alef komentáře u knih

A já ji mám prostě ráda, podle mě je střelená, svéhlavá, nešikovná, bláznivá, svá, originální, vtipná a chytrá potrhlice Bridget skvělá! Roztomilé trdlo, které vzdoruje všem ambicím nabitým jedincům, přechytralým nudným páprdům, hlupákům i chytrákům ...

A to úplně nejhlavnější je, že mě baví! ... svým životním postojem mě je vlastně strašně sympatická, umí rozesmát, všechny tragédie s lehkostí přeorientuje na komedie, je milující, hledající, upřímná, couvající, tápající, hledající, chápající, nakažlivě usmívající se, chechtající se, ... a ještě bych asi našla dost dalších, podle mě vesměs kladných, vlastností (navíc umí ty záporné dokonale přesublimovat alespoň ve vtipné), životní lekce ji totiž dost naučily.

A navíc, její chaoticky kladný přístup k životu je nakažlivý! ... odreaguje, rozesměje, navodí dobrou náladu. Není to žádná vysoká literatura, ale Bridget a její životní styl je lék ... na chmury, špatnou náladu i únavu ... a za mě, dost účinný ... doporučuji užívat pravidelně ... v malých dávkách, případně, co kdo snese :-).

"Říkám, že ti Geoffrey taky zapomněl zavolat, že jsme děvky a faráře na poslední chvíli zrušili."
"On mi volal."
"Á, krásné šaty...takové exotické."

101 28.03.2023

V lese ticho, jaké umí vykouzlit jen zimní krajina,
pocit úzkosti se omotává kolem krku,
staré rádio zlověstně šumí,
jinak se neozývá nic.

Krajina Orlických hor (za mě jednoznačné + za výběr lokality) sázka na krajinu, která má svůj génius loci, nejen kvůli řopíkům skrytým v lesích, je založený spíš na sepětí lidí s krajinou a horami, a taky s tradicemi a legendami, které ovšem nemusí mít vždy zrovna přívětivou tvář!

Počáteční nadšení mě tak poslalo na cestu ...
... kroky křupou na zmrzlém sněhu a začínají zrychlovat - ZASTAV TO! - poskládej ten příběh!

Něco totiž něco chce!
Něco, co má původ pořádně hluboko - času je málo, jen do masopustu,
a obranné valy se rychle bortí!

Dobře promyšlené schéma - má ovšem své trhliny - velkoryse pojatý příběh (skoro na 500 stranách) se rozjíždí dost pomalu, spíš jen tak poklusává, zahřívá se, a tak jste v očekávání děsivých mystérií tak trochu netrpěliví, zvědavosti se ale stále daří udržet zájem, i napětí se nakonec přeci jen začíná stupňovat, hluboko z lesů začínají vylézat očekávaná tajemná mystéria, a tak je docela škoda, že se příběhu nedaří udržet drive, ten vlastně dost kolísá, skoro jako radiový signál, který zlověstně šumí v éteru, ve chvílích, kdy napětí jiskří, a chvílemi přímo srší, jenže, je to spíš jak ohňostroj záblesk, moment překvapení, a pak tma, kdy čekáte na další překvapivou salvu ...

... v tom jiskřícím éteru se mi nakonec podařilo zachytit skoro 4 z 5*, ta poslední zmizela někde hluboko v tmách, ve chvíli, kdy jsem očekávala další ránu (a trochu se nudila synchronizace mírně pokulhávala), než přišel další výtrysk hvězd na zimní obloze ...

... nakonec jsem si ale odnesla skvělý zážitek, protože v závěru si samozřejmě pamatujete hlavně ty zářící (i když pořádně zlověstně) hvězdy na obloze, zvlášť, když finále je (i když to samozřejmě u thrilleru čekáte) strhující a řádně šokující ...

103 28.03.2023

... mít schopnost ukročit stranou a vejít do nekonečné řady,
z té první do druhé a pak do další a další,
je čistou realitou ...
... nepotřebuješ kosmickou loď, prostě dojdeš,
každý, komu se zachce světa, ho může mít ...
... někteří zamkli dveře, ve vlastní hlavě,
a někteří, se rozeběhli ...

"Jošua se do toho místa zamiloval ještě dřív, než ho spatřil, protože si řekl, že první obyvatelé, kteří nazvali svůj domov Čertvíkde, budou pravděpodobně slušní lidé se smyslem pro humor, a ukázalo se, že je to pravda."

... jen létající Twainy propojují vkročné světy, Outernet je na vzestupu, Valhalla nabývá na významu, Prvozem naopak na významu prudce klesá, ... a Lobsang? ... tak ten je všude ... zdá se ...

... je samý záložní systém, "Je rád, když může být tam, kde se něco děje" ... a právě teď se něco děje všude ...

Do jiného světa, dva miliony vkročení od Země jsem vstoupila podruhé, s velkým odstupem od prvního vkročení, ale o to víc na tento výlet natěšená. Věděla jsem, že se tam znovu podívám, nevěděla jsem kdy, ale věděla jsem, že to určitě bude, a tak jsem tu, v jiném světě ležícím uprostřed nezmapovaného nekonečna dost daleko od Země, i v měřítku počtu vkročení.
První, na koho jsem tu narazila, byl Kobold (není to tedy úplně poprvé, při úplně jiné příležitosti jsem ho potkala v knížce Radky Denemarkové Kobold). Ovšem tenhle Kobold byl z úplně jiného, téměř imozemského (tedy, jak se to vezme), těsta ... "podivně závislý na lidské hudbě v tomto případě na rockové hudbě šedesátých let", navíc se vůbec nezajímal o jméno, které mu dali lidé (taky jste poznali pero Terryho Pratchetta? ... tohle mě fakt bavilo, hledat části, které kdo ze dvou autorů psal).

... a pak jsem to ucítila, to, o čem Joshua mluvil "nepřítomnost tlaku ostatních myslí", podivný pocit, náznak bezbřehých myšlenek, shromážděných někde hodně daleko ..."slyšel je jako gongy dunící ve vzdálených horách" ...

... nikdo vlastně neví, jak tento fenomén funguje,
je totiž mnoho hádanek, které lidem mnohočetný svět klade ...

... a taky hodně problémů, s kolonizací, s tím, jak se vymanit z vlivu Prvozemě, s přehodnocením životního stylu, s přehodnocením budoucnosti, a s neodbytnými myšlenkami ... "Jak daleko tohle všechno může zajít?"

... navíc, můžete si být jistí, že dezinformace se šíří dost rychle, a tak se lidstvo na Dlouhé zemi blíží poměrně rychlým tempem do kritického bodu, není se tedy co divit, že se znovu objevila Sally a Joshua je nucený opustit svůj klid ...

Druhý vstup na Dlouhou zemi mě nezklamal, vlastně mě spíš přesvědčil o dokonalosti celé téhle koncepce, svět alternativní budoucnosti neustrnul, ale posouvá se dál a dál ... nové myšlenky, nápady, technologie, napětí a spád drží kurz, jemná ironie až skoro černý humor příjemně dochucují vzniklou směs ve vyváženou a harmonickou potravu pro duši :-), je vidět, jak si autoři s příběhem hráli, a že je to nejspíš opravdu bavilo, a tak to baví i mě ...

"Vládne tady jistý duch mírumilovnosti. Pocit, že i když se povrch věcí mění, jejich duch zůstává stejný."

"... věděl, že v nerdosféře, tam, kde se honíte za prchavými a podivnými věcmi, není ani ten nejdokonalejší intelekt k ničemu bez schopnosti hromadit náhodné informace a využívat šťastné náhody, a k tomu jste ještě museli projevit nekonečný zájem o naprosto nesouvisející události ..."

99 21.03.2023

„Narodil se v živoucím domě, byla to součást jeho podstaty.“

Potomek původního majitele, i dům sám, vyprávějí magický příběh … „to co slyšíš, jsou jen ozvěny, které si dům uchoval, aby vám mohl připomenout, kolik lidí už v jeho zdech žilo“.

Vůně levandule a pomerančovníků vyvolává vzpomínky,
med z květů se dotýká smyslů,
bzukot včel nutí vydat se na cestu do dětství …
… všemi smysly vnímat ten dům a vzpomínat…

Před očima se vám velmi zvolna začne odvíjet příběh, o pocitech, že člověk někam patří, o tradicích a hodnotách, jež vám byly vštípeny, o ztrátách, jež přicházejí spolu
… s pošetilostí války – nenasytné, nekonečné, zákeřné jak jed – drsný vetřelec ničící vše kolem „usadil se jim v životě, jako nezvaný host“ – s odvetou pomstychtivých mužů a bolestí a strachem jejich žen,
… se zákeřnosti nemocí, jež přináší zármutek a nenávratně mění životy, snažíc se přerušit ten nekonečný koloběh,
a v neposlední řadě, příběh o žhavém slunci, jež vychází nad krajinou, navzdory všem zmařeným nadějím, každé ráno, znovu a znovu … „přesvědčit srdce, aby tomu uvěřilo“ …

Sofii Segovii se podařilo napsat přívětivý a silný, téměř intimní (z pohledu vypravěče) příběh o tom, že lidskost a sepětí s přírodou mají své místo na světě, příběh, který snese bez nejmenších potíží srovnání s příběhy Gabriela Márqueze (mírně light verze), a který rezonuje v mysli, ale tak jako sympaticky lehce s mírným nádechem, vlastně nevím, jak bych to nazvala, asi něco jako, pragmatického optimismu, kdy i morové rány typu revoluce nebo smrtící epidemie mají skoro optimistický podtext (jakoby očekávání toho lepšího, co by se mohlo stát), z příběhu navíc sálá taková důvěryhodná opravdovost vyprávění o tom skutečném světě, ale taky, o tom magickém v něm …

„… byly to roky naděje, … všechno, co život sliboval měli před sebou, … parníky umožňovaly přeplout Atlantik … díky telegrafu se člověk mohl i na velikou vzdálenost ještě tentýž den dozvědět o narození či smrti v rodině nebo rychle uzavřít obchod … elektrické osvětlení otevřelo netušené možnosti … jenže místo toho, aby lidé tohoto sblížení využili, spíš se od sebe vzdalovali … nejprve přišla do Mexika revoluce … a potom zachvátila celý svět válka …“
…
„… smysl pro praktičnost chápal, a tak odvážel všechny, živé i mrtvé, protože ze zkušenosti věděl, že řada těch, které vyzvedl živé, stejně dorazí na hřbitov už po smrti...“

A jakoby navzdory všemu … „neexistuje nic, jako náhoda … bylo to z nějakého důvodu“ … se příběhem line podmanivě sladká vůně, a ta mi připomněla léto … a to se mi teď v únoru, taky moc líbilo :-).

111 23.02.2023

Až na samém hořkém konci … poslání bylo vykonáno, a teď je po všem. … „Jsem rád, že jsi tu se mnou. Tady na konci všeho, Same.“

Z největší beznaděje, vrátil se Gandalf, aby pomohl Společenstvu prstenu v nouzi největší.
Frodo svůj závazek splnil.
A Aragorn tak dokončil svou hrdinskou cestu.
Svět prastarých vzorců chování, založených na cti, oddanosti, odvaze, soucitu, přátelství, ale taky bázni a utrpení, našel svého krále … nastala éra člověka …

„The heart of man is not compound of lies,
but draws some wisdom from the only Wise,
and still recalls him.
Though now long estranged,
man is not wholly lost nor wholly changed.
Disgraced he may be, yet is not dethroned,
and keeps the rags of lordship one he owned, …“

/Mythopoeia – báseň J.R.R. Tolkiena adresovaná S. Lewisovi/

Pan Tolkien stvořil monumentální mýtus – a o mýtech říká, že jsou pravdivé, není v nich lež, jsou totiž stvořeny z toho, co už vytvořeno bylo, z lidské zkušenosti z reálného světa … tak proto je v nich skrytá pravda … o světě … o člověku …

121 21.02.2023

Dva světy … na jedné straně úpadek a rozklad staré společnosti – antické zhýralosti a prostopášnosti, morální zpustlosti, a na té druhé, rodící se společnost nová – vykreslená, jako morálně čistá společnost křesťanské askeze … vzrušující zlo vs. nenápadné dobro … křesťanská víra, jako lék na morální zkázu … tak, kam kráčíš?

Nová ideologie se šíří římským impériem, tak odlišná od jeho principů.
A impérium se brání – stoupenci Ježíše Krista s jejich fanatismem – tajemné obřady, očekávání konce světa – jsou poměrně snadným terčem, sekta, která vyvolené vyzvedne do nebe a ty ostatní, pošle přímo do pekla … tak, kam kráčíš?

Jenže, impérium udělalo zásadní chybu – překročilo míru krutosti – a tak se místo strachu před sektou, zrodil soucit!
Nelítostné pronásledování a mučení nevinných pak už nevyhnutelně vyvrcholilo absolutně bezprecedentním dějinným zvratem …

Sienkiewiczova vize starověkého světa je hodně plastická a působí věrohodně, líčená mou oblíbenou postavou uhlazeného a vážně jen naoko zšenštilého arbitra Petronia, nenechte se totiž mýlit … „Petronius uchopil ruku mladého atleta zarytou do jeho paže, pak uchopil druhou, a sevřev sílou železných kleští obě tyto ruce ve své jedné dlani, řekl: Já jsem slaboch jenom po ránu, ale k večeru se mi vrací má dávná pružnost.“
Petronius je sice estét, citlivý na krásu, ale miluje nejen krásu tělesnou, ale cení si taky krásy mysli a povahy, a skrze ní pak posuzuje i lidské skutky (antická kalokagathia - jednota - krása - těla a mysli - je jeho filosofií) ty dobré jsou krásné, ty zlé odpudivé … tak ovšem předurčil svůj osud!

„Máte moc, máte praetoriány, máte sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší. Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte křesťany lidu napospas, odsuďte je, k jakým chcete mukám, mějte však odvahu říct sami sobě, že ne oni spálili Řím! ...Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum, nuže prohlašují tu před vámi, že jsou mi odporné ubohé komedie. (…) Buďte skutečnými bohy a králi, protože – říkám vám – můžete si to dovolit.“

Navzdory tomu, že křesťanům opravdu moc nerozuměl (no řekněte, jak se někdo dobrovolně může vzdát příjemností?) mluvil o nich vlastně s obdivem …
„Já je nepřijmu, i kdyby v něm byla pravda i moudrost lidská i božská... To by si vyžadovalo námahy, a já se nerad namáhám... To by si vyžadovalo odříkání, a já si v životě nerad cokoli odříkám... (...) Na Olymp nevěřím, ale vytvářím si ho na zemi...“.
… přiznávám, tohle je „můj člověk“ … veskrze sympatická postava a pro mě jeden z důvodů 5* hodnocení.
Ale samozřejmě i samotný příběh Lygie a Vinicia mě nenechal chladnou, zrovna tak jako emočně velmi náročný příběh křesťanů a vlastně i krutý vládce Nero, ti všichni ve mně vzbudili emoce v celé jejich škále.
Sugestivní příběh silný postavami, prostředím i dějem vás donutí přemýšlet, donutí vás soucítit, donutí vás i nenávidět, a donutí vás trpět – spolu s nimi, prvními křesťany – ve velkolepě pojatých historických kulisách (které díky příběhu nabyly trochu jiné podoby, asi epičtější a monumentálnější oproti skutečnosti – a Nerovi tu nálepku šíleného krutovládce už asi nikdo neodpáře).

Je to opravdu už hodně dávno, co jsem celý příběh Quo vadis četla, což ale nevadí, protože to je jeden z těch, co se nezapomínají, co se zaříznou hluboko do vědomí a zanechají tam trvalou stopu (navíc, čas od času zaběhnu na krátkou návštěvu, mám knížku doma a občas její stránky ráda navštívím – PS: na návštěvu chodím hlavně za Petroniem :-).

124 20.02.2023

„mám takový zvláštní pocit … který jsem míval jako děcko a celá léta jsem ho neměl, jako kdyby se tohle všechno už jednou stalo … ten pocit mám často, přichází znenadání … a pak zmizí“

Představte si v duchu všech pět Delaneyových u jednoho kulatého stolu, v tom okamžiku šťastných .. a zachovejte si ten okamžik, není k vidění příliš často, ne že by se Delaneyovi neusmívali, vlastně je to nad poměry veselá rodina, jenže …

… mají takové zvláštní nadání,
budit proti sobě jakési nepřátelství,
navíc vynikají skoro ďábelskou zlomyslností,
taky umí mnohovýznamně mlžit,
a mají talent k fňukání,
ovšem klábosit dovedou v několika jazycích,
a hlavně, mají opravdu velkodušné srdce,
které ovšem schovávají,
a tak se vám za zády nejspíš ozve pohrdavý smích.

Delaneyovi jsou netradiční a nekonvenční rodina, spíš zvláštní směsice světoběžníků … „nic dobrýho nepojde z týhle smíchanice původů“ …. říká služebná Trudi … „jen divadlo a předvádění“…

… pak bouřlivý potlesk,
žádná obyčejná poklidná rutina života,
všední život totiž není pro ně,
ale stále nové a nové zvuky, tváře
shon a ruch … pompézní divadlo.

Delaneyovi přijeli, zmizel řád a vypukl chaos …

… příval slov, až do noci,
nikdo z nich nevstává brzo ráno,
pomotaný život,
předstírání, že jste šťastní,
utíkání od problémů, před hněvem, před osamělostí,
oklamat svět!

Delaneyovi říkají … „nechci v životě něco dělat, protože se to musí, ale protože to chci.“

Příběhy paní Daphne … to je atmosféra plná pocitů, a to je přesně to, co se mi na nich líbí. Každý z Delaneyů vám bude představen ve své nejintimnější poloze, každé hnutí mysli, nejniternější pocity, budete vědět o čem přemýšlejí, co je trápí, co je činí šťastnými, bude se s nimi usmívat, předstírat, utíkat, toužit, prostě žít … tahle autorka má totiž pozoruhodně vyvinutý smysl pro všechno, co je jiné, zvláštní, výjimečné, má dar vidět, mimo běžný (všední) způsob toho, jak chápeme život, a takoví jsou pak i její hrdinové …

Přečetla jsem už několik jejich knížek a tato určitě není poslední, ráda se opět za čas nechám znovu okouzlit jejím kultivovaným jazykem a vypravěčským nadáním :-) ...

90 17.02.2023

Nevíte proč, ale něco vás k němu táhne, vsaďte se, že rychle podlehnete jeho kouzlu.
„Jeho zemí je celá zeměkoule.“
Obestřený mnoha tajemstvími, jednoho dne se prostě objevil na břehu u Liparských ostrovů.
A pak ho kdosi začne pronásledovat.
A tak se neustále pohybuje – hlavně ve výškách.
A hledá klíč – ke svému osudu.

Zatímco se velké dějinné události prvních desetiletí 20. století řítí kolem, Zeppeliny létají vzduchem a velká válka je na spadnutí, Vango čelí svému zvláštnímu osudu …

„Na zemi žijí lidé, o nichž nikdy nebudeme vědět, odkud přišli ani kam míří.“

… a přitom si musí dobře vybrat, koho bude nazývat přítelem, a koho ne.

Ve Vangově příběhu se objeví (většinou jen na pár okamžiků mihne) dost slušná plejáda svérázných osobností, některých důležitých, jiných důležitých méně a některých důležitých spíš jen zdánlivě, přicházejí a zas odcházejí – výstřední, skoro pohádkoví hrdinové, bezvýznamní, krutí, malicherní, po všech čertech mazaní, milí, přátelští, empatičtí, necitliví, nijací a všelijací lidé, a ti všichni mají něco společné
… chtějí si splnit nějaký svůj sen! …
(někteří tak vstoupí i do velkých dějin).
A ještě něco mají společné, potkali se s Vangem, jenž je záhadou nejen pro ostatní, ale i sám pro sebe, každý z nich by mohl o něm vyprávět, většinou jen nějakou krátkou epizodu z jejich nedávného setkání … pro Vanga totiž jakoby existovala jen přítomnost – není žádná minulost a zdá se, že ani žádná budoucnost. A tak si všichni pamatují jen … „jak otevíral a zavíral oči, jak chodil, vyprávěl historky, vyslovoval některá slova, jako třeba „Brazílie“, jak loupal brambory do tvaru dokonalých osmihranů, jak se díval dolů na vlny, recitoval básničky v neznámých nářečích, jak ve dvě hodiny v noci nad Tichým oceánem namáčel chléb v mléku a vejcích, opékal ho na másle, a potom to bylo, jako by se zuby zabořily do jakési vzpomínky“ … a přesto je každé takové setkání poznamenalo!

Příběh, který se vám pomalu začne skládat před očima, bude čím dál víc zamotanější, s Vangem totiž procestujete svět (trochu jako ten Jonassonův stoletý stařík, co vylezl z okna a zmizel), zažijete dechberoucí dobrodružství (trochu jako Guliver na svých cestách, a taky trochu jako Bastián v říši Fantázie), zároveň vás to ale bude nutit o všem přemýšlet (trochu jako pan Proust ve svém Ztraceném čase) a pak trochu pátrat po paralelních neviditelných (možná spíš paranoidních) světech (trochu jako Murakamiho Komtur po Japonském souostroví), ale hlavně … budete létat a vznášet se ve výškách (trochu jako Jonatan Livingston Racek), abyste se nakonec snesli zpátky na zem … svázaní příběhem, jehož vlákno se kolem vás pořádně omotalo a začalo utahovat smyčky, možná se tak závěru dočkáte mírně přidušení, ale nebojte, rozuzlení přijde … takže se pořádně nadechněte, ať vydržíte s dechem :-) …

… ten „sen pokračuje“ …

Tak teď už víte, proč mě Vangův příběh tolik chytil … našla jsem totiž v té mozaice docela hodně z toho, co mám ráda … záhadu se špetkou tajemna, vyprávěnou lehkým poetickým jazykem, emotivní příběh opírající se o tvrdá fakta historie minulého století, a několik nových otázek bez odpovědí, do sbírky s názvem Proč? a podtitulem, odvěký boj dobra se zlem …

„Hugo Eckener vyprskl smíchy. Měl blby docela rád. Blbové ho každopádně kdysi dlouhou dobu bavili.
„Víte, Herr Kreisleiter, nebe jsme dokázali dobýt jen proto, že jsme změnili názor. Drobná rada moudrého muže: když nezměníte názor, moc daleko se nikdy nedostanete.“
„Dostanu se výš než vy, Herr Doktor,“ zahulákal.
„To ano, vy se vyšplháte výš… po tom vašem stromě… Ale já jsem mluvil o nebi.“

98 14.02.2023

Výpověď o žalostném nezdaru socialistické armády … zlomit v mladých lidech – vojácích základní vojenské služby - vlastní názor!
Poměrně věrně vykreslené poměry v socialistické armádě 50-60 let … řadou v podstatě nezávislých scén ze života záklaďáků vás provede … no kdo jiný, když je řeč o panu Škvoreckém, než jeho alter ego – Danny Smiřický. V Tankovém praporu, ale na rozdíl od jiných jeho příběhů, není Danny tak úplně hlavní postavou, ale jen jednou z mnoha. Tady nevypráví jen Danny, jak je zvykem u jiných autorových knížek o Dannym.
V hlavní roli se tak objevuje s nadsázkou popsaný běžný život jednoho tankového praporu v kasárnách v Kobylci r. 1954 – za poslední půlrok vojenské služby tak vojáci projdou několika vojenskými cvičeními, ale bojovat budou hlavně s tupou omezeností svých velitelů a především s velmi intenzivním stykem s čistou lidskou hloupostí :-).
A nebojte, rotný Smiřický a jeho nenaplněné „lásky“ – tu svou nezanedbatelnou roli mají :-).
Dostane se vám tak celkem ucelený obraz – vlastně spíš velmi podařená karikatura – poměrů v československé socialistické armádě. A protože se jedná o karikaturu, čekejte patřičné výrazové prostředky … vojáci tak nepůjdou pro vulgární výrazy a pikantní obscénní scény nikam daleko … prostě, bude se mluvit tak, jak se na „cimře“ mezi kluky, nejspíš mluvilo :-).

PS: Víte, že … Rudé právo tehdy označilo Škvoreckého za „cynika, kterému nejsou svaté ani věci, z kterých se zrodila svoboda lidu" a že se mu podle nich "podařilo vykreslit vlastní morální charakter tak nízko jako dosud nikomu"? Tak takhle nějak psal o panu Škvoreckém tehdejší tisk.
A ten dnešní? … „Román lze označit jako nejzdařilejší českou satiru vojenského života od dob Haškova Dobrého vojáka Švejka.“ A s tím už můžu rozhodně souhlasit :-).

„Došel na cestu a posvítil si baterkou na plánkonspekt: „23.00–04.00 osádky provedou okopové práce a zamaskování bojových vozidel, 04.30–04.50 pohotovost k vyražení k útoku, 04.50 zahájení dělostřelecké přípravy, 05.00 vyražení k útoku.“
Takže může do půl páté spát. Měl by ovšem chodit po osádkách a sledovat práci. Ale hovno.
„Hospodin,“ oslovil výchovného náčelníka praporu. „Mrkni se na to a trochu jim zvedni mandle. Já du chrápat.“

98 09.02.2023

Příběh o muži, o němž se předpokládalo, že je válečným zločincem, spáchal velezradu, zločiny proti lidskosti, a zločiny proti vlastnímu svědomí.
Byl …
– tím, jenž pošpinil to nejsvatější lidské právo, právo na život v míru, ale taky
– tím, jenž byl překvapivě mužem se skrytě ctnostným nitrem!

Vonnegutův příběh …
– je příběhem o fanatismu instituce, jejímž účelem bylo hubit lidské bytosti po miliónech,
– je výpovědí o nesprávném pochopení hodnot, o relativitě pravdy, o zločinu a vině,
– je pokusem o vysvětlení schizofrenie doby, která nutila ignorovat skutečnosti a podřídit se tak šíleným názorům a myšlenkám,
– je ukázkou toho, jak lze legitimizovat, prostřednictvím všeobecně vymáhané pravdy, zlo,
– je působivým připomenutím toho, že válka nenechá na pokoji nikoho!

Svým zvláštním rozměrem černého humoru a sarkasmu zaplnil autor příběh, o touze jednoho muže skončit tu nekonečnou hru na schovávanou, jež mu zachránila život a zároveň mu z něj udělala peklo, aby tak možná ještě víc ukázal na zločiny proti lidskosti, které by neměly být nikdy zapomenuty.

„Jak dávno ta válka, ta II. světová válka, byla! Jak dávno se staly ty zločiny v ní! Jak na to všichni skoro zapomenuli, dokonce i samotní Židé - alespoň ti mladí.“

A víte, co je nejhorší? Že příběh, na první pohled plný humorného sarkasmu a ironie, jejímž prostřednictvím Vonnegut (ve všech svých knihách) přemýšlí o válce a jejich následcích, je přes to všechno, vlastně šíleně skeptický – nevidí totiž pro lidi lepší budoucnost, naopak, stane se, že ztratíte i poslední iluze o schopnosti lidí učit se z vlastních chyb!

„Myslím, že svět přestal existovat v první světové válce, kdy lidé radostně posílali své děti do zákopů po stovkách. Myslím, že tehdy zanikla civilizace. To nejhorší se již stalo. Ne, že se to stane, již se to stalo. "

Je to už dávno, co se tento příběh, a mnoho a mnoho dalších podobných, odehrál, a pořád ta otázka visí ve vzduchu … „Proč?“

"Kdybyste o tom napsal knihu," řekl, "a tam na tuto otázku, na toto ‚Proč?', odpověděl, napsal byste doopravdy velkou knihu."
"Vy tu odpověď znáte?" zeptal jsem se.
"Ne. A proto bych zaplatil pěknej balík za knihu, ve které by ta odpověď byla."
...
„Kde je zlo? To je ta velká část každého člověka, která chce neomezeně nenávidět, nenávidět s Bohem na své straně.“

Bohužel, hodně, hodně moc, aktuální :-/.
A humor, ten chutná … pořádně hořce!

"Přineslo vám to hodně velké uspokojení?"
"Ne," řekl, "byl jsem jako skoro většina těch, kdo prošli válkou."
"Co tím myslíte?"
"Došel jsem tak daleko, že jsem necítil nic."

101 01.02.2023

„Život je někdy takovej kopec srandy, že se jeden smát musí.“

Víte co, stejně je to divný, … „jak si lidi někdy o něčem dovedou udělat komplet mylnou představu, a přitom by se řeklo, že to mají přímo před očima.“

Dolores je vypravěčkou svého životního příběhu, celý příběh je pak jednolitým monologem – líčením jedné ponuré existence.
Dolores žije na Little Tall Islandu už léta páně, a tak ví nekonečný spousty věcí, na každýho, kdo má co do činění s Little Tall.
Dolores je obhroublá stará žena, jenže, takovou ji udělal život, jaký si tak úplně sama nevybrala.
Dolores je totiž obětí, udělala jen to, co prostě udělat musela.

I její autor zas a znovu udělal jen to, co musel … jedinečně zachytil pocity!
On přirovnává příběhy ke zkamenělinám – „částem světa, který tu byl před námi“. A úkolem spisovatele je, použít své nářadí (umění psaní) k tomu, aby je vyhrabal ze země /S.King – O psaní/. A přesně tak to pan King dělá, používá ty nejjemněší nástroje, aby ty částečky světa, o kterých chce vyprávět, nepoškodil, používá svou intuici, s kterou neomylně nachází ty správné „situace“ (jsou všude, jen musíte, jako správný archeolog-spisovatel hledat na správných místech, správně se dívat), a z nich pak tvoří své příběhy … „v hlavě je vidím, jako film“, říká … a já (věřím, že všichni jeho čtenáři) je vidím úplně stejně. Příběh se mi v jedinečném vyprávění (on je prostě mistr vypravěč) odvíjí přímo před očima, a v tom je jeho síla.
Stephen King opět v jiné rovině, takový, jakého jsem dosud neznala. Jeho literární prostor se mi tak rozvětvuje do nových nečekaných rozměrů – vlastně už je z něj pořádně košatý vzrostlý dub, prostě majestátní strom :-).

„Myslíte, že mluvím v legraci? Zasmát se tomu můžete, jestli chcete, ale mně do smíchu není, to tedy ne. Člověk je skoro až slyší, … jde to odkudsi úplně zvnitra a vy … posloucháte to a víte celou dobu, že půjdete … zase znovu, není síly, aby to zastavila, a to všecko je kus ženskýho údělu …“.

… věřte, že Dolores vám právě o ženským údělu opravdu má co říct, má toho totiž v hlavě, daleko víc, než by se zdálo …

„Ono asi bude pravda, že lidská mysl nespí nikdy, i když si člověk myslí, že ano. Ona prostě myslí pořád pryč a někdy se přihodí, že odvede lepší práci, když ten dotyčný u toho není a neplete jí do toho takový ty denní starosti, co se v hlavě normálně melou – co se musí uklidit, co uvařit k obědu, na co se dívat v televizi, a tak.
Určitě to tak bude, poněvadž důvod, že jsem ráno měla takový dobrý pocit, bylo, že jsem se probudila a věděla, jak mě ona napálila. A předtím jsem to nevěděla z jediné příčiny, totiž že jsem ji podcenila – no ba, dokonce i já – a to jsem věděla, jak umí být občas mazaná. Ovšem, jakmile jsem jednou ten trik pochopila, tak jsem si už uměla poradit.“

108 01.02.2023

Snová krajina podstatou nepřirozenosti.
"Vzhůru do života, snílku!
Vítej ve světě masa a kostí!"
... kde pro morálku není místo.
"Není bezpečnějšího místa než Scion,
... ale spíš by tam mělo být napsáno není bezpečné místo!"
Co jsme to provedli se světem? Jak je kvůli nám křehký!
"Bylo by po právu, nechat nás vyhynout."
Jenže pak jsme najednou zvýšili své šance.
"Otevřelo se spojení s éterem."
A už 20-tý Kostičas je tu!

Poněkud chaotický začátek drsného příběhu krajinochodkyně, jež nemůže vystát uniformy, ani dogmata, ovšem zdá se, že nemá na vybranou...

Pokoušíte se to rozlousknout,
tu záhadu mysli.
Tělo a duše dvě věci jsou...
"byl to talent"?
"byla to zbraň"?
... i tak lze vnímat sny.
"krajinářka pronikla do snové krajiny".

Propracovaný a dopodrobna promyšlený svět, je veskrze atraktivním prostředím...
jako třeba nečekaná a dost zajímavá podoba Londýna 2059.
4* vtělené do éteru za příjemné překvapení.

"Myslíš, že znáš realitu?
Zapomeň na to!
... Nakonec to prostě vzdáš."

79 31.01.2023

Hrůzné indicie, jako symbolické varování.
Nejasný útok, nic víc.

„Stopa je studená, jako ten kámen, na kterém monsieur Gaillarda podle všeho zavraždili.“

První a jediný fakt.
Pak už hlavního hrdinu Enza čeká jen spousta otázek, které vedou k symbolům s nejasnými významy.
A ty je potřeba rozluštit, teprve potom může být vrah dopaden.

„A jak teda zní ten vzkaz?“
Enzo podrážděně zvedl ruku. „To nevím, ale musím na to přijít.“
Enzův mozek pracoval na plné obrátky. … Za živého boha v tom nedokázal najít nějaký smysl.“

Škoda, že Paříž není, svou drsností fascinující, ostrov Lewis, nedá se nic dělat, a navíc, ani Enzo není Fin. Abyste rozuměli, v detektivních příbězích z ostrova Lewis jsem si Petera Maye oblíbila, je ale fakt, že ne tak úplně díky podobně zapeklité detektivní zápletce, kterou řešil hlavní hrdina Fin, mě se totiž úplně nejvíc líbily jeho popisy nebezpečně přitažlivé ostrovní krajiny a tvrdého života lidí v strohých severských podmínkách. Jenže v Paříži na nic takového nenarazíte, a tak z popisů není nic a zbývá jen další hon za záhadou, kterou je třeba vysvětlit, a musím přiznat, že to mi prostě nestačilo.

Ale Enzovi bych nerada křivdila, vlastně je docela sympaťák, takový ten brownovský typ, dost chytrý a ochotný vrhnout se do spárů dobrodružství – hledač „významů“ – neohrožený řešitel dávné záhady.
Pan May dal dohromady i poměrně rafinovaný příběh a já se u té (brownovsky) akční pátračky nenudila, vlastně se i docela bavila, jen jsem si možná špatně načasovala dobu čtení. Příběh je to totiž nenáročný, lehce plynoucí, a tak si dokážu představit číst ho v létě někde na pláži o letní dovolené – kam se podobně dobrodružné příběhy (navíc tento se odehrává o letních prázdninách) podle mého náramně hodí. Problémem se tedy stalo, že jsem očekávala příliš, spíš příběh trochu v ecovském stylu (vím, že na Umberta Eca má opravdu málokdo), a tak mi tento nepřišel tak úplně vhod. Ale uvidíme, je to první díl série, a tak se možná s Enzem přeci jen ještě někdy potkám, příště ale radši někde u té vody, kde se ráda pustím do dalšího z jeho dobrodružných detektivních pátrání.

„Musím věřit, že je v bezpečí … Na tu schůzku půjdu a risknu to. Protože nic jiného se dělat nedá.“

91 23.01.2023

„Jsem kocour Modroočko. Narodil jsem se, když všechno bylo zelené a plné květů. Když bylo všechno už jenom zelené a květů bylo málo, dala mě maminka sem, co teď žiju. Se mnou tu žije dvojnožec. Je veliký a chodí jen po zadních – zkrátka dvojnožec. Po čtyřech běhá, jen když mi pomáhá najít nějakou hračku nebo když chce, abych si s ním hrál.“

Kdo by neznal příběhy kocourka Modroočka? Jeho příběhy s obrázky paní Zmatlíkové provázely mé dětství i dětství mých dětí, mám je totiž moc ráda, a tak je předávám dál /teď už čekají na vnoučátka :-)/.

Kocourkovy příběhy jsou napsané milým, poetickým jazykem, pro děti lehce srozumitelným, a samozřejmě, děti jednoduše přimějí přemýšlet o domácích zvířátkách, jak se k nim chovat, jak se o ně starat – zjistí, co všechno takové kočičky doma potřebují – hrát si s nimi, hladit je, ale taky krmit, vytvořit jim pelíšek, místečko k bydlení, bezpečný prostor pro všechny členy domácnosti …

No vidíte, někdy to nemusí být vůbec jednoduché, přivést čtyřnožce do rodiny plné dvounožců … výsledkem pak může být mj. i plno zábavných příběhů na toto téma … a knížka o jednom takovém kocourkovi je pak na světě …

„Dvojnožec je vůbec nešikovný. Nedovede chodit tiše ani skákat po výškách. A psát umí jen jednou tlapkou. A to ještě divným černým drápkem, který vůbec nedrápe, jenom šustí a skřípe po tom bílém, na co on píše.
Jednou jsem chtěl vědět, jak vlastně dvojnožec tím černým drápkem píše. Když jsem to chtěl vyzkoumat, vypadl dvojnožci drápek z tlapky a skutálel se na zem. Já hups za ním, aby neutekl. Celou tlapku jsem si začernil, a když jsem si ji pak umyl, začernil jsem si také jazyk.“

115 18.01.2023

Aneb, hledání vědomého „já“.

Dennett je známým zastáncem funkcionalismu, vědomí vzchází z hmoty těla, zároveň ale vlastnosti hmoty nejsou rozhodující. Ke vzniku vědomí došlo procesem evoluce, a neexistuje jeden hlavní činitel (takže zapomeňte na „karteziánské divadlo“).

Našim, lidským, problémem pak je naše „vše-věření“ – totiž, jak bych to řekla, jsme schopní někdy i úplně rudimentárnímu intencionálnímu systému (jako třeba bakterii) připsat sebeuvědomění (jen proto, že poměrně komplikovaně až nám to připadá, že vědomě, přesto stále neuvědoměle, sleduje /nám připadá, že svůj/ cíl).

Pan Dennett říká, že vědomí není stav, ale proces, a k jeho vzniku je potřeba simultánního propojení mnoha mozkových částí. Pro vznik samotného vědomí je pak základní podmínkou naše schopnost „ukazovat si uvnitř představy“, a objednávat si je v procesu, který nazýváme myšlení.

Postoj Daniela Dennetta je docela problematický, že? Už jenom proto, že vědomí považuje za něco iluzorního - reálně neexistujícího. Jenže … když si vytvoříte (vymyslíte) uvnitř v hlavě (mysli) něco jako „vědomí“, můžete ho pak vnímat jako iluzorní? – vždyť už jenom to, že na tu (podle Dennetta vybájenou duchovní složku) myslíte, poukazujete, uvažujete o ní (samozřejmě kriticky hodnotíte) – není už to samo důkazem její existence?

Přesto, že mám k postoji pana Dennetta docela dost výhrad, jeho práci průběžně sleduji. Totiž, když vás zajímá něco tak složitého, jako je lidské vědomí, mysl a subjektivní „já“, musíte si hodně „představovat“, jak píše pan Dennett, musíte hodně „vytvářet“ v procesu myšlení a porovnávat s dalšími, názory, nápady, myšlenkami – a hledat mezi nimi – cestu k vlastní představě „já“ ...

Takže, pokud vás něco z toho zajímá, určitě pana Dennetta doporučuji – k vytvoření si vlastní kritické představy :-).
Ty pana Dennetta směřují k závěru, že naše subjektivní „já“, resp. naše mysl, není jeden celek, ale spíš něco jako „svazek, několika, částečně autonomních, systémů“.

Každopádně, odpovědi na otázku, co je to „já“, nedostanete, odpověď totiž zatím /úplně a zcela/ neví nikdo, ale určitě získáte do sbírky spoustu dalších otázek, na které je potřeba odpovědět … vždyť to je přeci základ našeho myšlení – pokládání otázek – je to stimul, který způsobuje, ... že začnete vymýšlet odpovědi :-).

74 18.01.2023

Studie lidských slabostí, stvořená tam, kde lidské podmínky neplatí …

A lidé,
nevědomí, hloupí,
s hlavou skloněnou,
souží se … a sní!

Nechápou,
žalostně všední,
tu tajemnou moc,
jež se slovy nedá vyjádřit.

Žijí,
zoufale krátce,
aby pochopili,
svou bezvýznamnost!

Píše se rok 1590, od nikoho není požadováno příliš velké vzdělání, vlastně se spíš nedovoluje. Věci se totiž mají tak, že vědění (dle všeobecného mínění) obyčejným lidem spíš nesvědčí, mohlo by totiž probudit nespokojenost s jejich údělem, a ten jim přeci určil bůh, a ten zas nesnáší, aby byl někdo nespokojený s jeho záměry :-).

Po světě, jak lidé stále věří, chodí různé tajemné bytosti, takže můžete zažít nečekané setkání se strašidly, čarodějnicemi, kouzelníky, nebo upíry … a ti bloudí světem sem a tam, protože to jsou bytosti osamělé a nešťastné, a chtějí jen, aby si jich někdo všiml …

… a tak se stalo, že se tři chlapci kamarádi (jak je u Marka Twaina zvykem), setkají s tajemným cizincem, který v nich vzbuzuje obavy, ale jen trošičku, protože se už nějakou dobu učí, nebát se …

„Však znáte to chvění, co člověka skrz naskrz roztřásá, když vidí něco tak podivného, kouzelného, nádherného, že je prostě strašná radost být při tom a dívat se, však víte, jak člověk valí oči …“

Tajemný cizinec všechno viděl, všude byl, a všechno zná a nic nezapomíná … navíc, to, čemu říkáte čas, to má pro něj úplně jiné, na naše poměry obrovské, rozměry, takže mu je něco kolem 16 000 let, … „když se to počítá, jak vy počítáte“.
A je na něm dost vidět, že si lidí vůbec, ale vůbec neváží „často by si člověk myslel, že mluví o mouchách“ … jsou pro něj hloupí, nevědomí, všední, domýšliví, choří a slabí, „prostě otrhaná, ubohá, bezcenná cháska“.
A přesně tak se v jeho očích uvidíte … jako ztracené a zatracené lidské pokolení, se kterým není třeba mít soucitu … „Neplačte,“ řekl ... „Za nic nestáli.“

Díky čtenářské výzvě člověk občas najde poklady … je to opravdu už spoustu let, co jsem četla Marka Twaina, a tak mě tento poklad, plný etických a morálních otázek, poslední nedokončené dílo, kde na každé stránce narazíte na nějaký ten odkaz, či filozofický podtext, zvlášť potěšil …

„Nelze srovnávat, co je nesrovnatelné už svou povahou …“

Přesto si pamatujte, že člověk, i když je muzeum nemocí, domov nečistot, i když dnes přijde a zítra je ten tam, má něco, čeho si i ten, jenž má na všechno spoustu času, ne třeba úplně váží, ale, možná si toho aspoň všimne … člověk má totiž mravní smysl …

„Chápeš? Mravní smysl!“
„… co to ten mravní smysl vlastně je? Věděl jsem jenom, jak jsme pyšní, že jej máme …“

A pozor, vše, co se tu seběhlo, … „bylo to divné a krásné“ … je tajemství!
Víš co, zkus uvěřit, ... že je to jen sen?

100 12.01.2023

Nevlídný kraj,
blata, kopce, vřesoviště, ledový vítr, to je Haworth v Yorkshihu.
Není to zrovna ideální místo pro život, jak brzy po nastěhování zjistila rodina Bronteova. Čekalo je tu, jak je známo, jen nepříliš šťastné dětství, bez matky a s emočně chladným (uvnitř milujícím, navenek despotickým, nevšímavým až sobeckým) otcem, a to si vyžádalo své oběti – bohužel i na životech!

A ti, co přežili? Sociálně izolovaní, se svým nadáním naložili po svém, byli bystří pozorovatelé okolního světa (všichni), a tak si z vlastního pozorování, a za pomocí výjimečné fantazie, jíž byli obdařeni a kterou pilně rozvíjeli (všichni), vytvořili vlastní hry, vlastní imaginární světy – a tady se započala jejich cesta … po níž se zpočátku vydaly všechny tři sestry a snimi i nezdárný bratr Branwell.

Větrná hůrka rodiny Brontëových pro mě byla milým překvapením!
V rodinném příběhu si postupně berou slovo všichni členové téhle zvláštní rodiny, jejich myšlenky se prolínají a vytvářejí tak rozhodně zajímavý, i když dost tragický, obraz. Každý z nich přispěl svým dílem, namaloval pár črtů, smělých, či nesmělých tahů štětcem, jimiž poodkryl svůj úhel pohledu, a mírně poopravil celkovou perspektivu příběhu – teprve celek pak může skutečně vyprávět - o šanci, jak vést důstojný život, o níž snil kaplan Brontë, o šanci, jak žít spokojený rodinný život, o níž snila jeho žena, o pokřivených charakterech, o lásce a o osudu …

„Člověk /totiž/ míní, pánbůh mění.“

A o tom se ovdovělý a zahořklý duchovní i celá jeho rodina, díky dramatickým životním událostem, skutečně přesvědčili …

… „pokusil se potlačit strohou přísnost … maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku … jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku …“
… a později … i jeho jediný nezdárný syn Branwell.

… „Tehdy jsem právě dokončovala rukopis Jany Eyrové, … během tří týdnů jsem ho odeslala – ujaly se ho schopné a mně přátelsky nakloněné ruce. To se odehrálo na začátku září roku 1847 a ještě před koncem října téhož roku román vyšel, zatímco texty mých sester Na Větrné hůrce a Agnes Greyové, které byly v tisku již několik měsíců, si dávaly na čas … konečně se oba romány objevily. Kritici je neposuzovali spravedlivě.“ …

„Co víc bych měla o sestrách ještě dodat? Nemohu a nemám potřebu toho říkat o mnoho víc. Z vnějšího pohledu to byly nenápadné ženy, jimž život žitý v dokonalém odloučení přinesl mírné způsoby a návyky.“

101 06.01.2023

Povídky poplatné svému názvu, některé krutě začínající, či končící, případně obojí, jiné krutě absurdní, krutě morbidní a nebo poeovsky temné, a další „jen“ krutě naivní …

Na Villiersovy povídky jsem narazila opravdu jen čistě náhodou – při hledání knížky se žlutou obálkou (čtenářská výzva 2023) – až doteď pro mě byl neznámým autorem, a tak jsem ráda, že jsme se našli :-) … ne, že bych hned pokračovala v četbě dalších jeho děl, ale jsem ráda, že teď už o nich vím :-).

Jeho literární styl mi docela sedl, při čtení totiž skoro fyzicky cítíte (podobně jako třeba u Poea) … jak jste klamáni, a jak „vaše vlastní myšlenky vybledají, a tak se držíte té hry!“
A pak, na okamžik zapomenete na skutečnost!

Pod tlakem toho neznámého magnetismu,
rozmlouváte s iluzí,
jež se rozprostírá všude kolem vás,
pod tlakem absurdna,
přicházíte o jistotu poznání …

Povídky mám poslední dobou prostě čím dál víc v oblibě, tedy, takové jejichž krátký text, dokáže říct víc, než očekáváte :-) …

„Já jej … z pouhé lidskosti zachránil pro přítomný okamžik …“

91 04.01.2023

"jsi ohromná, krásná, ... jiná"

A pak,
poryv štěstí,
bláznivý smích,
nese se létem,
omamná vůně...
"Je léto, plné léto, léto k zbláznění."
... line se krajinou.

Malebný, létem vonící, laskavý příběh vás unese ... na pastviny,
kde kovboj gentleman,
noblesní pasáček krav,
potká svou životní lásku...
"Já věděl, že někde existuješ!"

K loňskému poslednímu čtenářskému zastavení jsem si vybrala letním sluncem vonící, jemnou melancholií přetékající, notoricky (filmově). známou letní romancí... a nechala se unést....
"Nepůjdete se (taky) projít?"

Svět kolem je prostý, louky a pastviny, kam se podíváš, je tak obyčejnsky upřímný, jak jen venkov dokáže být...
"Já znám široko daleko všechny krávy, ale vás sem tady ještě neviděl."

Shrnuto ... vánočně silvestrovské, jako ohňostroj zářící, 5ti * pohlazení po duši:-).

111 01.01.2023

„Jak se máte¬?“
„No nic moc.“
„Vaše máma se měla zásadně dobře. Naučila jsem se to od ní. A víte, jak to dokázala? Uměla žít ze snu.“

Že nevíte, jak na to? V téhle knížce zjistíte, že Aňutin recept není nijak složitý, je vlastně úplně prostý, zjisti, co tě činí šťastným a sni o tom … a pak si jdi za svým snem!

Po hodně dlouhé době jsem se vrátila k paní Obermannové, abych zjistila, že se (KONEČNĚ) vrátila k tomu, v čem je dobrá, zase (KONEČNĚ) píše tak, jak si ji pamatuji z Deníku šílené manželky a Divnovlásek, (KONEČNĚ) zdá se, opustila tu zvláštní osobní sebeprezentaci, která mě od ní na dlouhou dobu odradila. Až se objevila Babička, která mě zaujala na první pohled i na ten druhý, když jsem knížku otevřela, a tak jsem se pustila do čtení. A dobře jsem udělala!

„Tak při látání
Všech svých běsů
Klaním se, klaním
Všemu, co neunesu.“

Zdá se, že autorka šla do sebe, každopádně, začetla jsem se rychle, do s laskavostí a jakousi noblesou pojatého (hodně autobiograficky laděného) příběhu Xénie (kdo zná předchozí knížky, tak dobře známého autorčina alter-ega).

Xénie už je babička!
A tak už ví … že se celý svůj život potácí mezi dvěma protipóly.
A taky už dobře ví … že si stále stejně nemůže pomoct – a dělá to znovu a znovu – zkouší šlápnout bosou nohou do toho vosího hnízda!

Její obranou je dost hořký a pořádně černý humor,
jenže ho dost často obrací právě proti sobě!

Naštěstí, ve své podstatě v dost banálním textu, jakoby mimochodem, občas najdete skryté poklady – vloudí se do něj myšlenky, které stojí za to, abyste o nich přemýšleli, objeví se postřehy, které stojí za to, abyste si jich všimli.
Navíc, Xénie je opravdu docela vtipná, spíš sebeironická, ale taky se /skoro jakoby záměrně/ staví do role sebelitující se naivky, kterou nikdo nechápe, každý s ní manipuluje, a tak jí vlastně všichni dost ubližují … škoda, že to zní víc ufňukaně než ironicky.
To ale není všechno, co se dá o Xénii říct, ona je totiž taky, a především …
Otevřená!
Opravdová!
Chytrá!
Cynická až jízlivá!
Je děsná!
Je zajímavá!
Ale určitě ne sympatická!

„Zatoulaný andělíčku,
Kde vězíš?“

Těžko se v ní vyznat, v těch překvapivých reakcích, když zajímavě (a to mě nejvíc bavilo) vypráví a hledá, střípky z matčina života, a pak bác, a přijde ufňukaná sebeobhajoba.
Autorka několikrát v rozhovorech popřela, že by její knižní příběhy byly něco, jako terapeutické psaní, jenže já jí to tak úplně nevěřím, z těchto řádků prostě na mě křičí … touha … zjistit, co jí dělá šťastnou!
Jak žít, i když už nečekáte zázraky, jak žít v tom našem, pěkně tlusťoučkém, blahobytném světě, který je poslední dobou pěkně nahranej, protože nějak přestávají platit známé vzorce.
A tak Xénie povídá a povídá, přemýšlí a přitom se na všechny kolem stále usmívá – jako přijatý obranný a ochranný mechanismus, který zdá se, dost často funguje – a babičky o tom ví své …
„založila bych tu babiččinu zahrádku, taková zahrádka má svoji filozofii, myslím, že se vám v ní bude líbit, myslím, že s vámi bude ladit …“
…
„je to totiž takové místo, co je celé zdánlivě zarostlé a zanedbané, co nejvíc kytek a bylin, které všechny rostou přes sebe bez ladu a skladu, ale přitom útulně a mile“

… a víte co, z takové zahrádky vyzařuje jen dobrá energie  …
… vidím tu meduňku, pažitku, oregano, … a taky mátu, rozmarýn, cibuli, petržel, mateřídoušku a levanduli, a taky jahody, rajčata a kopretiny … a tady v rohu, růže …
„pro ten čas, který své růži věnuješ, je ta tvá růže tak důležitá“ !

PS: dala jsem původně 3*, ale při psaní komentáře jsem ještě jednu přidala ... za ten návrat ... a tu babičkovskou, skvěle zvládnutou roli :-).

90 30.12.2022