aardvarka komentáře u knih

Já jsem Alan Emanuel. Poslouchali jsme doma jako audioknihu a opakovaně jsme brečeli smíchy. V rukopisu je znát vliv F. Forsytha a je znát také v posedlosti některými stěžejními tématy studené války, ve skákání v časových linkách nebo v pravidelných dávkách reálií. Najdete tu všechno: atomovku, pálenku z jačího mléka, vesmírné závody, špiony, mrazák, operu, výbuch sopky, studentské bouře, slonici, miliony v ukradeném kufru a Brežněva, který smrdí. Je to zhuštěné do naprosto nepravděpodobné a neodolatelné jízdy, která za mě dosáhne vrcholu, když Alan s připitomělým Herbertem Einsteinem vypálí Vladivostok a pokoušejí se utéct ze SSSR přes Severní Koreu, protože z té je to přeci do té Jižní jenom kousek.

10 14.06.2018

Pro milovníky ankh-morporského smyslu pro humor a také pro všechny sadistické fanynky Sama Elánia (ideál mužnosti) je to kniha v hodnotě nejlepšího überwaldského tuku.

8 19.10.2018

Jedna z mých nejoblíbenějších. Neobyčejně svěží, plná šmrncovních postav a prodchnutá skvělým (monumentálním?) prostředím Pošty. A také nápady, které Vlahoš takřka v poklusu realizuje. Taková pošťácká pohádka po zeměplošsku. A to zaokrouhlené pí - kam jen na to ten Pratchett chodil?

8 19.06.2018

„...Místo toho by s větší chutí vykreslil například příjezd beduínů v bílých turnusech do Ženevy s napíchanými hlavami nepřátel na dvoumetrových kopích; nebo milostné příběhy francouzského chlupáče v Tibetě; kavalkády ruských kozáků na Sahaře; rytířské půtky makedonských komitů se senegalskými tirailleury na březích finských jezer. Jak vidíte, látka je velmi rozložitá. Bobinetovy vítězné pluky doletěly; abych tak řekl, jedním elánem po stopách Alexandra Velikého přes obě Indie do Číny; ale zatím žlutá záplava čínská dorazila přes Sibiř a Rusko do Francie a Španělska, čímž odřízla musulmany operující ve Švédsku od jejich mateřských zemí. Ruské pluky, ustupující před drtivou převahou čínskou, octly se v severní Africe, kdež Sergej Nikolajevič Zločin založil své carství; byl však záhy zabit, protože jeho bavorští generálové se spikli proti jeho pruským atamanům, načež nastoupil na carský trůn v Timbuktu Sergej Fjodorovič Zlosin.“
Hravé vylíčení té největší (ale opravdu ze všech, potěší-li to přeživší) náboženské války ve světových dějinách. Jako vždy trefné a mistrovsky zpracované, velkolepé i komorní, i když to nedosahuje té mrazivé realističnosti děl z let třicátých.

6 19.06.2018

Možná nejlepší z trilogie. Atmosféra Hrádku byla stejně hutná jako ta, která člověka vtáhla do Stínadel v Záhadě hlavolamu. Stejně tak v tajemnosti a příběhu si můžou podat ruce. Jako bod navíc přidávám vypsanější rukopis. Občas si teda člověk při čtení říká, že chování tentokrát nemají hoši úplně na jedničku, zejména když situaci řeší tím, že se v přesile vrhnou na ty, které neumí přechytračit. Ale jak říká Dušín: vy byste nechali utopit tonoucího?

6 06.06.2018

Paráda, jdu barvit cvičky. Nesmírně vtipné, upřímné a citlivé. Je to dobrý vhled do doby a člověk se do Helenky úplně vžije. Teda člověk, spíš děvčata, trošku pochybuji, že z knihy bude mužské publikum tak nadšené. Vtipy jsou jedna pecka za druhou a některé příhody tak šílené, že o nich člověk nezapochybuje. A když vyprávění došlo až vraždícím křečkům, brečela jsem smíchy. Konec byl opravdu dojemný.

6 06.06.2018

"Jsem desátník Karotka, tohle je městská domobrana a všichni se rádi zasmějeme. S výjimkou desátníka Potroubla. I desátník Navážka se rád zasměje, i když většinou až chvíli po všech ostatních."
Mám zkrátka pro Hlídku slabost a Pratchett pohladí po duši. A dodávám, že mi změnil pohled na chrliče.

5 05.06.2018

Můj první a nejoblíbenější Forsyth. Humor, napětí, ideály a reálie. A další reálie. V první části člověk potřebuje držet pozornost, aby mu neutekla jedna nebo druhá časová linka, ale od chvíle, kdy se setkají, je to už neochvějná jízda. Asi jako ta tankistická. A je to vůbec takové pěkné, že za hlavní sympaťáky jsou tam ruští poldové, tankisté a čečenská mafie. A patolog je úžasný. Na druhou stranu si člověk říká, kolik demokracií takhle angloamerické elity "zachraňují" a s jakými nerománovými konci.

5 05.06.2018

„Vždyť, upřímně řečeno, normální člověk instinktivně Salamandry nenávidí, štítí se jich – a bojí se jich. Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická požívačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši užuž sesouval vpád barbarů. To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku.“
Má smysl vůbec něco dodávat? Geniální, nadčasové, hravě kritické a přitom tak trefné. První část je záměrně čajíček a pak už to jede. Dovolím si malé srovnání těch dvou světů, o jejichž střetu je tato kniha:
Lidé jsou slabí, unavení blahobytem, který jim vydobyl někdo jiný. Jejich zájem se dělí podle nátury na a) Mloky co nejvíce vykořisťovat, b) starat o to, aby Mloci měli práva, vzdělání, aby chodili oblečení a aby se naše civilizace vzájemně kulturně obohatily. Hrabivost první skupiny pak neutuchá ani ve chvíli, kdy už lidstvo s Mloky válčí – „Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?“ “Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.”
Mloci jsou uniformní, žijí v uzavřeném světě obehnaném dřevěnými ohradami, mají tajemné nábožensko-rozmnožovací rituály, které příslušníci vznešené západní civilizace napodobují při dekadentních orgiích v bazénech. Mločí duševní život sahá pouze tam, kde je to praktické. Také jazyk zjednodušují a osekávají. Jsou možná nositeli života, ale nebudou nositeli kultury.
Vůbec se nedivím, že Mloci Čapkovi přišli odpudiví a že byl rád, že je nenechal vyhrát.

5 05.06.2018

Jednička na poli lágrové literatury. A zároveň jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec.

4 14.06.2018

Četla jsem až po Oněginovi, i když samozřejmě divadelní zpracování znám. Kupodivu, Oněgin mi přišel odlehčenější a víc jsem se u něj nasmála. Na střední to už byla pohoda. Zato deprese jménem Ničín byla opravdu všeobjímající, postavy padaly jedna za druhou a člověk si připomněl dětství nejen s jeho úžasně naivním pohledem na svět, ale i se všemi negativy. Velmi zajímavé bylo srovnání postav oproti Oněginovi (kam se posunuly, jak se jejich vztahy proměnily). Helenka tady má o dost těžší pozici než ve druhém díle, protože tam ve finále zvolila únik od despotické Kačenky. (I když se tu nabízí na stejném místě únik do Prahy.) Na druhé straně malá Helenka zašlapává mravence a šneky a vůbec velmi bolestně připomíná člověku všechno špatné, co jako malý udělal. Je to ale plné geniálních vtipů - Jak byl kníže Přemysl s Husákem v Čáslavi na záchodě - nebo mé oblíbené:
Slušně jsme pozdravili, já jsem šla za panem režisérem, i když je to ten protiva, co se kamarádí s Kroupovou, a řekla jsem: „Pane režisére, tohle jsou moji spolužáci Eliáš a Secký, my jsme se na vás dívali a chtěli bychom vědět, jestli je ten Rozbřesk na dole Karel komedie, nebo spíš tragédie. Já myslím, že tragédie, ale nejsem si jistá.“ Pan Novotný zahodil cigaretu a šel pryč. Vůbec nám neodpověděl. Ale když šel kolem Kačenky, řek jí: „Že si nedáte pokoj! Já se vám divím.“

4 13.06.2018

Prosté a krásné. Původně jsem chtěla dát 4 hvězdičky, ale když ono je to tak moc prosté a krásné, že musím dát plný počet. Bára je klasika. Je to příběh vyloučeného děvčete, které je ale šikovné, nebojácné a všechny vesnické omezence strčí do kapsy. Díky jejímu úsilí si nejvěrnější kamarádka může vzít za muže svou velkou lásku z Prahy a Bára také nepřijde zkrátka. Větším překvapením byla méně profláknutá Karla. Čím si mě tak získala? Tímto:
„Což se mu stalo? Bul on chlap selný."
„Domácí nemoc —," pravila Markyta.
„Och, té není pomoc," jistila selka, „když nemůž člověk dymů."
Domácí nemocí, kterou znám. Krásným příběhem. Vesnickou romantikou. Milostnou zápletkou. Říkala jsem si (pozor, pointa!!): a sakra, ta Němcová se nezdá. Dvě holky? Pak to samozřejmě bylo jinak a oni spolu žili šťastně až do smrti. Vojáček. (Kluk jako buk, když odložil ty holčičí šaty, hehe...)
Ach! Ještě, že se o tom na těch školách učí a občas si člověk něco takového přečíst musí, protože tohle je sice takový „čítankový kousek“, ale zároveň velká láska.

4 13.06.2018

OTEC: Inu, vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač; asi to jinak nejde. Ale někdy si myslím... kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na pensi a žil tady s vámi a s maminkou — psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě... Nebylo by to špatné, hoši. Nechtě to být, život je život; člověk aspoň může něco dělat. Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr — zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?
PETR: Za rovnost a svobodu, tati.
OTEC: Aha. A já za krále, vlast a za čest praporu. Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je jedno. Samé krásné a veliké věci, jenom že... víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám, — nebylo by k zahození ještě trochu žít. Já byl moc rád na světě, děti. Hrozně rád. A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného... nebo i velikého. A zatím jsme samý hrdina. Je to bída, mládenci.

4 13.06.2018

OTEC: …To věřím, vám se to hodí!
SYN: No ovšem, tati. Nebýt toho malomocenství, tak já nevím, co by z nás bylo. Tadyhle holka se ani nemůže vdát, a já – No, já si teď musím pospíšit se státnicemi.
OTEC: Nejvyšší čas, holenku! Na to je příliš vážná doba, aby ses jenom flákal!
SYN: No co? Stejně se člověk ani se zkouškami nikam nedostal. Teď to snad bude lepší.
OTEC: Jen co vychcípají lidé kolem padesátky, viď?
SYN: Právě. Jen aby to chtělo ještě nějakou dobu trvat!
A za sebe jen podotýkám, jak skvěle Čapek pojal ústřední dvojici. Snad se mi Maršál líbil ještě více, než Galén, a to už je co říct. Humanista, který jménem míru vydírá nemocné, a válkychtivý otec národa, který mu chce v době malomocenství dopřát velikost a krásnou smrt. "Člověče, teprve krev padlých dělá z kusu země vlast. Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny. Nevíte, jaká to je samota, být… diktátorem."

4 13.06.2018

Jak Winston k první slávě přišel. Hlavně o britském školství, o hraní póla, o imperiálních výpravách, o psaní o těchto výpravách, a na prvním místě o slavném útěku z vězení. Jó, Churchill byl bojovník od mala.

4 06.06.2018

Pár (myslím že velmi příznačných) ukázek:
1. Pak se z ničeho nic zeptal, jestli je má žena prostitutka z povolání, nebo jen příležitostná. Požádal jsem o ochranu dozorového prokurátora a písemně jsem si na vychovatele stěžoval. Cenzor mou stížnost nepustil, a když jsem si stěžoval na cenzora, bylo mi řečeno, že budu potrestán pro napadení příslušníka Sboru nápravné výchovy… Dovolil jsem si bachaře zeptat, co by říkal Lenochod, kdyby stejným způsobem někdo urážel jeho manželku. Bachař se usmál. Lenochodovi se to nemohlo stát. Nemá manželku. Je homosexuál.
2. Velitelem směny byl Pepa Vodorovný. On se určitě nějak jmenoval, ale nikdo ho jinak neznal než jako Pepu Vodorovného. Jeho oblíbeným úslovím při sčítání bylo: „Postavte se vodorovně!“
3. „Ta bestie mi může bejt ukradená. Ale tomu Urbanovi se podepíšu na ksicht!" prohlašoval Rosomák, jakmile se stočila řeč na jeho návrat domů.
Ptali jsme se, jestli ví, co je to za Urbana a kde bydlí. Nevěděl. Když pak Rosomáka pustili, hledal jsem v novinách v Černé kronice titulek „52 pražských Urbanů napadeno neznámým surovcem“.
Rosomák byl skutečně zpátky na hradě. Ale ne proto, že by býval napadl toho Urbana. Už na cestě zpátky z kriminálu domů ve vlaku začal hrát s nějakými třemi chlapíky karty. Na kufru. Jiný cestující kibicoval. Rosomák ho třikrát slušně požádal, aby si hleděl svého. Počtvrté už neřekl nic, popadl kibice a vyhodil ho z jedoucího vlaku okénkem ven. Chlápkovi se nic nestalo. Ani se neodřel. Musel mít nejmíň dva anděly strážné. Ale protože ho Rosomák vyhodil zavřeným oknem, byl souzen podle paragrafu 262 odstavec b trestního zákona o používání zakázaného bojového prostředku. Dostal 3 roky. Ten chlap, co ho vyhodil, se jmenoval Urban.

3 28.06.2018

Opět jedna skvělá vize. Jen postavy si mě tak naplno nezískaly, jak to mají u Čapka ve zvyku. Je tu ale několik naprosto špičkových výjevů:
Moc jsem se nasmála pojmenování dvojice Marius a Sulla ("Oh, myslili jsme, že Marius a Sulla byli milenci.") nebo jak Nána čte noviny: „Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní or-or-ga-ni-zace Robotů.“ – To nic není. Tomu nerozumím.“
A vrcholová: „Ukážu vám v muzeu, co spackal za deset let dohromady. Měl to být muž, žilo to celé tři dny. Starý Rossum neměl trochy vkusu. Bylo to hrozné. Bylo to hrozné, co udělal. Ale mělo to uvnitř všechno, co má člověk. Skutečně, úžasně piplavá práce. A tehdy sem přišel inženýr Rossum, synovec starého. Geniální hlava, slečno Gloryová. Jak uviděl, co tropí starý, řekl: „To je nesmysl, vyrábět člověka deset let. Nebudeš-li ho vyrábět rychleji než příroda, pak na ten celý krám nakašlat.““

3 14.06.2018

Příběhově skvělé, čtivé (i když dlouhé), nešetří se válečnými hrůzami, asi největším positivem jsou zajímavé a sympatické postavy. Je zde snaha o objektivitu, ať už jde o dvě vyprávění ženských postav, nebo postavu slušného fašistického důstojníka. Pokud si ale člověk přečte Orwellův Hold Katalánsku, všimne si marginalizace osudu POUM nebo vykreslení zpitých, nepoužitelných anarchistů (v Holdu hlavních tahounů války. Což se klidně mohlo změnit, vzhledem k tomu, že se s nimi komunisté nedělili o své materiální dodávky ze SSSR...) Zatímco na Orwella a jeho kamarády zhruba o rok dříve, než se Komu zvoní odehrává, komunisté udělali hon, pro Hemingwaye jsou – chtě nechtě – tou silou, na které stojí demokracie Španělska. Aby to bylo objektivní, i zde je ukázána výjimka v podání komunistického psychopata, před kterým postavy zachrání slušný (!) novinář Pravdy (v obou případech jde o historické postavy, což mě potěšilo). Nu co, je to román a navíc ještě hodně dobrý román, ze kterého si člověk odnese, že občanská válka je svinstvo, ale lidi jsou pořád úžasní.

3 14.06.2018

Strhující, strašlivé a člověku se to dostane pod kůži. (Stejně jako ve slavném případě animované Farmy zvířat, který se vyskytl v mém okolí hned několikrát, i v případě Mause je geniální nápad, koupit knížku dětem. Vždyť tam jsou přeci zvířátka, že jo!!)
Když je mladý, je Vladek hrdina a expert na přežití, kterému člověk drží palce až do křeče, na stará kolena je to ale protivný důchodce. To jen takové bonusové poselství k tomu dějinnému.

3 13.06.2018

Já nevím, co ostatní (panem Kantůrkem počínaje, nechť je mu Plocha lehká) proti této Pratchettovce mají. O to víc je příjemným překvapením převážně kladné hodnocení ostatních čtenářů. Je to jeden z temnějších dílů, takový ocelově šedý a navíc dost od bahna. I když silným emancipovaným ženám zpravidla moc nefandím, v tomto případě děvčata válela. To bylo způsobeno tím, že byla dobře napsána. Ať ten váš zatracený osel vybuchne! Neboli palec nahoru.

3 13.06.2018