem se autor zbytečně neustále vracel.

3 04.02.2023

Výborná kniha! Velmi zajímavý, až děsivý, příbeh z Afganistánu odehrávající se na konci minulého století a přelomu tisíciletí. Nebyla to moje první kniha od tohoto autora, ale i tak mě opět překvapila zrůdnost afgánského režimu - a je skoro asi jedno, jestli se jednalo o okupaci sovětskými vojsky či o vládu talibánu. Ženy to v této společnosti opravdu nemají vůbec jednoduché, je až s podivem, že názory a zákony, které v této společnosti panují, jsou stále akutální... asi je zbytečné skrývat zde nesouhlas a nesympatie s islámem jako takovým. Příběh Marjam i Lajly je plný utrpení, ale také obrovské lásky, která dává naději do budoucna. Jsem moc ráda, že konec příběhu nabízí naději... že není tak beznadějný, jako celá kniha.
Při čtení tohoto příběhu se nemohu ubránit pocitu, jak vděčná mohu být za to, kde jsem se narodila. Kdybychom se "my ženy" jenom z malé části musely někdy zabývat problémy, které musely řešit Marjam a Lajla, asi by nám pak přišlo opravdu podivné si stále na něco stěžovat. Buďme šťastné, veselé, vděčné za své spokojené životy... a pokud máme nějaký problém či trápení, můžeme ho řešit, je to jenom na nás.

14 27.12.2022

Druhá kniha od této autorky přečtená ve velmi krátkém čase. A opět naprosté čtenářské blaho. Těžko říct, jestli mě více oslovilo Heřmánkové údolí nebo Hlas kukačky. Obě knihy jsou skvělé.
Příběh Edity a Irmy - dvou rozdílných žen, jejichž osudy jsou však úzce propletené. Jejich životy se odehrávají převážně v první polovině minulého století, v době, která byla velmi bouřlivá. Stejně jako životní příběh obou dvou. Složité rodinné vztahy, doba, kdy bylo potřeba se občas vdát, aby se vyřešila nepříjemná rodinná situace. Byla to doba, kdy se ze svazku manželského neodcházelo, kdy některé ženy celý život "sloužili" svým manželům, i když byly nešťatné.
Opět jsem si uvědomila, jak mnoho se vztahy v rodině za posledních pár desítek let změnily.
Moc se těším, že si od paní Kornerové přečtu další knihu... a jsem velmi potěšena tím, kolik výborných současných autorek naše česká literatura má.

15 22.12.2022

Taková letní oddychovka. Nenadchla, ani neurazila. Příběh tří generací žen z jedné rodiny, které vyrazí na výlet po Itálii, aby každá z nich našla sama sebe, ale také cestu k těm druhým. Vše, co se v knize odehrávalo, se dalo předpokládat, nic mě nepřekvapilo, ale ani neurazilo. Líbil se mi popis Itálie jako takové, na druhou stranu to byl výlet ve znamení "luxusu" - špičkové hotely, restarurace atd. Pro obyčejné cestovatele tak trochu mimo jejich možnosti, ale asi i priority.
Co mě však trochu zarazilo, bylo množství gramatických chyb... a nebylo jich tam málo. Absence korektora??
Autorku neznám a je pravda, že mě tato kniha nepřesvědčila o tom, abych si přečetla některou z jejich dalších knih. Tak uvidíme, jestli si budu chtít zase někdy jen tak "odpočinout" u čtení.

2 22.12.2022

Velmi silný příběh, který se opravdu čte jedním dechem. Zasazený do vysídlených Sudet krátce po 2. světové válce. Doba, která byla nejprve plná nadějí a očekávání a posléze nastalo hluboké "temno", které trvalo až do 60. let. Úplně stejný je příběh Anny, která přijíždí po válce z Ruska do Čech s očekáváním nového a šťastnějšího života... Znánlivou idylku však vystřídá tvrdá realita... rok 1948... charaktery lidí se mění, život se stává opět bojem o přežití. Anna je neskutečně silnou postavou, i přes její mladý věk a zdánlivou křehkost zvládá všechny nástrahy života s odhodláním a velmi statečně.
V současné době, kdy nás (dle médií) čeká "těžká doba", je příběh starý necelých 80 let tím, nad čím bychom se měli zamyslet. Opravdu náš život bude tak těžký? Jsme už tak zhýčkaní, že se nedokážeme ani na chvilku uskrovnit a radovat se z maličkostí? A uvědomují si dnešní mladí lidé, jaké mají štěstí a relativně bezstarostný život, protože se nemusí starat o nic jiného, než o svoji budoucnost? Je správné si občas připomenout, že ještě nedávno byl život složitější... a že dokážeme zvládnout vše, pokud se k tomu postavíme čelem.

24 15.11.2022

Po knize jsem sáhla díky seriálu na Netflixu, který jsem sledovala při žehlení, vaření apod... V seriálu se mi moc líbilo prostředí, kde se děj odehrává, tak jsem si řekla, že vyzkouším i knižní předlohu.
Klasická "červená knihovna", což není moje cílová skupina. Obvykle tyto knihy nečtu. Připadají mi až moc prvoplánované, moc "učesané"... hlavní postavy jsou většinou naprosto ideální, čestní, bez jakékoli špatné vlastnosti. Městečko Virgin River nebylo vyjímkou. Věřím tomu, že kniha má své čtenáře, a že se může i líbit. Já jsem ji dočetla se sebezapřením, splnila svůj účel, protože jsem si u ní opravdu odpočinula, ale místo v mém srdci si určitě nenašla.

1 11.11.2022